Vimperk – Fotokronika Jana Tláskala – květen 2016

1 června, 2016
00:00

JAN TLÁSKALFotograf, muzikant, ŠumavákRozbalit rozhovorSbalit rozhovor

Neděle 12. únor 2012 21:24

ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal.

Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.

Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?

Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.

Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí?

Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .

Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?

V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.

Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?

I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce.

Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?

Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni.

Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát?

Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .

Jaký byl váš vůbec první fotoaparát?

Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant.

Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo?

Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál.

Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete?

Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku.

Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu?

Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím.

O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?

Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.

Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem?

Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa.

Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?

Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.

Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí?

V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku.

Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál?

Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení.

(red)

Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala http://obec.sumava.eu/index.php/sumava/131-fotografove/3563-jan-tlaskal

31.května:

Nakonec tedy letošní máj opouští scénu převážně v plačtivém duchu, jehož přirozeným následkem je i poté, co déšť ustal a přece jen nabídl poslední slovo sluníčku, zamlžená špička Boubína.

I taková situace však má svá pozitiva – zde konkrétně v další možnosti setkání se sluneční korónou.

Zdola se vše zákonitě musí jevit jako víceméně nepatrná symbolická čepička, …

… neboť i zde občas shora prosvitnou kousky modré oblohy, prozrazující se už i v zabarvení samotné mlhy.

Již delší dobu tu probíhá potřebná rekonstrukce dřevěných schodů a cesty k rozhledně, …

… ale na zprovoznění zbrusu nového díla si turisté ještě nějaký čas počkají.

Kratší úseky chodníků po vrcholu hory jsou sice hotové, …

… ale na opravu dosud čeká zábradlí.

Poslední májové pohledy z věže probíhaly za všehovšudy devítistupňové teploty a silnějšího větru, který tentokrát pozoruhodně střídal svůj směr mezi západem a severem.

Chvílemi tak odkrýval obrysy známých krajinných partií …

… a vrcholem jeho snahy co možná nejvíce potrhat zmíněnou symbolickou čepičku bylo toto částečné nahlédnutí do sluníčkem ozářeného vnitrozemí.

30.května:

Meteorologické předpovědi sice kreslily ještě i na dnešek k sluníčku a obláčkům též blesky, ale realita ukázala, že ty se Šumavy už netýkají. Tím více však bylo obláčků, …

… a to všech velikostí, tvarů i barev. Právě o ně půjde v dnešním dílu fotokroniky nejvíce, neboť podívanou, jakou nabídl večerní Boubín, nelze opatřit mírnějším přívlastkem nežli velkolepou. Opět se pak na ní (za téže teploty jako včera, tj. třináctistupňové) společně podíleli dva hlavní aktéři – sluníčko a vítr.

Ten se tentokrát otočil, vál od západu a po obloze bohatě rozprostřená mračna víceméně jen lehce čechral. Sluneční paprsky si tak občas musely razit cestu mezerami mezi vodorovnými oblačnými pásy, …

… což mělo za následek takováto a podobná promítání zajímavých světelných kontrastů na krajinu. Zde se například díváme na stín Boubína v těsném sousedství Solovce, nad čímž lze zahlédnout jemněji vykreslené stíny mraků spodního okraje pásu zasahujícího až ke Kleti, Chlumu a na obzoru k Novohradským horám.

Navzdory veškerému dění na obloze a současně velmi jemnému postřehnutelnému oparu panovala výborná, ba, jak se ukáže o šest snímků dále, přímo excelentní dohlednost. Nepřekvapující samozřejmostí byl dobře viditelný Luzný a Roklany, …

… temelínská elektrárna a její podíl na vnitrozemské oblačnosti, …

… či brilantně nasvícená a prokreslená okrajová čtvrť Českých Budějovic včetně přilehlých rybníků.

Oko však pochopitelně mířilo především vzhůru, …

… kde se odehrávala nejfantastičtější barevná podívaná, …

… chvílemi v závislosti na momentální etapě sluneční pouti navozující i dojem, že by se nakonec přece jen po nějakém čase mohlo ještě zablýsknout.

Zlatý (a to z hlediska vybarvení i doslova) hřeb se ovšem nacházel přece jen na zemi. Pohled k severnímu obzoru totiž dosáhl vlevo až na 170,4 km vzdušnou čarou od Boubína vzdálený Božídarský Špičák /1115 m n.m./ a uprostřed na mírně bližší (konkrétně 167,7 km) Klínovec, nejvyšší vrchol Krušných Hor a současně celého Karlovarského a Ústeckého kraje. Dosaženou hodnotou 1244 m n.m. je přesně o dvacet nadmořských metrů nižší nežli Bobík. Mezi oběma dalekými vrcholy můžeme ještě blíže k Božídarskému Špičáku snadno identifikovat Vysokou pláň /890 m n.m., 145,8 km/ a napravo nejblíže Klínovci Vysokou horu /871 m n.m., 142,9 km/. Výraznějším obzorovým bodem je pak ještě dále vpravo Hradiště /934 m n.m., 145,2 km/, nejvyšší vrchol Doupovských hor.

Po této lahůdce už následovalo jen poklidné vychutnávání všeho, čím zapadající sluníčko ještě vyšperkovalo dění na obloze i pod ní.

Pozorné oko jistě nepřehlédne, že k stále delšímu a temnějšímu bouínskému stínu se sbíhají antikrepuskulární paprsky.

Shluky ohnivě probarvených altocumulů zajisté poutaly zrak i na mnoha jiných pozorovacích stanovištích.

Finální podoba oblohy pak vedla k pomyšlení, že případný blesk odněkud zdáli by skutečně nepřekvapil. Ale žádný se nekonal.

29.května:

Závěr května je skutečně bouřkový a Šumavě se v porovnání s jinými končinami naší vlasti již poněkolikáté dostává výsady bezeškodnosti. Dnešní večerní výstup na Boubín nabídl k spatření dva překrásné cumulonimby ve fázi zvané incus, tedy s typickou bouřkovou kovadlinou. Výraznější z nich se nacházel nad Bobíkem, …

… střídavě ovšem stíněn vším, co s sebou hnalo silné východní proudění. Ve vzduchu panovalo typické dusno, ale teplota postupně klesla z devatenácti na třináct stupňů nad nulou.

Vlivem větru kovadlina úžasně měnila svou povrchovou strukturu, o variace barevného tónování se pak pro změnu zasloužilo neviditelné klesající sluníčko.

Ani další oblačnost se co do působivých fantastických tvarů nedávala zahanbit.

Zůstávalo jen otázkou času, kdy poprvé zahřmí …

… a zaprší. Bouřková centra se sice nacházela o něco dále na jihovýchodní a jižní straně, ale zatím vyčkávající déšť mohl krom boubínských lesů velmi slušně zasáhnout třeba i Vimperk.

Druhá, jižněji situovaná a po celou dobu mnohem méně viditelná kovadlina nepodržela svůj původní charakteristický tvar, neboť vítr ji po okrajích neustále třepil, …

… zatímco altocumuly nad ukrytou Trojmezenskou hornatinou modeloval do čočkovitých tvarů zvaných lenticularis. Jeden takový působil dojmem, jako by tu hlubiny nebeského oceánu brázdil legendární Nautilus kapitána Nema.

Za postupného stále silnějšího tmavnutí jihovýchodního obzoru bylo už jen otázkou minut, kdy se poprvé v dáli zableskne, …

… ale v daných světelných podmínkách se ukázalo z hlediska fotografického úlovku jistějším zvolit raději videosekvenci a z ní následně vytáhnout, byť s vědomím poklesu výsledné kvality, příslušný snímek. Blesky začaly zvolna přidávat na četnosti, přibližovaly se, a jelikož vesměs šlo o výboje z oblaků do země, vzrůstalo i kouzlo zvukového doprovodu, v těchto případech vždy obecně zajímavějšího, než když se blýská pouze uvnitř mraků.

28.května:

Dnešní výstup na Boubín měl být mimo jiné jakýmsi průzkumem bouřkové situace, resp. stavu oblačnosti, z níž by mohla nějaká ta bouřka vzniknout. Včerejšek se totiž z daného hlediska nevydařil – velmi slibných, na pohled typicky bouřkových mračen byl dostatek, leč Šumava nakonec vyšla naprázdno. Časné ráno poslední májové soboty na tom nic nezměnilo – jedinou „vlaštovku“ představovalo osamocené načervenalé zablesknutí ve čtvrt na pět kdesi v dáli strakonickým směrem, přičemž zahřmění vůbec nebylo slyšet. Obloha se vystrojila do temné modři, jen nad východním obzorem přeťaté rudnoucím slunečním pásem.

V takto naaranžovaném prostředí, v němž navíc teplota oproti včerejší vzrostla o další tři stupně, už skutečně scházely jen efektní blesky, ale zatím zjevně nenastal jejich čas, který dle všeho přijde spíše po poledni.

Zato zmíněný pás začal pod vlivem blížícího se sluníčka postupně sílit a měnit tvar. Další snímky, dokumentující zhruba hodinový úsek, už zajisté nepotřebují sebemenší komentář …

Po veškerém výše zachyceném předešlém dění zvítězilo na obloze sluníčko a hned uchystalo podívanou, jaká by nepřekvapila v zimních měsících, ale koncem května už rozhodně představuje vzácný bonus.

27.května:

Nelze říci, že by se snad po včerejší mlze slehla zem, neboť bělavé zbytky se ještě válejí v údolích, …

… ale krajina, po níž tu před čtyřiadvaceti hodinami nebylo ani vidu, …

… už je zase k spatření v celé své kráse.

Ranní boubínská teplota se vzácně shodla s vimperskou – v obou případech deset stupňů nad nulou.

Lze tedy očekávat velmi teplý den, …

… k odpolednímu možná i s nějakou závlahou, …

… vyhlíženou i včera neviděným Velkým Javorem.

Současně se můžeme těšit na ještě teplejší víkend, s nemalou pravděpodobností i lehce bouřlivý.

26.května:

Poslední květnový čtvrtek potvrdil předpoklad, že po deštivém počátku týdne povolí oblačné sevření okolo boubínského vrcholu, pozorovatelné ještě předešlého, byť už slunečného večera.

Ranní atmosféru (v půl páté) tu bylo možno nazvat téměř magickou – po nebi plula temná oblaka, mísila se s nižším mlžným závojem …

… a především se ukázalo, že samotný vrchol je dokonale volný, i když pohledem ze spodních partií mohl člověk lehce nabýt dojmu, že se nahoře nutně musí octnout v klasické známé čepici.

Postupně se zdálo, že k ní nakonec přece jen nebude daleko, …

… ale proudící mlha stačila mizet ve vnitrozemí a vrcholu se tak nedržela.

Teploměr zakotvil na šesti stupních nad nulou, …

… k tomu foukal jen lehký západní větřík, takže čekání na sluníčko bylo veskrze příjemným a současně velmi lákavým.

S ohledem na celkovou situaci se totiž daly očekávat známé atmosférické jevy, a to z rodiny halových i ohybových.

Sluníčko se v krátké době úspěšně probilo skrze mlžnou clonu …

… a svůj příchod skutečně zpestřilo korónou, …

… dokonce hned několikerou. Protože pak mělo nad sebou slušný pás volné oblohy, stačilo vyčkat, až zmizí mlžné příděly a na protější straně vzniknou podmínky pro gloriolu.

Ani ta na sebe skutečně nedala dlouho čekat, ke všemu pak rovněž ve více provedeních. První náleželo k jemnějším, neboť intenzita slunečních paprsků byla ještě poněkud nevyrovnaná.

Východní směr ovšem rovněž začal nabízet barevné pochoutky, nemluvě o fantastických tvarových proměnách putující oblačnosti.

Druhá gloriola už dokázala přidat na zřetelnosti …

… a dokonce našla, sama v té chvíli zákonitě slábnoucí, protějšek v další koróně. Takovou nadílku už nešlo než zařadit k občasným odměnám za věrnost naší majestátní hoře.

Spolu se sluníčkem přidal na důrazu též vítr, …

… odvál značnou část západní mlhy a odkryl orografickou oblačnost na Basumském hřebeni. Gloriola se tím ovšem nedala nikterak vyrušit, jen se dobře viditelnou barevnou intenzitou promítla právě na větrem načechrané mraky.

Současně se ještě více zvýraznil a detailněji vykreslil stín rozhledny.

Vše, o čem je tu řeč, nicméně bylo vesměs záležitostí krátkých okamžiků a situace se neustále proměňovala, …

… o čemž ale ani v Boubínu nejbližších, natož pak vzdálenějších obcích nemohl mít pod oblačnou přikrývkou nikdo ponětí.

A sluníčko zatím čarovalo stále víc, …

… zatímco vrcholy přetékající a kopírující oblaka už téměř vystřídala od západu nová, …

… takže se zdálo, že pokračovat v počítání gloriol je prakticky zbytečné. Lákavější se jevila pomyslná otázka, které ze známých šumavských vrcholů se stanou následníky Boubína v naprosté volnosti a viditelnosti.

Jako první se dočkaly vysvobození Roklany …

… a vzápětí se velmi slibně začal na protější straně nadechovat Bobík.

Již nastavil slunečním paprskům svou špičku, …

… ale od jihozápadu už se na něj valila další prehistorická obluda.

Vimperk v těch chvílích mohl nanejvýš doufat, že se vyplní předpovědi slibující přes den sluníčko.

To si zatím pro potěšení nejen své vymalovalo nad stále kratším stínem boubínské věže další dvojitou gloriolu, …

… k čemuž ještě stihlo mezerami v oblačných valech protáhnout úžasné krepuslulární paprsky.

A nezůstalo jen u nich – nadešel totiž čas, aby se napravo od slunečního kotouče zaskvělo parhelium, tedy zástupce halových jevů.

Zdálo by se, že už si tu člověk snad nemohl ničeho víc přát – dočkal se v pravém slova smyslu úrody gloriol, …

… po volných Roklanech došlo i na pozdrav Luznému … ale mimořádně velkolepé nadílce v jediném ránu ještě neměl být konec.

Náhle přišla řada i na Trojmezenskou hornatinu. Následné automatické pomyšlení na Alpy už by v kontextu všeho popsaného mohlo být považováno za krajní nevděk či neskromnost, …

… ale náležité přiblížení ukázalo, …

… že známé ledovce spolu s obrysy vrcholů skutečně za Třístoličníkem prosvítají.

Co jiného se sluší udělat za situace, kdy je v rozmezí necelých dvou hodin jediného májového rána člověku přebohatě naděleno ode všeho, nač jindy samostatně čekává celé týdny, ne-li měsíce, nežli vyslat kamsi k vyšším přírodním mocnostem slova díků …

Čím více je pak jako pokaždé nutným návrat dolů, …

… tím menší je ochota odhodlat se k němu. Ale cestu k Vimperku už hledalo i sluníčko a zítra je také den 🙂 .

25.května:

Občas nás může potkat nečekaný zážitek směřující k otázce, do jaké míry je vhodné posuzovat přírodní děje lidskými měřítky. Tyto snímky byly pořízeny chvilku poté, co na chodníku dospělá straka obecná za mohutného křiku utloukala zobákem toto bezmocné, zoufale naříkající mládě kosa černého. Vyplašena přípravou fotoaparátu ulétla. První automatickou reakcí je pochopitelně lítost, soucit s umírajícím ptáčetem a zároveň nesmiřitelná zlost na jeho vražedkyni, „potvoru jednu“(!!!).

Jenomže straka jednala pudově na základě toho, co má v sobě od přírody zakódováno. Je o ní známo, že vybírá vejce i mláďata z cizích hnízd a též se (přinejmenším podle lidových vyprávění) vyznačuje zálibou v lesklých předmětech. Tedy v lidských očích zabiják a zlodějka … jak jednoduchý a rychlý soud nad tvorem, který nebyl obdařen možností volby. Člověk ovšem ano – jen on zabíjí či krade cíleně, na základě vlastního rozhodnutí, jen on dostal dar přemýšlení, jímž pohříchu tak často pohrdá …

24.května:

Listy jestřábníku mohou detailnějším pohledem připomínat téměř kaktus. Dnes však především nezapřely pokračující deštivo a chladno, …

… nemluvě pak o rozrazilu, který po celý den odmítal rozvinout svá kvítka.

23.května:

Změna počasí byla sice očekávána, ale v tak razantním vydání, leckde zhmotněném do podoby masivního přídělu obřích krup, patrně přece jen nikoli. Vimperk každopádně zůstal nejdramatičtějších průvodních jevů ušetřen …

… a krom vydatnějšího deště si užil všehovšudy přehlídky zlověstně temných barev na obloze.

22.května:

Čtvrtá květnová neděle teplotně výrazně překonala sobotu, …

… což ještě ve večerních hodinách (konkrétně ve 20:08) potvrdil i teploměr na Boubíně. V porovnání se stavem v tentýž čas minulého týdne tu pro zajímavost máme rozdíl rovných dvaceti stupňů. Máj se tedy co do výkyvů činí takřka v aprílovém duchu.

Nazítří se ale zcela zjevně opět chystá změna počasí, ostatně ani zapadající sluníčko už nedokázalo skrze hustou clonu na obzoru poslat svůj obvyklý poslední pozdrav, …

… vykreslilo všehovšudy dva velejemné, takže bez dokonale soustředěného pohledu téměř nerozeznatelné antikrepuskulární paprsky směrem k Bobíku a samo zmizelo takřka inkognito.

Vyplatilo se však setrvat na věži ještě dalších jednadvacet minut, neboť právě tolik scházelo do východu úplňku. A ten nezklamal.

I přes obzorový opar zářil sytými barvami …

… a v poklidu zvolna stoupal …

… k své obvyklé noční nebeské pouti. Jestliže tu byla řeč o teplotě, dodejme, že poklesla na patnáct stupňů nad nulou, v kteréžto výši pak setrvala po celou dobu dalšího pozorování úplňku.

21.května:

Dnešní noci – přesně ve 23:14 – vstoupí Měsíc do fáze úplňku, tentokrát ve znamení střelce. O necelých devatenáct hodin dříve se, viděn takto z Boubína, chvílemi střídavě ukrýval za bohatou oblačnost …

… a v několika šťastných okamžicích pro změnu naplno zářil, …

… nežli definitivně zmizel.

Protější strana ostatně v tomtéž čase signalizovala, …

… že ani vycházející sluníčko tentokrát nebude hned svítit plnou silou, …

… ba že zprvu dá poměrně práci …

… vůbec je v rudnoucí, ale stále zamlžené škvíře v oblacích rozeznat.

Do plné záře …

… zbývala vlivem stále přirůstající clony …

… ještě necelá hodina, …

… avšak tradiční barevná kouzla …

… započala mnohem dříve.

Z celého obzoru se tentokrát …

… stalo nejzajímavějším úsekem okolí Temelína, …

… postupně čím dál více protkané krepuskulárními paprsky.

Zbývající partie se pro změnu začaly halit do stoupající ohřáté mlhy, i tak ovšem umožňující rozeznat některé časně zrána ještě nedostupné detaily – zde např. napravo od Kleti známé siluety Novohradských hor.

Oblačnosti se dnes zjevně nezbavíme, …

… ale každopáně si budeme převážně užívat slunečních paprsků …

… a vzrůstající teploty, konečně snad opravdu májové (ranní boubínská činila všehovšudy pět a půl stupně nad nulou).

20.května:

Počasí Šumavě opět slibuje příznivější teplotní vývoj.

19.května:

Šeříky moudře posunuly svůj čas do druhé půle května …

18.května:

Odkvétají …

17.května:

Je zajímavé sledovat, kolika barevnými odstíny prochází v rekordně krátkém čase za soumraku samotná ryze přírodní krajina, natožpak nasvícené město …

16.května:

Také pondělní ráno přineslo na mnoha šumavských místech bílé překvapení, jež dokázalo okopírovat každou škvírku mezi stromy sebehustších lesů …

15.května:

Patnáctý květen už se v lidové tradici asi nezbaví přízviska „počůraná Žofka“, ovšem letos k němu zrovna důvod nebyl. Od samého rána vítězilo na obloze sluníčko, byť občas zakrývané plující oblačností, a k tomu nadále přetrvávalo podobně jako včera značné chladno. Večerní cesta na Boubín byla zpočátku orámována teplotou pouhých osmi a půl stupně nad nulou, …

… a třebaže se v průběhu výstupu k vrcholu ukázalo, že srážky uplynulých dní tu měly i podobu ledových krup (ostatně jemnější krupky včera padaly jednu chvíli i ve Vimperku), přece jen další vývoj situace rozhodně nepatřil k automaticky očekávaným.

Mračna nejrozmanitějších barev i tvarů …

… skýtala velmi působivou podívanou, končící však okamžikem, v němž se člověk ohlédl k západu.

Mnohem poutavější pohled nabízelo vnitrozemí, jemuž na obzoru nepřehlédnutelně dominoval sluníčkem nasvícený Temelín, …

… jenomže ze západní strany už silný vítr hnal vydatnou přeháňku, …

… a to sněhovou. Náhle všemi směry prudce zavířily bílé vločky …

… a veškerá dosavadní viditelnost se stala na příštích pětadvacet minut minulostí.

Teplota rázem poklesla na bezmála jeden a půl stupně pod nulou a ledový vítr se dokonale postaral o dojem, že ani v polovině května zima ještě zdaleka nespí.

Pak už jen stačilo sledovat, kterak se vše okolo, …

… co ještě během příchodu na rozhlednu hrálo skutečnými májovými barvami, …

… zásluhou své nové patiny zvolna vrací o nějaký ten měsíc nazpět. Milá Žofka tu zkrátka namísto nějakého příslovečného čůrání rovnou rozsypala poctivý pytel s cukrem.

Protože však přece jen šlo o pouhou přeháňku, dalo se očekávat, že výtvarná odměna za tuhle malou zimní reminiscenci bude stát za to.

Sluníčko se na své cestě za obzor rozhodlo zjednat pořádek …

… a jasně dát na vědomí, …

… že i přes takovéto a podobné hrátky patří májová obloha především jemu.

Hned tedy na východní stranu vykreslilo stín Boubína, momentáně mírně přesahující těsně sousedící blízký Solovec, …

… a současně si dalo neslábnoucím větrem chystat své obvyklé malířské plátno, …

… jímž se jako vždy stal celý širý obzor.

Ano, boubínský máj zkrátka může ještě i ve své půli nabýt takovéto podoby.

A tak už se jen bez dalších slov společně pokochejme vším, …

… co očím a objektivu nabídl zbytek onoho krásného večera, …

… jímž z hlediska teploty, poklesnuvší nakonec až k třístupňové hranici, Žofka překonala všechny své tři ledové předchůdce.

Pro meteorologické puntičkáře se sluší dodat, že v průběhu zpáteční cesty výše řečené pocukrování pozvolna sláblo a definitivně zmizelo až někde na hranici jedenácti set nadmořských metrů.

14.května:

Poslední z ledových mužů sice navenek započal své působení dopoledním pokusem o slunečno, ale za současného citelného ochlazení. Až do večera pak střídal přívětivější okamžiky …

… s výraznými dešťovými přeháňkami.

13.května:

Jediný letošní pátek třináctého byl současně svátkem Serváce, čili druhého ledového muže. Ten se zpočátku choval velmi benevolentně – nepotvrdil obavy studentů pořádajících tradiční majáles, že jejich slavnostní průvod od gymnázia do městského kuklturního střediska se neobejde bez deštníků (o zmíněné akci více zde: www.vimperk.eu/index.php/vimperk/102-zpravy/10171-majales-bojte-se-s-nami ), avšak v odpoledních hodinách si vše vynahradil vydatným lijákem a krátkou bouřkou.

12.května:

Zdá se, že hned o prvním ledovém muži se srážkoměry rozhodně nebudou nudit.

11.května:

Do okamžiku, kdy se tajemná lesní zákoutí ponoří do mokré mlhy, už schází dle všeho jediný den …

10.května:

Opět se na nás v nejbližších dnech chystá drobná změna počasí, ovšem stále velmi žádoucí, neboť přinášející další vláhu – a tady není od věci dodat, že každá kapka je dobrá. Hydrologové stále nejsou zdaleka spokojeni se stavem spodních vod. Ranní Boubín po delší době nabídl zejména na vnitrozemském směru podívanou, jakou bychom sice možná neoznačili za vysloveně typicky májovou, ale každopádně potěšila .

Slunečno posledních tří dnů se patrně v téže intenzitě nezopakuje, spíše se prostřídá s přibývající oblačností, …

… ale zimou dnes rozhodně trpět nebudeme. Teplota se tu již časně zrána rovnala vimperské, konkrétně sedmistupňové.

Oblačnému zahalení neušel ani Libín, ale s ohledem na vytrvalou práci stále východního větru není vyloučeno, že i odtud …

… nakonec bylo možno sledovat kouzelný východ sluníčka.

V dnešních kulisách bylo jeho zamaskování obzvláště krásné, …

… stejně jako celá cesta vzhůru, …

… jež započala v 5:22 a do okamžiku plné záře trvala necelých deset minut.

Jedno z prvních pomyšlení patřilo Alpám. Jižní obzor byl sice rovněž zahalen, a mnoho nadějí tak neskýtal, leč sluneční paprsky navzdory tomu přece jen dosáhly na známé ledovce, …

… soustředěným pohledem snadno odhalitelné.

Zcela bez problémů se pak prozradila chata na Luzném.

Libín však v těch okamžicích naopak docela zmizel, …

… určitě však jen dočasně, neboť tuto vrstvu postačí všehovšudy řádně ohřát, aby se vlivem spolupráce sluníčka s větrem pozdvihla a posléze roztrhala.

Koneckonců i na protější straně, byť už bez nasvícených ledovců, cvičeným okem stále vnímáme temnější torzo alpských pásů.

Cosi se pak chvilku vařilo i nad Vimperkem …

… a celkově nebyla nouze o pestrou paletu neustále se měnících barev.

V nižších polohách si zkrátka přes den budeme muset zvyknout i na nemalé porce šedi, ale ta přece k máji patří též 🙂 .

9.května:

Nadešel čas vzácného jevu, který jsme si tu avizovali přesně před týdnem: nejmenší planeta sluneční soustavy – Merkur – přechází přes Slunce, pozorovatelný jako malá tečka sunoucí se zvolna šikmo zleva shora doprava dolů. Přesný čas momentálně zachycené fáze je 14:55:48 .

14:42:42 – oproti předchozímu snímku dochází vlivem narůstajícího jemného oparu k zneostření obrysů a zdá se, že tento stav už se nezlepší.

17:09:55

18:23:07 … i přes sílící oblačnost, která už začíná Slunce lehce překrývat, je Merkur stále viditelný a jeho dráha ve výsledku patrná.

8.května:

Deset minut před osmou hodinou večerní svědčilo na Boubíně osm stupňů nad nulou o tom, že teplota dále stoupá. Přetrvávající východní vítr už neměl včerejší sílu, …

… ale možná se i tak nemalou měrou podílel na zjevném ústupu ještě včera zřetelného obzorového oparu. Vrcholy Bobíku, ba i vzdálenější Lysé či Knížecího stolce jsou opět o něco prokreslenější.

Nejzajímavější podívaná se však odehrála okolo Velkého Javoru, …

… na jehož kopuli si napřed vyhrálo zapadající sluníčko, …

… samo o sobě přitahující zrak poutavými barevnými efekty. Sotva pak zmizelo za obzorem, na scénu vplula do té chvíle nenápadná oblaka …

… a místy se nepřehlédnutelně zapojila do soumračných barevných proměn.

Právem lze odhadovat, že zítřek tu přinese krásné jitro.

Avšak i teď je nač se dívat, konkrétně na obloze nad vzpomenutým Velkým Javorem, kde si vítr dokonale pohrává …

… se zprvu nenápadnými temnými skvrnkami, jeho zásluhou co chvíli svádějcími k otázkám, co asi zrovna připomínají …

7.května:

I časně ranní Boubín prozradil, že dnešek bude nejteplejším dnem z celého týdne. Vlivem silného východního větru tu sice ještě chvílemi zábly prsty, …

… ale teplota startovala k svému dalšímu vzrůstu ze šesti stupňů nad nulou. Lehký obzorový opar připomínal prvomájový, leč tentokrát nepropustil ani sebenepatrnější siluetu alpských vrcholů.

Sluníčko oproti tomu nastoupilo svou nebeskou pouť od samého počátku překvapivě bez jakýchkoli clonících překážek …

… a okamžitě mimo jiné barevně napomohlo v sondování sněhového stavu na stále lehce do jemného oparu zahalených příhraničních vrcholech. Bělavé skvrny zahlédneme z Boubína na Luzném …

… i Plechém. V obou případech jde již jen o poslední symbolické zbytky.

Směrem k Volarům, Želnavě, Lipnu …

… či Bobíku už po něčem takovém není ani památky, leda bychom podrobněji pátrali přímo na stinných místech v hloubi lesů.

I s těmi se však sílící oteplení bezpochyb vbrzku vypořádá, …

… stejně jako na Velkém Roklanu, kde sníh rovněž „mele z posledního“.

První májová sobota tedy bude zjevně slunečná a teplá, …

… čehož si dosyta užijí jistě i další čerstvé dřípatky, nástupkyně těch, které svou statečnost, vyzdviženou zde 19. dubna – http://vimperk.eu/index.php/vimperk/10074, přece jen nakonec pohřbily pod finálním aprílovým přídělem sněhu.

6.května:

Aktuální stav počasí budí zdání, že počínaje dneškem by se vimperské komíny mohly dočkat zasloužené dovolené, ale teplotní průběh zatím stále přespříliš připomíná houpačku, takže jeden nikdy neví …

5.května:

Po deštivé středě a zamlženém čtvrtečním dopoledni nám počasí opět nastavilo přívětivější tvář, kterou večerní Boubín okamžitě zúročil …

… do podoby skvostné kolekce Tyndallových jevů, …

… místy kombinovaných i se sluneční korónou. V podobné intenzitě, avšak vlivem sněhového podkladu v poněkud jiných barevných tónech, jsme se zde s takovouto krásou naposledy setkali 17. března – http://vimperk.eu/index.php/vimperk/9899 .

Východní vítr poctivě vyčesával zbytky mlhy z okolních lesů, …

… ale daleký obzor se ještě plného vysvobození, …

… jež by obnovilo obvyklou dohlednost, nedočkal.

A tak sluníčko, ukládajíc zvolna krajinu ke spánku, jen lehce naznačilo siluety Roklanů, …

… připomnělo, že Luzný leží přece jen o necelých devět kilometrů k Boubínu blíže, …

… posledními slábnoucími paprsky se dotklo mizejících mlžných cárů v lesích …

… a pak už jen sklouzlo přímo za Pancíř.

Teplota v té chvíli již delší dobu setrvávala na pěti stupních nad nulou …

… a nezměnila se ani během zpáteční cesty temnícími se lesy, v nichž jemná mlha přece jen ještě neřekla své poslední slovo.

4.května:

Proslulé chůdové kořeny nenajdeme na Boubíně nutně jen v samotném pralese, třebaže jsou považovány za charakteristický znak pralesního porostu. Vysvětlují se jako důsledek přirozeného divokého růstu mladých stromků na jejich starých ztrouchnivělých předcích, po jejichž definitivním rozpadu zůstávají boční kořeny částečně ve vzduchu. Jakkoli je tato vědecká teorie pravdivá, nemá (jako ostatně vždy) šanci dosáhnout půvabu romantických lidových vyprávění, podle nichž zmíněné kořeny slouží stromům k tomu, aby se poté, co jednou za sto let v čarovné noci ožijí, mohly scházet k tajemným poradám.

3.května:

Měsíc se pozvolna blíží do fáze novu, jíž dosáhne za tři dny – 6. května ve 21:29. Dnešního časného rána co tenký srpek výrazně přispíval k tajuplné boubínské atmosféře, o niž se postaral již potřetí ve zdejších lesích zaslechnutý hlas výra velkého, tentokrát navíc i s následným průletem zmíněné obrovské sovy mezi stromy. Moment překvapení byl dokonalý, takže jedinou útěchou v trpké skutečnosti, že člověk zákonitě ani nestačil sáhnout po fotoaparátu, je pomyšlení, že za daných světelných podmínek by se snímek stejně nezdařil, resp. v ideálním případě by zachytil jen rozmazanou šmouhu.

Sněhová epizoda z minulého týdne tu vzala definitivně zasvé, vrchol se znovu – a snad již nastálo – oblékl do jarních barev, …

… ale další přeháňky, tentokrát už jen dešťové, nás, jak se zdá, neminou.

Teplota, konkrétně třístupňová, se tu opět shoduje s vimperskou …

… a obloha vybízí k otázce, kdy a kudy se podaří vynořit sluníčku.

Nakonec si svůj prostor, třebaže až několik minut po východu, našlo …

… a hned zapojilo svrchní oblačnost do pestrého ohňostroje, …

… který potrvá přinejmenším tak dlouho, …

… dokud sluníčko nezdolá temný oblačný pruh …

… a nevystoupá na relativně volnější část nebeské klenby.

Již se mu to téměř zdařilo, …

… ale teď se pro změnu vedle plujících mraků shora přihlásil také jemný opar, …

… aby krajinu pod sebou natónoval do pastelového nádechu, …

… jaký tu nebývá ničím neobvyklým.

Poněkud rozpačité slunečno tedy s nemalou pravděpodobností ve večerních či nočních hodinách vystřídá deštivo, neboť zatím studený máj si zjevně šetří trvalejší pěkné počasí na pozdější dobu. Alespoň se stále máme nač těšit 🙂 .

2.května:

Teprve druhý den v měsíci se začal tvářit skutečně májově, a to téměř na hodinu přesně týden před zajímavým astronomickým úkazem, který nás čeká 9. května. Toho dne budeme za ideálních podmínek (tedy především nezatažené oblohy) moci krátce po 13. hodině začít pozorovat přechod nejmenší planety sluneční soustavy – Merkura – přes Slunce. Jev bude probíhat prakticky až do západu, takže nastane příležitost sledovat ve zvolených časových intervalech kompletní posun černé tečky spodní polovinou slunečního kotouče. Připomeňme si, že co do četnosti ještě vzácnější úkaz, týkající se však druhé Slunci nejbližší planety – Venuše, jsme měli možnost sledovat zrána 6. června 2012 … http://vimperk.eu/index.php/vimperk/3302

1.května:

Prvomájová obloha se už od noci zatáhla a neslibovala tak vývoj počasí, na jaký bychom se asi těšili. Jitro na Boubíně nicméně přesto pozvolna vyústilo v podívanou, …

… která si jistě zaslouží přívlastek sváteční.

Neměla však bohužel trvat dlouho, neboť východ sluníčka dnes znamenal všehovšudy krátký přesun relativně volnějším úzkým pruhem oblohy ze spodního temného mlžného pásu do svrchní šedé oblačnosti, tedy, jednoduše řečeno, z jednoho úkrytu do druhého.

I tak ale na několik vteřin štěstí přálo připravenému fotoaparátu, aby v těch kratičkých okamžicích stihl zachytit skrze opar nasvícené známé alpské štíty – blíže k Plechému zřetelnější, …

… za Třístoličníkem o něco slabší, ale v obou případech každopádně identifikovatelné lépe nežli předevčírem.

Pak už se celá krajina s výjimkou zmíněného pruhu ponořila do zadumaného šedomodra, …

… jež sice nemusí nutně setrvat po celý den, ale slunečno (natož celodenní), jakým se včera loučil duben, rozhodně nečekejme. I teplota o něco poklesla – ve Vimperku se pohybovala okolo šesti stupňů nad nulou, ranní Boubín pak vykázal jen jeden stupeň. Kdyby jej však přesně nestanovil teploměr, silný mrazivý vítr by opravňoval k domněnce, že se nacházíme naopak slušně pod nulou.