Vimperk – Fotokronika Jana Tláskala – srpen 2022

1 srpna, 2022
00:00

JAN TLÁSKALFotograf, muzikant, ŠumavákRozbalit rozhovorSbalit rozhovor

Neděle 12. únor 2012 21:24

ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal.

Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.

Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?

Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.

Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí?

Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .

Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?

V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.

Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?

I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce.

Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?

Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni.

Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát?

Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .

Jaký byl váš vůbec první fotoaparát?

Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant.

Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo?

Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál.

Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete?

Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku.

Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu?

Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím.

O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?

Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.

Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem?

Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa.

Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?

Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.

Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí?

V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku.

Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál?

Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení.

(red)

Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala http://obec.sumava.eu/index.php/sumava/131-fotografove/3563-jan-tlaskal

31. srpna:

Není lepší rozloučit se s finálně plačícím srpnem namísto vody, již nám shůry sesílá na hlavy, raději tou, která si neustále vesele proudí po šumavských skalách?

30. srpna:

Ještě je sice čas, ale rána už začínají pozvolna přinášet vůni podzimu …

29. srpna:

Po deštivé poslední srpnové neděli přišlo opět slunečné pondělí s celkem slušným oteplením, ale též dostatkem oblačnosti na to, aby se dal očekávat zajímavý boubínský večer.

A že takovým skutečně výsostně byl, prozradí jako vždy série následujících snímků.

Vůči předešlému měření sice panoval nepřehlédnutelný teplotní pokles, ale jelikož se neobjevil výraznější vítr – dnes severovýchodní – nežli 2,6 m/s (9,36 km/h), pobyt na rozhledně byl naprosto snesitelným, …

… a to prakticky až do setmění. Již za soumraku se nad západním obzorem objevil tenounký dorůstající měsíční srpek, …

… na němž nicméně teleobjektiv identifikoval zřetelnou čtveřici perspektivně zploštělých kráterů – odspoda Furnerius, Petavius, Vendelinus a Langrenus. V horní polovině srpku se pak jako nejnápadnější útvar jeví zpola ještě zastíněné Mare Crisium – překládáno jako Moře nepokojů, sporů či krizí. Jeho průměr se uvádí cca 555 km, což pro představu odpovídá přibližně třeba vzdálenosti vzdušnou čarou z Vimperka do Hamburku. Dále není bez zajímavosti, že právě sem situoval americký spisovatel Robert Anson Heinlein ve svém vědecko fantastickém románu z roku 1966 Měsic je drsná milenka měsíční kolonii Lunar City. Na rozdíl od literárního fantazírování, na jehož naplnění bychom navíc museli ještě déle než půl století čekat – děj zmíněného románu totiž čtenáře zavádí do roku 2075, skutečně Mare Crisium hostilo již v minulém století návštěvy ze zeměkoule, byť jen v podobě sovětských sond Luna (blíže se o nich fotokronika zmiňuje 16. srpna 2018 – viz http://vimperk.eu/index.php/vimperk/14298). Dodejme k tomu i zprávu z naopak nejčerstvějších: již v příštím roce by mělo být do této oblasti soukromou společností Firefly Aerospace dopraveno deset vědeckých přístrojů v rámci programu kosmické agentury NASA.

28. srpna:

Občas se na dveřích auta usadí zajímavý pasažér, …

… kdy a kde však vystoupí, je krásně ve hvězdách.

27. srpna:

Ani na samém sklonku milý srpen ničím nevybočuje …

… ze strategie oblačného kouzlení, kterou nasadil od samého počátku.

26. srpna:

Meteorologické předpovědi slibovaly na odpoledne bouřky a zdálo se, že již ranní vimperská obloha jim čímsi dává za pravdu.

Mnohem působivěji se pak vybarvila a vytvarovala pohledem z Boubína, …

… provázeným v drtivé většině naprostým bezvětřím a především charakteristickým dusnem.

Výše řečené bezvětří občas co výjimka potvrzující pravidlo narušilo velejemné severozápadní dýchnutí, jež anemometr zachytil za dobu své zdejší služby skutečně historickou hodnotou 0,1 m/s (0,36 km/h), a prokázal tak svou do té doby netušenou citlivost.

Vizuální vjemy se již před polednem dočkaly též akustického doproodu, …

… a to zejména od severozápadu, který i nabídl v tom směru jasné vysvětlení.

Bylo zřejmé, ba téměř jisté, že předpovídané aktivity k nám budou poslány od západočeských sousedů, …

… což po návratu v odpoledních hodinách potvrdilo i vimperské dění – na snímku doslova chvilku před vydatným krupobitím, provázejícím bouřku, jejíž epicentrum se nacházelo tentokrát po dlouhé době velmi blízko.

I poté, co zmíněné krupobití, jež na příštích téměř patnáct minut zahalilo Vimperk skrz naskrz neprůhlednou bílou clonou, skončilo, přinášel pohled vzhůru k obloze takovéto výjevy, zajímavé nejen svými tvary, ale též proměnlivým barevným tónováním.

Stále se zdálo, že ještě není zcela vyhráno a leckterý zážitek se klildně může v nové podobě zopakovat.

Teprve večer navrátil obloze modř a celou odpolední dramatickou atmosféru zklidnil.

25. srpna:

Třída pavoukovců má zajímavý život – růst jejích příslušníků je provázen svlékáním kůže, resp. její obdoby zvané kutikula. Ta na rozdíl od klasické pružné kůže obsahuje chitin, který jí dodává pevnost vnější kostry, jež tím pádem neroste. Proto musí být občas svlečena. Milý pavouk prostě vyvolá prasknutí původní kutikuly a poté se z ní vysouká, čímž po sobě zanechá tzv. exuvii neboli svlečku. Někdy se poštěstí vysledovat výskyt konkrétního druhu, který se poblíže místa nálezu svlečky zdržoval (svlékající se jedinec je totiž po nějakou dobu neaktivní, neboť se potřebuje náležitě soustředit a připravit jedině na popsaný proces) – v našem případě šlo o samičku zeleného pavoučka maloočky smaragdové (Micrommata virescens), velkou přibližhě 8 mm.

Podobně jako v případě boubínského lesního mravence z letošní půle června (viz 15. den jmenovaného měsíce zde: http://vimperk.eu/index.php/vimperk/19134) nám i tady makroobjektiv odhaluje detaily pouhým okem neviditelné, jako např. skutečnost, že i sebedrobnější pavoučí tělo je pokryté srstí.

Zvětšený pohled na svlečenou pavoučí nohu pak snadno vysvětluje snadný a bezpečný pohyb těchto tvorečků po pavučině. Navzdory miniaturním rozměrům se tu stále nenacházíme ve světě těch nejmenších živočichů, což jen zvyšuje fascinaci kmenem členovců – největším v rámci celé živočišné říše.

24. srpna:

Teprve třetího dne od chvíle, kdy se obloha nejen nad Šumavou trvale potáhla šedivou dekou, z níž nejednou vydatně zapršelo, nadešel v dopoledních hodinách čas velmi vítané změny, …

… v jejímž rámci později odpoledne dokonce i Boubín sňal svou mlžnou čepici, již měl po celou zmíněnou dobu, obrazně řečeno, naraženu hodně hluboko do čela.

Jak ale vyšo najevo na rozhledně, jednalo se spíš jen o symbolické krátkodobé gesto.

Celá okolní krajina prakticky neustále spočívala v jemném závoji, …

… který co chvíli houstl téměř do neprůhledna, …

… střídavě pohlcujícího …

… a opět propouštějícího k zrakůn všech přítomných …

… známé úseky okolního panoramatu.

Opět tu tedy příroda překypovala bohatstvím úchvatných výjevů, …

… na nichž mělo nemalý podíl v souhře s dramaticky vyladěnou oblačností především zapadající slunce.

Teplota si oproti předešlému měření polepšila a zklidnil se i vítr, dnes vanoucí od severovýchodu rychlostí 3,2 m/s (11,52 km/h).

Celkový pocit se tím pádem velmi blížil létu, …

… jemuž přidávaly na věrohodnosti i stále zřetelněji viditelné sluneční paprsky.

Avšak ani mlha se nechtěla vzdát své role v tomto kouzelném představení, …

… čímž se zasloužila o nejednu sluneční korónu, dostatečně působivou i za průměrné intenzity oproti mnohem výraznějším případům z minulosti.

Tím ale bylo pro dnešek vyřčeno poslední slovo, k němuž již loučící se sluneční kotouč připuštěn nebyl.

Jak den zrána začal, v takovém duchu i na Boubíně skončil. Ano, jen tam, protože již od poloviny kopce vystřídala potemnělou mlhu volná hvězdná obloha.

23. srpna:

Podruhé v tomto měsíci se společně vypravíme za hranice Šumavy, ba tentokrát i Jihočeského kraje, ale jen proto, abychom vlastně v dané lokalitě setrvali, a to dokonce na dohled od Boubína. Tedy, přesně řečeno, dohled na vzdušnou vzdálenost okolo sta a třiceti kilometrů – konkrétně do Slavkovského lesa, který, jak ostatně bylo již nejednou v minulosti fotokronikou zdokumentováno, skutečně lze za optimální viditelnosti bez problému na severozápadním obzoru v celé kráse spatřit. Za návštěvu tam jistě mimo jiné stojí unikátní mariánskolázeňský „Park Boheminium“, v němž se k dnešku nachází již více než pětasedmdesát dokonale do všech detailů provedených miniatur významných českých architektonických památek. Nanejvýš potěšující je pak skutečnost, že celkem jednácti objekty, které si dále i postupně představíme, je tu zastoupen právě náš kraj včetně Šumavy. Začínáme přímo pohádkově – vodním zámkem Červená Lhota – sídlem filmové Zlatovlásky.

A hned je na řadě Šumava, jmenovitě rozhledna na Poledníku.

Svou charakteristickou cibulovitou střešní kopulí se nezapře kostel Panny Marie Pomocné z hvězdy v Železné Rudě.

Torzo českokrumlovského zámku, …

… stejně jako českobudějovickou Černou věž (dokonce s neméně zdařilou miniaturou sochy biskupa Jana Valeriána Jirsíka), …

… natož pak zámek Hlubokou, sídlo pyšné princezny Krasomily, pak jistě pozná nejen pravověrný Jihočech.

Neschází tu ani unikátní poutní kostel Jména Panny Marie na Lomci, …

… vesnická památková rezervace Holašovice, …

… či nejstarší dochovaný most v Čechách – totiž kamenný most přes Otavu v Písku, …

… jenž zaujme i opět dokonalým provedením miniatur jeho sousoší.

Další most je pro změnu dřevěný a k tomu krytý – jedná se o známé rechle přes Teplou Vltavu u Lenory.

Kuriózní procházku zakončíme u miniatury dřevěné poutní kaple Panny Marie na Stožci.

22. srpna:

Na mlhu panují nejrozmanitější názory a pohledy – sice v celém spektru emocionální protichůdnosti, …

… ale s nemalou pravděpodobností by tu nejednou statisticky zvítězily pocity spíše negativního, …

… skličujícího charakteru.

Pokud se ale naučíme vnímat její nespornou fotogeničnost …

… a specifickou krásu …

… a současně oceníme její schopnost odfiltrovat vše rozptylující, zavádějící a nepodstatné (a to nejen ve vnějším viditelném světě), …

… zjistíme, že nás vlastně neuvěřitelně obohacuje, osvobozuje a povznáší.

Dnes halila Boubín téměř od samého úpatí s jasnou vyhlídkou, že i vrchol bude dokonale neprostupně sevřen. Tím ale připomněla, že už sama cesta je cíl, třebaže na jejím konci čeká pro leckoho jen vlezlé vlhko, západní vítr o síle 9,8 m/s (35,28 km/h), teplota na hony vzdálená létu a k tomu dvojnásobnou rychlostí tmavnoucí všudypřítomné šedobílo. Z druhé, co na tom, že očím neviditelné strany ale to vše hladily poslední sluneční paprsky … a bylo tam krásně.

21. srpna:

Předposlední srpnová neděle přinejmenším na jihu uzavřela nebeské kohoutky a pročistila oblohu, …

… aby se po ní převažující měrou zase, jak se sluší na správné léto, mohly rozběhnout sluneční paprsky.

Večer však naznačil, že se s největší pravděpodobností nejedná o žádný zásadní obrat – návrat deště patrně není daleko.

20. srpna:

Západočeši – myšleni především Karlovarští, ale i Plzeňáci – dnes, jak se říká, chytili z první ruky vydatné celodenní srážky, které se ovšem v průběhu dne rozšířily i do střeních Čech a částečně též k nám na jih. Bylo tím pádem zajímavé pozorovat podvečerní vývoj na šumavské obloze i pod ní.

Nejpůsobivější je ovšem vždy kombinace náležitě barevné a vytvarované oblačnosti s mlhami stoupajícími z bohatě deštěm nasycených lesů – večerní Šumava potvrdila, že nouzí o vodu skutečně koncem týdne nestrádá.

19. srpna:

Ještě osm dní zbývá do srpnového novoluní – nastane 27. 8. v 10:16 . Měsíc je v půli svého ústupu a krom další oblasti báječně vykreslených kráterů nám v této fázi tradičně nabízí i svá pohoří, pojmenovaná podle našich pozemských. V jeho horní čtvrtině tak můžeme proti sobě zahlédnout vlevo Alpy a vpravo na rozhraní světla a tmy Kavkaz, pod nimi se pak obloukem doleva dolů táhnou Apeniny.

Následující noc již podobné snímky neumožní – večerní obloha jasně naznačuje, že se nad většinou našeho území zatáíhne a sobota bude podobně jako páteční odpoledne deštivá.

18. srpna:

Jsou dny, v nichž se člověk ptá, může-li ho na Boubíně potkat ještě skvostnější uvítání. K takovým náležel i dnešní … ale jinak jediná možná odpověď zní: vždy může.

V doslova dusné atmosféře letního slunečného dne nepřekvapila náhlá kumulace oblačnosti, jež od západu velmi rychle pokryla oblohu …

… a po celém obzoru začala vytvářet fantastické scenérie.

Opět nezbývá nežli v touze po co nejvýstižnější charakteristice celé situace se, jako již tolikrát, jen opakovat: oči – prodloužené optikou fotoaparátu – nevěděly, …

… kam se obrátit dříve.

Zajímavé ovšem bylo, že ze všech temných – a není od věci dodat, že chvílemi snad i přímo zlověstně vyhlížejících – mračen nad hlavou, z nichž by naprosto nepřekvapil poctivý liják, …

… až na doslova oněch příslovečných „pár kapek“ (skutečně jich snad nebylo více nežlil dvě) na Boubíně nezapršelo.

Důvod k podobnému údivu ovšem neměli na jihozápadě …

… a severovýchodě, kde patrně zaznamenali též bouřky.

Boubínská obloha oproti tomu jen tiše čarovala.

Dalším překvapením byl severovýchodní vítr, neboť by měl vlastně celé dění, jehož původem byl jihozápad, vracet nazpět k Boubínu. Třebaže foukal rychlostí 5,8 m/s (20,88 km/h), svým směrem oblačností nepohnul a neovlivnil ani nadále přetrvávající dusno, jemuž scházelo jen bouřkové vyvrcholení.

A tak i nadále zůstával na liduprázdné rozhledně ničím nerušený prostor k sledování všeho, …

… co velkolepé nebeské divadlo dále nabídlo, se zatajeným dechem …

… a tradiční hlubokou pokorou.

Ač se zdálo, že překvapením stále nebude konec, …

… skutečnost, že veškeré dramatické dění spělo namísto zákonitě očekávaných bouřek k zcela opačnému vyústění, totiž k finálnímu projasnění, nakonec nepřekvapila.

17. srpna:

Opět se na chvilku zhoupneme do letních veder, třebaže už ne červencové intenzity. Ale k vyhledání chládku jistě postačujících.

16. srpna:

Opět se zákonitě potvrzuje, že struktura měsíčního povrchu je nejdokonaleji zřetelná během cesty k úplňku nebo novoluní, což je právě tento případ.

15. srpna:

Dvě hodiny po půlnoci byla bdícím pozorovatelům nabídnuta úžasná podívaná – zásluhou bohaté oblačnosti obklopila ubývající Měsíc tvarově odpovídající koróna, ale nebyla jedinou zajímavostí noční oblohy. V levém horním rohu snímku je možno povšimnout si výraznějšího svítícího bodu s dvěma malými tečkami nalevo od něj. Nedokonalost oka nám neumožní vidět na opačné straně ještě třetí, …

… ale teleobjektiv dokáže vče napravit, aby bylo možno dojít k objasnění viděného. Hledíme na planetu Jupiter, obklopenou třemi z celkem čtyř tzv. Galileových měsíců (poprvé jsme si podobný pohled včetně vysvětelní ve fotokronice dopřáli 6. července před dvěma lety, tehdy jako přidružený jev primárnímu pozororování komety Neowise – viz http://vimperk.eu/index.php/vimperk/17524).

Kometu dnes nepřipadalo v úvahu čekat, zato však nebyla nouze o bohaté a vzájemně kontrastující proměny i na obloze denní – počínaje poctivě nakupenou ranní oblačností, …

… přes četné okamžiky vydatných dopoledních lijáků …

… až po večer plný barevných kouzel, …

… během nichž původní zlato …

… transmutovalo v oheň, …

… vyhasnuvší nakonec na ocelovém podkladu.

14. srpna:

Bohatě kvetoucí ibišek mimo jiné prozradí, …

… že včelky leckdy při svém sběru využijí prakticky celé tělo – dozajista zcela nezáměrně, jen vlivem povahy samotného květu.

13. srpna:

Po delší putovní odmlce opět doma na Boubíně – a hned v očekávání zajímavých, …

… dnes povětšinou zasněných nálad, …

… jasné to předzvěsti příštích změn počasí.

Celý průběh magických proměn provázel severovýchodní větřík o maximáílní rychlosti 3,1 m/s (11,16 km/h).

Ne-li hned nazítří, pak v zenitu nejpozději dvou dnů nás zcela jistě čeká déšť.

12. srpna:

O takové a podobné výjevy letošní srpen skutečně nemá nouzi. Neschovává si je jen na uvítanou z cest.

8. – 11. srpna:

Opět nadešel čas vzdálení z rodné hroudy – tentokrát kratšího nežli předešlého měsíce. Cílem navíc byly končiny Šumavě blízké nejen co do krajinného charakteru, ale i z hlediska zeměpisné vzdálenosti. A v neposlední řadě též historie.

Ta se tu – kousek pod vrcholem Mandelsteinu, který je součástí Novohradských hor, ovšem na rakouské straně – připomíná v podobě lesní kapličky věnované poválečnému odsunu. Rakušané ostatně vnímají celou tuto horu (o nadmořské výšce 874 m) jako symbol zmíněné historické události, …

… neboť válečná a poválečná generace se sem chodila dívat na svůj bývalý domov.

Dnes je tu na mohutné žulové skále vybudována ocelová vyhlídka, …

… vybavená navíc dalekohledem (české turisty patrně překvapí, že fungujícím zcela zdarma). Otevírá se odtud úžasný široký rozhled na Novohradské hory a rozsáhlou část jihočeské krajiny.

Člověk si nemůže okamžitě nevybavit pohled z Boubína směrem ke Kleti, mezi níž a Chlumem lze spatřit právě pás Novohradských hor, jimž dominuje rozhlednou opatřená Kraví hora. Tu lze z Mandelsteinu velmi dobře vidět – na snímku se nachází hned vlevo, vzdálena západním směrem pouhých 6,5 km vzdušnou čarou.

Napravo od ní pak snadno identifikujeme i Kleť. Ta nám však 78 km vzdálený Boubín pohledem z nízkého Mandelsteinu přímo v ose zakrývá. Chceme-li jej na obzoru najít, …

… nezbývá nežli navrátit se na českou stranu a třeba z Dobré Vody, známého poutního místa zvaného „Jihočeské Lurdy“, jehož dominující krásný barokní kostel z Mandelsteinu dobře vidíme, vyrazit na vzpomenutou Kraví horu.

Dříve však jistě stojí za pozornost pamětní deska neprávem zapomenutého šumavského básníka Josefa Gangla (rodáka z Benešova nad Černou), jehož dnes literární věda významem řadí po bok Adalberta Stiftera, Hanse Watzlika a dalších. Krom obecných údajů informativní povahy se na desce nachází i jakési básníkovo motto: „V dobrotě spočívá největší síla obrácení“.

Od již vzpomenutého dobrovodského kostela Panny Marie Těšitelky …

… vede přes dva kilometry dlouhá lesní cesta k rozhledně na Kraví hoře, …

… odkud – z nadmořské výšky 985 m (953 m samotná hora + 32 m vyhlídková plošina rozhledny) – už spatříme vzdálené šumavské vrcholy, …

… jimž hned nalevo od Kleti svým charakteristickým obrysem vévodí Boubín.

Oko však logicky hledá opačným směrem i Mandelstein …

… a dá mu poměrně práci najít jeho vyhlídkovou plošinu na celkem nevýrazném zalesněném kopci. Bez nepostradatelné pomoci teleobjektivu by se to snad ani nezdařilo.

Návrat k dobrovodskému baroknímu skvostu upoutal mimo jiné i projasněnou oblohou …

… a současně s ochutnáním zdejší vyhlášené, podle pověsti léčivé a chuťově skutečně vynkkající pramenité vody poskytl možnost pohledu na slavný kostel z nejrozmanitějších úhlů, …

… dokonce i v převrácené podobě skrze skleněné artefakty v sousedícím architektonicky skvostně vyřešeném prostoru k odpočinku a zamyšlení.

Tutéž příležitost ale může skýtat třeba posezení u krásného vodopádu, …

… jehož šumění svým zvukem navozuje pocity klidu a vnitřní vyrovnanosti …

… v souladu s nejvyššími přírodními řády.

Vodní svět má ostatně vůbec obrovské kouzlo … stačí pozorovat třeba rej pestrých šidélek, nejen bezstarostně poletujících, …

… ale i nabízejících nejrozmanitější výjevy ze svého života, …

… jež nelze vždy spolehlivě či jednoznačně přečíst a identifikovat, nemá-li člověk zmíněný svět dlouhodobě napozorován a ve všech detailech vysvětlen.

7. srpna:

Noc na první srpnovou neděli poněkud překvapila, protože dokázala po předešlém večeru velmi výrazně vyčistit oblohu až do hvězdné podoby, jaká předcházela minulému výstupu na Boubín. Tentokrát se však nedalo již v průběhu cesty přehlédnout citelné ochlazení, nahoře pak vydatné větrno, výrazně ohnivější pruh nad východním obzorem a konečně i skutečnost, že nebeskou klenbu v krátkém čase opět pokreslila další oblačnost.

Dělo se tak všemi směry a bylo zřejmé, …

… že dnes nepůjde o postupně se rodící osamělé lyrické krajkové předivo, nýbrž ke slovu od samého počátku přichází v hutných plochách barevný expresionismus.

Milá příroda skutečně nešetřila divokými odstíny, a to zejména na poli sytě rudé barvy, …

… jako by právě jí chtěla zeširoka vyznačit směr, kterým se za zhruba hodinu a čtvrt vyhoupne nad obzor sluneční kotouč.

I tentokrát bylo přebohatě nač v úžasu hledět a vychutnávat si přitom pozvolný přechod původně ostře křiklavých barev …

… do pastelového nádechu na protilehlém, …

… ale i dalších úsecích celého obzoru.

Konečně nadešel okamžik, v němž se pod náznakem halového sloupu …

… rozběhly po procitající krajině první sluneční paprsky.

Teploměr vkrátku zaznamenal další z poměrně prudkých propadů, jenž za východního větru o rychlosti 7,2 m/s (25,92 km/h) vedl téměř k myšlence, že nejsou daleko časy, v nichž tu takhle časně zrána přijde ke slovu i lehčí svetr. Inu, srpen už na Boubíně takovým bývá, třebaže obvykleji spíš k svému konci, což lze hravě doložit např. ještě větším ochlazením devětadvacátého dne zmíněného měsíce loni – viz http://vimperk.eu/index.php/vimperk/18549. Tamtéž si shodou okolností můžeme v datovém rozmezí 4. – 8. srpna připomenout ještě nedotčený stav Českého Švýcarska, letos aktuálně sužovaného rozsáhlými lesními požáry.

K diametrálním rozdílům mezi dnešním a předvčerejším jitrem nicméně náleží též nesporný fakt, …

… že zatímco předevčírem směřoval od samého rána horký a slunečný den k změně v nepohodu, …

… dnešek naopak vyvine snahu opačným směrem návratu k oteplení, byť již nikoli třiceti a vícestupňovému. Ale každá změna k lepšímu je dozajista vítána.

S takřka celodenním odstupem, skutečně naplněným nanejvýš příjemným slunečným počasím, obloha zřetelně naznačila, …

… že v čase slunečního západu a zejména po něm bude opět mít dostatek výchozího materiálu k bohatému čarování.

6. srpna:

Jak se dalo očekávat, první srpnový pátek skončil nejen ve Vimperku bouřkou, i když zrovna zde nijak zvlášť výraznou (média, jak je jejich neblahým zvykem, v zájmu tradičně zbytnělé senzacechtivosti jako vždy přeháněla a vše zveličovala). Zato srážky bylo rozhodně možno v prvopočátku charakterizovat jako nefalšovanou průtrž mračen s poctivým krupobitím. Noc pak přinesla jejich mírnější a vytrvalou podobu, která vydržela až do dnešního rána.

Zbytek dne se následně poctivě snažil o cosi jako návrat k slunečnu, ovšem vesměs s nemalými obtížemi, zaviněnými přetrvávající oblačností.

Dle prastaré lidové moudrosti, jež nám praví, že každé zlo je pro něco dobré (zde myšleno samozřejmě s patřičnou nadsázkou, neboť oblačnost jakožto nositelka vláhy rozhodně není zlem), ovšem bylo sázkou na jistotu, že v důsledku popsaného vývoje počasí se večer zase jednou pozoruhodně vybarví …

… a obloha bude až do pozdních hodin nádherně kouzlit. Stalo se a ze všeho vzešlo jednoznačné rozhodnutí strávit v očekávání čehosi třeba i vzdáleně podobného nedělní úsvit na boubínské rozhledně.

5. srpna:

Srpen se pokusil úspěšně naznačit, že co do teplotních poměrů nemusí nijak výrazně zaostávat za svým předchůdcem. Včerejšího dne jej velmi věrohodně napodobil. Slunce sálalo z azurově vymetené oblohy a teploměry se tvářily, že oblast pod hranicí třiceti stupňů nad nulou je pro ně neprobádaným územím. Pozoruhodně horká byla i navazující hvězdná noc, takže by se mohlo zdát, že dnešní východ bude v důsledku drtivě převažujícího monochromatična nezajímavě fádní. Přesto však intuice vybízela k cestě na Boubín a ta byla bez dlouhého přemýšlení či snad váhání uskutečněna. Uvítání na rozhledně se opravdu neslo v silně podobném duchu jako předevčírem. Obloha nad hlavou zprvu skutečně co do třeba i sebemenších náznaků nějaké oblačnosti (s výjimkou obzoru) zela ryzí prázdnotou.

Vbrzku se však začaly dít věci, jejichž zcela nenápadný počátek …

… vůbec nedával najevo, …

… v jakou úchvatnou nádheru se v rozmezí jediné hodiny dokáže vyvinout. Opět tu dostávala prostor především fantazie, …

… aby přemýšlením o mystickém významu všech stále rostoucích proměnlivých tvarů, postupně navíc barevně podpořených blížícím se sluníčkem, …

… dokázala oprávněnost často jí přisuzovaného přívlastku …

… bezbřehá.

Třebaže zajímavé pohledy byly k nalezení …

… prakticky všemi směry, …

… oči dnes zákonitě poutal …

… především a nejvíce východní.

Křehké krajkoví z působivě rozestřených cirrů …

… se postupně stále více trhalo …

… a současně zaujímalo na obloze čím dál větší prostor.

Teploměr, fotografovaný pár minut po šesté, avšak zachycenou hodnotu ukazující již od okamžiku, kdy se po usazení na své obvyklé místo po příchodu na rozhlednu ustálil, ani v nejmenším nepřekvapil. Západní vánek svou rychlostí 2,2 m/s (7,92 km/h) jedině potěšil a především báječně osvěžil.

Ač se směr, z nějž přilétal, zdál prakticky čistým, cosi, jak se říkává, bylo ve vzduchu. Další z rodících se krásných a horkých dní už v té podobě nedožije večera.

A vida – předevčírem nízko nad údolími přistižená Kelvin-Helmholtzova oblaka dnes vydávala svědectví o střihu větru pro změnu ve výškách, …

… snad aby podložila viditelným důkazem skutečnost, že každý klid je vlastně jen zdánlivým či dočasným, ba nejednou přímo klidem před bouří. Vyčkejme tedy večera – uvidíme, jaké přívlastky pro něj shledáme nejvhodnějšími.

4. srpna:

K zajímavým lesním zjištěním náleží i to, že datlík tříprstý (Picoides tridactylus), blíže ve fotokronice představený loňského posledního března zde: http://vimperk.eu/index.php/vimperk/18219, občas neváhá hledat svůj oblíbený pamlsek i na stromě, který už je z minulosti tak dokonale a hustě okroužkován (podrobně vysvětleno pod posledním snímkem z 3. prosince 2020 zde: http://vimperk.eu/index.php/vimperk/18027), …

… že by tu člověk něco podobného už naprosto nečekal. A přece se stalo – dosud plně neztuhlá pryskyřice, vytékající ze zcela čerstvě obnovených otvůrků po datlíkově zobáčku, je toho přesvědčivým důkazem.

3. srpna:

Dramaticky zatažená večerní obloha nemusí nutně v každém případě znamenat, že vydrží až do rána. Nejednou uchystá změnu již v průběhu noci, což se zrovna aktuálně stalo. Časně ranní Boubín se přímo nad sebou těšil čisté, zvolna blednoucími hvězdami poseté temné modři, …

… zatímco pozůstatky neméně temných mračen našly své místo těsně nad východním obzorem.

Jižní směr upoutal inverzní mlhou v údolích …

… a prozradil, že i v takové výšce se může bez problémů opticky projevit střih větru, tedy prudká zména proudění do protichůdného směru. Jmenovaný jev totiž mívá za následek zajímavý optický úkaz zvaný Kelvin-Helmholtzova nestabilita či Kelvin-Helmholtzovy mraky – tedy pravidelně za sebou se opakující drobné oblačné útvary připomínající mořské vlnky, jak je zde hned v několika variantách vidíme v detailnějším výřezu z předešlého snímku. V jiné podobě si je pak můžeme připomenout na osmnáctém a devatenáctém snímku shora z 13. října 2013 – viz http://vimperk.eu/index.php/vimperk/3347. Narazí-li na ně ve výšce letadla, piloti mohou zpravidla s jistotou očekávat turbulence.

Sluneční kotouč se rozhodně nevyhoupne na nebeskou klenbu hned v plné kráse – má v cestě spolehlivě fungující překážky, …

… pod nimiž jako by si mezi inverzními pruhy poklidně plul zaoceánský parník jménem Temelín.

Ale o chvilku později je nad pomyslnou hladinou k rozeznání slabý halový sloup, …

… jehož původce již podle všeho stoupá vzhůru za oblačnou clonou, …

… která přece jen není natolik soudržná, aby sluníčko nepropustila ještě dříve, nežli ji samo definitivně překročí.

Dokonce je v té lehce zastřené fázi možno zachytit též sluneční skvrny.

Jižní obzor si k tomu přisadil Alpami, …

… a to způsobem, za jaký by se nemusel stydět kterýkoli z podzimních či zimních měsíců, …

… v nichž viditelnost majestátních velehor bývá rozhodně obvyklejší nežli v půli léta, kdy má naopak punc vzácnosti.

Okamžik ničím neomezené vlády slunečních paprsků je nadosah …

… a teplota o pouhého půl stupně zaostává za včerejší, zatímco vítr, resp. vánek se podobně nepatrným způsobem polepšil – dnes míří k rozhledně od jihozápadu, a to rychlostí 1,5 m/s (5,4 km/h).

Čeká nás krásný teplý letní den, …

… plný pestrých barev. Bohatě kvetoucí vrbovka úzkolistá …

… je momentálně bezesporu největší krasavicí nejen boubínských lesů, v nichž ji směrem k vrcholu potkáváme ve stále bohatších, úchvatně působících ostrůvcích.

2. srpna:

Dnes už voda shůry neminula ani Boubín …

… a vybrala si k tomu čas takřka polední, …

… kdy se rázem jako otočením kouzelného prstenu původní prosluněná nálada proměnila v tuto ocelovou šeď.

I přes vytrvalý déšť, střídající intenzitu drobného mrholení s vydatnějšími příděly, …

… bylo možno zážitky na rozhledně …

… bez zaváhání zvát strhujícími.

Jak vidno, denní teplota překročila včerejší večerní téměř jen symbolicky, takže výraznější rozdíl tu v daném srovnání představoval jedině severozápadní vánek, občas rychlostí 1,2 m/s (4,32 km/h) střídající většinové bezvětří.

Celkem brzy se zklidnil i déšť, …

… obloha začala nabírat nové barevné tóny …

… a zpáteční cesta brzy naznačila, že vše bylo vlastně jen jakousi skutečně všehovšudy polední epizodou, …

… po níž se počasí opět navrátí k původnímu dopolednímu modelu.

Pozdně večerní Vimperk pak jednoznačně potvrdil, že ani dnes by nebylo od věci přihlížet pozápadovým výjevům z téhož místa jako včera.

1. srpna:

První srpnové boubínské uvítání se neslo nejen v duchu včera (viz http://vimperk.eu/index.php/vimperk/19174) předvídaného slunečna, ale přímo skvostných oblačných výjevů, …

… vypovídajících však mimo jiné i o tom, že v řadě míst po celém obzoru si užili celkem bohatých srážek.

Ty se ovšem Boubína ani nedotkly.

Zasáhly např. dalekou oblast Novohradských hor …

… a nejintenzivněji se pohybovaly severně od Vimperka, k němuž sice nedospěly, zato na Strakonicku bezesporu předvedly své.

Pohyb oblačnosti na všech stranách svědčil o severním proudění, …

… takže zmíněné srážkové aktivity za Vimperkem by kldně k Boubínu postupně dorazit mohly. Jejich pruhy ale svým zahnutím současně prozrazovaly, že v dané lokalitě dochází ke střihu větru, …

… čímž je pohyb celé masy poněkud odkloněn.

O skutečnou „bombu“ toho již tak dostatečně kouzelného večera se však postaral teprve teleobjektiv, přibraný na pomoc oku, které cosi pouhým pohledem tušilo.

Navzdory výše popsané srážkové činnosti totiž vnitrozemský obzor připravil zcela nečekané překvapení – i přes onu ve své podstatě clonu viditelný Božídarský Špičák a Klínovec, naposledy – a tehdy zřetelněji – ve fotokronice zachycený 11. července (viz tentýž odkaz výše).

O poznání brilantněji se na obzoru „vyloupla“ Jezerní hora s oběma Ostrými i Špičákem pod nimi, …

… že však budou k slabounkému rozeznání také obrysy Alp mezi Smrčinou a Plechým, opět nikdo za dané situace naprosto nečekal.

Dohlednost se tedy jevila i přes všelijaké atmosférické nástrahy přímo skvostnou.

Klesající sluníčko zákonitě postupně ubíralo krajině na barevnosti, …

… avšak nikoli na tvarové působivosti, …

… o niž se nepřestávala starat oblačnost v součinnosti s větrem.

Ten, jak již bylo řečeno, vál přímo od severu, a to rychlostí rovných 5 m/s (18 km/h). Oproti včerejšímu večeru se tak zmírnil, stejně jako nepatrnou měrou i teplota.