Borovice kleč (Pinus mugo) je nízká, plazivá až keřovitá horská borovice. Nemá jeden vzpřímený kmen jako borovice lesní — místo toho se z jednoho místa rozbíhá do stran několik pokroucených větví a celý keř zůstává obvykle jen 1–2 metry vysoký. Právě tenhle přitisklý, houževnatý vzrůst z ní dělá jednu z nejodolnějších dřevin Šumavy: snáší mráz, vítr i krátké léto tam, kde běžný les už neroste.
Kde na Šumavě roste
Kleč najdete na dvou typech stanovišť: nad horní hranicí lesa na nejvyšších hřebenech a hlavně na vrchovištích — šumavských slatích. Na rašeliništích jako Jezerní slať, Chalupská slať nebo v Modravských slatích tvoří souvislé klečové porosty, které pokrývají pláň jako tmavě zelený koberec. Roste tu spolu s příbuznou borovicí blatkou, rašeliníkem, suchopýrem a klikvou.
Původní, ne vysazená
To je na šumavské kleči výjimečné: na zdejších vrchovištích je většinou původní — patří sem odedávna, protože rašeliniště je přesně to chladné, kyselé a podmáčené prostředí, které jí vyhovuje. Nezaměňujte ji proto s uměle vysazenou klečí, jakou lidé v minulosti vysadili nad hranicí lesa třeba v Krkonoších či Jeseníkách, kam přirozeně nepatří. Šumavská slať si svou kleč vypěstovala sama.
Proč je důležitá
Klečové porosty drží vodu, chrání křehký povrch rašeliniště a jsou domovem specializovaných druhů. Kleč je chráněnou součástí cenných rašelinných stanovišť národního parku — do porostů se nevstupuje, obdivují se z povalových chodníků. Nejkrásnější jsou za ranních mlh, kdy nad slatí plavou jen tmavé koruny kleče.
Kde ji vidět naživo
Nejblíž se ke klečovým pláním dostanete na Jezerní slati u Kvildy nebo na Chalupské slati — obě mají povalový chodník přímo mezi kleč. Živý pohled na biotop nabízejí i webkamery v panelu vpravo, obrácené k modravským slatím a hřebenům.
