Vimperk – Fotokronika Jana Tláskala – leden 2015

1 ledna, 2015
00:00

JAN TLÁSKALFotograf, muzikant, ŠumavákRozbalit rozhovorSbalit rozhovor

Neděle 12. únor 2012 21:24

ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal.

Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.

Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?

Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.

Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí?

Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .

Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?

V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.

Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?

I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce.

Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?

Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni.

Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát?

Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .

Jaký byl váš vůbec první fotoaparát?

Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant.

Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo?

Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál.

Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete?

Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku.

Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu?

Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím.

O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?

Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.

Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem?

Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa.

Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?

Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.

Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí?

V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku.

Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál?

Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení.

(red)

Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala http://obec.sumava.eu/index.php/sumava/131-fotografove/3563-jan-tlaskal

31.ledna:

Lednové rozloučení předčilo den včerejší co do celkové přívětivosti, avšak jiných rozdílů nehledejme … Vimperk se bělá a mírně bohatne dalšími nepatrnými sněhovými přírůstky, …

… zatímco třeba nedaleké končiny posledního milostného vzplanutí stárnoucího pana Nerudy (po čase si opět připomeňme, že milovanou osobou byla Anička Tichá, dcera básníkova bratrance – zámeckého správce z Vlachova Březí) se oddávají náladám takřka předjarním.

A Libín, konečně zbaven oblačného zakletí, nade vším nastavuje zadumanou tvář vzácnému sluníčku …

30.ledna:

Někdo by si možná i přes dnešní dopolední sněhové přeháňky (ano, včerejším večerem avizovaná změna se dostavila) přál na Šumavě ještě více sněhu, ale měl by se umět spokojit s tím, co mu bylo naděleno. Stačí totiž povyjet nepatrně východněji – stále po území náležejícím kdysi dávno pánům z Rožmberka – a zjistíme, že zimu tam všehovšudy připomínají jen rozmrzající rybníky … a probělávající šumavské siluety na obzoru.

29.ledna:

Ráno po nečekaně větrné noci zprvu ještě neslibovalo zásadní zlepšení včerejší zatažené oblohy, …

… ale v průběhu dopoledne k němu přece došlo, …

… a to dokonce až do takto blankytné, jen sem tam ojedinělými mráčky okořeněné podoby, …

… jaká už nad Vimperkem scházela.

Podvečer však naznačil, že v krátké době lze počítat s dalšími změnami …

28.ledna:

Boubín nám po delší době lehce vysunul hlavu, do té doby povětšinou zahalenou v mracích, …

… které však ani dnes neuvolnily nebeskou klenbu, jen se mírně pozvedly …

… a nabídly prostor čerstvě se od západu valící husté mlze. Nežli sevřela kolem Boubína novou obruč, ukázalo se, že třeba libínský vrchol se své na stranu posazené čapky hned tak nezbaví, takže ani k jeho rozhledně se nedostanou sluneční paprsky.

Tím ovšem není automaticky řečeno, že co se momentálně nepovedlo nahoře, kde panuje pětistupňový mrazík, nemohlo by se povést níže – Vimperští mají podle všeho v daném ohledu větší vyhlídky.

27.ledna:

Z bohatých zásob sněhu nám bude shůry naděleno i dnes … a opět za sluneční asistence, která se při troše pozornosti hlásí už jen v proměnlivých odstínech zdánlivé šedi, skrze niž k nám sluníčko nakonec dozajista prorazí.

26.ledna:

Poslední lednové pondělí namíchalo svůj meteorologický koktejl též s nezanedbatelnou příměsí sluníčka …

25.ledna:

Konečně zase promodraly fantastické světadíly okenních námraz … jen na letmý okamžik …

24.ledna:

Šumavské potoky svérázně rozkvétají …

23.ledna:

A další noc nám v okamžiku zbělá …

22.ledna:

Ohlédneme-li se na počátku poslední třetiny letošního ledna za dosavadním průběhem zimy, spatříme velmi pestrý a různorodý obraz, v němž na rozdíl od dnešního dne neschází sluníčko, byť zářící mimo jiné též na vichřicemi poznamenané lesy …

21.ledna:

Nocí, v nichž takto bude nač promítat zámecké osvětlení, se teď dá očekávat více …

20.ledna:

Hvězdnou oblohu nad Vimperkem začal, jak ostatně předznamenala již včerejší noc, nad ránem stále silněji svírat kruh stoupající a sílící inverzní oblačnosti, ale současný pětistupňový mrazík (leckde jistě i silnější) ponechával otevřená dvířka mírné naději, že boubínský vrchol by tentokrát nemusel nutně zopakovat scénář minulého čtvrtka (nemluvě o neděli).

A naděje skutečně došla svého naplnění – Boubín zase jednou volně dýchal a nabízel krom jiného i důkaz, že Vimperk se nejméně polovinou nachází pod oblačným příkrovem, ukrývajícím celé okolí, nad nímž opět coby maják červeně poblikával všehovšudy Mářský vrch.

Slavné se to pak nezdálo být ani se sluníčkem, jež sice vysílalo nepřehlédnutelné signály svého brzkého východu, ale ten sám na devětadevadesát procent tentokrát k vidění nebude.

Na jižní straně však čekala přebohatá kompenzace – z nepatrného oparu se počaly nořit báječně prokreslené Alpy, …

… které za daných okolností jistě nepředstavovaly s plnou samozřejmostí očekávatelný jev, ba naopak byly nemalým překvapením.

Jistě by se tu nenašel fotograf, který by si nepochvaloval dnešní ideální rovnoměrně rozptýlené světlo, jakož i naprostý poklid – slabý jihovýchodní vítr nepřekážel v práci, aniž by jakkoli násobil pocity chladu v třístupňovém mrazíku.

Celkové barevnosti přibývalo jen pozvolna a velmi nenápadně, …

… nejvýraznější (dá-li se to tak říci) změny se odehrávaly za Libínem.

Jižní obzor se oproti tomu ladil do celkem předvídatelných pastelových tónů.

Co naplat, sluníčko dnes skutečně budeme muset oželet, …

… ale Vimperk se nakonec přece jen aspoň osvobodil z nejhoršího. Nezbaví se sice šedi, ale určitě je lépe mít ji vysoko nad hlavou, nežli přímo v ulicích.

19.ledna:

Jistě není nutno souhlasit s tvrzením, jímž nás dnes od samého rána krmil internet, že totiž devatenáctý leden je obecně nejdepresivnějším dnem v roce, ale ten letošní byl každopádně přinejmenším fotograficky zajímavějším až v noci. Krom jiného naznačil, že se opět přibližuje čas inverzí, což prověří zítřejší Boubín.

18.ledna:

Snad jen meteorologové či klimatologové spatřují jasný smysl v přesném počítání, pokolikáté už šumavská krajina prudce vystřídala masky jara a zimy, resp. pokolikáté si nepatřičně nasadila masku prvou v čase právoplatné vlády té druhé, která ovšem nepřestává o svá práva bojovat.

Těžko však odhadnout, jak úspěšný to bude boj, kolik přinese vítězství symbolických a přechodných oproti dlouhodobým. Tak např. Boubín dnes třístupňovým mrazíkem a po delší době zase bohatší sněhovou nadílkou nepřehlédnutelně třímal prapor zimy. Ale namísto očekávaného sluníčka těsně na samotném vrcholu vše náhle zahalil mlžným tajemnem, …

… v němž se zmíněné zářivé naděje rázem rozplynuly …

… a ustoupily náladám takřka klostermannovským, …

… nakonec však přece jen prozářeným jásavým zpěvem místních obyvatelek – roztomilých křivek obecných, které v celém hejnu kroužily tou šedí kolem věže, …

… chvílemi usedajíce k odpočinku na špičky namrzlých a zasněžených smrků.

17.ledna:

Ne všechny pohledy na cestách po Šumavě potěší oko – rozpadající se statek, kdysi součást dnes již zaniklé osady Sedlmín, jejíž historie je doložena počátkem 15. století, k takovým bohužel patří.

16.ledna:

Právě se nám rodí další z krásných dní, napohled snad březnových. Ba ani ranní teplota nehájí barvy poloviny ledna – jsou dva stupně nad nulou.

A z vnitrozemí se k Šumavě přibližuje inverze, aby se právě tady potkala se sluníčkem, …

… které, samo ještě rozespalé, teprve popřálo dobrého jitra Boubínu …

… a Bobíku, …

… našim dvěma nerozlučným bratrům.

Tenhle prazvláštní mrak není dílem přírody, nýbrž šumavských dřevařů.

Prozrazuje to však na sebe teprve z opačné strany, kde již stoupající osluněná inverzní oblačnost protéká stále mocněji mezi vrchy …

… a nad Lažišti se nenásilně mísí s oním z lesa stoupajícím dýmem.

Užijme si tedy sluníčka, nežli nás o ně blížící se víkendová srážková vlna zase připraví.

15.ledna:

Dnešnímu výstupu na Boubín by s klidným srdcem mohl být přiřčen název „Přetahovaná o sluníčko“. Vimperská obloha se před pátou hodinou ranní skvěla svitem hvězd a měsíčního srpku, zatímco ojedinělé nepatrné šedavé cáry jihovýchodním směrem zdánlivě ani nezasluhovaly pozornosti. Ale právě tam měla být napřena – o půl hodinky později se totiž Kubovka halila do slušné mlhy, která ovšem na Basumských lukách mírně povolila. Cesta vzhůru pak byla jednou velkou neznámou, střídavě mlhavou, čistou, ba se zahlédnutelnými hvězdami. Rozluštění měl připraveno teprve vrchol, a to v podobě jižním větrem hnané mlhy, jejíž výška nad věží sice nebyla velká, ale postačovala k tomu, aby nebylo vidět prakticky nic krom občas shora promodrávající oblohy. Teprve když se začaly sem tam objevovat trhliny typu té, kterou ukazuje snímek, svitla jakási naděje na změnu.

A ta už podrobnějších komentářů nepotřebuje, přetahovaná právě začíná. Trvala zhruba dvacet minut a více, nežli je tu k vidění, nenabídla.

Za zmínku snad stojí ještě čtyřstupňový mrazík – a to je vše.

Pátrat po sebemenším náznaku kteréhokoli ze známých krajinných bodů bylo zhola zbytečné, neboť jen o malý kus níže pod tím, co bylo právě viděno nahoře na obloze, vypadala situace takto.

Teprve cestou dolů začínalo bližší i daleké okolí postupně procitat z šedobílého zakletí a velmi zdrženlivě přijímat barvy urputně bojujícího sluníčka, o jehož zásadním či snad rozhodujícím vítězství se však dnes dá pochybovat.

14.ledna:

Charakterizovat počasí v půli ledna jako deštivé není zrovna pro danou dobu stylové, ale, co naděláme, je tomu tak – dnešní ráno se probudilo uslzené a nejedna slza přitom s velkou pravděpodobností ukápla i lyžařům.

Kdo se však v pravý čas zadíval východním směrem, jistě navzdory všemu nebyl zklamán … 🙂 . Ostatně zima se, jak aspoň slibují meteorologové, co nevidět zase vzpamatuje.

Prozatím tedy potěšme oči tím, co je nám nabízeno, …

… byť jsme tím přenášeni někam jinam – do období, na něž je zatím ještě dost času.

13.ledna:

Již před rozedněním dávala obloha najevo, že nás čeká krásný slunečný den, ale cesta k němu povede, obrazně řečeno, trním.

A tím byla oblačná hradba, nejvýraznější na východě, …

… ale rozprostírající se odtud dále po celém obzoru, tedy i tam, kde vítr v náležité ráži …

… bezvadně očistil alpské vrcholy. Jako daň za to si patrně usmyslil, že dnes prostě nepřipustí, aby se fotografovi zdařil třeba i jediný ostrý snímek. Budiž mu v té věci poctivě přiznána maximální snaha – zabrat jednomu skutečně dal. Ač se tu ve skutečnosti o stupeň oteplilo – na pouhé tři pod nulou, opět se zdálo mrznout podstatně více.

Opticky však okolní krajina zimu víceméně nepřipomínala …

… a na programu je ke všemu další oteplení.

Nejklidnějším dojmem dnes působila západní strana, barvící se poněkud zdráhavě …

… vinou skutečnosti, že sluníčku bylo opět souzeno velmi krušné vítězství.

I tak z toho ale po chvilce povstaly krásné antikrepuskulární paprsky.

Ač se to nemusí zdát, okamžiky, kdy se druhé úterý roku 2015 naplno rozzáří sluníčkem, jsou v této chvíli již doslova nadosah.

12.ledna:

I někteří meteorologové už se pozastavují nad vytrvalostí větru, jíž se prakticky nepřetržitě vyznačují poslední dny. Nu a laické oko pak zajisté nemůže přehlédnout, že právě vítr zrovna dnes bezprostředně maří každý pokus zimy opět stylově nabílit vimperské střechy.

11.ledna:

A začíná se znovu od nuly … teprve dnešek nahradil na leden vysloveně výstřední teplo novým sněžením, ba spíše jakousi krupicí, …

… která na Kubovce i nad ní zakládá novou bílou vrstvu (kolikátou již této zimy?). Jen staré stopy nejvěrnějších zůstaly pevně držet na ještě včera obnažených cestách, po nichž se i dnes prohání vydatný vítr, pohrávaje si však přitom navíc s čerstvým sněhovým prachem.

Čeká tu také odpověď na páteční otázku – podboubínské lesy i nejsilnějším nočním vichřicím zdárně odolaly, aniž se zapomnělo na tradiční pravidlo potvrzující výjimku, zde v podobě zlomeného buku …

… a zde dokonce i s kořeny čerstvě vyvráceného smrku.

Jinak ovšem všude vládne příslovečný posvátný idylický klid, chvílemi s náznaky slunečních doteků.

Teprve boubínský vrchol to vše mění v nefalšovanou sněhovou vánici, …

… jež za současného mrazíku – opět čtyřstupňového – rázem likviduje veškerou dohlednost, slibnou ještě v okamžicích, kdy k rozhledně zbývalo sotva sto metrů. Inu, tady se vše mění bleskově …

… a zima si je dobře vědoma, že musí s jistotou odehrát míč, který včera skončil v její síti.

10.ledna:

Neustále hučící, kvílící a sténající noc vystřídal den, který se již před polednem ozdobil i slunečními paprsky, jimž o něco mírnější, avšak nadále trvající vítr hojně nabízel přebohatý oblačný materiál k tvorbě skvostných irizací. Okolo třetí hodiny odpolední pak ale obloha opět potemněla od západu přibývajícími hustými mračny.

Ta nicméně vytvořila velmi příhodnou, náležitě dramatickou kulisu sněhu dokonale zbavené krajině – desátý lednový den tak připomínal spíše konec března. Jen Boubín na obzoru prozrazoval, že na jeho vrcholu se zima navzdory prudkému teplotnímu nátlaku své vlády nevzdala.

Slova zase jednou selhávají tváří v tvář náladě, do níž se ponořil celý šumavský sobotní podvečer …

… a věrně ji zrcadlil i obraz …

… v kapličce z roku 1897 …

… poblíže pošumavských Dvorů.

Možná je za dveřmi návrat zimy, každopádně pak sílícího větru a srážek, už teď spolu s roztálým sněhem působících výrazné posílení a oživení nejednoho vodního toku …

9.ledna:

Jaké stopy asi zanechá dnešní výrazné oteplení provázející vichr …

… v šumavských lesích?

8.ledna:

Už časně ranní pohled na údaje meteorologického radaru věstil, že pokud bude z Boubína vůbec něco k zahlédnutí, natož pak takového, co ukazuje snímek, půjde bezmála o zázrak. Od západu se k nám totiž nasouvá vydatné množství srážek, které v těchto polohách s ohledem na přetrvávající čtyřstupňový mrazík budou jedině sněhové.

Ledový nárazový vítr se zase jednou ukázal být mocným spojencem mlhy, jež tentokrát neponechala nic náhodě a chvílemi houstla do té míry, že budila dojem, jako by se místo rozednívání naopak smrákalo.

Když pak zrovna v čase východu sluníčka definitivně sevřela okolí rozhledny, vyloučila sebemenší náznak zrůžovění, čímž podala jasný důkaz o své výši, hustotě i dosahu. Po celou zpáteční cestu, na níž vzpomenutý vítr stihl během hodinky zavát místy zcela doztracena čerstvé stopy ve sněhu, nabízela jedině odstíny šedi, již by s velkou pravděpodobností nejedno oko obdařilo přívlastkem deprimující.

A tak se nakonec zdá, …

… že z daného hlediska by na tom mohl tentokrát být lépe Vimperk, v němž navíc teplota krátce před polednem vystoupila na pět stupňů nad nulou.

A vida, nakonec i za dnešního soumraku nastal – sice jen krátký – okamžik …

… k vychutnání barevných kouzel.

7.ledna:

S jedním se loučíme, …

… s druhým vzápětí vítáme.

6.ledna:

Tři králové budou mimo jiné opět posledním dnem, v němž si všichni ještě mohou užít městského vánočního osvětlení, navíc s pravou zimní atmosférou, která v adventním období povětšinou scházela.

Měsíční svit nám naproti tomu může omezit či zcela znepřístupnit jedině oblačnost nebo mlha, což se zrovna i dnešní noci skutečně dělo, a to nejen nad Vimperkem. Také celá cesta na Boubín byla pohroužena do bezmála přízračné „sněhové tmy“, máme-li tak nazvat jakýsi prazvláštní bledý přísvit, na němž se shodou okolností zrovna čerstvý včerejší úplněk nepodílel přímo, nýbrž pouze chvilkovým prozařováním poměrně hustých mračen. Boubínský vrchol navíc už od Korkusovky prozrazoval výrazné mlžné zahalení, jež pak samotná špička na místě potvrdila, takže to, co takhle přinesla teprve v okamžiku výstupu na věž západní strana, bylo nefalšovaným tříkrálovým překvapením – a zdaleka nikoli jediným či posledním.

Mlha však sveřepě předváděla, že má dostatek sil k tomu, aby zhatila jakoukoli další očekávanou podívanou, … ale nakonec to přece jen nemyslela vážně.

Zprvu nepatrné a postupně stále výraznější náznaky brzkého slunečního východu naštěstí na stále se proměňující obloze zvítězily …

… a krom jiného zvýraznily též větrem hnaný pruh temelínských par, dosud splývající s inverzní vrstvou oblačnosti.

Zjeví-li se však sluníčko v celé své kráse, zůstávalo otázkou. Samozřejmě by tu hned byl ideální prostor pro koróny a další působivé jevy, …

… ale i mírným, na věži téměř nezaznamenatelným větrem čeřená oblačnost měla sluneční zásluhou čím v té převažující mlžné nadílce upoutat oko.

Teď už to vypadalo velmi slibně …

… a najednou začala vyvstávat dilemata, kam napnout zrak dříve.

Vše takřka neuvěřitelně rozřešila jižní strana, kde se do té doby jednolitě splývající a vše zakrývající oblačná stěna náhle takto rozestoupila …

… a vpustila na scénu alpské štíty.

Pak již následoval ústup mlžného sevření na protilehlém, tedy vnitrozemském směru, …

… a třebaže sluníčko, které by jistě dokázalo přispět k celkovému dojmu nějakým dominantním sólovým výstupem, stále setrvávalo za oponou, …

… vše, co nabízel čerstvě zrozený sváteční den, nikterak neztrácelo na dokonalé působivosti.

Těžko však odhadovat, zda by někdo v prvotním mlžném zakletí tipoval, čeho všeho, resp. jakých proměn se tu stane svědkem. Zde se již noří na světlo Basumský hřeben, …

… dávno z obzoru sledovaný ráno ještě rovněž neviditelným Luzným a oběma Roklany.

Spolu s dalekými Alpami se pak dále představuje i blízký Hochstein a část Třístoličníku, …

… zatímco zbytek Trojmezenské hornatiny si bude muset na vysvobození ještě chvíli počkat.

I přes výjevy místy takto dramatické začíná být jasné, …

… že sotva se definitivně rozloučí zapadající úplněk, jímž tu dnes vše tak kouzelně začalo, a obloha se více vyčistí, …

… čeká nás krásný slunečný zimní den, …

… byť mrazivý – jen tady zrovna panují čtyři stupně pod nulou.

5.ledna:

Pátého dne mladičkého letošního roku se zdálo, že po silně větrné noci zůstane obloha umetena do fádní šedi. Jenže v odpoledních hodinách na ní působením severního větru započaly zprvu nenápadné, …

… ale postupně čím dál zajímavější změny, …

… vzrůstající nejen do fantastických oblačných útvarů. Do hry totiž vzápětí vstoupilo náhle vysvobozené sluníčko, …

… a třebaže po celou dobu samo zůstalo v zákulisí, dokázalo připravit fascinující podívanou. Ta započala úchvatnou rozsáhlou irizací, …

… dokonale se odrážející od ostrůvku náhle zase nezvykle modré oblohy, …

… a přes nejrozmanitější barevná i tvarová intermezza pokračovala …

… až k maximálně vygradovanému …

… velkolepému …

… ohnivému finále, které zajisté …

… dalších slov nepotřebuje.

4.ledna:

Krom očekávané bohaté rozcvičky se sněžnými hrably a lopatami, to vše za doznívajících, již jen mírných přeháněk, nám první lednová neděle dokázala chvílemi nadělit i sluníčko, takže se nakonec dalo hovořit o celkově vydařeném zimním dni, v němž bylo možno udělat mnohé pro kondici fyzickou i duševní.

Ale co si o dosavadním vývoji této zimy myslí dva podboubínští sněhuláci, …

… o tom nejlépe vypovídají výrazy jejich tváří … 🙂 .

Pravá zimní poezie tamním lesům momentálně (ano, to slůvko rozhodně nelze s ohledem na loňské dění opomenout) rozhodně neschází, …

… ba za poslední dny začíná být bohatší o půvabné naváté vrstvy, k nimž oblaka stále dodávají větru dostatek výtvarného materiálu. Člověku je líto do té krásy šlápnout, a když už není místy zbytí, znamená to probořit se třeba i do půmetrové hloubky.

Po odpoledním příslibu růžovějícího obzoru se Boubínu nakonec ze všeho dostalo tradiční čepice, …

… i když mu tentokrát neseděla na hlavě zrovna pevně, takže nabídla aspoň sem tam jakési útržky okolní krajiny, …

… nakonec přece jen i s nepatrným růžovým nádechem. Poděkujme za to především větru, který dnes navíc upustil od své nedávné agresivity a z teplotního hlediska přenechal žezlo mrazíku, překvapivě čtyřstupňovému.

Sněhovým přeháňkám sice zjevně ještě není konec, …

… ale snad už se aspoň v nejbližších dnech nemusíme obávat nadílek podobných té, jíž nás do dnešního rána obdařila včerejší noc. Ta dnešní bude spíše větrná.

3.ledna:

Přesně podle očekávání se nám počasí výrazně zhouplo – v průběhu včerejšího dne napřed vlivem až šestistupňového tepla povolila a odtála značná část sněhu, střádaného už od sv. Štěpána, což ovšem dnešní noc střelhbitě dohání bohatou chumelenicí. V prvním letošním nedělním ránu se tak patrně máme opět nač těšit.

2.ledna:

Loňské silvestrovské chmuření vydrželo Boubínu až do novoročního poledne, téhož večera pak už návštěvníkům ukázal přívětivější tvář. Nu a do druhého rána letošního roku byl probuzen dalším ze silných vichrů, který takto poprvé odkryl po tři předchozí dny neviditelné Alpy.

Současně však výrazně zvyšoval nebezpečí pohybu po rozhledně, vinou sněhu (hojně sem naneseného silvestrovskými davy) a následných teplotních výkyvů obalené čistým ledem, soustředěným v silných a zákeřně zkosených vrstvách po celém schodišti i podlaze vyhlídkové plošiny. Z té se tentokrát nabízely obzvláště zajímavé proměny. Slunce, dosud skryté pod obzorem, mělo např. v této chvíli ještě více než půl hodiny čas, ale pás nízké východní oblačnosti budil svým zbarvením dojem, že už je má přinejmenším v zádech.

Jako by se klubal z peřin, tak se náhle objevil na jihozápadním obzoru dachsteinský masiv, podobně provázený i zprvu nesměle vykukujícími dalšími vrcholy navazujícího alpského pásu.

Bobík se oproti tomu spíše začíná přikrývat, ale zajímavější je barva již vzpomenutého pásu za ním. Postupně totiž ztrácí na původné červeni …

… a přelaďuje do temnějšího modrofialova. Slunce se však přitom blíží stále víc … ale je vidět, že do cesty mu přibývá překážek.

Ty nicméně, jak se zdá, nemají pražádný vliv na dění v podalpských oblačných peřinách, stále čechraných neustávajícím vichrem, mimochodem opět tradičně pocitově zkreslujícím směrem dolů teplotu stojící ve skutečnosti přesně na bodu mrazu.

Poněkud jiná barevná nálada a poměrný klid panuje na západní straně, …

… zatímco volarský dolík nám opět přehrává charakteristické úryvky z pohádky Hrnečku, vař!

A vida, Dachstein pomalu rozsvěcuje své ledovce, …

… i když nám vyšlé sluníčko nad teď již zcela temným pásem není v plné síle přáno.

Okolní lesy se zvolna zbavují bílého obalu, přičemž nás nepochybně čeká ještě výraznější obleva.

Obloha pak napovídá, že sice na chvilku přece jen dá prostor sluníčku, ale celý druhý leden mu, a to nejen na Boubíně, rozhodně patřit nebude. K tomu se bohužel zdá být i velmi sugestivní symbolikou ona zledovatělá rozhledna, z níž sestoupit představuje ještě horší a delší zážitek, nežli se na ni – ano, nebraňme se nejvýstižnějšímu výrazu – vyškrábat. Krátkodobá vánoční idylka se v nejbližších dnech patrně dočká další houpavé proměny, ale tak už to zkrátka v přírodě chodí.

1.ledna:

Podobně jako v předcházejících letech neporušíme ani na prahu roku 2015 tradici věnovat první záběry ve fotokronice amatérským ohňostrůjcům, kteří vítali nový rok jako první, tedy plných osmnáct hodin před slavnostním ohňostrojem v režii Města Vimperk.

Mnozí ostatně, jak zde bylo konstatováno již včera, tedy loni – http://vimperk.eu/index.php/6810, nevydrželi a pustili se do akce s ještě větším předstihem.

Dalších komentářů tu v této chvíli již není zapotřebí, neboť by se jen opakovalo, co bylo v tentýž čas při téže příležitosti řečeno na loňský Nový rok.

Po novoročním poledni se na Vimperk opět usmálo sluníčko a svým světlem zalilo i hlavní dominantu celého města – zámek.

A právě odtud se cca pět minut po šesté hodině večerní rozzářil již zmíněný slavnostní ohňostroj, tentokrát jako vždy v provedení profesionální firmy. Opět je tedy na divákově posouzení, do jaké míry se jí volně prodejná zábavní pyrotechnika v amatérských rukou dokáže či nedokáže vyrovnat nebo aspoň přiblížit .

Nový rok 2015 je slavnostně přivítán a má téměř za sebou svůj první den, …

… takže tečkou za jeho prvními snímky budiž upřímné přání všem věrným čtenářům a příznivcům těchto stránek, aby byli stále co možná plni veselé mysli a nadhledu, potřebného k zdárnému zvládání všeho, co každodenní život přináší. A nezapomínejme, že naše krásná Šumava má léčivou moc – záleží jen na nás, dokážeme-li ji hledat a využívat 🙂 .

Fotokronika Jana Tláskala – prosinec 2014