Rozbalit rozhovorSbalit rozhovor
| Neděle 12. únor 2012 21:24 |
 ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal. Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.
Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?
Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí? Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .
Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?
V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.
Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?
I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce. Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?
Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni. Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát? Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .
Jaký byl váš vůbec první fotoaparát? Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant. Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo? Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál. Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete? Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku. Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu? Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím. O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?
Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem? Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa. Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?
Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí? V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku. Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál? Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení. (red)
|
Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.
Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.
Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.
OBRAZOVÁ KRONIKA VIMPERKA A ŠUMAVY TAK, JAK JI
SVÝMI NEVŠEDNÍMI SNÍMKY VYTVÁŘÍ VŠÍMAVÝ FOTOGRAF A STÁLÝ
SPOLUPRACOVNÍK REDAKCE VIMPERK.EU JAN TLÁSKAL
31. března:
Od samého rána probíhají ptačí námluvy …
30. března:
Z určitých míst se naše město, bráno s úsměvnou nadsázkou, tváří tak trochu jako „Vimperk stověžatý“.
Kdybychom se ovšem vedle nejznámějších a nejvýraznějších věží dali do sčítání všech dalších, …
… tedy menších, …
… ba i těch nejdrobnějších věžiček na fasádách všech historických domů, …
… nedošli bychom sice asi přímo ke stovce, ale nějaká ta desítka by nám jich přece jen vyšla … 🙂
29. března:
Co asi jde hlavou záhadné odpočívající kamenné krásce?
Vidí a ví své, a proto mlčí …. možná i steskem …. byla sem prostě zakleta …
28: března:
Mlhy uplynulého víkendu se, jak se ukázalo, nevyhnuly ani nejvyššímu místu české Šumavy, kde se proháněly i převalovaly v nejrozmanitějších scenériích – přesto však včerejší večer na Boubíně sliboval mírný obrat k lepšímu …
Vyšlé slunce se opět muselo potýkat s oblačnou clonou, což je podle všeho asi nemine po většinu dnešního dne, …
… ale zásluhou mraků takhle přivítalo svými krepuskulárními paprsky naše město do nového týdne.
27. března:
Když se dnešního o hodinu zkráceného dne pokoušelo dopolední sluníčko něco změnit na celkovém ladění počasí, které přetrvává od včerejška, překvapilo nás zase jednou pěkným halovým jevem – duhovým prstencem (viditelným sice pouhým okem, ale fotografovatelným pouze přes ztmavující filtr).
Díky této atmosféře se i pohled na kdysi nejzranitelnější místo vimperského středověkého hradu vynořuje z mlhy – tedy vlastně přímo mlhavé historie … 🙂
Připomeňme si, že právě z tohoto jediného směru měl případný nepřítel dávný hrad, ze zbývajících stran dobře chráněný svou polohou na strmých skalách, jako na dlani – s ideální možností útočit na něj z mírného kopce či prakticky po rovině. Proto byla okolo roku 1450 zbudována ještě samostatná předsunutá obranná bašta, kterou dodnes známe jako Haselburg. Z historického hlediska můžeme sice být jedině rádi, že nebyl zrealizován záměr z roku 1719 (v němž vimperské panství po vymření rodu Eggenberků zdědili Schwarzenbergové), aby byla tato původně dělostřelecká pevnůstka zbourána a jejího kamení použito k výstavbě a opravám zámku, ovšem současně zůstává otázkou, zda se zásluhou stále intenzivnějšího působení zubu času ve spolupráci s povětrnostními podmínkami i tak osud Haselburgu v budoucnu bez zásadní lidské pomoci smutně nenaplní …
Jediným pamětníkem a mlčenlivým svědkem všeho, co se tu od pradávných dob událo, je dnes už jen náš tajemný Boubín …
26. března:
Po dosavadních krásných a skutečně již jarně teplých dnech se dnešního rána zdá, jako by nám počasí chtělo připomenout, že umí nastavit i proměnlivou až nevlídnou tvář … ostatně za týden nás čeká teprve apríl – a ten loňský byl zpočátku slušně zasněžený.
Dnešní celodenní mírné pošmourno jistě není důvodem k vynechání třeba jen malé procházky okolo Vimperka. Proč ji konečně nepojmout opět lehce historicky a nepřipomenout si, že o nějaká čtyři staletí nazpět bychom z těchto míst s velkou pravděpodobností neviděli ani takovýto kousek zámku (v nějž se tou dobou postupně proměňoval původní hrad), protože bychom se určitě nacházeli v jednom z hustých lesů, které svíraly město kolem dokola. Vyloučeno by tu nebylo dokonce ani setkání s medvědem – z roku 1581 se dochoval tento zápis o události, která se možná seběhla zrovna někde tady: “ … Jan Lažický z Písnice, hejtman bechyňský, byv na Vintrberce, to panu Petrovi Vokovi, pánu svýmu, za novinu psal, že Volf Tkadlec z města Vintrberka, který podle jiných myslivců v myslivosti k ruce Jeho Milosti nápomocen byl, v lesích na nedvědici se dvěma mladými nedvědy náhodou trefil, kteráž ihned v něj dala se a šaty na něm všechny podrala a roztrhla a jako říkaje za umrlýho jej majíc odešla. A tak jest on zase okřál a na Vintrberk přišel a jiným myslivcům o tom oznámil … „
Ještě že dnes už potkáme vimperského „nedvěda“ pouze v muzeu … kdož ví, zda by se nám po setkání s živým také podařilo okřát … 🙂
25. března:
Za podobnou věžičku i hrubé kamenné zdivo v kombinaci s cihlou by se nemuselo stydět leckteré anglické venkovské šlechtické sídlo … charakter komína vlevo však usměrní naši fantazii správným směrem – do bývalého vimperského pivovaru.
24. března:
Málokdo už dnes ví, že Vimperk si v XIX. století zajímavým způsobem připomněl tuto tragickou postavu z rodu Habsburků – korunního prince Rudolfa – syna císaře Františka Josefa I. a císařovny Alžběty zvané Sissi . Historie často vybízí k úvahám a kombinacím, jak by se vyvíjel běh tohoto světa, jak málo by stačilo, a mohlo vše být jinak, kdyby ….. Korunní princ by se byl mohl stát císařem – kdyby nebyl na rozdíl od svého otce pokrokově a demokraticky smýšlejícím člověkem a v důsledku vzájemně se množících stále silnějších rozporů nebyl starým zkostnatělým monarchou odstaven ze všech politických vlivů. Kdyby se naopak císařem stal, nevystřídal by ho ve funkci následníka rakouského trůnu František Ferdinand d´Este, nedošlo by k sarajevskému atentátu a možná ani k I. světové válce – ačkoli k té by se patrně dle všeho našla jen jiná záminka ….Vida, už by se nám ta „kdyby“ pomalu začala množit geometrickou řadou – jenže dějiny s tímhle slovem nepočítají, odvíjejí se výlučně podle reálných událostí. Vraťme se tedy zpět do Vimperka.
Ještě dnes najdeme v novodobém plánu města lokalitu s názvem Klostermannovy sady. V prvé půli minulého století to byl oblíbený a vyhledávaný vycházkový okruh s místy nabízejícími posezení a odpočinek. Dnes je prakticky nepřístupný a hlavně dávno zarostlý hustým lesem – jen sporadicky lze narazit na zpevněné pěšinky, svědčící o své někdejší upravenosti. Zavedou nás postupně k dvěma skalním útvarům, na nichž jsou vytesány nápisy z XIX. století.
Musíme být ovšem velmi pozorní, abychom objevili skálu se jménem korunního prince Rudolfa, třebaže je vytesáno poměrně velkými písmeny – zub času koná společně s hustým porostem, který skálu částečně ukrývá, své …
Snad ještě obtížněji se hledá druhá skála, na níž najdeme takto vytesané datum 10. 5. 1881 . Toho dne se konala svatba korunního prince Rudolfa s belgickou princeznou Stephanií – jak už to ale v těchto kruzích chodilo, nešlo v žádném případě o sňatek z lásky, nýbrž výlučně dynastický. Princezna naprosto neodpovídala Rudolfovým představám o ženské kráse a jejich manželství, třebaže se z něho narodila jediná dcera, bylo po celou dobu víceméně formální záležitostí.
Souhrou všech okolností – tedy politických i ze soukromého života – Rudolf, který byl navíc emocionálně nevyrovnaným typem, začal hledat „útěchu“ v alkoholu, drogách, náručích lehkých žen a současně v něm narůstaly morbidní myšlenky. Spřízněnou duši pro ně našel v teprve sedmnáctileté baronce Mary Vetserové, jež se stala jeho poslední milenkou. Společně se rozhodli k dobrovolnému odchodu ze života, který uskutečnili v noci 30. ledna 1889 v loveckém zámečku Mayerling poblíže Vídně. Jak ovšem praví některé dobové prameny, nešlo o dvojnásobnou sebevraždu – s velkou pravděpodobností Rudolf napřed zastřelil s jejím souhlasem Mary a potom sebe , tedy stal se napřed vrahem a teprve potom sebevrahem. Třebaže si naši předkové na skalách v Klostermannových sadech chtěli připomenout princův svatební den, dnes je ono téměř zapomenuté a bujnou vegetací zarostlé místo jen smutnou vzpomínkou na osud jednoho nešťastného člověka …
23. března:
Dnes už je v zájmu toho, aby se člověk nemusel rozčilovat, lepší nepřipomínat si známý fakt, že ještě před dvaceti lety zhruba každá pátá v České (jakož před tím i Československé) republice vydaná kniha byla vytištěna ve Vimperku … stejně tak je lepší nepředstavovat si, co by si asi dnes pomyslel pan Steinbrener, rodák z nedaleké Vyšovatky,
… který už v roce 1855 položil ve Vimperku základy v budoucnu rozvinutému a proslavenému tiskařskému průmyslu. Jeho zásluhou znal ve své době naše malé šumavské město prakticky celý svět a dílo vimperských tiskařů dokázal i náležitě ocenit, o čemž nás mimo jiné přesvědčí řada plaket na domě „U Slona“, v němž si tehdy dvacetiletý Johann Steinbrener zřídil svou první knihařskou dílnu.
Myslím, že nad tím, co zásluhou všech postupně se tu po sametové revoluci střídajících dobrodruhů a zlatokopů z jeho kdysi velkolepého díla zbylo dnes, by starého pána musel jímat jedině bezmezný vztek … 🙁
Obraťme proto své kroky raději do mnohem starší historie – úplné prvopočátky vimperského knihtisku totiž musíme hledat ve středověku, v pátém roce města – 1484. Tehdy zavítal do jeho bran pasovský tiskař Johannes Alacraw a se svolením pana Petra Kaplíře ze Sulevic si tu zřídil dílnu k provozování své živnosti (je zajímavou náhodou, že v letopočtu jeho příchodu do Vimperka stačí přehodit poslední dvě číslice – a dostaneme rok 1448, v němž, jak se traduje, další Johannes, a to Gutenberg, vynalezl samotný knihtisk – přesněji řečeno, vytiskl první dochovaný kalendář). Dnes už samozřejmě jeho původní dům dávno neexistuje, ovšem je doloženo, že při hloubení základů domu čp.103 (v dnešní ulici Svornosti) byly nalezeny středověké dřevěné literky s tímtéž typem písma, jaké mistr Alacraw ve svých zdejších výtiscích používal, ….
…. takže lze vyslovit hypotézu, že první dávná vimperská knihtiskařská dílna se mohla nacházet právě v těchto místech. Dodejme, že tu ovšem tehdy živnost panu Alacrawovi nekvetla podle jeho představ, proto po dvouletém působení Vimperk zase opustil. Nic to však nemění na skutečnosti, že u zrodu dnes tak smutně zničené tradice vimperského knihtisku stál právě on.
22. března:
Vydáme-li se v této roční době za krásného dne, jakým je zrovna dnešní, směrem do Pivovarské ulice, …
…. ranní sluníčko nám na ni okolo osmé hodiny takhle vykreslí přibližnou hranici jedné ze dvou dávných východních městských bran, …
… kterou ještě viděl a v roce 1686 na svém obraze Vimperka, z nějž pochází tento výřez, zachytil barokní malíř Jindřich de Verle. Díky němu dnes víme, že všechny vimperské městské brány si byly navzájem velmi podobné, …
… takže si o nich můžeme udělat zcela konkrétní představu podle jediné dodnes dochované – Černé brány v podzámčí. Dodejme, že výše zmiňované východní brány – Pražská a Dolní – byly na základě souhlasu, o který musel vimperský magistrát požádat Krajský úřad v Písku, roku 1842 pro nevyhovující technický stav zbořeny.
21. března:
Vše živé dnes od samého rána vítá jaro, …
… bez petrklíčů by snad ani nemohlo pořádně začít, ale nějak se jim do té ranní jinovatky nechce … 🙂
To sněženky už jsou pár dní zvyklé a určitě počítají i s nějakou případnou sněhovou vločkou, která je dost možná ještě nemine …
20. března:
Oproti sněhovým výhrůžkám rosničkářů se včera počasí nad Pepíky v nižších polohách slitovalo, nadělilo jim k svátku nejen celkem vydařený den, ale především i tenhle výjimečný úplněk, který zářil po celou noc až do dnešního rána
Někde se ovšem slibovaný sníh přece jen vyřádil, jako třeba tady – na Basumském hřebeni …
Zatímco ve vimperském dolíku a jemu podobných nadmořských výškách dnes vše nasvědčovalo tomu, že zítřek bude podle všeho opravdu prvním jarním dnem, a to nejen podle kalendáře, tady bychom si pro změnu mohli klidně představovat, že zítra bude třeba Štědrý den … 🙂
Nežli jsem stačil otočit fotoaparát k nejvyššímu místu české části Šumavy, slunce se na delší dobu zase schovalo za rychle putující oblaka a zcela tím změnilo celkovou barevnou náladu krajiny … boubínská rozhledna je mimochodem na podobné věci včetně dlouho přetrvávající zimy dávno zvyklá – spíš by se asi divila, kdyby i sem už teď zavítalo skutečné jaro …
Zatímco před týdnem jsem touto cestou kráčel po slabé vrstvě tvrdého sněhu, dnešek mne přesvědčil o tom, že Boubín na svátek Pepíků naprosto nebral ohled – v čerstvě napadlém a navátém sněhu se kroky bořily skutečně téměř jako o Vánocích …. kámen jednoho ze slavných šumavských Josefů – Johnův – pak rovněž vypovídá své …
Tak mne napadá, copak byste asi, vážený pane schwarzenberský nadlesní, vzkázal všem, kdož se dnes tak úporně přou o další směr vývoje vaší milované Šumavy … vždyť i vy jste se přece potýkal s tím zatraceným broukem, který, nebudete mi to asi věřit, v naší době dokonce posloužil i jako jeden z nástrojů předvolební kampaně …
Nad Roklany se loučí poslední letošní zimní slunce …
19. března:
V kterémkoli ročním období má své kouzlo toto zajímavé a tajemné poutní místo poblíže Srní – Hauswaldská kaple. Karel Klostermann, nejslavnější z klasiků šumavské literatury, na ni vzpomíná ve své povídce Červené srdce, o proslulosti místa pak svědčí i skutečnost, že už v první polovině XIX. století sem vedle českých mířili poutníci až z dalekého Tyrolska
Třebaže název se vžil v jednotném čísle, jednalo se vlastně o celkem tři kaple, vystavěné postupně v letech 1820, 1860 a 1902 …. za skutečnost, že dnes tu najdeme jen tyto pozůstatky, vděčí kaple minulému režimu, který je dal roku 1957 odstřelit v rámci budování vojenského prostoru …V roce 2006 bylo místo společnou péčí občanského sdružení „Karel Klostermann – spisovatel Šumavy“ , Národního parku Šumava a dalších subjektů upraveno, aby se stalo nejen zajímavým turistickým zastavením, ale též smutnou připomínkou barbarského ničení vzácných památek ze života našich předků …
V pozůstatku nejmenší kaple najdeme ještě zbytky původního zámku …
O stálém zájmu turistů i věřících poutníků svědčí množství nejrozmanitějších drobných předmětů, které stále přibývají u božích muk na místě třetí kaple, jemuž je vedle nejrozmanitějších zázraků připisováno i silné energetické pole …
Určitě stojí za to projít si celý vycházkový okruh kolem Kostelního vrchu a zastavit se na mnoha zajímavých místech, jakým je třeba tento strom, opředený dávnou legendou o zázračně zachráněných ženách, které prý v těchto místech napadl medvěd …
18. března:
Málo platno, zima má ještě podle kalendáře včetně dneška nárok na poslední tři dny vlády. Rosničkáři slibují, že zítra Pepíkům pěkně pocukruje jejich svátek – ve vyšších polohách si to, jak je vidět, nacvičuje už dnes …
Vezmeme-li pak v úvahu, kolikrát letos zimě v době její svrchovanosti „lezlo do zelí“ předčasné jaro, nedivme se, jestliže mu to s největší pravděpodobností ještě nejednou podobným způsobem oplatí …
17. března:
Dnešního rána nám svatý Petr uchystal jeden ze svých touto dobou obvyklých žertíků – zprvu slibně naznačil od západu protrhávání husté mlhy, což ovšem ve výsledku nakonec zapůsobilo spíš tak, že si jen potřeboval zvětšit pracovní prostor k tomu, aby nás vzápětí mohl tím více kropit …. 🙂
16. března:
Cestou kolem Volyňky jsem si dnes – jistě nikoli náhodou – připomněl název dávného australského seriálu „Co přináší řeka“ … Ta naše bohužel jen jeden z mnoha smutných důkazů toho, jak se zase jednou nezapřel nějaký povedený exemplář rodu „homo“, ovšem tradičně dokonale popřel oprávněnost druhového přízviska „sapiens“ … 🙁
15. března:
Dodnes můžeme na mnoha místech obdivovat umění dávných šumavských kameníků …
Sólista …
14. března:
Po dnešním lehce rozpačitém ránu nakonec přece jen vítězné sluníčko pohladilo krokusy, o týden předběhlé posly jara 🙂
Kde je konec bývalým sněhům? Právě si tu vesele prozpěvují …
13. března:
Dokud se brzké jaro nedá naplno do práce a nezačne obalovat stromy listím, mají milovníci vimperské historie ještě poslední možnost zahlédnout poblíže Vlčkovy věže další nejstarší dochované unikátní části původního gotického hradu, které se co nevidět na dlouhou dobu lidským zrakům zase ukryjí za zelenou clonu.
V odlišných strukturách hradebního zdiva s pomocí dalekohledu snadno i přes husté větvoví rozeznáme dávné střílny, vyústění původní středověké kanalizace …
… a poněkud níže vpravo i východ, jehož účel je – zde nad příkrým skalním masivem – předmětem dohadů. Za nejpravděpodobnější je považována varianta, že sloužil dávným obyvatelům hradu k sanitárním účelům – každopádně se podle všeho asi neobávali, že by tudy při obléhání mohl vniknout dovnitř nepřítel. Strmá skála tehdy podle dobových vyobrazení nebyla porostlá stromovím, které by po ní usnadňovalo případný výstup (i dnes však značně nebezpečný), přičemž obránci hradu jistě měli po ruce dostatek prostředků, jak dobyvatele zastavit.
Zásluhou archeologického týmu pana profesora Durdíka spatřilo před dvěma lety na třetím zámeckém nádvoří vpravo od Vlčkovy věže po mnoha staletích zase světlo světa toto úžasně zachovalé gotické kamenné schodiště, …
… ústící právě do dříve zmíněného východu z hradební zdi (snímek nám mimo jiné umožňuje udělat si představu o výškovém rozdílu mezi úrovní současného zámeckého a dávného hradního nádvoří, které bylo v rámci přestavby hradu v zámek na dlouhá staletí včetně objeveného schodiště zasypáno).
Ještě dnes tu na člověka silně dýchne romantika těch dávných časů, inspirující k mnoha představám o tom, co vše se tu mohlo odehrát … možná je dobře, že realita je povětšinou silně zastřena tajemstvím, třeba by se oproti rozjitřené lidské fantazii mohla ukázat jako zcela banální … 🙂
12. března:
První dotek dnešního sluníčka na Basumském hřebeni
Pozdrav z basumské skály Luznému
O pestrou oblohu nad Bobíkem se tentokrát postaraly proudové motory
Třebaže nahoře stále ještě zebe do rukou, vzduch už i tady voní předjařím
11. března:
Zatímco ještě krátce před půlnocí nám jasná obloha nabízela takovouto podívanou, …
časně zrána se naopak zdálo, že počasí zřejmě neví, jakou ze svých tváří nám ukázat.
Nakonec jsme nezůstali ošizeni ani o sluníčko, nicméně o nějaké dva měsíce později už bychom se pranic nedivili, kdyby z oblohy, jako je hodinu před polednem tato dnešní, zahřmělo …
10. března:
Od dávných dob musel Vimperk vedle ohně čelit i druhému mocnému ničivému živlu – vodě …
Dnes už by možná málokdo uvěřil, že tenhle nevinně se tvářící potůček – tedy přesně Křesánovský potok, od středověku známý pod názvem Pstruhový a německou částí vimperského obyvatelstva nikoli náhodou přezdívaný jako „Mörderbach“, neboli „Vražedný“ – dokázal Vimperáky pořádně potrápit, zvláště pak když se k tomu účelu nejednou spojil s pořádnou průtrží mračen …
Není tedy divu, že se jej, jak šel čas, snažili co nejvíce spoutat a na území města v největší možné míře ukrýt pod zem … Jen o málo výše nežli tady, pod dnešním bývalým pivovarem, vtékal pod středověkými hradbami do Vimperka …
Dnes se nám tu ovšem ukáže jen krátkým úsekem, aby prakticky v rozsahu celé zbývající středověké historické části města pokračoval pod zemí … i tam však, zdánlivě zneškodněn, dokázal při relativně nedávných povodních připravit řádně těžkou hlavu majitelům přilehlých sklepů …
Druhým úsekem, kde jej v novodobém Vimperku spatříme, je tato část pod bývalými městskými hradbami, …
… kde také vzápětí po malém obloučku naposledy mizí pod zem.
Zde, poblíže městského parku, Křesánovský potok končí svou pouť coby levostranný přítok Volyňky …
9. března:
Dnešní ráno nad Vimperkem už teple zavonělo nefalšovaným předjařím …
Po mapě fantastických světadílů, v něž se proměňuje pozvolna mizící sníh, …
… se vydalo vstříc prvnímu slunečnímu pohlazení i obyvatelstvo okolních lesů …
8. března:
Následkem mnoha zničujících požárů a jiných neblahých okolností …
… se dnes Vimperk sice nemůže pochlubit tolika historickými malbami na fasádách svých domů jako sousední Prachatice, …
… zato se však snad jejich dávní majitelé nedopustili vůči malířům podobně ostudného jednání jako prachatičtí (patří tohle „máslo“ přímo na hlavu samotného tehdejšího rychtáře Jiříka Bozkovského?), na něž si od XVII. století až podnes takto stěžuje ošizený malíř (čtěme pozorně zcela dole: Malováno je ale není zaplaceno! ) … 🙂
7. března:
Stále více se zdá, že letošní zima už zvolna zpívá svou labutí píseň … Kdož ale ví, kolik překvapení ještě může mít v rukávu? Přece jen se nacházíme na Šumavě …
Ulička s příznačným názvem „Na Baště“ představuje východní hranici středověkého Vimperka. Podnes tu můžeme spatřit pozůstatky původních gotických hradeb, jichž naši pragmatičtí předkové využili coby přímé součásti svých novějších domů. Nebyli ostatně jedinými takto uvažujícími, protože podle nejčerstvějších výzkumů pana profesora Durdíka, našeho významného archeologa, bylo tímtéž způsobem postupováno mnohem dříve při přestavbě vimperského hradu na zámek – i jeho jižní křídlo stojí přímo na původních gotických hradbách.
Také nejjižnější baštu dávného vimperského opevnění potkal týž osud – její začlenění do novodobé výstavby však nelze z pozice milovníka památek hodnotit jinak než jako barbarské … Přineslo jí snad jedinou výhodu v podobě jakéhosi zastřešení, díky čemuž je aspoň trochu shora chráněna před dešti, ovšem i tak se zdá, že oproti svým zbývajícím třem dochovaným sestrám je na tom z hlediska technického stavu nejhůře.
Pozůstatky nejrozmanitějších úprav a přístaveb jsou stále dobře patrné …
Ani sousední navazující novodobá ruina nedělá jinak stále historicky půvabné baště, jakož i celému městu, pražádnou parádu … 🙁
6. března:
Stopy utichlého života dávné Šumavy …
Na Jezerní slati je stále nevyzpytatelno, …
… za chvíli se pohrouží do spánku.
5. března:
Po ještě nedávném panování zimy …
… dnešní náznak krásného předjaří určitě potěšil, ale zdá se, že ještě nebude definitivní ….
4. března:
Už samotné boubínské lesy dnes slibovaly nahoře krásnou podívanou ….
Nad mlžným oparem se v záři zapadajícího slunce ukázal jen tradiční Dachstein.
… a z dalších výrazných alpských dominant pak Watzmann.
Na druhé straně se mezi jinými vynořily oba Roklany.
Bobík jako by okouzleně sledoval, co se děje na obloze nad vnitrozemím ….
Na opačné straně se uprostřed fantastické hry barev jako vždy nezapřel Temelín.
Sluníčko definitivně popřálo dobrou noc ..
3. března:
Březen – za kamna vlezem … Za tahle sice asi už ne, ale i tak ještě mají sílu zahřát, třebaže jen srdce milovníků starých věcí 🙂
Ani z tohoto krásného starého komína už se podle všeho nezakouří … i on však spolu s kamny nabízí otázku, zda si zaslouží po jistě mnoha letech poctivé služby tak smutný konec …
Tenhle jeho kolega se ovšem dočkal zcela jiného, lepšího osudu – pečlivě zrestaurován na nové střeše … jen by mne zajímalo, jak si rozumí s moderním sousedem na štítu vedlejší budovy (pro mé staromilské oko totiž vůbec) …
Většina kolegů fotografů by mne teď asi ztrhala za to, že jsem se snímkem nepočkal na idylicky modré nebe, od nějž by se tenhle další vimperský historický krasavec náležitě „odpíchl“ … jenže i on vychladle mlčí – co na tom, že v novém kabátě – pod dnešní sychravou oblohou …
2. března:
… Boubín už se rovněž rozloučil a určitě se tam na druhé straně dívá na něco úžasného, z čehož nám tu ponechal jen malý kousek …
Sluníčko se pomalu loučí s Mářským vrchem …. a vlastně s celou touhle zemskou polokoulí …
Bobík stojí poněkud ve stínu svého vyššího a slavnějšího bratra – je o necelých sto metrů (přesně 98) nižší, není z něj prakticky nic vidět, podle dávných šumavských pověstí jej prý vystavěl čert (na rozdíl od Boubína, který je dle téhož pramene dílem anděla) … ale i tak má své kouzlo, čertovi se dozajista povedl a Boubínu by bez něj bylo na Šumavě bezpochyb smutno … 🙂
Tyhle nerozlučné sourozence jistě není nutno pravým Šumavákům představovat ….
1. března:
Konfrontaci dávné minulosti se současností se nelze vyhnout, to je prostě jedna ze zákonitostí běhu času …. ale moci se na vlastní zahradě kochat tak úžasnou gotickou památkou, neměl bych to srdce hyzdit ji opíráním všelijakého haraburdí, natož pak „okrášlit“ zahradní hadicí …
Před nějakými pěti sty lety by se člověk v těchto místech nacházel na holé pláni před hradbami středověkého Vimperka a s velkou pravděpodobností by byl pozorován strážemi z určitě o něco vyšší a zastřešené bašty, která je dnes coby němá pamětnice těch dávných dob takřka v samém centru města obklíčena zahrádkami ….
Kámen neožívá jen blížícím se jarem …
Architektura je vlastně především prostou geometrií …
Opravdu jsme ve Vimperku? … Jako by na Šumavu zavítal pozdrav až odkudsi z daleké Florencie …
Každá z podobných ozvěn minulosti představuje neuvěřitelné pohlazení na duši … a přitom doby, v nichž se tahle dávná vimperská krása rodila, byly neuvěřitelně tvrdé …