Vimperk – Fotokronika Jana Tláskala – červenec 2016

1 července, 2016
14:48

JAN TLÁSKALFotograf, muzikant, ŠumavákRozbalit rozhovorSbalit rozhovor

Neděle 12. únor 2012 21:24

ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal.

Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.

Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?

Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.

Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí?

Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .

Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?

V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.

Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?

I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce.

Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?

Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni.

Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát?

Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .

Jaký byl váš vůbec první fotoaparát?

Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant.

Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo?

Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál.

Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete?

Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku.

Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu?

Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím.

O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?

Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.

Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem?

Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa.

Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?

Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.

Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí?

V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku.

Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál?

Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení.

(red)

Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala http://obec.sumava.eu/index.php/sumava/131-fotografove/3563-jan-tlaskal

31.července:

Po skvostném sobotním večeru nebylo možno dát si ujít, co asi uchystá na Boubíně časné jitro poslední červencové neděle. Už okolo třetí hodiny se střídavě na jihozápadě a severovýchodě chvílemi vydatně blýskalo. Ani jednou však nebylo slyšet hřmění, takže bouřky se musely odehrávat v prvém případě za hranicemi, v druhém pak kdesi dál ve vnitrozemí. Ojedinělé záblesky téhož ražení provázely také samotnou cestu vzhůru, zpestřenou i krátkou přeháňkou v podobě jemného mrholení. První pohled z vrcholu odhalil na severu zjevně mnohem silnější deště (jeden z nich je dobře vidět v dáli za svítícími Strakonicemi), větrem z jedné strany protažené bouřkové kovadliny …

… a vyšší pás oblačnosti nad obzorem. Ta se vedle tvarových proměn brzy počala svrchu barvit červenými odstíny, …

… nad nimiž se po obloze rozeběhly první náznaky krepuskulárních paprsků.

Současně bylo jisté, že mezi východem sluníčka …

… a jeho skutečným objevením na obloze nastane přinejmenším dvacetiminutová, …

… ne-li půlhodinová prodleva.

Naměřené patnáctistupňové teplo poněkud zkresloval již vzpomenutý docela silný jižní až jihozápadní vítr, jenž si na obloze pohrával s oblačností, …

… zde třeba konkrétně se skupinkami tvarově různorodých cirrů.

Čekání na příchod dávno již vyšlého sluníčka tak stále mělo svá zajímavá a přitažlivá zpestření.

Obloha se celkově jasnila, …

… ale současně stále visela ve vzduchu od západu hrozba bouřek, …

… již od včerejška předvídaných …

… celou řadou meteorologických internetových stránek.

Jemný, sotva postřehnutelný náznak duhového torza poblíže rovněž téměř neviditelného Velkého Javoru …

… plnil roli dobré zprávy, …

… že doba čekání na sluníčko skončila.

Hned bylo navzdory přetrvávajícímu větru o poznání tepleji …

… a krajina začala postupně měnit svůj do té chvíle lehce zachmuřený charakter směrem k projasněné letní podobě.

Ale nějaká ta bouřka (o dešti nemluvě) na rozloučenou s červencem nás v průběhu dne přece jen nemine.

30.července:

Vydařená letní sobota rozpoutala oblačné čarování doslova ve velkém, …

… k čemuž se opět nejlepší pozorovatelnou ukázala být boubínská rozhledna.

Kdo by se tu chtěl učit rozeznávat nejrozmanitější jevy, měl k tomu za příjemné pětadvacetistupňové teploty a mírného větříku celou řadu příležitostí jako z učebnice – právě jsou na programu krepuskulární paprsky, …

… s nemalou pravděpodobností současně viditelné i z prosluněného Vimperka, Vacova, Zálesí a dalších podobně si léta užívajících lokalit.

Už v této chvíli není pochyb o tom, že i večer dojde na velkolepou podívanou, …

… což i v pravý čas potvrdil pohled nad vimperský zámek.

29.července:

Postupné proměny barev a tvarů oblačnosti nad Českými Budějovicemi a Libínem …

… se staly nejlákavější podívanou v rámci dnešního výstupu na Boubín.

V mírnějším a sporadičtějším provedení sice bylo něco podobného k zahlédnutí i nad Bobíkem, …

… ale vnitrozemská část obzoru zkrátka tentokrát neměla v daném ohledu konkurenci.

Poutala oko po celou dobu pozvolného stmívání, …

… ba i poté, co barvy odpluly do vyššího nebeského patra.

Sluníčko se opět rozloučilo, aniž se opticky dotklo obzoru, ale na obloze aspoň zanechalo ohnivé stopy a sotva postřehnutelné krepuskulární paprsky.

28.července:

Také na dnešek byly předpovídány deště, ale Vimperk, který včera zažil vydatný přívalový liják, jich i spolu se svým malebným okolím tentokrát zůstal – s výjimkou odpoledního chvilkového mrholení – prakticky ušetřen. Jihozápadní obloha sice nejednou výrazně hrozila temnými barvami, ale nakonec nechala téměř pokaždé zvítězit modrou. P.S.: Významnou technickou památku – proslulý „Klášterák“ – jsme si ve fotokronice podrobněji přiblížili již 9. července zde: http://vimperk.eu/index.php/2578 .

27.července:

Jako pravé pohlazení na duši zapůsobí tato dnes již málokde viděná ozvěna dob, kdy se ještě každý kousek louky, ba i sebemenší meze poctivě kosil, sušil a kopenčil. Že se najde i ve Vimperku, by už asi téměř nikdo nečekal – a přece je tomu tak. Tahle oáza nefalšovaného idylického klidu …

… navíc jen o nepatrný kousek dál nabídne ničím moderním nerušený průhled do městské historie, jako by se tu zastavil čas.

Dnes ovšem bude lepší navzdory dopolednímu sluníčku s rozházením kopenců vyčkat, až se vyřádí liják s bouřkou, který se neklamně blíží.

26.července:

Již od roku 2014, v němž se tradiční letní vimperská akce Setkání dřevosochařů přestěhovala ze zámku do městského parku a současně přesunula do posledního červencového týdne, shlíží na veškeré dění v těchto místech soví rodinka – dílo Radka Smejkala.

Ten už je v sestavě zúčastněných stálicí, takže neschází ani na letošním šestnáctém ročníku, …

… stejně jako Tomáš Indra …

… a Milan Klement, který tentokrát musel ve své výtvarné koncepci výrazně zaimprovizovat, neboť se ukázalo, že navenek mohutný dřevěný blok, z nějž má vytvořit sochu na zadané společné téma „Posezení v umění“, byl uvnitř téměř kompletně ztrouchnivělý.

I letos se vedle tří výše jmenovaných, Vimperku již dobře známých dřevosochařů můžeme v parku setkat s novou tváří – Pavlem Vrculou. Jak je z dosavadní rozpracované fáze jeho díla vidět, do tvůrčího kvarteta zapadl skvěle.

25.července:

Jsou snímky, které vyžadují barvu, neboť tato se zásadní měrou podílí na jejich výpovědní hodnotě – příkladem tu budiž třeba typický kolorit (nejen) šumavského lesa po čerstvém dešti.

Fotografie se ovšem narodila černobílá. Rozhodneme-li se ctít tuto tradici a snímek zbavit barev, ponecháme oku jen světla, stíny a linie. Tím ovšem diváka vtáhneme mnohem více do potřebné spolupráce … a na jejím konci může být možná ještě intenzivnější, neboť o podstatně větší podíl vlastní fantazie bohatší vnitřní prožitek. Neberme to však jako univerzální pravidlo …

24.července:

Po vydatném nočním lijáku bylo s podivem, že ranní Boubín vůbec nabídl, co je dále k vidění.

Vycházející sluníčko se sice statečně hlásilo všemi dostupnými způsoby, …

… ale jen ze zákulisí. V plné síle se na oblohu dokázalo probít až za dvě hodiny od právě zobrazovaných okamžiků.

Role viditelného nebeského tělesa tak v daných okamžicích připadla jen ubývajícímu Měsíci.

Slibně se barvící obloha, …

… chvílemi hrající do pastelových tónů …

… a po nich zase na několik okamžiků zřetelněji barevná, …

… postupně stále více svědčila pro finální mlžnou čepici.

Nepřehlédnutelně se v tom činil západní vítr, občas mírně pohupující špičkami okolních smrků.

Teploměr hlásil třináct stupňů a veškeré oblačné dění ladilo předposlední červencovou neděli převážně do mokré podoby.

Těžko tím pádem odhadnout, jak dlouho si Boubín ponechá očekávanou čepici, již si nakonec skutečně velmi poctivě nasadil. Berme totiž v úvahu, že vedle všeho, co připluje shora, mají momentálně bohatě co odpařovat i samotné lesy.

23.července:

Ač započala poslední čtvrtina července, stále ještě lze nalézt kvetoucí černý bez.

22.července:

Letní horko pokračuje, případné bouřky a deště jsou, dostaví-li se, už skutečně souzeny nejdříve víkendu.

Definitivně to potvrdila večerní obloha nad Boubínem, již i při nejlepší vůli těžko charakterizujeme jinak nežli jako nemastnou – neslanou.

21.července:

Čtvrteční podvečer vyvolal zdání, že déšť a bouřky nebudou vyčkávat víkendu a přijdou o den dříve. Pocity z výstupu na Boubín pak bylo možno nejvýstižněji vyjádřit jediným slovem: dusno. Náhlé jemné mrholení na vrcholu tím pádem znamenalo vítané osvěžení, avšak nemělo dlouhého trvání.

Od západu se přitom neustále nasouvala velmi bohatá oblačnost, …

… vyvolávající pochybnosti, zda se klesajícímu sluníčku vůbec dostane příležitosti být spatřeno.

Jako mnohem pravděpodobnější se stále více jevila varianta pozvolného vzniku mlžné čepice, …

… jež vbrzku pohřbí veškerou viditelnost.

Tím pádem bylo nutno plně fotograficky využít okamžiků, …

… v nichž se zatím stále nabízelo cokoli zajímavého k vidění (zde krom jiného např. i na oblačném pozadí v pohybu zachycený rej drobných much a mušek, jimž, jak vidno, dění na obloze pranic nevadilo), …

… neboť takových příležitostí …

… rychle ubývalo.

Oblačná chapadla ve chvilce dosáhla k Bobíku …

… a zjevně se jej chystala ukrýt.

Poslední záchvěv slunečních barev už jen ze sílící mlhy předznamenal …

… zásadní proměnu, jež neminula celý obzor.

Pak už bylo jasné, že vládu tu převezmou …

… nálady klostermannovské.

Ty zde skutečně nabyly vrchu, a to, jak se ukázalo během návratu, prakticky až k boubínskému úpatí. I sestup nejlépe vystihovalo již vzpomenuté slůvko – dusno. Něco je zkrátka stále před námi …

20.července:

Nefalšované letní teplo stálým stoupáním pozvolna směřuje k slibovaným víkendovým dešťům a bouřkám …

19.července:

Buďme vděčni za příslib odpovědných míst, že čerstvě vyrůstající opěrná konstrukce v otáčce Pivovarské ulice bude ve výsledné podobě překryta přírodní kamennou zdí, neboť představa, že půvabné torzo historické hradby, kdysi dávno vymezující severozápadní hranici středověkého Vimperka, by propříště mělo těsně sousedit s touto novodobou betonovou odporností, je skutečně hrůzná.

18.července:

Po včerejší deštivé epizodě se nám nadále otepluje, což bylo zákonitě znát i na Boubíně, kde ještě čtvrt hodiny před slunečním západem teploměr ukázal šestnáct stupňů. O něco se zlepšila i obzorová dohlednost, ale do Krušných hor tentokrát již nedosáhla.

Velký Javor si užíval posledních paprsků, …

… čemuž z protější strany přihlížel nad zajímavou sestavou působivě probarvených mračen měsíční kotouč, kterému scházejí pouhé dva dny do fáze úplňku.

Již není pochyb po tom, že dnešního večera se sluníčko namísto pásu oblačnosti …

… ve finále dotkne skutečného obzoru.

Teplota poklesla na čtrnáct stupňů, nazítří se můžeme z tohoto hlediska těšit na ještě vydatnější denní hodnoty.

17.července:

Je zajímavou a úsměvnou náhodou, že zcela neškodný slepýš křehký – všem jistě dobře známý a bohužel silně ohrožený druh beznohé ještěrky – se při bleskovém únikovém manévru na zlomek vteřiny stočil do obrazce vzdáleně připomínajícího ornament na hřbetní části roztažené kápě (jak onu charakteristickou krční partii nazývá ve svých Knihách džunglí slavný spisovatel Rudyard Kipling) naopak smrtelně nebezpečného hada – kobry indické neboli „brejlovce“.

16.července:

Ze všeho, co měl na programu dnešní večerní Boubín, …

… se ukázalo nejpřitažlivějším zapadající sluníčko …

… a samozřejmě vše, co během svého loučení dokázalo na obloze vykouzlit.

Teplota v těch chvílích sice stále mírně klesala – jmenovitě z dvanácti stupňů na deset, ale jinak by se mělo v následujících dnech celkově mírně oteplit.

Sluneční loučení tentokrát skončilo na této oblačné linii – obzor nad dalekými šumavskými vrchy byl zatažen poctivěji, než by kdo čekal.

Zítřek, jak se zdá, možná při všem výše řečeném nevylučuje ani další zalévání … však už není daleko – počkejme si.

15.července:

Jestliže tu včera byla řeč o pozvolném návratu pravého léta, dnes je nutno konstatovat, že příroda si na oné pozvolnosti skutečně dává pečlivě záležet – zatím nás pořád spíše skrápí nežli sluní.

14.července:

Během posledních tří dnů vystřídal Boubín několikero čepic, ale dnešního večera už se zase volně rozhlížel za vším, co nabízela pozápadová obloha a co by mohlo věstit pozvolný návrat k letnímu počasí.

13.července:

Vody z nebe přibývá, ba i na první pohled bohatší Volyňka si zurčí jaksi veseleji – naštěstí však nikoli nebezpečně.

12.července:

Předpověď skutečně téměř do onoho příslovečného „puntíku“ klapla. Večerní bouřka se sice hnala jako téměř vždy poněkud jiným směrem a nad Vimperk vyslala několik spíše zanedbatelných blesků, neb opět vysoko v oblacích, ale slibovaná a jistě vítaná závlaha trvala prakticky celou noc. Jak napovídá dnešní ráno, …

… i tento den se ponese ve znamení jejího pokračování …

… a více nežli sluníčkem patrně nebude šetřit mraky a mlhou, …

… byť, jak se zdá, chvílemi velmi slibně se trhající.

11.července:

Druhé červencové pondělí se má stát zlomovým dnem, v němž sice bude zprvu teplota atakovat rekordní výši, ale s podvečerem vystřídá nastalé „parno“ déšť s bouřkami. Tak si příští vývoj počasí aspoň představují meteorologové. Co si o tom myslel časně ranní Boubín?

Ať se z něj člověk rozhlédl kterýmkoli směrem, všude narážel na nálady přinejmenším rozpačité, …

… ba nebojme se říci, že pokud situaci nezachraňovaly velmi úsporně rozložené teplé barevné odstíny, …

… vládlo na obloze přímo ponuro.

Nedejme se však tím vším mýlit, …

… slibované parno rozhodně přijde. Ostatně už teď – v 5:02 – ukazuje teploměr přinejmenším dobrou hodinu neměnných sedmnáct stupňů nad nulou, pocitově mírněných jen poměrně silným západním větrem.

Zdolání oblačných překážek nad obzorem bude pro sluníčko hračkou …

… a toutéž rychlostí …

… se vzápětí promění i momentální konstelace na obloze.

Bude-li pak večer opravdu bouřlivý, zjistíme v pravý čas, neboť v této chvíli se zatím dá tipovat mnohé.

10.července:

Dnešek výrazně láká k vodě, ale zítřek jej v tom má dle předpovědí ještě překonat …

9.července:

Vimperk byl v relativně blízké i dávné minulosti nejednou zachvácen ničivými povodněmi. Na jednu z nich, která město zasáhla roku 1893, …

… upomíná vícero kovových značek, vydávajících svědectví o výši, do níž dostoupila hladina rozbouřené Volyňky. Tato se nachází na skále v údolí, jež kdysi bylo všeobecně známo jako Annenské.

8.července:

Mimořádná fotogeničnost některých městských partií …

… a zejména pak vimperská gotika jsou prostě věčně neodolatelnou fotografickou drogou.

7.července:

Po vzpomínané noční epizodě naprosto čisté oblohy se tato přes den opět decentně potáhla mračny, která se v podvečer rozehrála barvami klesajícího sluníčka. Ještě v půl deváté bylo možno na Boubíně za svěžího západního větru naměřit šestnáct stupňů, …

… přičemž teplo potvrzoval i obzorový opar, nejvýraznější na jižní straně.

Severovýchodní dohlednost se jevila jako mnohem lepší, ale tady bylo každopádně hlavním lákadlem skvostné pravé parhelium, …

… co chvíli přidávající na barevné intenzitě, …

… jež vyvrcholila takřka v čase slunečního loučení. Teď už však teploměr prozrazoval pokles o pět stupňů, tedy na pouhých jedenáct.

V těch samých chvílích pak přišel ke slovu vrchol večera – opět krásně viditelný krušnohorský Klínovec se svými sousedy. Nabízí se zde srovnání s podobným výjevem ze 30. května (11. snímek) zde: http://vimperk.eu/index.php/vimperk/10273 .

6.července:

Jen málokdo by možná v okamžicích, kdy se začalo odehrávat toto podvečerní oblačné divadlo, tušil, …

… že posledním dějstvím bude dokonale čistá obloha, na níž pak v noci zazáří s mimořádnou brilancí jen hvězdy.

5.července:

V porovnání s loňskými vleklými neúnosnými vedry lze konstatovat, že letos zatím probíhá léto, jak má být … a mohlo by tak i vydržet.

4.července:

Občas se bohužel přihodí, že pohled opačným směrem přinese totální zkažení do té chvíle bezvadné, ba povznášející nálady. Člověk si třeba užívá fotograficky inspirativního pomyslného dialogu několika dávno již navěky spících staletí s nesmrtelným zubem času …

… a vzápětí, právě poté, co se otočil do opačného směru, utrží ránu od nemilosrdného a z principu necitlivého pragmatismu. Je sice pravdou, že i ten se táhne napříč staletími – stačí pomyslet, že kdyby byl např. roku 1719 vykonán jeden rovněž ryze pragmaticky necitlivý rozkaz vévody Adama Františka ze Schwarzenbergu, dnes bychom patrně netušili, že na místě, kam se právě díváme, stával nějaký Haselburg, vzácná to památka z doby gotické (viz http://www.vimperk.eu/index.php/vimperk/133-vyznamne-osobnosti/401-zahadny-haselburg-vcera-a-dnes ). Naštěstí tam ale stojí a v nedávné minulosti dokonce začínal poté, co novodobou okolní stavební náplavu úspěšně zlikvidoval právě vzpomenutý zub času, velmi slibně volněji dýchat . Jak je nicméně vidět, milovníci historie se z opět vyčištěných prostor dávného předhradí dlouho radovat neměli. Ač je tu zřejmě z hlediska momentálně panujícího legislativního stavu vše v pořádku (?), takto hrubé a necitlivé ucpávání historických prostranství novodobou architekturou by mělo dávno být trestné. To by ovšem příslušné osoby s patřičnými rozhodovacími pravomocemi musely disponovat něčím, jako je vkus a cit. Ten však bohužel zpravidla mají zjevně pro něco zcela jiného nežli stylovou historickou čistotu, za niž si nic nekoupí – a přesně v tom je nejen tady tradičně zakopaný pes.

3.července: