Vimperk – Fotokronika Jana Tláskala – září 2015

1 září, 2015
14:48

JAN TLÁSKALFotograf, muzikant, ŠumavákRozbalit rozhovorSbalit rozhovor

Neděle 12. únor 2012 21:24

ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal.

Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.

Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?

Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.

Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí?

Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .

Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?

V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.

Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?

I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce.

Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?

Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni.

Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát?

Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .

Jaký byl váš vůbec první fotoaparát?

Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant.

Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo?

Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál.

Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete?

Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku.

Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu?

Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím.

O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?

Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.

Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem?

Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa.

Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?

Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.

Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí?

V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku.

Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál?

Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení.

(red)

Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala http://obec.sumava.eu/index.php/sumava/131-fotografove/3563-jan-tlaskal

30.září:

Všehovšudy dva stupně nad nulou představovala poslední zářijová boubínská večerní teplota, …

… přičemž se zdá, že na uvítanou posledního letošního čtvrtletí bude podle všeho ještě klesat.

29.září:

Dosud mladý podzim sice zatím ještě zákonitě nevyladil naplno svou barevnou paletu, ale rozhodně už o sobě v tom směru dává nepřehlédnutelně vědět …

28.září:

Noc skutečně přinesla zklamání všem, kdož by bývali z Vimperka a zjevně i širšího šumavského okolí rádi viděli „krvavý Měsíc“ – všehovšudy výrazné prosvětlení nízké oblačnosti prozrazovalo, že úplněk vysoko na opačné straně září s výjimečnou intenzitou. Ba i jeho zatmění pak bylo toutéž cestou poznatelné … ještě cesta na svatováclavský Boubín se o páté hodině ranní nořila do tmy velmi nezvyklého charakteru. A podobně jako předevčírem i dnes vrchol odpočíval v husté mlze – snad jen s tím rozdílem, že tato se netáhla již od Kubovky, ale objevila se skutečně až zcela nahoře. Tentokrát však našla silného protivníka ve vydatném mrazivém severním větru (jen pouhé tři stupně tu dělily rtuť teploměru od pádu na rovnou nulu), jenž takhle chvílemi odkrýval úzké pruhy připravené pro sluníčko, mající v této chvíli ještě bezmála hodinu času.

Celá scéna se střídavě zavírala a zase otevírala, …

… a to postupně čím dál více. Ani tentokrát k tomu nescházelo z více různých stran občasné jelení zatroubení.

Místy bylo dokonce možno vidět samostané nízké oblačné útvary, …

… mířící vesměs k nejbližším vrcholům, zde konkrétně k Solovci a Bobíku.

Pak se již rozezněla sluneční předehra …

… za zcela jistého očekávání ještě působivějších výjevů, …

… jmenovitě korón, jichž tu po krátkou dobu, v níž sluníčko stoupalo úzkým pruhem vzhůru, vítr stihl zařídit hojné množství.

Celé to úžasné představení trvalo sedm minut, …

… po nichž opět nastalo dočasné sluneční rozloučení. Své příležitosti se tak znovu chopila hustá mlha, ale ani té nemělo být přáno dlouhé působení, …

… byť se dalo očekávat, že svou kůži rozhodně jako vždy nedá zadarmo.

Den se však nekompromisně hlásil o svá práva …

… a neprůhledná bílá clona kolem Boubína se chystala podepsat kapitulaci.

Nejdéle vzdorovala dosud nespatřená jihozápadní strana obzoru, avšak i tímto směrem se právě otevírá opona, …

… aby odkryla mimo jiné Trojmezenskou hornatinu – podobně jako bližší vrcholy též s pokrytými hlavami, takže např. z Plechého, Trojmezné či Třístloličníku toho v daném okamžiku asi k vidění mnoho nebylo.

Obzvláště Bobík si dnes svou čepici přebohatě užíval, ba chvílemi budil dojem starého marnivce, jemuž k dokonalému štěstí nad posledními módními výstřelky schází jen zrcadlo.

Nu, zdá se, že o výsledné podobě dnešního svátečního dne nakonec rozhodne teprve ona příslovečná jedenáctá … mlha se zatím stále ještě drží co poslední bašty aspoň lesů a nízká oblačnost, jež překazila viditelnost vzácného nočního úkazu, se místy jen lehce trhá. Příští vývoj tedy zase spočívá v rukou sluníčka a větru …

27.září:

Nedělní podvečer bohužel naznačuje, že unikátní „krvavý“ úplněk bude Vimperku a okolí (patrně velmi širokému) zapovězen – souvislá nízká oblačnost nám jakékoli pozorování a fotografování dokonale znemožní.

26.září:

Po mírně deštivé a chladné noci byl Boubín oproti minulému týdnu tentokrát nekompromisní – o sejmutí nebo aspoň částečném protržení ranní mlžné čepice nemohlo být řeči. Ale brzy se ukázalo, že jde vlastně o dokonale promyšlenou působivou kulisu pro neobyčejný zážitek. Právě z husté mlhy v bezprostřední blízkosti věže se totiž několikrát ozvalo mocné jelení zatroubení. Ani z jednoho ze známých směrů však nezazněla žádná odpověď.

Šedobílé neprůhledno tedy ani v nejmenším nevadilo, protože lesy mají za takových okolností jen trochu jiné kouzlo, …

… mlha umí dodat krajině pravé tajemno …

… a zcela novou barevnost.

Oko se stává pozornějším k detailům …

… a přítomnost neviditelného, ale svými kroky se za dokonalého bezvětří co chvíli nablízku prozrazujcího lesního krále příjemně jitří fantazii.

Několikrát se dokonce v hloubi lesa mihla charakteristická silueta hlavy korunované mohutným parožím, ale vždy byla rychlejší nežli fotoaparát.

Lze pak ještě hovořit o pouhé čepici, sahá-li od boubínského vrcholu až do bučin nad Kubovkou?

25.září:

I slunečné a relativně ještě teplé dny už nás budou časně zrána vítat takhle …

24.září:

Čtvrt roku před Vánoci se Měsíc chystá k unikátní úplňkové podobě, stávající se mimo jiné i příležitostí k celé řadě navenek katastrofických, ve skutečnosti však spíše úsměvných, neboť již notně otřepaných a vyčpělých scénářů, mezi nimiž opět kraluje konec světa. Bude-li nám nicméně z hlediska počasí přáno přihlížet za čtyři dny „krvavému“ úplňku, mohla by to jistě být i bez apokalyptických vizí zajímavá podívaná.

23.září:

Uvítací barvou letošního podzimu se stala uplakaná šedá … a tak raději potěšme oko jistě příjemnější trnkovou modří, již můžeme na šumavských stráních potkávat stále častěji.

22.září:

Čas od času stojí člověk před dilematem, zda se vypravit na Boubín ráno či večer, obzvláště pak, jde-li o rozloučení s létem. A tak se rozhodující myšlenkou stává skutečnost, že dnešního dne se lze rozloučit pouze se zapadajícím letním sluníčkem, neboť s ohledem na počátek astronomického podzimu, který nastane zítra v 10:20:06, bude to zítřejší vycházející vlastně rovněž ještě letním.

Ale i dnešní východ musel být tam nahoře úžasný … je však rozhodnuto o večeru.

Že se poslední zapadající sluníčko letošního léta nakonec neukáže, bylo pohledem na oblohu celkem zřejmé nejen z věže, ale už během cesty vzhůru.

Západní směr vše potvrzuje, ale určitě nakonec není čeho litovat. Vedle i tak působivých vjemů zrakových dnes totiž hrají prim ty, které snímky bohužel nedokáží zprostředkovat – sluchové. Ze tří stran kolem rozhledny se rozléhá nefalšovaný jelení koncert. Několika jedincům z obory pod Bobíkem odpovídá na včelenském směru osamělý, ale hlasově nejvýraznější sólista a celé skupince pak přizvukují další jeleni odkudsi z Basumského vrchu. Pod zádumčivými odstíny oblačné modři je tahle přírodní symfonie obzvlášť úžasným zážitkem.

A léto se tu loučí v mezích možností skutečně stylově – čtrnáct stupňů za téměř bezvětrného stavu jistě není na zdejší podmínky málo (vzpomeňme ostatně na uplynulou neděli, kdy zdejší teplota nedosáhla ani polovice dnešní), to kdesi v dáli u Temelína možná fouká o něco silněji.

Sluníčku nezbývá než sáhnout aaspoň po nouzovém pozdravu, jímž činí zvolna se temnící oblohu stále meditativnější.

Postupující soumrak prozrazuje, že kdesi vysoko je vítr zjevně silnější … a nebylo by divu, kdyby nám nazítří přinesl déšť. Inu, těžko tu být prorokem – možné je všechno …

21.září:

Vyzbrojíme-li se pro cestu na Boubín dalekohledem (což lze, máme-li tu možnost, jedině doporučit), není problém spatřit za dobré viditelnosti i známý obávaný „Zlešičák“, tedy kopec s nechvalně proslulou esovitou zatáčkou, která za dobu své existence již prověřila kvality mnoha řidičů i vozidel, a to v nejednom případě velmi dramaticky. Na snímku onu lokalitu vidíme v úrovni spodních výstražných světel vysílače na Mářském vrchu. A když už tudy pak sami příležitostně jedeme, …

… není od věci podívat se pro změnu z této perspektivy nazpět k Boubínu, na němž je zřetelně čitelná i silueta rozhledny. Přehlédnutelná pak není ani skutečnost, že v korunách stromů si začíná pomalu, ale jistě zkoušet první nenápadné tahy štětcem nadcházející podzim.

20.září:

Teplota si opět poskočila, a to dolů na šest stupňů nad nulou, na což Boubín po delší době zareagoval poctivou mlžnou čepicí. Ta v jeho historii nepředstavuje nic nového, ovšem neobvyklá, nepřehlédnutelná výzdoba rozhledny pro změnu ano.

Páteční večer a následnou noc do sobotního jitra tu totiž trávili milovníci poezie …

… a ze svých tvůrčích pokusů vyhotovili pro další návštěvníky malou výstavku, sice již lehce poznamenanou nepřízní počasí, ale každopádně hned časně zrána umožňující překlenout čas očekávání, zda se husté okolní šedobílo nějakým způsobem umoudří.

První z příslibů se ohlásil necelou vteřinu po sedmé, kdy již sluníčko čtvrt hodiny stoupalo východní oblohou …

… a poctivě se snažilo dát o sobě vědět.

Neméně poctivý však byl i severní vítr, který nejen zkoušel pevnost instalace básnické výstavky, …

… ale především za proměnlivé barevnosti svižně míchal okolní mlžnou kaši.

Jednu chvíli se velmi slibně začal z okolního neviditelna nořit Bobík, ba i Solovec, ale vzápětí přece jen přísunem čerstvých posil potvrdila své vítězství původní šeď.

Usadila se mezi stromy a po půlhodině své vlády, znamenající další marné čekání na pozitivnější změnu, …

… iniciovala rozhodnutí opustit věž.

Samozřejmě však trvala příležitost k prohlédnutí zbylých exponátů, …

… co se jich kde nacházelo.

Ještě že se člověk na odchodu vždy na rozloučenou ohlédne nazpět … a honem zpátky na věž!

Ta malá bílá pětikorunka s jemnou korónou okolo by kdesi tam vysoko mohla dokázat velké věci – důležité je za všech okolností doufat a mít potřebnou trpělivost. Obojí by se samozřejmě mohlo ukázat i marným, …

… ale tentokrát naopak přineslo své ovoce. Byl to sice jediný pouhý mžik, v němž se mlha kolem slunečního kotouče roztrhla natolik, aby mu umožnila plnou silou kreslit, ale štěstí přálo připravenému fotoaparátu i prstu na jeho spoušti. Za necelou minutu bylo po všem … zbylo jen pomyšlení, že životnost básnických či výtvarných exponátů s nemalou pravděpodobností vinou blížícího se deště utrpí v průběhu odpoledne další nevyléčitelné rány – ale s tím autoři zjevně počítali.

19.září:

Po extrémně parném létu zaznívá mimo jiné též otázka, jak to letos bude s houbami …

18.září:

Již bezmála měsíc je v šumavských lesích pozorovatelná zvýšená aktivita ryjících divočáků.

17.září:

Nejnápadnějším vnitrozemským místem se dnešního jitra pohledem z Boubína staly do lehké mlhy ponořené svítící Strakonice.

Příroda tu znovu udivovala na danou dobu bez přehánění extrémním teplem.

Antikrepuskulární paprsky dosud nevyšlého sluníčka se pak sbíhaly téměř nad Roklany, …

… pod něž o něco později též klesl charakteristický boubínský stín.

Tvary plujících cirrů co chvíli jitřily fantazii … zde např. míří mezi rozevřená křídla snad prazvláštní odrůda pravého slunečního parhelia.

Dohlednost byla – dle všeho zásluhou poměrně silného jihovýchodního větru – opět skvostná, nicméně Velký Javor (s neodmyslitelnou rozhlednou na Poledníku, která jako by se z boubínské perspektivy opticky nacházela na jižním úpatí jmenované nejvyšší šumavské hory) jistě neměl šanci zastínit přitažlivější vrcholy, …

… a to samozřejmě alpské, …

… oproti úterním zase o něco zřetelnější, prokreslenější …

… a vábící už k nadcházejícícm podzimním návštěvám.

16.září:

Právě započatý poslední týden léta chce zjevně dělat čest zmíněnému končícímu ročnímu období.

15.září:

Opět zvítězí slunečno …

14.září:

Druhé zářijové pondělí nám má zpestřit déšť od západu, místy prý dokonce s bouřkami. Zdá se, že tato předpověď (či přinejmenším její první část) meteorologům klapne, ale předehra k všemu předpovídanému …

… byla každopádně ohnivá.

Opakovala se též dvanástistupňová teplota, která tu panovala i minulý pátek. Po včerejším oparu tak byla tím větším překvapením náhlá daleká dohlednost, jaká nastává obvykle spíše při razantním ochlazení. V jejím rámci se na obzoru po delším čase opět výrazněji zaskvěly rakouské Alpy.

Ty pak ke všemu nepředstavovaly zdaleka jediný „bonbónek“ dnešního tajemně barevného jitra, …

… nenechávajícího nikoho na pochybách o dalším vývoji na obloze poté, …

… co čerstvě vyšlé sluníčko vyzlatilo vše, co mu bylo v nebeských výšinách nabídnuto.

„Bonbónkem“ číslo dvě se takřka vzápětí stalo toto duhové torzo, …

… střídavě měnící barevnou intenzitu na rovněž proměnlivě zlátnoucím podkladu a svou existencí potvrzující, že slibovaná voda shůry se skutečně blíží.

Jižní alpští velikáni začali v jednu chvíli budit téměř dojem rozplývání, ale tohle optické loučení naštěstí nemysleli vážně.

Ostatně na jihovýchodě se v plné síle skvěl 200,2 km vzdušnou čarou vzdálený Klosterwappen …

… a svou cestu nad inverzní hladinu našly i temelínské věže.

Pro velkolepý návrat rakouských Alp byl tentokrát nutný ústup sluníčka za vysokou oblačnost … pak se náhle počaly vykreslovat i za daných podmínek vesměs jen obtížně rozeznatelné štíty v popředí těch nejvyšších.

Zmíněný sluneční ústup byl vykompenzován krepuskulárními paprsky, s chutí se rozběhnuvšími po inverzi, …

… zatímco východní směr nabídl brilantní viditelnost Kleti a včera vzpomenutých vrcholů Novohradských hor.

Západ však trval na předpovězeném dění a vše vzápětí stvrdily první dešťové kapky, třebaže dnes nebudou hrát prim.

13.září:

Nejednou jsme ve fotokronice společně pohlíželi z Boubína k Novohradským horám (např. 24. srpna zde: http://vimperk.eu/index.php/vimperk/8480), z nichž zejména Kraví hora /953 m n.m./ a Vysoká /1034 m n.m./ bývají coby první vrcholy jižně od Kleti zřetelně k vidění. A tak bylo načase navštívit zmíněné, k Šumavě často svým charakterem přirovnávané pohoří a z prvně jmenované hory se pokusit pro změnu zpětně vyhledat 72,1 km vzdušnou čarou vzdálený Boubín. Cesta vzhůru vede …

… mezi spoustou romanticky vyhlížejících skalních útvarů. Tento napříkad dostal název Napoleonova hlava.

Místy však můžeme nabýt skutečně velmi silného dojmu, že kráčíme šumavskými lesy.

Na vrcholu Kraví hory nás očekává kovová rozhledna, z jejíž dvaatřicetimetrové výšky lze takto spatřit druhou jmenovanou, odtud pouhé dva kilometry plus sto metrů vzdálenou Vysokou, za níž už se rozprostírá Rakousko.

Neunikne nám ani jedna smutná podobnost s Boubínem – i zdejší lesy mají následkem předloňských těžkých námraz ulámané špičky mnohých smrků.

Kleť se pak nachází takřka v půli vzdušné čáry mezi Kraví horou a Boubínem (jeden a půl kilometru, o nějž je blíže ke Kraví hoře, lze považovat za víceméně zanedbatelný). Ačkoli dnešní opar daleké dohlednosti valnou měrou nepřeje, za pomoci silně napjatého zraku téměř nezřetelnou boubínskou siluetu přece jen objevíme – zákonitě rovněž jako první vrchol jižně od naopak bezpečně rozeznatelné Kleti.

12.září:

Zdá se, že v dlouhodobějším vývoji počasí by opět mohlo výrazněji převážit slunečno …

11.září:

Mlha, která svírala Vimperk až do poledního času, v němž ustoupila sluníčku, přinesla nejen městu příjemné oteplení, pozorovatelné i na večerním Boubíně.

Osmistupňový vzestup oproti úterku zrovna tady skutečně nebyl zanedbatelný. To, co se pak – za doprovodu již prvního troubení osamělého jelena kdesi v lesích pod Bobíkem – nabízelo k průběžnému sledování na obloze, …

… ať už se jednalo o úchvatně nasvícená mračna, …

… jemné, ale rozeznatelné alpské siluety …

… či skvostné barvy jednu chvíli krásně čitelného levého parhelia, …

… představovalo jako vždy nefalšovaný duševně očistný ráj.

A působivé barevno nám bude přáno i nadále, …

… neboť příští rána tu opět můžeme očekávat ve znamení inverzních dějství, …

… jejichž rozuzlení budou nejednou i plna překvapení.

Ostatně schopnost dát se překvapit …

… je přece darem, k jehož přijetí nesmí člověku scházet nezbytná dávka v dnešní době stále vzácnější upřímné pokory.

10.září:

Pravá sluneční paráda propukla až večer … a celkově chladný, spíš fádně šedivý den se špetkou pozdně odpoledního deště za ni jistě stál.

9.září:

Změna počasí, jak ji avizoval včerejší Boubín, se naplnila – za celý den máme dosyta zalito. A nádavkem ještě výstavní podvečerní dvojitou, …

… ba chvílemi v sotva postřehnutelném jemném náznaku i trojitou duhu. V průběhu zítřka se počasí přehoupne opět slunečným směrem – jen oteplení nečekejme. Dostaví-li se jaké, pak je mírně pocítíme dle všeho nejdříve v pátek.

8.září:

Soustavné chladno, byť dnes zmírňované slušně se činícím sluníčkem, přímo lákalo na Boubín, od něhož bylo možno slibovat si velmi dobrou dohlednost … snad i alpskou (?). Vnitrozemský směr daný předpoklad sice skutečně naplnil – však mu k tomu pouhé čtyři stupně nad nulou vytvořily bezvadné podmínky, ale dominantní byla opět …

… především všudypřítomná skvostná hra barev.

Alpy se zatím stále ukrývají, …

… takže se nabízel barevně neméně zajímavý opačný směr, v němž se zrovna boubínský stín dotkl Libína.

Sluníčko do posledních okamžiků čarovalo …

… na všem, čeho se stihlo ještě dotknout, …

… nežli popřálo osmému září svou dobrou noc.

Teprve pak dostatečně barevně vynikl zřejmý důvod alpské neviditelnosti … spolu s předpokladem, že zítřek se z hlediska počasí dnešku s velkou pravděpodobností podobat nebude.

7.září:

Jen největší optimista by prvého zářijového pondělního rána uvěřil, že tento nesmělý, všudypřítomnou šedí utiskovaný ojedinělý náznak sluníčka uhájí na historických vimperských zdech v průběhu dne barvy zvolna končícího léta. Čeká nás pokračující studené deštivo …

6.září:

Kdyby kalendář nehovořil jinak, dnešek by mohl být zcela bez uzardění prohlášen podzimním dnem – nikoli snad ještě na základě barevnosti, ale dozajista podle nízké, studeným větrem navíc umocňované teploty.

5.září:

Proměnlivo, tj. přijatelné slunečno i občasný déšť (byť spíše v symbolických náznacích) … ano, to bylo koneckonců očekáváno, ale nejvýraznějším rysem první zářijové soboty bylo bezesporu stále především markantní ochlazení. Srovnání s předešlými měsíci je zkrátka tentokrát velmi citlivé.

4.září:

V půli týdne si Boubín popřál během vytrvalých dešťů na chvilku svou tradiční mlžnou čepici, ovšem vbrzku se jí zase zbavil. Dnešního večera se tu výrazně ochladilo – na pouhých šest stupňů, které jsou samozřejmě oproti srpnu velkým skokem dolů.

Bylo však opět čím potěšit oko, a to zejména zásluhou jihozápadního větru, …

… který vydatně modeloval a po obloze proháněl zapadajícím sluníčkem barvenou oblačnost.

Soumrak se tak stal velmi pestrou, ale současně též pozoruhodně uklidňující podívanou, …

… i když se sluníčko rozloučilo vinou zataženého obzoru poněkud dříve.

Nebylo by divu, kdyby zítřek, ač by podle všeho rovněž mohl být převážnou měrou slunečný, pokračoval i v slibně započatém vyrovnávání vodního dluhu.

3.září:

Takovéto a podobné obrázky bychom bývali dozajista rádi občas uvítali také v červenci a srpnu, …

… zatímco teď, i když jsou jistě nanejvýš vítány, může vyvstat obava, aby pro změnu za nějaký čas nepřevládly na podobném principu jako ve vzpomenutých předchozích měsících vedra. Vody je však každopádně zapotřebí a v této chvíli lze navzdory dešťům stále ještě hovořit o jejím značném nedostatku.

2.září:

Už od mírně bouřlivé noci je zřejmé, že dnešního dne budou mít šumavské lesy opět co bohatě odpařovat …

1.září:

Děti se po dvou měsících navracejí do škol, a třebaže jim na cestu zatím nefouká vítr ze strnišť jako v básníky opěvovaných dávných idylických dobách, …