Hornatá krajina s hustými jehličnatými lesy, údolím a jezery v mlhavém světle ranního nebo večerního západu slunce.

Vimperk – Fotokronika Jana Tláskala – prosinec 2014

Jan TláskalJAN TLÁSKALFotograf, muzikant, ŠumavákRozbalit rozhovorSbalit rozhovor

 

Neděle 12. únor 2012 21:24
ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal. 

Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.

 

 

 

Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?

Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.

Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí?

Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .

 

 

 

 

Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?

 

 

V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.

 

 

Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?

 

I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce.

Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?

 

Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni.

Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát?

Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .

Flexarety

Jaký byl váš vůbec první fotoaparát?

Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant.

Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo?

Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál.

Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete?

Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku.

Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu?

Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím.

O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?

Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.

Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem?

Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa.

Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?

Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.

Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí?

V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku.

Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál?

Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení.

(red)

 


 

 

Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala  http://obec.sumava.eu/index.php/sumava/131-fotografove/3563-jan-tlaskal

 

 

 

31.prosince:

O šesté hodině ranní se zdálo, že na Kubovce vládne ještě dokonalý klid a jediným pohybem je tu všehovšudy drobné sněžení. Avšak tam, kam fotoaparát (naštěstí) nedohlédl, už probíhaly první přípravy k tradiční silvestrovské akci – jízdám zvláštních vlaků, jejichž pasažéři následně davově zdolávají vrchol Boubína.

Ten je ovšem tentokrát plně v souladu se včerejší úvahou o možném vývoji počasí přivítal hustou mlhou a rovněž drobným sněžením, to vše bez sebemenší možnosti propustit sem aspoň symbolický barevný náznak vycházejícího sluníčka. Silvestr též nijak neatakoval zdejší včerejší mrazivý rekord, ba teplota naopak stoupla na pouhé čtyři stupně pod nulou a vše nasvědčovalo tomu, že ani tam nehodlá definitivně zakotvit.

Sníh, jehož tu oproti včerejšku přibylo zhruba 5 cm, se ještě nahoře tvářil jako sypký zmrzlý prašan, ale s postupným klesáním do nižších poloh začínal typicky hutnět a mokře těžknout pod vlivem vyšší teploty, která pak např. ve Vimperku již před polednem vystoupila nad nulu. Možná tu příroda jen chystá k radosti lyžařů tuhý podklad pro další příděly čerstvého sněhu, možná nás zase jen trochu pohoupá, podobně jako před Vánoci … uvidíme 🙂 .

Ač můžeme ještě tři hodiny psát letopočet 2014, někteří amatérští ohňostrůjci se nemohou dočkat čísla o jednu vyššího a vítají nový rok již teď.

 

30.prosince:

Předposlední den roku 2014 byl meteorology předpovídán jako nejchladnější v dosavadním průběhu kalendářní zimy. Vimperská obloha se již od nočních hodin začala skutečně čistit, mezi zbytky včerejší oblačnosti stále více prosvítaly hvězdy a teplota poklesla na deset stupňů pod nulou. Ale jak bude vypadat situace na Boubíně, se i tak nedalo z výše uvedeného předvídat, takže nezbývalo nežli přesvědčit se osobně na místě činu. Nu, tady se o vysloveně čisté obloze mluvit nedalo, …

… což však bylo jedině dobře, neboť za takových okolností lze po mnoha zkušenostech očekávat ty nejbáječnější zážitky. A očekávání skutečně nezklamalo – k dalším obrázkům už jen dodejme, že vše, co následovalo, se odehrávalo za čtrnáctistupňového mrazíku.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jako vždy ale není zdaleka jisté, že v podobně krásném duchu se s námi zítra rozloučí končící rok.

Obloha se klidně může znovu zatáhnout a přidat i nějakou tu chumelenici … nechme se překvapit.

 

29.prosince:

Zima se nám rozjíždí skutečně naplno – dnešní takřka celodenní vydatné chumelenice opět mimo jiné prověřily schopnosti a nervovou odolnost řidičů, připravenost siničářů a v neposlední řadě i fyzickou zdatnost všech, které přinutily bohatě se ohánět sněhovými hrably a lopatami. Přesto odpoledne na mizivou chvilku skrze šedá mračna symbolicky vyhlédlo sluníčko, ale vzápětí bylo dokonale umlčeno pokračujícími, byť již mírnějšími přeháňkami. Na Boubíně se pak situace odvíjela plně v režii střídavě houstnoucí i řídnoucí mlhy, neustále sem hnané severozápadním větrem.

Nejvýraznější zde viditelná proměna se tak týkala všehovšudy sílící či slábnoucí zřetelnosti nejbližších smrků kolem rozhledny, které jako by se chvílemi, popraskávajíce v pětistupňovém mrazíku, pouštěly do vášnivých debat. Těžko pak říci, bylo-li více přáním nežli skutečně viděnou realitou občasné slaboulinké, fotoaparátem nezachytitelné zrůžovění mlhy na západní straně.

Na Basumských lukách, kam moc boubínské čepice nesahala, již ovšem nebylo pochyb o tom, že zapadající sluníčko se skutečně ze všech sil snažilo poslat nám aspoň tímto způsobem jeden ze svých posledních letošních pozdravů. 

 

28.prosince:

Výjimky, jak známo, potvrzují pravidlo. A tak občas neškodí opustit na chvilku šumavské končiny, tentokrát abychom se společně podívali, jak se zima vyvíjí také jinde – konkrétně v klimaticky o něco mírnějších rovinách Třeboňské pánve, z jižní strany sousedící s Novohradskými horami. Právě ty bývají zásluhou svého velmi podobného charakteru často přirovnávány k Šumavě – ostatně obě pohoří vznikla v téže době, přibližně před čtyřmi miliony let, a přes vzdušnou vzdálenost okolo sedmdesáti kilometrů na sebe vzájemně dobře vidí. Z Boubína například zřetelně zahlédneme novohradské tisícovky Myslivnu, Vysokou, či v Rakousku se již nacházející Nebelstein. Vraťme se však do Třeboňské pánve – také tady, jak je vidět, sněžilo, i když podstatně méně nežli na Šumavě. Momentální příliv arktického vzduchu je tu však znát takřka stejnou měrou, neboť pouhý dvoustupňový rozdíl mezi zdejšími šesti a šumavskými osmi stupni pod nulou je prakticky zanedbatelný.

Zajímavou shodu najdeme též z hlediska místopisných názvů. I tady totiž mají Libín, třebaže na rozdíl od nejvyšší hory Šumavského předhůří zde toto slovo pojmenovává malou obec na trase mezi Rudolfovem a Třeboní. V místním kostelíku si pak prostřednictvím působivého, z meziválečného období pocházejícího betléma můžeme třeba připomenout, …

… že z hlediska křesťanských tradic Vánoce ještě zdaleka neskončily.

 

27.prosince:

Pojďme si v poslední sobotě roku 2014 za jemného sněžení, připomínajícího jen lehké dýchnutí moučkovým cukrem na krásně vonící jablečný závin, společně vychutnat poezii Vánoc malou noční procházkou po náměstí v pošumavském Vlachově Březí …

 

 

 

 

 

 

26.prosince:

Svatoštěpánskou koledu si letos patrně nejvíce vychutnali především sněhomilové, sotva ráno otevřeli oči. Bílá pokrývka v ten čas sice např. ve Vimperku připomínala nanejvýš ono včera vzpomenuté boubínské pocukrování, ale poctivá přeháňka po jedné hodině odpolední už nadělila pravou vánoční atmosféru skutečně do všech koutů Šumavy.

Také Boubínu se zákonitě dostalo slušného přídavku k dosavadní spíše symbolické sněhové vrstvě, …

… a to v průměru o 7 – 8 cm.

Cestou vzhůru si člověk připadal tak trochu jako neposlušný školák, tahaný čím dál více za uši – ovšem zde pouze stále sílícím mrazíkem, nahoře vyčíslitelným šesti stupni pod nulou. Boubín opět sahal po mlžné čepici, … 

… ale po chvilce viditelný měsíční srpek, …

… jakož i množící se trhliny ve spodních vrstvách proudící mlhy jasně naznačovaly, že nebude tak zle, jak se zprvu zdálo.

Když pak západní strana zpočátku sice nesměle, ale přece zrůžověla, stačilo už jen tiše očekávat další vývoj situace, …

… jak jej, již beze slov, postupně přinášejí následující snímky.

 

 

 

 

 

Ano, nakonec se obloha vyčistila do velmi slušné dohlednosti …

… a oko se po delším čase opět nasytilo nefalšované zimní nálady, …

… nabídnuté mu všude, kam zabloudilo.

A přetrvávající mrazík, jenž by měl zítra přidat na síle, byl nakonec poražen hřejivým pocitem, že i večerní tma nabízí rázem mnohem více vánočních motivů, nežli tu bylo vzpomenuto 16. prosince.

 

25.prosince:

Co nenaplnil Štědrý den, mohla by napravit božíhodová noc, neboť dnešní podvečerní obloha nad Boubínem …

… byla od prvního pohledu plná sněhu. Navíc bylo zřejmé, že na rozdíl od nižších poloh, kde v noci a nad ránem poprchávalo, tady svatý Petr jemně přicukroval, …

… protože teplota se zcela zjevně drží pod nulou (přesnou níži zatím stanovit nelze, neboť včerejší vichr, čímž budiž nad jiné dokumentována jeho nebývalá síla, odfoukl teploměr z rozhledny kamsi do hloubi okolních lesů – je tedy nutno spokojit se coby s důkazem se slovním svědectvím o silnou námrazou obaleném fotografově plnovousu).

Takže se, milí lyžaři, i nadále vydatně modlete – snad budete vyslyšeni … 🙂 

 

24.prosince:

Dokonale čistá obloha plná hvězd, teplota mírně nad nulou – taková byla noční předehra ke Štědrému dni roku 2014. Vydržela až na vrchol Boubína, kde se teprve za úsvitu ukázalo, že nad jednou zase ostrým obzorem přece jen vyčkává pás oblačnosti, …

… o nějž se dokonce ještě ze zákulisí nedočkavě opírají sluneční paprsky.

Nescházel ani starý známý vichr – ano, tentokrát si toto označení opět plně zasloužil, neboť se navrátil k předvčerejší, ne-li ještě vyšší rychlosti. Přes všechen nepříjemně pronikavý chlad, jejž navzdory pouze opakované nulové teplotě produkoval, nešetřeme na jeho adresu slovy chvály za to, jak bezvadně po delší době zase odkryl kompletní pohled na Alpy, …

… a to v celém odtud vídaném rozsahu.

Také Vimperk byl spolu s dalšími obcemi i nadále ničím nestíněným účastníkem veškerého dění, dnes poprvé svátečního.

Sluníčko mělo krátce po svém východu přichystán slavnostní oblačný ceremoniál, jemuž z opticky nejvzdálenějšího obzoru přihlížel i rakouský Klosterwappen …

… a na naší straně pak též lipenská vodní nádrž.

Málokdo by možná na základě vší popsané situace odhadoval, že v průběhu dne má přijít změna počasí, nebýt toho, že na dosud nevýrazném severozápadním směru začaly pozvolna vystupovat mráčky zcela jiného charakteru, …

… pozorovatelné jistě i z obou Roklanů. Není vyloučeno, že k večeru se všichni, kdož nejsou spokojeni s dosavadním vývojem sněhového stavu na Šumavě, dočkají pod vánočním  stromečkem svého nejkrásnějšího dárku v podobě dalších bílých přírůstků včetně odpovídající teploty, zaručující jejich delší trvanlivost. Krásné, klidné a spokojené Vánoce však buďtež přány nejen jim, nýbrž, jak praví staré rčení, všem lidem dobré vůle 🙂 .

 

23.prosince:

Počasí se nám sice opět tváří nevánočně – místy vyhnalo teplotu dokonce až na jedenáct stupňů, ale Boubín tentokrát, byť jeho symbolická sněhová pokrývka rovněž lehce povolila, hájí s rovnou nulou, ba jedním stupněm pod ní čest dosud mladé, neboť teprve třídenní zimy. Nadále tu rovněž vydatně fičí od západu, i když se znatelnou postupně klesající intenzitou. Zítra máme Štědrý den, ale tady proběhla přebohatá nadílka již dnes, a to ponejvíce pohledem k Bobíku.

Právě k němu totiž mířila veškerá mlha, i tentokrát k nám hnaná vzpomenutým silným západním větrem – dnes prakticky ve výši rozhledny.  Krátce po sedmé hodině ranní byla ještě dobře vidět oblačnost na východním obzoru, včetně bližší, jež od špičky Bobíku dále opticky halila vrchol Chlumu a dotýkala se i Kleti.

Vimperku měl být přán čistý rozhled, neboť veškerá putující oblačnost jej míjela v poměrně značné výšce, …

… a to i v okamžicích, kdy situace směrem k Bobíku nabývala na velmi efektní dramatičnosti.

Mlha chvílemi houstla téměř na hranici dobře tu známého neprůhledna, k němuž však zásluhou stoupajícího, sílícího a udatně bojujícího sluníčka nedošlo.

Nejlépe si vedla vnitrozemská, tedy severovýchodní strana, kterou mlha ani jednou nedokázala pohledu z věže plně uzavřít. Stále tak byly k vidění bezvadně ladící barevné pruhy na dalekém obzoru.

Slunce se ještě nevyhouplo nad oblačnou hradbu, ale přece již stihlo připravit první lahůdku v podobě skvostné irizace, hlásící se takto trhlinami v mlze (připomeňme si, že se jedná o tzv. ohybový jev, způsobený ohybem slunečních paprsků na drobných kapkách v blízkých oblacích s následným charakteristickým červenozeleným perleťovým zbarvením).

Vzápětí se pak proudící mlha postarala o první náznaky sluneční koróny, …

… o jejíž plné dotvoření se již muselo sluníčko zasloužit samo. Však právě úspěšně překonalo vrchní hranu obzorové oblačnosti …

… a okamžitě nepohrdlo mlžnou nabídkou.

Bylo rovněž zajímavé pozorovat, kterak se pouhým pootočením do opačného směru nálada krajiny výrazně měnila, …

… byť samozřejmě rovněž v přímé závislosti na východním dění.

Nad Vimperkem jako by stále zůstávaly rozevřeny čelisti obřích nůžek, …

… kdežto směrem k totálně neviditelnému Plechému a dalším vrcholům nejen Trojmezenské hornatiny se mlhy společně s nízkou oblačností doslova vařily.

Mnoho ještě muselo být v nekonečném prostoru oblohy vybojováno, než se sluníčko definitivně ujalo nebeské vlády …

… a ozářilo lidem hluboko pod sebou vrcholící přípravy k oslavám nadcházejících krásných svátků.

Za bezmála magické pak bylo možno považovat toto oblačné rozloučení nad vimperským zámkem necelou čtvrthodinku po západu posledního předvánočního sluníčka …

 

22.prosince:

V průběhu slunovratové noci dosahovala místy rychlost větru okolo 25 m/s, což v daném tvaru nemá takový zvuk, jako když použijeme přepočtu na 90 km/h . V pondělním ránu pak možná nejednomu chodci po vimperském náměstí přišlo na mysl, zda špička vánočního stromu ustojí sice již mírnější, ale i tak vydatné větrné nápory …

 

21.prosince:

Poslední adventní neděle skutečně uchystala nejen Vimperským probuzení do prvního zimního dne … ale teplota stoupá.

Oblaka nicméně zjevně ukrývají přebohaté sněhové zásoby, takže nakonec se jako vždy uvidí, kdo s koho …

Stačilo pouhé dopoledne, aby se ukázalo, že ani tentokrát si Vimperk svůj bílý příděl povětšinou nepodrží, zato však porovnejme pohled z odpolední cesty na Boubín s tímtéž ze včerejška. Ano, tahle změna byla skutečně blesková – a na rozdíl od nižších poloh vydržela.

I tady bylo ještě včera touto dobou sucho a zeleno. Inu, Boubín zkrátka opět potvrdil, že dokáže svou sněhovou reputaci napravovat skutečně obratem. Odstín čerstvé pěticentimetrové pokrývky navíc zrovna prozrazuje převažující modro nad hlavou, ba i s chvilkově prosvítajícím sluníčkem. 

Leč na samotném vrcholu o chvíli později nebeská modř už rozhodně nepřevažuje. Do znovu zasněžené věže se stále opírá ledový vichr, a třebaže oproti včerejšímu poněkud zeslábl, ba i teplota nepatrně stoupla do podoby momentálního dvoustupňového mrazíku, dnes se tu zdá být chladněji.

Jde samozřejmě jen o subjektivní, naměřeným hodnotám odporující pocit, jejž má bezpochyb na svědomí rozhodující měrou vizuální stránka – ono mrazivé bílo. Okolní krajina sice nepůsobí napohled klasicky zimním dojmem, …

… ale i mozaika z roztroušených bílých ostrůvků namísto jednolité „peřiny“ dokáže, jak vidno, vykonat v daném ohledu své. 

Copak je asi k vidění z ukrytých dalekých alpských vrcholů, nad nimiž právě zapadající sluníčko naposledy zažehlo nebeskou klenbu?

Bobík dnes nepůjde spát se zahalenou špičkou – oblačný strop je sice stále zřetelný, ale současně vyšší.

V každém případě jsou barvy prvního zimního dne oku i duši příjemnější nežli ty, jimiž se loučil letošní podzim. 

 

20.prosince:

Včera zde položená otázka dostává zásluhou oteplení a silného vichru zcela jasnou, byť prapodivně znějící odpověď: poslední podzimní den letošního roku představuje jakési „předvánoční předjaří“. Ještě minulou sobotu se přesně v těchto místech nohy bořily do bezmála čtvrtmetrové vrstvy sněhu, …

… kdežto dnes je tu dokonalé sucho a vítr, který se o ně spolu s další vlnou oteplení postaral, si vesele pohvizduje ve větvích, spadlém listí a suché i zelené trávě. Ale přece jen se tu a tam snese shůry drobná ledová krupice – temně šedá oblaka se jí zdají být plná. V podobném duchu se pak nese celá zbývající cesta na Boubín.

Nahoře už si ovšem nepohvizduje vítr, nýbrž skučí divoký vichr, pod jehož poryvy sténají ohýbané smrky, zatímco v jejich těžce zkoušených kmenech to zlověstně praští. Některé už leží, a to na opět zelených polštářích lesních trav v sousedství zcela symbolických miniaturních ostrůvků zledovatělého sněhu. Cesta sama je pak v některých úsecích pokryta nebezpečnou jednolitou vrstvou čistého ledu. Tím pádem by bylo zapotřebí pozorně hledět především pod nohy, ale zrak samovolně zalétá naopak vzhůru, kde je ve stálém pohybu šedobílá oblačnost, vytvářejíc přitom současně jakýsi zdánlivě statický, poměrně nízký strop, momentálně škrtající o vrcholy Chlumu či Kleti.

Chtělo by se říci, že směrem do nebeských výšin jde jen o nezajímavou fádní šeď, ale ve skutečnosti se v ní dá vystopovat spousta jemných odstínů, svědčících o nekonečném pohybu.

Panuje zde třístupňový mrazík a opět co chvíli prudce přilétá drobná bílá krupice, jež se sporadicky hlásila už dole nad Kubovkou.

Oblačný strop stále klesá – již pohltil špičku Bobíku. Čeká nás poslední adventní neděle a s ní se hlásí otázka, půjde-li skutečně o první zimní den, pro nějž by momentální vývoj situace docela svědčil. Odpověď bude mít ponejvíce zjevně v rukou dnešní noc. 

 

19.prosince:

Čas předvánoční, …

… nebo spíše předjaří? 

 

18.prosince:

O den později už si mlha dala mnohem více záležet a krom boubínského vrcholu zcela pokryla i západní stranu hory, opět podporována vydatným větrem z téhož směru. Situace se však zásluhou občasných trhlin nejevila až tak beznadějnou, jak zprvu vypadala, …

… chvílemi se dokonce ukázala i severní strana a prozradila bohatou oblačnost, táhnoucí se dle všeho podobně i dále po celém obzoru jako hradba v cestě vycházejícímu sluníčku. Teploměr tentokrát stál přesně na bodu mrazu, ale v ovzduší se neomylně hlásilo oteplení. Za necelou půlhodinu k němu i došlo, v té chvíli sice o jediný stupeň, ale s intuitivním očekáváním, že nezůstane osamocen.

Současně vyšlo najevo, že síla mlžné čepice zase jednou nepřevyšuje o mnoho rozhlednu, ale i to stačilo k dokonalé blokádě čerstvě zrozených slunečních paprsků, majících šanci přihlásit se všehovšudy obarvením vyšší oblačnosti ve chvílích, kdy vítr připravil další trhliny. Vyhlídka na brzké zlepšení situace byla mizivá, a to jako vždy přinejmenším do okamžiku, kdy sluníčko nabere dostatečnou výšku. 

Přes noc též připadl další centimetr sněhu, ale, jak se ukazuje, celkovému stavu bílé nadílky to s ohledem na oteplení pranic nepomůže. Zajímavý vzorek dosavadního vývoje se nabízí před vchodem do rozhledny – vypovídá o míře postupného slehávání a ledovatění onoho čtvrtmetru, který tu byl k vidění v minulém týdnu.

Obloha a s ní současně i sníh okolo rozhledny lehce promodrává, ale výraznější zlepšení se v nejbližších okamžicích očekávat zjevně nedá. I tak se ovšem z okolních lesů ozývají zvuky výrazně připomínající déšť – to vlivem dalšího pozvolného oteplování odtávají námrazy z větví. Spolu s tím se slábnoucí sněhová pokrývka mění v mokrou břečku, což vyvolává pomyšlení, jak nebezpečné ledovky bychom se tu dočkali, kdyby pro změnu „přituhlo“. Ale nezdá se, že právě tohle by aktuálně hrozilo – naopak lze očekávat, že za tohoto vývoje se Boubín svého bíla co nevidět většinou zbaví.

Za pozitivní přínos však lze považovat aspoň viditelnou změnu oproti včerejšku – totiž skutečnost, že čím méně sluníčka bylo popřáno vrcholu Boubína, tím více si jej dnes užije Vimperk a jeho okolí – zde např. konkrétně Výškovice.

 

17.prosince:

Pouhý týden nás dělí od Štědrého dne a šumavské počasí s námi i nadále žertuje. Zůstává nicméně otázkou, kdo jeho výkyvy považuje za žert – např. lyžaři určitě nikoli, a to navzdory dnešnímu ochlazení, jež přineslo v součinnosti s nočním deštěm všehovšudy jen další trápení řidičům, zejména pak kamionů, jejichž stojící kolona časně ráno dokonale ucpala silnici od Solné Lhoty až nad Korkusovu Huť. Jen na Boubíně, stíhaném od západu mlhami, se ukázalo, že v noci místo deště sněžilo.

Zasloužil se o to třístupňový mrazík. Mlžné cáry naštěstí vesměs jen prolétly okolo věže …

… a zmizely východním směrem, …

… zatímco západní se nejen postupně čistil, …

… ale též půvabně barvil.

Sluníčko však opět bude po celý den dopřáno jen nejvyšším polohám, …

… neboť všechna dosavadní barevná oblačná krása do odpoledne zjevně zešedne, zesílí a zastíní, co se dá, …

… včetně zatím dokonale viditelného i všemi směry vidícího Vimperka.

Kdo ostatně ví, zda podobný osud nepotká třeba též na chvilku vysvobozený Luzný …

I tak je ovšem zač děkovat, neboť každá sebemenší chvilka v záři slunečních paprsků je vítána.

 

16.prosince:

Jedině večerní tma je v těchto dnech schopna zachránit atmosféru blížících se Vánoc – avšak pouze za nezbytného přispění genia loci historické architektury.  

 

15.prosince:

Polovina prosince by podle tradice dávných šumavských zim (byť do té kalendářní zbývá ještě šest dní) měla vypadat rozhodně jinak, ale poslední léta nám bohužel stále více sugerují myšlenku pomalu si zvykat na to, že jakési symbolické bílo nám pohledem z Vimperka touto dobou nabídnou nanejvýš vrcholy na obzoru počinaje Boubínem …

… a snad ještě osamělé sněhové ostrůvky všude, kam nedosáhly sluneční paprsky. Tam však momentálně pro změnu mnohem více upoutají náš zrak následky nedávné noční vichřice, … 

… která takto nemilosrdně prověřila pevnost a pružnost veškerého stromoví.

 

14.prosince:

Ani v případě letošního prosince si v porovnání s předchozími lety nemůžeme naříkat na nedostatečnou pestrost počasí, v jejímž rámci by scházela duha. Tuto, která se objevila severně nad Vimperkem okolo půl desáté …

… a v rozmanitých proměnách podle pohybu sporadicky prosvítajícího sluníčka přetrvala až do jedenácté hodiny, můžeme deset dní před Štědrým dnem třeba pojmenovat třetí adventní duhou  🙂 .

Tu ji pak máme krátce po poledni v celé kráse včetně patrných náznaků další slabé druhé duhy o něco výše, jakož i nad „Sojčákem“ se zvolna chystajícího deště, který zakrátko lehce pokropil celé město.   

 

13.prosince:

Vimperk stále nemá ponětí, co je to sníh, zato již včera nezůstal ušetřen pořádné ledovky. Druhá prosincová sobota, náležící svaté Lucii, přinesla výraznější oteplení, ale s ním aspoň poutavé svítání.

Pravá adventní, ne-li rovnou vánoční atmosféra tím pádem začíná o dvě stě nadmořských metrů výše, kde stále ještě navzdory rovněž nadnulové teplotě křupe pod nohama slušná sněhová pokrývka.

Těžko však i tady odhadnout, jak dlouhé trvání je jí souzeno, neboť původně zhruba pětadvaceticentimetrová vrstva bílé nadílky se působením tepla slehla místy až na pouhých patnáct centimetrů.

Po inverzi na všech stranách ani památky, o což se zjevně postaralo vydatné větrno, …

… viditelnost sahá oproti nedávným dnům poměrně daleko za Vimperk …

… a ostré vrcholy Alp rozmlouvají se stále více rudnoucí oblohou.

Jindy výrazný Bobík téměř splývá s okolní krajinou, …

… s níž se zatím již na druhé straně rozloučilo sluníčko … že by se opět něco chystalo?

Odpověď dá třetí adventní zítřek …

 

12.prosince:

Tam, bohužel, tepleji nebude, …

… ba ani na sluníčku, které se ke všemu co nevidět schová.

 

11.prosince:

Po dvou dnech se mrazy tradičně „ztrhaly“ a nejeden udivený pohled dnes ráno provázel další sněhovou nadílku, …

… která, pokud by zůstala ležet či stále přibývala, mohla položit slušný základ blížící se kalendářní zimě. Ale ani tentokrát nebylo sněhu přáno vydržet – nedožil se ani poledne. 

 

10.prosince:

Mráz je zatím stále při chuti, neboť přes noc ve Vimperku sestoupil na sedm, místy i osm stupňů pod nulou. Situace na obloze však sváděla k odhadu, že na Boubíně by tomu tak být nemuselo, ba naopak. A odhad se skutečně potvrdil – teplota nahoře byla po příchodu na věž oproti včerejší o dva stupně mírnější. I když pak po další hodině přece jen poklesla na čtyři stupně pod nulou, vimperských hodnot nedosáhla. Snad jen silnější vítr, tentokrát západní, se úspěšně snažil mrazivé pocity jako vždy násobit, …

… ale pohled na kouzelně se všude okolo barvící oblohu nad nimi zvítězil do té míry, že záhy nebyly prakticky vnímány.

Alpské vrcholy nabídly svou pro podobné klimatické situace standardní ostrost …

… a temelínské páry se v tom možná ještě mrazivějším povětří držely zkrátka.

Vimperk se zase jednou probudil s nejlepšími vyhlídkami na ničím nerušené slunečno, …

… ale východ dnes působil prazvláštním dojmem, jako by sluníčku přes všechnu momentální až nezvyklou volnost nemělo být přáno dlouhé působení.

V každém případě se nicméně pustilo do působivého zlacení namrzlých smrčin na Boubíně i špičkách dalších šumavských vrchů.

Zatím nenápadné, ba v celkovém rozpoložení krajiny zajímavé oblačné pásy však rozhodně mají cosi za lubem …

… a co nevidět nám to předvedou. První barevné změny postupně přinesla hned cesta dolů …

… a sněžná děla na kubohuťské sjezdovce už rozprašovala své umělé bílo proti opět nevýrazně šedé obloze. Zdá se, že v příštích dnech se jim dostane přirozené pomoci shůry, na což všichni milovníci zimních sportů již netrpělivě čekají.

 

9.prosince:

Konečně nám mrazík trochu více vystrčil drápky – ve Vimperku stlačil rtuť teploměrů na čtyři stupně pod nulou a pod Boubínem si pak na jeho půvabné výtvory ve větvích stromů posvítil ubývající měsíček. Sobotní fáze úplňku nám sice byla zapovězena vleklou mlhou, ovšem nad dnešním ránem to vynahradila nejen krásná koróna, …

… nýbrž vzápětí i měsíční halo, dosahující až k souhvězdí lva, mezi nímž a Měsícem se navíc zaskvěl i Jupiter (na snímku vlevo nahoře).

Boubín se zprvu chmuřil známou šedí (třebaže od Korkusovky se rýsoval proti obloze jeho dokonale čistý vrchol), ale mírným severním větrem hnaná přetékající mlha si po chvilce přece jen dala říci …

… a začala zvolna vyklízet růžovějící obzor.

Následovalo i lehké čištění krajiny, prozrazující mimo jiné, kam až ustoupila inverze. Pro úplnost nutno dodat, že mrazík tu ještě lehce o jeden stupeň „přitlačil na pilu“ a vítr jeho účinky lehce pocitově násobil.  

Záhy se ukázalo, že mlha jen o málo převyšovala rozhlednu, neboť shora se stále více začala prosazovat volná obloha a posunula barevné tónování výrazně k odstínům modři.

Sluníčku bylo souzeno zůstat samo o sobě neviditelným, ale jeho paprsky, hladící stále více proudící mlžné cáry, …

… se umlčet nedaly.

Obtančily i čerstvě vysvobozený Bobík, …

… na jehož úbočí blíže k Solovci se jim zjevně zalíbilo.

Dnes se sluníčka poprvé konečně ve větší míře dočká též Vimperk …

… a v průběhu dne pak snad i kraj okolo Trojmezenské hornatiny.  

 

8.prosince:

Nehyzdit údolí Volyňky – hlavní koridor, jímž se do Vimperka nasouvají inverze – průmyslová zástavba, vypadalo by bezpochyb lépe. K optickému zlepšení by ostatně postačovala i špetka sněhu. Dnešní dopoledne se z toho hlediska na chvilku tvářilo docela slibně, stejně tak i několik odpoledních přeháněk. Ale ze všeho nejdůležitější je přece momentálně skutečnost, že pohled směrem vzhůru po dlouhé době nabízí zase aspoň kousek postrádaného a vytouženého blankytu.

 

7.prosince:

První prosincový ohňostroj se ve Vimperku tradičně koná o druhé adventní neděli, …

… a to v souvislosti s rozsvícením vánočního stromu před ZŠ TGM.

Ani letošní rok nebyl v tom smyslu výjimkou … 🙂 

 

6.prosince:

Jedním ze světlejších okamžiků čerstvě pocukrované první prosincové soboty byl právě tento, v němž se dal jakž takž spatřit vimperský zámek. Co se pak zmíněného sněhu týče, ještě v průběhu dopoledne přešel v drobný, ale vytrvalý déšť, takže jen pevně doufejme v co nejmenší pokles teploty, abychom nebyli vystaveni návratu nedávného ledového kolotoče. 

 

5.prosince:

Dnešní cesta na Boubín se nesla v duchu naděje, že svatý Mikuláš by mohl hned od samého rána nadělit dárek, který už zajisté mnoha lidem schází nejvíce – totiž sluníčko. Vimperk i Kubovku shodně halila mlha, již bylo možno bez zaváhání popsat jako jednu z nejhustších za poslední dva měsíce. Dvoustupňové teplo pak osvobodilo lesy z námraz, které opouštěly větve v podobě kapek připomínajících svou frekvencí slušný déšť. Ale nade vším se v půli kopce objevily hvězdy a tentokrát neklamně svědčily o tom, že od nějakých jedenácti set nadmořských metrů je vyhráno. Z promočené rozhledny byly opět k vidění Alpy …

… a mimo jiné se ukázalo, že i západní vrcholy, zde např. Roklany, se podobně jako Boubín zbavily své ještě nedávné bílé nadílky – pokud i tam teploměr ukazoval tři stupně nad nulou, není koneckonců divu. V příjemném bezvětří se okolo rozhledny co chvíli ozýval charakteristický hlas často tu slýchaného kulíška nejmenšího – skutečně nejmenší evropské sovičky, které se ve zdejších lesích zjevně daří.

Sluníčku nestálo krom jediného úzkého souvislého oblačného pásu v cestě nic dalšího, … 

… takže v několika okamžicích bylo připraveno plně aspoň tady vynahradit svou dlouhodobou absenci … 

… a potěšit divákovo oko barevnými kreacemi …

… na inverzní hladině, …

… místy rozčesávané špičkami letitých smrků.

Gloriola, jíž přizdobilo vrchol boubínského stínu, se stala posledním lahodným zákuskem před návratem pod šedobílou hladinu, která se dnes bohužel nad Vimperkem ani dalšími obcemi nerozestoupí. Jediná rada tedy jako vždy zní: vzhůru !

 

4.prosince:

Mrazy povolily a vida … vždyť je koneckonců teprve prosinec … 

 

3.prosince:

Boubín vkročil do posledního měsíce letošního roku v poctivé zimní čepici, která dnes nepropustila ani náznak zrůžovění, jindy obvykle symbolizujícího východ slunce.

Mrazivé království tu ale přece jen více než do šedi ladilo do namodralých odstínů, …

… což hovořilo ve prospěch sice zatím neviditelné, ale aspoň takto se prozrazující oblohy, jež by v nejbližších dnech mohla nad stávající mlhou shora zvítězit.

Lesy však ani za dané situace neztrácejí pranic ze svého kouzla, …

… ba naopak. Člověk si místy připadá, jako by rovnýma nohama vkročil do podmanivého světa pohádek Františka Hrubína.

 

2.prosince:

Z mrznoucího deště či drobné ledové krupice, která již od noci přidělávala další vrásky šumavským řidičům a cestářům – stále však ze všeho vycházejícím ve srovnání s jinými končinami nejlépe, vzešla v ranních hodinách jakási optická iluze zimy. Nutno ovšem konstatovat, že milovníky bílých sportů zatím pochopitelně neuspokojí, …

… krtkům a další v zahrádkách nechtěné havěti nezpůsobí těžkou hlavu, …

… takže nanejvýš chvilkově překvapí všechny, …

… kdož se s ní setkávají poprvé v životě … 🙂

 

1.prosince:

Měsíc nejkrásnějších svátků v roce nám úvodem nadělil krom pokračující husté mlhy také mimořádně kluzké silnice … snad se v dohledné době polepší.

 

 

 

 

Fotokronika Jana Tláskala – listopad 2014 

Fotokronika Jana Tláskala – říjen 2014 

Fotokronika Jana Tláskala – září 2014 

Fotokronika Jana Tláskala – srpen 2014

Fotokronika Jana Tláskala – červenec 2014

Fotokronika Jana Tláskala – červen 2014 

Fotokronika Jana Tláskala – květen 2014  

Fotokronika Jana Tláskala – duben 2014  

Fotokronika Jana Tláskala – březen 2014  

Fotokronika Jana Tláskala – únor 2014 

Fotokronika Jana Tláskala – leden 2014

 

Fotokronika Jana Tláskala – prosinec 2013

Fotokronika Jana Tláskala – listopad 2013

Fotokronika Jana Tláskala – říjen 2013

Fotokronika Jana Tláskala – září 2013

Fotokronika Jana Tláskala – srpen 2013

Fotokronika Jana Tláskala – červenec 2013

Fotokronika Jana Tláskala – červen 2013

Fotokronika Jana Tláskala – květen 2013

Fotokronika Jana Tláskala – duben 2013

Fotokronika Jana Tláskala – březen 2013

Fotokronika Jana Tláskala – únor 2013

Fotokronika Jana Tláskala – leden 2013

 

Fotokronika Jana Tláskala – prosinec 2012

Fotokronika Jana Tláskala – listopad 2012

Fotokronika Jana Tláskala – říjen 2012

Fotokronika Jana Tláskala – září 2012 

Fotokronika Jana Tláskala – srpen 2012 

Fotokronika Jana Tláskala – červenec 2012 

Fotokronika Jana Tláskala – červen 2012 

Fotokronika Jana Tláskala – květen 2012 

Fotokronika Jana Tláskala – duben 2012 

Fotokronika Jana Tláskala – březen 2012 

Fotokronika Jana Tláskala – unor 2012 

Fotokronika Jana Tláskala – leden 2012 

 

Fotokronika Jana Tláskala – prosinec 2011 

Fotokronika Jana Tláskala – listopad 2011 

Fotokronika Jana Tláskala – říjen 2011 

Fotokronika Jana Tláskala – září 2011 

Fotokronika Jana Tláskala – srpen 2011 

Fotokronika Jana Tláskala – červenec 2011 

Fotokronika Jana Tláskala – červen 2011 

Fotokronika Jana Tláskala – květen 2011 

Fotokronika Jana Tláskala – duben 2011 

Fotokronika Jana Tláskala – březen 2011 

Fotokronika Jana Tláskala – únor 2011 

 

{jcomments on}