Vimperk – Fotokronika Jana Tláskala – květen 2022

1 května, 2022
14:48

JAN TLÁSKALFotograf, muzikant, ŠumavákRozbalit rozhovorSbalit rozhovor

Neděle 12. únor 2012 21:24

ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal.

Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.

Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?

Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.

Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí?

Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .

Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?

V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.

Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?

I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce.

Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?

Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni.

Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát?

Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .

Jaký byl váš vůbec první fotoaparát?

Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant.

Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo?

Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál.

Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete?

Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku.

Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu?

Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím.

O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?

Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.

Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem?

Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa.

Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?

Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.

Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí?

V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku.

Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál?

Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení.

(red)

Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala http://obec.sumava.eu/index.php/sumava/131-fotografove/3563-jan-tlaskal

31. května:

Téměř s jistotou se zdálo, že květen už nás ve finále nemá čím překvapit, jeho strategie z hlediska počasí je dobře čitelná. A postačil pouhý den, snad sloužící k naplnění vyššího záměru, aby rozloučení a následné předání vlády červnu proběhlo oproti zmíněnému zdání v přívětivějším duchu, a každopádně negující včerejší slova o ochlazení. Ještě se stihlo oteplit a lze doufat, že střídající měsíc, v němž uvítáme letní slunovrat, onen prakticky už nečekaný a tím více překvapivý obrat ve scénáři ještě dále příznivě rozvine.

30. května:

Máj se s námi loučí ochlazením, jaké bychom patrně před deseti dny, kdy teploměr setrvával na velmi příjemných, blížící se léto nanejvýš věrohodně předznamenávajících hodnotách, neočekávali. Že by snad měsíc lásky na poslední chvíli aspoň symbolicky zalitoval ledových mužů, kteří letos nenaplnili obvyklou tradici?

Současně ovšem takřka neustále plní oblohu parádními oblačnými výjevy …

… a dává naplno rozkvétat loukám, čímž skvostně násobí přírodní krásy naší milé Šumavy.

Těžko už hledat účinnější balzám na duši …

… nežli procházku záplavou barev …

… s možností sklonit se k nim …

… a potěšit srdce přebohatou křehkou nádherou, …

… již by bylo těžkým hříchem louce nedopřát – necitlivě ji jako někde v městských lokalitách proměnit v pouhý sekačkou neustále kastrovaný trávník.

Naplno se těšit životodárnými slunečními paprsky by přece mělo být stejnou výsadou všemu, co na této zemi dýchá nebo kvete …

29. května:

Dřevo je jedním z nejúžasnějších přírodních materiálů.

V jakékoli podobě dokáže člověka uchvátit již v lese, …

… kde vnímavým a k naslouchání ochotným návštěvníkům vypráví nejednou fantastické příběhy, …

… nezřídka provázené lahodnou hudbou, připomínající se tu a tam též optickými symboly.

28. května:

Množstvím, druhy i tvary přebohatá oblačná nadílka poslední májové soboty …

… se mohla stát příslibem nejrozmanitějších variant konečného vývoje, …

… ale nakonec se takřka skromně rozplynula v kouzelných barvách slunečního západu.

27. května:

Již 18. května zde detailněji zachycený šťavel kyselý (Oxalis acetosella) vyhledává vlhčí lesní mista, …

… zatímco blatouch bahenní (Caltha palustris) potřebuje přímo podmáčené či bahnité lokality. Obě byliny nejen potěší oko, ale náležejí rovněž k prospěšným a užitečným.

26. května:

K tajemnému kouzlu šumavských jezer a jezírek jistě není zapotřebí cokoli dodávat, …

… či se snad divit, že v rámci pochopitelné spousty návštěvníků odjakživa přitahovala také umělce, kteří si odsud odnášeli bohatou inspiraci.

25. května:

Na nejednom místě se ještě lze setkat s pozůstatky staré i mladší, ale stále již historické šumavské architektury.

K takovým náleží i osamělá chalupa poblíže přírodní rezervace Najmanka, …

… podle níž dostala své jméno.

I kdyby tu nestála, už jen sama malebná okolní krajina láká k návštěvě, z níž člověk neodchází s prázdnou na duši.

24. května:

Skalnatý vrchol Hrb, zvaný též Na Dědku, situovaný zhruba v půli vzdušné vzdálenosti mezi Zdíkovem a Novými Hutěmi, se svou výškou 1074 m n. m. řadí k šumavským tisícovkám.

S ohledem na svou zalesněnost sice nenabídne žádné oslnivé rozhledy do širé krajiny, …

… ale zásluhou nejen dřevéněho jezevce, střežícího truhličku s vrcholovou knihou, své nesporné kouzlo jistě má.

23. května:

Od samého úsvitu vše nasvědčuje tomu, …

… že ani předposlední májové pondělí nebude skoupé na krásné slunečné počasí, …

… třebaže týden, jejž zahajuje, se představí i v chladnějším a deštivém duchu.

22. května:

Odkvétají, krasavice …

21. května:

Noční obloha působila opět dramaticky, avšak dnes z ní již nezahřmělo.

20. května:

Předposlední májový pátek úchvatně orámovaly bouřky. První se spolu s vydatným deštěm přihlásila okolo jedné hodiny po půlnoci, a třebaže až na ojedinělé blesky byla Vimperku poměrně vzdálena – mnohem větších lahůdek si užívali Plzeňáci, jako vždy i v takovém případě dokonale vyčistila vzduch od dosud stále panujícího dusna, …

… takže jitro se vyznačovalo zprvu báječnou svěžestí.

Záhy však začínalo i v boubínských lesích být jasné, …

… že dnes se chystá dusno ještě větší nežli včera.

Meteorologické předpovědi dokonce slibovaly další bouřkové aktivity již na odpoledne, …

… přičemž bohaté vrstvení cumulů nejrozmanitějších tvarů takovou variantu skutečně nevylučovalo. Každopádně již samo o sobě skýtalo skvostnou podívanou.

Okolo poledne boubínská teplota zákonitě překročila včerejší stav a spolu s ní vzrostla i rychlost dnes jihozápadního větru na 7,2 m/s (25,92 km/h).

I dnes byla podobně jako včera k vidění oblaka pylu, zdvihající se z okolních lesů.

Jakkoli se obloha chvílemi tvářila již docela dramaticky, v průběhu dne z ní aspoň nad Šumavou nezahřmělo.

Teprve po osmé hodině večerní se začalo zdát, že tentokrát se s námi již vzpomenutí Plzeňáci podělí o něco štědřeji.

Ani tentokrát se sice bouřkové epicentrum netýkalo vysloveně našich končin, ale bylo rozhodně blíže nežli předcházející noci …

… a stran blesků poměrně často přinášelo místy skutečně výstavní kousky, …

… z nichž celkem dva svou světelnou intenzitou dokonale překročily všechna očekávání očí i fotoaparátu.

Však koneckonců jistě není v zenitu blížícího se léta podobné dění zdaleka z posledních.

19. května:

I našemu bájnému boubínskému lvu dnes zasvítilo radostí v očích nad výstavním počasím, …

… jaké by mohlo být zářným vzorem létu, a vzbouzí tím otázku, zda se právě v následujícím ročním období takového v náležitě hojné míře dočkáme.

Nádherný slunečný den ostatně přinesl i další překvapení – tak třeba zdánlivá pára, jež jako by stoupala místy z lesů, byla ve skutečnosti tvořena oblaky pylu, …

… jehož si poslední dobou prakticky všude užíváme vrchovatou měrou.

Ale to nebylo zdaleka vše. Vrcholným číslem onoho téměř předpoledního času se právě navzdory všudypřítomným pylem nasycené atmosféře stala viditelnost jemně se hlásících alpských obrysů, …

… kteréžto po náležitém optickém přiblížení nabyly dokonce i detailnějších struktur.

V jejich rámci pak s ohledem na blížící se poledne (sice letního času, takže dle přírodních zákonitostí teprve jedenácté hodiny) nepřekvapil v plném rozsahu slunečními paprsky nasvícený Hallstattský ledovec pod Dachsteinem, …

… jehož zřetelnost, ba plnohodnotná, podobně takřka šokovala loňského 6. července – tedy v den, kdy bývá obvykle viditelnost Alp zcela nepředpokládanou – připomeňme si zde: http://vimperk.eu/index.php/vimperk/18493 .

Oproti předchozím dnům znatelně vzrostlá teplota, provázená jihozápadním vánkem o rychlosti 2,4 m/s (8,64 km/h), …

… se spolu s celkovým charakterem počasí stala inspirací k záměru zopakovat dnešní boubínský výstup ještě v pozdním odpoledni, a porovnat si tak odhady všech zákonitě očekávaných změn s realitou.

K zachycení té nejmarkantnější nebylo již ve Vimperku, ani později na boubínských svazích zapotřebí teploměru, …

… následovala spíše úvaha, že by vše mohlo v nějakém časovém zenitu bez problémů dospět k bouřce.

Vzhledem k tomu, že vítr oproti dopoledni změnil směr na jižní a současně zesílil na 4,3 m/s (15,48 km/h), nebylo divu, že teploměr ukázal „jen“ tuto hodnotu, jež se ovšem pocitově jevila o něco vyšší.

Úvahu o bouřce vzápětí potvrdila tato výstavně vzrůstající kovadlina v prostoru, odkud se dopoledne tak překvapivě přihlásily Alpy.

Celkové aktuální vyladění oblohy však přesouvaly odhad začátku až na noční hodiny, …

… třebaže severně od Roklanů se hlásil další, do tvaru charakteristické kovadliny tvarovaný cumulonimbus.

Nestát v kalendáři jiné datum, člověk by si tu dnes hravě připadal jako na počátku letních prázdnin.

18. května:

Může být v těchto dnech něco krásnějšího …

… nežli dosyta si užívat všeho, …

… co tak štědře rozdávají pro naše potěšení …

… kouzelné šumavské lesy, …

… zvláště pak boubínské?

Vychutnávat si sluneční pohlazení, …

… rozlévající se po celé širé krajině …

… a zanechávající v ní i zcela svérázné stopy, patří k nejhlubším zážitkům. O takové se postaral i dnešní podvečer, …

… provázený jemným jihozápadním vánkem o síle 1,9 m/s (6,84 km/h).

Na sluneční rozloučení není vždy nutno čekat za všech okolností na rozhledně, …

… a připravit se tak o nepopsatelné tajemno, …

… jaké může nabídnout jedině pobyt uprostřed lesů, …

… plných barevných kouzel.

17. května:

Žofiin nesplněný úkol na sebe nakonec vzal ve svém závěru Přemysl, tedy včerejší den, a zhostil se jej na výbornou. Ještě dnešní jitro nás vítalo v mokré náladě, která rozhodně prospěla nejen boubínským lesům.

Právě v těch ovšem zanechala i poctivou mlhu, …

… a to ještě v okamžicích, kdy už se níže položené končiny pokoušely o slunečnou změnu.

Bohaté příděly vody shůry aspoň vedle vydatného napojení žíznivé půdy spláchly z největšího nánosy pylu, jehož nepřehlédnutelná žluť se v současné době tradičně jeví prakticky všudypřítomnou.

Dalo se očekávat, že svým způsobem půvabná, klostermannovskou náladu do krajiny vnášející mlha co nevidět ustoupí, …

… třebaže západní větřík o rychlosti rovné 3 m/s (10,8 km/h) v tom nebyl nikterak přičinlivým pomocníkem.

Výjevy ze zpáteční cesty …

… však zahovořily jasnou řečí.

Odpoledne bude i na Boubíně slunečné, …

… což se následně potvrdilo pohledem k známé nerozlučné bratrské dvojici.

A bylo věru stále nač se zápalem hledět nejen v rámci samotné svěží jarní zelení překypující krajiny.

16. května:

Nadešlo jitro, v němž, jak zde bylo avizováno již předvčerejšího večera, nastal květnový úplněk, tentokrát hned dvakrát pozoruhodný, neboť finálnímu dovršení této měsíční fáze předcházelo částečné zatmění, v jehož důsledku šlo o tzv. „krvavý“ úplněk. Ve 3:30 letního času ještě nebylo na velmi slušně ostrém měsíčním kotouči pouhým okem ani stopy po zemském stínu nebo snad červeném zabarvení, …

… ale o padesát minut později už se dal ve svém počátku zmíněný jev z boubínské rozhledny zřetelně pozorovat. Současně ovšem zapracoval pás oblačnosti nad obzorem, vše jemně rozostřil …

… a v příštích okamžicích přímo ukryl. Zůstalo tak napínavou otázkou, …

… zda do slunečního východu ještě bude něco k vidění.

O další půlhodinku později, přesně ve 4:47, se nebe přece jen smilovalo, …

… a třebaže stále za jemnou zneostřující clonou, celý jev v plné kráse ukázalo.

Stranou nezůstalo ani dosud ukryté sluníčko, …

… jež stále ještě ze zákulisí začalo úchvatně barvit oblačnou vlečku nad Bobíkem, …

… větvící se přes celou nebeskou klenbu až na protilehlou stranu.

Když se pak samo zjevilo nad obzorem, …

… kouzelné barvy jen zažily sérii postupných proměn, …

… ale stále fantasticky vládly celé okolní krajině.

Současně vyšlo najevo, že Volarskou kotlinou i Vltavským luhem …

… táhnou mlžné pásy, …

… jaké v součinnosti se slunečními paprsky často představují fotografický ráj.

Rychlostí 1,9 m/s (6,84 km/h) se chvilkami připomněl východní větřík …

… a probouzející se krajina dosud nedávala ničím najevo, že teprve po čerstvě uplynulých dnech, v nichž by to bylo z principu očekáváno, přijdou výraznější deště a s nimi místy též bouřky.

15. května:

Nedělní ráno potvrdilo, že navzdory obvyklé zažité tradici budou ledoví muži spolu s „Žofkou“ letos rozhodně patřit k nejteplejším a nejkrásnějším májovým dnům. Však si koneckonců své očekávané působení odbyli dostatečně již v aprílovém předstihu.

S výjimkou Servácova symbolického dopoledne ani tentokrát nesprchlo …

… a cesta vzhůru na Boubín probíhala …

… pod blankytnou oblohou, …

… na níž najít aspoň náznak sebemenšího mráčku byl skutečný „kumšt“.

Ani rozhledna zprvu neskýtala jiný obraz, …

… dokud oči s postupujícím dopolednem nezabloudily nad Novohradské hory, …

… či k západu, …

… odkud o sobě dával vědět příjemný vánek o nejvyšší rychlosti 2,7 m/s (9,72 km/h).

A právě tam také začalo oblačnosti zvolna přibývat, …

… ba první „vlaštovky“ se vynořily i nad Trojmezenskou hornatinou.

Během zpáteční cesty se sice začalo zdát, že dojde k zopakování úterních výjevů, …

… ale oblačnost až do takové míry nezhoustla. Žofie zkrátka letos vyšla zcela nasucho.

14. května:

Naštěstí nám stále nevymizel kouzelný svět podboubínských studánek – každá má o čem vyprávět, každá cestou vzhůru potěší, třeba jen zrcadlením nebe nad hlavou.

Večer třetího z ledových mužů byl zlatavě slunečný, …

… jako ostatně celý den, opět ani nepatrně nenaznačující, že svátek má Bonifác.

Vše pak nasvědčovalo tomu, …

… že letos se své obvyklé pověsti zpronevěří i zítřejší Žofie, …

… jejíž svátek se namísto deštiva rovněž ponese ve znamení sluníčka.

Boubínské teplotě se dle všeho již druhým dnem zalíbilo na téže naměřené hodnotě, dnes ovšem pro změnu za převládajícího bezvětří, jen občas narušeného jemným západním dýchnutím o rychlosti 3 m/s (10.8 km/h).

Měsíc zvolna spěje do úplňkové fáze, jíž se dočká, navíc za současného částečného zatmění, pondělního rána – 16. 5. v 6:13.

Dnešního večera se mu zdařilo setkání se zapadajícím slunečním kotoučem, zprvu rozostřeným v obzorovém oparu, …

… ale těsně před rozloučením přece jen ve zřetelnější podobě.

S tajemným přídechem se krajinou neslo tiché přání dobré noci.

13. května:

Servác od rána projevil snahu aspoň symbolicky napravit reputaci ledových mužů a pátek třináctého, na nějž vyšel, odstartoval v deštivém duchu. Chladno z toho ovšem ve výsledku nebylo, …

… jen nám krásně povytáhl svěží zeleň, jež obzvláště v lesích dokonale lahodila očím.

Velmi působivě se nezapřely ani pylové aktivity, a to zejména v lesních kalužích, …

… které ovšem s přibývající výškou (věrní čtenáři fotokroniky dávno poznali, jak jinak, Boubín) sílící vítr vysoušel, …

… a nabízel tak ještě zajímavější výtvarné lahůdky.

Ty nejúžasnější se ovšem nabídly po poledni z rozhledny, …

… neboť ranní výstup by s ohledem na popsané počasí nepřinesl tak skvostnou podívanou, …

… jakou se stal přechod fronty.

Nejrozmanitější různorodé tvary bohaté oblačnosti …

… doslova jen letěly oblohou …

… a člověk nevěděl, …

… kterým směrem ten fantastický let pozorovat dříve.

Západní vítr, spolustrůjce té nádhery, dosahoval rychlosti 7,8 m/s (28,08 km/h) a představoval příjemné osvěžení.

V jedné chvíli se dokonce zdálo, jako by oblačné útvary chtěly připomenout, že po Šumavě se volně pohybují vlci, kteří se prý bez problémů dokáží za den přesunout až o padesát kilometrů.

V každém případě bylo zřejmé, …

… že i druhý ledový muž, třebaže už bez nároku být jako jeho předchůdce nazýván ohnivým, spěje do krásného slunečného finále.

12. května:

Neobyčejně a na danou dobu nezvykle teplá noc, v níž teploměr neukázal nižší hodnotu nežli +15°C, rozhodně nedávala ničím najevo, že předchází prvnímu z letošních ledových mužů. Tím více lákala vstát okolo třetí hodiny a pospíchat sledovat další vývoj z Boubína.

Tam okamžitě po příchodu vyvstala zásadní otázka, …

… zda namísto tradičním přívlastkem ledový …

… necharakterizovat letošního Pankráce spíš jako ohnivého.

Pohled na oblohu všemi směry, …

… ale ponejvíce východním …

… jednoznačně hlasoval pro druhou volbu.

Nad sluníčkem se sice tyčila mohutná oblačná hradba k příštímu zdolávání, …

… ale monumentální výtvarné dílo, jaké již mělo za sebou, dávalo zřetelně najevo, že dnes už nebude ničím překonáno.

Vezmeme-li k tomu v úvahu, že třeba před dvěma lety se Pankrác na Boubíně prezentoval v plné slávě sněhem a pětistupňovým mrazíkem (zavzpomínejme zde: http://vimperk.eu/index.php/vimperk/17290), není jistě k dnešní teplotě co dodat. Vlastně jedině sílu jihozápadního větru, která se hodnotou 10,3 m/s (37,08 km/h) snažila jako jediná aspoň trochu zachránit našemu „ledovému“ ohnivákovi reputaci. Samozřejmě marně.

Nebylo pochyb, že navzdory oblačnosti …

… se tu rodí další z vydařených dnů, …

… v němž, jak se ukázalo, slevily ze svého obvyklého rozmachu i temelínské páry.

Sice slabounké, ale přece jen viditelné náznaky alpských velehorských obrů byly už jen třešinkou na mimořádně chutném dortu z rodu těch, jaké umí upéci jedině náš kouzelný Boubín.

11. května:

Krásy dřípatky horské (Soldanella montana), zařazené mezi ohrožené druhy, se nelze nikdy dostatečně nabažit, …

… obzvláště překvapuje-li nás v současné době poměrně hojným výskytem, a to občas i na místech prakticky nepředvídaných.

10. května:

Probouzí-li se den pod zcela čistou blankytnou oblohou, neláká k cestě na Boubín vyloženě za slunečním východem, ale spíše vybídne k úvaze, zda se na popsaném stavu v průběhu dopoledne něco nezmění.

A právě k takovým náležel i dnešní, …

… jenž teprve po osmé hodině ranní uchystal další z oblačných překvapení, …

… učinivších původnímu čistému blankytu nádhernou přítrž.

Příjemné teplo tentokrát podtrhlo takřka naprosté bezvětří, jen vzácně zpestřené jemným severovýchodním dýchnutím, jež nestálo vrtulce anemometru ani za pootočení.

Atmosféru, jaká panovala zpáteční cestou v lesích, je nutno jedině zažít, …

… neboť sebelépe volená slova jsou na ni krátká.

9. května:

Některé stromy jako by před zvolna se blížícími ledovými muži stále ještě váhaly s plným rozkvětem – netýká se to však krásně již kvetoucích kaštanů.

8. května:

Počátkem víceméně plačtivého víkendu možná jen málokdo odhadoval, že závěr bude zcela jiný …

… a v plném rozsahu, jaký nabízí Boubín, přímo skvostný.

Už sama večerní cesta k rozhledně naznačovala, …

… že pohled z ní bude jen stále více brát dech, …

… neboť souhra zapadajícího sluníčka s oblačností, …

… zajímavě rozvrstvenou prakticky po celém obzoru, …

… postupně na západní straně vyústí …

… v jakýsi ohnivý nůž, …

… jehož barevné i tvarové proměny vnesou na oblohu …

… další z nesčíslných a nevyčerpatelných variací dramatického tajemna.

Teplota už tu většinově zakotvila v jarních dimenzích, třebaže ani mírný návrat pod nulu by ještě rovněž nepřekvapil – však jsou před námi ještě ledoví muži. Severovýchodní vítr o rychlosti 4,9 m/s (17,64 km/h) jen lehce čeřil atmosféru pozvolného usínání, …

… slibující krásný slunečný zítřek.

7. května:

Celodenní zataženo a deštivo vůbec nenabízelo vyhlídky na zajímavější večer, …

… a přece k němu došlo.

6. května:

Nejen básník nám připomíná, že máj je lásky čas …

5. května:

Pátý z májových dní sliboval velmi pestré počasí, v němž ovšem tentokrát nemělo mít převahu slunečno. Tím více potěšilo, když během ranní cesty na Boubín ještě ve vší kráse převládalo …

… a vytrvalo i v počátečních okamžicích na rozhledně.

Tam už se ovšem zakrátko dala vlivem mocného přísunu oblačnosti od jihozápadu očekávat změna, …

… jež průběžně opět jako i v předchozích dnech přinášela fantastické proměny oblohy, …

… chvílemi ještě přes všechno vyladěné příznivě, …

… ale brzy bezpečně signalizující, kde se spustí první vydatnější deště.

Nebeský los padl na Vimperk a jeho okolí.

Potěšujícím zjištěním však každopádně byla vzrůstající teplota, v jejímž rámci se severovýchodní větřík o síle 2,5 m/s (9 km/h) jevil naprosto příjemným.

Obloha nicméně svou vzrůstající dramatičností brzy vyvolala mimo jiné vzpomínku na společné šumavské putování našich dvou světově proslulých hudebních velikánů – Antonína Dvořáka a Leoše janáčka – roku 1883 Šumavou. V jeho rámci oba podnikli též výstupy na Boubín a Bobík, přičemž na Dvořáka prý druhá ze jmenovaných hor působila tajuplnějším dojmem.

Nu, nebylo problémem dát váženému Mistru jen na základě pouhého aktuálního pohledu k Bobíku za pravdu.

V průběhu dalšího vývoje oblačného dění bylo zajímavé věnovat pozornost pohybu přeháňkového centra směrem k východu …

… a za současného sledování proměn dění nad vzpomenutým Bobíkem přihlížet …

… postupnému vysvobozování Vimperka z dešťového sevření.

Pak již bylo jen otázkou času, kdy první kapky dopadnou i na Boubín.

Odpověď přinesla zpáteční cesta, z hlediska počasí velmi zásadně odlišná od ranního stoupání k vrcholu. Krom jiného na svém konci ukázala, že i ve Vimperku srážky ustaly jen dočasně a budou tu s drobnými přestávkami převažovat až do odpoledních hodin. Inu, jak nám praví lidová pranostika, v máji nemá oschnout pastýřova hůl. Pastýře sice už takřka nepotkáme, ale dnes skutečně ani suchou hůl.

4. května:

Chtěly si prostě počkat na to správné teplo … a vyplatilo se.

3. května:

Máme za sebou první májovou bouřku a lze očekávat, že s vyhlídkou na počasí příštích dnů nebyla zdaleka poslední.

V každém případě po ní zbyla úchvatně vyzdobená obloha …

… a boubínské lesy ožily dalším štědrým přídělem vláhy.

První pohled z rozhledny prozradil, …

… že svou nadílku sklízejí zrovna Roklany. Na těch se navíc nezapřely zbytky sněhové pokrývky, …

… zatímco Luzný působil dojmem, že už se jí z naprosté většiny zbavil.

Pak už se oči věnovaly jen strhujícímu oblačnému divadlu, …

… odehrávajícímu se v přebohatých variacích po celém obzoru.

Jistě nebylo očekáváno kdovíjaké teplo, spíš zaujal shodný jedničkový přírůstek – o jeden stupeň na teploměru a o jeden metr za sekundu na anemometru, neboť severozápadní vítr dosáhl rychlosti 3,9 m/s (14,04 km/h).

Zprvu se zdálo, že sestupující sluníčko zůstane ve finální fázi ukryto za vydatným obzorovým oblačným pásem, …

… ale přece jen v něm našlo potřebnou skulinu, aby popřálo dobré noci.

2. května:

Druhý májový den se včetně večera …

… z hlediska příznivého počasí …

… rozhodně vyvedl nesrovnatelně lépe nežli první.

1. května:

První máj navázal na strategii předchozího večera – tedy vesměs zataženo a chvílemi i mírné deštivo. Nejen podboubínské lesy však vítaly přísun potřebné vláhy.

Pohled z věže hrál modrofialovým nádechem, …

… způsobeným skutečností, že zapadající sluníčko se snažilo aspoň náznakem shora přibarvit oblačnou pokrývku, skrze niž nemělo šanci ukázat se v celé kráse.