Fotoarchiv 2011 – Listopad

1 listopadu, 2011
00:00

JAN TLÁSKALFotograf, muzikant, ŠumavákRozbalit rozhovorSbalit rozhovor

Neděle 12. únor 2012 21:24

ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal.

Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.

Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?

Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.

Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí?

Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .

Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?

V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.

Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?

I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce.

Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?

Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni.

Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát?

Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .

Jaký byl váš vůbec první fotoaparát?

Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant.

Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo?

Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál.

Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete?

Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku.

Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu?

Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím.

O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?

Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.

Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem?

Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa.

Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?

Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.

Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí?

V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku.

Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál?

Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení.

(red)

30.listopadu:

Rozloučení listopadu bylo od samého rána skutečně impozantní …

29.listopadu:

Ani dnešek zatím kromě slunečného počasí a lehce namrzlých střech ničím nepřipomíná loňské adventní bílo … Není ostatně divu – nahoře ukazoval už ráno teploměr rovných deset nad nulou, kdežto v nížinách i pět opačným směrem. Stále více mizející inverze už, jak je vidět mírně nalevo od svítícího Mářského vrchu, dovolila, aby se na jejím okraji svými světly v dáli přihlásily i do té doby utopené Strakonice.

Také svatovojtěšský kostelík už má oproti minulému týdnu výrazně větší rozhled na sever … 🙂

28.listopadu:

Není advent jako advent … Tomu, kdo by si jej třeba představoval více nabílo, mohu nabídnout malou vzpomínku na ten loňský, …

… neboť přesně takhle vypadal Vimperk v tento čas zrovna před rokem.

Letošní poslední listopadové pondělí se oproti tomu probudilo do stále ještě pozdně podzimních barev, …

… které ovšem vbrzku naprosto stejným způsobem prozářilo sluníčko. Tady si sice teprve posvítilo do lehce zamlžených boubínských lesů, ale hned je tu příležitost pocvičit si pozorné oko vyhledáním rozhledny, o níž tu byla v souvislosti s Homolkou, odkud se právě díváme, řeč již minulý týden – konkrétně 22. listopadu … 🙂

27.listopadu:

Silný noční vítr nejen dokonale zamíchal oblačností, ale též přinesl další oteplení, takže včerejší úvaha o případně pocukrovaném vrcholku Boubína, jak dokládá i dnešní ranní pohled od Nahořan, vzala zasvé …

První adventní neděli bychom si z teplotního hlediska klidně mohli splést s předjařím, ba přímo počínajícím jarem … Nicméně nezapomínejme, že je stále ještě podzim, takže očekávání sněhu, i když by nás na Šumavě touto dobou dozajista po mnoha letitých zkušenostech nepřekvapil, je vlastně svým způsobem předčasné …

V noci je každá kočka černá – praví známé rčení, které ostatně začíná platit hned v okamžiku setmění. Pro správné vychutnání prvního adventního večera tedy jistě není důležité, jaké počasí panuje venku, nýbrž je rozhodující, jaká nálada se rozlévá v našich duších … 🙂

26.listopadu:

Ještě krátce po půlnoci bylo možno zásluhou již mizející mlhy, jež se od předchozího odpoledne stále převalovala vimperským dolíkem, zahlédnout z kopců takhle hru světel i Velký vůz nad městem, …

… které se pak opět probudilo do slunečného rána, třebaže s poněkud rozpačitým startem a zřetelnou změnou počasí na obzoru.

Ta se nejvýrazněji projevila (jak také jinak) odpoledne na Boubíně, kde se právě díváme z nižšího patra rozhledny alpským směrem, …

… ovšem zcela bez Alp, které jsou ponořeny pod ženoucí se frontou.

Totéž pohledem ze samého vrcholu věže, …

… odkud je dobře pozorovatelný jihozápadní směr nasouvající se oblačnosti, …

… která se však vimperské straně zázračně vyhnula. Pro úplnost dodejme, že tu drobně poletovaly sněhové vločky, zatím valnou měrou po dopadu tající. Nebylo by ale ničím divným, kdyby se vrchol Boubína zítra probudil obílen vedle námrazy i souvislým popraškem.

Dnešek se každopádně loučí ve zcela jiném světelném duchu, nežli v jakém započal, …

… po tradiční podvečerní slavnosti na náměstí je vše připraveno k uvítání zítřejší první adventní neděle.

25.listopadu:

I nadále se potvrzuje, že dlouhé listopadové inverzní období je podle všeho ve finále, i když dále ve vnitrozemí si, jak se zdá, stále ještě užijí mlhy dosyta.

Spatřit údolí pod Hochsteinem (a samozřejmě též vyšším Dachsteinem) po dlouhé době zase téměř dočista vymetené je poslední dobou skutečným unikátem.

Ani tentokrát neponechal Boubín mou návštěvu bez pozoruhodné prémie: na této straně, tj. za Bobíkem a Knížecím stolcem, se mi ještě atmosférické zrcadlení v takovém rozsahu zachytit nepodařilo. Zcela vlevo se na samém obzoru nachází nejvýchodnější alpská dvoutisícovka Klosterwappen (2076 m) – v pohoří Schneeberg cca 70 km od Vídně. Pozorné oko tu dnešního rána mohlo již před východem slunce zachytit cíp zrcadlení a od něj až k dalšímu hřebenu – Schwarzauer Gippel (1605 m) – pokračující rozhraní atmosférických pásů různých teplot, jejichž zásluhou právě fata morgana v dané výši vzniká. V lesním průseku nalevo od Knížecího stolce je pak celý jev ještě zřetelnější.

Šumava a vyšší partie se již mohou těšit z pěkného počasí, takže i Vimperk snad zažije až do blízkého frontálního přechodu …

… nějaký ten vydařený slunečný den.

Nebyl by to však svatý Petr, aby si navzdory všemu výše předpokládanému nepřisadil odpoledne malým žertíkem …

… v podobě slušné porce nové mlhy …

24.listopadu:

Jako mávnutím kouzelného proutku se hustá mlha včerejší noci zvedla a okolo půlnoci už se nad Vimperkem zase klenulo hvězdné nebe. Podle meteorologů je inverzní období konečně na ústupu, což dnešního rána potvrdil i rozhled z Boubína, ukazující ještě výraznější změny nežli v úterý. Východním směrem pak čekala opět jedna z lahůdek – za Bobíkem se náhle objevil prazvláštní cár prozářené mlhy, ačkoli do východu slunce zbývala ještě nejméně půlhodina …

Zvětšení a přesunutí onoho neobvyklého mlžného útvaru přes špičku Bobíku bylo otázkou několika minut … jako by se tu přes vrchol plazil jakýsi záhadný, okolí pozorující tvor, připlouvající snad ze dna zbytku inverzního moře v dáli …

Ponecháme-li stranou fantazii a nasloucháme strohé vědě, můžeme od přítomného meteorologa Romana Szpuka vyslechnout odborný název oné půvabné chvilkové Bobíkovy ozdoby – „lacunosus“, tedy speciální a poměrně vzácný druh mraku s otvory uvnitř. Pro úplnost snad ještě dodejme, že zatímco startovní teplota ve Vimperku představovala minus pět stupňů, na nejvyšším místě české Šumavy se teploměr tímtéž číslem přehoupl nad nulu … 🙂

O tom, že už se snad inverze opravdu loučí, svědčí dočista vymetená volarská kotlina, zřetelný pokles mlžné hladiny v alpské oblasti, …

… jakož i v opačném směru na obzoru pás po dlouhé době opět viditelných Brd. Uvidíme tedy, čím nás překvapí nadcházející adventní období, …

… na něž už je Vimperk čerstvě připraven – velký vánoční strom na náměstí byl právě vybaven osvětlením k sobotní podvečerní slavnosti.

23.listopadu:

Dnešní vlezlá ranní mlha patřila bezesporu k nejprotivnějším ze všech, které Vimperk poslední dobou zažil, protože v součinnosti s mrazem uchystala řadu nepříjemných překvapení řidičům i chodcům. Mnozí by s velkou pravděpodobností raději uvítali místo nebezpečné ledovky na silnicích i chodnících sníh a jen málokdo by asi uvěřil, že stačí doslova nepatrně povyběhnout výš, aby se člověk navzdory vší situaci mohl pozdravit se sluncem a jeho zásluhou vnímat mlhu zcela jinak …

22.listopadu:

Zkušenosti zvolna končícího měsíce by skoro sváděly k hypotéze, že úterky jsou téměř pravidelně vyhrazeny ústupu inverze. Meteorologové i klimatologové by se samozřejmě takovému zobecňování zcela zákonitě vysmáli – ale je každopádně pravdou, že ještě předevčírem bylo možno vrchol Kleti přirovnat k plující ponorce, kdežto dnes už zmíněný kopec vítal ranní slunce v celé své kráse … 🙂

Také rakouské Alpy, ačkoli zrovna jejich směrem se inverzní moře stále drží, jsou prokresleny zjevně o něco podrobněji, než tomu bylo doposud, což nelze připsat k dobru jen slunečním paprskům.

Zkušený Vimperák ví, že nejdůkladněji si prohlédne Boubín z Homolky. Dobrým dalekohledem pak musí zákonitě spatřit i vršek rozhledny, z níž je naopak nejen Homolka, ale zde např. i vesnička Výškovice k vidění jako na dlani.

„Svatý Vojtěch na kopečku, Svatá Máří v dolině, … “ zpívá se v známé lidové písničce, jejíž autorství bývalo původně připisováno dokonce Janu Nerudovi, a právě pohledem z Boubína si skutečně můžeme výškový rozdíl obou zmíněných obcí lehce ověřit. Nad kostelíkem sv. Vojtěcha se dnes ovšem, třebaže tento se skutečně nachází na kopečku, momentálně neklene obloha, nýbrž opět slušná porce inverzní oblačnosti směřující do vnitrozemí – tedy mimo jiné i tam, kam nás dále vede vzpomenutá písnička : “ … počkej na mne, má panenko, až já půjdu z Volyně.“ … 🙂

21.listopadu:

I když jsme zaznamenali celkově zřetelné oteplení, přece jen se v časných ranních hodinách dokázal ve vyšších polohách udržet i mrazík a svými kouzly nám připomenout, že jeho čas teprve v plné síle přijde …

20.listopadu:

Jakmile inverze poklesne, má vimperské noční osvětlení značně usnadněnu práci prozradit, ve kterých místech se tam dole město nalézá … dnešního rána se navíc přihlásily i z mlhy vysvobozené stožáry mobilních operátorů, jakož i zcela vpravo Mářský vrch.

Touha spatřit na vlastní oči boubínské zázraky tentokrát přilákala na rozhlednu nebývalé množství návštěvníků, takže situace chvílemi připomínala generálku na tradiční silvestrovské jízdy …

Hlavním lákadlem byl celkem pochopitelně východ slunce, ale starý lišák Boubín zase jednou všechny převezl, …

… neboť ten pravý „bonbónek“ uchystal jinde. Obloha nad krásně zřetelnými Alpami věstí nemalé změny a s nimi spojenou velkolepou podívanou … 🙂

Také nad Vimperkem se pozvolna cosi chystá …

Sluníčko začíná razantně proměňovat barvy na obloze, …

… která postupně stále více zlátne.

Stožáry známé větrné elektrárny tentokrát stojí až na čestnou výjimku po kolena v inverzní oblačnosti, …

… nad niž už se od západu nasouvá další, tentokrát vrchní pás. Jako právě se vynořivší ponorka působí na obzoru špička Kleti se svým charakteristickým stožárem … 🙂

Zdá se, že ostrůvky šumavských i dalších vrcholů přitahují mračna dolů jako nebeský závěs, …

… za nějž se úspěšně ukrylo sluníčko. Lze dodat jediné – změna počasí nás nemine a nebylo by nic divného, kdyby si v průběhu příštího týdne Boubín zopakoval, a to možná i ve větším rozměru, situaci ze 7. – 9. října …

19.listopadu:

Už v totálně opět zamlženém Vimperku se dalo čekat, že kdesi výš se přece jen zase objeví na obloze hvězdy – stalo se až na Kubovce, odkud po celou cestu k boubínským schodům zářil též stále více ubývající měsíc. Tolikrát už právě tohle schodiště vedlo do světa zázraků … a přece mne Boubín zase dostal čímsi naprosto nečekaným …

Bylo předem jasné, že inverzní oceán opět zaznamenal výrazný příliv, ale že se nad ním odehraje tahle ohnivá bitva, by s velkou pravděpodobností hádal málokdo …

Slunce stále ještě není venku …

Těžko říci, k čemu tuhle nebeskou fantazii přirovnat … snad k výbuchu podmořské sopky …

Teprve teď nastává okamžik východu původce vší té krásy …

I proslulý temelínský oblak snad ustrnul v úžasu …

Ani stokrát a pokaždé jinak viděné Alpy dnes nejsou hlavním magnetem, …

… jen člověka napadne, jak to vše musí být asi vidět z Velkého Javoru …

Právě takovéto situace odhalí obecnou nedokonalost digitálních fotoaparátů, které se oproti klasickému filmu mnohem hůře vypořádávají s dynamickým rozsahem viděné scény … na druhé straně by ovšem bylo značně riskantní pohlížet takhle slunci tváří v tvář pouhým okem …

Rozloučení s boubínskou rozhlednou …

… dnes bylo opravdu těžké.

Sestup pak už nad Kubovkou znamenal návrat do inverzní reality – dodejme však, že nikoli bez osobitého kouzla …

I nejvýše položená železniční stanice v Čechách se tvářila zcela jinak nežli časného rána …

18.listopadu:

Zásluhou mírného oteplení se včerejší bílá krása již nezopakovala – námraza se udržela jen při zemi … takhle se do ní ještě za ranní tmy podepsal rozsypanými zářivými perličkami na boubínské cestě měsíc …

Na věži šest stupňů nad nulou a mrazivý vítr – chtělo by se říci, že vlastně nic nového … jenže tentokrát oproti předchozím dnům vytrvale fičelo od západu a s inverzní oblačností se začaly chvílemi dít pravé divy …

Cáry roztrhaných mračen vířily v démonickém tanci kolem šumavských vrcholů, …

… na severní straně pak v jednom vzácném okamžiku dokonce vznikl dojem, jako by se z hlubin inverzního oceánu …

… chystala vynořit nějaká bájná podmořská nestvůra …

Vzdušné vlnobití dosahovalo stále větších výšek – snad coby pozdrav zrovna vycházejícímu slunci, …

… které dnes našlo v inverzní přehradě na obzoru skulinku ještě dříve, nežli se přehouplo přes samotný vrchol.

Zajímavé oblačné úkazy probíhaly i na straně, odkud vše přicházelo … pokračuje snad Šumava na západním obzoru pásem neznámých, dalekých, přízračně dýmajících sopek … ?

Sluneční zásah jako vždy vnesl do všeho nezastupitelné kouzlo …

Kdo si sem dnes vyšel za Alpami, se sice pohledu na ně nedočkal, ale i tak určitě nemusel litovat …

17.listopadu:

Ještě časně zrána se zdálo, že dnešek bude jen další jednotvárnou kopií včerejška … ale hustá mlha se tentokrát zvedla jako divadelní opona, aby odkryla fantastické jeviště, na němž si podával ruce mrazík se sluncem. Člověk by v první chvíli řekl, že někde nedaleko se určitě musí popásat i kůň svatého Martina … 🙂

V tradičním dilematu, zda se na to vše podívat shora či zdola, se opět vyplatila druhá volba …

Šumavské Hoštice pohledem od Škarezu, …

… kde se mimo jiné nabízela i takováto ranní mrazivá geometrie …

Všude, kam ještě sluníčko nedosáhlo plnou silou svých paprsků, zazníval tenhle dialog dvou ročních období …

Bobík od Lštění, čili Sv. Vojtěcha …

I tahle stinná paseka ještě za chvilku roztaje, ale přece jen už je doslova ve vzduchu čas, kdy bílá barva nabyde nad podzimními vrchu …

16.listopadu:

Středeční ráno nám ukázalo, že pěkné počasí, které by se bylo po včerejšku dalo očekávat, nebude žádnou samozřejmostí …

Ani vysoko nad městem nemělo statečně bojující sluníčko lehkou práci …

… a kolem poledního už bylo možno jen konstatovat, že hustá inverzní mlha se po krátkém projasnění opět ujímá vlády.

15.listopadu:

I nadále trvá teplotní model posledních dnů, kdy člověk z pěti i vícestupňového vimperského mrazíku stoupá do zřetelně vyšších teplot – dnes konkrétně na věži finálních osmi stupňů nad nulou. Neodmyslitelným společníkem je tu ovšem opět silný ledový vítr, který údaje teploměru výrazně pocitově zpochybňuje … na druhé straně ale krásně čaruje na západní obloze s mraky, věštícími brzký východ slunce.

Vše výše popsané je logickým důsledkem ústupu nedávných silných inverzí, z nichž už se krom samotné Šumavy osvobodilo i její vnitrozemské předhůří … první stopy nalezneme téměř až u hranic na obzoru, opticky blíže k Alpám, od nichž nás ovšem dělí stovky kilometrů.

Zajímavější pohledy se však dnes naskytnou opačným směrem … takhle např. již vykukují z daleké inverzní oblačnosti špičky temelínských věží se svým nezbytným parním doprovodem, …

… zatímco v popředí se nezapře vzpomenutý mrazík, který dokonale nabílil louky a pole v nižších polohách.

Ještě jeden známý pohled směrem k hranicím …

… a honem zpátky, konkrétně do sluníčkem stále více zlaceného Vimperka, Výškovic, Vacova, …

… Nahořan , Svaté Máří včetně nedalekého Mářského vrchu …

… a konečně i Šumavských Hoštic, Včelné nebo Škarezu. Tam všude sice ještě lehce tahá mrazík za uši, ale protivná inverze už je daleko za horami, takže si dnes a snad i v příštích dnech můžeme zase užívat krásného počasí … 🙂

14.listopadu:

Co jiného může člověka při pohledu na tyhle dodnes krásné pamětnice dávné vimperské minulosti napadnout, nežli tolikrát již vyslovený známý povzdech: „Kdyby tak ty zdi uměly promluvit … “ ? Pomyšlení na to, co všechno za více než pět set let, po něž tu stojí, ze svých skalnatých výšin viděly a zažily, kolika navždy pro nás už utajenými příběhy jsou možná opředeny, je skutečně fascinující …

13.listopadu:

Zatímco ve Vimperku se i v okamžicích nejintenzivnějšího poledního sluníčka, které provázelo celou druhou listopadovou neděli, dokázala udržet na odvrácených svazích jinovatka, nahoře ukazoval teploměr ještě krátce před západem slunce devět stupňů nad nulou.

Je však zapotřebí dodat, že zdánlivou teplotní idylku opět výrazně kořenil silný ledový vítr, …

… takže sotva se slunce rozloučilo a zvolna se přiblížil čas, který naši předkové trávívali mimo jiné třeba držením „černé hodinky“ u rozehřátých kamen, kde se tak báječně naslouchá nejrozmanitějším příběhům (škoda, že dnešní mladá generace snad už ani netuší, o jaké nenahraditelné kouzlo se neznalostí této tradice připravuje), …

… nadešel okamžik pospíšit též mrazivým večerem k domácímu krbu.

Málokterá podívaná se vyrovná neopakovatelné hře živých plamenů, a to pak obzvláště, jsou-li nám do té míry nakloněni bujně skotačící ohniví skřítkové, že nás nechají třeba na zlomek vteřiny přihlížet svému rozpustilému rozhovoru … 🙂

12.listopadu:

Takhle jsme náš zámek po ránu už dlouho neviděli …

11.listopadu:

Dnešní noc měla všechny předpoklady být výjimečnou (pro toho, kdo ji takovou chtěl vidět) – datum složené ze tří jedenáctek se potká jednou za sto let, k tomu zrovna úplněk a lákavý příslib jeho kouzel na vrchní straně inverze, případně alpských štítech … Jenže člověk míní, … inverze se už včerejšího večera začala výrazně zvedat, přišlo severovýchodní proudění, noční obloha sice úplněk zprvu nezapřela, ale taktéž nakonec spolehlivě ukryla. Nepříznivý vývoj původně očekávané situace ovšem není důvodem vzdát plánovanou cestu … a Boubín své věrné odměňuje. Když už se úplněk neukázal na věži, vynořil se v celé kráse o něco níž mezi stromy – skoro by se chtělo říci, že jej náš šumavský velikán ukrýval pod svou mlžnou čepicí … 🙂

Ani z věže však nebyl noční pohled, třebaže do samé mlhy, marným …

Být nahoře sevřen mrznoucí mlhou a ledovým vichrem nepatří zrovna k optimistickým vyhlídkám, ale … vydržet – to je, oč tu běží. Pak se i tam, kde by nebylo očekáváno, …

… objeví slunce …

… a aspoň na malý okamžik ukáže svou sílu.

Svatý Martin také nebyl očekáván v plné síle, ale i on se tady nahoře, pomineme-li slušný mráz, aspoň symbolicky bíle připomněl, …

… díky čemuž nakonec vlezlá zima porazila sebe samu vlastní krásou …

… a člověku se odtud ani nechtělo.

A tady už je zcela jasné, kde podle všeho končí vítězné území svatomartinského sluníčka … možná jen zatím (?) …

10.listopadu:

Být dnešního rána o trochu větší zima, už by se zdálo, že zítřejší sv. Martin přece jen pomalu probouzí svého bílého koně …

Vezememe-li však v úvahu, že ve vyšších polohách se i navzdory okolní teplotě stále činí přízemní mrazíky, nějaké to překvapení pro optimistické meteorology možná přece jen není vyloučeno – ostatně nejspolehlivěji se k tomu jako vždy vyjádří Boubín … 🙂

9.listopadu:

I když se hustá noční mlha na chvilku zvedne (často jen proto, aby se za okamžik vrátila v ještě hustším provedení), stále ponechává na obloze dostatečné promítací plátno známým vimperským světlům …

8.listopadu:

Těžko popsat vzrušující napětí, jaké se člověka zmocňuje pokaždé, když si cestou vzhůru klade otázku, co asi dnes starý kouzelník Boubín vytáhne ze svého bezedného klobouku … 🙂

Nejúžasnější je především vědomí toho, …

… že nic z momentálně viděného se už vícekrát v této podobě nezopakuje, …

… neboť vše je tu dílem naprosté jedinečnosti. Však už staří Řekové nadarmo neříkali, že nevstoupíme dvakrát do téže řeky, …

… k čemuž dodávám, že ani na tentýž Boubín … 🙂

7.listopadu:

Dnešní ranní mlhu bylo možno bez přehánění charakterizovat v souladu s lidovými rčeními jako tu, která se dá krájet, či v ní není vidět na krok. Tím překvapivější byla skutečnost, že se v průběhu dopoledne náhle zvedla a uvolnila prostor blankytné obloze, jaké jsme bezmála již odvykli … Svého vysvobození se tak dočkal např. i slavný královský hrad Kašperk.

6.listopadu:

První listopadová neděle navázala na výrazné sobotní oteplení. Za takových okolností se vždy dají očekávat zajímavé výjevy na obloze, …

… za nimiž je ovšem momentálně nutno vyběhnout nad inverzní hladinu, nejlépe pak k zastižení okamžiků před východem slunce, které se dnes přihlásilo napřed krásnými krepuskulárními paprsky.

Původním záměrem sice bylo především důkladně si prohlédnout z Boubína včera navštívená „Prsa Matky Boží“, tedy oba Ostré, ale po dlouhou dobu upoutávala oko přesně opačná strana, čemuž se jistě nelze divit …

Ostatně pohled původně zamýšleným směrem se stal nejzajímavějším teprve po východu slunce, které jen potvrdilo, že, viděno z Velkého Ostrého (1293 m), vychází touto dobou přesně nad Boubínem. V daném okamžiku už stihlo pozlatit na obzoru zleva Jezerní horu (1343 m) i zprava Panciř (1214 m), jen oba Ostré uprostřed zatím stále zůstávají ve stínu boubínské špičky, dosahující do fantastických dálek.

Slunce se dočkal též Velký Javor (1456 m), jakož i Poledník (1315 m), jehož rozhledna září v ranních paprscích těsně vlevo od nejvyšší šumavské hory.

Ve velmi krátké době ovšem výrazně přibylo vrchní oblačnosti, …

… která začala vytvářet velmi zajímavá seskupení, ba přímo obrazce nad Dachsteinem a jeho alpskými sourozenci.

Jistě netřeba dodávat, že hlavní zásluhu na všem měl opět silný vítr, …

… který mimo jiné nasunul též silnější pás inverze do vnitrozemského údolí pod oběma Ostrými …

… a jednu chvíli působil dojmem, jako by se snažil vysvobodit zpod oblačného moře Vimperk.

Vytrvalé jihovýchodní proudění se ovšem postaralo o to, …

… aby dnes sluníčko nedostalo šanci nahlédnout do nižších poloh. Cestou ze Solné Lhoty do Sklář …

… a dále již kousek nad Vimperkem se to dokonale potvrdilo …

5.listopadu:

Dnešní výpravu na jednu ze šumavských hraničních hor – Velký Ostrý – by bylo možno nazvat též výletem po stopách opery. V 17.století, tj. v dobách, kdy zdejší kraj náležel k tzv. královskému hvozdu, prý žil ve Vlčí strži mezi Malým a Velkým Ostrým myslivec, který uměl přímo zázračně střílet. Svým ojedinělým střeleckým uměním ovšem vzbouzel podezření, že je ve spolku s ďáblem, pročež byl vězněn a vyslýchán v Domažlicích. O dvě století později se údajně stal jedním z inspiračních zdrojů (dalším byla např. stará šumavská pověst o divokém nočním pekelném honu), na jejichž základě zkomponoval slavný německý skladatel Carl Maria von Weber svou romantickou operu Čarostřelec …

V kteroukoli denní dobu upoutá náš pohled ze skalnatého vrcholu především nejvyšší hora Šumavy – Velký Javor (1456 m). Nalevo od něho pak lze za příznivých okolností spatřit pás alpských velikánů …

Jak již bylo řečeno, Velký Ostrý (1293 m) má nižšího bratra – Malý Ostrý (1266 m), takto viditelný přes zmíněnou Vlčí strž.

Skalnaté vrcholy obou horských bratří, společně pro svou vzájemnou polohu i tvar nazývaných „Prsa Matky Boží“, zdobí velké dřevěné kříže – zde na Velkém Ostrém …

… a zde na Malém.

Prochází tudy též státní hranice s Německem … pohled na obzor prozrazuje, že vleklá inverze v nejen českém vnitrozemí stále trvá.

Pravověrný Šumavák ovšem nesmí zapomenout především na Boubín (1362 m) . Jeho silueta odtud dominuje východnímu obzoru, a to v poněkud nezvykle špičaté podobě.

Třebaže se dnes na obloze odehrávají nejrozmanitější proměny, Alpy si vedle majestátního Velkého Javoru stále zachovávají slušnou viditelnost …

Od samého rozbřesku je tu až nezvyklé teplo …

Zpáteční cesta míří do Vlčí strže …

Nejrozmanitějších hlubokých skalnatých roklí a strží jsou tu ovšem spousty, takže je docela těžké rozhodnout, která z nich by byla příhodnější kulisou pro strašidelný noční výjev ze vzpomenuté opery pana Webera … 🙂

4.listopadu:

Už před východem slunce nenechávala vedle teploměru, který ukazoval deset stupňů nad nulou, ani obloha nikoho na pochybách o tom, že předpovídané oteplení se v příštích dnech skutečně dostaví …

Vrcholky rakouských Alp se ukázaly krásně ostře, po nedávných atmosférických jevech už na celém obzoru nebylo ani stopy, …

… zato vítr předváděl netradiční kousky – zprvu se zdál být západním, ovšem ve skutečnosti se doslova točil proti směru hodinových ručiček kolem boubínského vrcholu, takže z každé strany věže hnal roztrhané cáry inverzní mlhy opačným směrem.

Rakouská větrná elektrárna, kterou právě na obzoru krásně vytáhlo zpoza mraků sluníčko, si dnes jistě nemůže stěžovat na nedostatek energie k pohánění svých vrtulí …

Ve vnitrozemském směru se sotva vyloupla špička Libína a za ní vpravo ještě nesměleji Kleť …

Přidržíme-li se lidové tradice, která učinila svatého Petra nebeským správcem počasí, pak můžeme konstatovat, že nám tu onen ctihodný světec přímo v názorném řezu předvádí, jakou vrstvou husté oblačnosti se sluníčko musí v posledních dnech probíjet k potopenému Vimperku a jak nepostradatelným spojencem je mu vydatný vítr …

3.listopadu:

Svátek patrona myslivců nás kromě již tradiční mlhy přivítal navíc i mrazíkem …

Za sluníčkem bylo opět nutno vyrazit do kopců, …

… odkud se dalo sledovat, jak se náš dolík vypořádá se svatohubertskou inverzní nadílkou, sahající momentálně až k úpatí Mářského vrchu.

Stoupající sluníčko jako vždy na chvilku pomohlo, …

… ale s vimperskými komíny, které jsou mlze vydatnými pomocníky odspodu, si asi neporadí.

Vyšperkuje tedy svými paprsky aspoň tuhle krasavici uprostřed zvolna tající louky … 🙂

2.listopadu:

Inverze, které pro mnohé nepředstavují zrovna příjemné prostředí, nás podle předpovědí budou provázet ještě nejedním z příštích dnů … Ale když se po ránu přou se sluníčkem o to, kdo bude pánem vimperského nebe, přece jen stojí za to být při tom …

Člověka tváří v tvář Boubínu chvílemi ani nemrzí, že zrovna nestojí tam nahoře, odkud pozorovat vše, co se tu odehrává, musí rovněž být nanejvýš zajímavé …

Sluníčko útočí plnou silou a dává o sobě vědět nejrozmanitějšími způsoby, …

… takže se zdá, že Vimperk bude za chvilku vysvobozen z mlhavé atmosféry.

Boubínu se to už prakticky podařilo, …

… i město se co nevidět zase prozáří, ale roční doba i zkušenosti uplynulých dní napovídají, že zdaleka nepůjde o definitivní vítězství. Mlha je těžký soupeř a určitě dnes není nadobro na lopatkách …

Může ostatně mít i své nesporné kouzlo, a to nejen pro národ fotografický … třeba v tomhle večerním dušičkovém dialogu dvou měst …

1.listopadu:

Listopad nás přivítal v tomtéž duchu, v jakém se rozloučil říjen – krásným počasím, za nímž ovšem bylo nutno z nefalšovaných dušičkových mlh vyrazit nejvýše, kam je to v okolí Vimperka možné. Město samo zatím sice odpočívá pod inverzní hladinou, ta je nicméně oproti předcházejícím dnům o dost níž, takže je velká naděje, že sluníčko s tím co nevidět provede zásadní změnu.

Zatím se opírá především do alpských velikánů, které mu s chutí nastavují tvář z jižní strany …

Východnějším směrem se však neočekávaně odehrává jeden ze zázraků přírody, zachycený zde již jednou, počátkem roku (viz tady … konkrétně 10. února) : část alpského panoramatu se mírně zrcadlí v teplém pásu atmosféry sama nad sebou – fata morgána sice nedosahuje tehdejší intenzity, ale opět je tady.