Vimperk – Fotokronika Jana Tláskala – říjen 2014

1 října, 2014
14:48

JAN TLÁSKALFotograf, muzikant, ŠumavákRozbalit rozhovorSbalit rozhovor

Neděle 12. únor 2012 21:24

ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal.

Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.

Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?

Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.

Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí?

Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .

Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?

V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.

Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?

I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce.

Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?

Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni.

Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát?

Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .

Jaký byl váš vůbec první fotoaparát?

Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant.

Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo?

Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál.

Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete?

Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku.

Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu?

Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím.

O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?

Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.

Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem?

Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa.

Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?

Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.

Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí?

V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku.

Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál?

Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení.

(red)

Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala http://obec.sumava.eu/index.php/sumava/131-fotografove/3563-jan-tlaskal

31.října:

Jediný den odpočinku potřebovala inverze k tomu, aby se opět vzchopila a vytvořila kolem Boubína fantastickou atmosféru, kterou neobsáhnou slova, ale jedině hudba …

V každém se tváří v tvář viděnému rozezní něco jiného … ale dnešek tu hrál první větu z třetího klavírního koncertu d moll Sergeje Rachmaninova …

Takže na rozloučenou …

… s říjnem 2014 …

… zbývá jedině tiše naslouchat … http://www.youtube.com/watch?v=1u3fLUjc2b4 …

… a současně očima vychutnávat každý tón …

30.října:

Včerejšího večera předpokládaná mlžná čepice nedosáhla na Boubíně vydatnosti, která by vrchol zahalila na delší dobu – naopak začala za stále sílících slunečních paprsků poměrně rychle klesat. Stejně tak inverze v severozápadním okolí hory byla povětšinou spíše symbolickým oparem, …

… jen místy houstnoucím do ostrůvků krátkodobého neprůhledna, jaké se zde ukazuje např. pod Mářským vrchem.

V každém případě byl Šumavě opět darován krásný podzimní den, …

… což je ze všeho nejdůležitější.

Určitě pak není daleko pravdě předpoklad, že přání, aby takových dnů bylo do konce roku co možná nejvíce, …

… spojuje v této chvíli naprostou většinu nejen Šumaváků, …

… nýbrž snad i nejzavilejší vzájemné politické odpůrce.

29.října:

Inverzní hladina opět stoupla, a to do až výše třinácti set metrů, což po ránu způsobilo na většině šumavského území husté mlhy. Teplota pro změnu zvolila opačný směr, totiž klesla pod nulu, a to třeba ve Vimperku třemi stupni. Naštěstí lze i za takové souhry okolností stále najít oku příjemnější způsob, který by jednoduše sdělil, že na Šumavě zkrátka přituhlo 🙂 .

Boubín totiž sice zrána předložil něco podobného, co se zde nabízelo již včera – snad jen s již zmíněným navýšením inverzní hladiny, která tím pádem zcela ukryla veškeré další hory včetně Alp, ovšem v průběhu dne došlo k dokonalému obratu, v jehož rámci se i vrchol včetně rozhledny zahalil hustou, od západu se nepřetržitě nasouvající mlhou, zatímco inverze opět ustoupila.

Za dané situace bylo možno považovat za úspěch, že v podvečer se celá krajina za třístupňové, tedy oproti ránu opět stoupající teploty …

… vyčistila aspoň do takovéto dohlednosti (v průměru cca 15 – 20 km) …

… a zapadající sluníčko o sobě dalo vědět nepatrným zrůžověním celkově nevýrazné oblačnosti.

Těžko tu odhadnout, zda se zítřek vyvine v novou porci inverze, či si boubínský vrchol odpočine pod další mlžnou čepicí.

28.října:

Inverze nadále trvá, ale přece jen zaznamenala mírný pokles. Ten však oproti včerejšku umožnil Vimperku a dalším obcím dát o sobě na potemnělé oblačné hladině vědět aspoň prostřednictvím světelných ostrůvků. Vynořila se též špička vysílače na Mářském vrchu.

Viditelnost Alp získala na brilanci, a to mimo jiné i neopomenutelnou zásluhou silného větru, jenž sice průběžně měnil směr, ale převažující měrou se hlásil od východu. Krom toho, že nemálo ztěžoval fotografování delšími časy, …

… především zase jednou výrazně násobil pocity vlezlého chladu, ačkoli dnešní teplota tu ve skutečnosti naopak o jeden stupeň stoupla – teploměr ukázal čtyři stupně nad nulou.

Bezvadně vymetená obloha bez jediného mráčku snad musela překvapit i samotné sluníčko, navyklé v poslední době spíše samým úporným zápasům.

Však se okamžitě začalo činit do té míry, že následné barevné proměny po celém obzoru …

… bylo možno bez zaváhání nazvat bleskovými.

Vimperská situace se i navzdory poklesu inverzní hladiny zdála být totožnou se včerejší, ale zdání, jak známo, může klamat. Město pod Boubínem se naopak s velkou pravděpodobností o státním svátku dočká skutečně svátečního počasí.

Nasvědčuje tomu i skutečnost, že z vln se náhle začíná nořit ještě časně zrána všehovšudy špičkou vysílače svítící Mářský vrch.

Alpy vystavují své čím dál prozářenější vrcholy v plné kráse po celé délce svého jižního obzorového pásu, …

… až se nelze ubránit skryté otázce, jakým způsobem bude tento úžasný vývoj počasí pokračovat v příštích dnech.

27.října:

Zdá se, že matka Příroda si včerejší zmínku o klesající a ustupující inverzi vyložila jako výtku …

… a rozhodla se popsaný stav věci, považujíc jej za prohřešek, neprodleně napravit. Na usmířenou pak hned přidala od samého rozbřesku malý bonus …

… v podobě zřetelně viditelných Alp.

Pro nejen podboubínská města, vesnice a osady to ovšem znamená monotónně šedou oblohu, …

… i když nikoli bez možnosti, že by se ona šeď v průběhu dne aspoň částečně protrhla …

… a třeba jen změnami odstínů všem připomněla, …

… že vysoko nahoře září uprostřed blankytu sluníčko.

Výsady užívat si naplno jeho záře se dnes ostatně dostalo jen několika vyvoleným vrcholům – krom plně kralujícího Boubína ještě špičce Bobíku či Trojmezenské hornatině, zatímco v případě Solovce, Knížecího stolce a jeho sousedů jde spíše o občasné nádechy uprostřed soustavného potápění. Chlum, Kleť, Libín nebo Mářský vrch naproti tomu naplno zakoušejí roli bájné Atlantidy – na dně oceánu.

Zato alpské vrcholy se pod slunečními doteky vybarvují stále malebněji.

Jelikož inverzní hladina výrazně stoupla i směrem k západní Šumavě, lze očekávat další „bonbónek“ …

… v podobě sice ne příliš zřetelné, ale přece jen viditelné elipsovité glorioly kolem promítnutého stínu boubínského vrcholu.

Nad Vimperkem zůstávají oblaka zatím stále zavřená …

… a na opačné straně se inverzní jazyk zrovna plíží do Boubínského pralesa.

Poslední pohled náleží oslnivě zlátnoucí hladině, zatímco zpáteční cesta vede nemilosrdně pod ni …

26.října:

Když se včerejšího večera nasunula k našim západním hranicím mohutná vlna srážkové oblačnosti, zdálo se, že co nevidět zasáhne i do dění na boubínské obloze a nemálo zamíchá všemi dosavadními předpoklady dalšího vývoje počasí. Déšť k nám však nakonec nedorazil, jako by jej západní Šumava zastavila. První ráno ve starém dobrém středoevropském čase tedy sice přece jen překvapilo, ale navýsost příjemně.

Inverze, u níž by bylo možno očekávat oproti včerejšku o něco větší výši i blízkost, na severovýchodním směru naopak ještě o něco ustoupila do vnitrozemí …

… a mírné zvýšení zaznamenala pouze na jihu, kde tentokrát zcela ukryla Alpy. Ale ty bylo koneckonců možno v záplavě náhlé barevné krásy s klidným srdcem oželet, neboť se nabízela spousta jiných, mohutnějších a přitažlivějších lákadel. Jejich postupné proměny a střídání zajisté nepotřebují dalších průvodních slov, …

… snad jen vyjma stručných údajů pro milovníky meteorologie: tři stupně nad nulou, mírný jihozápadní vítr.

Jakmile doznělo takřka půlhodinové ohnivé intermezzo a mezi bohatými oblaky začal převládat klasický denní blankyt, čekalo závěrem přece jen ještě jedno překvapení.

Oproti jindy běžnému stoupání vlivem sílícího sluníčka totiž začaly jižní inverzní pruhy tentokrát pro změnu klesat a řídnout, …

… čímž nakonec přece jen vysvobodily do té chvíle ukryté alpské vrcholy – přesněji řečeno jen některé z nich.

Poslední říjnová neděle se tak může rozvinout do plné podzimní slunné krásy …

25.října:

Další z teplotních změn nepřinesla až tak velký propad, jaký očekávaly některé meteorologické internetové stránky, vše se podobně jako ve středu točilo okolo bodu mrazu – povětšinou spíše nepatrně nad ním. První sněhová ochutnávka stihla během teplejšího včerejška vzít zasvé, pocit zimy však setrval – jen díky bezvětří nebyl nepříjemně vlezlým.

Inverze se kupodivu stále držela v uctivé vzdálenosti od Boubína, ale tím více lákala zaměřit se dnes především na postupné proměny vybraných míst, …

… ať již v blízkosti dominantního Bobíku, …

… či tajuplně zahalených Alp.

Slunce tentokrát povstalo přímo z hlubin oblačného oceánu …

… a ničím neomezováno zaplavilo brzy celý kraj svým zlatem.

Jižní obzor však přesto poměrně dlouho setrval v růžové náladě, …

… jež vládla i na protilehlé straně nad Vimperkem, avšak jistě nikoli přímo v něm samém. Město, ještě časě zrána dokonale volné, se totiž zase jednou čerstvě octlo pod inverzním příkrovem.

A tak se opět potvrdilo, že cesta k volnosti …

… vede jedině vzhůru.

Bělost tu vystřídala svého původce – od nedávného sněhu převzal žezlo noční cestář mrazík …

… a měl se k dílu po celé trase až na Kubovku, kde mu přispěchala na pomoc proti sluníčku též čerstvá mlha.

V lesích toho mnoho nezmohla – naopak, přinucena sluníčkem ke spolupráci, vyvolala jen příjemnou vzpomínku na minulou sobotu, kdy dosahovala výrazně výš.

Dnes pro změnu i ona přehodila výhybku a rozhodla se vydat po lidských stopách do nížin …

24.října:

I taková umí být Šumava. Má za sebou první sníh …

… a dva měsíce před Vánoci tu ještě kvetou růže.

23.října:

Pravá podzimní plískanice – tak zní nejvýstižnější charakteristika předposledního říjnového čtvrtka. Ale pro nejchladnější místa to neplatí … tam stále vládne bílo.

22.října:

Noc na dnešek patřila svým průběhem k zatím nejpestřejším v měsíci. Od jihu hřímalo, chvílemi lehce mrholilo a vše korunoval ještě před půlnocí vydatný vichr – to vše za mírně stoupající teploty. Jak se bude tvářit ranní Boubín? Inu, bylo pravděpodobné, že procitne v poctivé neprůhledné čepici, což se za úsvitu i potvrdilo.

Očekávaný teplotní skok se skutečně konal – rtuť na rovné nule a ledový západní vítr, který sice nedosahoval vydatnosti nočního, ale s mlhou přece jen sem tam dokázal zacvičit, …

… čímž odhalil, že sluníčko je prakticky bez šance vinou dvojí oblačné hradby, nad niž by napřed muselo vystoupat.

Ani pak ale nemělo zaručeno vítězství, neboť mlha, z níž se snášely drobné sněhové vločky, měla tentokrát velké pole působnosti a každou náhle vzniklou mezeru dokázala vzápětí zase vyplnit.

Jistě se nedala očekávat bílá kalamita, …

… ale první sníh na Boubíně každopádně leží, …

… takže první zdvořilostní návštěvu paní Zimy ve stále ještě podzimním hájemství máme za sebou, …

… a to v nemalém územním rozsahu.

I Johnův kámen si pořídil první sněhovou čepičku, byť si jí v tomto období zřejmě ještě příliš neužije. V následujících dnech by přece jen měly ještě převažovat teploty nad nulou, třebaže nedávné babí léto již připomínat asi nebudou.

21.října:

Předchozí deštivý večer položil základ krásnému jitru, …

… jež ocenili opět jistě především milovníci inverzních výjevů.

Podzim tak zatím střídá dvě své typické tváře, ale otázka, kdy se s předstihem (možná měsíčním) přihlásí též první příznaky zimy, …

… už bude v těchto a dalších dnech stále aktuální.

20.října:

Při pohledu na dnešní dopolední osluněný, nicméně již i lehce zamračený Vimperk by nejspíš málokoho napadlo, že časně zrána o více než šest set nadmořských metrů výše vypadala situace mnohem dramatičtěji, …

… neboť v praxi představovala známé rčení „kdo s koho“.

Vůbec totiž nebylo jisté, zda obzor dříve uzavře temná oblačnost, hnaná za devítistupňové teploty od západu přes Boubín …

… a Bobík do vnitrozemí, …

… či zda zůstane vycházejícímu sluníčku aspoň skulinka, jíž by nás pozdravilo.

Naštěstí se potvrdila druhá možnost, …

… ale jistě se nedalo mluvit o velkém vítězství.

Však ani Vimperk, který se ještě za úsvitu mohl pochlubit čistou hvězdnou oblohou, …

… se dle všeho dlouho krásnému počasí těšit nebude. Přímo se pak vnucuje otázka, zda nás vbrzku nečeká další teplotní zlom, který by za daných okolností nebyl ničím překvapivým.

19.října:

Babí léto pokračuje – i noc třetí říjnové neděle byla nad očekávání teplá …

18.října:

Stačí pouhých čtyřiadvacet hodin a deštivé dny obratem ústí v příjemný víkend. Ranní boubínská teplota sice poklesla na čtyři stupně nad nulou, ale to je jen logický základ všeho, co se pohledem z vrcholu, budícího již zdola od Korkusovky dojem zahalenosti mlhou, nabízí.

Půl hodiny před slunečním východem opět přitahují oko alpské vrcholy, jen tentokrát nikoli zrcadlením, jak by se na první letmý pohled mohlo zdát, nýbrž dlouhým úzkým oblačným pruhem, jenž nejen jim, ale též Smrčině opticky tvoří jakýsi strop.

Obzor je oproti předcházejícím dnům až nezvykle čistý, leč i tak si sluníčko k svému prvnímu pozdravu …

… muselo ze všeho nejdříve najít škvíru v nízkém pásu oblačnosti.

Zdolává jej však během necelých dvou minut …

… a neprodleně se pouští do svého obvyklého nepřehlédnutelného barevného díla. Na rozdíl od něho se však mnohem větším překvapením stává skutečnost, že v zdánlivě vyčištěném okolí Boubína se náhle dává do pohybu jako by dosud kdesi v hlubinách lesů ukrytá zásoba inverzní nadílky.

I temelínské páry se zdají nevycházet z údivu nad tím, co nečekaně vidí …

Vše totiž započalo takovýmto nesmělým náznakem, svědčícím spíše pro rozplývající se zbytky sluníčkem ohřívané mlhy, …

… avšak zdánlivé rozplývání se ve skutečnosti ukázalo být pravým opakem, …

… totiž houstnutím až do neprostupné běloby, skýtající ovšem sluníčku jako vždy ideální malířské plátno.

Na východní straně pak putující inverze dokonce jednu chvíli kopíruje severní svah Bobíku – samozřejmě jen zdánlivě, neboť neproudí v jeho těsné blízkosti, nepřetéká bezprostředně jeho vrchol jako o předminulém pátku.

Dosud viditelné Alpy se během chvilky tradičně zanoří do stoupající mlhy a vše nasvědčuje tomu, že působivé výjevy se přestěhují do nitra okolních lesů.

A tam je také o nějakých čtyřicet minut později nacházíme, …

… aniž by, neviděny zde poprvé, měly kdy šanci zevšednět.

17.října:

Dnešní příděly vody asi potěšily málokoho … ano, počasí skutečně nepřálo hlavě v oblacích – ba naopak, pohledem pod nohy přece jen tak zle nebylo 🙂

16.října:

V půli října je možno klidně říci, že bylo-li září měsícem pavučin, lze ten stávající stejně vzletně nazvat měsícem mlh.

15.října:

Boubínský výstup započal trojím překvapením. Prvním bylo již nad Kubovkou sice slabší, ale přece dobře viditelné měsíční halo, které bývá téměř vždy předzvěstí dalších zajímavých úkazů. Druhé potěšilo již na rozhledně, kde kupodivu zůstal na svém místě od pondělka zde zapomenutý teploměr (ukazující momentálně devět stupňů nad nulou) – inu, přece jen není v Čechách ještě tak zle (ačkoli, pravda, obyčejný teploměr nepředstavuje pro nenechavce atraktivitu např. hromosvodového měděného drátu). Třetím pak byla tato temně modrofialová jižní obloha, pohlížející dolů nejedním zlověstným okem a neklamně tím svědčící, že se na nás cosi chystá. V daném okamžiku ještě panovalo naprosté bezvětří – s ohledem na viděný výjev až nepřirozené.

Do prazvláštních barev se vyladil i sever, působící však celkově značně klidněji.

Náhle se přihlásil jihovýchodní vítr a uvedl do pohybu vrchní oblačnost spolu s plazivými zbytky inverze v údolích – bylo otázkou okamžiku, kdy se vše, co momentálně vidíme nad Smrčinou či Plechým, …

… přižene i nad Boubín.

Cvičené oko pak navzdory dané situaci mohlo na obzoru nalevo od Smrčiny zachytit známé siluety rakouských Alp.

Poklidně stoupající temelínské páry zatím stále vypovídají o tom, že k nim ještě vítr nedorazil.

Nad Bobíkem se však situace již výrazně mění a lze očekávat, že do ní zajímavě zasáhne sluníčko, jež dosud sice nebylo k vidění, …

… ale postačí mu mezera v oblačnosti, aby se během chvilky postaralo o zajímavé barevné kreace.

Prakticky v tomtéž okamžiku, kdy se ukázal náznak prvních paprsků, dopadly na rozhlednu první dešťové kapky …

… a vzápětí nabyly na pravidelnosti, která však vlivem toho, co se začalo náhle dít na východní straně, neměla šanci stát se signálem k opuštění věže – jen prověřila vodotěsnost fotoaparátu.

A tak došlo k zajímavému paradoxu, v jehož rámci působila krajina kolem Bobíku za stále houstnoucího deště jako zachvácena požárem. V té chvíli se však již signál k ústupu stal skutečně aktuálním, neboť vedle všudypřítomného přibývajícího mokra bylo navíc jasné, že vrchní oblačnost učiní viděné kráse během chvilky rázem konec. Šumava se opět pohroužila do pláče.

14.října:

Slibovaný déšť přišel již v noci, takže ráno se stalo zajímavým a každopádně milým překvapením, jakož ostatně i vývoj počasí celého dne.

13.října:

Říjen nám v právě započatém týdnu vstoupí do své druhé poloviny, a to stále v nezvykle vysokých teplotách – boubínská jako by dnes ctila datum, když dosaženou třináctkou překonala nejen všechny dosavadní, nýbrž i vimperskou teplotu, která činila pouhých devět stupňů.

Tváří v tvář kráse, jakou tu opět nabízela časně ranní obloha, se nechtělo pomýšlet na slibované srážky, …

… byť je více nežli pravděpodobné, že nás neminou, což koneckonců jistě ocení všichni, kdož se těší na další inverzní nadílku (samozřejmě pohledem shůry).

Ta stávající je zatím spíše stále na ústupu od Boubína, ale i tak je schopna nejen vytvořit tradiční kulisu vycházejícímu sluníčku, …

… nýbrž s pomocí mírného větru též lákat oko zdánlivými náznaky Kelvin-Helmholtzových mraků, …

… které však nakonec do charakteristických tvarů nedotáhla.

Zítřek tu nicméně ve stejném čase nenabídne patrně ani to, neboť se dle všeho ponese ve znamení deště.

12.října:

První sluneční paprsky ladí pod prakticky bezmračnou oblohou především červeň se všemi jejími tóny – takové je probuzení druhé vimperské říjnové neděle … 🙂

11.října:

Nevyzpytatelnost počasí se dnes nad večerním Boubínem projevila rozpouštěním studené fronty, přičemž však teplota zde vystoupila oproti včerejším deseti stupňům ještě o dva další výš.

Výsledkem tak byla opět mírně jiná barevná tvář …

… a s ní zákonitě spojená nálada celé krajiny, byť za opakující se absence samotného zapadajícího sluníčka.

Poslední, aspoň takto severovýchodním směrem zprostředkovaný sluneční pozdrav postupně utonul v jednotvárné šedi, z níž se nakonec drobně, ale vytrvale rozpršelo. Není však vyloučeno, že noc se vypláče a probuzení nedělního rána přinese změnu k lepšímu, a to i z hlediska celkové dohlednosti.

10.října:

Babí léto dnes opět potěšilo příjemnými teplotami a taktéž skutečností, že navzdory narůstající odpolední oblačnosti přenechalo avizované dešťové přeháňky příštím pravým podzimním dnům. Ba i večerní Boubín překvapil, když mocný mlžný příděl, …

… z nějž mu mohl severní vítr hravě utvořit další z nepřeberných modelů čepic, …

… nechal jen proběhnout kolem své hlavy …

… i přes ni a hned zase otevřel výhledy všemi směry, …

… zatímco stále mohutně působící mlžné zbytky se, rozčesány o špičky smrků, zvolna rozpustily pod lehce zardělými altocumuly směrem k jižní hranici.

Vítr ještě vyzdobil barevně proměnlivou krajinu pod Roklany …

… a pak se znenadání dokonale utišil.

Na věži tak náhle zavládl takřka meditativní klid, …

… snad jako předzvěst malé lahůdky pro všechny milovníky mraků. Z mlhy zvolna přetékající přes Bobík najednou povstal zřetelnější oblak zvaný lacunosus …

… a v houstnoucím soumraku pozvolna usedal …

… na vrchol Boubínova menšího bratra.

Nepobyl tam dlouho, snad všehovšudy jedenáct minut, během nichž stihl i nepatrně mrknout svým charakteristickým, třebaže dnes spíše nenápadným okem, …

… nežli zeslábl a rozplynul se, ale s ohledem na to, že sluneční západ nebyl pro hustou oblačnou clonu viditelný, představovalo tohle malé kouzlo vyvrcholení všeho, …

… co tu bylo dnešního tajemného večera k vidění. Zítřejší jitro se nade vší pochybnost zrodí do impozantních kulis …

9.října:

Úplněk, který byl tentokrát zván krvavým, ale v té podobě údajně viditelný jen v asijských zemích, se postaral o krásně prosvětlenou noc a na ranní obloze setrval ještě hodinu poté, co se pozdravil s vycházejícím sluníčkem.

Dvanáctistupňové teplo mělo co rub mince silný jihozápadní vítr, jehož působnost byla v celém okolí Boubína i na jeho věži nepřehlédnutelnou.

Rozhraní mezi hustou inverzí a víceméně vyčištěnou krajinou tak zase jednou představoval mimo jiné i svatovojtěšský kostelík.

Také na opačné straně – pod Alpami – působila údolí ve většině jako vymetená, …

… takže zrak přitahovalo spíše dění na obloze.

Když se však na temelínském i východnějším směru plně zapojilo do hry sluníčko, rázem opět vyvstávala dilemata, kam se dívat dříve.

Rakouské Alpy se postupně zahalily do oparu a tím celkově pobledly, …

… čímž od sebe odpoutaly pozornost třeba níže k Mrtvému luhu, jehož inverzní výzdoba nabízela zajímavou podívanou.

Té si dnes krom jiných nahoře užíval také známý šumavský fotograf Vláďa Hošek.

8.října:

Inverze je celkově stále na ústupu, ale v určitých lokalitách má přece jen svou trvanlivost.

7.října:

Další vimperské ochlazení se sice nedotklo nuly jako v jiných šumavských lokalitách, kde ji dokonce – konkrétně na Březníku a Horské Kvildě – dle očekávání podlezlo, …

… ale každopádně dokázalo stlačit a rozptýlit vleklou inverzi do té míry nízko, …

… že se město po delší době mohlo hned od samého rána opět radovat ze sluníčka.

I pro oko jinak veskrze nevábná průmyslová zóna se tak náhle dočkala přijatelnějšího vzezření, jemuž dokonce nelze upřít specifický půvab.

6.října:

První říjnové pondělí nás přivítalo pod inverzním příkrovem, jímž však již v dopoledních hodinách začalo prosvítat sluníčko a nakonec dokázalo nad fádní šedí z valné většiny zvítězit. Tím zajímavějším se pak ukázal být jeho západ, …

… směřující opět do zbytků nízké inverze.

5.října:

Podzimním lesům …

… pranic nevadí ani mlhavé zakaboněné počasí – ba naopak, umocňuje jejich svérázné kouzlo.

4.října:

Šumavská údolí se za sobotní ranní tmy topí v mlze, ale už během stoupání nad Kubovkou jiskří namísto včerejších hvězdných ostrůvků čisté nebe v celé své vyšperkované kráse. Hlas osamělého jelena kdesi na Basumském hřebeni jako by chtěl připomenout, že dnešek – úmrtní den sv. Františka z Assisi – je Světovým dnem zvířat. Neexistují dvě stejné cesty na Boubín, neexistují dvě stejná přivítání na jeho rozhledně. Každé však může být příslibem mnohého …

Stát tu se mnou meteorolog Roman Szpuk, bezpochyb by zajásal nad kouzly svých milovaných mraků a hlavně ke všemu viděnému podal zasvěcený výklad. Dnes však stojí v tomtéž čase o sto sedmdesát čtyři vzdušné kilometry severněji a o půl nadmořského kilometru níže – na Milešovce, taktéž v napjatém očekávání věcí příštích.

A ty se zvolna dávají do pohybu, třebaže mnohými zatím netušeného – např. Vimperským je možno stále přát jen sladké sny pod dvojitou peřinou.

Oproti včerejšku se tu o jeden stupeň ochladilo, vane opět východní vítr, ale tentokrát už navzdory jinak zanedbatelnému teplotnímu poklesu dává zakrátko citelně prokřehnout prstům. Je zřejmé, že Boubín se opět těší výsadě viditelnosti, která např. Plechému a celé Trojmezenské hornatině zůstala upřena.

Ale právě tím směrem dnes o sobě prvně dá neklamným barevným nádechem vědět zrovna vyšlé sluníčko, jemuž tam, kde by bylo zákonitě ponejprv očekáváno, opět silně cloní pohyb oblačnosti a putující mlhy.

Zase je tedy na větru, aby započal vysoko nahoře s úklidem, …

… ale soupeři jsou houževnatí, navíc co chvíli obdařeni čerstvými posilami.

Slunečnímu podpisu na vzdálené hřebeny inverzní oblačnosti, jakož i změnám v barevném tónování krajiny však zabránit nedokážou.

Celá tahle přetahovaná trvá již bezmála dvacet minut …

… a o vítězi není ještě zdaleka rozhodnuto, byť shora slaví první drobné úspěchy nebeský blankyt a jižní hraniční hory, beze svých charakteristických vrcholů náhle podobny tajemnému Nautilu kapitána Nema, se zčásti vynořily na zčeřenou hladinu inverzního oceánu.

Zbývá už jen malý krůček …

… a sluníčko, sotva vyšlo, opět donuceno k boji, dnes prvně zdraví Boubín.

Oblaka se však tentokrát rozhodla neponechat nic náhodě a stále svírají sluneční kotouč svou obručí, …

… skrze niž se bude paprskům pronikat jen s obtížemi, …

… obzvláště pak, číhá-li v záloze zákeřná mlha …

… a vítr se ke všemu náhle zdá být na její straně. Ale z toho spojenectví se rodí velká naděje, neboť směrem k neviditelnému Velkému Javoru zjevně vzniká ideální promítací plocha, na níž by se …

… za nezbytného předpokladu již včera zmíněné „plné palby“ slunečních paprsků mohla narodit vytoužená gloriola.

Jenže zrovna v tomto bodě zatím vše dokonale vázne, neboť se zdá, že místo gloriloly se mnohem dříve zrodí poctivá mlžná čepice.

Ale naděje přece jen, jak známo, umírá poslední a nebesa zřejmě nezůstanou hluchými k nevysloveným, ale tím usilovněji prožívaným prosbám …

Povedlo se – a totálně zkřehlý prst na spoušti fotoaparátu dostává příležitost k zahřátí, jemuž se ostatně mnohem silnější měrou těší i duše jeho majitele, posílajícího v duchu kamsi vzhůru slova díků.

Krásný úkaz střídavě mění svou intenzitu a zdá se, že je rozhodnuto i o uvažované čepici, …

… neboť mlha nad boubínským vrcholem zjevně obsadila pult prvních houslí.

Přesto však ještě jednou, tentokrát již naposledy …

… zopakuje na rozloučenou fotografovo potěšení.

Pohled ze zpáteční cesty pak už jen potvrzuje, že viditelnosti z boubínské věže na nějakou chvíli odzvonilo.

3.října:

Cestou vzhůru velké hvězdné ostrůvky na jinak zamlžené obloze, nahoře však totální neprůhledno – takový boubínský scénář na podzim nepřekvapí a koneckonců nepatří k ojedinělým ani v kterémkoli ze zbývajících ročních období. Na programu byl i dnes, …

… ale již po chvilce nabídl příznivější variantu rozuzlení, totiž stále častější protrhávání té mléčné clony, jejíž horní hranice naštěstí končila jen pár desítek metrů nad rozhlednou.

Zakrátko bylo jasné, že v rámci dnešních zážitků nezůstane jen u vydatného troubení jelenů, kteří skutečně kdesi hluboko v mlze dělali čest názvu aktuálního měsíce, ale bude též něco k vidění.

Sluníčko sice nedostalo šanci ukázat se hned v okamžiku svého východu, ale čtvrt hodinky po něm už se pilně činilo nad mraky, …

… které ostatně začaly pozvolna ustupovat promodrávající obloze i na západní straně. Jistě tomu nemálo napomohl lehký východní vítr, tentokrát nikterak nedramatizující šestistupňové teplo.

Prvním, co člověka v takovéto okolní atmosférické konstelaci napadne, jsou ohybové jevy, zejména pak nejefektnější z nich – gloriola. Ta by však vyžadovala „plnou palbu“ slunečních paprsků, k níž v daném okamžiku s ohledem na oblačnost i slábnoucí mlhu nejsou podmínky. Rýsuje se však aspoň slabší koróna, …

… již co chvíli mohou podpořit všudypřítomné cáry poletující mlhy.

Ty však na druhé straně tradičně poněkud ubírají krajině na barevnosti a ladí ji do bezmála nostalgického nádechu.

Vimperští zatím pořád tonou pod bílou hladinou, ale i jim tato co nevidět začne pozvolna růžovět.

Ostatně ani tady nahoře nejde o nějakou stoprocentní jistotu – mlha rozhodně neskládá zbraně, a tak se tu vše neustále točí v jakémsi fantastickém snovém koloběhu …

… s vědomím, že není vyloučeno ani opětovné zatažení bělostné opony, …

… obzvláště pak, až sluníčko vystoupá za připravený temnější mrak.

Nesmíme však zapomínat, že ve hře je stále i onen východní vítr, …

… takže pro milovníky slunečna hra skončí „happy endem“, …

… byť dnešní výsledné slunečno nebude zcela dokonalým. Buďme však za ně rádi s vědomím, že podzim má v zásobě i zcela jiné kapitoly z knihy počasí, aniž víme, kdy právě v nich k naší nelibosti zalistuje.

2.října:

Deště pominou, mlhy ještě nějaký čas zůstávají – toto bezmála pravidlo mívá svůj největší půvab za časných rán a potvrdilo se i druhého říjnového dne. Ten lze jistě s ohledem na danou dobu počítat k teplým, takže není divu, že nejvyšší šumavské vrcholy si, obrazně řečeno, naplno hověly v peřinách a k nepřetržitému vidění byli pouze jejich nižší sourozenci.

Se stoupajícím sluníčkem, ohřívajícím postupně stále více se rozpínající mlžnou clonu, se dohlednost horšila, ale krepuskulární paprsky na malý okamžik přece jen na obzoru lehce narýsovaly obrysy Boubína.

Pak už bylo lépe zamířit z vyhlídkové paseky na jihovýchodním úbočí Kamenné hory přímo k jejímu vrcholu, kam náhle, opět jen na zlomky vteřin, dosáhly trhlinami v houstnoucí oblačnosti sluneční paprsky …

… a za vydatné spolupráce blížící se mlhy …

… podpořily tajemnou atmosféru, která těmto místům vládne i za bílého dne.

1.října:

Také říjen, podobně jako září, vstoupil na scénu v dokonale mokrém a mlhavém provedení, včetně meteorologického příslibu pokračování babího léta. Nechme se tedy – ostatně jako vždy – překvapit dalším skutečným vývojem počasí.