Vimperk – Fotokronika Jana Tláskala – duben 2022

1 dubna, 2022
00:00

JAN TLÁSKALFotograf, muzikant, ŠumavákRozbalit rozhovorSbalit rozhovor

Neděle 12. únor 2012 21:24

ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal.

Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.

Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?

Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.

Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí?

Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .

Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?

V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.

Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?

I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce.

Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?

Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni.

Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát?

Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .

Jaký byl váš vůbec první fotoaparát?

Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant.

Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo?

Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál.

Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete?

Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku.

Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu?

Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím.

O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?

Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.

Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem?

Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa.

Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?

Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.

Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí?

V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku.

Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál?

Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení.

(red)

Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala http://obec.sumava.eu/index.php/sumava/131-fotografove/3563-jan-tlaskal

30. dubna:

Poslední dubnový den vyžadoval s ohledem na příslušné lidové zvyklosti a rituály vydat se na Boubín večer …

… a setrvat tam do tmy, jež nejlépe odhalí, zda budou z rozhledny někde k vidění ohně, tradičně spojené s pálením čarodějnic.

Dříve však bylo na řadě očekávané zjištění, …

… že apríl za sebou dokonale zametl zimní stopy, jakými se uvedl hned svého prvního dne a ani v dalších jimi nešetřil. Po sněhu až na čestné drobounké výjimky, vesměs na zastíněných místech pod stromy, nikde ani památky.

Příznačně tajuplná atmosféra celé krajiny, …

… kam oko dohlédlo, slibovala déšť, a to možná brzký.

Bylo navíc vidět, že nad Roklany, …

… stejně jako nad Trojmezenskou hornatinou k němu skutečně nejen nebylo daleko, ale snad už se tam i odehrál.

Na Boubín ovšem nespadla ani kapka.

Večerní ochlazení v rámci jinak velmi příjemného jarního počasí samozřejmě nepřekvapilo. Severozápadnímu větru o rychlosti 4,7 m/s (16,92 km/h) pak bylo jistě možno přičíst nemalé zásluhy na tom, že dosud nesprchlo.

Ohně nakonec k zahlédnutí nebyly – jen ojediněle stoupal mezi lesy výraznější dým, který by pro ně mohl svědčit. To však ani v nejmenším nevadilo, neboť by stejně neměly šanci překonat zážitek, jaký s přibývající temnotou uchystala zatažená obloha nad Bobíkem. Ponechme na fantazii každého z příznivců fotokroniky, kolik tváří na celou situaci věrně zachycujícím snímku spatří a s čím si je o filipojakubské či Valpuržině noci spojí.

Jedno je jisté – i bez kouzla ohně se Boubín dokázal postarat o výsostně taluplné zážitky, k nimž ostatně nepotřebuje jen výše jmenovanou noc.

29. dubna:

Snad i pověstné podboubínské balvany byly překvapeny, …

… jak za pouhý náležitě teplý den dokázaly ještě včera se bělající plochy opět kompletně zezelenat.

Spodní sněhoměrná tyč má sice ve svém okolí stále ještě poměrně rozsáhlou příležitost k vzpomínkám na nedávnou zimu i její jarní útoky, …

… ale sama o sobě, nacházejíc se v kroužku suché země, již ukazuje nulový stav.

Také tato místa stojí nejen za porovnání …

… se včerejšími snímky, …

… ale především za dokonalé vychutnání jejich malebnosti a hlubokého léčivého klidu.

Vrcholová sněhoměrná tyč se sice shoduje se svou níže situovanou sestrou v naměřené hodnotě, ale z hlediska návratu jarního vzhledu okolí ji naprosto překonává.

Rozhledna nabídla oproti včerejšiku výrazně větší podíl nebeského blankytu, …

… zaručujícího krásný slunečný den, …

… plný úžasných zážitků …

… s často až nadpřirozeným symbolickým vyzněním.

Kdyby aktuální oteplení dokázalo vydržet a nadále jen vzrůstat, nikdo by se jistě nezlobil. Zdálo se, že na tu myšlenku přikyvuje i severovýchodní větřík o nejvyšší síle 2,1 m/s (7,56 km/h).

Zpáteční cesta se nesla v duchu úžasné harmonie prolínání již vzpomenutého posvátného léčivého klidu s hlubokou nepopsatelnou mystikou …

… a současně ještě zákonitě přinesla očím pestřejší barevnou směs, …

… ale s jasně naznačeným ústupem bílé složky, …

… jehož rychlost už je podmíněna jen rozsahem a dosahem slunečních paprsků, jichž se tu dnes rozhodně nepotká málo.

28. dubna:

Jak se za daných teplotních poměrů zachová čerstvý boubínský sníh? Tak zněla základní otázka, motivující další z výstupů na horu plnou překvapení a kouzel.

Mírně poklesl, ale k úplnému vyklizení bojiště se rozhodně ještě nemá.

Poslední aprílový čtvrtek se probudil pod takřka blankytnou čistou oblohou, ale uvedený stav dlouho nevydržel – přísun čerstvé oblačnosti na sebe nedal dlouho čekat. Stal se však základem příštích očekávaných kouzel.

Na samotném vrcholu byl ústup sněhové pokrývky o něco zřetelnější, …

… ovšem ani zde nelze v dané souvislosti hovořit o velkém spěchu.

Po celou cestu vzhůru bylo zřejmé, že rozhledna nabídne velkolepou podívanou, …

… což se i stalo.

Teplota, podobně jako vítr, zaznamenala oproti včerejšku vzrůst. V prvém případě je jako vždy viditelný na snímku, v druhém činil – tentokrát převážně od severozápadu – rovných 7 m/s (25,2 km/h).

Zdálo se, že oblačné představení by nemuselo mít celodenní trvání a obloha by se mohla s večerem navrátit takřka k původní ranní čistotě.

V průběhu návratu, …

… zaměřeného stále na mapování …

… sněhového stavu v lesích, …

… však putující mračna zatím stále tvořila úžasnou součást krajinných scenérií.

Jak ukázal ještě nad Kubovkou pohled k Luznému, v příhraniční oblasti je horská sněhová nadílka jako obvykle dosud o poznání bohatší.

27. dubna:

Poctivě deštivá noc a následně i dopoledne přinesly na Boubíně trochu jiný výsledek nežli dole pod ním a současně se zasloužily o to, aby text pod včerejším prvním snímkem přestal být pravdou.

S přibývající nadmořskou výškou sílilo i zjištění, …

… že apríl se hodlá činit ve svém příslovečném duchu …

… až do posledních dnů, které mu v kalendáři náležejí.

Však stačí porovnat aktuální snímky stejných lokalit s dřívějšími, na nichž už nebyl k nalezení sebemenší podíl bílé barvy.

Na Šumavě se však nelze naivně domnívat, že touto dobou bývá jednou docílená absence běloby definitivním stavem.

Ani sněhoměrné tyče, třebaže si do dnešního dne užívaly delšího odpočinku na zeleném palouku, …

… jistě nepředpokládaly, že už jim skončila sezóna.

A dlužno dodat, že další rekord, jímž určitě poctivých v průměru šest centimetrů za jedinou noc a dopoledne napadlého čerstvého sněhu bylo, změřily skutečně pravdivě.

Vrcholová tyč dokonce ukázala téměř dvojnásobnou vrstvu, …

… vyfotografována v okamžicích, kdy se vlivem oteplení sněhová pokrývka slehala a na nejednom místě zase pozvolna mizela.

Ještě v poledním čase pohled kterýmkoli směrem vypadal v porovnání se včerejškem neuvěřitelně, …

… neboť okolní lesy byly kompletně nově obíleny. Jen zásluhou vzrůstající teploty se na nich sníh neudržel a zůstal jen na zemi.

Celkově se ovšem dalo hovořit pro změnu jedině o ochlazení, k němuž vál západní větřík o rychlosti 2,6 m/s (9,36 km/h).

Jestliže tu na přelomu března a dubna byla řeč o prudkém skoku, …

… v závěru druhého ze jmenovaných měsíců ji můžeme jedině zopakovat a přemýšlet, jak dlouho se popsaná situace udrží.

26. dubna:

Podboubínské lesy už naplno dýchají jarem, až na drobné výjimky se zbavily sněhu …

… a jen místy nabídnou výmluvnou vzpomínku na řádění zimních vichřic.

Na Boubíně mělo podle předpovědí pršet, …

… ale místo deště se naopak skrze oblačnou pokrývku snažilo poctivě prosadit sluníčko.

Jistě mu nelze zazlívat, že až na drobné dílčí úspěchy nevítězilo způsobem, …

… jaký by patrně každého potěšil.

Případná větší síla slunečních paprsků by se dozajista projevila i na naměřené teplotě, ale zásluhou pouhého mírného jihozápadního vánku o maximální síle 1,6 m/s (5,76 km/h) bylo na rozhledně naprosto přijatelně – vládlo zde skutečně se vším všudy nefalšované jaro.

Památný kámen kardinála Bedřicha Schwarzenberga pamatuje leccos, po dnešku například fotografování jakési sestry Ivky, …

… která patrně, jak je možno dedukovat ze žluté, k tomu účelu zjevně speciálně připravené tabulky, v sobě objevila vášeň pro šumavské tisícovky.

Všem dnešním boubínským zážitkům však jednoznačně vládlo v nejlepším slova smyslu nakažlivé veselé švitoření radujícího se zpěvného ptactva, …

… zde reprezentovaného (podobně jako 3. března – viz http://vimperk.eu/index.php/vimperk/18973) …

… sýkorou uhelníčkem (Periparus ater).

25. dubna:

Ranní mlhavo, zataženo a deštivo přece jen vystřídaly zprvu jen náznaky modré oblohy, …

… postupně k večeru sílící a dávající dokonalý prostor dalším oblačným fantaziím.

24. dubna:

Na poslední dubnovou neděli připadl svátek sv. Jiří – a okolo poledního začala aspoň opticky vzbouzet dojem, že se snaží dostát lidové pranostice, tedy vytvořit podmínky k vylézání hadů a štírů.

Sluníčko, které náhle dostalo prostor na zprvu od samého rána opět zatažené, mlhu a déšť slibující obloze, velmi potěšilo, a když se k tomu původní oblačnost začala odsouvat severním směrem (snad až kamsi do Krkonoš), …

… nadešel čas bez přehánění fantastických okamžiků.

Jejich co nejlepší vychutnání zaručovala cesta na Boubín, …

… tentokrát záměrně zvolena jako delší, …

… nevedoucí převážně hlubokými lesy, ale otevřenou šumavskou krajinou, …

… jejíž charakter dával obzvlášť působivě vyniknout …

… chvílemi až dramaticky se tvářícímu oblačnému dialogu se zemí.

A bylo skutečně nač se dívat, čím se dát inspirovat k nejednomu zamyšlení …

… i čím dávat unášet fantazii až do nebeských výšin.

Cesta mimo jiné též podala názorné vysvětlení, proč je aktuálně zakázán vstup do boubínského pralesa, …

… proč bylo Lesy ČR usouzeno, že nepostačí pouhé varování před vstupem na vlastní nebezpečí (jako ostatně do kterýchkoli jiných zalesněných prostor – tedy třeba těchto). Příčinou totiž nejsou jen takovéto a podobné nalomené „věšáky“, ale mnohem zákeřnější, protože běžného nezkušeného návštěvníka navenek ničím nevarující zrádné stojící souše, připravené kdykoli padnout v tom nejnepředvídatelnějším okamžiku.

K výjevům, jaké se naskytly všemi směry z rozhledny, …

… není nutno cokoli dále dodávat.

Snad jen tolik, že teplota zatím hadům a štírům ještě zdaleka nepřála (ani v nižších polohách nepřekročila k naplnění zmíněné pranostiky nepostačujících +14°C) a jižní vítr o rychlosti 6,8 m/s (24,48 km/h) by je rovněž dozajista nepotěšil.

V celkovém vyznění nakonec sobota i neděle zvolily s ohledem na srážkové poměry jistě nejlepší možnou variantu počasí.

Poslední aprílový týden nicméně dle všeho započne opět plačtivě, o čemž svědčily již další nedělní, tentokrát večerní přeháňky, mimo jiné zkrášlené překrásnou dvojitou, ba chvílemi ještě vícenásobnou duhou.

23. dubna:

Víkendové počasí se sice oproti očekávání zlepšilo, ale Boubín se své čepice vzdát nechce.

22. dubna:

Předvídané pošmourno, mlhavo a mrholivo dnes svádělo k putování po léčivými energiemi nabitých místech, …

… o jaká již cesta na Boubín a zejména samotná hora nemá nouzi …

… a návštěvníkům s náležitou citlivostí dokáže připravit neuvěřitelné zážitky, ba nejednou přímo zázraky.

Na vrcholu ovšem čekala klasická mlžná čepice …

… a v porovnání se včerejškem též půlstupňové ochlazení. Vítr si stále zachoval severovýchodní směr, ale zesílil na 7,8 m/s (28,08 km/h).

Zbývá jen posoudit, do jaké míry se bude blížit pravdě odhad, že tu byla v předstihu naznačena situace, jaká patrně na Boubíně převládne i o víkendu.

21. dubna:

Již sama podvečerní cesta přes Skláře na Boubín dávala tušit příští skvostné zážitky.

Mimo jiné se jen opět potvrdilo, že fotograficky dokumentovat sněhoměrné tyče je nadále zcela zbytečné, neboť se zdá být téměř jistotou, že ani další případné sněhové přeháňky, jaké by ještě aprílové počasí mohlo přinést, už tu nic zásadně nezmění.

Zato sluneční západy nás budou mít vždy čím překvapit …

… a uchvátit.

I tentokrát se očekávání naplnilo.

Zatímco zbytek obzoru převážně tonul v pastelové modři, …

… západní strana rozehrávala ohnivou hru.

Ta zde sice umí být mnohem dramatičtější a odvázanější, ale i v tomto, řekněme, decentnějším provedení silně zapůsobila.

Třináctistupňový pokles mezi vimperskou startovní a aktuální boubínskou teplotou nepřekvapil, ale nedal se samozřejmě pocitově pominout, obzvláště za přispění severovýchodního větru o rychlosti 6,2 m/s (22,32 km/h).

Zítřek je slibován z poloviny deštivý, …

… polojasno či zataženo se očekávat jistě dá. Ale sluníčko nám dle všeho svou přízeň rovněž neupře.

20. dubna:

Včerejší sněhové přeháňky vystřídal v noci mrazík, jenž ve Vimperku dosahoval čtyř stupňů, zatímco třeba na Sklářích i dvojnásobku. V každém případě zanechal svůj charakteristický podpis, kde jen mohl, …

… tedy samozřejmě i na trávnících, …

… kde v průběhu dopoledne poskytl kouzelné příležitosti slunečním paprskům.

Ty ostatně z bohatě oblačně vyzdobené oblohy zlatily celý dnešní den.

19. dubna:

Apríl nám zase jednou názorně předvedl, …

… že se nehodlá vzdát …

… svého příznačného repertoáru.

18. dubna:

Velikonoční pondělí prorokovali meteorologové jako většinou zatažené, ale časně ranní boubínská obloha vykazovala zmíněný jev pouze nad obzorem, …

… jehož ladění nebylo do té míry temné, aby zabránilo pozornějšímu pohledu zachytit temelínské páry.

Od Bobíku směrem k Trojmezenské hornatině se chystal zajímavý oblačný pruh …

… a na vše dohlížel ubývající růžový úplněk, mající svou fázi za sebou již od Bílé soboty, a to ve znamení vah.

Bylo zřejmé, že se potká s vycházejícím sluníčkem, …

… delší dobu již propůjčujícím obloze růžový nádech, …

… ale současně postaveným před úkol překonat po samotné hranici obzoru ještě popsanou oblačnou bariéru, nad níž se zatím hlásilo slabounkým halovým sloupem.

Nemalým překvapením se staly postupně stále zřetelněji vystupující siluety Alp, ráno ještě nečitelné a neočekávané.

A pak už se dočasně vítězící sluníčko …

… skutečně pozdravilo se zapadajícím úplňkem.

Severozápadní větřík nepřefoukl hranici 1,9 m/s (6,84 km/h) a třístupňový ranní mrazík též působil víceméně již jen symbolicky.

Začínalo se však ukazovat, že na výše řečených meteorologických prognózách přece jen něco bude – obloha namísto slunečna pozvolna zešedne.

Ani Alpy se nakonec nepředvedly výrazněji, než ukazují snímky, …

… ale tím vlastně za daných okolností vyzněly působivěji – jako ukryté za tajemným závojem.

Bylo s podivem, že atmosféra svátečního pondělního jitra nepřilákala na boubínskou rozhlednu krom autora fotokroniky ani živáčka.

17. dubna:

Nejvýmluvnější svědectví o vývoji svátečního počasí vydává les – nezadržitelný nástup jara leckde stále ještě skrývá též poslední pozůstatky zimy …

… a dlužno dodat, že pohledy do ozvěn někdejšího ledového království …

… jsou stále přinejmenším – neutrálně řečeno – zajímavé.

16. dubna:

Bílá sobota sice započala drobným deštěm, jenž byl meteorology slibován již na Velký pátek, ale nakonec vyústila ve vytoužený návrat slunečna, …

… který celkem pochopitelně nejvíce poutal zrak v čase západu.

15. dubna:

Nejčerstvější sněhová situace na Boubíně již nevyžaduje detailní výřezy ze snímků měřících tyčí, …

… takže hovoří dokonale výmluvnou řečí. Letošní Velký pátek, shodou okolností coby součást pohyblivých svátků velikonočních aktuálně připadající na den, v němž si bylo možno připomenout již sté desáté výročí tragické zkázy Titaniku, připravil v podvečerních hodinách skutečně dramatickou změnu celodenní nálady.

Ta byla zprvu, co se oblohy týče, poměrně pestrá, přebohatě oblačná, ba i slunečná, leč pokročilý čas přinesl cosi, …

… co bylo bez zaváhání možno nazvat zatažením opony, …

… následovaným zážitky vpravdě mystickými, …

… jaké uvedenému svátku dozajista přísluší.

Teplota opět zaujala místo nad nulou, avšak i bez severního větru o rychlosti 7,7 m/s (27,72 km/h) by stále ještě ospravedlňovala již posledně zde zmiňovanou zimní bundu.

Rozloučení s Boubínem tentokrát v každém případě náleželo k těžko slovy popsatelným.

14. dubna:

Pod tajemně vyladěnou jarní oblohou se našla místa, …

… na nichž bylo možno druhý dubnový čtvrtek …

… zásluhou kvetoucích trnkových keřů …

… a od nich inspiraci beroucích stromů skutečně zvát Zeleným.

13. dubna:

Nejen nad hlavou lze na Boubíně spatřit sluníčko 🙂 …

12. dubna:

Vše nasvědčuje tomu, že období sněhu a mrazu vystřídá slunečno se stále vzrůstajícím teplem, …

… neboť i cesta na Boubín v pozdější hodině nežli časně ranní už člověka přiměje porozepnout zimní bundu, která tu však jinak zatím stále rozhodně nachází své uplatnění.

Sníh je ovšem z valné většiny pryč, což lze porovnat se snímky pouhé dva dny starými. Třeba boubínský lev už opět shlíží ze své skály do jarně vyladěného lesa.

Ani sněhoměrné tyče nepotřebují žádných komentářů, …

… třebaže podobnou situaci už v relativně nedávné době zažily.

Zbytky sněhu se i na samotném vrcholu drží jen na místech, …

… kde převládá po většimu dne stín, …

… a sluneční paprsky tak nedostávají příležitost naplno uplatnit svou sílu.

Nedávný přechod studené fronty zákonitě přinesl své ovoce v podobě úžasně čistého, ničím nezkaleného ovzduší, …

… což dnes mělo ještě hodinu před polednem letního času za následek skvělou dohlednost až k alpským štítům, …

… s ohledem na denní dobu a vzdálenost od Boubína sice již zastřeným mírným oparem, ale je nutno vzít v úvahu, že bez výše zmíněných podmínek by vidět nebyly.

Blíže se nacházející vrcholy jako Velký Javor, …

… Luzný …

… či Roklany byly zákonitě nesrovnatelně zřetelnější, …

… avšak ani alpská panoramata …

… se za daných podmínek nedala zahanbit.

Vnitrozemská dohlednost se, i když rovněž vynikající, zdála být menší, neboť ve stejné vzdálenosti jako Alpy ležící Klínovec k vidění nebyl.

Zato na protější straně náhle překvapivě vynikla oblast okolo Watzmannu.

Teplota hovořila za vše a od jihu vanoucí větřík o občasné maximální síle 2 m/s (7,2 km/h) se jevil vysloveně příjemným.

Návrat lesů do podoby, jakou měly již posledního březnového dne, na sebe též jistě nenechá dlouho čekat.

11. dubna:

Další z poměrně prudkých oteplení po nočním a ještě i dopoledním mrazíku přineslo nad Šumavu nefalšovaná oblačná kouzla, …

… na nichž měl hlavní zásluhu vítr.

Jak se mimo jiné ukázalo, chvílemi věrně kopíroval profil krajiny, nežli oblohu vymetl do téměř dokonalé čistoty.

10. dubna:

Jak potvrdil podvečerní výstup na Boubín, …

… sobotní sněhové přeháňky tu přece jen zanechaly viditelnou stopu, …

… o jejíž trvanlivost se postarala studená fronta.

Třeba partie pod boubínským lvem byly ještě předevčírem až na několik bílých ostrůvků prakticky holé, …

… stejně jako smrky poblíž dolní sněhoměrné tyče, …

… která ovšem na své výpovědi nic nezměnila.

Klesající sluníčko zlatilo celé vrcholové partie naší kouzelné hory …

… a bohatě posvítilo i do lesního okolí horní sněhoměrné tyče, …

… ještě v pátek mající za zády rozsáhleji se zelenající travnatou plochu.

Zůstaly i rampouchy na konstrukci rozhledny, jen však vzbouzely dojem, jako by jejich tvary průběžně modeloval vítr.

Pohled z vyhlídkové plošiny pak přinášel svědectví o tom, že včerejší studená fronta se rozpadá.

Její mračna se dotýkala hraničních pohoří …

… a stále ještě nenechávala nikoho na pochybách o tom, že se z nich kdykoli může spustit další přeháňka.

Zatímco se sluníčko stále více přibližovalo k bodu svého rozloučení, …

… zvládalo ještě krátce pozlatit špičky některých jihozápadně od rozhledny rostoucích smrků.

Pak již kleslo k obzoru, …

… ale právě v těch okamžicích barvilo oblačnost i přeháňky nad obzorem nejplastičtěji.

Teplota se tentokrát opět ocitla pod nulou, o čemž dával rychlostí 4,6 m/s (16,56 km/h) znát i západní vítr.

Krajinu před Trojmezenskou hornatinou, ba i část Vltavského luhu ještě skutečně zasáhly přeháňky, …

… a to v čase, kdy již oblačnost celkově zešedla.

Jen západní obzor dosud nepozbyl barevných stop, jako by se snažil naznačit, že příští dny se ponesou ve znamení krásného, byť zrána ještě mrazivého slunečna.

9. dubna:

Ani druhé soboty v měsíci nás neminulo typické aprílové počasí – hned časně zrána jsme byli uvitáni dalším sněhem …

… a v průběhu dne obdarováni možností přihlížet dramaticky zinscenovanému přechodu studené fronty.

8. dubna:

Přesně týden od prudkého zpětného skoku zimním směrem lze konstatovat, že boubínská atmosféra se opět začíná přibližovat podobě, …

… jakou jí vtiskl konec března.

Sněhový přírůstek s ohledem na svou intenzitu celkem pochopitelně nezmizí v mžiku celý, …

… ale pokud nebude dále přiživován četnými očekávanými přeháňkami, …

… návrat jara by tu na sebe nemusel nechat dlouho čekat.

Aktuálně je mimo jiné možno porovnat, …

… kde má sluníčko k ubývajícím bílým ostrůvkům blíže.

Rozhledna nabídla již jen poslední odtávající pozůstatky nedávných námraz, …

… ale jistě v nejednom případě velmi půvabné, ba přímo alegoricky výmluvné.

Naprosto stejně bylo možno hodnotit oblačné dění po celém obzoru.

I teď se dal každou chvilkou očekávat …

… zejména ze západní strany náhlý příval sněhových vloček …

… či ledových krupek, …

… střídaných i pouhým drobným mrholením.

Teplota se od posledního měření lišila jen sotva znatelně, ovšem vítr nezapřel, že v posledních dnech vlivem prudkých teplotních změn slaví své hody. Opět od jihozápadu dokázal v nárazech vybudit anemometr i na 6,8 m/s (24,48 km/h), což představovalo poměrně zřetelný kontrast k poklidu, jaký panoval prakticky po celou cestu vzhůru.

Tři poslední snímky slouží především pro porovnání vzpomenutého týdenního rozdílu, …

… který, jak již bylo naznačeno, zatím ještě nedosáhl podoby z posledního březnového dne, …

… ale byl jí rozhodně blíže nežli prvního aprílového dne.

7. dubna:

Sice slabá, ale přece jen viditelná duha svědčí o jediném: už od časného rána nás do nového dne opět vítá jemný deštík.

6. dubna:

Dalo se předpokládat, že sněhový stav, jaký byl v průběhu stoupání na Boubín viditelný před třemi dny, …

… bude s ohledem na teplotní vývoj neudržitelný.

Předpoklad potvrdily i obě sněhoměrné tyče, …

… spodní zhruba deseticentimetrovým úbytkem.

Klesající sluníčko však i přesto našlo dokonalý prostor …

… k působivému barevnému kouzlení.

Na vrcholu se k němu vzápětí přidružila jemná mlha, …

… ale možnost odečíst i zde údaj sněhoměrné tyče a konstatovat o něco menší úbytek nežli dole neohrozila.

Připravila naopak v lesích kolem rozhledny další díl skvostné podívané.

Ta ostatně pokračovala i po výstupu na rozhlednu, …

… neboť schovávající se sluníčko mělo stále po čem bohatě malovat.

Rozloučilo se pak svou plnou viditelností …

… a stihlo se při tom pozdravit nejen s oblačností v dáli za Bobíkem, …

… nýbrž také s vysoko posazeným měsíčním srpkem.

Teplota už by se mohla stále více zabydlovat nad nulou, dnešní nárazový jihozápadní vítr o rychlosti 4,6 m/s (16,56 km/h) té aktuálně naměřené pocitově nic neubíral.

Ze všech smyslů byl ostatně každopádně nejvíce zaměstnán a vším, co se dělo, přitahován zrak, …

… neboť vpravdě magické barevné proměny …

… pokračovaly ještě poměrně dlouho poté, co sluníčko kleslo za obzor.

5. dubna:

A opět deštivo, které pomůže čerstvému sněhu postupně zase zmizet.

4. dubna:

Jak se dalo předvídat již na včerejším Boubíně, Vimperk se probudil do mrazu. Tady sice dosáhl pouhých -8°C, ale na Šumavě skutečně padl rekord, jmenovitě na meteostanici Perla, a to -24°C.

Apríl se toho dne předvedl hned dvakrát, neboť odpolední vimperská teplota již činila +14°C . Podvečerní pravé parhelium pak přizdobilo oblohu, která opět na další den slibovala přeháňky.

3. dubna:

Bez uzardění je možno říci, že podobných pohledů na Boubín, jaký nabídla první aprílová neděle, se v průběhu celé uplynulé zimy mnoho nenaskytlo.

Šumavské devětsily jsou ovšem na takový vývoj situace zvyklé – jarní sníh je dozajista nepřekvapil.

Tento úsek cesty vzhůru byl ještě ve čtvrtek zcela holý.

Berme tedy s velkým povděkem, že ustoupily aspoň vleklé dvoudenní mlhy a opět se můžeme těšit slunečnem.

Obnovený sněhový stav lze s ohledem na časový úsek, v němž byl dosažen, …

… považovat v pravém slova smyslu za rekordní.

I tady všude bylo koncem března …

… převažující měrou zeleno.

Sněhoměrné tyče se opět shodly (návějku u spodní nelze brát v potaz), …

… tentokrát na pětadvaceticentimetrovém přírůstku.

Obloha ovšem nakonec dala zřetelně najevo, …

… že slunečno bylo jen záležitostí odpoledne …

… a mlhy ještě zřejmě neřekly své poslední slovo, stejně jako srážky.

Na tahu však měl být především mrazík – něco podobného, jako ukázal teploměr na rozhledně, je předpovídáno i na noc a zítřek. Západní vítr o rychlosti 3 m/s (10,8 km/h) střídaly i klidné chvilky.

Uvidíme tedy, zda apríl ve svém začátku připojí k sněhovému rekordu také mrazivý.

2. dubna:

Celodenní sněžení pokračuje i dnes … a protože se teplota drží nepatrně nad nulou, lze si s náležitým zvětšením vychutnávat též kouzlo chvilkového bezprostředního tání.

1. dubna:

Zatímco březen se poctivě snažil všechny dny kalendářního jara udržet v příznivých teplotách a povětšinou až na výjimky slunečném počasí, apríl od samého počátku nekompromisně naznačil, …