Vimperk – Fotokronika Jana Tláskala – únor 2014

1 února, 2014
14:48

JAN TLÁSKALFotograf, muzikant, ŠumavákRozbalit rozhovorSbalit rozhovor

Neděle 12. únor 2012 21:24

ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal.

Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.

Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?

Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.

Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí?

Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .

Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?

V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.

Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?

I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce.

Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?

Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni.

Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát?

Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .

Jaký byl váš vůbec první fotoaparát?

Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant.

Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo?

Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál.

Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete?

Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku.

Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu?

Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím.

O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?

Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.

Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem?

Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa.

Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?

Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.

Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí?

V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku.

Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál?

Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení.

(red)

Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala

28.února:

Čas letí jako voda – druhý měsíc čtrnáctého roku se loučí.

A činí tak za dvoustupňového tepla, zpola rozpouštějícího námrazy na boubínských smrcích, …

… které jako by se snažil z druhé strany zachránit mrazivý vítr. Ledové krystalky se ostatně nacházejí i v atmosféře, o čemž svědčí nejen slabé náznaky parhelií, …

… nýbrž i krásný halový sloup zapadajícího posledního únorového sluníčka.

27.února:

Z toho už se sněhové vločky nad Vimperkem nenarodí …

26.února:

Trvající slunečné počasí nevylučuje mrazivá kouzla, ačkoli ta sama o sobě zimu nezachraňují …

25.února:

Dosavadní vývoj nasvědčuje tomu, že poslední únorový týden by se mohl odehrát v krásném počasí, provázeném blankytným nebem …

… a slunečním jasem, povstávajícím nad kouzelnými ranními opary, …

… které si lze nejlépe vychutnat pohledem shora.

I neočekávané se tu hravě může stát skutečností, …

… rodí-li se tu …

… krůček za krůčkem …

… vydařený slunečný den.

V takových okamžicích jistě nikomu neschází zima, která čím dál více promarňuje období své zákonné vlády.

Slunečních pohlazení si dosyta užívají horští velikáni, …

… stejně jako ti, kdož jim sahají sotva po kotníky.

A sluníčko neskrývá svou stále vzrůstající životadárnou sílu …

24.února:

Čest letošní zimy zachraňují již jen noční mrazíky, které však s ránem hynou …

… a vyklízejí prostor dojmům ryze jarního charakteru.

23.února:

Nedejme se posledního únorového nedělního večera mýlit zdáním sněhové pokrývky na boubínském vrcholu – vespod se totiž ukrývá především zákeřný led, s nímž si zatím sluníčko nijak zásadně neporadilo, snad aby nepřišlo o jedno z polí své půvabné výtvarné působnosti.

Dnes se však právě pozvolna chystá odcestovat na opačnou stranu zeměkoule, a tak už jen protáhlo stín naší bájné hory do optické blízkosti Temelína, …

… probarvilo západní oblohu, …

… spolu s jemným oparem, za nímž lze jen tušit ukryté Alpy, dodalo lehce zasněného výrazu Trojmezenské hornatině …

… a teď už mu zbývá všehovšudy poslední sestupný krůček skrze úzký vodorovný mrak nad Luzným a Roklany.

Teploměr tu dokázal jediným stupněm překročit nulu směrem vzhůru a mírný vítr situaci nijak nedramatizuje, …

… takže je možno vychutnat si v klidu vše, co tu další z řady kouzelných západů přebohatě nabízí, …

… a to nejen pohledem z vrchu rozhledny.

22.února:

Slibovaný teplý únor nadále skutečně trvá, staré sněhové zásoby …

… již také vykllízejí bojiště, občasným čerstvým sněhem dávno opuštěná.

21.února:

Snad se osudům vimperského zámku blýská na lepší časy – ostatně každé místečko, které vedle historického prožitku …

… nabídne další možnosti příjemného úniku do světa kouzelné fantazie …

… a osvěží tak duši, je už teď nanejvýš vítaným obohacením.

20.února:

Bylo zřejmé, že sníh nevydrží, ale i za tu chvilkovou zimní iluzi to stálo …

19.února:

Od samého rána byl ve vzduchu sníh, …

… třebaže se oteplilo na dva stupně nad nulou.

Včerejší barvy opět nahradilo šedomodro, ba i s postupující mlhou, …

… ale sluníčko přece jen dostalo šanci …

… dát o sobě pod sněhovými mraky vědět aspoň změnou barevného tónu.

Na zcela oschlou boubínskou věž se pak začaly snášet první sněhové vločky, byť bez šance na udržení.

V případě nebezpečně zledovatělých cest je určitě vítáno, když sníh neskryje zrádný povrch, který by se lehce mohl stát původcem nejednoho úrazu.

Ale přece jen se náhle začalo sypat jako z roztržené peřiny … aspoň na chvilku symbolicky, aby nám únor stále tolik nepřipomínal namísto zimy předjaří, ne-li přímo samotné jaro.

18.února:

Dnešní den se zapíše do historie jako svátek halových jevů. Vše začal jako první Měsíc, když kolem sebe vytvořil nejen halový kruh, ale v jeho rámci též obdobu parhelia (zde pravého), která nebývá k vidění příliš často a v daném případě se nazývá paraselenium.

Boubín pak už volal po barevné změně, jíž se i dočkal.

V tomto okamžiku se zdálo, že sluníčko dnes příliš mnoho prostoru nedostane. Chvilku po svém východu skutečně podle předpokladu zmizelo v mracích, …

… ale ještě před tím se stihlo pozdravit na protější straně se zapadajícím Měsícem.

Po nějakou chvíli se zdálo, že dnešní příděl zajímavých změn je vyčerpán, …

… a to i nad dokonale viditelnými Alpami, …

… což by možná v nejednom případě představovalo signál k odchodu z rozhledny, na níž se ke všemu proháněl docela nepříjemný silný mrazivý vítr. Teploměr oproti včerejšku zaznamenal pokles o dva stupně pod bod mrazu.

Sluníčko však zatím poctivě stoupalo do výše, náhle s pomocí větru zdolalo oblačnou clonu … a rázem se blýsklo, jako podle měsíční inspirace, výstavním pravým parheliem, …

… naznačujícím dokonce pokračování …

… do halového oblouku, který se mu však nepodařilo dokreslit.

Pranic to ale nevadilo, i tento samotný úkaz dokonale potěšil oko, obzvláště pak v kombinaci s čerstvými námrazami na konstrukci rozhledny.

Každopádně dal též podnět k vyčkání, zda se neobjeví i jeho levý protějšek. A stalo se, včetně vrchního i spodního slunečního halového sloupu. Během zlomku vteřiny však postupující oblačnost dala zmizet původnímu pravému parheliu, …

… takže možnost spatřit onen půvabný jev v symetrickém provedení zahynula ještě dříve, nežli na ni bylo pomyšleno.

Nejdůležitější je však skutečnost, že tu opět zrodil slunečný den, v němž je i přes celkově nepříznivý stav sněhu možno vystopovat náznaky zimního období.

17.února:

Tak tedy sníh do třetice – a tentokrát už skutečně autentický letošní. Postarala se však o něj jen nejvýše položená šumavská místa, …

… včetně Boubína, z nějž ovšem pohledy do nižších partií vesměs nepřinášely sněhomilům zásadní uspokojení.

Jak vidno, svou troškou do mlýna přispěl i Bobík, …

… avšak ostatní, nižší vrcholy, zde již v rámci Šumavského předhůří, byly zjevně nuceny spokojit se o víkendu s pouhým deštěm.

Kdyby k tomu pak člověk označil dnešní počasí známým souslovím „nic moc“, určitě by se zásadně nespletl, …

… nicméně i za takových situací bývá nač se z Boubína dívat, …

… nemluvě o tom, že vždy může nastat i překvapivá proměna.

Zpravidla se o ni postará sluníčko, …

… ani dnes tomu nebylo jinak. K překvapivým situacím náleželo i náhlé vysvobození Velkého Javoru, do poslední chvilky zahaleného hustou oblačností.

Východní strana opět nabídla působivé krepuskulární paprsky, …

… za jejichž asistence vznikaly výjevy místy bezmála dramatické, …

… jindy pak pro změnu s nádechem zvláštní zasněnosti.

Ale je čas na slíbený čerstvý víkendový sníh. Ten, pravda, dole v podboubínských lesích připomínal spíše jemný průsvitný poprašek moučkového cukru na jablečném závinu, ale na vrcholu vytvořil pro změnu půlcentimetrový přírůstek, což je s ohledem na celkové srážkové aktivity zatím asi maximální možný výkon. Není zkrátka rok jako rok, ani zbývající únorové vyhlídky nevypadají z hlediska sněhu slibně.

16.února:

Zatažená a co chvíli mrholivá neděle opět svádí ke vzpomínce, která by snad i z prvního pohledu zavoněla exotikou dálek, …

… nebýt toho, že se jedná o detail hromady nahrnutého loňského sněhu, s úsměvem odtávajícího na jednom školním dvoře.

15.února:

Celodenní slunečno je jistě vítané … ale přece jen by bylo lepší, kdybychom k němu v půli února mohli mít na základě lidového rčení jistotu, že všechna “ … pole sílí“. Takhle však sílila konkrétně před čtyřmi lety.

14.února:

Nevyjdou-li meteorologické předpovědi naprázdno, měl by nás o víkendu očekávat sněhový příděl, …

… těžko však v daném okamžiku předvídat, jak vydatný.

Na Boubíně se již dnešního rána ohlásil jeho předvoj, když v dvoustupňovém mrazíku …

… začala zprvu poletovat, po chvilce pak poměrně hustě padat drobná bílá krupice.

Ta však vedle toho, co se v rychlém sledu odehrávalo na obloze po celém obzoru, …

… prakticky vůbec nepoutala pozornost.

Sluníčko by zprvu patrně nikdo nečekal, …

… a přesto dokázalo dokonale využít situace, …

… která mu na první pohled vůbec nebyla příznivě nakloněna, …

… a protáhlo se k nám …

… každou ze skulin, kolik jich jen mezi hustou oblačností našlo.

Postupně tak z toho vzešla úchvatná hra krepuskulárních paprsků, …

… trvající zhruba dvacet minut, …

… nežli se sluníčko definitivně probojovalo nad postupně roztrhané mraky, …

… aby nám uchystalo krásně vydařený pátek, jímž se půlí letošní únor.

13.února:

Osada Libínské Sedlo (dříve Fefry) se může právem pyšnit půvabným gotickým, později barokně přestavěným kostelíkem sv. Anny, …

… ovšem, jak už to bývá, nevyhnula se ani stavbám, které pro změnu jinak malebnou krajinu poměrně výrazně hyzdí. Naštěstí lze předstírat, že je nevidíme, a plně se věnovat zajímavému netradičnímu pohledu na dva šumavské bratry – Bobík a Boubín, kdy prvně jmenovaný, ač o 98 m nižší, působí naopak dojmem vyššího a celkově masivnějšího. Celá odtud pozorovaná dvojice ostatně budí zdání, že si tu naši velikáni kompletně prohodili místa.

Boubín se však každopádně prozradí přinejmenším rozhlednou.

12.února:

Meteorologický radar dnes ukazuje výraznou srážkovou aktivitu na východě naší země, …

… což pohled z Boubína vstříc sluníčku od samého rána jedině potvrzoval.

S ohledem na třístupňový mrazík a ledový vítr, který se mimochodem staral o půvabné variace nejrozmanitějších oblačných seskupení, pak jistě není daleko realitě odhad, …

… že Moravané se dočkali přímo sněhového přídělu.

11.února:

Za podobnými výjevy se stále musíme letos oproti stejnému času loňského roku vypravit podstatně výše …

10.února:

Další únorový týden započal ve znamení chladna a bezvětří. Leckde zaznamenali až sedmistupňový mrazík, Boubín však byl milosrdnější – pouhé dva stupně pod nulou a k nim zajímavá podívaná do zvláštně uskupených oblak.

Temelínské páry jako by dnes skládaly uctivou poklonu, …

… a také bylo čemu – v ústrety jim nad čerstvě vyšlým sluníčkem vzlétl ze samých cirrů utkaný bájný pták.

Jinak ovšem celkové ladění krajiny víceméně připomínalo sobotu, …

… a to doslova v bleděmodrém.

Přece jen se však najde něco nového – za noc stačil připadnout zhruba centimetr sněhu.

9.února:

Chvilkové drobné poletování sněhových vloček příliš mnoho zimní nálady nepřineslo, takže celá neděle se nesla v duchu návaznosti na sobotní nevýrazno … teprve večer přinesl citelnější ochlazení a s ním nad náhle roztrhanou oblačností i měsíční záři.

8.února:

Jako by se nám tu opět hlásila změna počasí, …

… ponořila se dnes krajina, osvobozená od inverze, …

… do celkem poklidného zádumčiva, provázeného třemi stupni nad nulou.

Pocit předjaří však dané době přece jen nenáleží …

… a pod vlivem nepřirozeného sucha v šumavských lesích se vkrádá obava, zda letošní rok bude provázen dostatkem vody.

7.února:

Pro dnešní dopoledne se všechny meteorologické servery shodly na pěkném, teplém slunečném počasí. Nemýlily se. Boubínský vrchol si spokojeně užíval pěti stupňů nad nulou za zcela únosného větru … pohledy všemi směry, zejména pak alpským, předčily všechna očekávání.

Dokonalé kulisy pro impozantní východ Slunce, …

… a to nejen na příslušné straně, …

… mohly už jen samy o sobě uspokojit laického pozorovatele i odborníka.

Samotný východ pak, jako vždy za podobných podmínek, nezklamal, …

… stejně jako alpské proměny …

… v závislosti na stoupajícím a sílícím sluníčku.

Ani obrat o sto osmdesát stupňů …

… z hlediska možnosti úžasných zážitků neselhal.

Zkrátka opět další z nanejvýš vydařených boubínských úsvitů … ALE …

… snad se tu probudilo letité uspávané svědomí vůči opomíjenému sourozenci.

Tolikrát už zde figuroval mimo jiné i pohled k Bobíku, pro leckteré turisty ve srovnání s Boubínem snad i nezajímavému (z hlediska výsledného dopadu na přírodu by ovšem, jak vyplyne dále, právě onen poměrný nezájem zasluhoval díkůvzdání), neboť nemajícímu rozhlednu, …

… která by mohla nabídnout cokoli z toho, co je k vidění třeba zrovna o tři snímky výše. Ano, tady k rozhledu do dáli skutečně slouží jen několik přírodou vytvořených mezer v bohatém smrkovém porostu – ale například touto se nám dnes ukázaly na obzoru i Brdy.

Také pohled směrem od vrcholového kamene míří do vnitrozemí …

… a našli bychom i mnohá další pozorovací místa, dávající nám mimo jiné příležitost k ověření vlastních schopností rozpoznat, kterýže kout naší vlasti, či případně zemí našich sousedů, jsme spatřili. V té souvislosti se pak nabízí především žhavá otázka, jak je tomu s viditelností Boubína. Odpověď vyžaduje velmi pozorné hledání, ale poctivá snaha je nakonec korunována úspěchem.

Nutno však dodat, že ten by bez možností, jaké nabízí náležitá fotografická technika (či alespoň dobrý dalekohled), zdaleka nebyl tak výrazný, jako když se zásluhou výše řečeného nabízí i pohled na boubínskou rozhledu, z níž sem lze dorazit po zhruba stominutovém pochodu, zahrnujícím dvojí přechod ohrady boubínské obory a okořeněném slušným závěrečným stoupáním.

Krom jiného si tu pak člověk okamžitě uvědomí, jakou daň platí právě Boubín za nesrovnatelně větší turistickou návštěvnost, …

… a současně dá za pravdu všem, kdož kdy prohlásili, že atmosféra zdejšího skalnatého vrcholu působí tajemněji.

Ano, lidské zásahy, včetně těch neblahých, jsou na této kouzelné hoře skutečně naštěstí minimální a ponechávají jí tak dokonalý prostor pro volný, nespoutaný život.

Nemalé překvapení pak přináší i sestup tzv. Kubrnskou cestou – ještě dříve, nežli tato klesne k Zátoňské hoře, nabídne takovýto pohled, v němž za situace, jakou byla už od samého rána dnešní, nescházejí ani Alpy.

6.února:

Dosavadní zimní vývoj občas láká k zjištění, jak jsou na tom v daném ohledu jinde, třeba mimo geografický rámec Šumavy a v každém případě poměrně daleko od Vimperka … ale nakonec i zde, na břehu částečně zamrzlého Munického rybníka, lze vystopovat právě vimperskou vazbu. Plných dvě stě dvacet osm let totiž bylo naše město součástí schwarzenberského panství … a cesta po hrázi zmíněného rybníka vede k loveckému zámečku Ohrada u Hluboké, jejž dali postavit první majitelé Vimperka ze jmenovaného rodu, mj. náruživí lovci – kníže Adam František ze Schwarzenberku a jeho manželka, kněžna Eleonora Amálie, rozená z Lobkovic. O obou se lze více dočíst zde: http://www.vimperk.eu/index.php/vimperk/104-historie-obce/378-natrikrat-pohrbeny-vevoda

5.února:

Občas je zkrátka nutno smířit se s tím, že některé městské partie budeme hledat jen velmi obtížně, pakliže vůbec budou k nalezení …

4.února:

Již včerejší večer dával velkou naději, že první únorové úterý se (někde) stane krásným slunečným dnem.

Vše po delší době započalo opět zajímavým teplotním rozdílem – sedmistupňový vimperský mrazík byl doplněn do výsledné osmičky jedním stupněm nad nulou, naměřeným na vrcholu Boubína.

Inverzní hladina zjevně v průběhu noci klesala a dokonale čistý obzor tak zase jednou uchystal sluníčku dokonalé podmínky, …

… jejichž zásluhou se objevilo na své startovní čáře již v 7:24 .

Bylo by nanejvýš divným, kdyby se za tak ideálních okolností …

… nedal na svém známém místě spatřit Klosterwappen. Samozřejmě tu také, byť v mlhavém obrysu, nescházel, …

… o krásně čistých rakouských Alpách nemluvě.

Krajina pod Libínem se dnes směrem k Boubínu z velké části zbaví mlhy, …

… což však nelze stejnou měrou předpokládat na vimperském směru.

Zde momentálně tvoří jakési pomyslné rozhraní oblast kolem Mářského vrchu, …

… kde se už na první pohled nezapře jednoznačná nadvláda mrazíku, kouzlícího tu půvabné zimní náladové obrázky.

Ale člověk má ze všeho spatřeného stále převažující pocit, že během jediné cesty na Boubín i zpět prochází více ročními obdobími … svědčí o tom mimo jiné proměny bučin nad Basumskými lukami – jednou zářících charakteristickým zbarvením opadaného listí, vkrátku pro změnu lehce pocukrovaného, až konečně ukrytého pod čerstvým bílým příkrovem … to vše v neustálém, ba chtělo by se říci překotném koloběhu rozmarů této vrtkavé zimy.

Také les nad Kubovkou byl ještě včerejšího podvečera pohádkově přikrášlen bohatou námrazou. Sluníčko zkrátka nezapře stále větší sílu, …

… ale co dnes vzkáže Vimperským, není vůbec jednoznačnou záležitostí. Jak napověděl pohled shora, nad naším městem se, byť v řidší podobě, stále přelévala mlha. Buďme však rádi za každý náznak zlepšení – a dnešek jej jistě přinesl … 🙂

3.února:

Již třetí den nás v nepřetržitém sledu nutí k útěkům z kalně bílého sevření, …

… jež dnes končilo opět zhruba v deváté nadmořské stovce metrů, nad nimiž prostřednictvím svých rozptýlených zbytků …

… dalo jako vždy příležitost slunečním kouzlům.

Silný vítr dokázal částečně vyčistit příhraniční končiny, …

… zato vnitrozemí si ještě nějaký čas užije inverzního vězení.

Volba je tedy stále jasná – za sluníčkem jedině vzhůru … 🙂

2.února:

Také první únorová neděle započala ve znamení mlhy, tentokrát hustší a na rozdíl od včerejší i trvalé … úniková cesta jako vždy vedla vzhůru – tentokrát postačila výška okolo devíti set nadmořských metrů, v níž se pod Sklářským vrchem rozkládá zajímavé místo posvátného klidu, jako stvořené k odpočinku a tichému rozjímání.

Podle biblického vzoru bylo již v minulém století nazváno Getsemanskou zahradou … a je třeba tu pobýt, nechat se prostoupit jeho léčivou atmosférou, …

… v níž i nádech přemožené mlhy působí jako úžasný duševní balzám. Že tu nic nepřipomíná únor? O to přece vůbec nekráčí …

1.února:

Žádný z dosavadních jednatřiceti dnů letošního roku zatím nepředvedl v rozmezí osmi hodin, tedy pouhé třetiny svého času, tak výraznou teplotní proměnu jako první únorový. Zrána poměrně brzy uvolnil v mrznoucí mlze prostor sluníčku, …

… za což mu buďme vděčni, neboť to nebývá běžnou samozřejmostí. Jistě pak není sporu o tom, že právě zasněné souznění hřejivých paprsků s pozvolna se rozpouštějícím chladným bělostným závojem přináší možnost nejintenzivnějšího osobitého vnímání zimních krás.

A sluníčko se činilo neustále – i po poledni nacházelo přebohatý dostatek tvůrčího materiálu …

… a současně dávalo najevo svou stále vzrůstající sílu. Inu, již je znát, že se s námi oproti počátku roku vítá ráno o půlhodinku dříve a o bezmála tři čtvrtě hodiny později se večer loučí.

Ačkoli by sníh měl touto dobou nekompromisně vládnout, vysoko nad Vimperkem působil v ojedinělých zbytcích spíše jako ponížený poddaný – a není divu, nezvykle teplý, příjemně hladící vzduch by tu svědčil spíše pro konec dubna, nikoli pro začínající únor.

Najít pak stopu po zimní bělosti v lesích, jimiž se dalo kráčet bez sebemenšího pocitu chladu pouze v košili, …

… bylo docela oříškem.

Teprve v podvečer se zase únorově ochladilo a změny okolo Mářského vrchu opět začaly dávat naději zimnímu vývoji situace. Upřímně řečeno, moc si však od toho neslibujme, vše zatím nasvědčuje tomu, že i letos si zima vzájemně „poleze do zelí“ s jarem …

Fotokronika Jana Tláskala – leden 2014