Vimperk – Fotokronika Jana Tláskala – listopad 2015

1 listopadu, 2015
00:00

JAN TLÁSKALFotograf, muzikant, ŠumavákRozbalit rozhovorSbalit rozhovor

Neděle 12. únor 2012 21:24

ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal.

Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.

Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?

Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.

Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí?

Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .

Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?

V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.

Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?

I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce.

Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?

Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni.

Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát?

Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .

Jaký byl váš vůbec první fotoaparát?

Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant.

Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo?

Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál.

Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete?

Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku.

Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu?

Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím.

O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?

Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.

Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem?

Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa.

Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?

Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.

Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí?

V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku.

Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál?

Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení.

(red)

Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala http://obec.sumava.eu/index.php/sumava/131-fotografove/3563-jan-tlaskal

30.listopadu:

Poslední listopad velmi rázně zametl s veškerými dosavadními předčasně zimními hrátkami a zcela jednoznačně připomněl, že skutečným ročním obdobím s ještě třítýdenním právem vlády je zatím stále podzim.

29.listopadu:

První adventní neděle sice zrána přinesla Vimperku drobné sněžení, ale s celkem jasným postupným vývojem v pouhé mrholení, neboť teplota bílé idylce zjevně nepřála. Ani na Kubovce se sice nedržela pod nulou, avšak slušné sněhové vrstvě, nastřádané zjevně za vícero dní, tam neublížila. Bylo tedy jasné, že cesta na Boubín může přinést ještě bohatší peřiny, nemožno však říci vysloveně bílé, neboť ležící sníh, jak známo, odráží barvy okolí a především oblohy. Tu pak dnes těžko nazvat jinak nežli kalnou.

Sněžení pokračovalo i zde, chvílemi přeměňováno silným západním větrem v dokonalou „prášenici“, starající se o první zřetelnější návěje. Jejich hloubka v okolí Johnova kamene zatím dosahuje místy i pětadvaceti centimetrů, …

… kdežto samotný vrchol nabízí na známých místech i pětatřiceticentimetrové. Jinak činí průměrná hloubka zdejší sněhové pokrývky patnáct centimetrů …

… a za předpokladu výdrže jednostupňového mrazíku, jenž zde panoval ještě za poledne, má šanci nejen přežít, ale i dále zesilovat. Jakou daň za to platí návštěvníci rozhledny, jistě s dostatečnou výmluvností ukazuje tento poslední snímek.

28.listopadu:

Předvečer první adventní neděle sice zatím odpovídá na týden starou otázku ohledně setrvání zimní iluze záporně, …

… ale atmosféra onoho času byla navozena aspoň slavnostním osvětlením ulic …

… spolu s tradičním rozsvícením vánočního stromu na vimperském náměstí.

27.listopadu:

Také poslední listopadový pátek si z hlediska počasí zaslouží nálepku nudného nemastna-neslana, pročež zavzpomínejme starším snímkem na tytéž doby v zajetí mrazivých kouzel.

26.listopadu:

Se šumavskými růžemi a jejich odolností jsme se tu společně setkali již před rokem … inu, nejen kopřivu, jak vidno, mráz nespálí 🙂

25.listopadu:

Kam dosáhne třeba i na okamžik sluníčko, tam nemá sníh delšího trvání, třebaže mu co chvíli spěchá na pomoc slušný mrazík.

24.listopadu:

Někde se možná svatému Martinovi jeho opožděné dílo daří lépe, ale ve Vimperku mu je zatím dokáže celkem spolehlivě prošlapat na holou zem i kočičí národ … 🙂

23.listopadu:

Lehce mrazivý začátek nového týdne nám sluníčko půl hodiny po svém východu zpestřilo sérií krásných irizací, …

… pozorovatelných zhruba pět minut.

O necelou hodinu později však bylo nuceno ustoupit vydatnější sněhové přeháňce, která dnes patrně nebyla z posledních. Hra na zimu (vycházejme z faktu, že do jejího kalendářního času zbývá ještě necelých devětadvacet dní) tedy zatím pokračuje a více nežli radost vyznavačům bílých sportů spíše působí starosti nepřipraveným řidičům.

22.listopadu:

Svatá Cecílie, patronka muzikantů, nám zrána vyladila svůj svátek celkem předvídatelně do bílých tónů, …

… které nicméně aspoň ve Vimperku neměly vynikat obzvláštní trvanlivostí, a to ani za poměrně bohaté přeháňkové podpory.

To cesta na Boubín se předvedla ve zcela jiném světle – ukázala, co znamená v praxi z hlediska sněhové výdrže rozdíl už jen tří set nadmořských metrů, …

… nemluvě o šesti stech. Tady už souvislá bílá pokrývka dosahuje hloubky od pěti do místy devíti centimetrů, …

… podpořená k uvedeným naměřeným hodnotám čtyřstupňovým mrazíkem. Vítr, jenž sem od západu zhusta přihání stále čerstvá mračna, tentokrát nebudí dojem, že by nějak výrazně posiloval subjektivní pocit chladu.

Ani sluníčko se už ovšem nijak zásadně nezapojuje do teplotní hry, jeho působení je téměř výlučně výtvarného charakteru, …

… avšak velmi podmanivého, …

… zejména v oblasti krepuskulárních (ob jeden snímek výše) a antikrepuskulárních paprsků.

Daleká dohlednost na všech frontách zákonitě trochu utrpěla, …

… spousty známých, popaměti vyjmenovatelných vrcholů bychom dnes na obzoru hledali marně, …

… ale celková zimní iluze stejně spíše svádí k zamyšlení nad tím, zda vydrží aspoň do první adventní neděle, která nás očekává přesně za týden.

21.listopadu:

Také předposlední listopadová sobota přinesla ve vyšších polohách sněhové přeháńky, …

… ale spatřovat v nich rovnou nástup pravé šumavské zimy, byť se na ni mnozí jistě velmi těší, …

… se přece jen zdá být poněkud předčasné.

Příhodnější by bylo vnímat celé to občasné pocukrování krajiny, ač může i zesílit, jako pouhé desetidenní zpoždění svatého Martina, …

… i tak se stále dosti šetřícího. Čekejme ovšem postupující ochlazení, jaké ostatně ke konci listopadu zpravidla patří.

20.listopadu:

Uprostřed prakticky souvislé mlhy, z niž neustále prší, se jeví nanejvýš vzácným letmý okamžik, který prozradí, že jen příslovečný kousek nad Vimperkem už dochází k první působivé barevné konfrontaci … a teplota stále klesá.

19.listopadu:

Ačkoli se včerejší vichřice z největšího vyřádila, i dnešního rána se zdá být stále, byť s mírnější intenzitou, při chuti. Boubínský úsvit nabídl podívanou, kterou by bylo možno nazvat přímo filmovým představením – vše tu totiž bylo v neustálém rychlém pohybu, plně srovnatelném, a to včetně extrémních větrných nárazů, se situací uplynulé neděle (15. listopadu), jen s tím rozdílem, že dnes už se naštěstí nejednalo o orografickou, rozhled znemožňující oblačnost.

Doslova letící souvislá vrstva mračen ukryla za svůj spodní okraj vrchol Plechého i charakteristické špice dachsteinského masivu. Zatímco některým ze zbývajících alpských štítů popřála plné svobody, jiných se pro změnu jen dotýká.

Dramatické divadlo se bezpochyb odehraje i nad Vimperkem, …

… avšak lákavějším je v této chvíli jihozápadní směr, jenž s blížícím se sluníčkem náhle získal modravý nádech, výrazně kontrastující s opačnou stranou obzoru.

Ale ani barevné proměny tu nejsou hlavním magnetem – o ten se postaral právě vichr. Zase jednou totiž dokonale vymetl předalpský prostor a přinesl tak skvostnou dohlednost. Současně však takřka neustále výrazně otřásá rozhlednou, takže pohříchu maximálně ztěžuje možnost pořídit kloudný ostrý snímek dlouhým sklem a podrobuje fotografovu trpělivost i křehnoucí prsty těžké zkoušce. Za tu nicméně jistě stojí skutečnost, …

… že je opět možno spatřit – tentokrát v celé, ničím nezkreslené ani nezacloněné kráse – dalekou Zugspitze, již jsme si tu, ke všemu právě ozdobenu fata morgánou, podrobněji připomněli hned 1. listopadu a taktéž o den dříve, 30. října.

Nad Watzmannem a jeho druhy se chystají ke slovu srážky, …

… jichž dnes opět nebude ušetřen ani již tak mírně rozbahněný Boubín. S ohledem na pětistupňovou teplotu zatím jistě nebudou sněhové, …

… i když opticky by se v ně uvěřit bez problému dalo.

Sluníčko má velmi těžké pořízení, …

… jeho působení bude dle všeho víceméně jen symbolické.

Druhá půle listopadu zkrátka cítí poslední příležitost k nápravě reputace, …

… neboť dosavadní teplo sice bylo příjemné, ale určitě nikoli na danou dobu přirozené. Mimochodem přesně před měsícem stál na zábradlí rozhledny sněhulák a počasí ho uchovalo dva dny … http://vimperk.eu/index.php/vimperk/8901 🙂 …

18.listopadu:

I šumavskými lesy se prohnala očekávaná noční vichřice …

… a místy zanechala své nepřehlédnutelné stopy – třeba na jihozápadním úbočí Boubína zlomila dva další smrky, které spolu s vývratem z minulého týdne tvoří čerstvé obětní trio.

17.listopadu:

Ranní duha předznamenala příští vodu … a ta skutečně v průběhu dne zvítězila nad sluníčkem.

16.listopadu:

Zdá se, že teprve teď nastaly příhodné podmínky k tradiční podzimní zábavě – pouštění draků. Tento dnes v odpoledních hodinách shlížel na Vimperk z velmi úctyhodné blankytné výšky.

15.listopadu:

V půli měsíce se nám počasí opět láme do deštiva a na síle přidává i vítr. Na Boubíně v tom směru překonal pondělní situaci – v extrémních nárazech podle odhadu téměř atakoval hranici bezmála stokilometrové rychlosti (např. Velký Javor v ten čas hlásil v nárazech 29 m/s = 104,4 km/h, přičemž jeho denní maximum činilo 32 m/s = 115,2 km/h), v celkovém průměru pak dosahoval více než dvojnásobné intenzity oproti vzpomenutému počátku týdne. Od západu hnal přes vrchol stále čerstvé příděly orografické (tj. terén kopírující) oblačnosti, takže okamžiků jakési viditelnosti, jakou zachycuje snímek, bylo velmi poskrovnu.

Teprve cesta zpět přinesla v okamžiku slunečního západu zprvu náznak lehkého zbarvení oblohy, …

… který po chvíli vyústil v dočasné protržení převládajícího hustého mlžného závoje.

Výraznější proměnu nabídl až pohled z Basumských luk, prakticky již ponořených do nastupující tmy.

14.listopadu:

Namísto nezáživné dokumentace aktuálního nemastného-neslaného počasí se zase jednou navraťme do historie, tentokrát tři roky staré. Tehdy vše (nejen na Sklářích nad Vimperkem) skutečně mnohem více odpovídalo polovině listopadu.

13.listopadu:

Jak zahýbá propletencem lidských osudů třetí a poslední letošní pátek třináctého?

12.listopadu:

Máme podzim, či předjaří?

11.listopadu:

Se sněhem dnes jistě nikdo nepočítal, nicméně svatý Martin nepřivezl ani kapku vody. Prostřednictvím pravého parhelia a na ně navazujícího torza slunečního halového oblouku připomněl v podvečer všehovšudy existenci ledových krystalků v oblacích.

10.listopadu:

Jediný den nás dělí od svátku sv. Martina, spojeného v lidové tradici s bílým koněm – symbolem to sněhu. Popravdě je možno konstatovat, že skutečně nastalo mírné ochlazení – zatímco včera ukázal na Boubíně teploměr devět stupňů nad nulou, dnes vyšel vzpomenutému světci vstříc dvoustupňovým poklesem. Ano, ve spojitosti se sněhem to samozřejmě zní jako černý humor, dodejme však, že již od noci pokračoval ve svém tažení i vichr, jenž dnes dosahoval rychlosti přes pětadvacet kilometrů za hodinu (pro meteorologické hnidopichy 7 m/s).

Mimo jiné dokonale vymetl včerejší inverzi z alpského směru a obloze nadělil čerstvý příděl mračen, která opět zásadně změnila celkovou náladu krajiny, kamkoli oko pohlédlo.

Chvílemi vše vzbouzelo dojem, jako by se nad rozhlednou proháněli zástupci prehistorické fauny …

… za současného dohledu vesmírných korábů mimozemských civilizací.

Sluníčko tím pádem bylo donuceno stát se sice co chvíli neviditelným, …

… ale jako vždy se nedalo připravit o možnost prokazovat svou přítomnost aspoň barevně.

Občas se dotklo země výrazněji, jako např zde směrem od Kleti a Novohradských hor, …

… jindy malým ústupkem poskytlo prostor zádumčivé náladě a spolu s ní zjištění, že původní dojem dokonalého zmizení Alp přece jen narušuje jejich nepatrná viditelnost mezi Plechým a Smrčinou.

V rámci věrného podání celkové artmosféry je opět nutno jedině zalitovat absence možnosti přenést též akustickou složku, o niž se staral vzpomenutý vichr, a to třeba nezvyklým lomcováním informačními tabulemi, vydávajícími tak na rozdíl od včerejšího pouhého hvízdání kovově rachotivé pazvuky.

Severozápadně od Vimperka se snad vydala na nebeskou plavbu historická vzducholoď … nu, dnes by asi, být tato fantastická představa realitou, dopadla velmi špatně.

Sílu větru pak nejlépe dokumentuje čerstvý vývrat ještě poměrně mladého a zdravého smrku, …

… který zjevně neustál zdejší noční burácení, bezpochyb ještě silnější, než se zdá být momentální. Jestliže jsme pak komentář k dnešnímu boubínskému výstupu započali připomenutím lidových tradic, můžeme jej v té souvislosti ukončit z téhož soudku, a to velmi pravděpodobným odhadem, resp. devětadevadesátiprocentní jistotou, že svatý Martin si zítra namísto bělouše osedlá hnědáka.

9.listopadu:

V posledních dnech se zdálo být otázkou času, kdy na danou roční dobu nepřirozené teploty vyústí v nějakou změnu. Ne že bychom snad v listopadu nevítali příjemné počasí, ale stále je velmi málo vody, veškeré dosavadní srážkové aktivity se v tom kontextu jeví prakticky nicotnými. Změna nastala hned dnes. Ranní Vimperk se sice tentokrát v teplotě shodl s Boubínem – v obou případech teploměr zakotvil na devíti stupních, ale z hlediska osobního pocitu by patrně shodu necítil nikdo, neboť na Boubíně fičel mrazivý jihozápadní vítr, zase jednou poctivě otřásající celou rozhlednou a rozeznívající ocelovou konstrukci informačních tabulí na zábradlí vyhlídkové plošiny. Své ostatně napovídaly i tvary mraků, …

… nemluvě pak o včerejší podalpské inverzi, jež poletovala v cárech a chuchvalcích …

… severovýchodním směrem.

Tím pádem bylo jisté, že deváté listopadové jitro se po celém obzoru ponese …

… ve znamení úchvatných barevných proměn.

Těžko navíc říci, jak se bude vyvíjet alpská viditelnost, neboť se zdá, že za vznešenými velikány je uchystána další vydatná nadílka husté oblačnosti, …

… již přes ně vítr co nevidět přenese k nám. V daném okamžiku si zatím můžeme vychutnávat kreace stoupajícího sluníčka, malujícího na protilehlou, tedy západní stranu, …

… jakož i typický pastelový nádech, jakým se v takových případech zpravidla ozdobí vnitrozemský směr.

Jak vidno, mocný vítr dnes dokáže dokonale zkrotit i jindy obvykle bohatě rozkošatělé páry z temelínských věží.

Neméně impozantním by musel zajisté být i pohled z Plechého, …

… zatímco např. třeba z Haidelu bychom toho asi mnoho neviděli, …

… leda bychom zatoužili octnout se přímo ve víru putující inverze.

K pravým lahůdkám náležejí občasné volně plující oblačné cáry, které jako by nepodléhaly větrné rychlosti, jaká se takřka nepřetržitě hlásí v okolí rozhledny. Tento se v jakési nenucenosti pozvolna stočil do elegantní spirály … a za chvilku opět změní svůj tvar, dokud se kdesi v nenávratnu docela nerozplyne.

Jedna za druhou následují neustálé změny, …

… jistě pozorovatelné i z momentálně šťastně osluněného Vimperka.

Právě nadešla chvíle, aby svou působivou variaci předvedlo i oblačné uskupení, …

… jež od samého úsvitu zatím navzdory všemu popsanému dění setrvávalo v relativním, snad jen barevně různorodém klidu nad Bobíkem.

Teď poskytne i dočasný úkryt sluníčku …

… a zatím změní svůj tvar v jakousi žraločí hlavu, namířenou přímo proti větru.

Dnes už nás zjevně neminou občasné srážky, v tom se Boubín nemýlí.

Rozlučme se s ním pohledem vzhůru k fantastickému předivu cirrů, bohatých pomíjivou jemností pod prosvítajícím blankytem.

8.listopadu:

Až k osmnácti stupňům se druhé listopadové neděle dokázala vyšplhat rtuť šumavských teploměrů, na večerním Boubíně pak o pět stupňů slevila, ale v takřka bezvětrném počasí nepůsobil zmíněný rozdíl nijak markantně. Ostatně i kdyby ano, stejně by nebyl zásluhou všeho viděného – třeba hned na uvítanou skvostného levého parhelia nad Alpami – prakticky vnímán.

Na rozdíl od vnitrozemského směru je na jihozápadním nepřehlédnutelnou součástí krajiny bělostná inverze, …

… barvená jen se střídavou intenzitou zapadajícícm sluníčkem, zápasícím zrovna s oblačnou clonou.

Ve vítězných chvilkách ovšem zvládá protahovat boubínský stín až k bezmála pohádkově nasvícenému Temelínu, …

… který bude co nevidět zmíněným stínem zcela pohlcen.

Celková barevnost dnes dodává krajině skutečně mimořádnou atmosféru, …

… přičemž to vše zatím stále ještě představuje …

… teprve jakousi předehru k finálnímu dění, …

… jež bude zase jednou velkolepé.

Jako v otevřené knize můžeme číst na ohnivě rozehrané obloze, …

… prozrazující postupně dráhu sluníčka, které se před chvilkou rozloučilo …

… a cestou na protější zemskou polokouli se ještě zvládá ohlížet nazpět.

Kdo by teď, nepohlédnout na teploměr, věnoval pozornost dalšímu mírnému poklesu, jež se zastavil na deseti stupních, …

… je-li stále nač se bohatě dívat …

… a nad čím jako vždy v prvé řadě žasnout … Co asi po tom všem uchystá zítřek … ?

7.listopadu:

Enormně teplý včerejší den byl dneškem vystřídán proměnou do fádního pochmurna, v jehož rámci mimo jiné setrval Boubín prakticky až do poledne pod šedou oblačnou čepicí, zasahující až k Bobíku. Odpoledne se nicméně vybarvilo jako opět slunečné a zcela nelistopadově teplé, …

… takže se nelze divit osamělé, dokonale zmatené pampelišce, že takto vykvetla čtyři dny před svatým Martinem, o sedmikráskách v pozadí nemluvě. Koneckonců loňského roku jsme si tu ještě o den později představili čerstvě rozkvetlou růži …

6.listopadu:

Ukrývají v sobě léčivé síly … a přesto o ně, zdá se, lidé ztrácejí zájem. Ještě v minulém století by tady touto dobou byly k nalezení dávno už jen holé větévky …

5.listopadu:

Již včerejší den naznačil, že teplotní inverze ustává. Dnes po ní nebylo památky – časně ranní teplota na Kubovce se shodovala s boubínskou, konkrétně ve výši sedmi stupňů nad nulou. Sluníčko vyšlo do zázračně volného úzkého horizontálního pruhu pod kompletně zataženou oblohou, …

… která až na několik víceméně zanedbatelných trhlin …

… diktovala krajině pod sebou převažující barevný ráz, dnes šedomodrý. Jen právě sluníčko tu dostalo chvilkový prostor k oživení té bezmála monotónnosti.

Poklesla i celková dohlednost, …

… byť i tak ji můžeme označit za velmi slušnou.

Inverzní hladina zaznamenala oproti předchozím dnům dílčí ústup, zůstává však otázkou, zda se nejedná jen o přeskupování sil před dalším útokem. Ten by byl jistě za podmínek, jaké nabízel týž měsíc v loňském roce, vítán – připomeňme si zde: http://vimperk.eu/index.php/6592 , třeba hned 30. či 28. listopadu.

Alpští velikáni momentálně logicky už nezrcadlí, zato se nám ale nabízejí k spatření v nových kulisách.

Nad Kletí a Novohradskými horami můžeme přihlížet rozpouštění srážkových pruhů, takže i tam se odehrává zásadní změna.

Sluníčko se sice už nějakou chvíli nachází nad oblačným kobercem, ale i odtud má, jak vidno, sílu k ohřívání a mírnému tónování lehce stoupajícího oparu, …

… a to nejen alpského.

Celá situace zatím každopádně zrovna příliš nesvědčí pro následný vývoj do vydařeného slunečného dne – a přece k němu dojde.

Soumrak potvrdil, co bylo řečeno k rannímu Boubínu – Vimperk, přes den zalit sluníčkem, si opět užil teploty, jakou bychom určitě běžně nepřipisovali počátku listopadu.

Ještě poté, co definitivně ztemněla původně ohnivá oblačnost na západním směru, vtiskly poslední sluneční paprsky svůj podpis na kondenzační čáru za letounem …

4.listopadu:

Ve stále přetrvávajícím krásném počasí jako by se pestrobarevnému listí najednou pro změnu nechtělo dolů.

Večer ovšem na obloze řádně zamíchal kartami a s velkou pravděpodobností tak zúčtoval s teplotní inverzí.

3.listopadu:

Noční mrazík – dnešního časného rána konkrétně třístupňový – už se nám podle všeho stane takřka stálým hostem, …

… ale na vimperských střechách si s ním sluníčko zatím ještě prakticky okamžitě hravě poradí.

2.listopadu:

„Dušičkové“ jitro od samého počátku překvapilo vzrůstající teplotní inverzí – ve Vimperku bylo možno naměřit jeden stupeň pod nulou, v Husinci dokonce o čtyři další níže, ovšem Boubín pro změnu o tři stupně překročil včerejší i sobotní teplotu, když uchystal velmi příjemných dvanáct nad nulou. Mírný vítr k tomu nepůsobil nijak rušivě a uvítání na obloze patřilo rozhodně k barevně i tvarově impozantním.

Alpské štíty po celé viditelné délce ještě více zostřily své kontury a naladily šedavý nádech, …

… jenž vydržel i krátce po východu sluníčka a v mezích limitujícího chvění vzduchu umožnil též velmi dobré plastické prokreslení majestátních velikánů.

V pestré nabídce zajímavých úkazů nescházely antikrepuskulární paprsky, sbíhající se tentokrát nad Jezerní horu a oba Ostré, …

… zatímco vnitrozemská část prozrazovala, že ani dnes se nemusíme obávat návratu do inverzní mlhy, což ovšem nelze říci stejnou měrou třeba o Písečanech či obyvatelích dalších měst, která z Boubínské rozhledny hledáme blíže k horizontu.

Ale převládala tu především silná zvědavost, co nabídne údolí mezi Almbergem a Alzenbergem, kde bývá vzácně k vidění masiv Zugspitze. Včera i předevčírem nám bylo oné vzácnosti popřáno … a dnes rovněž, třebaže už jen velmi slabě v jemném oparu.

I tak je tu stále rozeznatelné pokračující zrcadlení, …

… jehož viditelnost je s ohledem na vzdušnou vzdálenost předmětných vrcholů sama o sobě unikátní záležitostí, stejně jako momentální teplotní podmínky, přesněji řečeno rozdíly v alpské oblasti, vezmeme-li v úvahu naše, o nichž byla řeč výše.

I přes zvolna slábnoucí viditelnost je ještě možno pozorovat, kterak se sluníčko opřelo do zasněžené špičky Zugspitze, …

… kdežto v případě o stovku kilometrů bližšího Hochtoru, Sankt Gallener Spitze, Grosser Ödsteinu a dalších rakouských Alp zůstalo v daném ohledu poměrně skoupým.

Na druhé straně však prozářilo a dokonale tak identifikovalo současné hranice inverze, …

… nad níž se na obzoru vynořily dosud neviditelné Brdy.

Jistě nebývá běžným jevem zaznamenat antikrepuskulární paprsky ještě v okamžiku, kdy se jejich původce nachází již poměrně vysoko na obloze, …

… ale ani tento neobvyklý úkaz dnes nepředstavoval vrchol opět neobyčejně pestré nabídky překvapení. Tím se stal čerstvý unikátní jev … leč nepředbíhejme a popišme si objekty na vzdušné dráze k němu: při levém spodním okraji snímku se nachází část města Vacova, nad ním je pak nejbližším, nejvýraznějším a ještě plně viditelným vrcholem Kůstrý /845 m n.m./, vzdálený od Boubína 22,1 km. Hned za ním již následuje inverzní hladina, jejíž výšku můžeme poměrně dobře odhadnout zásluhou dalších viditelných vrcholů. Ty náležejí k téměř jednapadesát kilometrů vzdálenému Plánickému hřebenu (Plzeňský kraj), z nějž při levém okraji snímku dominuje Stírka /706 m n.m./ – právě její nadmořská výška nám na základě celkového vybarvení viditelné části hory naznačuje, že inverzní hladina se momentálně pohybuje mírně pod sedmi sty metry. A jsme téměř u cíle – na horizontu nás čeká skutečný bonbónek – fata morgána nad Božidarským Špičákem /1115 m n.m./ a Klínovcem /1244 m n.m./, vrcholy ve vzdušné vzdálenosti cca 170 km (dohlednost ke krušnohorskému Kĺínovci můžeme ve fotokronice porovnat se Štědrým dnem roku 2013 zde: http://vimperk.eu/index.php/vimperk/3832). V obou případech se opět jedná o zrcadlení vzhůru nohama, shora odříznuté zřetelným vodorovným rozhraním studeného a teplého vzduchu, tedy principielně týž úkaz, jaký jsme měli možnost pozorovat včerejšího večera nad Oberer Riskopfem a Kareckem v těsném sousedství Zugspitze. V daném případě jej lze považovat snad za ještě vzácnější, neboť tímto směrem nebývá pozorován zdaleka tak často.

Role finálního bonusu pak připadla části halového slunečního oblouku (jejž se však sluníčku vinou absence potřebné oblačnosti nezdařilo plně dotočit) se svrchním dotykovým obloukem.

1.listopadu:

První listopadový den přinesl zrána chvilkové zdání, že po krásné včerejší sobotě by se mohla vrátit inverze v podobě, v jaké byla k vidění po většinu právě končícího týdne – stačilo totiž dojet z Vimperka jen do Čkyně a už člověka vítala známá mlha. Ta se však poměrně brzy začala trhat a zvedat, až opět vpustila do hry blankytnou oblohu se zářícím sluníčkem. Vimperku se mlžné intermezzo zcela vyhnulo, jenomže severní obzor stále budil dojem, že odtud v průběhu dne může přijít výrazná změna. Rozhodnout tedy mohl jedině Boubín. Jenoznačně potvrdil, že návrat neprostupné inverzní hladiny pro dnešek rozhodně není v plánu, …

… ba viditelnost všemi směry do dáli je oproti včerejší mnohem lepší a čistší.

Nezpochybnitelným důkazem byl nejen zřetelně rozeznatelný Klosterwappen – jeden ze známých vzácných referenčních bodů pro posouzení dohlednosti, …

… ale též míra prokreslenosti celého viditelného alpského pásu – zde např. s dominantním Watzmannem. Jemný, zapadajícím sluníčkem prozářený opar bylo možno považovat za víceméně zanedbatelný. Pro úplnost dodejme, že teplota se shodovala s včerejší – tedy opět devět stupňů nad nulou.

Když se stále delší boubínský stín pozdravil s temelínskou elektrárnou …

… a celý kraj začal nabývat charakteristických soumračných odstínů, přihlásila se stále aktuálnější otázka, zda po včerejších zážitcích v tomtéž čase opět vystoupí na obzoru daleká Zugspitze (viz http://vimperk.eu/index.php/vimperk/8901). Vše nasvědčovalo tomu, že překvapení by se mohlo opakovat.

A také se opakovalo, ba dokonce v podobě ještě více ohromující, neboť sotva se rozloučilo sluníčko a poklesl opar, objevilo se v dané oblasti fantastické atmosférické zrcadlení – známá fata morgána.

Na bližším detailu vidíme zprava nejprve nižší vrchol Hohe Kiste /1922 m n.m./ a dále dva nepatrně vyšší vrcholy – Kareck /2046 m n.m./ a Oberer Risskopf /2049 m n.m./, oba v přibližně stejné vzdušné vzdálenosti od Boubína (prvně jmenovaný 252,7 km, druhý 252,3 km). Teprve pak je na řadě Zugspitze /2963 m n.m./, předcházená zrcadlením na nižším vrcholu Schneefernerkopf /2874 m n.m./, který bývá se svou bezmála devadesátimetrovou výškovou ztrátou považován za součást jejího masivu. V souvislém mohutném zrcadlícím bloku se ztrácejí jindy zřetelně rozlišitelné sousední štíty počínaje Grosse Riffelwandspitze přes Wetterspitzen, Innere Höllentalspitze, Mittlere Höllentalspitze, Äussere Höllentalspitze až k Hochblassenu, za nímž následuje výrazná proláklina jakožto oddělující prvek od dalšího bloku, v němž je prvním vrcholem rovněž výrazně zrcadlící Brandköpfl.

Postupný vývoj situace (zde oproti předchozímu snímku o devět minut později) pak ovšem přinesl ukázkovou fata morgánu nad vzpomenutým Oberer Riskopfem a Kareckem.

Větší přiblížení ukazuje, kterak se oba jmenované vrcholy v pravém slova smyslu zrcadlí nad sebou, přičemž právě ona hlavou dolů zobrazená fata morgána je ukončena vodorovným rozhraním studeného a teplejšího vzduchu. Současně je možno povšimnout si mírně změněného tvaru dříve připomenuté prolákliny dále vlevo.

I následující snímky a jejich mírně zvětšené detaily přinášejí další dílčí proměny úchvatné podívané, …

… zde již se čtvrthodinovou prodlevou od předchozí situace – fata morgána nad Oberer Riskopfem se téměř spojila se svou předlohou a proláklina se snaží shora o jakési přemostění.

Zde pak stačila pouhá minuta …

… k ještě většímu prohloubení intenzity popisovaného jevu, v jehož rámci jistě nepřehlédneme spousty dalších novotvarů takřka po celé délce zrcadlícího bloku.