Fotoarchiv 2011 – Prosinec

1 prosince, 2011
00:00

JAN TLÁSKALFotograf, muzikant, ŠumavákRozbalit rozhovorSbalit rozhovor

Neděle 12. únor 2012 21:24

ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal.

Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.

Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?

Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.

Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí?

Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .

Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?

V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.

Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?

I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce.

Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?

Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni.

Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát?

Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .

Jaký byl váš vůbec první fotoaparát?

Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant.

Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo?

Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál.

Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete?

Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku.

Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu?

Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím.

O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?

Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.

Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem?

Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa.

Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?

Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.

Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí?

V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku.

Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál?

Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení.

(red)

31.prosince:

Okolo poslední sedmé hodiny ranní tohoto roku ještě byla viditelnost z Boubína docela slibná, místy se v úsecích řídnoucí nízké oblačnosti (zde shodou okolností zrovna nad Vimperkem) hlásila i rudnoucí obloha co předzvěst slunce, které se mělo objevit za necelou hodinu.

Sama východní strana však byla v neustálém obležení čerstvých mračen, která sem neúnavně hnalo jihozápadní proudění.

Vítr se nicméně poctivě staral i o četné trhliny, …

… čímž po dlouhou dobu držel naději, že poslední letošní východ slunce by i navzdory stálému přísunu oblačnosti mohl být viděn.

Ale nestalo se tak – mlha nakonec v rozhodujících okamžicích zvítězila. Vše, co se dalo zásluhou slunce spatřit, byly jen charakteristicky zbarvené pruhy nad obzorem, které však záhy zmizely, …

… neboť po celém boubínském vrcholu prohrály marný zápas s tímto všudypřítomným mléčným neprůhlednem – těžko v dané chvíli říci, na jak dlouho …

Mnozí z cestujících silvestrovskými vlaky se tak ani neptali, jak je nahoře, protože víceméně už od Kubovky správně tušili, do čeho asi stoupají.

Samotný Vimperk tedy měl, jak se ukázalo po návratu, větší štěstí na poslední počasí roku 2011. Současně tu však nebyl vyloučen ani předpoklad, že i nahoře by později, řekněme okolo poledního, slunce ze své vyšší pozice na obloze mohlo zvítězit a potěšit poutníky na silvestrovsky tradičně přelidněném Boubíně.

30.prosince:

Každý, kdo kdy měl co do činění s výchovou potomstva, jistě zná starou osvědčenou fintu pro případ, že malé dítko nechce jíst: „Tuhle polívčičku určitě nespapáš, kdežpak bys takový talíř zbaštil/a/, … “ a vymýšlíme spousty dalších nejrůznějších variací podobného „hecování“, až se mrně lapí a baští ostošet. Nu, zdá se, že tento princip úspěšně funguje i v případě rozmarných staříků – včera jsem napsal, že asi nelze očekávat zásadní sněhový příděl, a ejhle, svatý Petr se do rána docela slušně činil … 🙂

Pokračoval pak i v průběhu dopoledne, …

… kdy ovšem nabídl vedle sněhových přeháněk i pravé zimní sluníčko.

A co na to předposlední letošní Boubín? Už jen kámen pana nadlesního Johna hovořil jasnou řečí, …

… na věži pak opět co chvíli probíhala pravá čertovská ženitba, o nějakém výhledu do dáli si každý poutník (a několik se jich tu skutečně navzdory počasí sešlo) mohl leda nechat zdát.

Novoročnímu přání, na něž je přece jen ještě chvilka času, tak předešlu trochu jiné, a sice aby si nikdo z účastníků zítřejšího cirkusu (přesně v tomto tematickém duchu se totiž ponesou jízdy speciálních silvestrovských vlaků, nicméně letitá zkušenost mi říká, že cirkus se tu, bohužel, odehrává touto dobou každoročně) nenatloukl nos či dokonce nepolámal končetiny na zrádném ledu, který se ukrývá cestou pod čerstvě navátým sněhem a ne vždy je takhle vidět.

Trasa k věži je po dnešku zpestřena i jiným způsobem, takže o legraci v hlubokých závějích jistě nebude nouze …

Mé druhé dnešní přání se pak netýká inteligentních lidí, neboť těm není zapotřebí zdůrazňovat, že vše, co si zítra na Boubín přinesou, by měli zase odnést (plechovky od piva, láhve od limonád, obaly od potravin, krabičky od cigaret, papírové kapesníky apod.). Bohužel se tam však, jak se každým rokem ukazuje, hojně vyskytují i jedinci v daném směru neinteligentní, takže bych si upřímně přál, kdyby to bylo možné, aby všechny, kdož nemají úctu k přírodě a dělají na naší krásné hoře nepořádek, sežral boubínský lev! Jen by mi ho bylo předem líto, protože není vyloučeno, že by mohl z toho kvanta spolykaných dvounohých božích hovádek dostat, chudák, pořádný břichabol … ačkoli lev se na rozdíl od člověka neoddává obžerství, takže by mé přání asi nesplnil …

29.prosince:

Ranní vimperská obloha se dnes z valné většiny oproti včerejšku kabonila, což mohlo znamenat jediné: počasí příštích dnů opět dozná výrazných frontálních změn. Nejspolehlivějším meteorologem je v tomto směru Boubín, kolem nějž mračna jen vířila. Málokdo by možná včerejšího večera sázel na to, že vydatná inverze se zvedne, tedy, lépe řečeno, spíš jen pozvedne, ale stalo se, snad v důsledku toho, že ještě v průběhu noci došlo k razantní změně teploty – rtuť se okolo druhé hodiny přehoupla zpod nuly nad ni v celkovém rozmezí bezmála šesti stupňů …

Bylo by hříchem promarnit okamžiky krásných proměn – zejména pak práce sestupujícího slunce, které se i z pozice nad zdviženou oblačností dokázalo takhle úžasně dotknout země, proto první dva snímky vznikly ještě před dosažením hlavního cíle – vrcholu věže.

Tam dnes teploměr ukázal rovnou nulu a teplotní skok oproti včerejšku byl skutečně okamžitě výrazně citelný.

Kdo by se však zaobíral teplotou v okamžicích, kdy vítr rozehrával kolem dokola takovýhle rej mračen v zapadajícím slunci?

Opět spousta barevných variací z palety nekonečně nápadité přírody …

Alpy tentokrát zcela pochopitelně nebyly vidět, ale nabízela se představa, jaký pohled by se asi za dané situace naskytl právě z jejich vrcholů sem k nám … V průběhu zpáteční cesty začalo lehce sněžit – změna počasí tedy skutečně se vším všudy zafungovala. Nicméně nějaký zásadní sněhový příděl asi do zítřka očekávat nelze …

28.prosince:

Včerejší boubínský předpoklad se dokonale naplnil, …

… inverze dorazila i nad Vimperk a vplížila se do jeho ulic.

Sluníčko si s ní však v krátké době úspěšně poradilo a na vimperské obloze tak zase převládl jasný bleděmodrý odstín.

Tím pádem nešlo ani při nejlepší vůli odolat touze po zjištění, co připraví tyhle změny na podvečerní obloze o nějakých šest set plus dvaašedesát metrů výše … Kubovka mne opět přivítala mlhou, takže se zdálo, že včerejší situace se v lecčems zopakuje.

Cesta vzhůru se však projasnila mnohem dříve a bylo zřejmé, že určitě nebude z hlediska příštích překvapení marná.

Na věži bylo tentokrát slušně zalidněno. Většina turistů si vychutnávala pohled na famózní Alpy nad větrem vydatně načechranou inverzí … to nejzajímavější se však nacházelo přesně na opačné straně: klesající slunce stihlo nejen promítat na hladinu oblačného oceánu prodlužující se špičku Boubína, ale ještě za ni až k obzoru vykreslit krásnou gloriolu. Oblačnost nad obzorem pak slibovala vbrzku úžasné vyústění právě viděného jevu …

… a tu je máme. V atmosférické hře barev a světelných odrazů se mimochodem prozrazuje coby výraznější bílá parní skvrnka vpravo i Temelín … (pro úplnost dodejme, že teploměr na věži ukazoval neuvěřitelných devět stupňů nad nulou, díky čemuž dole získala sněhová pokrývka místy nebezpečný zledovatělý povrch).

Teprve teď nastal ten pravý okamžik pro vychutnání Alp a posledních paprsků mizejícího slunce – nanejvýš zajímavou, ba přímo záhadnou se však jeví skutečnost, že masiv Dachsteinu poněkud pozměnil svůj charakteristický obrys … 🙂

27.prosince:

Objeví-li se na ranním vimperském prosincovém nebi výjev jako dnešní, může být příslibem zajímavých zážitků výš v kopcích …

Po čase se opět dala předvídat inverze – objevila se už kousek nad Kubovkou …

… a zakouzlila si v okolních lesích.

Mnozí měli podobný nápad vydat se do kopců, ale příliš brzy zvolili cestu k návratu …

Kdo dokáže ozdobit krásnější vánoční stromek nežli sama příroda?

I takhle může vypadat šumavský zimní soumrak …

Pohled z míst nejvyšších zřetelně naznačuje, jak se z východního směru plíží nová inverzní clona … během noci s velkou pravděpodobností dorazí i nad Vimperk.

Alpy, které před chvilkou vyprovodily slunce za obzor, už o vývoji příštích dnů vědí své …

26.prosince:

Letošní svatoštěpánské počasí přímo vybízí k vzpomínce na to loňské – tehdy se takhle na Boubíně loučilo zapadající slunce, které k nám dnes oblačnost nepustila, …

… o sníh nebyla nouze a mráz zrovna za uši tahal.

Letos si pro změnu můžeme nanejvýš klást na rozdíl od pana Villona doslova míněnou otázku, kdeže loňské sněhy jsou, …

… neboť počasí nám v rozmezí jediného dne opět předvedlo další ze svých skoků ode zdi ke zdi.

25.prosince:

Očekávaný návrat pravé vánoční idylky si sice dal trochu načas, ale okolo půlnoci přece jen začalo sněžit, …

… takže Vimperk se do prvního svátku vánočního mohl probudit opět v bílém kabátě.

Prudké teplotní změny pak dávají příležitost k vyžití všem, kdož rádi pozorují zajímavé proměny na obloze …

24.prosince:

Nadešel den svátků, které jsou většinou lidí křesťanského světa vnímány jako nejkrásnější v roce. Bezmála již osm set let, tedy od středověku, se s Vánocemi neodmyslitelně pojí tradice uměleckého a posléze i lidového zpodobňování Ježíškova narození. Historie nám tak odkazuje spousty obrazů i plastik a zejména pak samostatnou svébytnou kategorii – betlémy. Základy jí položil roku 1223 sv. František z Assisi, když na umbrijské hoře Greccio zinscenoval při půlnoční mši naživo onen slavný biblický výjev z betlémského chléva a stal se tak, aniž to možná tušil, praotcem všech příštích betlémářů.

Největšího rozmachu dosáhlo umělecké betlémářství v rozmezí XVI. a XVII. století, zejména doba barokní spontánně přinesla spousty nejrozmanitějších provedení – od miniatur až k monumentálním kompozicím figur v životní velikosti. Vzácný, ze dřeva a sádry vytvořený historický betlém, který vychází z původních starých vzorů, můžeme zhlédnout také ve vimperském kostele Navštívení Panny Marie.

Autorova výtvarná fantazie umístila v souladu s dobovou manýrou Ježíškovo narození do stylizované zříceniny středověkého hradu, od něhož zprvu plastické stavby v popředí – jakási pozoruhodná směs evropské a orientální architektury – pozvolna plynule přecházejí v malbu na zadní panoramatické desce. Povšimněme si mimo jiné třeba zajímavého prvku iluzionistické malby dotvářející kamennou zeď vnitřních prostor zříceniny včetně charakteristické gotické klenby, jíž se opticky uzavírá pozadí nad oslíkem a volkem. Symbolika chléva je tu kromě vlastních jeslí a vzpomenutých zvířat zdůrazněna i náznakem šindelové stříšky, již bychom za jiných okolností považovali nad hlavním portálem hradní zříceniny za zcela nelogickou a nepatřičnou. Vlevo pak objevíme skalní sluj, která kromě prokázaného faktu, že skutečný betlémský chlév – legendární Ježíškovo rodiště – se nacházel uvnitř skály, lehce svým tvarem připomíná i slavnou jeskyni ve francouzských Lurdech. Podobná vzájemná symbolická propojení i nevánočních křesťanských motivů nebyla právě v betlémech žádnou zvláštností.

Kolik očí se asi za staletí potěšilo pohledem na vyřezávané polychromované figurky pastýřů, oveček a všech dalších, kdož zleva …

… i zprava přicházejí – včetně proslulých tří králů – poklonit se a přinést dary narozenému Ježíškovi ?

I pro ty, kdož nenáležejí k věřící obci, může setkání s vimperským betlémem jistě představovat hluboký zážitek, z něhož silně dýchá prazvláštní tajemno dávné historie spolu s uměním našich předků …

Nezbývá než popřát všem čtenářům našich stránek krásné, klidné a spokojené Vánoce … 🙂

23.prosince:

V případě sněhuláka zní příhodné lidové rčení, že se u nás příliš dlouho neohřál, nanejvýš komicky, a to tím spíše, že zrovna dnes se ohřál (a pochopitelně i scvrkl) až dost … 🙂

Sluníčko se zkrátka zase jednou náležitě obulo do nedávné vánoční idylky …

… a znovu ji během posledního předvánočního dne popohnalo kamsi do podoby nepatřičného předjaří.

Drobnou náplastí na zmizelý sníh však byla parádní večerní obloha, …

… která ostatně (nic bych za to nedal) slibuje, že zítra přece jen aspoň špetku štědrovečerního sněhu zase vrátí … 😉

22.prosince:

Je libo vánočního kapříka ? 🙂

21.prosince:

Bílé Vánoce by po dnešku mohlo zmařit opravdu jen výrazné oteplení …

Zatím se však zdá, že slunovratová noc by je přinést nemusela … rtuť teploměru sice téměř lechtá nulu, ale stále ze spodní strany …

20.prosince:

Mráz do rána výrazně přidal na síle, ale takovou, jakou předváděl před dvěma lety, přece jen zatím ještě nemá … 🙂

19.prosince:

Po delší době se Vimperk opět probudil do slunečného, ale mrazivého rána, …

… v němž spolu s celou zemí vzdává poslední poctu včera zesnulému bývalému prezidentu Václavu Havlovi.

Příhodným pietním místem se k tomu stala moderní plastika svaté Anny před stomatologickým centrem nesoucím její jméno.

18.prosince:

Kdybychom posuzovali počasí posledních dnů jen podle mračen, nevycházeli bychom z údivu, proč je stále tak málo sněhu … jako třeba zrovna dnes, o čtvrté adventní neděli, kdy se poblíže Nahořan otevřel takovýto pohled směrem k Temelínu (na obzoru jistě lehce identifikovatelnému) …

… a na opačnou stranu k Mářskému vrchu a Boubínu. Tohle ovšem byla už trochu jiná tónina, …

… Boubín se chvílemi ukrýval za clonu z krepuskulárních paprsků a vrchol měl tradičně ukryt pod čepicí.

Podvečerní pohled z něho pak opět jako v posledních dnech zpestřoval silný vítr, ovšem právě jeho zásluhou bylo aspoň trochu něco vidět, třebaže ve velmi nezvyklé podobě.

Vše bylo dílem kratičkých okamžiků, jako např. tato pozápadová scenérie, která doslova během vteřiny zase zmizela.

17.prosince:

Pokus o nápravu reputace prosincového počasí se přesně týden před Stědrým dnem nesl ve znamení dalších sněhových přeháněk, které tentokrát, snad i vlivem předcházející noční vichřice a s ní spojeného ochlazení, přece jen zanechaly něco symbolicky bílého aspoň na střechách a přilehlých loukách.

Oku cestujícímu boubínskou lokálkou, uhánějící zrovna ve 14:17 na Kubovku a dále, se zásluhou krásné bohaté oblačnosti a zvolna klesajícího slunce nabízel zajímavý pohled na nejstarší část Vimperka, …

… jakož i ohlédnutí za vzájemnou konfrontací novodobějších architektonických stylů, z nichž zrovna sluníčko vypíchlo ten pro Šumavu absolutně nevhodný …

Jak se tu opět ubránit srovnání s loňským rokem, kdy zásluhou dokonalého zimního počasí snad ani ty nešťastné paneláky pod idylicky zasněženými Výškovicemi tolik oko nedráždily …

16.prosince:

Sněhové předpovědi se sice naplnily hned v pátečním dopoledni, …

… ale opět jen s jediným výsledkem – důkladným potrápením chodců, řidičů a silničářů. Sníh se vbrzku začal měnit v protivnou zrádnou břečku …

… a večer pak už adventní výzdoba svítila jen do mokrých, vytrvalým deštěm skrápěných ulic. Chvilková iluze ladovských Vánoc už poněkolikáté vzala zasvé …

15.prosince:

Noc ze středy na čtvrtek stvořila na obloze krásné měsíční halo, které trvalo prakticky až do rozednění …

… a bylo mi průvodcem během celé cesty na Boubín …

V poklidu vimperského dolíku by v tom čase možná jen málokdo hádal, že na okolních vršcích bude pěkně fičet – s velkou pravděpodobností tu spíše převládaly obavy, aby se nad ránem nezopakovala nebezpečná ledovka jako následek případného mrholení a teploty na rovné nule. Boubín ovšem takové myšlenky spolehlivě rozptýlil – oblačnost byla zcela jiného rázu a silný jihozápadní vítr zajistil naprosto mimořádný rozhled … tolik světel tu v posledních měsících po celém obzoru skutečně k vidění nebylo.

Zásluhou toho ani nevadilo, že vyšlé slunce se vůbec neukázalo – výrazněji o sobě dalo vědět pouze vlevo nad Temelínem. Jako mnohem zajímavější se tu v jedné linii s ním vpravo jevila světla Protivína a v ještě větší dáli pak Veselí nad Lužnicí. Bylo by jistě zajímavé zmapovat, okdud odevšad je tím pádem k vidění náš šumavský velikán … 🙂

Dokonale prokreslené a téměř nezamlžené Alpy …

… pak završily dnešní pozorovací zážitky, které dle všeho příští dny zase změní – Boubín prozradil, že i v našem dolíku se, byť asi jen nakrátko, zřejmě dočkáme opět sněhu … 🙂

14.prosince:

Mírný vytrvalý déšť nás sice už od včerejšího večera potrápil protivnou ledovkou, ale bohatá oblačnost, z níž vzešel, se současně postarala o působivou kulisu dnešnímu východu slunce.

13.prosince:

Všem, kdož letos doufají v bílé Vánoce, zatím momentální předpovědi neskýtají mnoho důvodů k optimismu … ale připomeňme si, že ani před dvěma lety se zrána o svaté Lucii zrovna neroztrhla peřina – vše začalo lehkým popraškem a v parku se stále ještě hlásil o svá práva dohasínající kalendářní podzim.

Teprve k polednímu začalo být vydatnější bílo – ovšem současně za cenu mlhavých nálad …

Loňská Lucie už byla oproti tomu skutečnou předzvěstí Vánoc … ale ani letos, myslím, nebude vyloženě důvod k chmurám – nezapomínejme, že příroda je mocná čarodějka a nejednou umí pěkně zamíchat kartami našich odhadů a předpokladů … 🙂

12.prosince:

Pondělní ráno patřilo mimo jiné též pozvolna již ubývajícímu úplňku, který takhle pozdravil zámek i rozhraní středověkého a novodobého Vimperka …

Po nedávném sněhu vesměs není ani památky …

11.prosince:

Třetího adventně nedělního rána se ze známého místa nad Záhoříčkem zdálo, že Šumava si objednala další příděl sněhových mračen a Boubín zrovna provádí přejímku zboží … 🙂

Ačkoli se, jak je zřejmé i z předchozího snímku, jeho špička již od úterka nachází v tradiční oblačné čepici, nebylo vyloučeno, že by i tak mohl zásluhou působení větru být vidět třeba západ slunce – zde, kousek pod vrcholem, se viditelnost jevila velmi slušnou.

Západ slunce v celé kráse by nicméně byl za dané situace poněkud přemrštěným přáním … ale vítr podle očekávání přece jen zapůsobil, na několik vteřin poodkryl aspoň křížící se stopy letadel, ba i nepatrný barevný nádech od zapadajícího slunce.

Také na Kubovce dávno září vánoční strom. Nedávno publikovaly stránky Prachaticko News článek o tom, že co do výšky těchto stromů drží v rámci celé republiky rekord Kvilda. O Kubově Huti pak lze pro změnu na našich stránkách bez obav prohlásit, že je dozajista držitelkou rekordu v délce jeho svícení. Po loňských Vánocích tu strom zářil, ačkoli tradice zná v tomto smyslu dva konečné termíny – Tři krále nebo Hromnice, prakticky až do letošního března … 🙂

10.prosince:

Následkem vykácení letité lipové aleje v městském parku se otevírá nezvyklý pohled na školu, s jakým jsme se dosud mohli setkávat jen na historických pohlednicích z počátku minulého století …

Podobně je tomu i s druhou školní budovou, k níž dnes navíc tvořila zcela výjimečnou dopolední kulisu velmi zajímavě vybarvená obloha.

Ani sobotní odpoledne nebylo skoupé na neobvyklé úkazy – nebýt toho, že pozorné oko na obzoru nad Pěčnovem jistě odhalí vrcholky temelínských věží, klidně by se mohlo zdát, že tam obnovila svou činnost nějaká čerstvě probuzená sopka. Každopádně je zcela zřetelně vidět podíl známé elektrárny na celkové oblačnosti.

Laskavý divák teď v zájmu věci jistě promine, že poslední sobotní snímek se místem svého pořízení vymyká záhlaví této fotokroniky – místo Vimperka či Šumavy se nacházíme v rovinách poblíže Němčic, odkud byl tentýž výjev, jaký nabízí předchozí fotografie, snad ještě působivější …

9.prosince:

Srovnání s podobným záběrem ze 6. prosince už na první pohled vypovídá o větším sněhovém přídělu i mrazu, jen nedokáže zprostředkovat účinky ještě silnější ledové vichřice, kterou asi nejlépe chrakterizuje známé lidové rčení o čertovské svatbě. V boubínské husté mlžné čepici, do níž určitě neproniklo nic ze včerejší krásné měsíčné noci, se dnešního rána skutečně ženili všichni čerti …

Strom padlý přes cestu je sice o něco staršího data, ale mnoho nescházelo, aby k němu přibyly další z těch, …

… které tu ustavičně naříkaly pod nápory vichřice, řádící i dole u schodů stejnou silou jako nahoře na věži.

S dvaceti čísly nového sněhu už může vichr a mráz výtvarně čarovat docela jinak nežli s nepatrným popraškem … tuhle krásu si ovšem člověk mnohem příjemněji vychutnal během od časného rána už prošlápnuté zpáteční cesty, než v okamžicích předchozího brodění místy i půlmetrovými navátými jazyky na vrchol.

O necelou polovinu boubínské nadmořské výšky níže se pak již v průběhu dopoledne začalo pro změnu odehrávat zcela jiné představení, na jaké si zásluhou rozmarů přírody budeme muset zvykat možná i častěji, než je na prosinec zdrávo …

8.prosince:

Po neobvykle vydatné noční vichřici by se ráno dala očekávat dokonale vymetená obloha, …

… ale vše tam nahoře spíš nasvědčovalo dalším sněhovým zásobám.

V noci se pak začala nasouvat od západu další oblačnost a umožnila měsíci, který v sobotu doroste do úplňku, aby si takhle zakouzlil …

7.prosince:

Pohled z oken vimperského gymnázia dnes jistě dělal radost milovníkům sněhu, …

… ačkoli je zřejmé, že tenhle těžký mokrý příděl ještě nemá šanci, jak by si mnozí přáli, přikrýt kraj trvanlivou bílou peřinou.

6.prosince:

Čerstvě pocukrovaný Vimperk nás dnes nad ránem (přesně řečeno, už okolo čtvrté hodiny) přesvědčil o tom, že svatý Mikuláš nemusí nutně nadělovat, jak velí lidová tradice, jen v předvečer svého svátku. Na Boubíně pak bylo ještě více zřejmé, že se dnešní oslavenec zcela zjevně přimluvil u svatého Petra za všechny, kdož se už nemohli dočkat sněhu … V ledovém vichru a totální temné mlze by tady nahoře ovšem určitě nikdo netipoval, že právě vyšlo slunce …

Pro milovníky strohých přesných údajů: 8 cm čerstvého prašanu, z hlediska teploty pak rovná nula …

Po sluníčku stále ani památky, ale i tak má ten novopečený zimní les své kouzlo … 🙂

5.prosince:

Den letošní mikulášské nadílky od samého rána za mnoho nestál, nabízel jen víceméně humornou představu, že hlavním úkolem čertů bude především asi držet nad ctihodným světcem pořádný deštník. Počasí se sice přece jen nakonec lehce umoudřilo, ale to loňské – s pořádnou sněhovou peřinou – pořád ještě nepřipomínalo ani náznakem, …

… natož aby dokázalo k večernímu nadělování vytvořit podobně malebnou atmosféru.

4.prosince:

Druhá adventní neděle připadla současně na svátek sv. Barbory, tedy den, kdy se podle starého zvyku řežou třešňové větévky – barborky, aby do Štědrého večera rozkvetly. Člověk by se ovšem na základě teplého a uplakaného počasí téměř obával, aby nerozkvetly přímo na stromech … Naštěstí déšť neměl šanci překazit slavnostní ohňostroj, který na závěr svého již tradičního každoročního rozsvěcení vánočního stromu připravila v tento sváteční podvečer ve spolupráci se zkušeným a osvědčeným pyrotechnikem Romanem Mošnou základní škola TGM …

3.prosince:

Všichni, kdo už se nemohou dočkat sněhuláků, musí zatím stále vzít zavděk jen tímhle nafukovacím, který se za mírného mrholení usmívá na střeše jednoho z objektů bývalých slavných vimperských tiskáren.

K vodě člověka sice zpravidla mnohem více vábí teplé letní dny, ale i ty podzimní mohou mít své kouzlo, obzvláště poskytují-li, jako např. zrovna první letošní prosincová sobota, naprosto ideální světelné podmínky k fotografování. Za ním pak není zapotřebí jezdit bůhvíjak daleko – už jen sama Volyňka nabízí kousek nad Vimperkem spousty zajímavých fotogenických zákoutí …

2.prosince:

Odpověď na poslední včerejší otázku přinesl jako vždy Boubín, a to ve velkolepém stylu. Časně zrána se nejprve ukázalo, že jihozápadní vítr především výrazně prohloubil viditelnost do vnitrozemí – kromě blízkých známých vesniček jsou vlevo lehce pod inverzním obzorem rozeznatelná světla Písku, vpravo pak nejdále kompletně svítí celý areál temelínské elektrárny.

Stačilo pootočit se ve vydatném studeném větru (opět jako vždy zkreslujícím reálnou teplotu deseti stupňů nad nulou – pro zajímavost přesně dvojnásobnou oproti výchozí vimperské) východním směrem …

… a pak to začalo …

Z prvního pohledu nad obzor do míst příštího východu slunce by se mohlo zdát, že se víceméně v drobné variaci zopakuje 19. listopad … ale ve skutečnosti se chystala ještě bohatší podívaná …

V okamžiku, kdy se slunce konečně prosadilo skrz oblačnou clonu, budila obloha nad Bobíkem bezmála dojem, že se k zemi přiblížilo neznámé vesmírné těleso …

Vše náhle zahalil prazvláštní opar a zásluhou momentální úchvatné kresby mraků ztratil západní alpský pás na chvilku své jinak jednoznačně dominantní postavení v celém panoramatu …

I Vimperáci si mohli v těch okamžicích užít spousty neobvyklých pohledů vzhůru …

Původní noční proudění se zjevně změnilo ve výhradně západní, neboť právě z té strany se začala blížit mlha jako v čase nedávných silných inverzí. Zastavila se však jako nepropustná, sluncem probarvená stěna kdesi na hraničních horách, takže Boubín měl kam promítnout špičku svého stínu, dobře viditelnou za nejvyšším smrkem.

Rozloučení patřilo rakouským Alpám …

1.prosince:

Jedenáctý rok třetího tisíciletí právě vstoupil do svého posledního měsíce, a to sice mrazivě, nicméně zatím stále bez jediné sněhové vločky. Napodobil tak situaci před dvěma lety, kdy rovněž v tento den adventní výzdoba zářila nočním městem do nezasněžených ulic …