Vimperk – Fotokronika Jana Tláskala – březen 2016

1 června, 2016
14:48

JAN TLÁSKALFotograf, muzikant, ŠumavákRozbalit rozhovorSbalit rozhovor

Neděle 12. únor 2012 21:24

ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal.

Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.

Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?

Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.

Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí?

Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .

Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?

V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.

Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?

I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce.

Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?

Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni.

Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát?

Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .

Jaký byl váš vůbec první fotoaparát?

Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant.

Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo?

Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál.

Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete?

Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku.

Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu?

Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím.

O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?

Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.

Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem?

Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa.

Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?

Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.

Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí?

V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku.

Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál?

Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení.

(red)

Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala http://obec.sumava.eu/index.php/sumava/131-fotografove/3563-jan-tlaskal

31.března:

S březnem se loučí už i první pampelišky 🙂 .

30.března:

Závěr března se poctivě snaží rozptylovat dlouhodobé obavy z příštího možného nedostatku vody – jeho předposlední den přinesl chvílemi vydatné deště, po jejichž odeznění nám byla na obloze nabídnuta bezmála magická skladba barev.

29.března:

Teprve dnes se ve větší míře objevily přeháňky, které avizoval předvčerejší Boubín. S podvečerem pak nebylo možno nepovšimnout si působivého jevu, který se ukázal být svrchním dotykovým obloukem, …

… k němuž se vbrzku na ideálně k tomu připravené oblačnosti dotočil takřka kompletní sluneční halový oblouk (malé 22° halo) včetně zřetelného pravého parhelia. Současně je tu z vnější pravé strany zmíněného malého hala i poměrně dobře pozorovatelná snaha o propojení svrchního dotykového (neboli tangenciálního) oblouku s neviditelným spodním dotykovým obloukem.

28.března:

Nechme se překvapit, jakéhože džina dnes vypustí na oblohu tato ranní Aláddínova lampa nad zámkem …

27.března:

Teprve poslední březnová neděle vnesla do Velikonoc celodenní milé slunečno, ukončené až podvečerní oblačnou proměnou.

Pohledy z Boubína všemi směry věstily, …

… že v příštích dnech se opět nevyhneme srážkovým aktivitám, …

… tentokrát už však převážně v dešťové podobě. Boubín se nicméně stále nachází pod sněhem, vydatně sice odtávajícím a místy až nepříjemně rozbředlým, leč přesto zatím na dálku působícím dojmem souvislých bílých ploch.

Večerní teplota se tu po celou dobu držela třemi stupni nad nulou a oblačnost na západní straně vylučovala možnost přímého rozloučení se sluníčkem. Jeho kouzelným barevným pozdravům …

… ale naštěstí zabránit nedokázala.

26.března:

Pohled na vše, čím Vimperk „obohatilo“ 20. století, asi nejlépe koresponduje s náladou, o jakou se již druhým dnem stará přetrvávající pošmourno …

25.března:

Zamračené a chvílemi též deštivé počasí tvořilo letos atmosféru pátku, …

… který je co součást Velikonoc nazýván Velkým.

24.března:

Předposlední letošní březnový čtvrtek by mohl být s klidným svědomím nazván Zeleným i v případě, …

… že by aktuálně nenáležel k právě probíhajícím velikonočním svátkům.

Jaro se všemi svými charakteristickými příznaky se už zkrátka zastavit nedá.

23.března:

Již od včerejška se v podobě temné oblačnosti a sněhových přeháněk střídavě vracejí dozvuky zimy, …

… ale viditelně bez sil potřebných k pokusu o nějaký poslední zásadní bílý zvrat.

22.března:

Nový život se hlásí plnou silou i navzdory citelnému ochlazení …

21.března:

Lze předpokládat, že podobně, jako se zima po celý svůj vyhrazený čas netvářila zimně, nebudou ani počátky jara vždy budit jarní dojem. Přinejmenším dnes jej však rozhodně budily 🙂 .

20.března:

Je pochopitelné, že k prvnímu jarnímu dni nezmizí veškerá boubínská sněhová nadílka podobně jako ve Vimperku, kde ostatně i přes výrazně vyšší teplotu najdeme na přilehlých kopcích rovněž ještě poměrně bohaté zbytky bílých ploch.

Porovnáme-li však tento snímek s tímtéž ze 17. března, zaznamenáme slehnutí sněhové pokrývky o téměř deset centimetrů, nemluvě pak o zcela jiném vzezření volně již dýchajících okolních lesů.

Sluníčko, které nás nepřetržitě těšilo po celý den, zapadalo měkce jako do peřin, …

… neboť po celém obzoru byl rozprostřen jemný opar, …

… v němž se téměř ztrácely siluety nejvzdálenějších vrcholů.

Teploměr v tomto okamžiku prozrazoval jednostupňový mrazík, …

… který, jako by chtěl symbolicky vyprovodit klesající sluníčko, klesl po chvilce též, a to o další stupeň.

Na zpáteční cestě potemnělými lesy už stříbřil sněhové plochy z dokonale čisté oblohy první jarní měsíční svit.

19.března:

Chceme-li znát přesný čas nástupu jara, nemůžeme se držet zaběhlé tradice střídání ročních dob podle kalendáře, nýbrž se musíme svěřit do rukou astronomů. Ti nám letos praví, že astronomické jaro započne již zítra v 5:30 (poslední shoda s neměnnou kalendářní verzí, tedy 21. března, se mimochodem udála v roce 2011, kdežto ve všech následujících letech připadla jarní rovnodennost stejně jako letos na 20. březen). Dnešní svátek všech Pepíků tak byl současně posledním zimním dnem. Boubín jej přivítal zataženou oblohou, ale poměrně čistým okolím, neboť inverze poklesla, ustoupila do větší vzdálenosti a na východním obzoru dokonce ponechala zřetelně viditelnými Novohradské hory.

Zmíněný stav však neměl mít dlouhého trvání, neboť do hry vstoupil západní vítr, který začal inverzní hladinu vydatně čeřit a zdvihat, vlivem čehož postupně docházelo i k proměnám celkové barevnosti krajiny.

Ranní teplota se držela na rovné nule, jež postačovala udržovat rozhlednu ve stavu snad ještě zrádnějším a nebezpečnějším, než před jakým tu bylo varováno první březnové neděle. Uvolněné a odpadlé námrazy se totiž opět nahromadily na podlahách a schodech, které se pod jejich nánosy tentokrát téměř ztrácejí. Okolní lesy pak podle předpokladu během uplynulých dvou dnů povětšinou až na výjimky nabyly své původní barvy.

Mnohem více běloby je k nalezení na Trojmezenské hornatině, za níž lze vpravo dobře pozorovat tmavší souvislý pás všude tam, kde by se za lepší viditelnosti objevily Alpy.

Putující inverze začíná vyplňovat dosud čistá místa, nasouvá se mimo jiné též pod Libín.

Objevuje se však i pozitivní změna v podobě trhlin ve svrchní oblačnosti, jimiž začíná prosvítat modrá obloha.

Bělostný proud už dorazil až za Solovec … a opět tu, tentokrát přímo na něm, snaze větru o zamlžení terénu kontruje další dobré znamení, …

… jež postupně čím dál více mohutní. Přibývajícími trhlinami se shora neomylně hlásí sluníčko, před hodinou v okamžiku svého východu skryté všem zrakům.

Libín si co nevidět projde malým výcvikem v potápění, …

… zatímco do zpola zamlženého Velkého Javoru už se naopak opírá plnou silou sluníčko.

Pohledem z Boubína lze říci, že nad Vimperkem se modrá stále více … jenomže samotné město můžeme tam kdesi dole jen tušit. Zatím mu zkrátka není přáno užít si sílících slunečních kouzel, pro tyto chvíle je odsouzeno k doufání v obrat k lepšímu.

Sluneční krepuskulární hra ovšem pokračuje, a to nejen na zvlněné inverzní hladině, …

… nýbrž i na obzoru za Bobíkem, resp. Knížecím stolcem a dalšími horami v jeho linii.

Bezesporu je tu naděje, že v průběhu dne se obloha nad Boubínem ne-li zcela, pak jistě převážnou měrou vyčistí.

Nežli k tomu dojde, poděkujme přírodě za každý okamžik podobně skvostné podívané.

18.března:

Ještě zrána si člověk zavzpomínal na školní léta minulého století, v nichž byl občas za všelijaké neplechy vytahán za uši. Dnes se totiž o tentýž úkon, oproti vzpomenutým dobám ovšem na zcela nevinných ušich, postaral mrazík. Nu a krátce po poledni, kdy s ním sluníčko rázně zúčtovalo a teplota překročila nulu směrem vzhůru o hnedle třináct stupňů, se pomyšlení na školu přihlásilo znovu, …

… tentokráte však úvahou nad tím, jak by asi byl klasifikován žáček, který by v hodině prvouky prohlásil, že v zimě včelky sbírají z kytiček pyl.

Alespoň dle toho, co bylo takto k vidění právě dnešního odpoledne ve Vimperku, …

… by každopádně zasluhoval jedničku. Kalendář přece zcela jednoznačně (byť nepřesně, ale o tom až zítra) připisuje ještě celý nadcházející předposlední březnový víkend zimě 🙂 .

17.března:

Noc, během níž vystřídala nad Vimperkem dosavadní mlhu zase hvězdná obloha, se stala předzvěstí slunečného dne. Ukázalo se však nutným přivítat jej na Boubíně, neboť nad ránem město opět zahalila inverzní oblačnost a sluníčko tak slavilo své vítězství teprve od Korkusovky výše. Stoupání boubínským úbočím již nerušeně zpříjemňovaly zlatavé paprsky, v jejichž záři mimo jiné i lépe vynikaly sněhové přírůstky z předešlých dvou dnů.

Nedosáhly sice předpovídaných dvaceti centimetrů, ale na základě údaje ze sněhoměrné tyče poctivě přiznejme, že mnoho k tomu nescházelo. Stále je ovšem nutno konstatovat, že celkový průměrný stav bílé pokrývky je tu o něco menší nežli naměřených cca dvaašedesát „čísel“.

Smrky se zatím pořád pyšní tíživou krásou, …

… ale vše nasvědčuje tomu, že si od ní brzy uleví. Přinejmenším částečně se tak stane dozajista ještě dnes, neboť sluníčko je každým dnem silnější a v této chvíli má navíc k boubínským lesům po delší době volnou cestu.

Momentálně ještě prozařuje vysokou inverzní hladinu za jednostupňového mrazíku, …

… avšak rtuť teploměru pod nulou zcela zjevně dlouho nevydrží.

Konečně i působivé námrazy na rozhledně …

… ztrácejí doslova před očima na původní celistvosti. Totéž pak lze říci i o inverzi, …

… jež na západní straně pozvolna propouští ze zajetí Luzný (a s ním dále též oba Roklany či Velký Javor), …

… podobně jako naproti ještě před chvilkou zcela neviditelný Bobík.

Ten si ovšem přece jen počká o něco déle.

A teplota pomalu stoupá, v této chvíli na rovný bod mrazu, …

… jemuž bude bezpochyb přisouzena role pouhé průjezdní stanice. Současně dále řídne inverzní vrstva …

… a rozhledna odshora až dolů po kouscích trpělivě svléká za charakteristických doprovodných zvuků svůj bělostný kabát.

Sněhová pokrývka samotného vcholu …

… působí skutečně poctivým dojmem, …

… jenomže na dveře už klepe jaro. Veškeré následující dění již můžeme vnímat jako jeho předehru.

Výše vzpomenutý úlevný proces v okolních smrčinách na sebe skutečně nenechal dlouho čekat …

… a v průběhu zpáteční cesty uchystal očím i fotoaparátu …

… nejrozmanitější podívanou, …

… tu hrubšího, …

… jindy pro změnu jemnějšího rázu.

Delší setrvávání pod stromy teď může kdykoli vyústit v nenadálou studenou nadílku přímo za krk.

A vida, zhruba v půli sestupu se nám putující inverze postarala o houstnoucí mlhu …

… a s ní současně též o poslední „bonbónek“ této veskrze vydařené cesty.

Ano, tu jej máme: sluníčko se v rámci známého Tyndallova jevu ozdobilo korónou, …

… v zimní atmosféře obzvláště působivou.

Níže však zatím paprsky neproniknou, z čehož lze vyvodit, že Vimperk se jich na rozdíl od výše položených končin dočká nejdříve v odpoledních hodinách.

16.března:

Podobně, jako tomu bývá na závěr koncertu, došlo i z hlediska aktuálního vývoje počasí na přídavek – samozřejmě v bílém ladění. Pro příští dny je ovšem na řadě zase sluníčko, jehož nezadržitelně vzrůstající síla jistě s celou dvoudenní nadílkou vykoná své.

15.března:

Houpačka jménem počasí se skutečně znovu ocitla na sněžné straně a bílý přírůstek byl v krátké době velmi slušný. Čerstvých deset centimetrů jistě není za necelou jednu noc (resp. především ráno) málo, a představíme-li si je jako finální potřebnou vodu, v niž se bezpochyb vbrzku s ohledem na teplotu promění, můžeme se navzdory neodmyslitelným nepříjemnostem na silnicích jedině radovat.

14.března:

S podvečerem se má opět zatáhnout, na internet byl hned vypuštěn čerstvý bubák o dvaceti centimetrech nového sněhu (pravda, tentokrát předpovídaného už jen na horách), ale to vše nic nemění na skutečnosti, že Vimperk se zbavil mlhy a dočkal i sluníčka, …

… které okolo poledního mimo jiné navrátilo původní barvu většině městských i zámeckých střech.

13.března:

Druhá březnová neděle potvrdila páteční slova – zima na první pohled mocně finišuje, jako by náhle chtěla dohonit nevyužité dny. Ale má skutečně příroda potřebu spěchat? Určitě se nedává tyranizovat kategorií času jako my lidé, kteří s ním navíc často jen neumíme zacházet. Nu, Vimperk se dočkal další bílé patiny (co na tom, že s nemalou pravděpodobností příznačně netrvanlivé) a do jeho ulic opět sedla hustá mlha, …

… tentokrát poctivě rozprostřená po celém kraji bez sebemenší známky přerušení. Cestou na Boubín se tak dalo jedině odhadovat, …

… do jaké výšky asi její hladina dosahuje, resp. zda se vrchol hory dokázal z šedobílého sevření osvobodit, či nikoli.

K tomu všemu přibylo i sněhu, a to o poctivých nových pět centimetrů, …

… což se pochopitelně nemohlo neprojevit také na stupnici sněhoměrné tyče. Jak tu však již bylo řečeno hned prvého dne v měsíci, celkový údaj – momentálně bez pěti centimetrů půl metru – neodráží boubínskou realitu, jíž odpovídá v průměru nanejvýš pětatřicet centimetrů.

Stěžejní otázkou tu ale nebyl sníh, …

… nýbrž mlha. A ta se, jak vidno, rozhodně zdvihnout nehodlá, …

… naopak ve spolupráci s východním větrem atakuje vrchol ještě větší silou nežli předevčírem.

O něco zase zmohutněl i námrazový obal rozhledny …

… a též okolní smrky zatím zjevně nemohou počítat s jakoukoli úlevou.

Mrazík se totiž drží čtyřstupňové hranice a podle předpovědí (kteréžto se ovšem tradičně různí) by v následujícím týdnu měl dále sílit.

Snad by z toho mohl přece jen povstat pokles mlžné hladiny s následnou obnovou obvyklé viditelnosti. Po zbytek dneška nicméně kýženou změnu rozhodně již očekávat nelze.

12.března:

Těžko odhadnout, kolik čápů dnes letělo přes moře či kolik žab otevřelo hubu, nemluvě pak o tom, že naši dávní předkové, z jejichž dob vzešla známá pranostika ke dni svatého Řehoře a současně i nejeden dnes již úctyhodně věkovitý památný strom, by se nejspíš zděsili při pomyšlení, že Šumava je dle všeho plná líných neorajících sedláků … 🙂 .

11.března:

Kdybychom si zvolna končící zimu tak trochu zpersonifikovali a v souladu se zvyklostmi naší občas silně za vlasy přitažené doby přímo zpsychologizovali, mohli bychom podobně jako u leckterých lidí konstatovat, že nejintenzivněji pracuje pod tlakem – zde konkrétně blížící se kalendářní změny ročního období. Je to samozřejmě zcela absurdní úvaha, leč tak vlezle mrazivé neprůhledné bílo jako dnešního podvečera snad Boubín každopádně dosud nenabídl … a že už tu bylo k vidění a zažití opravdu leccos.

Putující mlha sice chvílemi předkládala oku jemné náznakové barevné nuance – dozajista v souvislosti se zapadajícím sluníčkem, ale cokoli případně navíc zůstalo jen ve fázi nesplněného přání.

Pokud ovšem člověk namísto nereálných představ zavčasu přeladil mysl k skromnosti a pokoře, nezůstal koneckonců ani za dané situace bez náležité odměny, …

… o niž se dokonale postarala celková světelná atmosféra.

Dnešnímu výstupu by tak téměř slušel přívlastek „meditační“, neboť po celou dobu vlastně nic nerozptylovalo pozornost a nebránilo vnitřnímu soustředění.

Teploměr nakonec potvrdil, že mráz byl silnější pocitově nežli ve skutečnosti – všehovšudy třístupňové.

Jen známé námrazy na věžní konstrukci o něco zbohatly – tím více vody tu aspoň nadělí blížící se jaro.

10.března:

Bělá se nám ve Vimperku – dnes mimochodem povětšinou šedivě zachmuřeném, ale sníh už to není …

9.března:

Na sklonku zimy se musíme za sněhem vypravovat čím dál výš a často i tam leckde přihlížet jeho pozvolnému ubývání.

Jen na Boubíně lze stále zatím hovořit naopak o přírůstcích, byť už jen miniaturních. Někdy se tu ovšem navíc nevyhneme ani situaci, jež by se dala koneckonců nazvat přírodním šprýmem na náš účet. Takřka na vrcholu dostaneme příležitost k loučení se zapadajícím sluníčkem, …

… ale na samotné věži nás jen o několik minut později očekává neprůhledný orografický pozdrav. Dnešního večera se pro změnu nasouval od východu, a to za doprovodu pětistupňového mrazíku. Vyvrcholení zmíněného šprýmu pak představovala v průběhu návratu čistá hvězdná obloha již od Srního vrchu až dolů na Kubovku.

8.března:

Vimperský zámek na nás může vyhlédnout zpoza všelijakých zákoutí …

7.března:

Teprve zima dá náležitě vyniknout svébytnému tajemnému světu, který by nám bez ničivé vichřice zůstal utajen …

6.března:

Po včerejším vývoji šumavského počasí nepřekvapila ani jeho další návaznost, takto dnes vyhlížející třeba v pravé poledne na Boubíně. Cesta sem započala za čtyřstupňové vimperské teploty a na rozhledně vyústila pro změnu do čtyřstupňového mrazíku. Jemné dopolední mrholení se už nad Kubovkou, vykazující přesně bod mrazu, proměnilo v drobný sněhový poprašek, jenž na boubínském vrcholu nabyl podoby ostrých ledových jehliček, před nimiž bylo i v relativně mírném západním větru nutno často mhouřit oči. Těm se ostatně v uvedený čas nenabízelo k vidění více, než co zobrazují snímky.

Současná podoba námrazy jednoznačně svědčí o nemalých teplotních výkyvech, způsobujících průběžně její částečné odtávání a povolování, …

… střídané opětovným přimrzáním ke konstrukci věže. V té souvislosti je nutno vyzvat všechny návštěvníky ke krajní opatrnosti na schodišti, …

… a to zejména během sestupování z rozhledny. Jednotlivé schody jsou totiž momentálně pokryty šikmými, dolů se svažujícími silnými ledovými bloky, na nichž jediný chybný krok může mít za následek i velmi vážný úraz.

Boubínské smrky se zatím vesměs netěší úlevě, o jaké tu byla řeč včera pod prvním snímkem Roklanů, a tak aspoň potěší co zajímavé artefakty všechny, kdož obdařeni schopností nacházet a vnímat krásu na ně pohlédnou.

Neustále jemně sněží – na původní umrzlé a barevně lehce odlišné vrstvě jsou dobře pozorovatelné sice nepatrné, ale každopádně existující bělejší přírůstky.

Mlžná čepice sahá v daném okamžiku až do poloviny boubínského úbočí, ale tento stav s nemalou pravděpodobností nebude pro dnešek definitivním. V pozdním odpoledni není vyloučeno zlepšení včetně možnosti, že vrchol hory se dočká i sluníčka a finálních západových scenérií.

5.března:

Ještě časně zrána se zdálo, že první březnové soboty se dočkáme vydařeného slunečného počasí. O jeho definitivní podobě však tradičně rozhodla jedenáctá, jenže oproti původnímu slibnému vývoji opačně – dala zelenou přibývající oblačnosti, která nás zakrátko sluníčka prakticky zbavila …

… a Šumava opět převážnou měrou zešedivěla.

Za teploty v rozmení tří až pěti stupňů nad nulou se zdálo, jako by z hloubi lesů neustále zaznívala spousta kroků. To si ale jen větve stromů ulevovaly od nemalé zátěže mokrého sněhu. Nefalšovanou zimní atmosféru tak oku nabízely jen hory na obzoru, jako například Roklany …

… nebo Poledník. Obloha nad nimi nicméně prozrazovala, že sluníčko se přece jen nevzdává a obětavě pátrá po každé možnosti, jak ještě ovlivnit odpolední barevné tónování krajiny.

Dařilo se mu to i tam, kde do celkové atmosféry promlouval přízemní mlžný opar, zde třeba lehce halící Kašperské Hory včetně slavného hradu nad nimi. Pohled opačným směrem z dobře na obzoru viditelné rozhledny na Sedle byl v ten čas bezesporu zajímavější, …

… byť, jak víme, nepřináší zrovna toto panorama. Každopádně totiž určitě nabídl tutéž, tedy jasnější a pestřejší oblohu, zřejmě maximum celého dnešního slunečního snažení.

4.března:

Nekonstatujeme zde společně poprvé, že za skalní baštu probíhající zimy lze široko daleko od Vimperka označit Boubín. Po vydatné bílé nadílce z pondělní noci už sice nezopakoval hodnoty svého relativně nedávného (jmenovitě lednového) sněhového maxima, ale je nutno uznat, že co tu naposledy napadlo, to stále bez sebemenších změn leží. Smrky se navíc stihly obalit zcela čerstvou námrazou, …

… jež pod záštitou pěti stupňů pod nulou nemá sebemenší důvod k ústupu.

Pohledy všemi směry dnes působily z hlediska barevnosti poněkud monotónně … proč je tedy nezpestřit třeba zjištěním, že jedna z mitterdorfských sjezdovek již čeká na své první noční lyžaře …

3.března:

Jak se dalo očekávat, Vimperk je sněhu prakticky zbaven, avšak např. tento sněhulák (hle, minulého měsíce připomenutá lidová pranostika skutečně došla naplnění, a to doslovného) si své o více než tři stovky nadmořských metrů výše položené vyhlídky k Žlíbskému vrchu ještě nějaký čas slušně užije.

2.března:

Jsou místa, kde bychom nějakým včerejším sněhovým záležitostem prostě neuvěřili … ostatně ve Vimperku to co nevidět bude podobné.

1.března:

Započal nám měsíc, který letos v jediném (konkrétně svém čtvrtém) týdnu postupně přinese kalendářní jaro, Velikonoce a změnu času na letní. Na scénu však vstoupil dalším dějstvím zimy.

Dvacet centimetrů nového sněhu se sice nekonalo a zůstali jsme ušetřeni i katastrofických scénářů, jaké média prezentovala z jiných končin naší vlasti, ale Vimperk se každopádně probudil opět dokonale čerstvě obílen.

Šlo ovšem o těžký mokrý snih, který se, pokud má dostat šanci na aspoň chvilkové přežití, neobejde bez podpory mrazu – nu a ten se aspoň v průběhu dne zrovna dvakrát k dílu neměl, …

… teplota se většinou držela sice nepatrně, ale přece jen nad nulou.

Pozdní odpoledne se dokonce dočkalo protržení dosavadní fádní šedi na obloze a letmého symbolického přihlášení sluníčka. Vyplynula z toho jasná výzva k prozkoumání večerní situace na Boubíně, který byl mimochodem z Vimperka jednu chvíli k slušnému zahlédnutí. Po včerejší a ještě dnešní dopolední mlžné čepici to jistě lze považovat za úspěšnou změnu.

Ta pak zasáhla i do již vzpomenuté teplotní oblasti – cesta vzhůru nabídla krom jiného přebohatou podívanou do křehkého světa námraz, přičemž jeho tvůrce o sobě dával mírným taháním za uši vědět i bez nutného pohledu na teploměr.

Ukázalo se, že mlha nakonec povolila své sevření hory jen lehce, ale přece jen natolik, aby se ze známých vyhlídek daly identifikovat aspoň náznaky či charakteristické obrysy okolní krajiny.

Čerstvým sněhem, jehož vydatnost v síle cca deseti nových centimetrů (dobrá, přiznejme meteorologům poloviční úspěch 🙂 ) byla zhruba do tří čtvrtin stoupání srovnatelná s vimperskou, dnes zatím zjevně nikdo na vrchol nešel.

U Johnova kamene se náhle podivně setmělo. Jak ukázal pohled mezi stromy vzhůru, původcem tu byla čerstvá porce husté mlhy, valící se – jak jinak – od západu. Současně se začal o něco více bořit krok do sněhu, jenž tu skutečně byl hlubší, …

… čímž se ostatně s náležitou pýchou pochlubila za jednoho z posledních dnešních lehkých projasnění oblohy o něco dále i měřící tyč. Ačkoli přímo u ní dobře vidíme, že aktuální naměřená hodnota je mírně zkreslená, i po nutné korekci dojdeme jejím porovnáním s předchozími k patnácticentimetrovému sněhovému přírůstku. Celková hloubka zhruba čtyřiceti centimetrů ovšem převažující boubínské realitě neodpovídá.

Na věži už se stmívání nebylo možno divit, neboť sluníčko v té chvíli více než dvacet minut mířilo k opačné zemské polokouli a mlha dále sílila. Mrazík dosáhl pětistupňové mety a celá ta zdánlivě ponurá scenérie po mnoha zde zažitých zkušenostech slibovala krásné zítřejší ráno, byť možná i okořeněné dalšími srážkami.