Vimperk – Fotokronika Jana Tláskala – březen 2015

1 března, 2015
14:48

JAN TLÁSKALFotograf, muzikant, ŠumavákRozbalit rozhovorSbalit rozhovor

Neděle 12. únor 2012 21:24

ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal.

Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.

Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?

Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.

Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí?

Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .

Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?

V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.

Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?

I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce.

Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?

Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni.

Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát?

Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .

Jaký byl váš vůbec první fotoaparát?

Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant.

Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo?

Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál.

Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete?

Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku.

Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu?

Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím.

O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?

Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.

Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem?

Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa.

Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?

Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.

Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí?

V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku.

Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál?

Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení.

(red)

Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala http://obec.sumava.eu/index.php/sumava/131-fotografove/3563-jan-tlaskal

31.března:

Vida, v jak rekordně krátkém čase se ukázala včerejší slova být prorockými. Že se březen rozloučí v zimním převleku, možná neočekávala ani překvapená hrdlička, která si časně zrána vyšla na procházku v čerstvém sněhu, …

… nemluvě pak o mnohých Vimperácích, kteří v tomtéž čase přistoupili k oknům, za nimiž teploměry ukazovaly bezmála rovnou nulu.

Ta ale dlouho nevydrží – v průběhu dne se určitě nejen Vimperk opět jarně zazelená.

Rozhodně se však nelze divit, že zima zatoužila po odvetě za nejeden vpravdě jarní den v dobách, kdy měla Šumava naopak vypadat právě takhle.

V každém případě ale šlo o odvetu spíše symbolickou, neboť ještě v průběhu dopoledne sníh pod vlivem vzrůstající teploty zmizel, vystřídán deštěm. Chvílemi pak městem zaburácel silný vichr a opakovala se včerejší situace – tedy střídání sněhových přeháněk se slunečnými vsuvkami, jen nasouvající se mračna tentokrát ještě více zmohutněla a zlověstně potemněla. Večer ovšem přinesl zcela mimořádné kouzlo. Slunce se sice půl hodinky před svým západem skrylo za oblačnou hradbu, ale i tak stihlo v řádu vteřin ozdobit ve výšce prolétající mraky skvostnou irizací, v takovém rozsahu snad dosud nespatřenou. Vezmeme-li v potaz nejrozmanitější katastrofické zprávy, přilétající v tomtéž čase z jiných koutů naší vlasti, opět nemůžeme než konstatovat, že se tu Vimperku dostává bezpochyb zvláštních výsad.

30.března:

V průběhu deštivé noci si skutečně vydatně zařádil též očekávaný vítr, který s nemalou pravděpodobností i budil slabší spáče. Ráno však oproti včerejšímu nabídlo na obloze pro změnu o něco příznivější situaci, …

… která se ještě před polednem vyvinula dokonce do podoby nepřehlédnutelně prosvítající modři, do níž se co chvíli skrze bohatou oblačnost statečně probíjelo sluníčko. Vše se ale střídá s dalšími nápory silného větru a dokonce i sněhových přeháněk.

Dnešek se zkrátka vlivem neustálých oblačných soubojů velmi autenticky tváří jako předzvěst nadcházejícího aprílového počasí, …

… aniž by ve vzácných chvilkách scházely třeba i takovéto irizace, …

… či ve chvilkách častějších pak bezmála dramatické scenérie.

Sníh na sklonku března nepředstavuje na Šumavě nic překvapivého …

… a je dokonce poměrně lehce předvídatelné, že se ještě dostaví v míře podstatně hojnější.

29.března:

Po celodenní mokré šedi se tato chvilková podvečerní barevná proměna jevila jako příjemné zpestření, jež se však, jak nám slibují meteorologové, stává předehrou velmi větrné noci.

28.března:

Z ledových krunýřů vysvobozená voda zatím jen radostně a celkem nevinně skotačí, ale lze očekávat, že se najdou lokality, v nichž projeví i svou tradiční sílu …

27.března:

Boubínské lesy podle očekávání potvrdily, …

… že od vyšších poloh tu čerstvé srážky skutečně měly podobu sněhového poprašku.

A právě přetrvávajícímu sněhu připadla role významného spolutvůrce kouzelné atmosféry, …

… vyrůstající dnes především z velmi působivého barevného ladění …

… a tvarových variací všeho, co táhlo oblohou. Za takové situace je nejvyšší čas dát umlknout slovům, …

… jichž by se navíc stejně za chvilku nedostávalo.

Temně soumračná nálada už jen naznačila, že poslední březnová páteční noc bude bohatě shůry zásobena k pokračování v podobném díle, jaké činí z Boubína a dalších šumavských vrchů poslední pomníky právě týden uplynulé zimy.

26.března:

Po mírně deštivé noci a fádně šedivém ránu sice dopoledne ožilo náznakem slunečna, ale, málo platno, je nám souzena ještě další vláha, které se nám dostane již s podvečerem.

25.března:

Další boubínský výstup ukázal, že včerejší opar se sice v celém okruhu kolem hory poněkud vzdálil, …

… ale i tak bude nač se dívat. Oproti včerejším dvěma stupňům nad nulou se navíc znatelně oteplilo – příjemných pět a půl stupně ke všemu ukazoval teploměr ve vzácné vyrovnanosti stejně tak dole na Kubovce jako i nahoře na rozhledně. Opět bylo cosi, jak se říká, ve vzduchu – panovalo tu slovy stěží popsatelné tajemno.

Sluníčko muselo i tentokrát přeskočit inverzní pás podobný předešlému, ale ještě dříve se nad ním přihlásilo zprvu nepatrným, později mírně sílícím halovým sloupem.

A nemělo zůstat zdaleka jen u něj.

Snad to byl jen zjitřenou fatazií vyvolaný pocit, ale zdálo se, že také všechny nejbližší vrcholy s nemenším napětím očekávají, …

… co se bude dít dále, až sluneční kotouč nabyde na své obvyklé síle.

A vida … na vrcholku téměř nezřetelného halového sloupu se náhle zjevil náznak svrchního dotykového oblouku – tedy příští sluneční repertoár se zdá být jasným.

Po kratší chvilce se pozvolna začíná vykružovat pravá půle halového oblouku, …

… na jehož vrcholu se zvýrazňuje svrchní dotykový oblouk, jímž to vše začalo, a na dolním konci o něco mírněji prosvítá zákonitě očekávatelné parhelium, …

… momentálně směřující nad včera touto dobou neviditelnou Kleť.

Vzápětí následuje pokus dotočit oblouk i doleva, ale tam zatím vše zjevně vázne na nestejnoměrném charakteru oblačné promítací plochy.

Sluníčko je sice po celou dosavadní dobu cloněno jemným oparem, ale jeho rostoucí síla je i tak na celé krajině bezpečně znát.

Pokus dotvořit celý oblouk se ovšem vydařil a během zpáteční cesty se ukázalo i dosud chybějící levé parhelium, takže ještě na vrcholu Boubína by v tom okamžiku bylo možno hovořit o téměř učebnicové ukázce halových jevů (ve fotokronice jsme si podobnou situaci, tehdy ovšem za bezmála dvacetistupňového mrazu, představili již před třemi lety – konkrétně 2. února zde: http://vimperk.eu/index.php/vimperk/3306 ).

Mnohem dokonaleji se ale vše vyjevilo až po návratu do Vimperka, kde byl v jednu chvíli krom dosud spatřených úkazů k zahlédnutí dokonce i zřetelný náznak spodního halového sloupu a levé parhelium vynahradilo svou delší absenci tím, že zazářilo v nebývalé intenzitě. Příroda nám nicméně prostřednictvím dnešní oblohy chce současně sdělit, že na obzoru je s nemalou pravděpodobností změna počasí, a to dosti možná deštivým (na Boubíně a jiných vrcholech není vyloučeno, že i částečně sněhovým) směrem.

24.března:

Porovnáme-li dnešní den s tímtéž loňského roku, dojedeme k zjištění, že letošnímu jaru zatím nic zásadně nestojí v cestě. Kolem Boubína se sice ukázala inverze, avšak na první pohled řidší, než na jaké jsme tu bývali zvyklí v zimních měsících, takže by ji skoro bylo možno nazývat spíše oparem. Na obzoru z ní dokonce vyhlíží vrchol Plechého.

Atmosféra východu sluníčka bude podle všech předpokladů úžasná, jako by vše i po probuzení stále zpola setrvávalo ponořeno v říši snů, …

… takže není divu, že si ji nechtějí nechat ujít i náhle se z mlžných peřin klubající Roklany – první z vrcholů na západní straně, ještě před minutou kompletně zatažené.

Je právě 05:59:23 …

… a sluníčko jen potvrzuje, že hustota inverzního obklíčení skutečně nedosahuje obvyklých hodnot.

Už jen krůček zbývá k doteku horního okraje inverze, …

… jejíž zdolání přinese celému kraji pohlazení plnou silou životadárných paprsků.

Plechý už vyčkává s celou svou stále sílící horskou družinou, …

… zatímco Bobík dávno popřál dobrého jitra Knížecímu stolci i Chlumu. Jen Kleť má, jak se zdá, stále ještě půlnoc.

Roklany se plně vynořily, …

… což je pobídkou pro Luzný, aby ani on nezůstal pozadu a nezmeškal tak sluneční pozdrav, …

… který už si plně vychutnávají lesy na protilehlé straně, …

… o vrcholech, které mají k sluníčku blíže, nemluvě.

A lehký západní větřík zatím podivuhodně čaruje se stoupající mlhou, …

… rozčesává ji o špičky smrků na Basumském hřebeni do drobných pramínků, připomínajících lehký dým, jako by kdosi v pozadí zhasil noční svíci, jejíhož světla už není zapotřebí.

S toutéž rozevlátou lehkostí vzápětí přilétají vstříc sluníčku větrem modelované obláčky, …

… aby přizdobily nebeský blankyt, jehož by nám dnes měl být popřán dostatek po většinu dne, který bude podobně jako boubínské jitro stále zahalen v jemném, místy nepostřehnutelném, ale přesto všudypřítomném oparu, dokud s podvečerem nepřevládne zatím nesměle se tvářící oblačnost.

23.března:

Ač jedna z osad (či spíše zapomenutých samot) v okolí Vimperka nese optimistický název „Na Radosti“, nelze v ní přehlédnout objekt, který vinou svého žalostného stavu onomu názvu nikterak čest nedělá. A přitom jde vlastně bezesporu o historickou památku.

Snad se jednoho dne i nad touto nešťastnou kaplí rozplynou mlhy nezájmu, jako se podle včerejšího předpokladu rozplynuly ty skutečné nad námi a vpustily dnešního odpoledne opět na scénu jarní sluníčko.

22.března:

Šumava se nám ponořila do mlhy, tu řidší, tu hustší, ale v každém případě nevábné, neboť nepříjemně vlezlé, provázené citelným ochlazením a mrholením, jež ve vyšších polohách přechází v sněžení. A tak po delší době učiňme opět jednu z výjimek a vypravme se jižněji za aspoň nepatrně přijatelnějším počasím. Třebaže přitom dokonce překročíme hranice, stále tu zůstává silná vazba k Šumavě i konkrétně k Vimperku, neboť zamíříme do Pasova, mezi nímž a naším městem probíhala již ve středověku jedna z větví proslulé Zlaté stezky. Z husté mlhy dávné historie bychom pak mohli dále nechat vynořit třeba události, jimž Vimperk vděčí za své povýšení na město a s ním související některé architektonické památky – zejména dodnes zachované části městského opevnění, vybudovaného v důsledku vojenských rozbrojů mezi pasovským biskupem a panem Petrem Kaplířem ze Sulevic. Připomenout by pak bylo možno i šlechetnost pana Petra Voka z Rožmberka, který o dvě staletí později obětoval rodový stříbrný poklad, aby uchránil obyvatele jižních Čech před drancováním a dalšími útrapami v souvislosti s vpádem pasovských …

Ale dosti vzpomínek na události temné a chmurné, jimž už naštěstí v daném případě odzvonilo. Dnes místo absurdního nepřátelství a ukrývání se za hradby můžeme naopak v klidu a bez obav obdivovat krásy historického Pasova, ať už pohledem z majestátního Dunaje, nebo během vycházky za barokními památkami, …

… která nás může dovést kolem úchvatné sochařské výzdoby …

… až do proslulého pasovského svatoštěpánského dómu.

Zde mimo jiné spatříme, a budeme-li mít štěstí, pak dokonce též uslyšíme největší kostelní varhany na světě, které obsahují neuvěřitelných sedmnáct tisíc devět set sedmdesát čtyři píšťal, jež může varhaník rozeznít v celkem dvou stech třiceti třech rejstřících.

Mlha je zásluhou silných uměleckých dojmů rázem zapomenuta, ba ani Šumavy, na niž se co nevidět zase navrátíme, se jistě dlouho držet nebude.

21.března:

Rozzářené slunečné počasí, jímž se od samého rána uvedl první jarní den, vydrželo jen do jeho třetí hodiny odpolední, …

… jejímž úderem se začalo zprvu lehce, později pak výrazně chmuřit, což nakonec vyústilo i ve večerní déšť.

Boubín se sice stále naoko pyšní sedmdesáti centimetry ztvrdlého ulehlého sněhu – v této síle však ve skutečnosti již jen poblíž vrcholové sněhoměrné latě. Není ale vyloučeno, že se v okamžicích, kdy v nížinách zaprší, dočká nějakého bílého přírůstku, který ještě načas zacelí jeho stále více prozelenávající plochy.

20.března:

V krásně vydařeném předposledním březnovém pátku bylo možno po jednom tisíci pěti stech třiceti sedmi dnech (které nás dělily od 4. ledna 2011) v dopoledních hodinách opět sledovat ničím nerušený průběh částečného zatmění Slunce, mezi něž a Zemi vstoupil Měsíc. Je právě 09:36:03 hodin a velkolepé divadlo, jež potrvá prakticky až do oběda, začíná.

09:49:36 – ačkoli v této chvíli jistě není hlavním předmětem zájmu, i tak stojí za pozornost též dobře patrná sluneční skvrna.

10:29:08

10:45:59 – zatmění kulminuje, více nežli 70% slunečního povrchu je zastíněno a od tohoto okamžiku začíná Měsíc sluneční kotouč postupně zase osvobozovat.

11:12:59

11:28:53

11:51:09 – za chvilku bude po všem.

Slábnoucí sluneční svit se zejména v okamžicích okolo maximálního zatmění zákonitě projevil i formou změny barevného a světelného ladění celého města, jakož i pocitem náhlého ochlazení.

Nesmíme však zapomínat, že dnešní sluníčko bylo současně posledním v zimě 2014/15, neboť ve 23:44:53 (jsme-li již v takto přesné časomíře) začíná astronomické jaro. Ostatně i pohledem z podvečerního Boubína je zřejmé, …

… že teplo posledního zimního týdne vykonalo své a oproti minulé neděli znatelně změnilo tvář krajiny. Jistě nepodlehneme iluzi, že zima si tento svůj ústupek někdy v jarním čase nevynahradí (beze snahy malovat čerta na zeď si třeba připomeňme, kolik jsme jen v minulosti zažili bílých Velikonoc), ale dneškem každopádně na devět měsíců (či dvě stě sedmdesát sedm dní) dokralovala.

A tak zbývá jen vyprovodit sluníčko, které nám dnes dopoledne připravilo efektní podívanou, …

… na opačný konec zeměkoule …

… a popřát všem dobrou poslední zimní a současně způle již první jarní noc z majestátního šumavského Boubína 🙂 .

19.března:

Svatojosefské počasí se nanejvýš vydařilo, …

… několik mráčků nad Boubínem je jistě nepokazí.

18.března:

Dívat se přímo do zářícího sluníčka je, jak odjakživa známo, naprosto nemožné, nechceme-li si nevratně poškodit zrak. Stačí však jeho záření náležitým způsobem odfiltrovat a fotoaparát nám naši životadárnou hvězdu, vzdálenou od Země necelých sto padesát milionů kilometrů, představí jako silně podobnou pomeranči – ba dokonce i se stopkou, tedy v daném případě výraznou sluneční skvrnou. A počítáme-li tu již v řádu milionů, pak v nich můžeme vyčíslit i teplotu, která tu dosahuje jednoho a půl milionu stupňů Celsia.

Třebaže lidské oko vnímá po většinu dne sluneční svit v odstínech žluté, ve skutečnosti je nejvíce vyzařována zelená součást barevného spektra. Momentálně nás dělí pouhé dva dny od částečného zatmění Slunce (naposledy proběhlo před čtyřmi lety – 4. ledna 2011, což jsme si ve fotokronice připomněli ve výroční den o rok později: http://vimperk.eu/index.php/vimperk/3307 ), na němž od včerejška probíhá solární neboli též geomagnetická bouře (v daném přiblížení a rozlišení snímku nepozorovatelná, ostatně podle předpokladů snad již i slábnoucí), jejímž následkem se na severní polokouli objevily mimo jiné výrazné polární záře. Doufejme tedy, že v pátek 20. března sluníčko v průběhu dopoledne nebude našim očím místo všehovšudy částí měsíčního kotouče zastíněno oblačností, jako tomu bylo včerejšího dne.

17.března:

Tísněn pro něj vražednou teplotou, sníh ustupuje do výšin, svého posledního útočiště.

Sluníčko, strůjce oné již skutečně jarní teploty, se však téměř po celý den potýkalo s jakousi záclonou z mraků – s podvečerem to nad Vimperkem vynahradilo skvostným levým parheliem. Není možná vyloučeno, že na jeho obzvláště sytém vybarvení se částečně podílela i právě probíhající solární bouře, která vypukla v odpoledních hodinách jako následek nedělních slunečních erupcí.

16.března:

Sluníčko se opírá do země čím dál jarněji …

… a probouzí barvy, po kterých se mnohým z nás už jistě stýskalo.

15.března:

Třetí březnová neděle sice překvapila Vimperk od časného rána čerstvým sněhem, avšak ten nevydržel ani do oběda. I v boubínských lesích pak za plného slunečního svitu doslova pršelo, jak odtávala bílá výzdoba z větví. Zásluhou toho se současně od určité výšky tvořila jemná mlha, …

… v níž si sluníčko nedalo ujít spousty příležitostí k tradičnímu kouzlení.

Od věci tím pádem nebylo ani pomyšlení na možnost výskytu slunečních gloriol, kteroužto otázku měl co nevidět rozluštit samotný vrchol.

I ten se nacházel v mlžném obklíčení, ovšem s velmi proměnlivou intenzitou …

… i frekvencí jednotlivých průsvitně bělostných náporů, jak je kolem hory neúnavně hnal východní vítr. Místy se tak zjevovaly velmi slibné náznaky, …

… jako vždy pochopitelně závislé i na síle a dosahu slunečních paprsků, rovněž na opačné straně chvílemi výrazně cloněných putující mlhou.

Vše tedy bylo jen otázkou souhry příznivých okolností a náležité trpělivosti.

Ta v poměrně vzácných okamžicích skutečně přinášela, jak praví známé rčení, své růže.

I nejeden bulvární pisálek by se zatetelil blahem nad „Brockenským přízrakem“ … 😀 … tentokrát navíc s ohledem na výrazně proměnlivý charakter „promítací plochy“ skutečně velmi vzácným.

Ale za nemenší pozornost stála i protější strana, …

… a to zejména zásluhou zvolna plynoucí a své tvary fantasticky měnící oblačnosti.

Bylo jen otázkou času, kdy se klesající sluníčko obklopí také korónou, …

… ale ono zatím navzdory zřetelnému slábnutí zvládlo ještě jednu spíše již symbolickou gloriolu na rozloučenou.

Teprve potom se soustředilo na svůj vlastní odchod, …

… dle očekávání skutečně zpestřený korónou, …

… nežli jemně ulehlo do nadýchaných mlžných peřin, pečlivě připravených boubínskými lesy.

14.března:

Zima si své poslední dny skutečně brání a vesměs se snaží vnutit všem, kdož nemají kam utéci, fádní šeď. Ale naštěstí jsou místa, kde tato strategie neplatí …

13.března:

Ani druhý letošní pátek s třináctkou v datu jistě nelze považovat za nešťastný.

12.března:

Ještě se zdá být v plánu ochlazení, v tento čas jistě nepředstavující nic divného – ale půvabné posly jara už nic nezastaví …

11.března:

Okolo půl šesté ráno jemně zaševelil na vimpeských střechách deštík … a o něco výš se přece jen ještě neméně jemně cukrovalo – samozřejmě však bez větší trvanlivosti.

10.března:

Ač v noci na dnešek ještě „přituhlo“, podobným výjevům budeme už přece jen muset odvyknout i v nejvyšších a nejchladnějších polohách.

Ke slovu se již neodbytně hlásí výjevy jiné, příjemnější …

9.března:

Životadárných trhlin přibývá …

8.března:

Iluze jara pokračuje, ovšem její přespřílišná dokonalost je v této chvíli spíše skrytou připomínkou známé zkušenosti, že ani zima si nedá ujít příležitost, aby se podobným způsobem revanšovala v čase vlády jara …

7.března:

Sedmé březny loňský a letošní jako by si z oka vypadly – a oba silně zavoněly jarem 🙂

6.března:

Další ohlédnutí do roku 2010, bohatého v tomto čase na takováto a podobná duhová torza, bezmála svádí k otázce, …

… zda byl tehdy onen zajímavý jev v podobně hojném výskytu pozorován i z jiných, Boubínu významově rovných vrcholů.

5.března:

Přivykneme-li dosavadnímu tempu souboje ročních dob, pak lze očekávat, že s pokusem o zvrat situace ve svůj prospěch by měla být na řadě opět zima.

Pokus se sice konal, ba dokonce dvojí, ale v obou případech do té míry jen symbolický, že pomyslný bod může zima zaznamenat snad jedině zásluhou mírného ochlazení, nikoli již vizuální cestou jako předevčírem.

A tak se určitě i tentokrát ukáže být zajímavějším pokračování boubínské exkurze do dob před existencí fotokroniky. Dnes se navracíme do roku 2010 , a to k jednomu ze zajímavých duhových úkazů, s jakými se sice lze setkat za patřičné oblačné konstelace prakticky po celý rok, ale nejpůsobivější bývají právě takto v předjaří.

4.března:

Pouhých čtyřiadvacet hodin stačilo k tomu, aby včerejší zářivá bělost vzala zasvé a zima tak začala opět tahat za kratší konec provazu.

Vypravme se tedy opět na Boubín, jak vypadal před šesti lety, …

… a tentokrát si připomeňme záležitost skutečně historickou, byť se jí bohužel stala vinou zlodějů. Ano, řeč je o hromosvodech na rozhledně, které v zimním období zásluhou námraz nabývaly často velmi efektní podoby.

I když se celková situace prudce změnila třeba do mlžné podoby, namrzlé hromosvody stále představovaly v rámci zábradlí kolem vyhlídkové plošiny do doby, než byly odcizeny, výraznou dominantu.

3.března:

„Aby bylo jasno, zatím pořád vládnu já!“ … Nu, po silně větrné a sněhuplné noci, jakož i obecně v tento čas zajisté nemá smyslu s paní Zimou o jejích nezpochybnitelných právech polemizovat, ale na druhé straně to člověku nedá trochu si nerýpnout.

Ona totiž taková vláda může vypadat všelijak – a nechť mi paní Zima odpustí, v posledních letech se výrazně šetří. Nahlédneme-li společně proti proudu času o šest let nazpět, zjistíme, že přesně v tento den roku 2009 vypadala např. boubínská cesta k rozhledně, jak ukazuje snímek. Výška sněhové pokrývky o bezmála tři čtvrtě metru přesahovala dřevěné zábradlí – a vše nebylo zdaleka jen dílem větru, který se ostatně dokázal místy postarat o ještě vyšší závěje. A od té doby se tu něco takového nezopakovalo … takže, paní Zimo, že by snad v příští sezóně 😉 ?

2.března:

První březnové pondělí mnoho na výběr nepředvedlo, …

… jen pokračovalo v zimně jarních hádkách.

1.března:

První den prvního jarního měsíce byl povětšinou přivítán šedou zataženou oblohou a leckde i srážkami. Kdož tím pádem ví, zda si pověstná vimperská historická památka po náhlém a jistě za daných okolností nečekaném ranním pohlazení sluníčkem v duchu nepomyslela: To jsem z toho jelen! 🙂