Vimperk – Fotokronika Jana Tláskala – srpen 2014

1 srpna, 2014
00:00

JAN TLÁSKALFotograf, muzikant, ŠumavákRozbalit rozhovorSbalit rozhovor

Neděle 12. únor 2012 21:24

ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal.

Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.

Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?

Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.

Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí?

Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .

Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?

V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.

Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?

I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce.

Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?

Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni.

Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát?

Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .

Jaký byl váš vůbec první fotoaparát?

Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant.

Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo?

Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál.

Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete?

Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku.

Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu?

Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím.

O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?

Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.

Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem?

Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa.

Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?

Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.

Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí?

V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku.

Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál?

Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení.

(red)

Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala http://obec.sumava.eu/index.php/sumava/131-fotografove/3563-jan-tlaskal

31.srpna:

Co naplat, letošní poslední srpen zkrátka lepší způsob rozloučení nenašel. Okolo deváté ranní si dokonce zabouřil a k světlejším okamžikům celé vydatně smáčené neděle patřil právě ten, který ukazuje snímek …

30.srpna:

Poslední srpnový víkend by měl z hlediska počasí probíhat ve znamení mírného oteplení, ale současně i solidarity se školní mládeží, s níž matka Příroda sem tam opláče končící prázdniny. Nežli však došlo v časném sobotním ránu na první slzy, …

… Boubín se rozhodl ukázat přívětivější tvář, …

… v počátcích nového dne chvílemi dokonce plnou životadárného ohně.

Nescházelo ani malé sáhnutí do kapsy tradičně plné kouzel, ačkoli dnes šlo spíše o jakousi vzpomínku …

… na 5. srpen … možná by bylo možno mluvit přímo jen o slabé ozvěně, neboť dnešní duhové torzo nedosáhlo tehdejší intenzity a také okolní obloha se v tom srovnání jevila naprosto poklidnou. Inu, nic se tu nikdy doslovně neopakuje, …

… ani sluneční výjevy, které právě výše uvedený úkaz umožňují.

Ostatně po chvilce následovalo citelné poblednutí všech barev, …

… opět jakoby jen pastelově nadýchnutých, …

… neboť, málo platno, musí dojít i na ty slibované slzy.

29.srpna:

Na víkend by se mělo oteplit, ale zůstává večerní hádankou, kolik to současně přinese vody …

28.srpna:

V sice již chladnějším, ale přece jen slunečném dni se stále ještě najde i vzácně dosud neodkvetlá vrbovka …

27.srpna:

Kohoutky kdesi tam nahoře jsou snad zase na nějakou chvíli zavřeny, ale obloha nad městem pod Boubínem se teprve vzpamatovává, což znamená, že i naše hora asi zrovna snímá čepici … ostatně uvidíme.

Je tomu tak … zbývá již jen maličko, ale právě tyto poslední fáze bývají nejpřitažlivější.

Zdá se, že tradiční roli Boubína teď převzal Plechý … a dokonale jemu i celé krajině sluší.

Ani dnes nebude scházet bonbónek na dobrou noc, …

… a to v podobě sice slabounkého, ale přece viditelného krepuskulárního paprsku …

… a jeho podobné antikrepuskulární odpovědi na téměř již spící východní straně.

26.srpna:

Vody na nás padá podstatně více … ale přece jen se na ni najdou i příjemnější pohledy.

25.srpna:

Co nevidět nás čeká další změna počasí …

24.srpna:

Ačkoli nás v průběhu předposlední srpnové neděle neminuly několikeré přeháňky, které se večer, provázeny bohatou a pestrou oblačností, přestěhovaly k jihu …

… a pokračovaly u našich tamních sousedů, čímž postupně zhoršovaly viditelnost daným směrem, …

… opačný pohled z Boubína do vnitrozemí přinesl i přes jemný opar velké překvapení.

Na samém obzoru se sice velmi slabě, ale přece objevila silueta Krušných Hor s nejvyšším vrcholem Klínovcem, vzpomenutým zde zrovna před devíti dny – nadešel tedy jeden z oněch zmiňovaných nepředvídaných okamžiků, v jaké by člověk za dané situace neuvěřil.

23.srpna:

Extrémní pokles teploty z předminulé noci, v níž např. na Kvildě rtuť teploměru sestoupila dokonce pod nulu, se sice nezopakoval, ale dnešních časně ranních pouhých osm stupňů v součinnosti s ledovým větrem na Boubíně i tak rozhodně volalo po teplé čepici. Dodejme, že Vimperk se v ten čas mohl pochlubit všehovšudy jedním stupněm navíc.

Předpovězená převážně slunečná sobota (byť, pravda, s oblačnou asistencí, občasné sprchnutí nevyjímaje) se tak zase jednou rodila za velmi působivých barevných i světelných okolností …

Na jižním směru se dlouhou dobu co poslední nejvýraznější hora rýsoval jen Stožec, za nímž rozeznat téměř nezřetelný obrys Plechého a dalších vrchů Trojmezenské hornatiny vyžadovalo zprvu řádně napnout zrak.

A tak sluníčko dostalo šanci v plné síle se rozeběhnout po nebeské klenbě teprve po bezmála hodinu trvajících oblačných peripetiích, završených tímto malým krepuskulárním koncertem.

22.srpna:

Chybovat je lidské – říká nám známé lidové rčení, zatímco jiné připomíná, že za chyby se platí. Nejednou však bohužel i za chyby druhých, a ke všemu cenou nejvyšší, o čemž vypovídá mimo jiné i tento smutný šumavský pomníček na severovýchodním svahu Huťské hory poblíže Zhůří. O Štědrém večeru roku 1937 zde havaroval dopravní letoun společnosti Air France poté, co byl v husté mlze a sněhové vánici vinou tragického omylu pražského letištního navigátora nasměrován místo přistání na letišti Kbely, od nějž nedaleko se nacházel, do opačného kursu. V troskách stroje, jenž se tak dostal až nad Šumavu a za naprosté neviditelnosti narazil do svahu právě v místech dnešního pomníčku, našli smrt pilot František Lehký, francouzský radista Pierre Austruc a jediný cestující, pražský advokát a státní návladní JUDr. Karel Flanderka, který zvolil tuto variantu dopravy, protože původně zamýšleným vlakem z Vídně by nestihl být včas v Praze s rodinou u štědrovečerního stolu …

21.srpna:

Srpen se nám ochladil – na boubínské rozhledně (jakož s velkou pravděpodobností i na dalších šumavských vrcholech) bylo všehovšudy devět stupňů nad nulou. Ale právě to jsou na druhé straně ideální podmínky pro skvostné atmosférické úkazy, k jakým dozajista patřilo i toto levé parhelium, zdobící v podobě téměř bájného trojzubce jednu chvíli oblohu poblíže Roklanů …

… a sledující pak prakticky po celou dobu sluneční pouť za obzor.

20.srpna:

Těžko říci, je-li dnešním pohledem od strakonického letiště zrovna zajímavější Šumava s dominantním Boubínem, nebo to, co proplouvá vysoko nad ní …

19.srpna:

Léto pozvolna vstupuje do fáze, v níž je začneme nazývat pozdním, ale šumavské louky mnohde stále naplno kvetou, hrají pestrými barvami i rozmanitými tvary od nejdrobnějších kvítek vřesu …

… až k výrazným květenstvím hořce panonského.

18.srpna:

V druhé půli srpna už není ničím zvláštním setkat se v časném dopoledni nad Vimperkem se zajímavými halovými jevy.

15. – 17.srpna:

Výstupy na boubínskou rozhlednu čas od času ve vzácných okamžicích nabízejí unikátní možnosti spatřit lokality, v jejichž viditelnost by tu člověk takřka neuvěřil. K takovým jistě patří např. Klínovec (viz snímky ze Štědrého dne loňského roku – http://vimperk.eu/index.php/vimperk/3832 ), nejvyšší vrchol Krušných Hor, vzdálený od Boubína vzdušnou čarou stejně jako na opačné straně Alpy – okolo sto šedesáti kilometrů. Není tedy divu, že podobné situace vyvolají touhu spatřit pro změnu Boubín či obecně Šumavu právě z oněch dalekých míst. Konec srpna k tomu, pravda, není ještě nejvhodnějším časem, obzvláště pak, nese-li se ve znamení bohaté oblačnosti a z ní co chvíli padajících srážek. Uvedené počasí však na druhé straně jistě není překážkou v mapování jiných, Šumavě vzdálených rozhleden – tentokráte západočeských. Takhle je možno vidět vzpomenutý Klínovec např. ze zajímavé kamenné rozhledny na Krásenském vrchu v Karlovarském kraji. Na Šumavu se z ní patrně ani při nejčistší viditelnosti nedohlédne – nachází se v nadmořské výšce pouhých sedmi set sedmdesáti metrů, ale za návštěvu i tak každopádně stojí.

Podobná situace nastává též v případě Bismarckovy rozhledny na vrchu Háj u Aše, představené tu především pro její unikátní podobu (věrní příznivci fotokroniky si možná vzpomenou, že rozhlednu téhož jména, ovšem nedaleko Chebu, jsme si tu představili v půli července předminulého roku – http://vimperk.eu/index.php/vimperk/3301 ). Působivá kamenná stavba pochází z počátku minulého století a je velmi pravděpodobné, že hypotetickému dohlédnutí odtud na Šumavu bude s ohledem na ještě nižší nadmořskou výšku nežli v předchozím případě bránit zemské zakřivení spolu s bližšími pohořími v cestě. Přesto se zde však najdou některé styčné body, a to v případě Aše a Vimperka. Pohříchu však jde i o záležitosti vesměs negativní – historicky obě města náležela do Sudet, což české části jejích obyvatelstva přineslo v určité dějinné etapě velmi pohnuté osudy. Ruce si pak mohou podat i dnes, kdy z hlediska někdejšího prosperujícího průmyslu představují již jen „města duchů“. Korunou všemu se pak stalo zjištění, že smutnou spojnicí je tu též čerstvá likvidace středních odborných škol při gymnáziích. A tak lze ve prospěch Aše uvést právě onu krásnou rozhlednu, zatímco Vimperk si pro změnu může blahopřát k tomu, že předchozí vládnoucí režim nezničil jeho historické jádro.

Nesporně zajímavým zážitkem je výstup na Panskou rozhlednu poblíže Mariánských Lázní, neboť zdoláním dvou set sedmi točitých schodů ocelové věže vystoupáme do neobvyklé výšky, rovnající se dvěma boubínským rozhlednám nad sebou – přesně řečeno, celá rozhledna měří pětapadesát metrů, přičemž její vyhlídková plošina se nachází ve čtyřicetimetrové výši. Nadmořská výška Panského vrchu, na němž klasicky se pohupující (ano, pro některé podobným zážitkům neuvyklé jedince může zdejší pobyt představovat slušný adrenalin) věž stojí, činí pouhých šest set padesát osm metrů, nicméně zde najdeme výraznou vazbu na Boubín. Z něj totiž, opět sice jedině za výjimečné viditelnosti, můžeme zahlédnout sto třináct kilometrů vzdušnou čarou vzdálenou Přimdu, vrchol, na němž se nachází jeden z nejstarších a nejvýše položených románských hradů na našem území.

Z Panské rozhledny máme Přimdu co nejvyšší a tím pádem i nejvýraznější bod na obzoru pro změnu jako na dlani – z mnoha důvodů láká k návštěvě.

Výstup z příhraničního městečka Přimdy na stejnojmenný hrad jistě nepatří k náročným a současně nepostrádá zajímavosti a půvabu. Člověk se v místních lesích může dokonce cítit prakticky stejně jako na Šumavě, zejména zastihne-li ho tu vydatná mlha.

Očekávat dohlednost k Boubínu by momentálně bylo nanejvýš naivní – ostatně není jisté, bude-li vůbec nějaká viditelnost, ale po chvilce se zdá, že příroda se přece jen smiluje, …

… nabídne letní bleděmodro a s ním i pohled na hradní zříceninu v celé její kráse, jíž dodává na intenzitě též přebohatá historie, jež se tu za staletí psala. Není bez zajímavosti, že zde byl například z rozkazu svého otce, krále Václava I., vězněn příští slavný český „král železný a zlatý“ Přemysl Otakar II., přičemž je jisté, že i on se v době svého zdejšího nedobrovolného pobytu zařadil mezi všechny, kdož naplnili známé rčení o místech, kam i vládci chodívali pěšky.

K pozoruhodnostem Přimdy totiž patří i tento dokonale zachovaný historický hradní záchod, nesoucí buďto název francouzského původu „prevet“, …

… případně výstižný staročeský, nad nímž by však možná v současnosti i přes jeho nezpochybnitelnou historickou doložitelnost leckdo rozpačitě pozdvihl obočí, totiž „výsernice“. Dodejme, že ono zařízení je dalším „nej“ hradu Přimda, neboť je považováno za nejstarší svého druhu u nás.

Ačkoli se viditelnost navzdory chvílemi ještě dorážejícím zbytkům mlhy stále zlepšuje, …

… Boubín se dozajista na obzoru nevynoří. Místo jeho marného vyhlížení proto raději sáhněme do hradní historie pro zajímavou vazbu s Vimperkem sedmnáctého století. Roku 1675 totiž Přimdu koupil hrabě Jan Václav Novohradský z Kolovrat, synovec Jáchyma Novohradského z Kolovrat, majitele vimperského panství (více je možno najít zde: http://www.vimperk.eu/index.php/vimperk/104-historie-obce/146-po-stopach-tajemstvi-vimperskeho-zamku-ii ). Na rozdíl od našich šumavských končin jsou rozsáhlé přimdské lesy v majetku rodu Kolovratů podnes.

Rozlučme se tedy s charakteristickým obrysem západočeského vrchu, …

… na němž i z velké dálky rozeznáme siluetu hradní zříceniny, z další, předposlední rozhledny, na niž se vypravíme na nejvyšší vrchol Českého lesa – Čerchov.

Ve fotokronice jsme si jej připomněli prvého června letošního roku (http://vimperk.eu/index.php/5384) v souvislosti s výhledy z věže hradu Klenová, rodiště pana Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, a třetího července (http://vimperk.eu/index.php/5631) ze Špičáku. V obou případech naštěstí nejsou vidět pozůstatky působení armády minulého režimu, za nějž nebyl Čerchov přístupný veřejnosti, neboť se nacházel v střeženém hraničním pásmu. Dnes opět nabízí volně všem návštěvníkům překrásné panoramatické rozhledy – zde například k Špičáku, Velkému Ostrému, Velkému Roklanu, Velkému i Malému Javoru a dalším šumavským vrcholům na naší i německé straně.

Malý výčet zajímavých rozhleden, tentokrát již opět doma na Šumavě – byť stále ještě západočeské, uzavřeme poslední, která koncem loňského roku nahradila původní celodřevěnou věž na vrchu Svaté Markéty poblíže Dlažova na Klatovsku. Konstrukce ze dřeva, oceli i klasického zdiva zahrnuje vyhlídkovou věž a turistický přístřešek, připomínající dohromady kostelík, …

… kterýžto dojem umocňují gotické oblouky ve zděném přízemí rozhledny.

Nabízejí se tu výhledy do Bavorského i Českého lesa – zde např. zrovna směrem k Čerchovu, …

… neunikne nám ani již vzpomenutý hrad Klenová …

… a samozřejmě též Velký a Malý Prenet, Jezerní hora, Svaroh, Velký a Malý Kokrháč, Velký a Malý Ostrý, zkrátka výrazné a známé vrcholy naší krásné Šumavy.

14.srpna:

Putování Šumavou nejednou nabízí vedle přírodních krás též náměty k smutnému zamyšlení nad lidskou netolerancí, nenávistí a v neposlední řadě i primitivismem, kdykoli člověka kroky zavedou na místa zaniklých příhraničních obcí, zničených komunistickým režimem.

Některé, jako např. Zadní Zvonková, měly při vší smůle aspoň trochu štěstí v podobě dochovaných staveb – zde kostela, který sice ve své pohnuté minulosti prošel armádním „využitím“, a jediného domu, v němž se dnes nachází muzeum.

Společně s tím se dočkal částečné obnovy i zničený hřbitov, podobně jako třeba další na Knížecích Pláních, kde nenávist také dosáhla doslova až za hrob.

Ale hledat naproti tomu třeba v tomto pralese někdejší obec Jasánky už bez mapy a patřičných historických podkladů skutečně nelze … má však toto lidskému zlu nastavené zrcadlo zásadní účinek?

13.srpna:

Bohatě smáčené drobným, ale vytrvalým deštěm nás možná nenapadne, že voda svého času naopak i výrazně zahřívala, a to přímo celou metropoli. Ano, částečně jde o obrazně vyjádřenou myšlenku, neboť řeč je o proslulém Schwarzenberském kanálu, jehož prostřednictvím se po sto let šumavské dřevo plavilo coby otop do Vídně.

Dnes je kanál již jen zajímavou technickou památkou, vybízející k výletům krajinou podél více nežli dvousetletého toku.

12.srpna:

Dnešní noci by měly být nejvýrazněji k vidění Perseidy, …

… boubínský soumrak však jen potvrdil, …

… co bylo zřejmé prakticky po celý, sice již nedeštivý den: …

… oblačnost nám noční oblohu přinejmenším v našich končinách neodkryje, …

… takže na efektní meteorické roje si patrně až na ojedinělé šťastné výjimky budeme muset počkat další rok.

11.srpna:

Již za včerejšího úplňku očekávané plačtivo se bohatě naplnilo, ale došlo i na večerní barevné představení, …

… v němž nescházely ani dramatické momenty …

… nad zámkem.

10.srpna:

Svatovavřinecký Boubín se dokonale vyznamenal. Zatímco odpolední rozhlasové zprávy hovořily např. o třícentimetrových kroupách na nedalekém Volyňsku či dalších bouřkových pohromách v různých jiných koutech naší vlasti, tady nahoře nejen že vládl klid, …

… ale když oči pečlivě zaostřily jižním směrem, objevily k nemalému překvapení známé obrysy – ano, Alpy.

Nejen zmíněné velehory, nýbrž celý obzor se ustavičně halil do clonícího oparu. I tak byl očekáván vzácný úkaz – měsíční úplněk v největším letošním příblížení k Zemi. A skutečně se, byť ne přesně v čas svého východu, na obloze ukázal – zprvu jakoby ostýchavě, …

… aby však s postupně narůstající barevnou i jasovou intenzitou, již nijak zásadně neomezila ani přibývající oblačnost věštící deštivý zítřek, …

… majestátně vystoupal k své pouti temnící se nebeskou klenbou.

9.srpna:

Toulky okolo lipenské nádrže …

… mohou v jediném dni …

… přinést řadu změn …

… a z nich plynoucích překvapení.

8.srpna:

Zajímavou jihočeskou oblastí, která jistě stojí za návštěvu, je relativně mladý Přírodní park Vyšebrodsko, vyhlášený roku 1995 a potvrzený roku 2004. Svým západním okrajem sousedí s Chráněnou krajinnou oblastí Šumava, kam se odtud bez problémů i dohlédne.

Zvláštní pozornosti zde zasluhuje vedle jiných zejména romantická lokalita, již si letos můžeme navíc připomenout i v souvislosti s právě probíhajícím Rokem české hudby a dvojnásobným jubilantem – Bedřichem Smetanou (1824-1884). Právě on sem roku 1882 ve spolupráci s básnířkou Eliškou Krásnohorskou situoval děj své poslední dokončené opery, nesoucí podle zmíněného místa též svůj název – Čertova stěna.

Monumentální kamenné moře mělo být podle dávné pověsti dílem pekelných mocností, zosobněných v opeře postavou raracha, snažícího se přehradit tok Vltavy, aby voda zatopila a zničila Vyšebrodský klášter.

Síly zla však (aspoň v pověstech a pohádkách) nemají šanci zvítězit, takže včasným zásahem poustevníka Beneše utrpí rarach v rozhodujícím okamžiku porážku, jeho stěna z balvanů se zřítí, Vyšebrodský klášter je zachráněn …

… a my se dodnes můžeme kochat úchvatnou krajinou. Posedět, pocítit souznění s posvátným klidem krásné přírody, dát odpočinout duši …

… a třeba i znovu zavzpomínat na pana Smetanu, který, jak jsme si již ve fotokronice připomněli letošního 2. března – http://vimperk.eu/index.php/4555 , si zamiloval naši Šumavu, …

… oslavil ji ve své tvorbě a zanechal zde i dodnes trvající památku na svůj pobyt.

Budeme-li pak mít též trochu štěstí, stane se naší společnicí třeba tato půvabná babočka osiková, jíž se tu rovněž zjevně zalíbilo.

7.srpna:

Zalistujeme-li slavným Klostermannovým románem V ráji šumavském, dočteme se mimo jiné i o největší šumavské pouti – v Kašperských Horách. Její tradice započala v 17. století u této kapličky zvané Grantl, …

… s pramenem vody, jíž byla přisuzována zázračná moc. Kaplička stojí na samém kraji města při silnici dodnes, sice s výstrahou, že voda není pitná, ale současně též s miskou čerstvého osvěžujícího ovoce.

Od poloviny 19. století převzal úlohu poutního místa těsně sousedící kostel Panny Marie Sněžné, nejmladší z celkem tří kašperohorských kostelů. Malebné místo, z nějž na každém kroku dýchá historie, jistě stojí za zhlédnutí i příjemný odpočinek, který poutníkům bez ohledu na jejich vyznání skýtá.

6.srpna:

Bezvýhradně vydařený den, ukládaje se ke spánku, slibuje nazítří nepatrnou změnu, ale povětšinou opět slunečno.

5.srpna:

Naši a norští meteorologové se zase jednou shodli v prognóze zamračeného deštivého rána. Boubín nicméně, jak je jeho dobrým zvykem, opět ukázal, že předpověď a realita nemusejí nutně představovat shodu. Bylo by sice samozřejmě krajně naivní očekávat po všech dosavadních dnech čistou oblohu, …

… ale uprostřed vší nastřádané oblačnosti se proti očekávání rosničkářů hlásilo do služby též sluníčko.

V jednom se však předpovědi nemýlily: od západu soustavně narůstal přísun mlhy, …

… hrozící průběh celého východu zdramatizovat. Především bylo opět zřejmé, že k bohaté, vším v mžiku pronikající vlhkosti není zapotřebí jediné dešťové kapky – původně větrem oschlá rozhledna opět začínala nabývat tmavších odstínů, …

… což ovšem nikterak nepřekáželo potěšujícímu zjištění, že východ nebude dramatický, nýbrž naopak pohádkový. Mlha totiž neměla dost sil k tomu, aby sluníčko umlčela, …

… takže se mu místo toho navzdory všem střídavým náporům …

… postarala o postupně sílící …

… výstavní korónu.

Po její kulminaci se ale přece jen zazdálo, …

… že síly na obloze se vyrovnají …

… a za vším se zavře na potvrzení výše zmíněných předpovědí opona. Ve chvilce nastalo skutečně tradiční bílo a dvacet minut, po něž za stále přirůstající vlhkosti v jedenáctistupňové teplotě trvalo, by jistě mnohého návštěvníka přimělo k odchodu, jemuž by se naprosto nebylo možno divit. Boubín však nejednou potvrdil i v této fotokronice vzpomenuté známé rčení, že trpělivost růže přináší, …

… a ta se i dnes přebohatě vyplatila, když se náhle ukázalo, že opona se ve skutečnosti zavřela jen za prvním dějstvím, zatímco po dvacetiminutové přestávce začíná druhé.

V něm dosud režírující mlhu vystřídal vítr …

… a začal postupně …

… čistit celý obzor, …

… což opět nejlépe dokumentují panoramatické snímky:

Správná hra ovšem musí mít napětí a spád, nepostrádající též náležitého vyvrcholení. Matka Příroda potvrdila, že zmíněné pravidlo působivého dramatu dokonale ovládá, …

… když coby bonbónek vykouzlila nad zamlženým vrcholem Basumu …

… toto úchvatné duhové torzo, …

… ačkoli sluníčko na protější straně v tentýž čas pobývalo v nedobrovolném oblačném sevření.

A přišla další opona, tentokrát definitivně uzavírající celou hru. Zpáteční cesta naplnila aspoň způle meteorologické předpovědi – sice naštěstí nepršelo, ale skutečně se zatáhlo. Zamračený den však každopádně může mít i neočekávanou úžasnou předehru, na niž ovšem člověk nesmí nečinně čekat kdesi v dolíku, nýbrž musí zamířit do výšin, na výjimečná místa, k jakým náš majestátní Boubín bezesporu odjakživa patří 🙂 .

4.srpna:

Ani v pondělí se ještě nezbavíme bouřkových nálad, i když jejich síla a vytrvalost již zdaleka nedosahuje včerejší úrovně.

3.srpna:

Časné nedělní jitro by ještě svádělo k výletům – třeba na Luzný, …

… čas polední však promluvil zcela jinou řečí a neustal v ní prakticky až do večera, …

… i když s občasnými přestávkami, slibujícími chvílemi zlepšení. Vimperk každopádně opět vyvázl ze všech bouřkových aktivit zcela bez úhony, ušetřen krupobití i dalších pohrom, o jakých bylo vzápětí slyšet odjinud.

2.srpna:

Druhý srpnový den je jako stvořený k tomu, abychom si připomněli starý šumavský výraz „podžah“. Rozuměl se jím ranní stav počasí, při němž se sluníčko schovává do šedavé oblačné clony, halící v podobě jemného oparu i celou krajinu pod ním, ale současně je zřejmé, že sotva se uvolní, nadejde vedro, které může lehce vyústit až v bouřku.

1.srpna: