Vimperk – Fotokronika Jana Tláskala – duben 2016

1 dubna, 2016
14:48

JAN TLÁSKALFotograf, muzikant, ŠumavákRozbalit rozhovorSbalit rozhovor

Neděle 12. únor 2012 21:24

ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal.

Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.

Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?

Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.

Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí?

Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .

Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?

V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.

Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?

I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce.

Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?

Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni.

Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát?

Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .

Jaký byl váš vůbec první fotoaparát?

Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant.

Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo?

Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál.

Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete?

Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku.

Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu?

Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím.

O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?

Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.

Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem?

Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa.

Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?

Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.

Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí?

V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku.

Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál?

Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení.

(red)

Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala http://obec.sumava.eu/index.php/sumava/131-fotografove/3563-jan-tlaskal

30.dubna:

Po zdárně přečkané několikadenní hibernaci je konečné vysvobození kvetoucích bylinek – zde konkrétně mokrýše střídavolistého – už nanejvýš otázkou hodin, neboť duben po neuvěřitelně pestrém průběhu, v němž nescházela bouřka ani mráz, za jaký by se nemusel stydět leden, vytáhl do finále z rukávu výrazné oteplení a krásné slunečno.

29.dubna:

Noc na poslední aprílový pátek se stala bezesporu nejmrazivější součástí pozdního zimního finále, jež nastoupilo uplynulé neděle. Neklamně to prozradila i vimperská okna, …

… na nichž si mrazík snad naposledy tohoto jara takhle zakouzlil. Teploměr mu o šesté hodině ranní přisoudil třístupňovou hodnotu, která však, jak se dalo očekávat, vzápětí začala již jen šplhat vzhůru.

Ještě včera mocně zasněžené cesty na Boubín povětšinou zase zhnědly a zblátivěly, sníh pozbyl své kyprosti, slehl se, ba místy přímo rozbředl a učinil tak chůzi zdejšími lesy načas o něco nepříjemnější. Nu a pohled k sněhoměrné tyči opět stačí bez dalších slov porovnat s předešlým.

V průběhu stoupání k vrcholu se zdálo, že by mohla zase jednou nastat výjimečná dohlednost (nescházelo ani pomyšlení na možná viditelný Klínovec a další podobně vzdálené body), ale pohled z věže odhalil, že daleký obzor se nakonec přece jen noří do lehkého oparu.

I tak toho ovšem bylo k vidění bohatě více nežli v předešlých dnech, ať už se člověk zahleděl směrem k Libínu, …

… nebo dokonale napnul zrak k odhalení skutečně jen nepatrně prosvítajících alpských štítů nalevo od Plechého …

… i na protější straně Trojmezenské hornatiny, tedy za Třístoličníkem.

Zřetelně viditelnou byla i hladina lipenské nádrže s želnavským kostelíkem o něco níže.

Zapadající sluníčko pak celou atmosféru zpestřilo pravým parheliem …

… a den, jímž, jak se zdá, započal pozvolný návrat jara na jeho právoplatný trůn, se začal za teploty, jež se na boubínské rozhledně ustálila na třech stupních nad nulou, v poklidu ukládat ke spánku.

28.dubna:

Okolo čtvrté hodiny ranní se nad Vimperkem klenula čistá hvězdná, měsíčními paprsky prozářená obloha a teploměr ukazoval jeden stupeń pod nulou. Od Korkusovky se ovšem otevřel pohled na úzký pás orografické oblačnosti, natahující se od západu po celém boubínském hřbetu až k vrcholu hory. Nebylo tedy radno otálet s fotografováním, neboť cíl cesty se mohl s nemalou pravděpodobností ukrývat v mlze, jež by jakýkoli úlovek spolehlivě znemožnila. Vyhlídka v půli úbočí ještě nabízela rudnoucí pás východního obzoru, přes nějž však chvílemi již proplouvaly temné mlžné cáry.

V nepatrně světlejší podobě se pak přihlásily i ve výši vyhlídkové plošiny rozhledny, ale výrazný jihozápadní vítr je dokázal trhat do té míry, že v pravý okamžik (přesně v 5:42) propustily vycházející sluníčko. Následující snímky tak přinášejí vše, co se dále dělo během příští necelé půlhodinky, …

… nesoucí se v duchu zápasu o to, kdo se stane vládcem oblohy.

Navzdory velmi slibným okamžikům, v nichž se zdálo být na dosah sluneční vítězství, …

… se nakonec přece jen ručička pomyslných vah ….

… přiklonila na delší dobu k mlze. Nikterak to však neubralo na náladě ptáčkům, …

… kteří i přes šestistupňový mrazík švitořili ze všech stran ostošest.

Chtělo by se napsat, že ve chvíli, kdy na dveře klepe lásky čas, není tohle zrovna typické vzezření rozhledny, ale nezapomínejme, že se nacházíme na Šumavě 🙂 .

Ani sněhoměrná tyč, v minulém týdnu již zcela uprostřed čerstvě rašící trávy, určitě po zkušenostech z mnoha uplynulých let nepomýšlela na odpočinek, takže nebyla překvapena, když ji odspodu polechtalo nových dvacet centimetrů sněhu.

Máme to už zkrátka v tom našem koutě světa takový obyčej, že pro atmosféru, jakou zpravidla zoufale postrádáme o vánočních svátcích, si chodíváme pár dní před prvním májem, …

… ba občas i přímo v onom již vzpomenutém lásky čase 🙂 .

27.dubna:

Sněhové přeháňky postupně ubraly na intenzitě i četnosti …

… a oproti včerejšku tak uvolnily mnohem více prostoru sluníčku. Směrem k víkendu by se tato tendence měla ještě dále zlepšovat, byť není vyloučeno, že se po letech můžeme dočkat třeba jen symbolického prvomájového sněhu.

26.dubna:

Poslední dubnové úterý a středa se mají stát z hlediska počasí nejnepříznivějšími dny, v nichž budou kulminovat srážkové aktivity. Prognóza, že na Šumavě v tom čase připadne až čtvrt metru nového sněhu, se nicméně dozajista může týkat jen vrcholů typu Boubína, Plechého, Luzného , Roklanů a dalších podobných lokalit, v nižších polohách (počínaje Vimperkem) se dočkáme spíše sněhu mokrého, takřka ihned tajícího, či ještě pravděpodobněji povětšinou prostého deště. Nic z toho nás však jistě nemusí odradit od výletů, obzvláště chceme-li zažít nefalšovanou „klostermannovskou“ atmosféru. A není k tomu ani nutno prchat do odlehlých samot daleko od civilizace. Úžasné konfrontace legitimního jara s vetřelkyní zimou se dočkáme třeba na Pustém hrádku, plnícím ve svých dobách podobnou úlohu ve prospěch hradu Kašperku, jakou plnil ve Vimperku Haselburg – totiž střežit co předsunutá bašta zranitelné, neboť výše nežli samotný hrad položené terénní místo. Scenérií, jaká se tu nabídla dnešního zataženého rána, by bezpochyb nepohrdl žádný z romantických krajinářů 19. století.

Do mokrého chumelení se tu a tam dokázalo prosadit i sluníčko, …

… takže pohled z Pustého hrádku na samotný Kašperk se střídavě proměňoval …

… v závislosti na velikosti oblačných trhlin a síle větru, který je tvořil.

Náležitá trpělivost pak byla odměněna i občasným protržením mlhy nad krajinou v dáli za hradem. Tohle místo zkrátka nezklame ani za sebehoršího počasí, vždy má v zásobě zajímavé zážitky 🙂 .

25.dubna:

Ve svém závěru se tedy apríl skutečně rozhodl poskytnout jakýsi pozdní nastavený čas zimě, …

… což je ovšem nejmarkantnější jedině ve vyšších polohách, kde se teplota ještě udrží na hranici zaručující čerstvému sněhu, jemuž počínaje druhou třetinou právě dohasínajícího měsíce již i tyto partie téměř odvykly, potřebnou trvanlivost.

Ani Johnův kámen už možná nečekal, že v průběhu jara ještě takhle zbělá.

Dnešní podvečerní cesta na Boubín však měla vedle průzkumu zdejší sněhové situace (pro puntičkáře charakterizované v průměru třemi naměřenými centimetry nové vrstvy) přinést především zajímavý náhled do nitra sněhové přeháňky, jakých za poslední dva dny nižší polohy zažily bezpočet. Již kousek pod vrcholem bylo dobře pozorovatelné, jaká změna se tu od západu chystá.

Na věži pak stačilo zahledět se kamkoli v úseku od jihu k západu – třeba k Trojmezenské hornatině … a za chvilku člověk musel mhouřit oči před stále sílícím přívalem sněhových vloček, …

… jichž se ostatně co nevidět zjevně dočká i Vimperk.

Ušetřeno nezůstane ani zatím stále čisté, jen bohatou oblačností shůry střežené vnitrozemí, neboť právě ono je cílovým směrem, jímž se vše, co bude vzápětí následovat, valí.

A tak už jen pro úplnost dodejme, že teplota tu sestoupila na pět stupňů pod nulou a vítr jí dodával pocitově větší říz. Z tohoto hlediska by popsaná situace určitě více nežli konci dubna slušela třeba lednu.

Celá sněhová přeháňka, jak ji zachycují snímky, trvala zhruba dvanáct minut, …

… zahrnujících samozřejmě i pozvolné modrání oblohy …

… v závislosti na posouvání hlavního dění do již vzpomenutého vnitrozemí.

Jen patřičná atmosférická vlhkost scházela jinak ideálním podmínkám pro vytvoření sluneční glorioly. Vše ostatní – tj. potřebná promítací plocha a zcela volné, náležitě silné sluneční paprsky – se dostavilo.

Za chvilku se vynoří dosud zakrytá Trojmezenská hornatina, …

… stejně jako Bobík a Solovec nabydou opět svých obvykle ostrých obrysů.

Sněhu je pochopitelně více na zemi nežli ve větvích okolních smrčin, kde jej může sluníčko snáze redukovat.

V této chvíli už vše jen doznívá …

… a celková situace zase jednou spěje k vydařeným západovým scenériím.

Jen na východní straně je právě zcela zřetelně vidět, kde všude ještě obstojně chumelí, …

… což už jen pro vychutnání úžasné hry tvarů a barev stojí za přiblížení.

Nadcházející noc má ještě dostatek zásob k dalšímu sněžení, ale zítřejší ráno možná nevylučuje kouzelné sluneční hry.

24.dubna:

Bylo předem očekáváno, že letos si svatý Jiří prohodí službu s Martinem, …

… a tak člověka tohoto rána, …

… přesně týden před prvomájovou nedělí, …

… napadne jedině tolik, …

… že by rád viděl hada či štíra, …

… kterému by se dnes chtělo vylézat.

23.dubna:

Čtvrtá aprílová sobotní noc patrně nechá měřící přístroje meteorologů zase jednou řádně proběhnout … 🙂

22.dubna:

Pokud dnešního večera na Boubíně něco svědčilo pro nadcházejcí srážkové aktivity s avizovaným ochlazením, nebyla to jistě stávající pětistupňová teplota, nýbrž jen houstnoucí temná oblačnost na západě …

… a zastřený zbytek celého obzoru.

Kontrast barevných odstínů tu byl zprvu skutečně značný, …

… ale sotva zapadlo sluníčko, celá obloha se náhle vyvážila …

… do jednotného ladění. Jen zatažení obzoru nepovolilo …

… a mračna všehovšudy mírně pozměnila své tvary. Víkend nás asi skutečně nepotěší pěkným počasím.

21.dubna:

Podle předpovědí dnes mělo být na Boubíně chladněji nežli v nižších partiích, tedy např. i ve Vimperku. Měsíc, který už zítřejšího rána vstoupí do fáze úplňku, byl však za úsvitu svědkem poněkud jiné reality: teploty v obou jmenovaných lokalitách se vzácně shodovaly, a to (z boubínského pohledu opět) na rovné nule.

Nežli téměř dokonalý měsíční kotouč zapadl (mimochodem skoro v půli vzdálenosti mezi Luzným a Roklany), …

… stihl se ještě pozdravit s vycházejícím sluníčkem.

Z oparu, jenž s největší intenzitou pokrýval severní obzor, ale rozprostíral se prakticky v plném rozsahu celého horizontu, náhle začaly vystupovat alpské siluety – napřed ve známém údolí mezi Smrčinou a Plechým …

… a vzápětí i za Třístoličníkem, kde navíc sluníčko neprodleně započalo s barvením ledovců a zasněžených vysokohorských ploch.

Je-li však řeč o sněhu, zdá se, že i na šumavských příhraničních vrcholech mu zvolna začíná odzvánět. Třeba zrovna Luzný sice na dálku ještě působí dojmem přežívající zimy, ale sotva si jej trochu přitáhneme, hravě zjistíme, že v už jen domněle celistvých bílých plochách naopak nabývají vrchu stále větší tmavé trhliny.

Totéž je možno říci o Roklanech …

… a stejně tak o Velkém Javoru, který už – snad jen vyjma ohlašované studené vlny koncem nadcházejícího víkendu – také zjevně dlouho neodolá vítěznému nástupu jara.

Alpy dnes víceméně nebyly za dané situace čekány, opět jsou překvapením, …

… a proto i hlavním fotografickým magnetem. Přinejmenším jejich barevné proměny slibují mnohé, …

… neboť stále více prosluněnou krajinu …

… přece jen ještě nějakou chvíli neopustí tu hustší, tu jemnější opar.

Navíc je pak nutno plně si užít dohlednosti, jaká se vbrzku na delší čas stane vzácností.

20.dubna:

Chladno, ale slunečno – tedy počasí jistě přijatelnější nežli zataženo a deštivo.

19.dubna:

Nejradostnějším zážitkem dnešního výstupu na Boubín se stalo setkání s prvními statečnými dřípatkami. Ještě v sobotu tady po nich totiž nebylo ani vidu, …

… takže zjevně vykvetly navzdory ochlazení, obnášejícímu stále ještě i slušné mrazíky.

Však ani zapadající sluníčko toho příliš nenamluvilo – tento výjev je vším, co mu bylo v uvedeném čase dáno předvést.

Ano … a samozřejmě lehké barvení oblačnosti, …

… která jako by slibovala zatáhnout celou oblohu.

Teplota tu zase jednou stála na rovné nule a pohledy směrem k Luznému …

… či Roklanům, tedy v obou a mnoha dalších případech na přetrvávající sněhovou pokrývku, opravňovaly k domněnce, že právě tam je s nemalou pravděpodobností ještě chladněji. Čím dál více však půjde už jen o záležitost jiter a večerů – přes den zkrátka se stále větší silou kraluje sluníčko 🙂 .

18.dubna:

Sotva trochu z nejhoršího oschly chodníky, …

… mladá pěnkavka ve chvilce mezi ustavičným prozpěvováním hledá něco na zub.

17.dubna:

Jako první zasvítily v čerstvém jarním trávníku … a teď je řádně popotáhl ke sluníčku vleklý déšť.

16.dubna:

Oproti Vimperku, kde na počátku druhé půle dubna teplota vystoupila na necelých osmnáct stupňů, nabídl Boubín …

… jen třetinu, tedy šest stupňů.

Se sněhem se až na drobné výjimky rozloučil, …

… ale potřebnou vláhou bude, jak se zdá, obdarováván i nadále, s nemalou pravděpodobností hned zítra.

Zapadající sluníčko se opět postaralo o překvapení, když nečekaně povytáhlo z poctivého oparu jinak neviditelné siluety Alp.

Být o něco tepleji, nikoho by asi neudivila další případná bouřka, ale v nejbližších dnech se jí dle všeho nedočkáme.

15.dubna:

Ještě v okamžiku svého západu krájelo sluníčko temná mračna nad zámkem ohnivým nožem …

14.dubna:

V tradičním čase svého rozkvětu nás zlatý déšť mimo jiné přesvědčuje, že i jemu byla dána úžasná sebezáchovná schopnost uchytit se prakticky všude.

13.dubna:

Již odpolední obloha, třebaže nebylo nijak přílišné horko, opravňovala charakterem své oblačnosti k úvahám o možné první dubnové bouřce. Ta si pak jen počkala na večerní hodiny …

… a skutečně se poměrně slušnou silou přihlásila.

12.dubna:

Počasí opět usedá na houpačku, dnes z té příjemnější, neboť slunečné strany.

11.dubna:

Ranní zima mu dozajista nevadila, ostatně už nepotrvá dlouho – začíná se oteplovat.

10.dubna:

Dalo se předpokládat, že co dole ve Vimperku nazýváme dešťovými kapkami, mělo tady v posledních dnech prakticky stále podobu sněhových vloček. Opět lze vyzvat k srovnání – tentokráte se snímkem z pátého dubna, jehož prostřednictvím zjistíme, že bílá pokrývka se sice načas znovu rozprostřela po místech, která již dříve opustila, ale tyč přesto vykazuje další pokles původní slehlé bílé vrstvy.

Ještě před hodinou tu panovalo krásné slunečno, teď ovšem přišla na řadu čerstvá hustá čepice, …

… okořeněná rovným bodem mrazu. V porovnání s Vimperkem představuje Boubín v daném ohledu citelný kontrast, avšak každopádně již se současným příslibem celkového zlepšování počasí.

9.dubna:

Ke slovu se opět hlásí sluníčko, ale v takovéto podobě zatím jedině ve vyšších polohách, kde se navíc můžeme setkat se zajímavou konfrontací pozůstatků zimy s čerstvou květenou, již každý jistě na první pohled hravě identifikuje.

8.dubna:

Zrána mlžno a celodenní deštivo – tak zní stručná charakteristika druhého dubnového pátku.

7.dubna:

Skutečně se ochlazuje, zjevně nám bude popřáno další vláhy, ale jistě už nikoli v bílém provedení …

6.dubna:

Letos odolal touze rozkvést jako jindy co nejdříve, často ještě do sněhu – snad chtěl, aby každá z jeho devíti sil byla co nejmocnější …

5.dubna:

O tom, co znamenají pouhé dva příjemně teplé dny pro poslední zbytky sněhu, nejlépe vypovídá porovnání dnešního snímku sněhoměrné tyče s podobným z uplynulé neděle. Internetové zvěsti však hovoří o následném ochlazení, ba dalším sněžení.

Nacházíme se sice v měsíci „aprílového počasí“, v jehož rámci je možné všechno, ale i tak jistě nebude od věci brát výše zmíněné prognózy a zejména pak doprovodné ilustrační snímky sněhových metelic s rezervou. Podvečerní boubínský vzduch ovšem byl skutečně provoněn příští vláhou, …

… teplota se držela podobně jako předevčírem na třinácti stupních, z nichž v okamžiku neviditelného slunečního západu o jeden slevila.

Zadumanost krajiny je nicméně jen optického charakteru – snímek nepřenese soustavné bohaté štěbetání nejrozmanitějšího ptactva ani čilý rej drobných mušek kolem rozhledny.

Nějaká změna se tu jistě chystá, …

…. ale zda půjde přímo o předpovídaný teplotní šok (z dnešních dvaadvaceti stupňů kamsi blíže k nule by to byl pořádný sešup), uvidíme až zítřejšího rána.

4.dubna:

První dubnové pondělí přineslo vedle ještě výraznějšího oteplení též oblaka, …

… za jaká by se nemusely stydět ani letní měsíce.

3.dubna:

Až na takovéto a podobné bělající se ostrůvky jsou již boubínské cesty zcela prosté sněhu, což prakticky platí i o samotném vrcholu hory.

Tím pádem je také právě teď nejmarkantněji vidět, jak byly průběžné údaje sněhoměrné tyče (nacházející se poblíže cesty od Johnova kamene směrem k vrcholu) ve skutečnosti zkreslené a zavádějící – dvaceticentimetrová hloubka je tu již dávno vyjma zobrazené zlomkové lokality minulostí.

Krajina v jemném pastelovém oparu naplno dýchá jarem a zdá se, …

… že jí zbývá všehovšudy jediné: rozkvést.

Vnitrozemí se na zastřeném obzoru modrá, …

… což sice nelze říci o protilehlém směru, ale právě ten pro změnu přináší za dané situace nečekané překvapení – viditelné, zdola i shora do mlhy ponořené torzo důvěrně známého alpského pásu.

Zapadající sluníčko vstupuje do hry i svébytně tvarovaným pravým parheliem …

… a vše, o čem tu dosud byla řeč, se děje za velmi příjemné třináctistupňové teploty.

Když už se zdá, že sluníčko se opět jednou rozloučí jen změnou večerních barev oblohy, …

… přichází další náhlé, tím však příjemnější překvapení. První dubnová neděle se nakonec přece jen neuloží ke spánku, aniž by spatřila alespoň zlomek sluneční pouti za obzor.

2.dubna:

Pokud by aprílové počasí pokračovalo i nadále ve stejném duchu jako dnes, …

… kdy teplota opět slibně přeskočila desetistupňovou hranici, nikdo by se jistě nezlobil 🙂 .

1.dubna:

Duben se přihlásil výrazným ochlazením spolu s hustou ranní a o něco řidší celodenní mlhou, což ovšem nikterak nebránilo jaru, aby se podle chuti rozvíjelo.