Rozbalit rozhovorSbalit rozhovor
| Neděle 12. únor 2012 21:24 |
 ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal. Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.
Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?
Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí? Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .
Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?
V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.
Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?
I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce. Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?
Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni. Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát? Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .
Jaký byl váš vůbec první fotoaparát? Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant. Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo? Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál. Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete? Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku. Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu? Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím. O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?
Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem? Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa. Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?
Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí? V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku. Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál? Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení. (red)
|
Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.
Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.
Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.
Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních …
31.ledna:
Teprve v okamžiku rozloučení dělá leden čest svému jménu …
… a únoru předává skutečně nanejvýš mrazivé žezlo.
Své o tom už vědí nejen za uši a nosy řádně od samého rána vytahaní Vimperáci, …
… ale též např. Křesánovský potok, v dávných dobách známý jako „Mörderbach“ a v této fotokronice vzpomínaný již loňského 10. března.
Také dnes nemělo sluníčko po ránu lehkou práci, ale poctivě napíná všechny své síly, aby nám poslední lednový den v mezích možností zpříjemnilo … 🙂
30.ledna:
Týden, o nějž se podělí leden s únorem, by se dle předpovědí měl povětšinou nést ve znamení tuhých mrazů … zdá se, že pondělní ráno skutečně bylo jejich předzvěstí.
Pro výrazný pokles teplot svědčily nízko nad obzorem i pozůstatky včerejší inverzní oblačnosti, skrz něž se vyšlé slunce poměrně dlouho nedokázalo prosadit …
… a ještě i poté, co vystoupalo na obloze výš, nemělo svou obvyklou sílu, zatímco devítistupňový mráz vesele tahal za uši.
O tom, že atmosféra je v důsledku sílícího mrazu momentálně plná drobných ledových krystalků, vypovídalo na okamžik i tohle krásné parhelium, vytvořené v pozdním odpoledni klesajícím sluncem.
29.ledna:
Neděle, jak se zatím zdá, kráčí ve šlépějích soboty …
28.ledna:
Sobota přes den naplnila mírným oteplením včerejší očekávání a zásluhou své převažující monotónní zamlženosti tak náležela k víceméně fádním. Teprve noc dokázala vše napravit, a to třeba zastavením s nasvícenými němými svědky vimperské historie, dávno zvyklými na to, že je mnozí lidé v každodenním spěchu ke své škodě míjejí bez povšimnutí …
27.ledna:
I poslední lednový pátek se nesl ve znamení nefalšovaného mrazu … a Boubín opět chystal jedno ze svých nekonečných překvapení, …
… dnes v jednoznačně modrém tónu …
Alpy se tentokrát vylouply z oparu pouze na rakouském obzoru, …
… Dachstein ani žádný jeho následovník se na druhé straně neukázal, přesto však nebylo čeho litovat …
Slunce po většinu dopoledne čarovalo nad mraky, …
… odkud si v jednu chvíli takhle sáhlo přímo na Vimperk.
Teprve na zpáteční cestě (jež mimochodem byla zásluhou mrazu, který báječně zpevnil všechny závěje, naprosto bezproblémová) zasvítilo naplno, …
… dole nad Kubovkou si pak opět začalo chvílemi hrát na schovávanou. Dalšímu výraznému dlouhodobějšímu zesílení mrazů se za takových okolností příliš věřit nedá – vše spíše nasvědčuje tomu, že se brzy ztrhají … ale nechme se jako vždy překvapit.
26.ledna:
Teprve dnes konečně pořádně přituhlo …
25.ledna:
Těžko říci, jak moc se meteorologové opět zmýlili, ale slibovaný nástup prudkého ochlazení se dle všeho zatím stále odkládá, neboť dnešní ranní jediný stupeň pod nulou jistě ani v největší legraci nelze považovat za třeskutý mráz. Místo něho nám v noci byly ještě shora nepatrně přicukrovány chodníky a ulice.
Drobné vločky poletovaly i těsně před rozedněním …
… a krátce po něm matka Příroda potvrdila svou příslušnost k ženskému pohlaví – zjevně zatím přemýšlí, co si dnes ze svého přebohatého šatníku obléci … 🙂
Nakonec z toho vzešel další víceméně rozpačitý den, v němž jsme se opět dočkali nejedné sněhové přeháňky.
Avšak okolo půlnoci už se rtuť teploměru nacházela o tři stupně níže oproti rannímu stavu a oblačnost, jak se zdá, jako by přece jen vyklízela bojiště … inu, uvidíme …
24.ledna:
Drobně, ba dalo by se říci, že přímo rozpačitě poletující noční krupice se nad ránem přece jen opět změnila v další lehkou bílou pokrývku …
Zdá se však, že slibované mrazy příštích dnů by tentokrát opravdu mohly počínaje zítřkem uhodit …
… a přerušit tak aspoň na chvilku to ustavičné nepřirozené, všem už dozajista protivné kolísání teplot.
Když se totiž pravé zimní sluníčko začne takhle podepisovat na bílé střechy …
a pozdraví i západní konec dávného středověkého Vimperka, probudí v nás dozajista zcela jiné nálady nežli ty ustavičné šedivé plískanice a ledovky …
23.ledna:
Zatímco gymnázium v pondělním ránu ještě budí dojem, jako by se celkem pochopitelně chmuřilo nad všudypřítomnou ledovkou, jíž nás opět „obšťastnilo“ proměnlivé počasí, sluncem zalitý zámek už je ve svých výšinách nad to vše povznesen.
22.ledna:
V posledních dnech si jistě nemůžeme stěžovat na nedostatek srážek, jen jejich podoba by jaksi měla být, pokud možno, stále zimní. Tohle přání se jakž takž plní pouze ve větších nadmořských výškách, stoprocentně pak na Boubíně, kde vše, co jinak v našem dolíku padá v podobě deště, zůstává poctivým sněhem. Dnešní cesta byla prazvláštní proměnlivou směsí sněhové vánice a světelné hry. Na samotném vršku před schody se pak konečně ukázal jeden jediný dokonale vyfoukaný kousek cesty, ale pozor – silně zledovatělý, takže žádnou zvláštní výhodu či úlevu poté, co se prošlapeme vesměs nepříjemně bořivými závějemi vzhůru (zlepšení by tu přinesl jedině mráz), zase nepředstavuje.
Byla tu sice řeč o schodech … ale kde vlastně jsou ? Aspoň že vánici na chvilku vystřídal klid zbraní, v němž se dokonce na zlomek vteřiny obloha lehce protrhla a hned nám podává důkaz o tom, že obecná představa bílého sněhu je pouhým zlehčujícím výplodem lidského mozku. Sníh totiž ve skutečnosti vždy ctí barvy atmosféry a svého okolí, což fotoaparát na rozdíl od lidského oka vidí nezkresleně.
A zase nám začíná, tentokrát jen lehce, pofukovat … Cesta od schodů k věži trvá v létě pohodlně nanejvýš čtvrt hodinky – dnes bude, když vše dobře půjde, bezmála třikrát delší. Závěje, které místy překrývají shora zábradlí, totiž za týden postoupily už i sem a zatím jsou z hlediska schůdnosti (ve smyslu prošlápnutí a tím mírného zpevnění jakési pěšiny) polem neoraným …
Vida, opět se nám změnily barvy na obloze (v pravém dolním rohu pak na potvrzení komentáře k předchozímu snímku vidíme vzpomenuté zábradlí, jež o pouhý půlmetr dále už mizí v bílém nekonečnu) … a s nimi samozřejmě i celková nálada okolní krajiny, …
… jež tak nabízí pestrou paletu pocitů – od příjemných až pro někoho možná k lehce ponurým. S náznaky prvních zřejmě právě končíme, navíc, jak vidno, za okamžik začíná poměrně dlouhé pole sněhu navátého nad zábradlí. Kdo tu spolehlivě netrefí popaměti, ten si užije své, neboť je zapotřebí jít přesně prostředkem neviditelné cesty. Tam se nachází, třebaže svrchu zavátá, již ušlápnutá pěšina, kterou se při dodržení rady z minulého týdne – totiž pomalém a lehkém našlapování – lze bez větších problémů (k nimž se nepočítá občasné zapadnutí po lýtka) dostat do míst, kde už nás zase pozvolna se vynořující zábradlí vede dál … 🙂
K věži se dnes na rozdíl od minulého týdne neukazuje ani stopa – a ne, že bych se divil …
Trojhranný kámen, který na vrcholu připomíná památný boubínský výstup kardinála Bedřicha, knížete ze Schwarzenbergu (stalo se 3. 8. 1867), je už jistě zvyklý i na horší podmínky … a ta tmavá skvrnka napravo od něj představuje vše, co je zatím ještě k vidění ze stolu a lavic. Delší dobu tu teď nikdo neposvačí – a s povděkem dodejme, že tím pádem ani nebude dělat nepořádek …
Nahoře se střídají další poryvy větru a sněžení s občasným projasněním, v němž se z husté plynoucí oblačnosti sem tam v náznaku objevují i vzdálenější lesy (díváme se zhruba vimperským směrem). To je však asi největší dohlednost, jíž se dnes lze dočkat, a to tím spíš, že právě zapadlo zde pouze pomyslné slunce.
Závěr zpáteční cesty pak napovídá, že Kubohuťští s největší pravděpodobností opět zaútočí na rekord v délce svícení vánočního stromu. Do Hromnic sice zbývá ještě jedenáct dní, ale … 🙂
21.ledna:
Zima dnes opět nasadila všechny své páky, …
… ba i kouzla, …
… ale o pár hodin později už se člověk za dalšího nočního oteplení a deště chtě nechtě ptá, jestli se počasí nakonec nenachází v pubertě – také stále ode zdi ke zdi …
20.ledna:
Kdo dnešního rána počítal po výrazném nočním oteplení, silném větru a vydatném dešti s dalším falešným předjařím, ten byl vyveden z omylu čerstvým sněhovým přídělem, …
… přirůstajícím častými přeháňkami prakticky po celý den.
Buďme však rádi – vody bylo zapotřebí …
Hlavní je, že uprostřed všeho toho zmateného počasí na nás chvílemi nezapomínalo ani sluníčko … 🙂
Tento způsob zimy zdá se mi poněkud nešťastným … chtělo by se parafrázovat klasika, nebýt toho, že pohledem fotografickým naopak beru ty úžasné kaluže na milost.
19.ledna:
Pokolikáté už se během této zimy Vimperk loučí se sněhem …. ?
18.ledna:
Jen málokdy se sejdou pohromadě věžičky „rákosárny“, „lesárny“ a kostela sv. Bartoloměje.
Průsečíkem slunečné geometrie školního dvora …
17.ledna:
Slovutný pan vladař tu jistě zažil nejednu, ba i krutější šumavskou zimu, ovšem v dřevěné podobě se dočkal teprve své první …
16.ledna:
Celé zachmuřené pondělní dopoledne se těšila na pohlazení slunečních paprsků, …
… které nakonec přilétly odrazem ze sousedního okna …
15.ledna:
Jestliže se dnes na Vimperk usmívá sluníčko, važme si toho, protože nejde o věc všude zcela samozřejmou. Např. Boubín se od samého rána po celé dopoledne nacházel opět v čepici z husté oblačnosti, z níž navíc co chvíli i drobně sněžilo …
Zpola zaváté stopy sněžnic fotografa Vládi Hoška (doprovázené místy též otisky tlapek jeho psíka Snoopyho) vypovídaly jako jediné o tom, že od jeho středečního výstupu sem až podnes nepáchla ani noha …
V této podobě jsou schody na věž dozajista schůdnější, nežli když se nacházejí pod bezmála stejně silným čistým ledem, což tu nebývá ničím výjimečným.
Obrazové tabule nahoře momentálně informují příchozího nanejvýš o posledním vývoji klimatických podmínek, …
… ale i v těch se najde námět pro snímek – třeba tenhle jinak zcela uschlý sólista se v daném okamžiku jeví živějším nežli okolní, skutečně živé stromy … 🙂
Projít se samozřejmě dá i bez sněžnic, ale pokud netoužíme po zapadnutí nohy do sněhu po samotný kyčel, …
… doporučuji obzvláště v partiích navátých nad zábradlím našlapovat pomalu a co možná zlehka. Mimochodem, jak vidno, čerstvě vyšlé sluníčko se poctivě snažilo, třebaže samo neviditelné, dát o sobě vědět aspoň lehkým probarvením okolní mlhy, …
… přičemž jeho asi nejvýraznějším dopoledním kouskem tu byl chvilkový, sotva znatelný zlatavý nádech, jímž ve vzácném okamžiku, kdy mlha vimperským směrem dočasně zřídla, pohladilo tyhle zachumelené smrčky.
Vida – Andreou v minulém týdnu načatý strom se nakonec, jak se dalo očekávat, přece jen poroučel k zemi, kam s sebou zákonitě vzal i část zábradlí po obou stranách dřevěného chodníku … ostatně pod tíhou zmrzlého sněhu tu téměř zlověstně povrzává i celá řada dalších …
Teprve nad Kubovkou se v plné síle objevil podobný obrázek, jaký se nám nabízí i dole ve Vimperku, …
… ale stačí ohlédnout se od toho nenadálého zlata nazpět, aby člověk nabyl jistoty, že i přes to vše Boubín tam nahoře svou čepici zatím nesejmul a nijak zvlášť se k tomu ani nechystá.
14.ledna:
V kterékoli roční době se může stát příjemným a zajímavým výletem návštěva nedalekého Nicova, kde nás mimo jiné přivítá i nejvýše položená románská památka v Čechách – kostelík sv. Martina.
Vydáme-li se pak okolo něj směrem vzhůru touž cestou, po níž na předešlém snímku vlevo zrovna přijíždí místní klučina na bobech, vychutnáme si touto dobou po chvilce třeba větrná kouzla se sněhovou nadílkou …
… a každopádně po nějakých deseti minutách až čtvrthodince dorazíme k další významné a zajímavé památce, jíž je kohoutí kříž.
Tento svérázný plod lidové zbožnosti a současně tvořivosti má své kořeny v sousedním Bavorsku. Kristus je na kříži obklopen jednak nástroji, které posloužily k jeho ukřižování, a dále těmi, jimiž byl před svou smrtí mučen. Kohout na samotném vrcholu má pak symbolizovat biblickou legendu, podle níž apoštol Petr Ježíše v noci po jeho zatčení dříve, nežli kohout dvakrát zakokrhal, třikrát zapřel.
Dnešní kohoutí kříž je na tomto místě už třetím exemplářem. Do roku 1890 zde stál dřevěný, který byl posléze nahrazen kovovým. Ten vydržel až do šedesátých let minulého století, kdy se dočkal stržení vandaly a následného zachránění přemístěním do muzea v Kašperských Horách. Tam jej dnes najdeme u zadní zdi kostela sv. Markéty na náměstí. V Nicově se nachází jeho věrná kopie, zhotovená roku 2005.
Zpáteční cesta nabízí k zhlédnutí mimo jiné i úsek ze známého šumavského panoramatu, které se jinak v celé své kráse otevírá pohledu všech, kdož se vydají cestou z Nicova do Řetenic.
Za chvilku se opět, tentokrát shora, vynoří památný kostelík sv. Martina, …
… po jehož levé straně vykukuje i část barokní fary.
13.ledna:
Hned druhý pátek nového roku je současně třináctým dnem v měsíci, takže se v očích některých pověrčivých lidí stává nešťastným dnem. Je pravda, že s ohledem na další ráznou změnu počasí by mohl přinést smůlu třeba těm, kdož za volantem podcení záludnosti vracející se zimy, ale to koneckonců platí i o kterémkoli jiném dni. Nemalujme tedy čerty na zeď a zkusme raději zapátrat v minulosti, jak spojení pátku s třináctkou získalo tuto svou neblahou nálepku.
Do nejtemnějších hlubin pohanského dávnověku už asi nedosáhneme, ale možná toho ani nebude zapotřebí. Jako velmi pravděpodobná se jeví hypotéza, že kořeny zmíněné pověry sahají na počátek křesťanství – pátek byl přece dnem Kristova ukřižování a za nešťastný byl tím pádem považován už sám o sobě, tedy i bez třináctky v datu. Však nám to připomíná např. pan Erben, když ve své známé Kytici, jmenovitě v baladě Vodník varuje matčinými ústy dceru: „… pátek nešťastný je den“ .
Řeč je však o pátku třináctého … jenomže samotná třináctka nepředstavuje vždy nutně nešťastné číslo, nejednou tomu bývá dokonce i naopak. Hledejme tedy v historii konkrétní den, který v dané sestavě přinesl nějakou výraznou tragédii. Dějiny nám jej skutečně nabízejí, a to třináct set let po Kristu. V pátek 13. října roku 1307 započalo v Paříži na příkaz krále Filipa IV. Sličného hromadné zatýkání templářů, jemuž neunikl ani sám jejich velmistr Jacques de Molay (později postaven před inkviziční soud a nakonec upálen). Příběh o tom, kterak francouzský král potřeboval nutně peníze pro státní pokladnu, a proto rozpoutal na základě vykonstruovaných procesů likvidaci slavného rytířského řádu, by vydal na samostatné vyprávění. Milovníkům historie je však jistě notoricky známý a základním principem zneužití moci ze zištných důvodů nás určitě, zejména pak v dnešní době, nepřekvapí. Každopádně tu můžeme skutečně s velkou pravděpodobností hovořit o praotci všech nešťastných pátků třináctého, který časem pronikl až do lidových pověr a setrvává v nich podnes.
Navraťme se však zpět do vimperského dneška, který mohou za nešťastný považovat nanejvýš ti, kdož se těšili, že letošní zima se stále ponese v mírném duchu, prakticky beze sněhu i mrazů. V tak bohatě zasněžené a zamrzlé podobě se nám sice zatím naše město ještě neukazuje – snímek spolu s dalšími dvěma následujícími pochází z téhož dne, ale o dva roky staršího – a tím pádem nikoli pátku, nýbrž středy, nicméně důležitější nežli datum či den je existující nevylučitelná možnost, že důsledky dávné dramatické templářské historie dosáhly před mnoha staletími i sem.
Je celkem logické, že ti z pronásledovaných templářů, jimž se podařilo uniknout králově moci, se snažili zachránit z řádového majetku nejrůznějšími způsoby, co se dalo. Jeho zbytky rozptýlili bezmála po celé Evropě, naše území nevyjímaje. Současně vytvořili důmyslnou soustavu tajných znamení a jakýchsi, řekněme, opěrných bodů pro své potenciální příští následovníky.
Nechci tu v žádném případě podněcovat k přebujelému fantazírování, tvorbě a šíření fám či snad dokonce hledání dávného templářského pokladu. Ten bychom tu s velkou pravděpodobností nenašli. Jedno je však jisté: náš zámek, který se momentálně, bohužel, dostal do nezáviděníhodné role „horkého bramboru“, ještě zdaleka nevydal všechna svá tajemství z dob, kdy se nacházel ve fázi středověkého hradu. Situace je tím smutnější, že k odhalení mnohých z nich už bylo velmi úspěšně nakročeno …
12.ledna:
Do příslovečné třetice byl lov na měsíc, tentokrát v časném ránu už jen lehce schovaný za průsvitnými, lehce jej zneostřujícími oblaky, asi nejúspěšnější …
… a dal mimo jiné i vyniknout zajímavé geometrii jednoho vimperského zákoutí.
11.ledna:
Noční obloha se navzdory citelnému ochlazení nakonec zatáhla a vlivem toho byl krásný měsíční kotouč viditelný jen velmi sporadicky, …
… ovšem bohatou náhradou za téměř bezměsíčnou noc …
… dnes bylo opět jedno z velmi působivých rozednění.
10.ledna:
I když se nacházíme teprve na konci první kalendářní čtvrtiny zimního období, dosavadní vývoj počasí nelze, obzvláště pak při další momentální oblevě, zatím vnímat jinak, …
… nežli jako zesměšnění všech proroků tuhé zimy … 🙂
Dnešní úžasný východ měsíce (spojený mimochodem se znatelným „přituhnutím“) je dokladem toho, jak si dokáže fotografická technika občas se svým majitelem zažertovat. Třebaže člověk např. použije k tomu, aby měsíční kotouč na snímku nevyšel prudce přezářený, filtru, odmění se mu objektiv i tak reflexem tří dalších měsíců nad oním skutečným. Mnozí kolegové by mne možná pranýřovali za to, že jsem falešné přebytečné měsíce neodstranil, ale jednak nejsem přítelem podobných počítačových podfuků a krom toho se mi nakonec takto vyhlížející optický žertík nejeví až tak špatným … 🙂
9.ledna:
Počátek nového týdne zastihl Šumavu …
… stále takřka klostermannovsky zachmuřenou, ale právě tím typickou.
8.ledna:
Jestliže od zhruba třetí hodiny noční vytrvale sněží a ráno vzápětí přijde oteplení, je velmi pravděpodobné, že obloha bude mít v průběhu dne co nabídnout i k podívání …
Odpoledním pohledem od Škarezu k známým šumavským bratrům se potvrzuje nejen výše řečený předpoklad, ale současně i správnost konečné volby v dilematu, zda se vydat vzhůru, nebo přihlížet všemu zdola 🙂
Stačí popojít jen o několik kroků níž a situace na obloze se i za tu chvilku zásluhou silného větru (snad ještě doznívající ozvěny nedávné Andrey?) bleskově nenávratně mění …
Z málokterého místa je možno takhle zřetelně si připomenout, že ve známém panoramatu mezi Bobíkem (vlevo) a Boubínem se nachází ještě Malý Bobík (1037 m) a Solovec (1154,5 m) .
Malá, zhruba kilometrová změna stanoviště pak prozradí, že nejen naše končiny, ale např. i krajina směrem ke Knížecímu Stolci (1236 m) se nachází pod sněhem.
Kouzlo pravé zimy snad tedy na nějaký čas aspoň tady vydrží … 🙂
7.ledna:
První lednová sobota se krom jiného stala i dnem tříkrálové sbírky.
6.ledna:
Dnešní snímky by mohly nést souhrnný název „Za Andreou na tříkrálový Boubín“. Po mnohem vydatnější vichřici, která o sobě dávala velmi hlasitě vědět bezmála celou noc, mne zajímalo, jak asi vypadá situace nahoře, kde se Andrea teoreticky mohla prohánět ještě divočeji a možná i v souladu s odhady meteorologů místy navázat na dílo svého o čtyři roky staršího předchůdce Kirilla, jehož stopy jsou na Boubíně dodnes patrné (je zajímavé, že v médiích byla v dané souvislosti opomenuta jeho o pár měsíců mladší následovnice Emma, která podle zpráv leckde řádila ještě vydatněji nežli on). Už od Kubovky byl znát výrazný sněhový přírůstek – hloubka čerstvého prašanu se pohybovala mezi 30 – 40 cm, přičemž chvílemi nebyla nouze ani o půlmetrové i hlubší závěje. Jak vidno, nikdo tudy zatím delší dobu nešel.
Jako doklad výše uvedených údajů o hloubce sněhu budiž řečeno, že poslední výsuvný díl nohy stativu měří od špice po černý zámeček rovných 40 cm, takže by se tu dalo vzhledem k tomu, že pod čerstvým prašanem se většinou nachází zledovatělý podklad, již i bez problémů lyžovat … 🙂
V těchto místech bývá tradičně sníh sfoukán téměř na holou cestu – Andrea mne ovšem v daném očekávání pěkně převezla, neboť místo tmavých holin uchystala poctivě naváté, místy skutečně půl metru hluboké sněhové pole … Ke všemu se ukázalo, že Boubín si na počest Tří králů opatřil slavnostní mlžnou čepici, takže rozhled, jaký sliboval ještě pohledem z Vimperka, vezme zasvé …
Přece jen však stále nezapomíná na své věrné s nějakým překvapením. Díky tomu mohu všem pravověrným Šumavákům, jakož i přespolním příznivcům našich hor touto cestou přece jen poslat pravé tříkrálové sluníčko, které na mne na několik vteřin takhle mrklo … 🙂
Zpáteční cesta ve vlastních stopách už byla citelně snazší. Po překonání této podpásovky – ano, přesně tak byla totiž tahle asi nejvýživnější boubínská závěj hluboká – dokonce nastala pozitivní změna i nade mnou, sluníčko se začalo prosazovat mnohem intenzivněji …
… a nad Kubovkou už mne přivítalo prakticky v plné síle.
Z této zimní idylky by jistě nikdo nehádal, že o pár set metrů výš stále panuje poněkud jiná nálada.
Ještě nad Korkusovkou bylo vidět, že navzdory sílícímu sluníčku náš velikán váhá, má-li docela sejmout svou čepici. S velkou pravděpodobností to však nakonec udělal, a pokud se někdo vypravil v pozdním odpoledni v mých stopách, mohl jistě vidět úchvatný západ slunce. Podstatné je, že Andrea tu až na jediný vyvrácený, ale v důsledku opření o souseda zatím jen poblíže dřevěného chodníku nakloněný strom žádné lesní škody nenapáchala a zcela jistě se po okolí nejvyššího místa české Šumavy neproháněla očekávanou stodvacítkou. Všehovšudy pouze svéráznou sněhovou úpravou cesty zpestřila turistům výstup na jedno z nejkrásnějších šumavských míst … 🙂
5.ledna:
Včerejšího odpoledne se v médiích objevila celá řada varování před blížící se ničivou živelní pohromou, která by v horských oblastech mohla dosahovat síly orkánu. Dramatický internetový titulek „Andrea fičí zemí“ však zatím pro Vimperk neplatí, třebaže noční poryvy vichřice se tu skutečně chvílemi objevily. Naplnila se ale prognóza návratu sněhové pokrývky, …
… ačkoli ta je zatím víceméně mokrá a opět jako už tolikrát vytváří především nepříjemnou břečku na místních komunikacích.
Tento pohled by za normálních okolností byl na obzoru korunován siluetou Boubína – je nasnadě, proč momentálně není. I tak ovšem představuje dostačující ilustraci rozdílného charakteru zatím neustávajících srážek v jednotlivých výškových pásmech našich končin.
4.ledna:
Od nočních hodin se nám příroda snaží vykompenzovat celkové sucho, na které jsme si stěžovali již loni, …
… takže nezbývá než doufat, že se tenhle vodní příděl co nevidět nepromění v zákeřnou ledovku.
V každém případě to vypadá, že základní pomůckou dnes bude poctivý deštník. Takovéto počasí člověka ani neláká k cestě do kopců – leda ve vzpomínkách na tentýž den loňského roku, …
… kdy se na Boubíně odehrávaly zcela mimořádné události. Za velmi zajímavých světelných podmínek tu slunce nabídlo po obou svých stranách oku i fotoaparátu krásné duhově zbarvené parhelium.
Zmíněný úkaz byl tím vzácnější, …
… že slunce se zrovna nacházelo ve fázi částečného zatmění.
Inu, není 4. leden jako 4. leden … 🙂
3.ledna:
Čas od času stojí člověk před nutností odhadnout, kde ho očekává lepší fotografický zážitek, a podle toho zvolit své stanoviště. Dnes se například vyplatilo odolat silnému pokušení podívat se zase jednou na svět z Boubína, a místo toho zdola přihlížet dramatické bitvě nad ním …
Časně ranní výjevy na obloze zprvu nasvědčovaly dalšímu dešťovému či dokonce sněhovému přídělu, nějaká ta vločka ze zlověstně se tvářících mračen v jednu chvíli i spadla, ale nakonec se nade vším poměrně ostře prosadilo slunce a vyladilo krajinu do velmi působivých barev.
Toto pro leden nepřirozené počasí může na základě prudkých teplotních výkyvů přinášet s velkou pravděpodobností silné vichřice … vyčkejme dnešní noci …
2.ledna:
Opravdu leden ??? … Nebo spíš apríl ?
1.ledna:
Co jiného si, milí čtenáři stránek vimperk.eu, tváří v tvář krásám Šumavy přát do nového roku, než aby moudrá matka Příroda vytrvala i nadále ve své svaté trpělivosti a shovívavosti vůči člověku, který jí ve jménu svých krátkozrakých sobeckých zájmů často hrubě ubližuje a zmíněné trpělivosti soustavně zneužívá? Je nejvyšší čas, aby si konečně se vší pokorou uvědomil, že není, jak se často směšně a nabubřele domnívá, pánem tvorstva ani země, nýbrž je tu pouhým podnájemníkem a ke všemu ani nezná délku onoho pronájmu. Popřejme si tedy vedle všeho, co se při této příležitosti obvykle říkává, též naděje, že ještě není pozdě navrátit se vnitřně od tržního a povrchně komerčního balastu, jímž jsme prakticky každodenně násilně obklopováni, k skutečným základním lidským hodnotám. Mocipáni tohoto světa jsou však často k podobným myšlenkám, jimž by měli naslouchat, z principu hluší … a přitom je to jednoduché: každý rok by přece (odhlédneme-li od věcí, které nás převyšují a není v naší moci změnit je) mohl být takovým, jakým si jej člověk udělá.
Vítat čerstvě příchozí rok ohňostroji se stalo již dávnou tradicí prakticky po celém světě. Opařit si k tomu nejrozmanitější pyrotechniku pak není brzy před Vánoci žádným problémem a oko se v oněch slavnostních chvílích krátce po silvestrovské půlnoci jistě vším, co se náhle v hojném množství zjeví na obloze, potěší. Když se však věci ke všemu ujmou na slovo vzatí zkušení odborníci, jakými jsou bezpochyb Josef a Roman Mošnovi – neboli firma Marketing Pyro, je to, jak ukazuje následujících šest snímků, přece jen ještě poněkud „jiná káva“.
Letos se poprvé novoroční ohňostroj v jejich režii, odpalovaný jako každoročně ze zámku, uskutečnil až úderem šesté hodiny večerní, aby si jej všichni včetně malých dětí, které by s velkou pravděpodobností první minuty roku 2012 zaspaly, mohli dokonale vychutnat … 🙂