Vimperk – Fotokronika Jana Tláskala – červenec 2022

1 července, 2022
00:00

JAN TLÁSKALFotograf, muzikant, ŠumavákRozbalit rozhovorSbalit rozhovor

Neděle 12. únor 2012 21:24

ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal.

Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.

Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?

Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.

Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí?

Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .

Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?

V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.

Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?

I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce.

Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?

Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni.

Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát?

Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .

Jaký byl váš vůbec první fotoaparát?

Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant.

Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo?

Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál.

Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete?

Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku.

Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu?

Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím.

O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?

Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.

Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem?

Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa.

Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?

Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.

Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí?

V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku.

Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál?

Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení.

(red)

Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala http://obec.sumava.eu/index.php/sumava/131-fotografove/3563-jan-tlaskal

31. července:

Rozloučení se sedmým měsícem znamená pro žactvo a studentstvo též rozloučení s polovinou letních prázdnin, ale naštěstí nikoli s pěkným letním počasím.

Poslední červencový boubínský večer sice oproti průběhu jinak vesměs až na drobné výjimky slunečného dne změnil náladu, …

… ale jednalo se jen o optickou záležitost, …

… z níž tu opět ani nesprchlo a tentokrát ani vzdáleně nezabouřilo, …

… třebaže očekávat by se bývalo dalo obojí, aniž by došlo k sebemenšímu překvapení.

Teplota se opět propadla, tentokrát už mírněji, zato však výrazněji zesílil vítr – od západu roztáčel vrtulku anemometru rychlostí 5,6 m/s (20,16 km/h).

O tom, že zítra se navzdory všemu momentálně viděnému opět probudíme do příjemného slunečna, …

… jistě nepochyboval ani letmo se zpoza potrhané oblačnosti zjevující dorůstající měsíční srpek. Ostatně na konci sestupu z Boubína – dole nad Kubovkou – již byla obloha témeř čistá.

30. července:

Konečně zase jednou něco nad Vimperkem aspoň opticky připomínalo poctivou bouřku, byť výsledek nakonec v žádném případě neodpovídal slibné dramatické oblačné předehře.

29. července:

Kvetoucí vrbovka úzkolistá (Epilobium angustifolium) dodává boubínským lesům (a samozřejmě nejen jim) specifickou atmosféru půlícího se léta.

Bohužel se tam však nepotkáme jenom s krásou. Čím dál víc se vnucuje otázka, proč v rámci odporné činnosti zabíjení živých stromů loupáním kůry, což je krajně pochybně omlouváno domnělou záchranou lesa před kůrovcem, …

… musí vedle skutečně napadených stromů hynout i zcela zdravé.

Vraťme se snad raději zpátky k půvabným a léčivým vrbovkám.

Dnes se zdálo, že příroda nakročila bouřkovým směrem.

Dusno se i v lesích, jak praví lidová mluva, dalo krájet …

… a rozhledna, která jako by se náhle octla …

… uprostřed kvetoucí zahrady, …

… nabídla všemi směry pravou oblačnou nádheru.

Leckde nebyla nouze o srážky, …

… sluneční paprsky si musely většinou klestit cestu pestře složenou a namíchanou oblačností …

… a sem tam se z dálky ozývalo sporadické pobrumlávání.

Skvostné rozsáhlé cumulonimby napínaly mnohé pozorovatele očekáváním, …

… zda se nahoře roztáhnou do charakteristických kovadlin. Jenže ani ty nakonec nemusí vždy nutně vyústit v pořádnou bouřku, …

… což se záhy potvrdilo i zde.

V každém případě nicméně potěšil výrazný vzestupný návrat z teplotního propadu, jakož i severozápadní vánek o síle 1,4 m/s (5,04 km/h).

Dalšího napínání jistě není zapotřebí – původní působivé dramatično se nakonec ukázalo zcela bezzubým, postupně prakticky zcela vymizelo …

… a zrak už poutaly jen proměnlivé sestavy krepuskulárních paprsků, …

… zdobících zatažený západní obzor, jako třeba zde nad Roklany.

Určitě tím však nemá být řečeno, …

… že by tento boubínský výstup ve finále zklamal. I bez bouřkového vyvrcholení nabídl jako vždy spoustu inspirativní a léčivé krásy.

28. července:

Copak se nám to snaží večerní obloha sdělit?

27. července:

Je malou hádankou, jaké dnes bude boubínské setkání. Den se představil povětšinou jako příjemně slunečný, ale meteorologové současně varují před silnými bouřkami. Vimperk zatím namísto nich zažil v odpoledních hodinách všehovšudy nepatrnou dešťovou přeháňku. Co si z toho vybere nadcházející večer?

Naše milá hora, jak vidno, volí chvilkové náznaky jemné mlhy, která může stejně dobře dále zhoustnout …

… jako naopak zmizet.

Nu, přivítání na rozhledně odpovídalo první variantě, …

… ale protože se nejeví jako definitivní, lze se z ní jedině radovat.

Řetěz ustavičných proměn se totiž neomylně postará o nádhernou podívanou.

K jejímu inscenování se dokonale připravila už sama obloha, …

… takže pulsující mlha vlastně jen umocňuje cosi, …

… co by i samo o sobě …

… bylo dokonale svébytným a uchvacujícím.

Obvyklá panoramata dnes ustupují křehké zasněnosti, …

… v níž se tiše rozpouští i jindy velkolepé sluneční loučení.

Holou realitu zde reprezentuje jen velmi citelné ochlazení (inu, z teplot minulého týdne skončit na pouhé méně než třetině je už pořádným letním seskokem), jímž je možná překvapen i severozápadní vítr o rychlosti 4 m/s (14,4 km/h).

Mlha nakonec nasazuje vážnější tón, …

… takže přání dobré noci tiše našlapuje Boubínem dokonale zahaleným, tentokrát již bez vyhlídky na další proměny. Kouzlo však nepominulo, jen otočilo list k tajemnějším kapitolám …

26. července:

Tak tedy nazpět doma …

… a s báječným oblačným uvítáním.

18. – 25. července:

Opět nadešel letní časový úsek, v němž fotokronika na chvilku opustí Vimperk i Šumavu, aby zavítala o kousek dál do světa – konkrétně jižním, ba mírně jihovýchodním směrem. Věrní čtenáři to autorovi jistě odpustí, a to tím spíš, že dobře vědí, že i v těch poněkud exoticky působících dálavách bude mimo jiné pátrat po nějakých paralelách s výše řečenými domovskými lokalitami. Ostatně třeba hned 1. července před sedmi lety mával Šumavě z ještě větší dálky, jmenovitě z Vesuvu, vzdáleného od Boubína vzdušnou čarou 909,5 km – připomeňme si zde: http://vimperk.eu/index.php/vimperk/8251 . Dnes bude vzdušná vzdálenost o 228,9 km kratší a namísto Itálie zamíříme do Chorvatska.

Není žádným tajemstvím, že do zmíněné země se jezdí za vydatnějším jižním sluníčkem a především k tomu, co naší rodné hroudě nebylo naděleno – tedy k moři. To však rozhodně nemusí být jediným lákadlem, obzvláště pak pro ty, kdož nenalezli zalíbení v celodenním grilování svých těl na plážích a blahodárného působení slané vody si raději užívají v kouzelné a nezastupitelné atmosféře časných rán a pozdních podvečerů. Chorvatsko je mimo jiné zemí krásných pohoří a nebyl by pravověrným Šumavákem, kdo by je nezatoužil blíže poznat.

Nad oblastí zvanou Makarská Riviéra se monumentálním způsobem vypíná krasové pohoří Biokovo a dlužno dodat, že co do upoutání návštěvníkovy pozornosti je moři naprosto rovnocenným soupeřem – ano, ještě vhodnější je říci partnerem, byť se nelze bránit ani jedné z obou vyslovených variant. A jak bylo předesláno, navzdory již na první pohled opticky odlišnému charakteru toho úžasného kouta světa se lze dobrat i styčných bodů s naší neméně krásnou Šumavou. Třeba hned z hlediska, řekněme, legislativního zjistíme, že i tady se vlastně nacházíme v parku, oficiálně zvaném Přírodní park Biokovo. Podobně jako v našem NPŠ tu platí jasně daná pravidla – např. bychom se měli pohybovat výlučně po turistických cestách … chtělo by se napsat značených, ale v této sféře Šumava z hlediska propracovanosti jednoznačně vede.

Nemá však pro změnu možnost nabídnout svým návštěvníkům, aby její vrcholy zdolávali takřka v plné nadmořské výšce. Zadíváme-li se na tomto snímku pozorně na horský stín v pravém dolním rohu, nemůže nám uniknout jeho obohacení o zvláštní, z boku vystupující půlkruh.

Připomíná se jím teprve dva roky stará velká turistická atrakce – proslulý Skywalk. Jazykově se jedná vlastně o složeninu, přičemž slůvko sky znamená nebe či oblohu a walk chůzi, procházku, krok … nemusíme ani příliš popouštět uzdu fantazii, abychom si Skywalk nejvýstižněji z angličtiny přeložili jako nebeskou procházku. Mnozí návštěvníci (ba nebojme se hovořit přímo o naprosté většině) by tuto skleněnou vyhlídkovou promenádu, nadmořsky situovanou do cca 1200 m, jistě neváhali obdařit přívlastkem adrenalinová, …

… neboť přebohatý rozhled z té závratné výšky, …

… při němž se návštěvník pohybuje po skleněném chodníku a opírá o zábradlí z téhož materiálu, podvědomě zafixovaného jako křehký a snadno rozbitný, skutečně nenáleží k běžným každodenním zážitkům.

Ale jimi určitě návštěva Biokova zdaleka nekončí. Na každém kroku tu – podobně jako na Šumavě – velmi poutavě promlouvá historie, nejednou velmi pohnutá, ba drsná, neboť vypovídající o přírodních výzvách pro člověka, o zkouškách jeho zdatnosti, vytrvalosti i důvtipu, o nemalých konfrontacích s rozpoutanými živly.

Těžko pak popisovat vnitřní prožitky, které se dostavují třeba tváří v tvář pozůstatkům dávno opuštěných lidských sídel.

Ale je tu samozřejmě také překrásná, pestrá a bohatá flóra.

Silný pocit, že člověk právě stojí na některé ze šumavských luk, může být zmírněn jedině racionální úvahou, že tam by co do nerostného složení rozhodně nedominoval vápenec. Inu, nacházíme se, jak již bylo úvodem řečeno, v pohoří krasovém.

Prvotní myšlenkou při setkání s takovou a mnohou další nádherou je permanence, v níž se po návratu octne nejeden dostupný atlas rostlin, …

… ale současně se s ní stále mísí neustávající pocity šumavské sounáležitosti, aniž by bylo nutno jít až k samotným kořenům, z nichž by zcela nesporně plynula.

I sebeskromnější, sebemenší křehká krása tu dokáže bezpečně přitáhnout oko a zavelet nohám k pokornému pokleku, …

… takže moře – budiž jím autorovi fotokroniky prominuto to nehorázné rouhání – jaksi zásadně neschází, stává se horám pouhou kulisou.

Ale samozřejmě kulisou monumentální, velkolepou, jedinečnou …

… a bezpochyb silně náladotvornou. Z hlediska ryze praktického pak není od věci dodat, že v čase, kdy rtuť teploměru bez problémů šplhá k hranici osmatřiceti stupňů, je tady nahoře naprosto příjemně a bez problémů snesitelně, což by se o plážích tam dole říci nedalo.

Zkusme však poněkud rozvinout dříve tu formulovaný rozdíl mezi Biokovem a Šumavou, totiž v druhém případě nemožnost zdolávat vrcholy v plné nadmořské výšce. Je nutno zdůraznit, že optická mohutnost zdejšího pohoří je dána právě faktem, že Biokovo se plně vypíná nad reálně přítomnou mořskou hladinou. Jinak ovšem s překvapením zjistíme, že z hlediska nadmořské výšky většiny vrcholů by tu Šumava nikterak nezaostávala. Prohrála by jedině v případě vzájemného porovnání těch nejvyšších. Zde kraluje Sveti Jure (Svatý Jiří), jenž výškou 1762 m o rovných 400 m uniká Boubínu a o 306 m pak Velkému Javoru (pro zajímavost dodejme, že na snímku hledíme k jmenovanému biokovskému velikánu z vrcholu zvaného Sinjal – překlad z chorvatštiny zní Signál, jemuž pro změnu schází 27 m do nadmořské výšky Boubína). Za naprostou kuriozitu, obzvláště pak v kontextu skutečnosti, že se nacházíme v přírodním parku, lze považovat nejčastější způsob, jak se až na samotný vrchol biokovského krále dostat – AUTEM ! Čtenář se teď možná podiví, co na tom autor shledává tak zvláštním (viz třeba krušnohorský Klínovec, či v podhůří Šumavy Svatobor a nejeden další z českých, výfukovými plyny nestydatě zamořovaných vrcholů). Nu, samotnou cestu, resp. jeji charakter. Jedná se totiž o úzkou, z pohledu moderních komunikací jednosměrnou silničku, již zde dal vybudovat už za blahých časů c. k. mocnářství sám císař Franz Josef I. Od jeho dob se jí dostalo prakticky jen vyasfaltování, občasných nejnutnějších oprav a vybudování vyhýbacích míst po cca třech stovkách metrů. A tak tu rázem máme další příležitost k adrenalinovému vyžití, neboť i navzdory tomu, že do parku je hlavním zpoplatněným vjezdem vpouštěno jen třicet vozidel každou hodinu, není nouze o couvací manévry směrem nahoru i dolů podle toho, kde se zrovna nachází nejbližší a nejpříhodnější vyhýbací místo, nejednou pak nad příkrým srázem, nad nímž několik ojedinělých kamenných patníků či náznak svodidel pranic z hlediska bezpečnosti neřeší. Zkrátka situace jako z dobrodružných filmů. Vjezd je od samého počátku deklarován na vlastní nebezpečí a výstražná značka padajícího kamení rovněž nejednomu řidiči na optimismu nepřidá. Možností setkání se stádem volně zde žijících divokých koní pak budiž vše uzavřeno co úsměvným bonbónkem. Slabounkým odvarem by bylo možno v rámci jakéhosi vzdáleného srovnání nazvat pravidelné autobusové linky na vrchol Čerchova v Českém lese, ale tam je na bývalou vojenskou panelovou „jednosměrku“ krom zmíněných autobusů, jimž s ohledem na pevný časový harmonogram žádné vyhýbání s protijedoucími nehrozí, dalším vozidlům vjezd zakázán.

Malé porovnání nalezených shod a rozdílů mezi jednou z horských oblastí Chorvatska a Šumavou můžeme uzavřít konstatováním, že Národní park Šumava je svou rozlohou 680,6 km² více nežli třikrát (přesně 3,47 krát) větší nežli Přírodní park Biokovo, rozkládající se na ploše 196 km².

Když už jsou na programu přírodní krásy ve spojení s adrenalinovými zážitky, nelze pomlčet ani o kaňonu řeky Cetiny, v němž se lze setkat s úchvatnými vodopády, zvanými Velká a Malá Gubrica.

Také zde našinec s láskou vzpomíná na dokonalá turistická značení na rodné Šumavě a vůbec v Čechách, …

… nicméně po chvilkách činnosti takřka detektivní, následované místy značně krkolomným zlézáním skalní stěny, je odměněn vpravdě dech beroucími zážitky, …

… umocněnými mimo jiné i pohledy do nejedné tajemné skalní tváře, po staletí přihlížející a naslouchající burácejícímu dravému proudu nespoutaného živlu.

I tady musí všechna slova v hluboké pokoře před mocí přírody jedině umlknout.

Ten svým způsobem exotický, ale současně čímsi srdci velmi blízký kraj určitě provždy láká k nejednomu návratu, …

… avšak je tu též čas návratu do rodných končin. V té souvislosti je nanejvýš milé, když se již z Rakouska člověku přihlásí odvrácenou stranou alpský štít, na nějž do té chvíle nepočítaně pohlížel jen teleobjektivem přes vrchol Jedlové z milovaného Boubína – majestátní Lugauer, svou nadmořskou výškou 2217 m již poněkud „jiná liga“ , právem nazývaný Matterhornem Štýrska. Tady už to takřka na dosah voní domovem (a nikoli jen z hlediska již zde vzpomenutého bývalého c. k. mocnářství), ale za zády stále zní na rozloučenou ozvěna slunného jihu.

17. července

Moci potěšit oči dozrávajícími plody horkého léta, …

… stejně jako k němu náležejícími květy, je pravým požehnáním.

16. července:

Jitro …

… a večer. Fotografové vnímávají léto oproti jiným ročním obdobím jako většinou barevně fádní (a je samozřejmě pravdou, že zejména s podzimem se skutečně v daném směru měřit nemůže), …

… ale letošní červenec zatím vyznívá právě opačně, byť především zásluhou atmosférického, nikoli pozemského dění.

15. července:

Jestřábník oranžový (Pilosella aurantiaca) nás dokáže upoutat nejen svým prakticky nepřetržitým letním rozkvětem, …

… ale pohled makroobjektivem do jeho nitra přináší kouzla nejméně takové intenzity jako třeba zrovna včera vzpomínaná obloha.

14. července:

Čočkovitá oblačnost se sice již ve stejné podobě ani mnopžství neopakovala, ale i tak se z oblohy dalo leccos vyčíst.

13. července:

Tak se nám zase jednou vítr intenzivně rozvlnil o horské hřebeny, a protože byl současně dostatečně vlhký vzduch, povstala z toho v hojném množství oblaka druhu altocumulus lenticularis (čočkovité tvary). Potkávají se v nich vodní kapky s ledovými krystalky, neboť se jedná o mraky tzv. středního patra (ve výškovém rozmezí 2 – 5 km), zatímco v nízkém patru (do 2 km) je oblačnost tvořena pouze vodou a ve vysokém (nad 5 km, někdy bývá uváděno i 6 km) pro změnu jen ledovými krystalky. Jako by se tu příroda chtěla přes den postarat o velmi přitažlivou předehru hlavnímu nočnímu programu – druhému letošnímu superúplňku.

Mésíc té fáze dosáhl ve 20:37, ale s vlastním vkročením na oblohu si zásluhou oblačnosti nad obzorem dával poněkud na čas.

Lákal však oči jejím velmi působivým podsvícením, …

… ba přímo prozařováním.

Na scénu pak vkročil mírně nad vrcholem Boubína, dnes raději fotograficky využitého co důstojného spolutvůrce celé scenérie, která by z rozhledny neměla takové kouzlo.

Když se superúplněk konečně zjevil v celé kráse, zahrnující i skutečnost, že v důsledku svého největšího přiblížení k Zemi (363303 km) opticky působil o cca 15% větší oproti obvyklému stavu, prozradil jemnou rozostřeností, že navzdory dojmu poklidu ve skutečnosti stále vládne v atmosféře nepřehlédnutelné rušno.

S blížící se půlnocí nabývala celá atmosféra na stále větší tajuplnosti …

… a vyvolávala nejednu myšlenku či otázku z rodu těch, které by člověka za bílého dne, ba ani běžné noci nenapadly.

Nakonec se na chvilku mírně zlepšila i prve kritizovaná ostrost – avšak jen do chvíle, kdy magický kotouč vystoupal do objetí výše položených oblak.

12. července:

Komupak asi ulétly včely ?

11. července:

Již od uplynulého víkendu pociťované ochlazení, které namísto letních připomínalo spíše teploty pokročilého podzimu, zahájilo dnešního dne ústup a v podvečer se už vimperská situace začala opět velmi příjemně přibližovat aktuálnímu ročnímu období. Co na to však Boubín?

Své vypovídala již zase jednou úchvatně čarující obloha.

Severozápadní směr k tomu nabídl famózní dohlednost, zahrnující brilantně viditelné Doupovské a Krušné hory – jmenovitě zleva Barbora (1031 m n.m., 169,3 km vzdušnou čarou od Boubína), Božídarský Špičák (1115 m n.m., 170,4 km), Vysoká Pláň (890 m n.m., 145,8 km) a nejvyšší Klínovec (1244 m n.m., 167,7 km). V drobné tečce zcela nalevo pod Barborou …

… snadno identifikujeme horkovzdušný balón, který dle všeho odstartoval kdesi na Karlovarsku. Jak vidno, letecké zážitky, připomínané v tomto měsíci již potřetí (předtím 2. a 3. července), jsou zcela pochopitelně stále v plném proudu …

… a dnešního večera …

… se bezpochyb nadšení vzduchoplavci měli zejména zásluhou nádherně vybarvené oblačnosti přebohatě čím opájet.

V rámci skvělé dohlednosti jistě stojí dále za zmínku Přimda (830 m n.m., 113,3 km), …

… z jejíž zříceniny nejstaršího známého kamenného hradu na území České republiky lze za ideálních podmínek rovněž spatřit Boubín. Více pozornosti jí ve fotokronice bylo věnováno před osmi lety – jmenovitě 15. – 17. srpna 2014 zde: http://vimperk.eu/index.php/5889 .

Zatímco Velký Javor svou dokonalou viditelností za daných podmínek naprosto nepřekvapil, obloha nad ním svými neméně dokonalými oblačnými výjevy naopak ano.

K půvabům celého toho kouzelného večera se nakonec přidružilo i setkání blížícího se úplňku (dovršen bude pozítří – tedy 13. července ve 20:37 a bude se jednat o druhý superúplněk tohoto roku; první nastal čtrnáctého dne předešlého měsíce – připomeňme si zde: http://vimperk.eu/index.php/vimperk/19134) …

… s ohnivě se loučícím slunečním kotoučem.

Zodpovězena byla i prvotní otázka, zda se příjemné, takřka opět letní oteplení týkalo i Boubína – nutno k tomu pro úplnost dodat, že vimperská startovní teplota činila v 19:15 rovných +22°C – srovnání je tedy jasné. Severozápadní vítr se k tomu tentokrát dokázal nadechnout jen do maximální síly 4 m/s (14,4 km/h).

Po slunečním rozloučení nabyla obloha nádechu bezmála pekelného, …

… čímž se v kontextu vešteré viditelné oblačnosti stala ještě působivější, …

… a to na obou proti sobě ležících stranách. Ač nelze dnešnímu večernímu oteplení ještě přisoudit roli návratu vysloveně pravé letní atmosféry, k slunečnu příštích dní rozhodně nakročeno bylo.

10. července:

Příliš si té ranní krásy dnes neužijeme – obloha se co nevidět zatáhne do převažujícího šediva, ale po celý den nezmokneme.

9. července:

Pomýšlet na úkryt před nepříznivým počasím jistě není špatným nápadem, jen se zdá, že zrovna dnešního odpoledne, které bude dosti příkrým kontrastem k slunečnému jitru, se zvolené místo ukáže pro pavučinu a jejího stavitele z daného hlediska nedostatečným.

8. července:

Zapršelo nám nakonec skutečně hojně, obzvláště pak v noci na dnešek … a Boubín hned využil příležitosti uchystat půvabná vodní zákoutí jako potěšení pro oko i duši.

Záhy se připojila též večerní obloha …

… a o nevšední zážitky na liduprázdné rozhledně bylo postaráno.

V jednu chvíli se zdálo, že sluníčko se pro dnešek definitvně ukryje, …

… ale kdo už tu podobné situace zažil vícekrát, neskládá zbraně. A bývá odměněn.

Teplota v těch oproti včerejšku rozhodně krásných okamžicích ještě o půl stupně poklesla, vítr se lehce potočil, a jako by chtěl to nepatrné ochlazení nějak vyvážit, pro změnu se zmírnil – od severozápadu vál rychlostí 6,4 m/s (23,04 km/h).

Této noci budeme dešťů ušetření.

7. července:

Směrem k závěru týdne mělo dle předpovědí narůstat deštivo – a dnes už se mu Šumava od západu nevyhnula. Když už pohled z rozhledny všemi směry vypadá takhle (a zrovna tento ještě náleží k lepším, neb přece jen zahrnuje jakousi viditelnost nad rámec nejbližších smrčin) …

… a za poměrně výrazně pokleslé teploty oproti předchozí je houstnoucí déšť hnán všem návštěvníkům na hlavy a za krky západním větrem o rychlosti 7,3 m/s (26,28 km/h), …

… nadchází konečně ten pravý čas k zhlédnutí výtvarné a literární výstavy, …

… jíž padly za oběť – navíc za požití zbrusu nové, dosud zde nepoužívané techniky růžové křídy – naštěstí jen vnitřní stěny přízemí rozhledny.

Každý divák si tu jistě své umělecké dojmy přetaví dle svého naturelu v patřičné závěry, jejichž rozmanitost může zahrnovat například i takový, …

… že co je pochopitelné, odpustitelné, ba roztomilé u malých dětí, může, zejména s ohledem na obsah, v případě rádoby dospělých představovat poměrně nelichotivou prověrku IQ. Každopádně se opět potvrzuje, že potřeba zvěčňovat se, a to jakýmkoli způsobem, na který kdo svým pseudomozečkem dosáhne, je lidskému druhu patrně tak nějak dána do vínku. Nu, aspoň si člověk „kulturně“ ukrátí dlouhou chvíli čekání na konec či zmírnění deště, případně si lehce „zapsychologizuje“, neboť je tu samozřejmě ve hře právo na svobodnou seberealizaci, osobité vyjádření vlastních pocitů, postojů a názorů, rozvoj osobnosti formou umělecké tvořivosti, potřebná ventilace psychických přetlaků (z čehopak se, mimochodem, v dnešní době asi berou?) … vždyť ono je to všechno vlastně nakonec krásné a ušlechtilé, ba ke všemu růžové – co si od života více přát?

Tak snad raději pryč mezi úlevné a očistné dešťové kapky!

6. července:

Každoročně se s námi štědře dělí o svůj křehký půvab, …

… každoročně člověk lituje křížem krážem bezohlednými a necitlivými fotolovci zdupané louky na bývalé Skelné.

A přitom vzácný a krásný kosatec sibiřský (Iris sibirica) neroste ve volné přírodě zdaleka jen tam. Ale prozrazovat místa, kde sice jeho výskyt není tak hojný, zato však na nich rozkvétá i později, než je obvyklé, by bylo s ohledem na výše popsanou situaci přímo prohřeškem vůči přírodě.

Ponechme proto možnost každodenního setkávání s takovou krásou raději jen tvorům, kteří ji svým chováním nijak neohrozí, jako například zrovna poblíž snídající drozd kvíčala (Turdus pilaris).

5. července:

Snímkům z boubínského úbočí těsně pod vrcholem, jimž dominoval uplynulé zimy padlý smrk, je konec – poslední svého druhu byl pořízen čtyřiadvacátého června (viz http://vimperk.eu/index.php/vimperk/19134). Z ryze praktického hlediska však nutno uznat, že zpracováním stromu došlo k uvolnění dosud jím přehrazené oficiální cesty k Johnovu kameni. Ale ta dnešní vzhůru vedla prvořadě za bouřkami, …

… které tentokrát v souladu s meteorology skutečně v odpoledních hodinách propukly – a samotnou Šumavu opět ušetřily, nacházejíce pole svého působení především na východě.

A tak zase jednou nadešla skvělá příležitost přihlížet úchvatnému dění na obloze, vyhlížející v pravém slova smyslu bouřlivě.

Stejně jako umlkala všechna slova na rozhledně, nechme je v opojení fantastickými proměnami umlknout i teď.

Nefalšované bouřkové dusno nemusí být nutně provázeno extrémně vysokými teplotami. Příznačnější je pro ně bezvětří, jaké panovalo i zde, s občasným západním dýchnutím o síle 0,9 m/s (3,24 km/h).

Dlužno ovšem dodat, že tentokrát i na Boubín, lidově řečeno, „spadla nějaká ta kapka“, což ve výsledku bylo možno zvát krátkodobým mrholením, ba jemným deštíkem. Ten nicméně představoval jen drobnou předehru k projasnění oblohy, …

… která se pak ve večerních hodinách, zde již nad Vimperkem, …

… předvedla dalším z nekonečné série velkolepých divadel.

4. července:

Horkou slunečnou neděli mělo dle názoru meteorologů střídat deštivé a bouřlivé pondělí. Po nějaký čas se zdálo, že aktuální oblačnost má skutečně našlápnuto k naplnění uvedené prognózy, jenže to by se nesměla do večera rozpustit, nebo by ji v průběhu noci musela vystřídat další. Lépe nežli uvažovat a teoretizovat je každopádně posoudit ranní situaci na nějakém příhodném místě – a není příhodnějšího nad Boubín. Tady se ještě za ranní tmy ukázalo, že z jižního směru lze skutečně kdesi nad neviditelnými Alpami zahlédnout ojedinělé blesky. Bouřkové aktivity se však naprosto nechystaly vkročit na naše území, takže oko jednoznačně upoutal směr, z nějž se mělo za necelou hodinku přihlásit čtvrté červencové sluníčko. Nádheru, která se tu od samého úsvitu postupně odehrála, je určitě nejvhodnější ponechat dále beze slov.

V zajetí ohnivého divadla opět dokonale překvapily náhle se vynořivší Alpy, které by na základě časně ranní situace nikdo nečekal.

Celé to skvostné představení ovšem nakonec přece jen jako by náhle nakročilo vstříc původně očekávanému scénáři. Obloha zešedla, …

… a protože nebylo vysloveně chladno, ba vál mírný jižní vítr o rychlosti 4,1 m/s (14,76 km/h), …

… další vývoj počasí opět nabízel přinejmenším dvě možné varianty.

3. července:

Každý zážitek je jednou v životě prvním – a někdy se sejdou hned dva toho druhu naráz, když například autorovi fotokroniky věnuje milá žákyně – absolventka druhého stupně studia klavíru – v okamžiku svého rozloučení po jedenácti letech se základní uměleckou školou let balónem.

Tak tedy vzhůru do oblak – konkrétně z louky od čekobudějovického výstaviště, proslulého především tradiční každoroční Zemí živitelkou.

V půl šesté ráno, navíc v neděli, se jen málokdo (nestojí-li třeba zrovna na boubínské rozhledně) pohybuje venku, to spíš pár set metrů ve vzduchu, neboť právě tento čas spolu s večerním je pro lety horkovzdušným balónem nejvhodnější … a pohled odtud nejen na krajské město, ale též na skvostná sluneční parhelia, z nichž levé navíc v porovnání s pravým tak trochu spiklenecky mrká, těžko zvát mírněji nežli úchvatným. Současně se ovšem hned nabízí příležitost spočítat, jak vysoko by tu balón musel vystoupat, aby pohled z koše z hlediska nadmořské výšky odpovídal pohledu ze vzpomenuté rozhledny, tj. aby se podlaha balónového koše nacházela stejně vysoko jako podlaha boubínské vyhlídkové plošiny. Nu, při nadmořské výšce Českých Budějovic 381 m by balón musel vzlétnout do výšky 1006 m, jíž možná v praxi dosaženo nebude. To však zajisté naprosto nevadí.

Směr kouře z továrního komína nad obzorem v kontextu aktuálního, přesně opačného směru letu nejlépe názorně vyvrací všeobecně rozšířený mýtus, že balón je neřiditelným dopravním prostředkem, pouhou hříčkou větrů. Skutečnost je totiž poněkud jiná a vychází z důkladné znalosti meteorologických zákonitostí či pravidel. V různých výškách jsou směry proudění i jejich rychlosti jiné, takže stačí jen podle potřeby nastoupat či poklesnout, a potřebný vítr si tak najít. V každém případě to znamená pro pilota důkladnou předletovou přípravu, spočívající v pečlivém nastudování meteorologických předpovědí, zejména právě povětrnostních podmínek, neboť mohou nastat i takové, které samotný let vylučují.

Vida, přes roh balónového koše právě společně pohlížíme z výšky na místo, odkud let staroval.

V Českých Budějovicích musíme pečlivě hledat lokalitu, z níž bychom dohlédli k Boubínu. Nabízí se hypotéza, že pokud z něj vidíme – nalevo od Libína, avšak pochopitelně mnohem dále – čtvrť České Vrbné, měla by viditelnost fungovat i opačným směrem. Ale nač pracně pátrat ze země, stačí-li povznést se nad ni a rázem vidíme uprostřed na obzoru dokonce oba bratry – tedy zleva Bobík a Boubín?

Je však nutno pro upřesnění dodat, že nižším oblým vrcholem, tvořícím jejich optickou spojnici, je výše rovněž řečený Libín.

Vzdušnou čarou je Bobík od balónu zrovna vzdálen cca 42 km, Libín 31 km, zatímco nejvzdálenější Boubín 45 km, takže za ideálních podmínek – tj. konstantně příznivého směru a rychlosti větru (která vzrůstá s dosaženou výškou a momentálně činila 25 km/h) – by vzduchoplavba k němu teoreticky trvala necelé dvě hodiny. Je nicméně nutno brát v úvahu, že ideální podmínky nemusejí nastat, a krom toho samozřejmě Šumava není cílem dnešního letu.

Teprve pohled z výšky v jediné chvilce náležitě potvrdí známou pravdu, …

… že naše krásné jižní Čechy jsou krajem rybníků.

Nebylo divu, že na jejich hladinách chvílemi se zalíbením spočinulo i oko zkušeného pilota Václava, který je bezpochyb na rozdíl od pasažérů balónu na podobné pohledy dávno zvyklý.

Nejpůsobivějšími ovšem byly v jejich okolí dosud nerozpuštěné přízemní mlhy, …

… z nichž mimo jiné vystupovala též silueta známého zámku Hluboká, již je možno rovněž sledovat z Boubína, …

… stejně jako jadernou elektrárnu Temelín. Tu ovšem na snímku co miniaturní siluetu na samém obzoru blíže předchází famózní členitá hladina Bezdreva, druhého největšího rybníka nejen v Jihočeském kraji, nýbrž i v celé České republice.

Místy poměrně bohatá oblačnost – zde konkrétně nad Kletí – nebude na překážku vývoji neděle v krásný slunečný den, nikoli ovšem tak horký, jako je momentálně deset tun vzduchu, uzavřeného v obří látkové bublině nad hlavami vzduchoplavců.

Však i stoupající a v hladinách rybníků se zhlížející sluníčko poměrně rychle pozbylo náležitého podkladu k tvorbě parhelií, …

… která jistě snadno oželelo, zatímco plnou silou promítalo na zem stín balónu, …

… obdařený zářivou konturou, již bylo možno ve fantazii vnímat jako pozdrav stále viditelnému Boubínu. Bobík už se z tohoto úhlu skryl za Libín.

Vše má svůj konec, tedy i zhruba hodinový let.

Místem přistání se zásluhou pilotova mistrovství stala vedlejší silnice poblíž obce Pištín. Úplnou tečku skvělému zážitku poté vytvořil tradiční rituál slavnostního křtu vzduchoplavců, kteří si odbyli svou balónovou premiéru. Tito jsou postupně křtěni zemí, vzduchem, ohněm a vodou, nezřídka nahrazenou šampaňským vínem. Vyvrcholením celého obřadu je pak povýšení do šlechtického stavu s přídomkem místa, na němž došlo k přistání. Budiž tedy s náležitou nadsázkou milými čtenáři fotokroniky vzato na vědomí, že ode dneška po všechny časy je jejím autorem nadále hrabě Jan z Pištína 😀 .

2. července:

Léto je především báječným časem prázdnin a dovolených, spojených s nevšedními a romantickými zážitky – třeba jako tento, téměř v duchu pana Verna. Čas od času se nad Vimperkem, …

… či spíše nad obzorem naše město lemujícím objeví horkovzdušný balón. Stejně tomu bylo i druhého červencového podvečera. Jistě nelze předpokládat, že by se tu v duchu výše vzpomenutého klasika a otce sci-fi literatury jednalo o let dlouhý pět neděl, ale i docela krátký pobyt v oblacích může přinést, co bylo řečeno – ostatně vyčkejme zítřka 🙂 .

1. července: