Vimperk – Fotokronika Jana Tláskala – srpen 2015

1 srpna, 2015
14:48

JAN TLÁSKALFotograf, muzikant, ŠumavákRozbalit rozhovorSbalit rozhovor

Neděle 12. únor 2012 21:24

ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal.

Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.

Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?

Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.

Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí?

Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .

Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?

V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.

Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?

I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce.

Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?

Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni.

Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát?

Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .

Jaký byl váš vůbec první fotoaparát?

Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant.

Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo?

Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál.

Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete?

Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku.

Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu?

Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím.

O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?

Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.

Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem?

Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa.

Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?

Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.

Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí?

V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku.

Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál?

Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení.

(red)

Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala http://obec.sumava.eu/index.php/sumava/131-fotografove/3563-jan-tlaskal

31.srpna:

Nemálo by se podivil, kdo by dnes za ranní tmy hledal v boubínských lesích chládek. Stavu, který tam panoval, mnohem více sluší výraz dusno, neboť vzduch, jindy příjemně osvěžující, doslova těžkl, ač teplota dosahovala jen o jediný stupeň výše nežli včera. I zvolna ubývající úplněk se zdál zářit tak nějak výrazněji, jako by i on chtěl přispět svou troškou do mlýna. Teprve mírný jihozápadní vítr přinášel až nahoře na věži potřebnou úlevu.

Zcela jiná byla ostatně celková nálada okolní krajiny, …

… která jako by očekávala nějakou překvapivou změnu. Zesílil a do větší výše vystoupil obzorový opar, takže rozloučení srpna s alpskými velikány se nekonalo.

Jako z jiného světa shlížely do pastelově zasněných údolí Roklany …

… i všechny další vrchy. Letošní srpen zůstane v naší paměti jako měsíc nefalšovaného parného léta, jemuž k naprosté dokonalosti scházely jedině hojnější bouřky … a samozřejmě voda.

30.srpna:

K svému závěru spějící srpen skutečně ještě dokázal přimět včerejší denní teplotu k obléhání třicetistupňové příčky, což mělo za následek nejen velmi teplou noc, ale též dnešní jitro, které na Boubíně vykázalo sedmnáct stupňů.

Za takových okolností člověk zpravidla neočekává, že by mohl, ke všemu jen v nepatrném jižním vánku, zahlédnout alpské vrcholy, …

… natož třeba konkrétně daleký Klosterwappen. A přece se na obzoru (vpravo) jako velké překvapení objevil.

Tím pádem přestal být překvapením mnohem bližší alpský pás mezi Smrčinou a Plechým, i když se vydatně maskoval do oparu.

Stačilo však jen počkat, až zapracuje sluníčko, …

… jež ke všemu opět dostává na protější straně příležitost pozdravit se s měsíčním úplňkem.

Známé obrysy jsou rázem zřetelnější, …

… ba i do této chvíle prakticky neviditelný Dachstein se v jemném náznaku přihlásil.

Zdá se tedy, že srpen vsadil na taktiku loučení v tomtéž stylu, v jakém se s námi vítal … ačkoli to posoudíme zítra 🙂 .

29.srpna:

Komu je tu souzeno přežít … ?

28.srpna:

Poslední srpnový pátek: teplo a slunečno, ovšem současně se zajímavou oblačností, …

… která jednoznačně velí vyčkat na vše, v co by popsaná situace dnešního boubínského podvečera mohla vyústit.

Po celé délce severního zábradlí rozhledny se v té životadárné záři hemží svatební let mravenců, …

… sotva asi při svém momentálním poslání vnímajících opojnou krásu výšky, do níž se podívají jednou za život.

Jsou to však právě celkové atmosférické podmínky, které je sem vylákaly … a vyprodukovaly mimo jiné jemný opar, za pomoci ostrého klesajícího sluníčka však nijak nebránící dobré dohlednosti třeba i do 47 km vzdušnou čarou vzdálených Českých Budějovic.

Kam oko pohlédne, tam dosahují krepuskulární paprsky, …

… případně jejich protějšky – paprsky antikrepuskulární.

Po necelé hodině a půl oblačnost na západní straně zhoustla, ale určitě k dobru věci.

Měsíci zbývá ve skutečnosti pouhých deset hodin k dovršení úplňkové fáze, takže není divu, zdá-li se, že nastala již teď.

Zapadající sluníčko, zatím na chvilku neviditelné, zvolna klesá nad Velký Javor, …

… aby se vzápětí skulilo po jeho severním úbočí.

Dobrou noc, poslední srpnový pátku roku 2015 …

27.srpna:

Pravda, nakonec se nám přece oteplilo, a slušně … ale po nedávných zkušenostech hovořit za dané situace ještě o tropech už by dozajista (aspoň tedy ve Vimperku) zavánělo přeháněním. Věnujme se proto raději sluníčkem pohlazeným architektonickým dialogům napříč staletími, jak nám je halí a současně částečně předkládá zvolna místy již žloutnoucí městská vegetace.

Třeba jen tato osamocená vertikální konfrontace má, řekněme, zajímavou výpovědní hodnotu …

26.srpna:

Člověk je čas od času nucen (nejen uprostřed šumavské přírody) smířit se se smutným faktem, že když se rozdávala inteligence, mnozí zrovna stáli ve zcela jiné frontě, bohužel většinou na opačný sortiment.

Když už tu není ochota, či selhává základní gramotnost k přečtení bodu č.14 oné jakýmsi primitivem poničené tabulky a postižení jedinci ke všemu netuší nic o obecném nebezpečí rozdělávání ohňů v lesním prostředí, těžko očekávat, že aspoň náznak čehosi jako zdravého rozumu se stane s přihlédnutím k nedávným vedrům a dlouhodobému suchu v dané věci zábranou. Ne vždy je totiž namístě lidová úvaha, že zákazy jsou od toho, aby se porušovaly.

25.srpna:

Také poslední srpnové úterý je od rána deštivé, šedivě zamračené, tedy naštěstí v žádném případě tropické. A tak se společně vydejme třeba k hradu Helfenburku, který obhlíží ze svého kopce nemalou část Šumavy jako na dlani. Můžeme si tu krom jiného připomenout, že v poslední čtvrtině 15. století byl jeho majitelem též slavný válečník Václav Vlček z Čenova … http://www.vimperk.eu/index.php/vimperk/133-vyznamne-osobnosti/379-vaclav-vlcek-z-cenova .

24.srpna:

Ještě včera hlásaly palcové titulky na nejrozmanitějších internetových stránkách návrat veder pro příští týden. Nu, ten započal dneškem – a deštivě.

Je ovšem pravda, že za drobného vytrvalého mrholení nepoklesla teplota podobně jako předevčírem – boubínská dnes zakotvila na dvanácti stupních, …

… ale obloha na většině obzoru nevěstí zrovna nic příjemného.

Ačkoli z pohledu již uplynulých a opět předpovídaných veder vlastně ano. Deště je zapotřebí jako soli …

… a podle všech příznaků nám bude skutečně popřán, ponejvíce zjevně ze západního směru.

Ale jitro plné bezmála tajemných barev nabízí mnohem víc – jemý stín v údolí mezi Smrčinou a Plechým by se mohl zdát jen vidinou na podkladu zbožného přání … ale jsou to skutečně Alpy.

Sluníčko ostatně jistě prozradí více, …

… ba postaralo se dokonce ze všeho nejdříve o skvostnou ozdobu.

Vzápětí se pak přičinilo o postupné zesílení známých obrysů, čímž rozptýlilo případné pochybnosti.

Za takových okolností nepřekvapí dohlednost k mnohem bližším Novohradským horám, …

… avšak oko se namísto zkoumání jednotlivých vrcholů věnuje zcela jiné pastvě.

Alpy, byť jen lehce nadýchnuté, jsou však každopádně raritou.

Silně napjatému zraku se pak dokonce prozrazuje i dachsteinský masiv.

Na celkové náladě lehce uplakané krajiny se navzdory prvním nesmělým ostrůvkům blankytu zatím nic zásadně nemění, …

… ale to v žádném případě nevadí, …

… jsou-li v den, který historicky přinesl mimo jiné i smrtící výbuch Vesuvu či neblahou Bartolomějskou noc, …

… k dispozici takováto kouzla.

23.srpna:

Nepatrný jemný ranní opar je pro tuto dobu příznačnou, téměř každodenní záležitostí …

22.srpna:

I přes vylepšené počasí už bychom měli pocítit celkový pokles teploty, jak bylo naznačeno včera.

Ranní Boubín dnes například nenabídl více než sedm a půl stupně nad nulou a jen skutečnost, že prakticky téměř nefoukal vítr, činila tento stav příjemně snesitelným.

Ani obzorový pás oblačnosti neměl svou za poslední dny obvyklou hustotu, …

… takže propustil sluníčko téměř okamžitě po východu, který nastal přesně v 06:02:04.

Pouhých deset dalších minut pak postačilo k jeho plnému rozzáření.

Inu, blíží se konec srpna …

… a to už musí být někde znát.

21.srpna:

Zatím stále nedostatečné srážky se dle všeho opět odmlčí, ale i vedrům, jak se zdá, naštěstí dochází dech …

20.srpna:

Ač je stále vody celkově málo, najdou se na šumavských tocích místa, kde její úbytek do očí tolik nebije.

19.srpna:

Pátého dne po novoluní se nabízí dorůstající měsíční srpek, ale dlouho k vidění nebude, …

… protože celodenní šedivé zataženo, které nakonec přece jen vyústilo aspoň v jemné mrholení, oblohu, …

… a to včetně noční, hned tak neopustí.

18.srpna:

Mohutný srážkový pruh, táhnoucí se v radarovém zobrazení od jihovýchodu k severozápadu napříč celou republikou, dnes Šumavu těsně minul svým okrajem, takže včerejší deště nedošly svého pokračování a opět se vyčasilo až k odpolednímu slunečnu. Současně však došlo k nepřehlédnutelnému ochlazení, které v podvečer na Boubíně zastavilo na jedenácti stupních a krásně vykresleným pravým slunečním parheliem prozradilo, že v oblacích se ukrývají i ledové krystalky.

S ohledem na stále ještě zdaleka nevykompenzovaný dopad nedávných veder by jistě bylo lépe …

… raději oželet působivě barevný večer …

… ve prospěch tolik potřebných přídělů vody.

Ty jsou sice slibovány na zítřejší ráno, ale zdá se, že pokud k nim dojde, dostane se jich ještě menší čásrti našeho území nežli dnes. Zdání však může klamat a do rána je ještě daleko …

17.srpna:

Nejen Šumava, ale prakticky celá republika se těší zatím vytrvalému přídělu tolik potřebné vláhy …

16.srpna:

Zhruba hodinu a půl před včerejší půlnocí skutečně přišla na Šumavu od jihu další bouřka s vydatným lijákem, který by ovšem v zájmu kompenzace vleklého sucha musel nepřetržitě trvat snad nejméně týden.

I tak byl ale samozřejmě nanejvýš vítán a ukázalo se, že ač by vedry mořená zem sama ještě lačně pila, …

… lesy mají bohatě co odpařovat, následkem čehož tak tak najdeme třeba známé vrcholy Trojmezenské hornatiny …

… a další běžně odtud vídané šumavské partie. Teplota opět zaznamenala pokles na příjemně snesitelných třináct stupňů.

K zahlédnutí hned tak nebude ani sluníčko, které již před čtvrthodinou nastoupilo svou nebeskou pouť …

… a vinou hustého oblačného závoje má šanci prozradit se všehovšudy silnějšími, …

… či slabšími barevnými náznaky.

Ostatně dešťová aktivita má pokračovat i dnes a v jejím nanejvýš potřebném zájmu sluníčko dozajista po ten čas raději oželíme.

15.srpna:

Včerejší noci se konečně dočkali všichni, kdož se dlouho bezvýsledně těšili na bouřku a především déšť – totéž je slibováno i na dnešek, …

… a tak je zajímavé pozorovat, zda se za znatelného ochlazení objeví v rámci bohaté oblačnosti typické bouřkové kovadliny.

Na jihozápadní straně se zdá být klid – a přece právě odtud radary očekávají návaznost včerejších bouřkových aktivit.

Zato ve směru do vnitrozemí se nám náhle vybarvuje zapadajícím sluníčkem krásně nasvícená kovadlina, …

… ke všemu bez vyloučení možnosti, že co nevidět jí poblíž přibude i sestřička. Inu, ne vždy se bouřka předem prozrazuje tam, odkud je očekávána …

14.srpna:

Úbytky vodního stavu jsou dobře čitelné už na nejmenších potůčcích, natož pak třeba na Husinecké přehradě …

13.srpna:

I na hořci panonském, který by v tento čas stále ještě kvetl svou charakteristickou barvou (viz např. loňský 19.srpen – http://vimperk.eu/index.php/5889), je znát působení úmorných veder …

12.srpna:

Dnešní noci má kulminovat množství viditelných Perseid, tedy meteorických létavic, lidově nazývaných slzami svatého Vavřince. Prognózy slibují až sedmdesát meteorů za hodinu, a to zejména v oblasti poblíže Mléčné dráhy, jejíž část vidíme uprostřed snimku. Ten byl exponován bezmála hodinu, díky čemuž je možno dokumentovat nejen samotné otáčení zeměkoule, ale také dráhu, jakou za tu dobu opticky urazí jednotlivá souhvězdí.

Pouze čtyřminutová expozice oproti tomu logicky přinese výrazně kratší úsek výše zmíněné dráhy nebeských těles, avšak Perseidy jsou nevyzpytatelné – je nutno pořádat na ně v pravém smyslu lov, který se však může naprosto minout úspěchem, neboť dráhu letícího meteoru nelze předvídat.

11.srpna:

S postupujícím časem mírně povolují i vedra – pravda, zatím jen v řádu jednotlivých stupňů, ale i taková změna je jistě vítána. Také pohled z Boubína uchystal drobnou variaci na stávající ranní výjevy, když nabídl zřetelný halový sluneční sloup, s nímž se stihl pozdravit ještě i pozvolna mizící měsíční srpek.

Sedmnáctistupňové teplo odolávalo i poměrně silnému jižnímu větru …

… a sluníčko tentokrát uchystalo svůj vlastní nástup (pomineme-li zmíněný sloup) velmi nenápadně – bylo zapotřebí velmi napnout zrak, aby odhalil zvolna se vynořující sluneční kotouč.

Oblačná clona byla zase jednou sice důkladná, …

… ale přece jen nikoli bez trhlin na nejdůležitějších místech.

Zdá se, že mírná změna se nevyhnula ani slunečním skvrnám, …

… ale o ty dnes zase tolik nešlo.

Hlavním cílem cesty byl pramen Kaplického potoka s úžasně chladnou křišťálovou vodou – inu, boubínské lesy se umějí postarat, aby naše bájná hora ani v největších vedrech nestrádala.

10.srpna:

Ačkoli Vimperk nepatří k městům s obzvláště bohatou původní sochařskou výzdobou, můžeme se zde přesto setkat s plastikami zajímavých historických osobností, které uvedl v souvislost s naším městem knihtiskař Johann Steinbrener, a sice zásluhou svých významných úspěchů na celé řadě mezinárodních výstav. Prostřednictvím udělených medailí, následně vsazených do fasád dvou vimperských domů, tak dostáváme příležitost pohlédnout do tváře např. admirálu Kryštofu Kolumbovi (ve fotokoronice již připomenutému formou hádanky 25. února 2012 – http://vimperk.eu/index.php/vimperk/3306) nebo belgickému králi Leopoldu II., s nímž vzdáleně souvisí vimperská památka, jíž jsme se ve fotokronice zaobírali 24. března 2011 – http://vimperk.eu/index.php/vimperk/3317 . Zmíněný panovník (podle historických svědectví prý bezcitný a tvrdý) byl totiž otcem princezny Stephanie, jejíž sňatek s rakousko-uherským korunním princem Rudolfem připomíná datum vytesané do skály v Klostermannových sadech.

9.srpna:

Johnův kámen se dočkal nového zvýraznění svých nápisů – použitý odstín čerstvé barvy bude možná po nějaký čas poněkud nezvyklý, …

… ale určitě zdaleka netluče do oka tolik, jako tyto projevy absence lidské inteligence.

8.srpna:

V rozmezí jediného týdne nabízí Boubín opět teplotní skok – oproti předešlé sobotě o rovných deset stupňů. Inu, tropy, na něž je letošní léto doslova přebohaté, se pochopitelně nezapřou ani tady za úsvitu …

… a teplota samozřejmě ještě v co nejkratších časových intervalech rapidně poroste.

Celý obzor se noří do hustého oparu (takže viditelnost Alp, minulé soboty stejně v každém případě výjimečná, dnes nepřipadá v úvahu), …

… což dodává sluníčku příznačně červené zabarvení.

Ač se už slušně vyhouplo nad obzor, stále se nachází za jemnou clonou. Ta mu ale nebrání v předpokládaném zvyšování teploty – osmnáct stupňů už dávno neplatí, během dvaceti minut přibyly další tři stupně a bezesporu nejsme v tom směru zdaleka na konečné.

Ale nabízí se možnost ještě trochu si sluníčko přitáhnout a prozkoumat zvláštní obrazec, v nějž se sekupily z původních dvou viditelných dále rozmnožené sluneční skvrny – tedy místa s mírně nižší teplotou a pozměněným magnetickým polem. Lehká oblačná clona znemožňuje ideální zaostření, ale tato situace nemusí nutně trvat celý, …

… byť zjevně opět parný den.

Skutečně také netrvala – v okamžiku, kdy sluníčko v plné záři vyhnalo rtuť teploměru na sedmatřicet stupňů (přesně v 13:48:13), nadešel čas pořídit (již ne z Boubína) s náležitou výbavou snímek oněch tentokrát dokonaleji vykreslených, neboť již ničím nerozostřených slunečních skvrn. Pro zajímavost dodejme, že do největší z nich by se zeměkoule vešla bezmála dvakrát. Jestliže jsme pak sluneční skvrny definovali mimo jiné jako místa s mírně nižší teplotou, můžeme slůvko „mírně “ skutečně zdůraznit. Onen pokles totiž představuje všehovšudy cca 2000 °C, tedy skutečně zanedbatelných 0,13%, vezmeme-li v úvahu celkovou teplotu 1.500.000 °C, již jsme si ve fotokronice připomínali již 18. března … http://vimperk.eu/index.php/vimperk/7409 .

7.srpna:

Co naplat, nejen pozitivními záběry živa je fotokronika … tak třeba cestou k náměstí se člověk neubráni otázce, …

… jak daleko je okamžik, kdy tu chudák kaplička završí svou stále hlubší úklonu pádem. Ačkoli možná si někdo příslušně odpovědný říká, že když může mít toskánská Pisa svou světově proslulou šikmou věž, může mít šumavský Vimperk aspoň šikmou kapličku.

6.srpna:

Přetrvávající počasí nás svým způsobem táhne k historii – nejlépe by se totiž podle všeho snášelo v kamenných sklepeních prastarých gotických bašt, …

… jaké dodnes stojí i ve Vimperku.

5.srpna:

Vedra pokračují, a jakkoli by se některá mračna mohla zdát příslibem postupného bouřkového vývoje, s něčím takovým meteorologové momentálně počítají až na sobotní odpoledne.

4.srpna:

Parné dny působí živému tvorstvu mimo jiné i nemalou žízeň, již je nutno zahánět. V té souvislosti jistě nezaškodí vzpomenout na Josefa Váchala …

… a jeho charakteristický výtvarný rukopis, byť ne zrovna ze Šumavy umírající a romantické, nýbrž z díla o sedm let staršího, totiž proslulého Krvavého románu.

3.srpna:

Avizovaná proměna je, jak se zdá, hned od samého rána zcela zřejmá ….

2.srpna:

První srpnové neděle se Vimperk dočkal takřka celodenního jemného, ale vytrvalého mrholení, které sice nepředstavovalo nikterak významný vodní příděl, ale i tak je vyprahlá půda dozajista přivítala. Večer se na chvilku ukázalo sluníčko a v okamžiku svého západu vyzdobilo zataženou oblohu, která by se podle předpovědí zítřkem počínaje měla zase proměnit ve prospěch dalších ohlašovaných veder.

1.srpna:

Provází-li člověka cestou na Boubín „Modrý měsíc“ (předchozího dne tu podrobněji představený), obklopený ke všemu hned dvojitou korónou, lze s napětím očekávat nejedno překvapení i nahoře. A tady už jen sama skutečnost, že nastaly podmínky k zmíněné koróně, …

… hladce odůvodnila vše, co obloha dále za úsvitu nabídla.

Poměrně silný jihovýchodní vítr, vanoucí za osmistupňové teploty, hravě míchal bohatou oblačností a na každé ze světových stran přinášel v neodmyslitelné spolupráci s dosud sice neviděným, ale již se hlásícím sluníčkem jinou barevnou podívanou. Na východě si se zjevným zápalem zahrál na expresionistického malíře, …