Vimperk – Fotokronika Jana Tláskala – duben 2015

1 dubna, 2015
14:48

JAN TLÁSKALFotograf, muzikant, ŠumavákRozbalit rozhovorSbalit rozhovor

Neděle 12. únor 2012 21:24

ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal.

Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.

Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?

Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.

Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí?

Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .

Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?

V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.

Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?

I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce.

Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?

Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni.

Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát?

Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .

Jaký byl váš vůbec první fotoaparát?

Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant.

Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo?

Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál.

Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete?

Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku.

Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu?

Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím.

O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?

Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.

Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem?

Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa.

Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?

Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.

Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí?

V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku.

Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál?

Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení.

(red)

Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala http://obec.sumava.eu/index.php/sumava/131-fotografove/3563-jan-tlaskal

30.dubna:

Květen by měl podle meteorologických předpovědí vstoupit na scénu provázen vydatnější vláhou – jeho dnešní předvečer zatím vydržel bez ní, …

… ale byl značně chladný. Na Boubíně teplota nepřekročila pouhý jeden stupeň nad nulou.

Slunce se našim zrakům ukrylo téměř o půlhodinku dříve, ale ještě ze zákulisí se aspoň pokusilo o slabý halový oblouk.

Své si odsloužil i západní vítr. Právě jeho zásluhou tu dnes ze všeho nejvíce …

… poutala na rozloučenou s aprílem (ale patrně ještě zdaleka nikoli s jeho počasím) oko obloha.

29.dubna:

Jsou místa, která přebohatě žloutnou podbělem … a na jiných je mu přisouzena role samotáře.

28.dubna:

Dřípatky jsou vlivem studeného počasí velmi opatrné – ve vyšších polohách pak, pokud na ně vůbec narazíme, přímo nesmělé.

27.dubna:

Dvojí tvář jediného šumavského dne – ranní …

… a odpolední až do večera.

26.dubna:

Sto nadmořských metrů může na Šumavě znamenat mnohé – např. zhruba o tuto výškovou vzdálenost níže od Vimperka již naplno kvetou třešně.

V Husinci třeba takto lemují pohled k Boubínu, …

… zatímco oblohou v posledním dubnovém nedělním odpoledni zvolna plují monumentální oblačné útvary.

25.dubna:

Již s týdenním předstihem bychom mohli počasí nazývat májovým …

24.dubna:

Po včerejším sněhu ani památky, na teploměru sedm stupňů nad nulou … ale na hady, natož zde i v parném létě nepřítomné štíry je zatím aspoň na Boubíně stále příliš chladno.

Svatý Jiří však přece jen odvedl nemalou práci – pobil oblačné draky a uchystal nejen kouzelný večer, …

… nýbrž s velkou pravděpodobností i neméně kouzelné zítřejší jitro.

23.dubna:

Dalo se očekávat, že vytrvalý noční lijavec, během nějž dokonce i zahřmělo, bude na Boubíně vypadat zcela jinak. Lesy mají bohatě co odpařovat, …

… k čemuž je nutno připočítat ještě další mlžný přísun od západu, s nímž dnes sluníčko, avizované meteorology, bude mít plné ruce práce.

Ale nudnou dnešní podívaná z věže rozhodně není, …

… přinejmenším jí nelze upřít nemalou dávku napětí.

Nu a třícentimetrovou vrstvu čerstvého sněhu v lesích, které se tu už kompletně zelenaly, zkrátka musíme včetně jednostupňového mrazíku spolknout jako aprílový bonus …

22.dubna:

Krásné slunečno trvalo v kontextu aprílového počasí už dost dlouho, hlásí se změna.

Způsob, jakým se loučí sluníčko, …

… je sice napohled velmi efektní, ale vyvrcholí uspokojením všech, kdož mají pocit, že je málo vody.

21.dubna:

Máj už je doslova za dveřmi …

20.dubna:

Čas deště (nejen) zlatého …

19.dubna:

Blankyt se skutečně nad pozvolna ožívající Šumavou konal … 🙂

18.dubna:

Uvěřil by někdo, že ještě před půlhodinou tu bylo dokonalé čerstvé bílo? Ale zima už přes všechny své pozdní aprílové pokusy nemá šanci, …

… i když třeba návštěvníky Boubína dnes ještě přivítal čtyřstupňový mrazík, jehož přičiněním se v korunách smrků místy udržely pozůstatky celodenních sněhových přeháněk.

Nedejme se mýlit poměrně bohatou oblačností – ta je jen kulisou sluníčku, …

… aby mělo příležitost k náležitě efektnímu rozloučení, …

… během nějž pozvolna sestoupí od Velkého Javoru …

… nad Antýgl, dnes jeho zásluhou dobře kontrastující s obzorovým horským pásem, s nímž obvykle spíše splývá. Sotva pak tahle podívaná skončí, …

… oblačnost začne pozvolna vyklízet pole prvním hvězdám, …

… neboť zítřek se probudí do blankytu.

17.dubna:

V porovnání současné reality s historickými snímky se člověk nemůže ubránit smutnému konstatování, že v dávných dobách míval Vimperk bohatší sochařskou, ba obecně výtvarnou výzdobu, zatímco dnes je i v porovnání s jinými městy v daném ohledu jen chudým příbuzným.

16.dubna:

Po krásném a teplém včerejšku si dokázala i noc podržet na danou dobu nezvyklou desetistupňovou teplotu. Ranní boubínská pak byla jen o pouhý stupeň menší, …

… čemuž by však vlivem silnějšího západního větru možná každý neuvěřil, …

… stejně jako zprvu i tomu, že dnešek s nemalou pravděpodobností co do sluneční síly včerejšek ještě překoná.

Ale sluníčko si navzdory zdánlivým počátečním nesnázím šlo od šesté minuty po šesté hodině …

… nekompromisně za svým cílem.

Ještě v této fázi pak dokázalo uchystat na opačném konci, …

… který už počínaje okolím Bobíka a Solovce začal výrazně měnit barvy, …

… překvapení za daných okolností stěží uvěřitelné. Ale každopádně tu bylo – v podobě sice jen nepatrně na obzoru zřetelných, ale přece viditelných známých alpských siluet napravo …

… i nalevo od Trojmezenské hornatiny.

15.dubna:

Aprílové počasí může zahrnovat i dny bezmála letního charakteru 🙂

14.dubna:

V půli dubna se jistě nelze pozastavovat v údivu nad náhlými poklesy nočních teplot k bodu mrazu, ba i pod něj, jak tomu bylo např. zrovna dnes. Původně zatažená obloha nad Vimperkem se postupně vyjasnila a na Boubíně za úsvitu teploměr ukázal dva stupně pod nulou.

Vál západní vítr, a ač ne příliš silný, vytvářel na věži pocit ještě větší zimy, kontrastující tak s příjemnými jarními teplotami, jichž se tu už lze přes den běžně dočkat. Ale to vše opět nebylo ničím proti probíhajícímu a dále očekávanému vývoji na východní straně oblohy.

Slunce je dosud skryto za obzorem – a minutu před šestou hodinou vysílá podobně jako v sobotu předvoj v podobě slabého halového sloupu.

Dnes však podle všeho nebude následovat též oblouk, …

… neboť pro jeho tvorbu tentokrát nejsou příhodné podmínky.

A přece se zdá, že světlejší bod v patřičné vzdálenosti nalevo od slunečního sloupu by mohl být aspoň zárodkem příštího parhelia.

Ale zatím už nám právě vyšlé sluníčko, prodírajíc se obzorovým pásem oblačnosti, lehce prosvětlilo a mírně přeladilo tóny převládající modři, …

… jež však vzápětí zase potemněla a zfialověla, neboť intenzita slunečního záření je v daných okamžicích velmi proměnlivá a vlivem oblačné mříže má tendenci spíše slábnout.

Halový sloup je tu ale pořád, …

… ba stále výraznější. Také levé parhelium – nakonec ke všemu přece jen s náznakem torza vybíhajícího oblouku – už se zdá být potvrzeným, …

… i když definitivně se tak stalo až po návratu do Vimperka, kde onen úkaz v sice stále velmi slabé, ale každopádně již nezpochybnitelné podobě vydržel takřka až do osmé hodiny ranní.

A nakonec se konalo – sice opět jen v částech podle možností oblohy – malé sluneční halo. Jeho čas přišel až před polednem.

13.dubna:

Teplá jarní noc vylákala na lov tento krásný exemplář ropuchy obecné, …

… ale najde-li milá žába k snědku něco ze svého tradičního oblíbeného jídelníčku, je ve hvězdách (ke všemu momentálně pro oblačnost neviditelných).

12.dubna:

Zatímco včerejšek přinesl krom úkazů zde představených též první jarní bouřku, na sousedním Vlachovobřezsku dokonce i s nefalšovaným krupobitím, dnes už obloha nad Vimperkem jen po ránu takhle zahrozila, ale nakonec dopřála druhé dubnové neděli poklidný průběh.

Podvečer se pak dokonce rozzářil posledními slunečními paprsky, jistě vítanými i petrklíči, které si letos ve své tradiční roli poslů jara daly poněkud načas.

11.dubna:

Probouzející se sobota by měla být podle předpovědí nejteplejším dnem druhého dubnového týdne. Boubín pak naznačil, že současně opět nebude nouze o zajímavou podívanou – už úderem šesté hodiny ranní, tedy zhruba dvaadvacet minut před svým východem se sluníčko začalo předem hlásit nepatrným náznakem halového sloupu …

… a současně dosáhlo prostřednictvím pastelově zbarvených mraků až nad Bobík.

Je právě 06:22:22, původní jemná červeň výrazně zohnivěla …

… a odstartovala další sérii bohatých barevných proměn, …

… které se i nadále ponesou v původně naznačených pastelových tónech.

Vzrůstající teplota, v této chvíli zrovna jedenáctistupňová, totiž zdvihá do výše jemný opar, původně se držící níže nad obzorem.

Sluníčko by nicméně potřebovalo potáhnout oblohu ještě hustším závojem, neboť se snaží vykreslit halový oblouk, z nějž se mu zatím nejlépe daří duhově zbarvený vrchol.

A už tu máme i slabé zárodky obou parhelií, z nichž levé je nepatrně zřetelnější nežli pravé, …

… na kteréžto situaci se nic nemění ani poté, co sluníčko vystoupilo výše, znatelně zesílilo a díky tomu prosvětlilo všechny barvy na nebeské klenbě. Nad sotva rozeznatelnou Kletí tedy přetrvává slabé pravé parhelium, …

… zatímco výraznější levé se nachází temelínským směrem. Boubín už v daném okamžiku více nepředvedl, …

… avšak pohled z Basumských luk vše vynahradil, když takto nabídl vpravdě výstavní sluneční halo, vítající krásný teplý jarní den.

10.dubna:

Nadešel čas rozkvětu půvabného devětsilu bílého.

9.dubna:

Zásluhou slibně stoupající teploty z nižších poloh docela zmizel sníh, zatímco v těch vyšších se neúprosně mění ve čvachtající břečku. Jen Boubín spolu s některými svými šumavskými výškovými souputníky stále ještě budí na vrcholu dojem souvislé bílé pokrývky.

I tady však teploměr v dnešním předzápadovém čase ukázal velmi příjemných sedm stupňů nad nulou …

… a krajina, pozvolna se ukládajíc ke spánku, uchystala v rámci potěšení oka a duše …

… též malé překvapení v podobě části dachsteinského ledovce, …

… prosvítající takto nepatrně z oparu nad obzorem.

Loučící se sluníčko tradičně s noblesou sobě vlastní …

… zamíchalo barevnými odstíny oblohy, …

… která je tu zítra opět přivítá bezpochyb v podobně úchvatném stylu.

8.dubna:

Po zasněžených a mrazivých Velikonocích má příroda konečně nakročeno opačným směrem – prý až k dvacetistupňovým teplotám. Dnešek tedy můžeme v daném ohledu označit za jakýsi celkově nevýrazný mezikrok.

7.dubna:

Nakonec buďme rádi, že v „jarním“ Vimperku …

… aspoň chvilku zase nechumelí.

6.dubna:

První ranní dotek sluníčka vyladil velikonoční pondělí do slibných optimistických tónů – bohužel však doslova jen na chvilku.

Zataženo a občasné přeháňky už po zkušenostech předchozích dnů asi nikoho nepřekvapily, …

… ale že se Velikonoce rozloučí tímtéž způsobem, jako začaly, …

… možná krom meteorologů očekávali jen největší pesimisté.

5.dubna:

O velikonoční neděli se sněhová pokrývka cestou na Boubín ukázala být značně slehlou, a to bezpochyb vlivem průběžného působení dubnového sluníčka, které se sice zrovna dnes objevovalo velmi sporadicky, ale současně už nezapře, že jeho jarní síila stále vzrůstá.

Krom toho bylo možno s potěšením konstatovat, že prošlapanou cestu slušně zpevnil a tím učinil mnohem pohodlněji schůdnou čtyřstupňový mrazík, za což mu budiž odpuštěno, že tu stále ještě takřka po celý den zasahuje do hájemství jara, kde by mu dávno měly postačovat již jen noci a časná jitra.

Rozhled z vrcholu pak nanejvýš potěšil, protože s ohledem na celodenní sněhové přeháňky by nebylo ničím překvapivým, kdyby všude okolo vládla neprůhledná šeď. Ale vše viděné bylo skutečně nefalšovaným svátečním představením, které se od této chvíle jistě už obejde bez dalších komentářů, …

… neboť věrní příznivci fotokroniky se na Boubíně určitě dávno vyznají jako doma … nu a ti novější mohou zalistovat jejím archivem 🙂 .

Nakonec pranic nevadilo, že sluníčko nedostalo šanci rozloučit se osobně, ale jen zpoza skvostné oblačné zástěny …

4.dubna:

Bílá sobota skutečně povětšinou (vyjma míst s větší nadmořskou výškou) oplatila Zelenému čtvrtku výměnu přívlastku – tedy se zazelenala, a třebaže stále ještě vesměs provázena teplotami poblíže bodu mrazu, …

… vypustila na poněkud nesmělé sluníčko další z drobných kvítků, k nimž je nutno pokleknout, aby si člověk naplno vychutnal jejich křehkou krásu.

Pozadu nezůstaly ani kočičky, častý symbol Velikonoc … ty letošní se tak snad ve finále plně zbaví zimního nádechu.

3.dubna:

O Velkém pátku se Vimperk probudil do silnějšího mrazu, provázeného opět sněhem, tentokrát ale už jen v podobě mírnějšího poprašku – obojí se nedočkalo ani poledne. Stačilo však povyjet o pouhých sto čtyřicet nadmořských metrů výše, aby se velikonoční nálada znovu proměnila ve vánoční.

Čerstvá sněhová nadílka, která započala prvoaprílovým večerem, dostoupila vydatnosti, …

… o níž si lehce uděláme představu pouhým srovnáním dnešních a pátečních snímků z téhož místa – od chaty Modrá liška …

… i vichřicí zlomeného smrku v průběhu stoupání k Srní hlavě.

Nutno ovšem dodat, že pravý stav jarní sněhové pokrývky prověřila namísto padlých stromů či větví jejich šťastnějších sourozenců především sama neprošlapaná cesta – noha se tu běžně bořila do pětadvaceti až třiceticentimetrové hloubky, …

… přičemž místy nebyla nouze ani o půlmetrové závěje.

Výstup na Boubín se tím sice trochu zpomalil, ale za nabízenou atmosféru to jistě stálo, …

… zejména pak ve vyšších partiích, kde se výrazně zapojilo do hry sluníčko, nacházející se stále dostatečně vysoko na to, aby bylo zásadním způsobem obtěžováno svižně putujícími mračny.

Ta však tentokrát rozhodně pod nebeským blankytem též kouzlila s nemenší působivostí, …

… což jistě ocenili nejen návštěvníci šumavských vrcholů, ale také obyvatelé měst a obcí, nacházejících se v nepatrném oparu, kopírujícím jemné tóny vzpomenutého blankytu.

A nabízelo se jich tu poměrně dost, měnících se v závislosti na intenzitě slunečního záření, …

… kterou měla plně v režii právě více či méně clonící oblaka.

Nakonec se zase jednou ukázalo, že realita přinejmenším tady nedosáhla dramatičnosti předpovědí, což je jistě lepší, …

… než kdyby tomu bylo naopak 🙂 .

2.dubna:

Ranní pohled z okna prozradil, že Zelený čtvrtek si zjevně prohodil své přízvisko s Bílou sobotou. Nikdo by se jistě nehněval, kdyby to Bílá sobota dnešku následně oplatila, ale těžko tu být prorokem.

A tak člověk, chtěje všem popřát veselé V….noce, vlastně neví … 🙂 .

Zatím nejvydatnější ze sněhových náporů letošního jara však také nedožil večera – již v odpoledních hodinách byl výše s patřičnou nadsázkou uvedený problém rozřešen, …

… vizuální Vánoce ustoupily sice podmračeným, ale přece už napohled Velikonocům.

Ba i sluníčko se na ně usmálo … 🙂

1.dubna:

Duben navazuje tímtéž způsobem, jakým březen skončil, tedy nefalšovaným aprílovým počasím, které se ráno prezentovalo zprvu náladou, za jakou by se nemusely stydět Vánoce (a to tím spíše, že poměrně často se v jejím duchu nenesou), …

… avšak co nevidět naznačilo, že slunečnými okamžiky hodlá opět šetřit, …

… abychom si podobně jako včera náležitě užili v prvé řadě sněhových přeháněk.

Ale v záloze je ještě jako vždy cesta na Boubín, dnes především ve znamení nemalé zvědavosti, zda na něm včerejší vichr zanechal nějaké stopy. Velmi překvapivě se objevily hned nad Kubovkou u chaty Modrá liška, obklopené popadanými smrky, z nichž dva skončily přímo na její střeše. Zdá se, že vichr musel mít mnohem větší sílu nežli uváděných cca 57 km/h, vezmeme-li v úvahu, že směrem k zmíněné chatě mu stál v cestě poměrně rozlehlý a hustý les. Ten zákonitě onu živelnou sílu ve výsledku zmírnil, a jestliže i poté stačila k polámání či vyvrácení smrků na jeho konci, byla bezpochyb oproti oficiálním údajům ve skutečnosti podstatně větší.

Svědčí o tom koneckonců i mnohem mohutnější zlomený smrk o zhruba sto nadmořských metrů výše.

Jinak je ovšem nutno konstatovat, že mimo dva čerstvé vývraty, další dva zlomené a jeden dosud stojící, o svého souseda opřený nalomený smrk (vše v pásmu dlouhodobých námraz, s mimořádnou intenzitou tu zatěžujících smrčiny zejména během posledních dvou let – stačí si jen připomenout např. 2. prosinec zde: http://vimperk.eu/index.php/vimperk/3832 ) se na boubínském vrcholu žádné další stopy po řádění vichru v první aprílový podvečer naštěstí nenacházely. Od temně zataženého západu se však hnala vydatná sněhová přeháňka, takže jediným směrem, kam mělo smysl zamířit fotoaparát, byl protilehlý, tedy východní, resp. jihovýchodní.

I sem už se rychle nasouvala mračna nejrozmanitějších a nejfantastičtějších tvarů, připomínajících místy bezmála útok nějakých rozzuřených démonických zvířat.

Podle zabarvení východních partií oblohy se nicméně dalo odhadovat, že cca před hodinou a dříve mohla být viditelnost lepší i jižním směrem, momentálně už zasaženým postupující sněhovou přeháňkou.

Střídavé barevné proměny ve spojitosti s různými náladami jednotlivých stran chvílemi budily dojem, jako by se člověk nacházel současně ve dvou odlišných světech.

Nepřekvapilo ani zjištění, že tu panuje třístupňový mrazík.

Ačkoli mračna nad obzorem putovala značnou rychlostí, na samotné rozhledně se vítr – jako v posledních dnech i tentokrát západní – nezdál být nějak abnormálně silným. Ale po chvilce i tady hustě zavířily sněhové vločky …

… a staly se povelem k poslednímu snímku a odchodu. Během cesty dolů se pak ukázalo, že podle všeho zdaleka nejde jen o přeháňku – obloha se trvale zatáhla, vítr citelně zesílil a nad Kubovkou se sněhový příděl náhle rovnal oné příslovečné protržené peřině. Přinejmenším tady s velkou pravděpodobností apríl skutečně naplní předpoklady meteorologů, očekávajících, že Česko do rána zapadne sněhem. Poslední slovo pak, zdá se, neřekl ani vichr … ale to už posoudíme zase zítra.

Fotokronika Jana Tláskala – březen 2015