Vimperk – Fotokronika Jana Tláskala – září 2022

1 září, 2022
00:00

JAN TLÁSKALFotograf, muzikant, ŠumavákRozbalit rozhovorSbalit rozhovor

Neděle 12. únor 2012 21:24

ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal.

Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.

Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?

Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.

Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí?

Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .

Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?

V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.

Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?

I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce.

Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?

Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni.

Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát?

Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .

Jaký byl váš vůbec první fotoaparát?

Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant.

Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo?

Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál.

Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete?

Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku.

Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu?

Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím.

O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?

Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.

Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem?

Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa.

Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?

Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.

Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí?

V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku.

Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál?

Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení.

(red)

Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala http://obec.sumava.eu/index.php/sumava/131-fotografove/3563-jan-tlaskal

30. září:

Vezmeme-li v úvahu, že poslední zářijový den započal opět deštivě a Boubín nejen okamžiky, v nichž se pod ním započínal obrat k lepšímu, stále trávil zahalen mlžnou čepicí, lze považovat za velké štěstí, že k večeru nabídl aspoň takovýto stav věci, …

… v němž se ukázalo zajímavějším zacílit objektiv namísto větších krajinných celků převážně detailněji k obzoru.

Nemálo překvapila například dokonale viditelná Přimda …

… včetně své charakteristické hradní zříceniny a tentokrát i zajímavého slunečního odrazu.

Mimo jiné vyšlo najevo, že i Luzný se, podobně jako nedávno Boubín, …

… zbavuje mlžného zahalení.

Dění po celém obzoru …

… se zkrátka z hlediska zajímavosti a přitažlivosti …

… ukázalo být trefou do černého.

Širší krajinné záběry totiž stále vypovídaly nejnápadněji především o kompletrně zatažené obloze.

To vše se nicméně dělo za velmi překvapivého naprostého bezvětří, které spolu s mírně vzrostlou teplotou tvořilo velmi příkrý kontrast k předvčerejší svatováclavské situaci.

Do téměř naprostého ticha se ozýval jen další z velmi bohatých jeleních milostných koncertů …

… a celá atmosféra vzrůstající tmy působila vpravdě magicky, …

… zejména zásluhou přibývajících osamocených světélek i nočně nasvícených celých měst – jako např. zde Strakonic.

Temelínská elektrárna opět, jako vždy v tento čas, působila dojmem plujícího Titaniku, jen s nestvůrně obřími komíny na přídi.

Ale obloha na západní straně náhle prozradila, že za jiných okolností …

… by zdaleka ještě nemusela být taková tma.

Dobře však, že byla, protože jinak by letošní září, jež pod dojmem ohlédnutí nazpět lze bez zaváhání nazvat měsícem prudkých zvratů, …

… určitě nekončilo tak překvapivě kouzelně.

29. září:

Jak se s námi rozloučí první podzimní měsíc, který ve výsledku přinesl rozhodně více vláhy než slunečna, ukáže zítřejší Boubín. Už teď je ale více nežli pravděpodobné, že ani tato dnešní nebeská modř nedožije večera.

28. září:

Svatováclavská středa byla ve Vimperku uvítána skutečně svátečními výjevy na obloze, ale současně bylo jasné, že nadále se ponese v plačtivém duchu.

Potvrdila to zejména cesta na Boubín, již v tento den tradičně nelze vynechat, …

… a poté samotný vrchol hory, zahalený do husté, neustále od jihozápadu přibývající mlhy.

Tu sem za dané teploty divoce hnal ze zmíněného směru vítr o tentokrát skutečně mimořádné nárazové rychlosti 14,6 m/s (52,56 km/h) … kampak se poděla pomyšlení na babí léto?

Ač by se mohlo zdát, že takový příval vzdušné energie rozežene šedobílé neprůhledno, přebohaté čerstvé zásoby, které přinášel, naplnění takového předpokladu spolehlivě vylučovaly.

Nepřetržitý drobný déšť navíc co chvíli obohacovaly hojné příděly ledových krupek. Větší vodní kapky se půvabně rozstřikovaly po vodorovných trámech rozhledny, jako by chtěly podnítit fantazii k představě svatováclavské knížecí koruny.

Byl to zkrátka především svátek živlů – vody a vichru.

Těžko říci, nacházíme-li se v ideálním čase pro opravu dřevěných chodníků k rozhledně, ale každopádně za ni buďme vděčni – už jí na mnoha místech bylo zapotřebí.

S každým krokem návratu dolů vzrůstala jistota, že mlžná čepice dnes boubínský vrchol až do večera neopustí, …

… třebaže pohledem do lesních průseků se místy zdálo, že v nejnižších polohách se ke slovu dostanou i sluneční paprsky. Tady například vytvořily pod mraky slaboulinký náznak duhy.

Že se nejednalo o zrakovou šalbu, potvrdil odpolední Vimperk. Ani tady déšť neustal a nízko posazená duha byla skutečně skvostná.

Nebeské kohoutky uzavřel teprve večer, ale svou náladou nevyloučil jejich možná brzké opětovné otevření.

27. září:

Opět je načase připomenout princip houpačky, neboť právě tak se vzájemně vůči sobě jeví dva poslední dny – tedy většinově slunečný včerejšek a mokrý dnešek, …

… jenž ale dokázal přinést podvečerní dvojitou duhu …

… a po ní ještě vyšperkovat tmavnoucí oblohu oblačným příběhem.

26. září:

Už mírně deštivé ráno posledního zářijového pondělka naznačovalo, že další vývoj počasí by se nutně nemusel odvíjet v tomtéž duchu.

V průběhu dopoledne pak následovala lepší z možných variant a při té již po zbytek dne zůstalo.

25. září:

Podzim na Boubíně může mít přemnoho zajímavých a poutavých tváří – dnes předvedl jednu z nich, …

… plnou dramaticky vyznívajícího střídání nejrozmanitějších tvarů oblačnosti, …

… posazené sice nízko nad krajinou, ale současně umožňující slunečním paprskům podílet se svým dílem na vší té kráse.

Do plné pohotovosti nabuzené fantazii neušla v bohatých mračnech celá řada tajemných tváří, …

… shlížejících též na občas se zjevující útržky krajiny tam kdesi dole, odkud celé to skvostné divadlo dozajista působilo jen jako klasická boubínská čepice.

Tentokrát bylo možno konstatovat výrazně vyšší oteplení, provázené severozápadním větrem o celkem nepatrné rychlosti 1,8 m/s (6,48 km/h).

A náhle si, byť jen nakrátko, našlo svůj prostor i samotné sluníčko, …

… prosvětlující tak oblačnou masu rázem shora i zdola.

Úplné vysvobození ze zmíněné čepice však Boubínu ještě souzeno nebylo, …

… naopak se i z nižších poloh zdálo, že svého naplnění dojde spíš prognóza deštivého odpoledne.

Skutečně pak nemálo zapršelo, ale samotný závěr dne vyzněl ve znamení dalšího parádního nebeského divadla, …

… s blížící se tmou nabývajícího na stále přitažlivější barevnosti.

24. září:

Kouzelné dialogy napříč staletmi nikdy neomrzí …

23. září:

Ani dnes napřekvapily časně zrána ojíněné střechy …

22. září:

Probudil se tu poslední letní, či snad první zimní den?

Bez teploty na nule, případně pod ní by v průběhu noci tahle křehká krása na střešních oknech nevznikla – jde jen o to, jak bude pokračovat samotný den, který se rozhodně ani za případného slunečna, k němuž hned zrána nakročil, nezařadí mezi teplé.

Přece jen se však k večeru zazdálo, že celodenní chladno lehce povolilo – vzhůru tedy na Boubín, kde bylo rovněž co porovnávat.

Ač by se zdálo, že návštěvníkům rozhledny se nabízí bohatá oblačnost, …

… šlo již jen o zlomek stavu, jaký na obloze vládl ještě před hodinkou.

Takový ústup s následným vyjasněním ovšem může zpravidla znamenat jediné: noc bude opět mrazivá.

Zatímco doznívalo poslední sluneční loučení letošního astronomického léta, …

… dohlednost se ukázala být příznivou oběma směry – tedy k Alpám, …

… stejně jako Krušným horám, nad nimiž i sama oblačná hradba velmi působivě naznačovala, …

… kde hledat slabě viditelnou siluetu Klínovce.

Sice jen půlstupňové oteplení překvapivě provázelo naprosté bezvětří, jemuž lze přičíst hlavní zásluhu na tom, že exaktně měřitelná sféra se tentokrát shodovala s pocitovou.

Za opět výrazně slyšitelného jeleního koncertování se pozvolna rozpouštěla šedivá clona …

… ve prospěch tmavnoucí modré hvězdné oblohy, pod níž brzy rozehraje svá malířská kouzla noční mrazík.

21. září:

Není teď zkrátka dne bez vody shůry.

20. září:

Pokud bychom chtěli závěr letošního léta charakterizovat lidovým způsobem, nevyhnuli bychom se formulaci „mele z posledního“ … ta by se ovšem zbývajících dnů do páteční podzimní rovnodennosti (nastane 23. 9. ve 3:04) týkala víceméně formálně, neboť ve skutečnosti by bylo příhodnější říci, že léto dávno skončilo a vlády se reálně ujal astronomický podzim. Tím se ale nevylučují zajímavé halové jevy, jako například oproti včerejšku ještě výraznější a rozsáhlejší pravé parhelium, které by, mít náležitě rozsáhlý oblačný podklad, hravě navázalo celým slunečním halovým obloukem. Zachycenou situaci bylo v daných okamžicích každopádně možno popsat jako převažující slunečno, třebaže chladné.

V průběhu večerního výstupu na Boubín však postačil okamžik … a vinou mocného nástupu nízké oblačnosti se rázem vše změnilo, …

… byť jistě nikoli do vysloveně negativní podoby.

Počínání částečně protrhané mlhy přinášelo i velmi zajímavé a poutavé výjevy, …

… svým způsobem vlastně i vzbouzející napětí, jak vše nakonec dopadne. Jedno bylo jisté, a sice sluneční západ v naprosté oblačností vynucené neviditelnosti.

Na nutnosti vyzbrojit se sem teplým oblečením pranic nezměnil ani poměrně mírný severozápadní vítr, nepřekračující rychlost 3,1 m/s (11,16 km/h). Za dané teploty byl prostě a jednoduše ledovým.

Do setmění už se na charakteru výhledů z věže prakticky nic nezměnilo, …

… třebaže tu byl mírný příslib oblohy k výslednému pročištění.

Atmosféru zpáteční cesty dotvářelo vydatné troubení jelenů, slyšitelných v bohatém počtu ze čtyř různých stran již z rozhledny, čímž se mimo jiné nezapřelo právě ono výrazné celkové ochlazení. Králové lesa se sice už ozývali i během předchozích návštěv Boubína, ale nikdy tak bohatě jako dnešního večera, neboť vždy bylo tepleji. Mlha a chlad jsou zkrátka nejideálnějším prostředím k jelení říji, jejímž pravým časem je září, zatímco v říjnu doznívá. V průběhu návratu též zesílilo výše zmíněné projasnění oblohy, …

… jež nakonec po delší době v plném hvězdném rozzáření umožnila i snímek dokladující zemskou rotaci kolem osy směřující k Polárce (možno porovnat s podobným z 12. srpna 2018 – http://vimperk.eu/index.php/vimperk/14298, či 25. července 2020 – http://vimperk.eu/index.php/vimperk/17524 , na němž neschází v náležité pohybové deformaci ani kometa Neowise).

19. září:

Kdo by popravdě očekával, že večer dalšího jinak propršeného a šedivě zataženého dne …

… přinese razantní změnu, zkrášlenou proměnlivým pravým parheliem?

18. září:

Zatím jsme si stále od deště moc neodpočinuli …

… a příští dny to nejspíš zatím nevylepší.

17. září:

Těžko hovořit o čemkoli jiném nežli o nefalšované nádheře, jestliže se původně naplno zatažená obloha takto za soumraku obratem probere z vleklého deště.

16. září:

Plačtivé rozpoložení se Šumavy drží již třetím dnem, …

… v němž se podobně jako v předchozích střídají na obloze odstíny modři s šedí.

Zásadní změnu, nejideálněji a nejcelistvěji pozorovatelnou z Boubína, přinesl teprve večer, …

… v němž hrál hlavní roli západní vítr o rychlosti rovných 9 m/s (32,4 km/h).

Připravil všemi směry skutečně skvostnou podívanou, …

… plnou nejfantastičtějších tvarů, …

… jaké si jen lze představit.

Tím pádem nebylo pociťováno jako újma na kráse, že sluneční západ nebyl vinou oblačné hradby viditelným až do samotného finále.

Výrazný pokles teploty ve spolupráci s výše charakterizovaným větrem jako by chtěl pocitově přeskočit teprve se blížící podzim rovnou do zimy. Každopádně tu již plně dává smysl teplá výstroj.

Vítr ovšem jinak bylo nutno jedině pochválit za čistě vymetenou oblohu, …

… na níž s přibývající tmou postupně stále více zářily hvězdy, včera ještě neviditelné.

15. září:

Pro dokonalé zážitky někdy postačí …

… jen sledovat proměny oblohy nad vimperskými střechami …

… v jednom jediném dni.

14. září:

Megalitickou geopunkturní instalaci „Dopisy Gai“ jsme si ve fotokronice představili na den přesně před devíti měsíci, …

… tedy 14. prosince 2021 (viz http://vimperk.eu/index.php/vimperk/18821). Jistě stojí za to vychutnat si její silně vyzařující energii i za deštivého počasí, …

… jemuž zase jednou dle očekávání podlehl takřka celý šumavský den.

13. září:

Opět nás patrně nemine změna počasí … a jelikož dosud panovalo slunečné, …

… půjde o změnu směrem ne vždy a ne všemi vnímaným pozitivně. Večerní Boubín byl ovšem zatím jen výrazně profukován větrem, …

… jenž se mimo jiné postaral o nečekaně dokonale ostré alpské obrysy …

… a celou řadu oblačných kreseb, které pocitově proměnily oblohu v plátno moderního, takřka expresionistického malíře.

Foukal od jihozápadu rychlostí 4,8 m/s (17,28 km/h) a za poměrně na danou dobu stále příjemné teploty …

… po delší době zase zařídil krom jiných lokalit též báječnou viditelnost nočně nasvícených Českých Budějovic.

12. září:

Astronomickému létu zbývá posledních jedenáct dní.

Dnes se zdálo, že se snaží nepromarnit je.

11. září:

Druhé zářijové neděle bylo Šumavě do plačtiva, …

… naštěstí však tentokrát jen střídavého, nikoli vleklého, jak tu nejednou bývá zvykem.

Finální překvapení, jež z toho nakonec vzešlo, …

… mělo úchvatný průběh, …

… a to nejen zásluhou střídajících se barev v závislosti na volné či zacloněné dráze slunečních paprsků, …

… ale především díky dramaticky, ba snad přímo bouřkově se tvářícímu závěru. I ten ale nakonec vyústil v poklidný večer.

10. září:

Za celé léto si vyznavači houbařské vášně nepřišli na své tolik jako právě teď na jeho sklonku v září. Inu, milé houby do té doby zkrátka prakticky nerostly, zato teď vše svým lovcům mnohonásobně vynahradily.

9. září:

Těžko hledat slova, …

… hledíme-li tváří v tvář tomu, co k nám časného rána magických dvou devítek přilétlo …

… a v co nakonec vše do večera vyústilo.

8. září:

Nečekané nemusí být z obecného hlediska vždy nutně nejkrásnějším, ale setká-li se člověk během dosud zcela čisté ranní cesty náhle s nečekanými mlžnými kouzly, …

… zpestřenými navíc v nebeských výšinách nad Svatoborem (tvořícím společně s Boubínem z hlediska Šumavy jedinou nerozlučnou dvojici vyvolených vrcholů, z nichž byly v předminulém století vzaty základní kameny Národního divadla) nečekaným levým slunečním parheliem, těžko má jiné volby hodnocení té přemíry hlubokých zážitků nežli skutečně právě slovem nejkrásnější.

7. září:

Staré stromy jsou nejen pamětníky mnohých údělů krom svého vlastního, …

… ale též nositeli mnohých poselství, …

… která lze číst jedině srdcem.

6. září:

Není jistě žádným překvapením, že pozdní léto se často prezentuje spíše již chladnějšími dny, nejednou i deštivými, jako by nás chtělo připravit na blížící se podzim. Tím více naopak překvapí případné výraznější oteplení, navíc s bouřkovým vyvrcholením. K přesně takové situaci došlo dnes a nebylo k ní lepšího pozorovacího stanoviště nad Boubín. Už samo večerní uvítání na rozhledně nabídlo skvostný výjev na obloze, …

… z níž se mimo jiné dalo vyčíst, že kdesi na severozápadě, nejspíš na Plzeňsku či Klatovsku, se již něco odehrává.

Zvolna dorůstající rozsáhlá charakteristická kovadlina pak nepřipouštěla pochybnosti o tom, že bouřkové aktivity budou postupně mít širší pole působnosti.

Ač nescházely ani drobné lahůdky typu slunečních parhelií – zde k vidění levé, …

… oko jednoznačně přitahovaly proměny bouřkové oblačnosti, …

… stejně jako její neobvyklá šíře.

Vimperská teplota dnes dosáhla na čtyřiadvacet stupňů a boubínská též rozhodně zaznamenala oproti předchozímu měření výrazný, takřka devítistupňový vzrůst. Vítr se ovšem v podobném srovnání choval poněkud netradičně, neboť co chvíli měnil směr. Dělo se tak maximální rychlostí 2,3 m/s (8,28 km/h), aktuálně naměřenou v okamžiku, kdy se mu zrovna zachtělo foukat od jihozápadu.

Současně se dalo chvílemi zaslechnout slabé vzdálené hřměni.

Jako již nejednou, i dnešního večera došlo k setkání loučícího se slunečního kotouče …

… s vycházejícím dorůstajícím Měsícem, jenž za necelé čtyři dny – dvě minuty před sobotním polednem 10. září – dovrší úplňkovou fázi.

Z dané večerní etapy zákonitě plynoucí barevné proměny vnášely do celé situace stále více vzrušujícího napětí, …

… čímž celou podívanou posouvaly …

… do fantastických rovin.

S přibývající tmou se zdálo, že by nemusela být vyloučena ani varianta, v níž celé původně dramatické divadlo dospěje k pokojnému zklidňujícímu závěru, což se tu v minulosti nejednou stalo. Tentokrát však skutečně šlo o onen pověstný klid před bouří.

Jednalo se totiž o nefalšovanou supercelu, tedy bouři založenou na vzestupné rotaci nízkého tlaku vzduchu uvnitř bouřkového oblaku, což prozradila jakožto konečné rozuzlení zpáteční cesta. Ukázala, že na rozdíl od stále poklidné zdejší atmosféry si kdesi severněji lze z bezprostřední blízkosti vychutnat krásu rozpoutaného živlu, …

… jehož záře i průvodní zvuky teď doléhaly k Boubínu mnohem výrazněji a ve značné četnosti.

Ze svých nebeských výšin všemu přihlížel i již vzpomenutý dorůstající Měsíc, s ohledem na všude okolo zataženou noční oblohu překvapivě pozoruhodně ostrý.

5. září:

Včera zde vzpomenutý Antýgl neboli Sokol (1253 m n.m.) – dominantní vrch poblíže Horské Kvildy – …

… je pohledem z boubínské rozhledny „utopen“ v horském terénu napravo od Velkého Javoru. Stačí však sestoupit po modré turistické cestě o zhruba dvě stovky nadmořských metrů níže …

… a zmíněná hora se nám rázem objeví jako nepřehlédnutelný výrazný bod západního obzoru.

4. září:

Zatažená obloha zpravidla přináší i mírný vzrůst teploty. Včera navíc byly předpovídány deště, ale Šumavu vesměs překročily dále severovýchodním směrem do vnitrozemí. Potvrdil to i ranní Boubín, …

… dnes vyladěný do převažující modři s nádechem šedé.

Její neprostupnost povolila nad obzorem jen několik úzkých rudnoucích proužků, …

… ale ani jeden z nich tam, kde se mělo objevit vycházející slunko.

Tím se však nevylučovaly tradiční úžasné zážitky, …

… neboť bylo jasné, že nelze zabránit nevyčerpatelnému barevnému čarování vysoko po mracích, …

… na které musely sluneční paprsky bezpečně dosáhnout.

Fantastické divadlo se tedy tentokrát neodehrávalo bezprostředně nad obzorem, nýbrž ve výšinách nebeské klenby …

… a k tomu též na terénních vlnách šumavských lesů, jako například zde pod Velkým Javorem, kde se barevně dokonale „odpíchly“ níže navazující vrcholy Velkého Falkensteinu a Poledníku s nasvícenou rozhlednou (již jsme si ve fotokronice představili i coby zmenšený model třiadvacátého srpna – viz http://vimperk.eu/index.php/vimperk/19228), stejně jako níže vpravo pro změnu tmavého Antýglu neboli Sokola.

Skrz bohatou oblačnost tentokrát pronikly také rakouské Alpy, …

… v obou viditelných úsecích vyčnívající z rozsáhlé inverzní hladiny.

Stačila necelá půlhodinka po východu, aby se obloha postupně vyčistila …

… a zvěstovala krásný slunečný den nejen Boubínu, …

… ale též Roklanům, …

… Luznému a dalším brilantně zřetelným příhraničním vrcholům.

Jen východní strana ještě stále naoko vzdorovala, …

… zjevně však jen proto, aby si do poslední chvíle uchovala šanci potěšit oči další variantou specifické krásy slunečního kouzlení.

Jak bylo předpokládáno na samotném začátku, teplota skutečně v průběhu zatažené noci vzrostla, a to o necelé čtyři stupně. Vítr pak změnil směr své působnosti bezmála do plného protisměru – ozýval se zase jednou od západu, a to stejně jako pátečního večera rychlostí 6,6 m/s (23,76 km/h).

Své pokračování lehce našla i včerejší hra slunečních paprsků v odkvétajících vrbovkách.

3. září:

Čistá obloha z předešlého večera vydržela po celou noc až do rána, …

… které na Boubíně uchystalo jen vzácně ojedinělou oblačnost, …

… soustředěnou tentokrát pro změnu ponejvíce na východní straně.

Předpovědi na dnešek ovšem hlásily déšť, takže bylo velmi pravděpodobné, že téměř nenápadné mráčky postupně nabydou na objemu i četnosti.

Na to vše ale zatím bylo dost času, jenž momentálně náležel slunečnímu východu.

A dokonce došlo i na zelené záblesky, umožněné právě pruhy zmíněné oblačnosti, …

… třebaže sluneční kotouč se už nacházel v plném rozměru na obloze.

Nebylo se co divit, že teplota během noci ještě o necelý stupeň poklesla. Ačkoli se podobně, tj. o necelý metr za sekundu, ztišil také vítr – jmenovitě na 5,7 m/s (20,52 km/h), bylo zcela jasné, že nic nezkazí, kdo už si v těchto časně ranních hodinách přibalí na Boubín nějakou teplejší součást oděvu.

Po chvilce už se nedalo pochybovat, že v průběhu dne dojde od západu k opačnému scénáři nežli v minulých dvou dnech – totiž že se obloha pro změnu zase začne zatahovat.

Zatím se však naplno rozzářily hřejivé sluneční paprsky, což obzlášť krásně vyznělo v okamžicích, kdy si začaly pohrávat s chmýřím odkvétajících vrbovek, …

… pozlatily obrysy všech rostlin, na něž dosáhly, …

… či obkreslily světlem četné pavučiny, co jich po lesích našly.

2. září:

Ani druhý zářijový den nebyl skoupý na bohatou oblačnost, ale obloha se jí v průběhu odpoledne stihla z velké většiny zbavit, …

… takže boubínský večer sliboval zážitky zcela jiného ražení, ničím nepodobné včerejším.

Ano, po předešlé rozsáhlé nebeské dramatičnosti prakticky ani stopa, vše se soustředilo do úzkého ohnivého pruhu nad západním obzorem, …

… zatímco východní se přece jen, ovšem velmi křehce a decentně, rozmáchl do větších výšin.

Oblast kolem Velkého Javoru vyzývala po včerejšku k porovnání – tady ovšem původní úzkou horizontální ozdobu vystřídal nefalšovaný oheň.

Zachováno zůstalo překvapení v podobě viditelného Krušnohoří, avšak dnes již v mnohem zastřenější podobě.

Celý soumrak pozvolna spěl do zasněného pastelova, …

… jehož poklid ale vyzníval všehovšudy v optické rovině.

Stále severovýchodní vítr se dnes totiž rozfoukal výrazněji, více než dvojnásobnou rychlostí oproti včerejší – 6,6 m/s (23,76 km/h). Společně s teplotou, sice o nepatrný krůček, ale přece jen opět pokleslou, tak navodil pomyšlení, že pomalu odzvání časům, kdy tu bylo možno přečkat večer pouze v tričku.

Ač by se mohlo zdát, že obloha je dokonale čistá, dorůstající Měsíc svou nepatrnou neostrostí – zejména v oblasti viditelných kráterů (srovnejme si jeho dnešní podobu s devatenáctým srpnem – http://vimperk.eu/index.php/vimperk/19228) – potvrdil, že jej přece jen lehce zastírá jemný, pouhým okem jinak nepostřehnutelný závoj.

1. září:

Po uplakaném závěru srpna se první zářijový den zase usmál – snad chtěl novopečeným školáčkům zpříjemnit vykročení do nové životní etapy, zatímco ty starší včetně kantorstva patrně spíš rozladil, vzbouzeje namísto dojmu příjemného spíš dojem zákona schválnosti.

Blankytná osluněná obloha se prakticky po celou dobu nezbavila nejrozmanitějších mračen, takže večerní sluneční paprsky se měly přebohatě oč opřít.

Nejpůsobivěji však krátce před svým rozloučením vyzněly na boubínských smrcích, které barvily až doruda.

Souhrou popsaných okolností se večerní atmosféra …

… opticky nesla v nemálo dramatickém duchu, …

… a to zejména na východní straně obzoru.

Slunce dávno samo zmizelo, ale ještě se stihlo postarat o takřka magickou ozdobu Velkého Javoru.

Nemalým překvapením se v té soumračné náladě stala dohlednost do Krušnohoří – teleobjektiv neomylně na obzoru, jenž by v případě osob nezasvěcených do boubínských tajů sotva přitáhl pozornost, identifikoval známé siluety Božídarského Špičáku a dominujícího Klínovce.

Srpnové teplotní výkyvy s nejednou výraznými poklesy bylo možno do jisté míry svým způsobem považovat ještě za raritu. Září je nicméně prvním podzimním měsícem, takže v tomto případě už mnoho důvodů k údivu není. Nelze však pominout, že v rámci oné rarity nastalo 7. srpna (viz http://vimperk.eu/index.php/vimperk/19228) ještě větší boubínské ochlazení nežli dnešního večera. Úsměvnou hříčkou se pak jeví skutečnost, že aktuální severovýchodní vítr si ohledně rychlosti prohodil s tehdejším východním pořadí jinak stejných číslic – vál rychlostí 2,7 m/s (9,72 km/h).

Se vzrůstající tmou sílil i pocit zvláštního tajemna …

… a vnitřního sepětí s dávnými šumavskými příběhy.

Zpáteční cesta však nakonec vyzývala uprostřed nsprostého, jen tu a tam houkáním osamělého výra oživeného ticha k nejednomu zastavení, jako stvořenému k plnému prožití přítomného okamžiku … tady a teď, bez sebemenšího ohlížení do minulosti či přemýšlení o budoucnosti. Pobývání v pravý čas na správném místě zase jednou přineslo své bohaté ovoce.