K. Beránek: Vzpomínání

Když mě udělali novou, to jsem byla krásná. Dostala jsem pevný, černý asfaltový povrch. Aby mně slunce moji krásu nerozpustilo, posypali mě jemným, hebkých štěrkem. A mohla jsem ukázat všem, jaká jsem fešanda. Jenže můj největší nepřítel, počasí ve spojení s mrazy, se postaral, aby můj fešný kabátek dostal pořádné trhliny. Před mnoha lety kdosi pošetilý dostal nápad a ušil můj povrch ze samých záplat. Jenže to už je dávno.

Foto: archiv Šumava.eu

Teď tu chátrám,  pomalu se drolím, auta sice po mně jezdí, ale sama slyším, jak trpí jejich řidiči i tlumiče. Mám prostě smůlu. Od Volyňky jsem příliš daleko, aby ze mne udělali další vypečenou cyklostezku, dokonce dotovanou z Unie. Na hlouposti peníze jsou, ale aby zbylo na nás, obyčejné silnice, po kterých jezdí lidé za prací? Vzpomínám, ale zaslechla jsem něco o dalších volbách. Možná, že se někdo ustrne a nechá mně ušít nový asfaltový kabát. Mám smůlu. Jsem na periferii města a vily si kolem mne nikdo nestaví. Pro někoho, kdo neví, kde se smutná silnice nachází, upřesňuji: V Sudslavicích u kapličky, kolem Mistrů do kopce. Po pravé straně, když jedete do Vimperka.

Foto: archiv Šumava.eu

Karel Beránek