Vimperk – Fotokronika Jana Tláskala – únor 2016

1 února, 2016
14:48

JAN TLÁSKALFotograf, muzikant, ŠumavákRozbalit rozhovorSbalit rozhovor

Neděle 12. únor 2012 21:24

ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal.

Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.

Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?

Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.

Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí?

Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .

Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?

V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.

Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?

I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce.

Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?

Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni.

Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát?

Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .

Jaký byl váš vůbec první fotoaparát?

Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant.

Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo?

Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál.

Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete?

Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku.

Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu?

Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím.

O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?

Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.

Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem?

Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa.

Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?

Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.

Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí?

V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku.

Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál?

Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení.

(red)

Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala http://obec.sumava.eu/index.php/sumava/131-fotografove/3563-jan-tlaskal

29.února:

Snímkem z Pravětínského údolí jsme tu únor společně vítali a v den, který činí letošní rok přestupným, můžeme podobným záběrem zmíněný měsíc též vyprovodit do minulosti. Dodejme jen, že pokud i nadále vydrží momentální pětistupňové teplo spolu s vytrvalým deštěm, nebude za chvíli po dosud ještě aspoň takto viditelných zbytcích mokrého sněhu ani památky, natož abychom se snad (přinejmenším dnes) dočkali oněch včera zde probíraných dvaceti centimetrů nového.

Historií se pak podle všeho stanou i tyto mrazivé scenérie v podboubínských bučinách, neboť i tam se teplota, třebaže mírněji, drží za současné vlezlé mlhy nad bodem mrazu. Uvidíme tedy, bude-li podle lidové pranostiky březen v rámci posledních tří týdnů kalendářní zimy opravdu stavět sněhuláky … 🙂

28.února:

Poslední únorová neděle zastihla Vimperk kompletně utopený v mlze za současného neustálého drobného mrholení. Bylo tím pádem zapotřebí prověřit míru pravděpodobnosti možné změny na Boubíně, jehož vrchol za popsané situace často nabídne příjemné slunečno.

Změna se skutečně konala, ba i sluníčko, byť ustavičně zápolící s oblačností, se tu za poledne ukázalo a promluvilo do celkové barevnosti krajiny, …

… jíž jednoznačně dominovala mohutná inverzní hladina, dokonale ukrývající s výjimkou jižní části celý obzor. Zde se zrovna „vaří“ nad Bobíkem, nicméně jeho vrchol byl i za naprostého klidu neviditelný, z čehož lze usoudit, že výše oné neprůhledné jednolité bílé masy momentálně dosahuje bohatě ku třinácti stům nadmořských metrů, ba možná je i překračuje.

Jedině Trojmezenská hornatina měla chvílemi jakousi naději na částečné demaskování, ale nedočkala se jej. O nic lépe na tom ostatně nebyly ani Alpy, nad nimiž se, jen v jiném barevném odstínu, odehrávalo něco podobného.

A tak se nakonec nezpochybnitelným, byť jen chvilkovým vítězem v pomyslném klání, komu se vůbec podaří vynořit, stal Luzný, …

… neboť totožnost případných vysvobozených alpských velikánů se i za použití delšího skla určovala jen velmi těžko, zcela bez záruky. V každém případě však bylo možno konstatovat, že na boubínském vrcholu je už jen oproti úpatí, o nižších partiích nemluvě, přímo zlatě. Teploměr ukazoval jeden stupeň nad nulou, po celém obzoru se dala zahlédnout modrá obloha a všemu vládla poctivá snaha sluníčka zdolat oblačnou bariéru, jež mu bohužel přebohatě stála v cestě. Jelikož se navíc pohříchu zdála sílit a od západu počala do modrého meziprostoru mezi ní a inverzní hladinou lehce proudit čerstvá mlha, vyvstala zákonitá otázka po dalším vývoji situace. Nabízely se dvě mnohokrát zde již střídavě proběhlé varianty: buď poklesne teplota, zesílí vítr a vlivem obojího přece jen dojde aspoň k částečnému vysvobození nejvyšších horských vrcholů (možná včetně některých alpských), nebo naopak zvítězí mlha a zahalí vše, co ještě bylo jakž takž k vidění.

Odpověď přinesl o dvě hodiny později druhý výstup – mlžné vítězství budilo stále silnější, v jistotu přerůstající dojem definitivního, sluníčko už nedostalo příležitost ani k charakteristickému náznakovému barevnému tónování … jen teplota skutečně poklesla, a to na dva a půl stupně pod bod mrazu. Meteorologové opět bijí na poplach (mají to koneckonců v popisu práce; kdopak by chtěl čelit výtkám, že před něčím, kdyby se to náhodou splnilo, nevaroval, že ?), když slibují na poslední únorový den až dvacet centimetrů nového sněhu. Možné je samozřejmě všechno, zima ještě zdaleka nemá důvod odkládat žezlo, tož se dejme jako vždy překvapit 🙂 .

27.února:

Závěr února je nám sice, jak se ukazuje, příznivě nakloněn z hlediska výskytu halových jevů, jenomže za podobných okolností bývá rubovou stranou mince poměrně nezáživný, neboť barevně a světelně nevýrazný zbytek krajiny.

Někdy ovšem i v takové situaci stačí mít trochu štěstí a octnout se na správném místě – třeba poblíže hadice chránící takto jednu ze zahrádek před podmáčením vodou z tajícího sněhu. Noční mrazík vycítil svou příležitost ke krásnému výtvoru a nezaváhal …

26.února:

Zima sice zjevně nepodává plný výkon, jakého bývá schopna, avšak na druhé straně, jak se zdá, ani neskládá zbraně.

Ale více nežli pohledy z Boubína všemi směry …

… na sem tam přetrvávající výraznější zbytky sněhu, …

… náznaky alpských vrcholů …

… nebo předzápadové dění na obloze …

… nás o tom přesvědčí teploměr. Pokles o pět stupňů oproti včerejšku byl skutečně i pocitově znát, a to již cestou vzhůru – Vimperk chvíli před ní vykazoval čtyři stupně nad nulou, Kubovka už jen jeden a půl stupně a sestupná tendence směřující k finálním osmi stupňům pod nulou byla s každým výškovým kilometrem zřetelnější.

Nadcházející poslední únorový víkend však možná strategii ochlazování neudrží a nabídne opět již téměř tradiční teplotní „houpačku“ – inu, za dveřmi už čeká první jarní měsíc.

25.února:

Přijdou občas rána, která hned naznačí, že příliš brzká cesta na Boubín by nemusela naplnit očekávání zajímavých zážitků, takže z daného hlediska je vhodnější vydat se vzhůru o něco později. Tak tomu bylo i dnes a hned nad Basumskými lukami se objevil první bonus za uposlechnutí intuice.

Sluníčko mělo zjevně od samého východu plné ruce práce, aby se prosadilo na zatažené obloze, ale jeho usilovná snaha byla korunována úspěchem, okrášleným navíc malou přehlídkou poutavých úkazů. Vedle halového sloupu a oblouku se zřetelným náznakem svrchního dotykového oblouku obzvláště potěšila současně viditelná irizace vpravo v těsné blízkosti slunečního kotouče.

Samotný Boubín pak už prozradil jen nepatrný přírůstek sněhu a třístupňový mrazík, tedy příhodnější podmínky k udržení vlády zimy, nežli jaké vykazuje Vimperk, jehož denní teplota dnes bezesporu bude opět vyčíslitelná kladnými hodnotami.

Oblačnosti je sice dostatek, ale nic obzvláště přitažlivého pro oko nenabízí, …

… spíše jen kazí dohlednost z Boubína a nejednou zřejmě i rozhled z jiných vrcholů.

Vezmeme-li však v úvahu, jaké předpovědi počasí se mohly teoreticky naplnit, musíme být v každém případě s danou realitou jedině spokojeni.

24.února:

Noc až do rána ještě včerejší čerstvý sníh přežil, …

… ale v průběhu dne nad ním sedmi i vícestupňová teplota vynesla nelítostný ortel.

23.února:

Jak tu nepomyslet na známý lidový příměr „ode zdi ke zdi“, jsme-li opět v rozmezí necelých čtyřiadvaceti hodin svědky dalšího (kolikátého již?) takřka stoosmdesátistupňového obratu, tentokrát procitnutí zimy v hodině dvanácté, když se napřed dala dokonale zahnat do kouta. A tak zbývá jedině vyčkat, zda teplota, zatím stále pobývající nad nulou, poklesne během noci natolik, aby bylo možno konstatovat, že meteorologové svými katastrofickými ledovkovými prognózami jen „nevypustili bubáka“, či budeme-li naopak svědky další bleskové oblevy.

Jedno však musíme dnešnímu podvečernímu chumelení poctivě přiznat: kouzelnou atmosféru, jaká bohužel scházela tam, kde by jí bylo silně zapotřebí, totiž o loňských Vánocích.

22.února:

Úplňková noc navázala na mimořádně teplý slunečný den, za jaký by se nemusel stydět konec dubna či počátek května … z hlediska počasí se tedy letošní únor bezesporu zapíše do historie jako výrazný extremista.

21.února:

Předposlední únorový víkend přinesl opět tak výrazný kontrast, že se tu prostě nelze vyhnout vzájemnému srovnání vybraných zdokumentovaných situací, které od sebe nedělí ani čtyřiadvacet hodin. Jednoduše řečeno, vánici s pětistupňovým mrazíkem vystřídala rapidní obleva. Začneme-li třeba u známé sněhoměrné tyče, mohlo by se na první pohled zdát, že výškový ústup bílé pokrývky není nijak alarmující – pravda, tady činí rozdíl oproti včerejšku zhruba dva centimetry, ale stačí pohlédnout na okolní stromy, …

… stejně jako později z věže, kolem níž se stejně jako předešlého dne prohánějí neprůhledné chuchvalce orografické oblačnosti.

Osmistupňový teplotní rozdíl prostě koná své a rozhodně se nezapře.

Jestli tohle, co dnes všude kolem svižně roztálo, v příštích dnech zase přimrzne, všechna ta momentální těžká mokrá břečka rázem přinese případným návštěvníkům Boubína chvíle nefalšovaného dobrodružství, neboť mnohde se nevyhnou poměrně velkým plochám čistého ledu.

Nu a k tomuto zákoutí není co dodávat – případná hra na hedání rozdílů tu nabídne bohaté žně. Zítřek by do všeho měl zase vnést trochu sluníčka, takže lze s napětím očekávat, kam se v dlouhodobějším výhledu pohne rtuť teploměrů – „návraty zimy“ se totiž často s nenucenou lehkostí rázem měnívají v labutí píseň.

20.února:

Tak tedy stále pokusy o návrat zimy? Ano, navenek tím dojmem aktuální přírodní dění v některých šumavských lokalitách skutečně snad i působí.

V boubínských lesích věje jedna radost – zatímco na poklidném úpatí hory člověk ještě narazil na zřetelné vlastní stopy z předevčírka, kousek pod vrcholem zcela čerstvé mizejí doslova chvilku poté, co byly otištěny do bílé cesty.

Sněhoměrná tyč hodnotí současnou vrstvu mírně nad pětadvacet centimetrů.

Rozhledna se ovšem zase jednou stává nevyužitelnou – více už dnes nenabídne, …

… nanejvýš umožní zjistit momentální teplotu na nejvyšším místě české Šumavy a pak vybídne k rozloučení. Neomylně totiž ví své …

Přece tu však od poslední návštěvy došlo k nepřehlédnutelným změnám (stačí porovnat příslušné snímky). Odpočívajícího boubínského skřítka zjevně dávno nechávají chladným – jinak by asi nezíval … a možná se jen chystá ke spánku, dobře věda, že nic lepšího už se tu ve zbytku rychle se loučícího dne dělat nedá.

Pokud by jemné sněžení mělo zásadním způsobem promluvit do vývoje probíhající zimy, nesmělo by ani na okamžik ustat – taková vize se sice momentálně nejeví nereálnou, ale rozhodující slovo připadne teplotní křivce. Dle předpovědí by měla v příštích dnech opět změnit směr svého průběhu a usadit se nad nulou. Buďme tak především rádi za další nesporný přísun potřebné vláhy, která je každopádně za všech okolností zaručena.

19.února:

Dávno tomu, kdy bývaly zimy, v nichž se touto dobou na rybnících ještě bez obav bruslívalo …

18.února:

Další z návštěv Boubína ukázala, že tu opět máme inverzi jako z učebnice.

Hladina dosahuje lehce nad jedenáct set nadmořských metrů, …

… poblíž rozhledny zvolna přetéká nižší vrcholy …

… a svobodu volného nádechu ponechává jen nejvýraznějším dominantám, jako např. zde Trojmezenské hornatině.

Přibylo nám sněhu, jehož celková vrstva se sice ještě zdaleka nenavrátila ani do poloviny maximálního lednového stavu, ale poctivých dvaadvacet centimetrů v průměru vykazuje. Mírný návrat zimy se tu tedy skutečně koná, …

… podpořen čtyřstupňovým mrazíkem naplňujícím očekávaný scénář.

Na sluníčko jsme vinou navazující nízké oblačnosti museli čekat o chvilku déle, ale už spěchá, …

… aby svým jako vždy půvabným dílem …

… potěšilo naše oči.

Je zcela zřejmé, že návrat dolů …

… bude zase jednou znamenat velký kontrast, …

… neboť pod hladinou se teplota drží lehce nad nulou …

… a po sněhu či poutavých námrazách (na konstrukci rozhledny tentokrát místy připomínajících oproti častějším ostrým jehličkám spíše ztuhlou montážní pěnu) tam není památky.

Návod k tomu, jak čelit případným skličujícím náladám, …

… jimž by se v ponuré jednotvárné šedi kdesi dole asi nikdo nemohl divit, …

… lze tedy hledat jedině v úniku do výšin, …

… kde jsou zatím statečně hájeny sluníčkem prozářené barvy nefalšované zimy.

17.února:

Přece jen jsme se nakonec dočkali čerstvého sněhového poprašku a především mlhy, jejíž hustota jistě mnohým vnukne nápad pokusit se hledat únikové cesty vzhůru nad šedobílou hladinu …

16.února:

Šedivě zachmuřená obloha k nám prakticky nechce pustit sluníčko, den se nese ve znamení pocitu všudypřítomného vlezlého chladu, …

… ale o nějakém včera popsaném návratu zimy v žádném případě hovořit nelze.

15.února:

V polovině měsíce meteorologové na internetu opět spustili poněkud již obehranou písničku o návratu zimy.

Záleží samozřejmě na tom, co si pod oním návratem – možná příliš silným výrazem – představovat. Pokud se spokojíme s nějakým tím studeným prouděním, další špetkou čerstvého sněhu a mrazíkem jen lehce pod nulou (nicméně pohříchu postačujícím k tvorbě nepříjemné ledovky), …

… pak budiž. V tom jim koneckonců dává za pravdu i Boubín, resp. dnešní obloha nad ním.

Teploměr se nahoře zastavil na třech stupních pod nulou (na Kubovce pro změnu na téže hodnotě nad ní) a západní směr se tradičně staral o mlžné přísuny střídavé intenzity, co chvíli se podepisující na celkové viditelnosti.

Tady příští sněžení jistě vyloučeno není, ale zda půjde o návrat zimy, s jakou jsme se potkávali např. v rozmezí 18. – 23. ledna (viz http://vimperk.eu/index.php/vimperk/9542), toť otázka. Příští dny ji každopádně nějak zodpoví.

14.února:

Zima zpod Boubína napohled ustoupila, …

… ale některé hladiny přece jen dosud zcela nerozmrzly.

13.února:

I po třech dnech je zatím pořád možno za jedinou baštu opravdové zimy na Vimpersku označit Boubín, …

… jehož posledně zmíněná sněhová pokrývka nikterak neutrpěla, ba dočkala se ještě dalších, sice již jen zcela drobných, ale i tak nepřehlédnutelných přírůstků.

Přivítání nahoře však budilo tak trochu dojem oslavy dnešních stých šedesátých osmých narozenin pana Klostermanna. Ostatně již cestou vzhůru se mezi smrky hlásila místy poctivá mlha, jako vystřižená z jeho šumavské literární krajinomalby.

Tentokrát ale neměla mít dlouhého trvání. V mrazíku vyčíslitelném třemi a půl stupni začala řídnout a uvolňovat postupně rozhled, který odtud o nějakou hodinku dříve mohl být s nemalou pravděpodobností beznadějně nulový, …

… podobně jako třeba zatím stále z Bobíku.

I tady se nakonec určitě dočkáme nějakého překvapení, …

… koná-li se v této chvíli již na jižním směru, kde by bylo s ohledem na nejhustší mlžné příděly nejméně očekávatelným.

Jen málo času zbývá do západu sluníčka, …

… jež však nejspíš v této fázi naživo nespatříme.

A přece nám aspoň skrze řídnoucí clonu mrklo na pozdrav.

Zbývající dnešní dílo na obloze pak dokončí jen z okolnostmi vynuceného úkrytu, …

… ale o úžasnou hru barev …

… nejen ve výšinách, …

… nýbrž i dole, …

… kde se ke všem zážitkům a výslednému dojmu připojuje též putující orografická oblačnost (opět v podobě stratocumulů), …

… nás každopádně neošidí.

Finální večerní podívanou si nakonec nedal ujít ani Velký Roklan. Jeho příhraniční sousedé, jimž se té výsady nedostalo, mu mohou onu skvěle načasovanou chvilku prozření jedině závidět.

Na rozloučenou s druhou únorovou sobotou je tak možno říci, …

… že i sám vzpomenutý pan Klostermann by tu určitě zažíval stejnou radost, vyrůstající z hluboké pokory ke všemu přírodnímu dění.

12.února:

Prachatičtí už snad příznaky zimy ani nečekali – a určitě se v takovém případě nespletli.

11.února:

Ani tato čerstvá, předchozí noci vytvořená zimní iluze …

… zřejmě nedostane šanci na delší život nežli jepičí.

10.února:

Není ruina jako ruina … zatímco ty středověké Vimperk bezesporu (přinejmenším v očích milovníků historie) krášlí, o současných, byť prakticky bezprostředně navazujících na prve řečené, se to zatím ani při nejlepší vůli prohlásit nedá. Bude nejspíš nutno popřát jim stejnou dobu chátrání, což se sice dle dosavadního letitého vývoje zobrazené městské části nezdá být problémem (viz např. 23. březen zde: http://vimperk.eu/index.php/vimperk/3317 ), leč naše generace už výsledek zákonitě neocení. Svůj historicky přitažlivý středověk máme zkrátka jinde a pro naše následovníky teprve budujeme nový …

9.února:

Vskutku prapodivnými manýrami se prezentuje ten ještě mladý únor. Včera nám v rozmezí necelé čtvrthodinky po osmé večerní ve Vimperku třikrát mocně zahřmělo a na jihozápadní straně se zřetelně blýskalo. Meteorologický radar prozradil, že tohoto „zimního“ špásování si mnohem více užívali naši němečtí sousedé. Kdo by se pak v ten čas nacházel poblíže hranic – třeba na Luzném – a hlavně celé to dění předvídal (což se ovšem jeví velmi málo pravděpodobným, jakkoli na Šumavě pamatujeme i bouřky lednové), mohl ulovit skutečně kuriózní únorové záběry. Autor fotokroniky tak prozíravým a pohotovým šťastlivcem bohužel nebyl, zato však může čerstvě prohlásit a obrazem doložit, že přece jen stále jsou místa, na nichž nás to na rozdíl od Vimperka nebude lákat hrát kuličky, otloukat píšťalky, mrskat káču a pomalu se shánět po vhodných proutcích ku pletení pomlázek. Ano, řeč je o Boubíně. Dnešní tamní ranní teplotu si každý hravě ze snímku přečte, takže dále dodejme, že prakticky na celém hřbetě jmenované hory si ustlal orografický stratocumulus, navzdory extra silnému jihozápadnímu větru zjevně odhodlaný hovět si tam zřejmě celé dopoledne, ne-li ještě déle. Viditelnost tedy dosahovala všehovšudy k nejbližším smrkům okolo rozhledny a po hodince marného vyčkávání nějaké změny velela k ústupu.

Sluníčko, v té chvíli již půl hodiny na cestě vzhůru nebem, nicméně přece jen aspoň lehce tónovalo spodní vrstvy zmíněné šedé oblačnosti …

… a u Johnova kamene dokonce vtisklo jiný, slibnější barevný ráz celému lesu i sněhové pokrývce. Tím ale každopádně jeho momentální možnosti končily. Zbývá tedy otočit list právě na téma sněhu a konstatovat, že v daném ohledu lze od vrcholu Boubína až do poloviny jeho úbočí hovořit v průměru o deseticentimetrové souvislé vrstvě, …

… tvořené zpola občasnými starými neroztálými zbytky a na nich čerstvými přírůstky. Není pochyb o tom, že včerejší poctivý večerní déšť tu měl s ohledem na teplotu pod bodem mrazu sypkou bílou podobu, jež ve výsledku představuje nových pět centimetrů.

Nu a níže si pak uprostřed svěží mechové zeleně bublají potůčky, nad nimi šveholí ptáčkové … zkrátka se vším všudy jaro. Uvidíme tedy, jaká další překvapení ještě nosí druhý letošní měsíc po kapsách 🙂 .

8.února:

Kolik podobných „jarozim“ už asi zažila ?

7.února:

Nedělní ráno přineslo bezmála třístupňový mrazík, za nějž se Vimperk probudil do husté mlhy. První podívanou se tak stalo postuné vysvobozování …

… zakletého zámku.

Sotva se zdálo, že úspěšné finále už je nedaleko, mlha opět na dalších dvacet minut stoupla a dosavadní slibné dílo zhatila.

Tentokrát se tak ovšem dělo pod vlivem sílícího sluníčka, …

… jemuž také náležela …

… palma konečného vítězství.

Pak už šlo vše ráz na ráz …

… a zámek prokoukl …

… i s podzámčím za necelých osm minut. Mrazíkem se ostatně nedejme zmást, i dnes se denní teplota bude pohybovat ve včerejších hranicích.

6.února:

První únorový víkend se zatím drží strategie oteplení, ve Vimperku a na Boubíně téměř totožného, resp. s takřka zanedbatelným jednostupňovým rozdílem – konkrétně Vimperk 5°C, Boubín 4°C .

Nahoře opět kraloval silný jihozápadní vítr, tentokrát však jednoznačně přinášející zcela opačný pocit nežli obvykle – tedy v souladu s celkovým na tuto dobu podivným vývojem počasí pocit tepla. Tím pádem poměrně překvapila mimořádná viditelnost i prokreslenost Alp, …

… zasluhující, aby právě převážně jí dnes byla věnována pozornost. Zde je například z výrazných vrcholů k zahlédnutí odleva Kaiserschild /2084 m n.m., 178 km vzdušnou čarou/ a Hochkogel /2105 m n.m., 177,6 km/, blíže ke středu dvojice Tamischbachturm /2035 m n.m., 166,4 km/ a Lugauer /2217 m n.m., 173,4 km/ a konečně vzájemně vzdálenější trojice Hochzinödl /2191 m n.m., 170,5 km/, Hochtor /2369 m n.m., 170 km/ a Grosser Ödstein /2335 m n.m., 170,3 km/. Současně máme ideální příležitost přesvědčit se o tom, jakou optickou roli hraje z hlediska zakřivení zemskéno povrchu pouhých necelých dvaadvacet kilometrů vzdušné vzdálenosti. Vrchol, který se nachází u pravého okraje snímku, je totiž, ač se zdá být nižším, ze všech jmenovaných ve skutečnosti nejvyšší – Hochreichhart /2416 m n.m., 192 km/.

Ještě před západem sluníčka už je jasné, že výjimečná dohlednost nás neošidí ani o magickou Zugspitze, vzpomínanou zde naposledy loňského 27. a 26. prosince ( http://vimperk.eu/index.php/vimperk/9330 ), kde se navíc můžeme setkat i s dalšími navazujícími odkazy a porovnat tak, jakými nejrozmanitějšími způsoby dokáže tento nejvzdálenější odtud pozorovatelný alpský velikán v pravém slova smyslu kouzlit. Ostatně i teď dává tušit, že malou etudu tohoto druhu nám podle všeho předvede také dnes.

Co malou změnu nelze pochopitelně vynechat ani známé Roklany …

… a Luzný, vrcholy v obou případech pohroužené do barevné večerní nálady.

Watzmann či Hochkalter jsme si tu rovněž představili již mnohokrát, a to za nejrozmanitějších situací (např. 9. listopadu zde: http://vimperk.eu/index.php/6592 ), …

… zatímco alpským útvarům, které na dálku připomínají bezmála doverské útesy na anglickém pobřeží kanálu La Manche, jsme dosud podrobnější pozornost nevěnovali. Je tedy nejvyšší čas a současně ideální příležitost vše napravit. Tak tedy opět zleva: prvním vyšším vrcholem je Bleikogel /2411 m n.m., 168,7 km/ a jednotlivými výraznějšími výčnělky v rámci netradiční téměř roviny pak postupně Schubbühel /2334 m n.m., 170 km/, Scheiblingkogel /2289 m n.m., 167 km/, Hochwieskögel /2220 m n.m., 167,6 km/, Fieberhorn /2276 m n.m., 171,9 km/, Raucheck /2430 m n.m., 171,6 km/, Südlicher Wieselstein /2315 m n.m., 167,8 km/, Hochpfeiler /2410 m n.m., 170,9 km/ a poslední špicí nad útesem je Hochkogel /2281 m n.m., 170,3 km/. A znovu můžeme zopakovat, co bylo řečeno v rámci druhého dnešního snímku, tentokrát ovšem s ještě výraznějším účinkem, neboť opticky nejnižší vrchol této části alpského panoramatu je opět ve skutečnosti nejvyšším, jen se nachází o necelých šestapadesát kilometrů dále – Windischkogel /2837 m n.m., 226 km/. Druhá část útesu již není tak příkrá, coby nejvyšší bod nás v jejím rámci vítá Schneeklamm /2482 m n.m., 181.8 km/ a za ním jsou pak pěti nejvýraznějšími vrcholy doprava postupně Teufelskirche (krásný to název) /2666 m n.m., 181 km/, Grosser Bratschenkopf /2857 m n.m., 183,1 km/, Hochkönig /2941 m n.m., 183,4 km/, Lamkopf /2846 m n.m., 183,7 km/ a konečně Hochseiler /2793 m n.m., 183 km/.

Kdo se skutečně poctivě pročetl komentářem k předchozímu snímku, dá teď jistě rád odpočinout očím pohledy k Bobíku …

… či Vimperku 🙂 .

S tímto alpským úsekem jsme se seznámili prostřednictvím druhého snímku, takže si můžeme už jen vychutnat jeho barevnou proměnu vlivem zapadajícího sluníčka, …

… jež se navíc v průběhu svého rychlého klesání na okamžik nepřehlédnutelně zajímavě zvěčnilo na malém úseku ledovce pod Torspitz /2948 m n.m., 169,5 km/ v rámci důvěrně známé dachsteinské oblasti …

… a současně začíná kouzlit na spodních okrajích přibývající oblačnosti.

Vida, oblast kolem Zugspitze zatím nejen zvýrazněla, ale opět vykazuje optické deformace vlivem atmosférického zrcadlení.

Nežli nám první únorová sobota definitivně popřeje dobrou noc, …

… má ještě bohatě čím po celém obzoru potěšit oko.

5.února:

Tomuto včerejšímu čerstvému sněhu …

… nebude dnes přán dlouhý život.

4.února:

Opět se přihlásil klasický zimní repertoár, tj. poměrně bohaté sněhové přeháňky a sedmistupňový mrazík – ten tedy pouze na Boubíně, neboť časně ranní vimperská teplota se pro změnu držela sedmi desetinami stupně nad bodem mrazu. Těžko z toho usuzovat, zda zima nabírá druhý dech, nebo naopak mele z posledního – meteorologové, tvrdící každý týden něco jiného, nám do toho sotva vnesou jasno, takže aspoň nebudeme ošizeni o nejeden moment překvapení.

Mlha, ač se navenek tvářila velmi sveřepě, tentokráte neměla tutéž sílu a vytrvalost co předevčírem. Stále častějšími chvilkami propouštěla v náznakových obrysech charakteristické krajinné prvky, nad nimiž nescházely ani občasné symbolické pozdravy čerstvě vyšlého sluníčka.

Bylo tak jen otázkou času, kdy první slibné trhliny vysoko nahoře …

… odstartují vlnu dalších …

… a s ní úžasnou podívanou …

… vedoucí k postupnému vysvobození celé okolní podboubínské krajiny.

Nesmíme však opomenout hlavního aktéra oněch pozoruhodných změn, …

… jímž byl opět vydatný jihozápadní vítr. Dnes zjevně přehodnotil svou roli, takže právě jeho přičiněním se mohla plně rozvinout velkolepá barevná hra, …

… do níž se zapojila prakticky po celém obzoru náhle odhalená nízká oblačnost.

Sluníčko si v ní našlo skuliny, jimiž dosáhlo dříve na protější stranu, nežli se probilo hradbou na své vlastní.

Trojmezenské hornatině bylo souzeno nejvleklejší zamaskování, ale i tady se daly pozorovat nepřehlédnutelné kroky k příští změně.

Ještě před chvilkou totálně utopený Vimperk si již zjevně oddechl …

… a spolu s vnitrozemskou částí viditelného panoramatu, …

… jakož i s náhle téměř volným Bobíkem …

… vyčkával dalšího dění na východní obloze.

Ta se nanejvýš poutavě barevně dotkla především nejbližších lesů …

… a vzápětí nasadila k finálním taktům ohnivé předehry …

… vítající definitivně sluníčko na otevřené scéně.

Máme se nač těšit, a to v obou směrech. Pokračovat totiž bude nepochybně i sněžení a je jen otázkou, jakou trvanlivost jeho výsledkům přiřkne panující teplota. Aspoň na boubínském vrcholu momentální dva až tři čerstvě napadlé centimetry ve spolupráci s minule vzpomenutými starými ztvrdlými ostrůvky poměrně úspěšně navozují iluzi nové souvislé bílé plochy. Vyčkávejme tedy dalšího vývoje.

3.února:

V každém ročním období se příroda dokáže postarat o to, aby živé tvorstvo nehladovělo.

2.února:

Ještě i devátá hodina dopolední se z hlediska možnosti zastihnout na Boubíně sluníčko ukázala být velmi předčasnou, ba zdá se, že příznivě tu nerozhodne ani pověstná jedenáctá. Kdož konečně ví, zda vůbec dojde k zlepšení aspoň odpoledne, kterážto varianta se tentokrát jeví jako pravděpodobnější třeba zrovna ve Vimperku. Mnohokrát jsme si však připomněli, že Boubín je mistrem nečekaného, takže možné je všechno. Jihozápadní vítr dnes sice vládne mimořádnou silou, ale té zatím využívá výlučně k bohatému zásobování zdejších končin hustou oblačností, zakrývající horu až k Basumským loukám. Oko pak marně hledá aspoň náznak zesvětlání svrchních vrstev oné přebohatě mokré nadílky, která tím pádem zjevně sahá do značné výšky. A tak je možno času zde stráveného využít k mírnému technickému zdokonalení měření teploty, jež na Kubovce dosáhla tří a půl stupně nad nulou, …

… kdežto tady se jí zalíbilo přímo na bodu mrazu.

Sněhový stav nejlépe zachraňuje rovněž samotný vrchol, kde lze na rozdíl od nižších partií ještě jakž takž hovořit o rozlehlejších vrstvách.

Cestou dolů už se zbytky sněhu tříští do stále menších bělostných ostrůvků, …

… s ubývající výškou vyklízejících čím dál více prostor barvám mechových koberců a lesní půdy. Pro všechny, kdož se sem chtějí vypravit, je však namístě výzva k značné obezřetnosti, neboť sněhový povrch je vlivem střídavého odtávání a přimrzání místy velmi zrádný k chůzi, a to i tam, kde navenek působí zcela nevinným dojmem.

1.února:

„Jestli únor honí mraky, staví březen sněhuláky.“ Tak praví jedna z mnoha lidových pranostik, jejíž první půle se dnes skutečně naplnila, zatímco na druhou si budeme i podle současných meteorologických vizí muset možná opravdu měsíc počkat. Mraků nad Šumavou viselo požehnaně a nějaké vody nám z nich bylo též popřáno, …

… jen teplota, za níž se to vše dělo, by slušela právě spíše konci března či počátku dubna. Není divu, že zmátla i kočičky a donutila je tak předběhnout loňský rok, v němž se ukázaly „teprve“ den před svatým Matějem (viz 23. února zde: http://vimperk.eu/index.php/vimperk/7207).

Fotokronika Jana Tláskala – leden 2016

Fotokronika Jana Tláskala – prosinec 2015

Fotokronika Jana Tláskala – listopad 2015

Fotokronika Jana Tláskala – říjen 2015

Fotokronika Jana Tláskala – září 2015

Fotokronika Jana Tláskala – srpen 2015

Fotokronika Jana Tláskala – červenec 2015

Fotokronika Jana Tláskala – červen 2015

Fotokronika Jana Tláskala – květen 2015

Fotokronika Jana Tláskala – duben 2015

Fotokronika Jana Tláskala – březen 2015

Fotokronika Jana Tláskala – únor 2015