Svatá petflaška
Ve Zdíkovci se na silnici něco opravuje. Provedl jsem tě po objížďce na Stachy. Tam jsem vystoupil a vracím se pěšky po červené do Vimperka.
Mám čas. Před Masákovou Lhotou docházím ke křížku. Pod Ježíšem leží na soklu srnčí lebka jak dar pohana doprovázejícího Spasitele až na Golgatu. V trávě hoří žlutá plodnice slzečníku žloutkového. Snad ji tu zapálil král tajemných hub, který už následoval zpovzdálí tři mudrce jdoucí do Betléma. Hřeje mě představa, že tu stojím pod křížem s dvěma nečekanými poutníky po boku, s pohanem srnčích lebek a králem hub. Nejsem sám. Třeba mi ti dva budou průvodci skrze bránu smrti. Sejdeme se na společném popravišti, na které nás přivezou z různých vzpour a tragédií.
Vedle křížku visí z mohutné větve houpačka. Je to jen neohebné modré lano, na které se položí prkénko, zatíží se zadkem a člověk se může pohoupat. Tedy se houpám, houpám se jak malý fracek vedle Ukřižovaného.
***
Na jinak poměrně prázdné silnici ze Zdíkova na Masákovu Lhotu mě míjí auto za autem. Kolona bouráků jede za kouřícím hnojem. Tu se ozývá rána, střepy a kusy plastu létají vzduchem. Dodávka, která mě objížděla, zavadila zpětným zrcátkem o zrcátko auta protijedoucího.
„Támhleten vůl!“ ukazuje na mě jeden z řidičů.
***
Stoupám nad Zdíkov. Blížím se k bezejmenné kapličce nad samotou U Hospůdky. Když jsem se na Šumavu přistěhoval, zarůstala tu kopřivami jen hromada suti. Pak se někdo odhodlal a kapličku znovu vybudoval. Nevím, zda podle nějakého plánku, jak vypadala původně, ale což na tom záleží? Kaple stojí na okraji louky, ze které se v úzkém průhledu otevírá rozhled do Šumavského Podhůří.
Zatahuje se, z mraků nad vnitrozemím visí srážkové pruhy. Sedám si pod smrk, naslouchám tichému šumu deště. Pak docházím ke kapli. Opírám se čelem o mřížku a vidím, jak se u mých nohou tiskne k bílé zdi pampeliška. Kroutí se všelijak, jako by se snažila dohlédnout až do výklenku. Jaké mám štěstí, říkám si. Já dovnitř vidím.
Uvnitř je obrázek Panny Marie, který znám z dětství. Dívenka nebeské krásy v bílém šatu ve vzpřímené a přesto odevzdané pozici stojí na Zeměkouli, která plave na moři ze stáda ovcí. Převládá bílá a modrá. Někdo by se pohoršoval nad nedostatkem uměleckého vkusu. Kdo však, jda kolem se svými starostmi a bolestmi, bude přemýšlet nad estetickými kvalitami?
Napsal mi kamarád Milan Gregor: „Vzpomněl jsem si, jak jsem před lety skončil v nemocnici na infekčním s nějakou hodně vzácnou žloutenkou – čtrnáct dní mě vozili na vyšetření, co mi vlastně je – je to nádor, nebo cirhóza, ebola? Prozatím mě drželi v izolaci, všichni přicházeli jen na nejnutnější chvíli a s rouškami. Dost času jsem trávil koukáním z okna – naproti, přes nemocniční ulici byla osvětlená okna chemoterapie – nikdy předtím mě nenapadlo, kolik lidí tím prochází – střídali se tam jak svatí na orloji. A na parapetu okna něco stálo – dlouho jsem zkoumal tvary, až jsem došel k verdiktu, že je to soška Panna Marie Lurdské, jen zády ke mně a čelem k trpícím. Celé dny jsem pozoroval, zda se u sošky někdo zastaví a nikdo nic – ta neúcta, ta nevšímavost! Po třech týdnech mě konečně vypustili do světa a první moje cesta vedla k onomu oknu – a představ si, ona to nebyla soška – byla to zmačkaná petflaška se zbytkem shnilé vody, asi jí tam někdo zapomněl při zalévání květin.“
MINIATURY Romana Szpuka 2019:
5. Jarní vítr
{jcomments off}
