Vimperk – Fotokronika Jana Tláskala – leden 2014

1 ledna, 2014
14:48

JAN TLÁSKALFotograf, muzikant, ŠumavákRozbalit rozhovorSbalit rozhovor

Neděle 12. únor 2012 21:24

ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal.

Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.

Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?

Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.

Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí?

Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .

Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?

V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.

Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?

I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce.

Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?

Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni.

Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát?

Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .

Jaký byl váš vůbec první fotoaparát?

Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant.

Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo?

Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál.

Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete?

Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku.

Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu?

Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím.

O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?

Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.

Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem?

Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa.

Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?

Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.

Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí?

V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku.

Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál?

Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení.

(red)

Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala

31.ledna:

Včerejší pocit, že ve vzduchu je oteplení, skutečně došel svého potvrzení, …

… rtuť teploměru vyšplhala nad nulu. Sice se zastavila hned na prvním stupni, ale i tak z toho vzešly dokonalé klimatické podmínky k báječným výjevům a barevným proměnám, zajisté nevyžadujícím dalších komentářů.

Stačí všehovšudy zalistovat fotokronikou mírně nazpět a každý čtenář si udělá svůj obrázek o vývoji na Boubíně (a s ním pak potažmo na celé Šumavě) sám … 🙂

Současně se závěrečným pozdravem Alpám zbývá dodat, že vše, co zde nabízí těchto posledních sedmnáct lednových snímků, se dnešního rána odehrálo v rozmezí pouhé půlhodiny, jmenovitě od 7:32 do 8:02 .

30.ledna:

Je potěšující, že mrazu postačil jediný den na likvidaci boubínského mlžného obklíčení – sám však přitom oproti včerejšku zeslábl na vrcholu o jeden stupeň.

Očekávat současně obvyklé slunečno by asi bylo pošetilé – už jen skutečnost, že v úzkém světlém pásu nad obzorem se daly rozeznat Alpy, …

… znamenala velkou výhru, …

… stejně jako převládající modrý nádech, který v rámci dnešní palety pastelových barev alespoň vystřídal mlžné šedobílo.

A nahoře, jak vidno, stále mají přebohaté možnosti, jak zaclonit sluníčku přímou cestu k nám, …

… ale naštěstí mu nedokáží zabránit, aby nás pozdravilo aspoň odrazy od alpských štítů.

Údolími se prohání jihovýchodní vítr …

… a nenechá si ujít sebemenší příležitost k lehkému čeření inverzní hladiny.

Ze všeho tu převládá pocit, že nás vbrzku čeká opět mírné oteplení.

Ostatně každý oddech od ponuré šedi …

… je dozajista vítanou změnou ve vývoji letošní prapodivné zimy.

29.ledna:

Jako by se snad na Boubín vrátil loňský listopad … právě tak působí další vlna námraz, proměňující tu opět smrky v bezmála bájné bytosti.

Sluníčko se hlásí všehovšudy jinými odstíny husté mlhy …

… a každou sebemenší větévku zdobí charakteristické jehličky.

V poklidném východním větru je pět stupňů pod nulou bez problémů snesitelných – zbývá jen vyčkat, do jaké míry si v příštích dnech mráz poradí s hladinou všudypřítomné mlhy.

28.ledna:

Ačkoli se zima činí včetně poctivých mrazíků, …

… stále lze nalézt zákoutí, …

… v nichž se tváří mnohem mírněji, skoro by se chtělo říci symbolicky.

27.ledna:

Malá procházka do míst, kde kdysi dávno končil středověký Vimperk, …

… může mimo jiné především odhalit, …

… jaké zimní proměny se odehrávají kolem našeho stále zakletého zámku.

26.ledna:

Zimě jako by náhle začalo docházet její zpoždění.

Odpočatá a plná sil …

… pouští se do oku lahodícího díla.

25.ledna:

V tomto okamžiku je možno bez obav přiznat, že včerejší snímek, resp. jeho komentář, plně odrážející momentální realitu, představoval mimo jiné tak trochu provokaci směrem k nebeským výšinám na principu, který byl v této fotokronice zmíněn již 30. prosince roku 2011 (viz archiv). Však ještě téhož odpoledne se výdrž sněhových vloček výrazně zlepšila, takže poslední lednová sobota konečně procitla do pravé zimní atmosféry, provázené nicméně v nižších polohách stále zataženou či mlhavou oblohou. Jelikož její odstín místy nezapřel jasné působení marně se k nám probíjejícího sluníčka, popsaná situace volala po zjištění, kam až neprůhlednost dosahuje.

Navzdory potěšujícímu modrání, s přibývající výškou postupně střídajícímu nezáživnou šeď, se zprvu zdálo, že ani vrchol Boubína se ještě nedokázal osvobodit, ale přece jen sem tam přinesl drobný náznak dalšího, tentokrát nepatrně narůžovělého odstínu oblohy.

Okolo rozhledny pak už prokmitly dokonale čistou modří barvy slunečního západu, …

… pokud je ovšem v celkem pravidelných přívalech neclonila …

… severním větrem hnaná, ostatní šumavské vrcholy svou výší skrývající inverzní oblačnost.

Vše, co se nabízí dále k vidění, vystačí bez dalších komentářů s jedinou poslední informací: dělo se v sedmistupňovém mrazu.

Sluníčko se rozloučilo, obrazně řečeno, za zavřenými dveřmi a dle předpovědí má pokračovat sněžení – s velkou pravděpodobností stejně drobné jako doposud …

24.ledna:

I sněhová vločka sem tam spadne … ale dlouhé výdrže nemá …

23.ledna:

Chtělo by se říci, že nadešel čas stvořit humoristické novele Rozmarné léto od pana Vančury sestru – tentokrát ovšem s názvem Rozmarná zima. Těžko se tu však současně ubránit obavě, že celkové vyznění by možná mělo k humoru daleko – mnozí by jistě byli ochotni s plnou vážností prohlásit, že tento způsob zimy zdá se jim nikoli poněkud, nýbrž výrazně nešťastným. Kdož ale ví? Sněhové mraky nad námi stále visí a drobounce tu a tam usypávají (pravda, při celkovém přírůstku jednoho a půl centimetru nové bílé pokrývky se příliš nepředaly), dohlednost z Boubína se mírně zlepšila, konkrétně „až“ k Basumskému hřebenu …

… či na opačné straně k Solovci.

Smrky okolo rozhledny jako by se vzájemně vyzývaly k jakémusi fantastickému tanci, …

… to vše pak za téměř dokonalého bezvětří, v němž se právě panující dvoustupňový mrazík jeví jako příjemné teplo. Však se koneckonců nezapře, že kdesi vysoko se opírá do mračen neviditelné sluníčko.

A boubínský lev se náhle záhadně usmívá … přece jen ví mnohem více nežli kdokoli z nás.

Neschází ani malá symbolická vzpomínka na Vánoce …

… a nad Kubovkou přichází ke slovu i nebeská modř, nepřehlédnutelně se připomínajíc i na sněhu, rázem oku příjemnějším. Vyčkávejme, čím nás tento způsob zimy dále překvapí …

22.ledna:

Stále ještě nenastalo to pravé bílo, i když si na nedostatek oné barvy jako takové nemůžeme stěžovat …

21.ledna:

Jedním z nejfrekventovanějších témat současné zimy je bezesporu fatální absence sněhu. Předpovědi slibovaly jeho příchod již na noc – někde se možná i přesně tak naplnily, ovšem na Šumavě se stále dostatečně neochladilo, takže první vločky začaly poletovat teprve okolo šesté hodiny ranní. V průběhu výstupu na Boubín jemné sněžení mírně zesílilo a dokázalo tak nahoře vytvořit zhruba dvoumilimetrovou vrstvičku.

Někdo by možná stále nebyl spokojen, ale nezapomínejme, že právě drobné, leč vytrvalé sněžení se často oproti silným nárazovým přeháňkám ukazuje v konečném výsledku jako nejvydatnější – ostatně nedávná vzpomínka na loňský rok tu může být zářným příkladem.

Ve vyšších polohách se tedy skutečně dá hovořit o mnohými vytouženém drobném vytrvalém sněžení, …

… jež může v závislosti na své délce postupně přinést skutečně nemalou nadílku.

Stačí jen vzít v úvahu, že třeba tato podboubínská bučina, jako jedna z mnoha podobných, byla ještě zrána zcela holá, zatímco chvilku před devátou zde charakteristické zbarvení opadaného listí pod nánosem čerstvé běloby prakticky již nenajdeme. Není těžké domyslet si, jak asi bude vypadat večer, pakliže momentální dění bude pokračovat ve stejném duchu. Jen Vimperk zatím vlivem svých tří stupňů nad nulou sklízí všehovšudy občasné mrholení s výhledem na hrozbu případné ledovky.

20.ledna:

Předposlední lednový týden nás přivítal hustou mlhou a mrholením – zdá se, že tu se svatým Petrem pranic neusmlouváme … ale třeba nás nesevřel do té mokré šedi všude, což se ovšem dá zjistit jedině podstatně výš nežli ve Vimperku. Jak vidno, končin, kde si mohou podobně vyběhnout za sluníčkem, věru není mnoho, …

… a to ani u našich jižních sousedů.

Abychom spatřili třeba Dachstein, musíme hodně napnout zrak, …

… ale přece jen se jeho majestátních obrysů dopátráme.

Oproti sobotě se tu mírně ochladilo – ze čtyř stupňů na dva – tedy totéž, co časně zrána ve Vimperku, nic však nenasvědčuje tomu, že by se rtuť chystala pod nulu. Také vítr je podstatně mírnější – chvílemi rozčesává inverzní pásy o vrcholky smrků a pro potěšení je kadeří do roztomilých vlnek.

Inu, dnes je dozajista příjemněji tvorům, kteří mohou očekávat sluníčko na vrcholcích stromů, nežli těm, kteří musí zůstat pod nimi.

A už se hlásí sluneční halový sloup, …

… zatímco na protější straně se loučí ubývající měsíční kotouč.

Téměř nerozeznatelné temelínské páry, snad překvapeny silnou konkurencí, nenápadně přihlížejí všemu, co bude následovat …

Sluníčku sice stojí v cestě oblačné překážky, ale k jejich překonání mu cestou vzhůru postačí nanejvýš půlhodinka – a pak možná, majíc k tomu všechny potřebné podmínky, opět vykouzlí něco půvabného … třeba podobně jako sobotního podvečera …

Chvilka trpělivosti … a na západní inverzní hladině se skutečně pozvolna rýsuje gloriola jako malovaná.

Teprve teď se sluníčko rozzářilo naplno … a v nejlepším je nutno odejít.

Ještě pozdrav datlíku tříprstému, který tu s plnou vervou proklepává suché torzo zlomeného smrku, …

… a pak už jen ponor zpět do nižších nadmořských výšek, které dnes zřejmě vesměs k sluníčku nedohlédnou. Potěšujícím je však každopádně zjištění, že dle všeho viděného se zatím snad nemusíme bezprostředně obávat nějakých nárazových kalamitních sněhových nadílek, jakými nás touto dobou obdařil loňský rok.

19.ledna:

Ani neděli neminuly hrátky s mlhou … v druhé půli dne nakonec opět jednoznačně zvítězila.

18.ledna:

Nejedno okno se dnešního rána pyšnilo podobným mrazivým podpisem, jenž brzy zezlátl paprsky ničím nerušeného sluníčka … Před polednem se však údolím Volyňky začala plazit do Vimperka inverzní mlha a zakrátko pohřbila sebemenší naděje na to, že třetí lednová sobota skončí ve stejně krásné náladě, do jaké se probudila.

Ne nadarmo se však říkává, že každé zlo je pro něco dobré. Případným skličujícím pocitům z jednotvárné vše obklopující šedi je především možno utéci do výšin, kam jejich příčina nedosahuje. A když je k tomu ve vzduchu velká pravděpodobnost, že se tam za těchto podmínek dají spatřit zajímavé jevy, jaké určitě nevídáme každodenně, není nad čím váhat.

Pohled k jižnímu obzoru prozradil, že nejen u nás má bohatá oblačnost zelenou – co chvíli zneviditelňuje i alpské velikány, ale to dnes nějak obzvlášť nevadí, …

… neboť pravá lahůdka se dala s velkou pravděpodobností očekávat přesně na druhé straně. A také už se za stínem Boubína vrženým na inverzní hladinu vybarvuje – krásná sluneční gloriola, …

… tím obdivuhodnější, čím méně potřebného volného prostoru je sluníčku k její tvorbě popřáno. Neustále se totiž musí potýkat s clonou z bohatých cirrů, jež mu chvílemi znatelně ubírá na potřebné intenzitě. K barvení inverze, přelévající se v šumavských údolích, to však postačuje.

A gloriola už se dotkla zespoda inverzního obzoru, nad nějž se současně opodál vpravo podařilo prosadit temelínským parám, zatímco klesající sluníčko se téhož místa přes celou nebeskou klenbu dotýká shora svými antikrepuskulárními paprsky.

Západ se zatím stihl tradičně ponořit do načervenalých odstínů, umožňujících náhle lépe rozeznat alpské vrcholy, které zachytily plující oblaka, aby se jimi ozdobily. Zjevně se to podařilo i nejvyšší německé hoře Zugspitze, jež se tak, byť neviditelná ve svém typickém tvaru, prozrazuje z rekordní vzdušné vzdálenosti dvou set sedmdesáti tří kilometrů.

Gloriola za našimi zády se v této fázi dávno rozloučila, ovšem ne tak Alpy, náhle se připomínající aspoň svými charakteristickými obrysy …

Tváří v tvář těmto soumračným výjevům lze předpokládat, že zítřejší jitro tu bude neméně přitažlivé …

17.ledna:

Dnes si nelze nepřipomenout, že je tomu přesně rok od situace bez nadsázky kalamitní, …

… na niž mohou všichni sněhomilové, nežli se dočkají něčeho podobného i letos, podrobněji zavzpomínat prostřednictvím pouhého kliknutí na loňský leden v archivu dole pod snímky … 🙂

16.ledna:

První letošní úplňková noc sice nad ránem za současného oteplení zatáhla šumavskou oblohu, ale špičku Boubína ponechala oproti včerejšku zcela čistou. Jen náš starý známý ledový západní vítr proháněl v uctivé vzdálenosti od rozhledny mlžné cáry, …

… které v okamžiku, kdy míjely úzký východní světelný pruh, dávaly naději na možný vznik slunečních korón. Do východu však zbývala ještě půlhodinka … kolikrát už tu proběhla řada nepředvídatelných změn i v podstatně kratších časových intervalech …

Vítr opět dokonale vyčistil alpské panorama, ale současně je shora doplnil o zajímavé oblačné kulisy.

Tady se dle všeho odehraje mnohem dramatičtější kus nežli pouhé koróny, jejichž pravděpodobnost ostatně s řídnoucí mlhou klesá.

Sluníčko se blíží … jakoby kýmsi shůry pozorováno, má pro své paprsky ve zmíněnch oblačných kulisách zjevně uchystáno vícero nejrozmanitějších cest.

Už teď lze odhadnout, že se co nevidět dočkáme výjevů bezmála apokalyptických, …

… kteréžto předčí všechna očekávání – jak by se také lidská fantazie mohla rovnat té přírodní … ?

Zdá se, že ani do této chvíle západně od Dachsteinu zahalené Alpy si nechtějí nechat ujít příští podívanou.

Meteorolog by tu měl okamžitě jasno ve všem viděném, …

… ale mnohem silnější zážitek nežli strohá věda zajisté slibuje …

… spojenectví obou výše vzpomenutých fantazií.

Pravá sluneční koróna se nakonec skutečně nekonala, ale mlha si i tak zakouzlila před zpola zacloněným sluníčkem.

A oblaka zatím postavila Alpám i Šumavě úchvatnou slavobránu, …

… pod níž je dostatek prostoru pro další kouzla.

Jako zpod lehce pozdvižené peřiny všemu přihlížejí též oba čerstvě probuzené Roklany, …

… zatímco nad Hochsteinem se začínají rozpouštět srážkové pruhy.

Rozloučení s dalším z nezapomenutelných boubínských jiter …

… bude opět náležet Alpám, …

… ale jistě netřeba zdůrazňovat, jak rád by člověk za takových okolností oželel návrat dolů.

I tam však bude přinejmenším dopoledne co k vidění – nechme se překvapit.

15.ledna:

Netrpěliví čekatelé na bílou nadílku se možná již včerejšího večera zaradovali, když jim pohled z okna prozradil , že z nebeských výšin se tiše snáší vytrvalé jemné sněžení. Na Boubíně však v ranním čtyřstupňovém mrazíku ukázala měřící lať všehovšudy centimetrový přírůstek – zde nicméně na rozdíl od Vimperka aspoň s nadějí, že se co nevidět zase nerozpustí.

14.ledna:

Stačí pouhý den a vše je jinak – probuzení do mlhy bez jediné sluneční stopy (vyjma chvilkového světlejšího pruhu na východě) však ještě současně neznamenalo čerstvý sníh, tento je zatím stále ještě loňský …

13.ledna:

Druhé pondělí roku 2014 navázalo slunečným počasím na předchozí den, …

… jen stávající měsíc by tu zatím i přes teplotu kolísající okolo bodu mrazu stále nikdo nehádal.

Nabízí se však šance potěšit oči krásou, která se nestaví okázale na odiv, …

… ba občas vyžaduje, abychom se k ní sklonili, …

… ale tím více pak pohladí každou vnímavou duši.

A nakonec přece vlastně vůbec nevadí, že několik zamrzlých kaluží letošnímu lednu reputaci nenapraví …

12.ledna:

Přechodné sobotní proudění inverzní oblačnosti překvapivě vyústilo o druhé lednové neděli v poměrně vyčištěná údolí a bezoblačné nejbližší okolí Boubína. Zato obzor se po celé své délce předvedl ve zcela nové podobě, místy připomínající bezmála nová neznámá pohoří, tyčící se do větší výše nežli neviditelné Alpy.

Mohlo by se zdát, že tím je dnešní příděl zajímavých úkazů vyčerpán, ale opět by se jen potvrdilo, že mýlit se je lidské … Sice vyšší, ale současně ideálně čistý obzor nabídl příležitost sluníčku a to se jí jako již tolikrát chopilo ještě před svým východem.

Především se v rámci obvyklého scénáře, totiž mrazíku – dnes čtyřstupňového – a ledového jihozápadního větru, postaralo o skvostný Venušin pás …

… a ještě jej nad oblačností zahalenými Roklany a dalšími šumavskými vrcholy přizdobilo antikrepuskulárními paprsky.

Mimo jiné i lehce dýchlo do cirrů nad podobně ukrytým Třístoličníkem, …

… a když pak nadešel jeho čas, ukázalo se, že nad sebou ke všemu nalezlo příhodné podmínky pro náznak halového sloupu.

Této neděli je zkrátka souzeno náležet k vydařeným.

Snad jedině ti, kdož volají po pravém lednovém sněhu, se mohou právem cítit neuspokojenými, …

… neboť jim momentálně nezbývá nic jiného …

… nežli trpělivě čekat, naslouchat meteorologické loterii, …

… nebo se aspoň za symbolickými bílými ostrůvky vypravit do výšin, kde určitě v žádném případě nakonec nebudou litovat vyšlápnutých kilometrů.

Přece jen tu lze zjistit, že to, co dole ve Vimperku a jinde poťukávalo sobotní nocí do střech v podobě deštových kapek, představovalo nejen tady nahoře, …

… nýbrž i níže na boubínských úbočích bílý poprašek. Třeba je příslibem pro dny příští …

11.ledna:

Zřejmě si právě uvědomila, že se spletla v čase … přesněji řečeno, že byla spletena …

10.ledna:

Páteční ráno sice přineslo sem tam i sněhovou vločku, ale zaujalo především opět barvami …

9.ledna:

Opět se jednou ukázalo být tepleji na Boubíně nežli ve Vimperku. Sice jen nepatrně, ale šest stupňů nad nulou bylo nahoře rozhodně příjemných, …

… tedy, přesně řečeno, jen ve velmi řídkých chvilkách, v nichž se dokázal zklidnit mohutný ledový jihozápadní vítr, jenž pocitu tepla jinak dával zcela opačný rozměr. Na druhé straně mu však jednoznačně připišme body za dokonalou viditelnost – zde konkrétně přes Libín až do Českých Budějovic.

Ale daleké rozhledy dnes nebyly tím, co prvořadě lákalo oči – nejlepší podívanou totiž slibovala obloha, …

… a to i navzdory, možno říci, v posledních dnech tradičně ostrým a krásně prokresleným Alpám.

Chystal se tu zkrátka další z cyklu úchvatných barevných koncertů, jehož hlavními účinkujícími byla oblaka nejrozmanitějších tvarů a sluníčko, …

… zatím sice ještě na poslední půlhodinku ukryté za obzorem, …

… ale již přebohatě tvořící ohromující díla i na západní straně. Zde by se člověk, nevědět, že pozoruje jen nanejvýš působivě nasvícený altocumulus, například klidně mohl obávat, …

… že se k zemi řítí hořící meteorit.

Z barevných proměn je zřejmé, …

… že autor onoho mistrovského kousku na sebe již nenechá dlouho čekat.

Vyhlížen z jedné strany Alpami, snad rovněž užaslými ze všeho, co je tu dnes k vidění, …

… a z druhé pak Temelínem, přihlížejícím současně rozpouštění srážkových pruhů, …

… je již, byť nad obzorem cloněn, mezi námi, aby uchystal další ze sice netypických s ohledem na dané období, ale každopádně krásných a tím pádem vítaných dnů.

8.ledna:

Ano, skutečně máme 8. ledna …

… a nacházíme se doopravdy na Šumavě.

Pro úplnost snad dodejme, že Velikonoce letos připadají na počátek druhé půle dubna …

7.ledna:

Boubínské jitro nasvědčuje tomu, že včerejší záliba v čočkovitých oblacích (lenticularis) milou přírodu neopustila ani dnes, …

… kdy bude i přes víceméně celkovou počáteční zachmuřenost zajímavé sledovat, jak se bohatá oblačnost vyvíjí dále.

Sluníčko si na chvilku připravilo zásadní barevnou změnu, …

… ale nakonec mu nebylo přáno dále ji rozvinout, neboť krajina se v okamžiku jeho východu zjevně zhlédla …

… v poměrně nevýrazných pastelových tónech.

Ale nejzajímavější momenty měly teprve přijít, …

… a to kolem jedenácté hodiny …

… ve Vimperku.

6.ledna:

Nadešel svátek Tří králů a Vimperk se po více nežli měsíci rozloučí s vánočním osvětlením, jež zářilo městem od posledního loňského listopadového dne.

Je však nanejvýš potěšující, že se naopak neloučí s krásnými přírodními jevy, čehož se v podvečer stalo důkazem toto pravé parhelium, které ozdobilo oblohu zhruba hodinu před slunečním západem.

Ke všemu tu nebylo samo – na své si dokonale mohli přijít nejen laičtí milovníci oblačné krásy, ale především odborníci, jejichž pozornosti nemohl ujít zejména tento zajímavý mrak.

Podoben zvláštní exotické rybě, vědomé si své výjimečnosti, pomalu připlouval od severu …

… a na své pouti oblohou pozvolna měnil tvar, …

… velikost …

… a konečně v závislosti na zapadajícím slunci i barvy. Altocumulus lenticularis – tak zní latinský název tohoto krasavce i jeho dalších bratrů, kteří potěšili nejedno oko nejednou fantastickou proměnou.

Dáme-li se inspirovat panem Shakespearem, můžeme bez obav prohlásit, …

… že letošní večer tříkrálový se nanejvýš vydařil.

5.ledna:

Není někdy lepší raději dvoudenní zpronevěra chronologii fotokroniky nežli reálný pohled do tuctového uplakaného šediva, jakým se představila první letošní neděle … ?

4.ledna:

Málo platno, nový rok určitě nezačal, jak by měl, v zimním duchu. Teploty mezi třemi až pěti, ba místy dokonce sedmi stupni nad nulou zajisté nepatří k typickým lednovým (… ačkoli ohlédnutí do let minulých by tu skoro svádělo k polemice), takže nakonec není divu, že místo sněžení jen mrholí. Určitě to však není překážkou výpravě na zajímavá místa, nenacházející se od Vimperka nikterak daleko … stačí malá procházka na Skláře (tento odedávna tradovaný místní obrat má s největší pravděpodobností svůj původ ve výškovém rozdílu zmíněné vesničky a Vimperka, odkud se sem jde jedině vzhůru – tolik jen pro ty, kdož by tu logicky očekávali, že půjdeme „do Sklář“ 🙂 ). Dále pak okolo Medníku – 974 m na Sklářský vrch – 993 m. Už v této chvíli jsme překonali výškový rozdíl 300 m, …

… a třebaže se nacházíme na zalesněném vrchu, nenabízejícím žádný zásadní volný rozhled do kraje, jistě tu není nouze o zajímavá, ba místy přímo i tajemná místa, na nichž stojí za to zastavit se a dát odpočinout nejen tělu, ale i duši očistným vnímáním léčivého posvátného klidu uprostřed ničím nenarušené přírody.

Těžko dnes přesně říci, kdo dal romantickému skalnímu útvaru, k němuž dorazíme po chvilce mírného klesání, název Pašerácká skála. Traduje se, že snad skauti, ovšem pokud je tomu tak, muselo jít o skauty přinejmenším z roku 1968 (v němž byl po předchozí likvidaci komunisty z padesátých let obnoven Junák), ne-li prvorepublikové, neboť na „Pašerku“ se chodívalo na výlety již v šedesátých letech minulého století (laskavý čtenář promine – dále má paměť nesahá … 🙂 ).

Nejeden fotograf se radovával, že odtud může pořídit snímek Boubína, budící dojem, jako by byl vyfotografován bezmála z Prachovských nebo jim silně podobných skal … dnes ovšem do záběru výrazně promlouvají čím dál vzrostlejší smrky, kteréžto výhled k Boubínu z valné většiny spojenými silami cloní.

Jestliže tu zanělo jméno naší posvátné hory, poskytující příležitost k výstupu na nejvyšší možné místo české Šumavy, zbývá poslední ohlédnutí k takřka pohádkovému zákoutí pod Pašeráckou skalou …

… a pokračujme v sestupu směrem k Aleji smíření, někdejší Táflově huti. I zde sice přerůstají typickou siluetu Boubína osamělé břízky, ale za povšimnutí stojí především skutečnost, že lednová Šumava přece jen není zcela prosta aspoň symbolických náznaků sněhu. Věnujme však pozornost zejména zasněžené pasece těsně pod boubínským vrcholem, neboť právě ona za chvilku, nejlépe vyjádřenou dalšími zdolanými necelými třemi sty výškovými metry, sehraje v dnešním dílu fotokroniky svou nepřehlédnutelnou roli.

Pravětínský potok lze zahlédnout i ve Vimperku, kde se vlévá do Volyňky, ovšem tady, pod Boubínem, se nacházíme prakticky nedaleko jeho pramene.

Nevolíme totiž klasickou turistickou cestu, nýbrž se vydáváme tou nejkratší severní, jež kolmo protíná dosti hustě poskládané vrstevnice … ale kouzelné tajemno šumavských lesů, obklopující nás tu téměř na každém kroku, za příští poněkud větší fyzickou náročnost trasy jistě stojí.

A jsme zhruba v půli oné zasněžené boubínské paseky, která nás současně s odpočinkem zve k báječným výhledům – zde zrovna směrem k Vimperku, prozrazujícímu se v pravé třetině snímku bílým obláčkem dýmu a mezi dvěma nejvyššími smrky dále pak i zástavbou na Homolce. Třemi k nám nejbližšími vrcholy jsou (odzadu) již zde zmíněný Medník, Sklářský vrch a zcela v popředí Kupa – 1044 m.

Stoupání tu skutečně nepatří k nejmírnějším, …

… ale nahoře čeká odměna, a to nejen v podobě již vzpomenutého rozhledu, nýbrž též ve zjištění, že na samotném vrcholu by nás nemusela nutně očekávat stále táž fádní podívaná, jakou nabízela po celou dosavadní cestu jednotvárně šedomodrá obloha, z níž se všehovšudy spouštělo snadno postradatelné mrholení. Nechme se překvapit – zbývá posledních zhruba sto padesát výškových metrů.

Opět se potvrdilo, že Boubín odměňuje věrnost, …

… neboť až takovou podívanou by se člověk dnešního dne možná neodvážil předvídat. Sluníčko se sice samo o sobě neukázalo, ale protržený úzký pás nad Alpami vyzdobilo na svém odchodu skvostně. Jak je vidět, dachsteinský masiv se halí do oblačnosti, ale touto dočasnou ztrátou své dominance dává současně příležitost k seznámení s dalšími vrcholy, většinou opomíjenými v jeho stínu. Drobným předstupněm výrazněji čnějícím štítům je Steiglkogel – 2204 m, bezprostředně vpravo nad ním se zvedá Kleine Bischofsmütze – 2430 m, od níž se co drobný, ale zřetelnější tmavý „zoubek“ dále prozrazuje Mandlkogel – 2279 m . Jako zuby skalnaté pily pak následují další, z tohoto pohledu drobnější vrcholy, z nichž stojí za pozornost uprostřed Donnerkogel – 2054 m a pak se, jako zde nejednou, uplatňuje zákon perspektivy, jehož vlivem se nižší Gamsfeld – 2027 m zásluhou o pouhých jedenáct km kratší vzdálenosti od Boubína jeví naopak jako zřetelně vyšší. Posledními třemi špičatými vrcholy napravo pak postupně jsou Schmalztrager – 1889 m, Scharfen – 1828 m a konečně Braunedlkogel – 1894 m.

Viditelný je též alpský pás mezi Smrčinou a Plechým, byť vinou oblačnosti méně výrazně.

Přesto i zde můžeme rozeznat odleva nejvyšší Warscheneck – 2388 m, v téměř rovném hřbetu napravo postupně Pyhrner Kampl – 2241 m, Schrocken – 2281 m a Kreuzspitze – 2327 m, dále výrazně špičatý Kleiner Priel – 2136, Schwarzkogel – 2091 m, Angelmauer – 2102 m a nad úbočím Plechého Teufelsmauer – 2185 m .

Pohledem k pásu s nejdominantnějším Watzmannem, blíže zde představenému předevčírem, se loučíme čtvrtého dne nového roku se štědrým dárcem Boubínem, jenž tak úžasně naplnil starou tradovanou moudrost, že cesta je důležitější nežli cíl. Jak snadné a pohodlné by bylo zůstat doma a odůvodnit si to nepříznivým počasím … 😉

3.ledna:

Teplotní inverze, ba stále souměrná, pokračovala i dnes, ale již jen v rozpětí pouhých dvou stupňů: Vimperk jeden pod nulou, Boubín jeden nad nulou. Jestliže pak včera vítr odpočíval, dnes si to přebohatě vynahradil – skoro by se chtělo říci, že se z jihozápadního směru pustil do novoročního úklidu.

Zbavil jihovýchodní obzor viditelného atmosférického zrcadlení, z něhož ponechal všehovšudy zbytky vodorovných linek, dokonale rozprášil a snížil včerejší inverzní hladinu, …

… jejíž cáry nechal přetékat přes Bobík a Solovec, …

… a vtiskl zase jinou podobu krajině pod Alpami, jíž jako by se jeho vlivem náhle hnal jakýsi oblačný rychlík.

Luzný a Roklany dnes zůstaly po celé ráno neviditelnými.

Opět pak nesmíme zapomenout ani na barevné proměny, nutící oči k stálým návratům jižním …

… i protilehlým směrem, ještě včera kompletně včetně temelínské elektrárny utonulým v inverzním moři.

Největším magnetem však bylo tentokrát sluníčko, jemuž na obzoru nic navenek nestálo v cestě.

Oblaka kolem Bobíku pak jako by se chvílemi nemohla dočkat, …

… až se pozdraví se slunečním kotoučem, majícím moc povznést je svými hřejivými paprsky výš.

A pak už propukl onen sice každodenní, ale přece pokaždé jiný zázrak …

Dnes se jej od samého rána dočkal i Vimperk, ještě včera touto dobou zanořený v bílé peřině …

A celý kraj se náhle halí do ohnivého zlata …

Dny se nám nepatrně, ale přece začínají prodlužovat. Sluníčko sice ještě zítra vyjde v tentýž čas jako dnes, ovšem počínaje nedělí svůj příchod postupně drobnými krůčky uspíší do té míry, že na konci ledna už bude mezi námi o jednadvacet minut dříve. Však už dnes se usmívá z opačné strany rozhledny nežli třeba koncem loňského listopadu … 🙂

2.ledna:

První pracovní den nového roku opět přinesl teplotní inverzi, tentokrát dokonce v jakési souměrnosti – zatímco hustě zamlžený Vimperk se probouzel do čtyřstupňového mrazíku, na Boubíně teploměr ukázal pro změnu čtyři stupně nad nulou. Za takové situace se vlivem předešlého měsíce stalo téměř podmíněným reflexem okamžitě pátrat po atmosférickém zrcadlení.

To se také skutečně hned při prvním, téměř najisto zamířeném pohledu ukázalo, a sice opět nad známým Klosterwappenem a jeho jižními sousedy.

Pro dokreslení celé situace je zapotřebí rovněž dodat, že velmi překvapivou skutečnost oproti předešlým dnům představovalo téměř dokonalé bezvětří. Až na občasný velejemný vánek se tu vzduch skutečně nepohnul, takže výbornou prokreslenost veškerých viditelných alpských vrcholů nebylo možno aspoň v daném okamžiku přičítat k dobru jinak tradičnímu větru.

Současně se dalo lehce předvídat, že sluníčko hned nezazáří v celé kráse, ale svůj druhý letošní východ započne bohatým dialogem s mračny, která už si pečlivě nazdobilo, …

… a to prakticky po celém obzoru.

Tím pádem lze dominujícím prvkem dnešního boubínského rána jednoznačně prohlásit bohatství barev.

Především zásluhou jejich fantastické hry totiž mohla dokonale vyniknout povrchová struktura alpských štítů – z nichž se zde konkrétně zleva nabízí Schönfeldspitze – 2653 m, Grosses Wiesbachhorn – 3564 m, Grossglockner – 3798 m, Johannisberg – 3453 m, opticky nejvyšší Watzmann – 2713 m a jeho nižší dvojče Grosser Hundstod – 2593 m . Nižší špic Seehornu – 2321 m pak již následuje opět výrazný masiv Hochkalteru – 2607 m a Kleinkalteru – 2513 m.

Ani výrazně nižší a Boubínu bližší vcholy, jako Luzný či oba Roklany, nebyly z daného hlediska o nic ošizeny, …

… i tady sluníčko postupně našlo dostatečně velké pole působnosti k rozdávání krásy.

Na vnitrozemském směru pak tradičně převládala stále se zvyšující hladina inverzního moře, …

… svádějícího mimo jiné k pomyšlení, že Mářský vrch se svým vysílačem zanedlouho opět začne připomínat jakousi ponorku.

Sluníčko skutečně nezasvítilo svou obvyklou plnou silou, jeho pozdrav byl spíše symbolickým mrknutím.

Ale zatím už se ukázalo další atmosférické zrcadlení – charakteristického tvaru stolové hory tu vedle menších vrcholů docílil Dürrenstein – 1878 m a Ringkamp – 2153 m , …

… čímž onen zajímavý jev v daném pásu rakouských Alp, kde bývá poměrně častým, pro dnešek končil.

Klosterwappen a jeho jižnější souputníci však zrcadlili s nemenší intenzitou dále, ba s měnící se silou ukrytého sluníčka dokonce vytvářeli rozmanité tvarové variace – mezi Lysou a Knížecím stolcem např. odhalíme nad sebou samým se rýsující vzhůru nohama převrácený vrchol.

Poslední pohled patřil opět krásně zřetelnému masivu Dachsteinu, neboť právě Alpy dnes hrály v rámci vší barevné fantazie zase jednou prim.

1.ledna:

Jako každoročně, ani letos nebyla porušena tradice vítat nový rok – již čtrnáctý v rámci třetího tisíciletí – od jeho prvních vteřin ohňostroji.

A je nutno dodat, že i laické veřejnosti se v tom směru již delší dobu dostává přebohatých možností výběru ze sortimentu tzv. zábavné pyrotechniky, …

… jejímž prostřednictvím lze vytvářet na obloze velmi působivou podívanou.

Tím pádem se logicky nabízí otázka, …

… do jaké míry může tato lidová tvořivost …

… představovat ve výsledku konkurenci profesionálům.

Ve Vimperku se odpověď již potřetí nabídne úderem šesté hodiny novoročního večera, …

… kdy se nad městem rozzáří slavnostní ohňostroj, odpalovaný tradičně firmou Marketing Pyro ze zámku, zatím svátečně odpočívajícího v lehkém podvečerním oparu.

V této chvíli již vimperská veřejnost, shromážděná na prostranství před gymnáziem a dalších pozorovacích místech, netrpělivě odpočítává minuty do okamžiku, kdy za zvuků hudby vypukne ono velkolepé divadlo …

Teď už si zajisté milý čtenář odpověděl na výše vyslovenou otázku dávno sám.

Zbývá jediné – popřát všem na prahu nového roku, aby přinášel co možná nejvíce příležitostí a důvodů k radosti ze života, k čemuž nemalou měrou přispívají dvě základní schopnosti, totiž radovat se z maličkostí a naslouchat moudré přírodě … 🙂

Fotokronika Jana Tláskala – prosinec 2013