Vimperk – Fotokronika Jana Tláskala – září 2014

1 září, 2014
00:00

JAN TLÁSKALFotograf, muzikant, ŠumavákRozbalit rozhovorSbalit rozhovor

Neděle 12. únor 2012 21:24

ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal.

Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.

Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?

Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.

Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí?

Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .

Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?

V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.

Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?

I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce.

Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?

Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni.

Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát?

Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .

Jaký byl váš vůbec první fotoaparát?

Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant.

Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo?

Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál.

Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete?

Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku.

Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu?

Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím.

O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?

Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.

Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem?

Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa.

Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?

Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.

Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí?

V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku.

Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál?

Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení.

(red)

Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala http://obec.sumava.eu/index.php/sumava/131-fotografove/3563-jan-tlaskal

30.září:

Občas se ani na Šumavě nevyhneme kompromisům, v jejichž rámci ekologické zdroje elektrické energie natolik hyzdí pohled do krajiny, …

… že i sama oblaka, nucena hledět na to ze své výše, se chvílemi neubrání odmítavé grimase. V daném případě zkrátka není šance, že by sem ranní opar v součinnosti se slunečními paprsky dokázal vnést něco podobného, čím třeba včera dokonale zmírnil, ba přímo změnil jinak také veskrze odpornou, vzhled krajiny mrzačící vizáž elektrických stožárů.

29.září:

A na samém sklonku září … přece pavučiny …

28.září:

Poslední zářijová a současně svatováclavská neděle se vydařila coby krásný den v duchu nefalšovaného babího léta. Ani Boubín nezůstal pozadu a připravil si nejedno překvapení – první hned v lese těsně pod vrcholem. Vida, co vše se tu může urodit na suchém smrkovém torzu. Každopádně lze říci, že po přehršlích pohozených plastových láhví, plechovek od piva, obalů od nejrozmanitějších poživatin a konečně i použitých papírových kapesníků byl za všechna léta tento první dudlík překvapením neotřelým a roztomilým – koneckonců již jen proto, že neznámé miminko jej na rozdíl od původců výše vyjmenovaného neupustilo s vědomím znečišťování lesa.

Dalo se víceméně předpokládat, že vysoká oblačnost, jež nastoupila odpolední cestu na dosud blankytnou oblohu, zařídí krátce před západem působivou podívanou, ovšem že její součástí budou též bezvadně viditelné Alpy, …

… nebylo pražádnou samozřejmostí. Tady už šlo o zjevný svatováclavský bonus, za nějž lze ostatně považovat i dvanáctistupňové teplo – obzvláště pak v porovnání s uplynulým středečním ránem, neabsolvovatelným pro změnu bez poctivé zimní bundy 🙂 .

A opět bylo po celou dobu nač se přebohatě dívat …

… a čím se opájet – zejména všemi nejjemnějšími proměnami, …

… kolik jich jen v těch okamžicích proběhlo oblohou. Ba ani jelení troubení co zvukový doprovod všemu viděnému nescházelo.

Sotva se pak s Alpami pozdravil měsíční srpek a nadešel čas k odchodu, …

… ukázalo se, že stále není konec překvapením. Racionalisté by tu zůstali ledově klidnými s vysvětlením, že na prachobyčejném zkřížení kondenzačních čar z proudových motorů letadel není nic divného – a měli by jistě svou suchopárnou pravdu. Přesto se však nelze navíc ubránit pomyšlení, že se nám tu vlastně vynořila i zjevná symbolika: navzdory všemu vědění pro nás stále spousta věcí v životě zůstává velkou neznámou – tedy velkým „x“ …

27.září:

Své za poslední dva dny uplakané oči si Šumava osušila již včerejšího večera, čímž však ještě zdaleka nebylo vyhráno nad zataženou oblohou. Obrat k slunečnu má nastat dnešního odpoledne, ale v daném okamžiku na tom vlastně nezáleží – ani jedna z těchto dvou odlišných tváří počasí totiž nepřekáží další cestě za šumavskými potůčky, …

… a to třeba i bezejmennými, …

… jejichž peřeje a drobné vodopády zase jednou výrazně ožily svou nezaměnitelnou hudbou, …

… aniž by jakkoli zaostávaly za známějšími a slavnějšími toky ve schopnosti potěšit oko a duši.

26.září:

Podzimní barvy v korunách stromů zatím stále jen opatrně a nesměle našlapují, neboť jejich velké chvíle teprve nadejdou. Tím pádem nic neodvádí naši pozornost od malého historického nahlédnutí do oken budovy vpravo v popředí před zámeckou evangelickou kaplí. Psalo se předminulé století, když za nimi pobýval významný vimperský lesmistr Josef John, iniciátor založení Boubínského pralesa, neboť ona budova byla sídlem tehdejšího lesního úřadu.

25.září:

Z krásného počasí jsme se dlouho netěšili – je to však daň za příznivější teplotu.

24.září:

Poslední zářijová středa se patrně stane nejchladnějším dnem tohoto týdne, ba není vyloučeno, že přímo celého měsíce. Konečně se následkem pohybu teploty v blízkosti bodu mrazu řádně vyjasnilo. Někde rtuť klesla jistě i pod nulu, ale na Boubíně časně zrána zakotvila těsně nad ní. Přesně čtvrt roku před Štědrým dnem se tu příroda zaskvěla bohatou nadílkou poutavých úkazů, když vlivem prudkého teplotního propadu na tuto dobu nezvykle předvedla výstavní zrcadlení nad Alpami.

Včera vyšlo sluníčko bez jakýchkoli odchylek přesně na východě a zapadlo přesně na západě – dnešek v tom jistě zatím nepřinesl zásadní pozorovatelnou změnu.

Postupně začínalo být zřejmé, že zrcadlení nepotká jen alpské vrcholy východně od Smrčiny či mezi ní a Plechým, nýbrž také západně od dachsteinského masivu, kde se právě schyluje k čemusi běžně nevídanému.

Avšak poněkud netradiční tvář ukázala, zahalena lehkým rozostřujícím mlžným nádechem v převládajících teplých barvách, i krajina okolo Luzného, …

… který, jak plyne z porovnání s jeho běžně viditelným charakteristickým tvarem (v rámci fotomontáže byl použit snímek z loňského prosince, kdy panovala dokonale ostrá daleká viditelnost), se dočkal zřetelného optického zkreslení, neboť vykazoval nejen rovněž částečné zrcadlení na obou úbočích (kde je dobře patrná čára rozhraní teplého a studeného vzduchu), ale celkově též lehce nabyl na výšce. Vezmeme-li v potaz, že oproti Alpám je jeho vzdálenost od Boubína v průměru sedmkrát menší – vzdušnou čarou představuje pouhých 23,4 km, jednalo se dnes o zatím nejblíže viditelné zrcadlení.

Dále k severu pak přispěla k zajímavým výjevům především obloha, resp. velmi různorodě modelovaná oblačnost.

V závislosti na stoupajícím a sílícím sluníčku se měnily i tvary stále přetrvávajícího zrcadlení, …

… statečně odolávajícího rovněž stoupající barevné mlze.

Obrat o sto osmdesát stupňů do vnitrozemí pro změnu přinesl zajímavé levé parhelium, …

… ale oko bylo mnohem více přitahováno neobvyklým děním nad alpskými pásy, …

… náhle proměněnými k naprostému nepoznání. Kam se uprostřed všech nečekaných novotvarů poděl Hoher Göll, Grossglockner, Watzmann, Hochkalter a další … ??? Něco principielně podobného tu bylo k vidění např. loňského 19. prosince – http://vimperk.eu/index.php/vimperk/3832

Práce sluníčka začínala být čím dál více znát, ale setrvávající podoba cesty stále nepřipouštěla pochyb o tom, že v noci se i tady činil přízemní mrazík.

Úžasnou tečkou za vší vzpomenutou nadílkou bylo pro změnu pravé parhelium nad Kubovkou ve chvíli, kdy popsaná krása tam nahoře dávno zprůsvitněla do pozvolného rozplynutí.

23.září:

Lesy jsou stále plné hub všeho druhu, jedlých i nejedlých …

22.září:

Podzim, doslova už za dveřmi ve lhůtě kratší nežli čtyřiadvacetihodinové, naladil v jakémsi předstihu vlídnou tvář, která po včerejším večeru a nočním lijáku docela překvapila.

Dokonce se zdálo, že nastřádaná oblačnost se zvedne a odcestuje dále – jako první se jí téměř úspěšně zbavil Bobík, …

… zatímco jeho vyšší bratr čelil mocnější přesile, jejíž vinou zde byla úspěšnost podstatně nižší. Zdá se, že Boubín zkrátka trvá na své čepici, již hned tak nesejme. Navíc si napravo od něj opět nelze nepovšimnout duhy, sice slabší, nežli byly včerejší, ale každopádně i v této bezmála jen náznakové podobě svědčící o tom, že také dnešek, skutečně citelně chladnější, bude místy deštivý. A to vše k nadcházejícímu podzimu jistě patří … dejme tedy létu definitivně sbohem.

21.září:

Ještě před východem sluníčka se obloha nad Vimperkem z valné části skvěla blankytem, jen s lehkou oblačností nad obzorem, který se její zásluhou halil na východní straně do charakteristické rudozlátnoucí opony. Půl hodinky poté se však nad zámkem náhle zjevilo známé bělošedo … a poslední letní neděle přichystala na uvítanou několikaminutovou spršku.

Ta dnes s nemalou pravděpodobností nebyla z posledních, ba možná i včetně kompenzace krásnou dvojitou duhou.

O necelé tři hodiny později už se zdá, že dnešní den budeme moci nazvat duhovou nedělí – teplý vítr si pohrává s houstnoucí oblačností, která nám sice postupně čím dál více odpírá původní ranní blankyt a dopolední slunečno, ale sedmibarevné zdobení, byť sice jen útržkovitě, pokračuje.

Nástup podzimu se má nést ve znamení výrazného poklesu teploty. Není tedy divu, že Boubín dnes již preventivně sáhl po čepici, neboli vydatná západní oblačnost oproti včerejšku proudila o poznání níže a zachytila se tak o jeho vrchol. Tím současně potvrdila včerejší hypotézu, že sluníčko již nedostane šanci k poslednímu letnímu rozloučení. Uprostřed marného čekání, že západní vítr přece jen vedle drobných, chvílemi shora nepatrně promodrávajících trhlinek způsobí i nějakou hlubší, člověk hnedle přeslechl zprvu nesmělé pianissimo prvních dešťových kapek, které se po chvilce rozšuměly do nepřehlédnutelně promáčející pravidelnosti.

Ani sestup do nižších poloh, třebaže barevně mírně odlišných, již nepřinesl sebemenší náznak zrůžovění západního obzoru, což je však příznivou zprávou pro lovce inverzí. Poklesne-li v příštích dnech teplota na nejvyšších šumavských místech do té míry, že se Boubín, což není vyloučeno, dočká i prvních sněhových vloček, pak se lze těšit na skutečně zajímavé výjevy. V této chvíli však nezbývá nežli zopakovat ono včerejší „uvidíme“ …

20.září:

Ač jsme se v průběhu poslední letní soboty přece jen dočkali občasného pokropení, včerejší předpoklad se zatím víceméně naplňuje. Po celý den vládlo až nečekané teplo, a jestliže byly slibovány i bouřky, přinejmenším Vimpersko jich bylo opět ušetřeno. Totéž však jistě není možno říci o vnitrozemí, což mimo jiné potvrdil i večerní pohled z Boubína.

Také v Alpách, dnes zcela neviditelných, si dle všeho leckde užili své …

… a málokdo by koneckonců možná dal ruku do ohně za to, že třeba na Českobudějovicku měli celkově hezčí počasí nežli na Šumavě.

Ostatně od západu se chystal nový nápor neprostupné temné oblačnosti, ani přes občasné trhliny pranic neslibující možnost pozdravit se z rozhledny se zapadajícím sluníčkem, …

… opět o sobě dávajícím vědět všehovšudy charakteristickými odstíny oblohy mezi letmo protrženými mraky. I tak by člověk určitě neodcházel nespokojen, neboť působivé podívané, ke všemu za příjemné dvanáctistupňové teploty, tu byl dostatek, přičemž navíc zjevně nehrozilo, že by se svižně proudící mračna snad měla zastavit o boubínský vrchol.

Přece jen však měly přijít chvíle, které lze bez zaváhání nazvat velkolepými. Ohlásily se tímto prvním náznakem, vzápětí zdramatizovaným do podoby citelného ztmavnutí vrchní oblačnosti.

Byl to ale nanejvýš šťastný krok, neboť ještě zvýraznil okamžik, v němž sluníčko promluvilo v rámci svých možností …

… co největší silou. Tušilo snad, že v příštích dvou dnech už by mu nemusela být popřána ani takováto příležitost, takže jde možná o jeho poslední letní rozloučení?

Odpověď nebyla v daném okamžiku k odhadnutí, …

… protože oblačnosti stále přibývalo a zítřek nám meteorologové malují v mnohem uplakanějších barvách. Takže jako vždy neselže jediné slovo: uvidíme … 🙂

19.září:

Před námi je poslední víkend, který letos můžeme nazvat letním. Zda půjde o léto v pouze kalendářním významu, či se naopak ještě dočkáme skutečných, aspoň symbolicky letních příznaků, možná předznamenal již páteční Boubín. Osvobozen z hustomlžné obruče opět shlíží ve svém majestátním poklidu do pastelově vyladěného okolí, …

… naslouchaje přitom od časného jitra mocnému jelenímu troubení, a to nejen z obory pod Bobíkem, nýbrž ještě z dalších dvou stran.

Oproti větrným předchozím dnům tu dnes panovalo naprosté bezvětří, ba teplota předčila o tři stupně vimperskou, jež před pátou hodinou činila devět stupňů.

Samotný sluneční východ pak nebyl zdaleka tak zajímavým jako vše, co se začalo odehrávat následně, …

… kdy se naplno projevila náladotvorná schopnost svěžích barevných proměn.

Co chvíli jako by zrak zalétal do zcela nové krajiny, …

… zatímco sluníčko stálo před úkolem nějak se vypořádat se zdánlivě neprodyšným patrem tmavé oblačnosti.

Nicméně právě ta byla rozhodující příčinou vzpomenutého pastelového nádechu dnešních barev, jimiž se zákonitě přioděly i viditelné vrcholky dalekých Alp, …

… které, sice na svou dálku rozostřeny mlžným opatrem, se dokázaly prosadit nad hustým pásem tamní inverze. Poslední letní víkend by jistě mohl z hlediska počasí vyznít aspoň o něco lépe nežli jeho povětšinou uplakaný předchůdce.

18.září:

Leckdo by možná odhadoval, že se nacházíme před některou z vimperských základních škol – tento chodník však vede kolem gymnázia 🙂 .

17.září:

Jsou místa, na která se člověk vydává v očekávání vytouženého odpočinku a slastné úlevy ode všeho, čím je mu tento svět pohříchu schopen ztrpčovat život. I tady se však občas silně vnutí pomyšlení, že nebýt záležitostí negativních, asi bychom si, nemajíce potřebného kontrastu, náležitě nevážili věcí pozitivních.

Jak jinak totiž, tváří v tvář podobným výjevům, aspoň nějak ospravedlnit smutnou skutečnost, že když se rozdávala inteligence, mnozí jedinci, patrně z obavy, že budou nuceni používat hlavu k myšlení, raději obětovali čas a vystáli podstatně delší frontu na tupost, omezenost a primitivismus ? Nakonec už ani každý pohled z boubínské rozhledny není vždy nutně lékem pro duši … inu, homo „sapiens“ zase konal v přírodě své dílo …

16.září:

Do mlhy jsme se společně nahleděli v posledních dnech nadmíru dost, překročme tedy nudně šedivou skutečnost, že ještě i dnešní Boubín se v časných ranních hodinách nevyhnul totálnímu mokrému neprůhlednu, jímž ovšem přece jen chvílemi vysoko nahoře prosvítal měsíční srpek a živil tak naději ve vše, co později následovalo. V okamžiku, kdy se mlha vlivem poměrně silného východního větru začala odshora trhat a tu a tam otevřela pohled na sluníčkem ozářené cirry, bylo vyhráno, …

… a to, jak se dále ukáže, dokonale.

Pranic nevadilo, že mlha se pod prvními náznaky blankytu nechce jen tak vzdát, neboť představovala velký příslib úchvatných jevů, …

… pokud k nim ovšem na opačné straně popřeje sluníčku dostatečnou sílu. Do hry byl nicméně stále zapojen i východní vítr, takže po chvíli skutečně nadešly okamžiky, …

… v nichž se východní opona naplno otevřela a na západní straně umožnila zrod půvabné sluneční glorioly.

Člověk najednou – jako už tolikrát – nevěděl, na kterou stranu se otočit dříve, zda sledovat více působivou práci větru, …

… či potěšit oko některou z dalších, výraznějších gloriol – ke všemu dvojitých, neboť větší vznikla kolem vrcholu samotné rozhledny, zatímco menší uvnitř kolem fotografovy hlavy.

Ono totiž vymést ze šumavských lesů týden usazené mlhy není chvilkovou záležitostí, přičemž snímek zdaleka nepřenese v plném rozsahu atmosféru celého fantastického proměnlivého reje, který se kolem dokola rozhledny odehrával.

A už se vynořuje i Trojmezenská hornatina …

Co nevidět bude vysvobozen i Bobík …

… a nejbližší okolí Boubína se postupně navrátí do podoby známé těm, kteří si zamilovali nejen tento kout světa, ale též pohledy na něj, kolik se jich jen ze všech možných stran nabízí. Velká radost pak čeká všechny, kdož toužili po slunečném počasí. Konečně se dočkají.

15.září:

A zase pavučina, řeknou si možná mnozí … co naděláme, září je prostě jejich měsícem – a jak je vidět, někdy se na jediném snímku sejde hned trojí hradba.

Mlžná během dvou příštích hodin povolí a pavoučí aspoň oschne , …

… třebaže obojí jen velmi neochotně.

Ale na naše dva šumavské bratry – totiž Bobík s Boubínem – si budeme muset v panoramatech, jimž zpravidla výrazně dominují, počkat o něco déle, neboť jejich oblačné čepice jsou oproti spodní mlze výrazně trvanlivější.

14.září:

Nadcházející druhá půle září by snad měla, jak čerstvě hlásí meteorologové, postupně přinést ještě prosluněné babí léto.

Předehra k němu však zatím vykazuje velmi kontrastující podobu, …

… byť dnes již se zřetelným zábleskem snahy o narušení dosavadní víkendové jednotvárnosti.

13.září:

Chtělo by se zajásat, že nám na Boubín vedle prostoduchého čmárání a rytí po rozhledně všemi, kdož se domnívají, že by svět jinak byl zásadně ochuzen o nepostradalenou informaci, že sem vylezli (a nepochopili, že za účelem svého zvěčnění najdou již dole ve schránce vrcholovou knihu), konečně zavítala také skutečná kultura, a to dokonce v podobě básně, kterou pro pomník svému oblíbenému psovi složil samotný lord Byron. Ten, kdo ji sem však takto do dřeva vyvedenou položil, patrně netuší, co tu dokáží vichřice. Nemusí totiž nutně jít zrovna o orkány Kyrillova formátu, aby i takovýto kus poctivé fošny odlétl jako pírko …

Krom výše uvedené básně dnes kompletně promočená věž více nenabídla, inu, opět nadešlo počasí, že by člověk psa nevyhnal – snad ani onoho bájného trojhlavého, který tu prý hlídá v podzemí ukryté poklady.

Ovečkám nicméně vyhnání zjevně nevadilo, ba chvílemi na sebe i vzájemně viděly, …

… neboť mlha, jež by povětšinou mohla směle soupeřit i s pověstnými londýnskými, ke všemu doplňována mírným deštěm, přece jen občas řídla. Právě déšť však v průběhu dne naopak dozajista ještě zesílí.

12.září:

Zatímco šumavské lesy bohatě pijí z další deštivé nadílky, připomeňme si, že stále ještě nabízejí krásně zralé plody ze svého letošního bohatství – vedle úrody borůvek též brusinky.

11.září:

Počasí se nám opět zvolna chystá nepřát – obloha věstí blížící se déšť, což ovšem nemusí být na překážku malé procházce po proudu Hamerského potoka, nejmohutnějšího pravostranného přítoku řeky Vydry, pověstného mimo jiné i tím, že se na něm v dávných dobách rýžovalo zlato.

Poblíže Hamerských Domků, samoty náležející k Horské Kvildě, potok opouští svůj poklidný klikatý běh loukami, nabývá na šíři …

… i síle a pokračuje zalesněným údolím mezi vrchy Sokolem a Lišákem vstříc vzpomenuté Vydře, ba místy dokonce zásluhou svého finálního charakteru horské bystřiny připomíná její zmenšenou napodobeninu. Zbývá dodat, že tyto končiny jsou též dějištěm Klostermannova románu V ráji šumavském.

10.září:

Když se cestou na Boubín ještě za tmy protrhává všudypřítomná mlha a sem tam se objeví hvězdy, nemusí být ještě zdaleka vyhráno. Ba ani viditelný úplněk nezaručuje neměnnou situaci. Ten dnešní ovšem navzdory mlžnému obklíčení nahoře zvítězil …

… a stal se tak příslibem pestřejší podívané, i když dohlednost byla mizivá.

Poměrně dlouhou dobu se zdálo, že na rozdíl od úplňku nemá sluníčko šanci na podobný úspěch, ale dosavadní poklid náhle zčeřil větřík, který se postaral o vyčištění vyššího patra oblohy nejen nad zpola neviditelným Bobíkem, …

… nýbrž i na západní straně, již takto vyzdobil efektními oblačnými pruhy.

Přesto však bylo nakonec zřejmé, že dnes nás očekává povětšinou slibované polojasno, …

… neboť mlha má stále v záloze čerstvé posily, …

… aby sluníčku téměř s železnou pravidelností zákeřně křížily dráhu.

9.září:

Říkává se, že čeho je moc, toho je příliš. Byť jsou šumavské mlhy tradiční neodmyslitelnou součástí zdejšího charakteristického krajinného koloritu, …

… někdo si uvedené rčení může vztáhnout i na ně, …

… a to tím spíše, čím více podobně chmurných pohledů se mu uprostřed delšího pobytu v šedobílém sevření naskytne. Vždy je tu však známé pravidlo, že jedenáctá rozhodne. Nikdy sice vlastně nevyzní k všeobecné spokojenosti – bereme-li spravedlivě v úvahu stejnou měrou skalní mlhomily jako příznivce slunečného počasí, …

… ale někoho vždy každopádně potěší – dnes konkrétně na východním úbočí Sokola (či Antýglu) zrovna druhou (s velkou pravděpodobností početnější) skupinu jmenovaných.

Opět se stále větší silou připomněl nadcházející podzim …

… spolu s náznaky blankytu doznívajícího léta, …

… to vše za nakonec příjemné jednadvacetistupňové teploty.

8.září:

Šumavská jitra nám teď každodenně nabízejí okamžiky, …

… jejichž plnému prožití by sebelépe míněná průvodní slova jen stála v cestě.

7.září:

Jistě si nelze naříkat, že první zářijová neděle by postrádala pestrost – v rámci celkově vydařeného dne nescházely ani odpolední bouřky s deštěm, …

… po němž v podvečer zazářila na východní obloze tu silnější, tu slabší duha.

V noci pak o sobě dal vědět jasný měsíční kotouč, jemuž scházejí pouhé dva dny do úplňku.

6.září:

Do jaké míry se naplňuje včerejší úvaha o ranních mlhách, ukázal sobotní Boubín.

Po celém obzoru nebylo místa, kde by scházelo charakteristické bílo. Nejkoncentrovaněji se objevovalo na jižním směru.

Severovýchod, z daného hlediska zjevně chudší, byl vyladěn do poněkud jiných odstínů, …

… jejichž zákonité postupné proměny právě tady vyznívaly nejmarkantněji.

Jih pro změnu působil jako spousta drobných ostrůvků, roztroušených v bělostném moři pod rozsáhlejším souostrovím Trojmezenské hornatiny.

Skutečnost, že na západě byl k zahlédnutí Luzný, se dala s ohledem na prakticky neviditelné Roklany, jejichž pouhé miniaturní špičky zaznamenal jen vydatně napnutý zrak, tentokrát považovat téměř za bonus. Dlouho na sebe dal čekat i Velký Javor, zatímco dokonale zřetelným byl od samého počátku cca 20 km vzdušnou čarou vzdálený Tetřev, jenž na opačné straně svými tvary téměř připomínal (jen o něco níže) prve jmenovaný vrchol.

Sluníčko slibovalo krásný den, některé mlhy vydatně probarvilo, jiné postupně rozpustilo …

… a po průběžných náznacích drobného deštíku, ba dokonce slabých bouřek, které mimo jiné přinesl celodenní průběh počasí, ozdobilo blížící se večer krásnými halovými jevy – zde je k vidění konkrétně tzv. malé halo s pravým parheliem, ba i náznakem svrchního dotykového oblouku.

5.září:

Počasí se nám podle očekávání vylepšilo, ale ranní mlhy se na Šumavě stanou čím dál častějším hostem, …

… stejně jako bude přibývat oku lahodících barev.

Pavoučci se mají k dílu, jímž se v těchto dnech nejlépe chlubí po ránu, …

… dokud stále ještě letní sluníčko nestihne osušit výsledky jejich kouzelné a příkladné píle.

4.září:

Mlha sice zatím přetrvává, ale počínaje dnešním odpolednem by měla pro příští dny vyklidit oblohu sluníčku.

3.září:

Šumava se nám kompletně ponořila do husté mlhy, …

… která však jistě není překážkou např. sběru borůvek, jichž se nalézá v lesích stále ještě hojnost.

2.září:

Už snad i ty dřevěné sovičky v městském parku jsou dnes rády za svůj úkryt před další porcí vlezlého deště …

1.září:

Září nepřišlo s ničím originálním, všehovšudy dokonale opsalo závěrečnou srpnovou náladu (čímž přímo svádí k varovnému zdvižení kantorského prstu, neboť opisováním nedává zrovna dobrý příklad školákům, kteří dnes po dvouměsíčních prázdninách opět usedli do lavic 🙂 ) – tedy jednoduše a doslova řečeno: samá voda. Šumavské lesní potůčky si ovšem na rozdíl od promoklých lidských jedinců libují …

… a vesele i ve svých nejtajemnějších zákoutích prozpěvují.

Započal měsíc, jehož dvaadvacátý den se stane současně prvním dnem astronomického podzimu. Příroda nám to nicméně místy připomíná již teď, po několik posledních dnů, …

… během nichž vytáhla a oprášila odpočívající paletu, na níž už pilně míchá a zkouší barvy pro své příští tradičně velkolepé dílo. Pranic přitom nevadí, že se nám Šumava zatím stále chmuří.

Léto prý ještě dostane šanci, takže se máme nač těšit …

… a současně si, nežli mlhy opět vpustí (snad již pozítří) naplno do hry sluníčko, zatím můžeme vychutnávat atmosféru, která patří v našem krásném koutě světa k nejfotogeničtějším.

Fotokronika Jana Tláskala – srpen 2014