Caparti
V trójské hospodě Domeček si jokšír Čakra a hovawart Corliss posílají pesemesky. Tak říká psímu škádlení číšnice a panička jokšíra, která má stejnou přezdívku Čakra. Uši má ovroubené mnoha náušnicemi. Je vychrtlá a vím o ní, že má tetování v tříslech. Nad nálevním pultem je její fotka, na které jí z hlubokého výstřihu vykukují obě bradavky. U stolu hrají chlapi karty, mezi nimi sedí jakási babka.
„Mě máma nechtěla ani vidět,“ hlásí jeden z mužů, ten nejobrovitější.
„To jsou možná nejlepší svátky, když tě máma nechce ani vidět,“ odpovídá mu pohotově muž v kožených kalhotách.
Corliss se rozvalila na podlaze. Dovádění malého jokšíra ji přestalo bavit. Co s takovým škvrnětem. Navíc je to štěně, skáče, jako by bylo natažené na klíček. Rozběhne se, přeskočí Corlissin čumák a honem zmizí pod stolem karbaníků.
„Ten pes ví, že budeš vstávat prdelí,“ rozumuje chlápek v kožených kalhotách.
„To ještě spíš, ale on už cítí pižmo, ty vstaneš, protáhneš se, myslíš si, to bude bezvadnej den, ale kdepak. Kdybychom my cítili to, co pes, tak bychom byli nešťastní, tak bychom se zbláznili. A teď do toho ty rachejtle. Už na Štědrý den to odpalovali, vědí, že to funguje a musí to zkoušet, zrovna když maj lidi nejvíc nervy v prdeli, ještě pes se rozštěká, posere a pochčije se na místě, seš nasranej, furt seš vystresovanej.“
Teď kráčí chlápek k nám. Corliss ho očichává. „No jo, cítí ze mě tu slámu a ovce, sprchuju se a stejně to cítí, a jak už je to dlouho. Je mi zima, klouby mě bolí, lidi mě serou, vidíte tady něco kromě HIV pozitivního? Pobyt na ulici, to se zapíše, jezdil jsem tramvají z konečný na konečnou, ještě ten covid, nikde mě neviděli rádi.“
Do hospody vchází tak šestiletá holčička, vnáší dovnitř nad hlavou velikou panenku v modrých šatičkách, za ní vstupuje muž a žena v požehnaném stavu.
„To je bejvalá rodina,“ hlásí nám muž v kožených kalhotách. „Tak by to mělo být. Když se scházíme, tak se objímáme a když se rozcházíme, tak si neumíme ani poděkovat.“
Holčička Eliška se válí po podlaze s jokšírem Čakrou. Chlap v kožených kalhotách volá: „Hele, co umí!“ Otevře hubu dokořán, Čakra mu strčí hlavu skoro do krku.
„Ty to nedělej!“ volá zděšeně žena na malou Elišku, která se chystá pána v kožených kalhotách napodobit. Holčička leží na zádech, olizuje se s Čakrou.
„Ta to má v sobě,“ konstatuje chlap. Eliška dělá most, on ji zachytil pod pasem.
„Ale drž ji!“ otáčí se na něj maminka. Vypouklé bříško už nosí pěkně nízko. Ach, živote!
Z hrací bedny zní ukrajinské techno, které tam pustili dva Ukrajinci. Oba jsou na šrot, máváme na sebe. Eliška utíká s Čakrou po lokále sem a tam. Pak tančí. Dívá se na nás. Ví, že ji pozorujeme. Chlap v kožených kalhotách před ní klečí, nastavuje jí šálu jak muletu. „Oió!“ volají Ukrajinci
„Nechápu, jak si takové děti můžou uvědomovat smrtelnost,“ pozoruje chlap pobíhající Elišku. „Jak někdo může chtít znát budoucnost? Já kdybych věděl v patnácti, co mě čeká, střelil bych se do hlavy.“
Bývalá rodina se má k odchodu. Eliška odchází v růžovém oblečení, všem přeje šťastný nový rok, odchází s panenkou v modrých šatičkách nad hlavou.
***
Vcházím do olomouckého chrámu svatého Mořice. Kdykoliv se octnu v Olomouci, nikdy tohle poutní místo všech milovníků varhanní hudby nevynechám. Sedám si do lavice. Je tu ticho. Říkám si: Kdyby tak někdo přišel a zahrál mi alespoň stupnici, vyměnil přitom pár rejstříků. Tu se v předsíňce u chrámových vrat objevují dva muži. Míří ke vchodu na kůr, stoupají v chudém světle po schodech vzhůru. Pak je slyším nahoře. Rozsvěcují se lampy mezi píšťalami, ozve se zvuk dmychadla. A náhle sjede dolů jak blesk kaskáda tónů. A vzápětí mu naproti stoupají snad ty nejhlubší tóny, jaké jsem kdy slyšel. Je to rejstřík maiorbass 32ʼ? Pak varhany utichají a teď se ozývají už jen jednotlivé píšťaly. Jeden z mužů volá na druhého německy, diktuje mu rejstřík principal 8ʼ, druhý mu odpovídá anglicky. Hlas píšťaly se prohýbá, hledá, jak by se usadil ve správné poloze. Zavírám oči, tón mi pod víčky vytváří barevné abstrakce.
Tu ke mně přichází muž s igelitovou taškou. Má vypadané zuby, zarudlou tvář plnou strupů a táhne z něj chlast. Žádá mě o padesát korun, prý potřebuje na noc v azyláku. Dal bych mu ty peníze hned, jen ať mě nechá ve světě těch osamělých tónů. Ale nemám drobné. Přece mu nedám tisícovku.
„Nemám drobný,“ dívám se do peněženky.
„Podívejte se pořádně,“ prosí muž.
„Mám jen litr,“ odpovídám a cítím, jak o mně soupeří vznešené tóny varhan a alkoholický odér z úst muže.
„Tak si rozměňte.“ Bože, on mě snad vyžene z kostela. Ale což, pamětliv slov Ježíšových o vytrvalosti prosebníka u příbytku kohosi už na lůžku ležícího, vycházím s ním z chrámu a ohlížím se po nějakém obchodu. A on mi znovu opakuje pohádku o azyláku.
„Potřebuješ na chlast,“ odpovídám mu. „V tomhle stavu by tě na azylák ani nepustili.“
Rozměňuju si, dávám mu tu padesátku, co chtěl, on děkuje a mizí mi z dohledu.
Vracím se do chrámu, abych dál poslouchal ladění varhan. A teď přivábila moji pozornost zvláštní klečící dvojice u vchodu. Je to asi padesátiletá žena, která má sepjaté dlaně a skrupulózně naklání hlavu k malé, snad pětileté holčičce. Zdá se, jako by jí jemně a přesto naléhavě domlouvala. Vytrvalost jejího hovoru doprovází sugestivní pohyby hlavy. Holčička klečí na podlaze vedle ní. I ona má sepjaté ručky a dívá se někam dopředu. Když vycházím z chrámu zpět do města, zaslechnu, jak té malé žena předříkává otčenáš a jak vyžaduje, aby ta slova holčička opakovala.
„A neuveď nás v pokušení,“ recituje žena.
„A neuveď nás v pokušení,“ odpovídá jí vysoký hlásek. Zdali ten capart ví, co je pokušení?
***
„Dávám na dva nejmladší syny jedenáct tisíc“, vypravuju v Bíčpitu Petrovi. „Sám od sebe, ne kvůli soudu.“
Petr vypadá trochu jako filosof, který se upíjí ze žalu nad světem. Má brýle s černými obroučkami a mluví pomalu, rozvážně, s dlouhými pomlkami. Váží každé slovo.
„Tak jsi na tom jako já,“ odpovídá mi. „Mám dceru. Je to moje dítě, měl jsem ji v devatenácti letech. Platil jsem jí pravidelně, i když jsem ji nesměl vidět, nechtěli ani, abych byl v rodným listě. Slyšel jsem o chudých dětech, otrhané džíny, boty rozbitý, palce z nich čouhají. Pak jsem to viděl na vlastní oči, když jsem ji potkal. Přijel jsem zrovna z montáží. Vzal jsem ji do obchoďáku. Pokukovala po takovým pěkným kabátku, tak jsem jí ho koupil, a ještě boty. Babička jí dala ten kabátek až za dva roky. Už jí byl malej. Já jsem na ty caparty hodnej.”
Text a foto Roman Szpuk
Foto: Atmosféra Bíčpitu, zleva Pošťák, Rosťa a Roman
MINIATURY Romana Szpuka 2023
1. Zimní květy
2. Dva psíci
3. Šepot
4. Vlnky aneb sbohem, Otavo
5. Mrak křídel
