Vimperk – Fotokronika Jana Tláskala – únor 2017

1 února, 2017
14:48

JAN TLÁSKALFotograf, muzikant, ŠumavákRozbalit rozhovorSbalit rozhovor

Neděle 12. únor 2012 21:24

ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal.

Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.

Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?

Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.

Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí?

Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .

Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?

V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.

Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?

I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce.

Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?

Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni.

Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát?

Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .

Jaký byl váš vůbec první fotoaparát?

Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant.

Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo?

Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál.

Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete?

Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku.

Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu?

Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím.

O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?

Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.

Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem?

Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa.

Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?

Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.

Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí?

V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku.

Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál?

Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení.

(red)

Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala http://obec.sumava.eu/index.php/sumava/131-fotografove/3563-jan-tlaskal

28.února:

Jedině nejvýše položená místa jsou v teplém a deštivém počasí ještě schopna uchovat poslední zbytky zledovatělého sněhu a převládající srážky chvílemi přijmout v podobě symbolických bílých vloček … únor se loučí bezesporu v duchu aprílovém.

27.února:

Nejkratší měsíc v roce začal psát svůj epilog do neobyčejně vyšperkované noční hvězdné oblohy, která se tak stala mimo jiné i výzvou k průzkumu, jak se vyvíjí dohlednost z Boubína.

Ta byla stále ještě na obzoru poznamenána jemným oparem, ale řádně napnutému zraku se i v něm slabě prozrazovaly náznaky alpských obrysů. V jejich výšinách se teplota jistě nedržela nad nulou jako tady, kde opět nastala pomyslná osová souměrnost podle bodu mrazu: Vimperk -2°C , Boubín +2°C . Současně nelze opomenout vítr o síle schopné rozechvět celou rozhlednu.

Všemi směry viditelné krajině již delší dobu až na drobné výjimky nedominují rozsáhlé zasněžené plochy, ba i Vltavský luh náhle budí dojem, jako by chtěl nenápadně splynout s okolím.

A tak se o nejmarkantnější překvapení i nadále starala obloha – zde třeba dalším ze zajímavě pojatých parhelií, …

… zatímco sluníčko současně nechávalo pozvolna vyzrávat známé siluety východně od Plechého …

… i západně od Třístoličníku.

Jen devatero neméně známých stožárů se patrně nedočká svého obvyklého pozadí.

Navzdory všemu viděnému je zapotřebí mít na paměti, …

… že ještě dvě třetiny příštího měsíce, jejž uvítáme pozítří, náležejí zimě.

26.února:

Na skutečné pavučiny je ještě brzo, ale sluníčko si umí vytáhnout z jarně se tvářících lesů své i bez nich …

25.února:

Rozednění poslední únorové soboty sice prozradilo již noční návrat oblačnosti, …

… ale podle včerejšího večerního předpokladu skutečně s vyhlídkou na zajímavé dění, …

… a to samozřejmě především v oblasti barev.

Sotva se obzorovým pásem úspěšně probilo sluníčko, …

… vytvořilo nad sebou úchvatný krátký halový sloup, …

… jehož poněkud neobvyklý charakter připomínal spíše plamen jakéhosi nebeského hořáku.

Navíc se ukázalo, že i bez zrcadlených odrazů a v plné intenzitě zářícího kotouče, který se právě svým vrškem vyhoupl nad clonící oblačný pás, lze za ideální atmosférické konstelace zachytit modrý i zelený záblesk.

A nebeský oheň hořel dál, což bylo v bezmála osmistupňovém (přesně -7,6°C) mrazíku jistě velmi vítáno.

Také západní obzor se barevně přizdobil, avšak s překvapivým pokusem o pastelové tónování, …

… snad pod vlivem okamžiku, v němž se stoupající sluníčko ukrylo za další oblačnou překážku, …

… zanechávajíc přitom za sebou stále výrazně ohraničenou, byť už ne přímo plamennou stopu.

Teď už je zřejmé, že zmíněný pastelový nádech se za chvilku stane minulostí, …

… neboť vše hovoří pro krásný slunečný den, …

… i když po většinu svého trvání zřejmě stále zahalený do jemného oblačného závoje.

24.února:

Včera vzpomenuté větrno nabralo v nočních hodinách mimořádné obrátky, dle některých zdrojů vyčíslitelné v extrémních situacích do podoby 33-34 m/s, tedy více nežli 120 km/h, což podle Beaufortovy stupnice představuje již slabší orkán. Z vimperského pohledu se sice dalo hovořit maximálně o vichřici, jež tu poctivě hučela celou noc až do rána, ale i tak bylo možno setkat se v zámecké aleji s tímto – naštěstí jediným – následkem onoho divokého povětří.

Ušetřen nezůstal ani Boubín, resp. stoupající cesta k Johnovu kameni, kde jeden ze smrků rovněž neustál popsané noční dění. I zde se však jedná o záležitost pouze symbolickou, jíž navíc zjevně napomohl již sám o sobě chatrnější stav zlomeného stromu.

K vývoji ve sněhové oblasti …

… jistě není zapotřebí ničehož zásadně dodávat, …

… neboť se s ohledem na teplotní průběh celého týdne dal v plném rozsahu očekávat. Kdyby tu nešlo o odolnou, zhutnělou, ba namnoze ztvrdlou až zledovatělou starou vrstvu, …

… sněhoměrné tyče už by nejspíš neměly co ukázat. Ve zdejších lesích ostatně od nějakých jedenácti set padesáti metrů níže není prakticky po ještě nedávno souvislé bělostné pokrývce ani památky. Jen cesty jsou dokonale zledovatělé, takže několikrát již zde v minulosti vyslovené varování opět v plné síle nabývá platnosti.

Na rozhledně silně foukalo, čímž se aktuální mrazík -5,5°C zdál být intenzivnějším. V průběhu večera pak ještě poklesl o další stupeň.

Působivá oblačnost chvílemi vyhrožovala sněhem, …

… ale zůstalo jen u zcela ojedinělých vloček, které na zdejším stavu neměly šanci cokoli změnit.

Zato vnitrozemský směr prozradil na několika místech zřejmě obstojné přeháňky, …

… probíhající však daleko od Boubína …

… i jeho širokého okolí.

Slušná dohlednost pochopitelně lákala k průzkumu, zda nabídne aspoň v mlhavých obrysech také Alpy. Nestalo se, ale pranic to nevadilo, …

… neboť zásluhou neustále putující oblačnosti …

… bylo stále nač se bohatě dívat.

Bohatou nabídkou se přihlásilo i vnitrozemí – zde třeba sluníčkem zalité České Budějovice …

… či Strakonice.

S blížícím se soumrakem celá oblačnost nabyla dramatičtější podoby, …

… z níž by se bez problémů dal dedukovat neméně dramatický další vývoj včetně prognózy pro zítřek.

Vítr ale nakonec vše rozehnal, vyčistil nebeskou klenbu nastupujícím hvězdám a postaral se tím naopak o příslib sice mrazivého, ale krásného jitra. Realitu ostatně posoudíme zítra 🙂 .

23.února:

Máme dosti větrno – a vimperská obloha jako by hostila celou eskadru létajících talířů mimozemských civilizací. Jsou to však jen altocumuly v čočkovité variantě zvané lenticularis.

22.února:

Ještě několik teplých dní … a lesy se zbaví sněhu docela.

21.února:

Je logické, že při své rozloze nevystačí Šumava s jedinou branou, takže krom Vimperka nosí přízvisko „brána Šumavy“ i další města – například Sušice či Klatovy. Ty aktuálně prožívají jakési falešné předjaří, charakterizované deseti stupni nad nulou a dešťovými přeháňkami, mezi něž se však úspěšně dokáže vzrůstající silou vložit sluníčko. V takových magických okamžicích stojí za to vychutnat si krásu zdejších historických památek – třeba zvonice zvané Bílá věž a gotického kostela Narození Panny Marie.

20.února:

Před námi je oteplení za současného kabonění oblohy – na rozdíl od monotónní mlhy však přece jen působivého …

19.února:

Nejednou už jsme tu společně pozorovali, jak těžce se někdy rodí krásný slunečný den, …

… v nějž bychom občas dokonce přímo odmítali uvěřit, …

… neboť počáteční mlžné sevření se zdá být pro sluníčko nezdolatelným.

Pak se ale objeví první barevné jemnůstky, …

… po nichž oko přímo prahne …

… jako po známkách naděje na obrat k lepšímu.

Příroda nás ovšem ráda napíná, …

… aby celé situaci dodala náležitého dramatična – tedy naoko se nás snažila přesvědčit, že se přece jen těšíme marně.

Přesně to se dělo i dnešního rána za šestistupňového mrazíku a velmi slabého, téměř nepostřehnutelného západního větru, …

… který však bezpečně stačil míchat kolem Boubína tu hustší, tu řidší šedivou kaši (momentálně nad Novohradskými horami), a byl tak strůjcem nemalého napětí.

Konečně náhle došlo k poměrně razantní změně barevných odstínů ve prospěch stále více se prosazující modři …

… a současně začalo být jen otázkou času, kdy sluníčko, jež si právě našlo skulinu, jejímž prostřednictvím mohlo protáhnut skrze oblaka první paprsek a pohladit jím Solovec, …

… zavelí k útoku mnohem většími silami, …

… jimž nakonec clonící oblačnost neodolá.

Došlo tak na skvostné divadlo, …

… jehož rozuzlení bylo patrné již od okamžiku, …

… kdy se oblačná stěna začala výrazněji trhat …

… a definitivně tím vpustila do hry vítězný blankyt.

Z časového hlediska dělí tento snímek od prvního rovných sto minut. Tolik jich dnes bylo zapotřebí, …

… aby se ze všeho ve zkratce zde viděného …

… mohla zrodit neděle plná sluníčka.

To se pak půl hodinky před západem rozloučilo nádherným levým parheliem.

18.února:

Už už se zdálo, že nás čeká další víkend v zataženém provedení. Ve Vimperku tomu tak bude, ale naštěstí se přece jen někde lze potkat se sluníčkem.

17.února:

Ještě od Korkusovky potěšil za ranní tmy oko dokonale ostrý a zřetelný obrys Boubína. Během necelé hodinky potřebné k výstupu po opět mírně ledovatějších cestách se však celá situace stihla změnit do té míry, že první a prakticky jedinou záležitostí, která v čerstvě vynulované dohlednosti stála na věži za snímek, byla momentální teplota.

Ta zůstala i nadále beze změn, ovšem k stále bohatším chuchvalcům husté mlhy se po chvilce od západu přidružilo neméně husté sněžení, …

… za předpokladu patřičné vytrvalosti určitě představující příslib nezanedbatelného obohacení stávající bílé vrstvy, jež v průběhu uplynulých dní postupně nabyla podoby spíše tvrdého firnu.

Spodní sněhoměrná tyč zatím pochopitelně nic světoborného nehlásila, výraznějších proměn optického rázu se dostávalo spíše jejímu okolí.

Bylo však patrné, že dosavadní třiceticentimetrová hranice se v nejbližší době mírně pozvedne. Ostatně jen na úpatí Boubína po půlhodinovém sestupu v neustávající chumelenici prozradilo měření čerstvé dva centimetry víceméně mokrého sněhu. Víc se v daných okamžicích od zamlženého rána nedalo čekat.

V průběhu dne nicméně přece jen zamíchalo meteorologickými kartami sluníčko, takže podvečerní výstup …

… nabídl zcela jiné pohledy, …

… ať už třeba konkrétně k vrchní sněhoměrné tyči, …

… nebo kamkoli jinam po celém vrcholu. Jednoznačně dominující prvek v těch chvílích každopádně představovala pestře a bohatě vyzdobená obloha.

I tak se ale samotná věž stala poněkud jinou kapitolou, …

… jejíž vývoj je tu do té míry dostatečně výmluvný, …

… že se obejde bez dalších komentářů, …

… snad jen vyjma konstatování, …

… že večerní teplota poklesla oproti ranní o jeden stupeň, …

… takže momentální mrazík činil -3,5°C .

K přání dobré noci tedy dodejme, že zásadně vyhráno ještě zdaleka není.

16.února:

Ve vzduchu je opět změna …

15.února:

Být o měsíc později, stačilo by konstatovat, …

… že se tu o týden předbíhá jaro 🙂 .

14.února:

Předpověď počasí se zatím dokonale naplňuje.

13.února:

Silný mrazivý východní vítr rozehnal nejen ranní boubínskou čepici (jednu z předvídatelných variant nočního vývoje počasí), ale rázně se opřel též do takřka nezničitelně působící inverzní hladiny, čímž dal Vimperku a dalším obcím naději na vysvobození.

V porovnání s minulým pondělkem tak docílil přesně opačné situace – po zamlženém víkendu započne další pracovní týden ve slunečné náladě, …

… jež by dle předpovědí měla vydržet po většinu jeho trvání. Oddechnout by si mohly i obce směrem k Vltavskému luhu, zatím ještě zanořené v lehkém oparu, …

… podobně jako příhraniční vrcholy, včera ještě dobře viditelné, ale do rána s největší pravděpodobností rovněž obdařené mlžnými čepicemi.

Opět zcela volný Bobík už si pro změnu plně užívá sluneční lázně, …

… která za mrazíku o hodnotě -6,5°C přijde ostatně k chuti jistě celému kraji.

Stálo by za to spočítat, pokolikáté už boubínský vrchol v krátké době změnil svůj zimní kostým, …

… dnes opět skvostně vyvedený v těch nejdokonalejších barvách daného ročního období.

Ale nejpodstatnějším zjištěním je skutečnost, že po týdnu zase zmizí optický rozdíl mezi samotnou horou a městem, odedávna se nacházejícím pod její ochranou 🙂 .

12.února:

Snad jen skutečné skalní milovníky husté mlhy by lákalo trávit nedělní odpoledne v městě prakticky již týden zakletém do šedé fádnosti. Ale ani nad Kubovkou se tentokrát neusmívalo očekávané sluníčko, …

… i tady lesy prozrazovaly čerstvé dostaveníčko mlhy s mrazíkem, sice nikterak silným, ale spolehlivě zvládajícím obdařit celé okolí atmosférou pro někoho pohádkovou, pro jiného třeba plnou tajemného napětí.

Teprve cesta k boubínskému lvu nabídla bezprostřední konfrontaci dvou odlišných světů a s nimi spojených nálad.

Co popřát nejen Vimperským? Zatím jedině trpělivost.

Inverze opět stoupla, znovu uvěznila Bobík …

… a zacelila včerejší trhlinu směrem k Alpám.

Téměř naprosté bezvětří a dvoustupňový, tedy oproti včerejšku nepatrně silnější mrazík – to jsou dva údaje, …

… jimiž lze bez dalších podrobnějších komentářů odstartovat postupné srovnávání dnešních pohledů …

… s týmiž z předchozích dnů.

Hlavní role opět náleží barevným proměnám, …

… jimiž příroda tradičně nešetřila.

Nejdetailněji je můžeme studovat, zaměříme-li svou pozornost …

… na jedno a totéž místo. Dnešní atmosféra byla ponejvíce dílem svrchní oblačnosti, …

… jež pokryla oblohu zase o něco více. Nic se tu dvakrát neopakuje a nebude opakovat ani zítra …

11.února:

Čtyřiadvacetihodinový odstup prozradil, že inverze od včerejška mírně poklesla, což umožnilo propustit k slunečním paprskům špičky Bobíku …

… i Trojmezenské hornatiny. Jižně od Boubína se navíc původně jednolitá oblačná plocha dočkala rozsáhlé trhliny.

Na stávajícím údělu Vimperka se však zatím nic nemění.

Dny, jako jsou tyto, by mohly být zvány přímo svátkem slunečních gloriol, neboť beze zbytku splňují ideální podmínky pro vznik onoho úchvatného ohybového jevu.

Sluníčko mělo povětšinou dokonale volný prostor, …

… takže mohlo obdařit zlatavým nádechem nejen samotnou inverzní hladinu, ale též vše, co tato ještě včera zcela ukrývala – tedy např. Roklany …

… či Velký Javor …

… a s nimi také vrcholy, které inverzi pro změnu odolaly – Alpy západně od Třístoličníku …

… i východně od Plechého.

Čím více se sluneční kotouč klonil k obzoru, tím intenzivněji se zlato měnilo v oheň, …

… předznamenávající příští barevnost pozápadových výjevů.

Ta sice sama o sobě postupně zase ztrácela na sytosti, ale i tak stihla přidat alpským gigantům na kontrastu.

A vida, náhle jsou k vidění již také špičky Lysé, Knížecího stolce a Špičáku (o devatenáct nadmořských metrů vyššího vnitrozemského jmenovce slavnějšího příhraničního vrcholu přímo naproti sobě přes Boubín) – pokles inverze se tedy nezastavil.

Oproti včerejšku zato stoupla teplota – na pouhých -1,5°C – a také obloha už dávno není záležitostí výlučné modři.

Lze se tedy jedině těšit na další vývojovou variaci, po jaké sáhne do říše bezbřehé fantazie zítřek.

10.února:

Kdyby si včera někdo skutečně vsadil třeba na dnešek jakožto den opětovného zmodrání dosud zatažené oblohy, ve Vimperku by jednoznačně prohrál, nikoli však na Boubíně. I když cesta vzhůru postupně přinášela proměnlivé nálady, …

… s přibývající výškou stále častěji vítězil sluníčkem prozařovaný nebeský blankyt.

Na sněhových podmínkách se nic nezměnilo …

… ani jedním směrem.

Zhruba půlkilometrový úsek s šestapadesátimetrovým převýšením mezi spodní a vrchní sněhoměrnou tyčí pak prozradil, že z výšin odešla mlha s porážkou, …

… ale rozhodně uhájila pozice na inverzní úrovni.

Ani na vrcholu nepřineslo měření sněhu …

… pražádná překvapení. Všechny barvy svého okolí odrážející pokrývka zůstává po celý týden stabilní a dobře schůdnou.

Ku své tradičně půvabné výtvarné práci se, jak vidno, navrátil i mrazík …

… a poražená bojovnice mlha zrovna nabízí vítěznému sluníčku jako gesto příměří rozsáhlou promítací plochu.

Současně ovšem neopomene občas lehce zaprovokovat mírným náznakem návratu na boubínský vrchol, …

… leč jediným – a snadno předvídatelným – výsledkem může být za daných okolností již delší dobu zde postrádaná sluneční gloriola.

Vimperské situaci se dostalo výmluvné ilustrace z pohledu inverzní hladiny, která se v této výši rozlévá kolem rozhledny po celém obzoru jako nekonečný oceán bez jediného ostrůvku či jiného záchytného bodu.

Jen na západní straně čeká navíc připravena poměrně vysoká oblačná hradba, jejímž přičiněním se dnes sluníčko v plné kráse loučí o chvilku dříve.

Teplota tu klesla na -6,5°C …

… a celá scéna, na niž schované sluníčko chvilkově mrkne již jen dobře viditelnou úzkou škvírou, je připravena k uvítacímu ceremoniálu na protější straně.

Tam už se pozvolna noří z obzorového oparu měsíční kotouč, …

… jenž se zítra v 1:32 stane úplňkem, navíc přizdobeným tzv, polostínovým zatměním.

Těžko v této chvíli odhadnout, zda zmíněný úkaz bude pozorovatelný z překvapivě viditelného Hochsteinu. Příhodnější, leč málokomu dostupnou možností určitě budou špičky Alp, …

… avšak veškerá níže položená místa vyjdou vinou inverze v naprosté většině naprázdno.

Ba ani Boubín neskýtá s ohledem na momentální západní oblačnost záruku, že by v daném ohledu mohl představovat výjimku.

Sluníčko k nám právě naposledy nahlíží vzpomenutou škvírou, skrze niž současně zdraví …

… stoupající, sytě vybarvený předúplňkový kotouč.

Jakpak asi v těchto okamžicích vypadá pohled z Luzného, Roklanů a dalších z Boubína momentálně neviditelných vrcholů? Těžko odhadnout, zda také odtud je šance …

… popřát všem dobrou noc za měsíčního svitu.

9.února:

Namlsáni uplynulým víkendem, mohli bychom téměř uzavírat sázky, kdy obloha nad Vimperkem zase zmodrá a monotónní mlhu vystřídá sluníčko, které, jak vidno, čerstvě přimělo nejednoho majitele automobilu, aby svého plechového miláčka zbavil nevábných a hlavně ničivých nánosů posypové soli. A tak právě motoristické veřejnosti náležejí momentálně největší zásluhy o barevnost městského prostředí.

8.února:

21. ledna jsme ve fotokronice (http://vimperk.eu/index.php/vimperk/11606) zavítali s překvapivou aktuálností do světa členovců, a to díky setkání se skutečně pozoruhodným živočichem – pavoučicí sněžnou, kterážto se na rozdíl od mnoha v této roční době spících zástupců třídy hmyzu má velmi čile k životu. Tentokrát se pro změnu můžeme stát svědky právě zimního spánku (je nicméně otázkou, zda se s ohledem na nedávné mrazíky nejedná rovnou o spánek věčný), konkrétně v případě velmi příhodně nazvané můry, totiž sklepnice obecné (Scoliopteryx libatrix). Skutečně zimuje zejména ve sklepích, avšak je známa též pod dalším názvem – lalokokřídlec vrbový. Můžeme si tedy vybrat – ale na vrbě onoho milého živočicha touto dobou skutečně nenajdeme 🙂 .

7.února:

Zavítáme-li v těchto dnech k soutoku Arnoštského potoka s Volyňkou, naskytne se nám zde možnost dvojího pohledu – optikou přírodních krás nebo ryzí techniky, byť se tu vlastně obojí jmenované momentálně snoubí.

Moderní, kovovou trubkou vedený náhon (novodobý nástupce historického dřevěného) k miniaturní vodní elektrárně poblíže někdejšího Dřevopodniku, se během nedávných mrazů dočkal obdivuhodné ledové výzdoby.

Ačkoli ji provozovatelé zmíněné elektrárny z možná zbytečných obav před poškozením kovové konstrukce částečně otloukli, stále tu zbývá dostatek příležitostí pokochat se neopakovatelnou zimní poezií. Stoupencům hlediska ryze technického pak bude s nemalou pravděpodobností spíš lehce vrtat hlavou, jak celá ta záležitost může fungovat, jestliže je tu k vidění všehovšudy z Volyňky vystupující svislá a na ni kolmo navazující vodorovná roura, pokračující poměrně dlouhou trasou po okraji lesa až na místo určení. Pro vysvětlení stačí vědět, že náhon je napájen z Arnoštského potoka s pětimetrovým převýšením, jež tu bohatě postačuje k uplatnění známého fyzikálního principu spojených nádob.

Po celé délce kompletně zamrzlý vodní přepad u samotné elektrárny je však každopádně úžasným dokladem vítězství estetična nad strohou vědou … 🙂 .

6.února:

Teprve pondělí přineslo nad Vimperk zataženou oblohu a drobné, ledovkou hrozící mrholení. Připomeňme si proto právě probíhající šumavskou zimu raději z té příjemnější stránky.

5.února:

Na sklonku prvního únrového víkendu můžeme jedině konstatovat, že pokud by každá avizovaná změna počasí k horšímu měla skončit krásným slunečnem, nechť je takových co nejvíce. Podobně jako předminulé noci přišel i ze soboty na dnešek krátký déšť – pravda, o hodinku dříve a o něco vydatnější. Ale to bylo opět vše, dnešní jitro zopakovalo včerejší scénář a hlavní srážková vlna dopadla daleko od Šumavy. Cesta na Boubín nicméně hned od Kubovky prozradila, že včera prezentovaný teplotní rozdíl přece jen přinesl ve zdejších končinách namísto deště sněžení s celkovým přírůstkem o průměrné síle jednoho centimetru. V Alpách, jak se aspoň zdá na základě porovnání aktuálního snímku se včerejším, pak proběhla bílá nadílka podstatně velkoryseji.

Viditelnost byla sice opět zeslabena mlžným oparem, …

… ale včera postrádaný dachsteinský trojzubec je pro naše oči zase na světě.

Celý podvečer se nesl ve znamení mimořádné a chvílemi až poněkud neobvyklé barevnosti, ať už pohled zaboudil k Temelínu, …

… nebo se dal upoutat jednoznačnou dominantou dnešního pozorování, totiž impozantně vzrůstajícím …

… a ve chvílích své kulminace skvostně tvarově disponovaným i vybarveným levým parheliem. To však zase poměrně rychle pohaslo, …

… kdežto o něco později nastoupivší pravé provázelo sestupující sluníčko doslova až k obzoru, přičemž ve finále jako by snad přímo kopírovalo divokou paletu expresionistických malířů.

Nečekaně štědrou nadílku zážitků pak znásobil ještě decentní vějíř antikrepuskulárních paprsků, sbíhajících se k potemnělému hřibu co vrcholu temelínských par.

Teploměr aktuálně hlásil -2°C , čemuž přisvědčovala i zřetelná mírná námraza ve větvích okolních smrků.

Pozvolna sílící plíživé večerní šero nakonec ukrylo dosud stále matně viděné alpské siluety … jako zázrakem se však na okamžik roztrhla do té chvíle neprůhledná opona v oblasti Watzmannu. Snad nám byla dlužna poslední srovnání, …

… z nějž vyplývá, že i Grosser Hundstod je v rámci daného panoramatu opět na svém místě, byť budí zdání jaksi neúplné špičky. Pozoruhodným jevem je tu však provořadě bělostné zbarvení o padesát kilometrů vzdálenějšího pásu Vysokých Taur, jemuž zleva dominuje Grosses Wiesbachhorn, čtvrtá nejvyšší hora zmíněného pohoří /3564 m n.m., 218,8 km/ a zprava Grossglockner, nejvyšší hora Rakouska /3798 m n.m., 228,9 km/. Závěrem se nám tak dostává výsady být vtaženi do říše tajemných světelných kouzel, a to ve chvíli, kdy bychom to s ohledem na blížící se tmu dozajista nečekali.

4.února:

Pomineme-li pár desítek dešťových kapek, které okolo půlnoci lehce symbolicky zabubnovaly do střešních oken, můžeme konstatovat, že změna počasí Šumavu zatím minula a srážkovou nadílku, jak průběžně dokládaly radarové údaje, „schytala“ spíše Morava. U nás sluníčko od rána vesele pokračovalo v rozpouštění ubývajících sněhových zásob, …

… čemuž víceméně nesměle přihlížela zatím navenek bezzubá oblačnost, kupící se nad jižním obzorem, tedy i Bobíkem a Boubínem.

Nebylo by však patrně radno podceňovat ji, neboť k čemu nedošlo dnes, může dojít hned zítra. Pojďme se ostatně podívat, co se v mezičase změnilo právě na Boubíně.

V prvé řadě opět výška sněhové pokrývky. Tyč na vrcholu hlásí oproti poslednímu snímku (ze samého počátku února) …

… poměrně výrazný pokles – na 30 cm. Reálný stav je nicméně nepatrně příznivější, neboť činí v průměru 36 cm. Již zhruba v půli cesty vzhůru pak pocítily změnu také nohy, nacházející pod sebou náhle zase větší oporu, ba přímo (za dané situace obrazně řečeno) pevnou půdu bez protivného boření. Tedy neklamná to známka propadu teploty do mrazivých rovin. Je však zapotřebí upozornit i na rubovou stranu této jinak příjemné mince: sice pevný povrch je současně značně uhlazen, a tím pádem zákonitě nemálo kluzký.

Na rozhledně byl citelně znát silný jihovýchodní vítr, snažící se jako vždy zbavit důvěryhodnosti údaj teploměru, jenž zakotvil na rovné nule. Vida, pouhý bod mrazu sám o sobě postačil k slušnému zpevnění včera ještě rozbředlých cest a Boubín opět míří do teplotní opozice vůči Vimperku, momentálně si užívajícímu šesti stupňů nad nulou. Pohled směrem k jmenovanému městu a dále za ně vypověděl o ústupu inverzní oblačnosti do vnitrozemí, avšak současně o jemném oparu všude, kam se včera snažila dosáhnout, či přímo dosahovala šedobílá hladina.

Mnohem více však právě po včerejších zážitcích lákal opačný směr a v něm samozřejmě Alpy. Určitě nebylo možno očekávat, že by snad stále beze změn pokračoval jejich včerejší „koncert“, ale na druhé straně se v kontextu celkového úbytku viditelnosti dalo pořád hovořit o nemalém překvapení. Těžko by se totiž bylo možno divit, kdyby veškerá panoramata pohltila nízká oblačnost. Východněji na rakouské straně skutečně slavila nemalé, ba místy (například v pozadí tímto snímkem nezachycené známé větrné elektrárny) přímo stoprocentní úspěchy, …

… ale už mezi Smrčinou a Plechým se situace jevila o něco příznivěji, přinejmenším z hlediska včera již vyzdvihované prokreslenosti jednotlivých masivů, která často i za lepší viditelnosti barevně splývá či zcela schází, a celkový obraz tím tratí na prostorovém dojmu.

Dnes ovšem bylo stále možno bez problémů rozlišit jednotlivé velehorské štíty, ba pokračovat – a to nikoli bez zajímavých zjištění – v porovnávání známých partií, konkrétně mezi Plechým a za ním vyčnívajícím Grosser Prielem (viz 29., 27., 24., 22. a 21. ledna – http://vimperk.eu/index.php/vimperk/11606).

Dachsteinský masiv už, jak vidno, takové štěstí neměl, …

… vinou oblačnosti opticky pozbyl svého charakteristického trojzubce ve složení Hoher Dachstein, Mittlerspitz a Torspitz.

Nebyl v tom však sám. Porovnejme si tento snímek s tímtéž včerejším krajinným záběrem, na němž ranní sluníčko svými paprsky překrásně modelovalo partie kolem Watzmannu. Právě tento centrální štít Berchtesgadenských Alp (který mimochodem vlivem střetu názorů v některých kruzích soupeří o post nejvyšší hory Německa s nám dobře známou, oficiálně v daném ohledu uznávanou Zugspitze) zpravidla vídáme v nerozlučné dvojici s nižším Grosser Hundstodem po pravici. Dnešní oblačná konstelace však učinila Watzmann dosti nezvykle sólistou, když o pouhých 5,3 km vzdálenější Grosser Hundstod nechala dokonale zmizet.

O tom, že by snad zapadající sluníčko rovněž barevně podtrhlo struktury alpských štítů, si můžeme leda nechat zdát. Nedostalo totiž šanci ani k řádnému rozloučení, …

… takže nám svůj poslední dnešní vzkaz poslalo aspoň po oblacích. Co ta přinesou, uvidíme zítra, ne-li již v noci, která budiž všem dobrou.

3.února:

Pokud bychom se pokusili aktuální teplotní vývoj komentovat sportovním stylem, dalo by se jednoduše říci, že Boubín pokračuje ve vítězné sérii nad Vimperkem, a to z obou stran bodu mrazu. Předevčírem byla nahoře větší zima, dnes pro změnu větší teplo nežli dole ve městě. Skóre Vimperk : Boubín časně zrána konkrétně znělo +2,5°C : +5,9°C . S tím se pochopitelně pojí zhoršené podmínky výstupu, neboť sněhová pokrývka veškerých cest rozbředla, nohy se do ní opět nepříjemně boří a celkový čas k dosažení rozhedny zákonitě vzrůstá.

Nepřehlédnutelné rozdíly přinesla už jen obloha, dole zatažená, kdežto hned na Kubovce překvapivě čistá a doslova posetá hvězdami – napohled snad dokonce více nežli za mrazivých jiter, kdy by uvedený stav byl jaksi obvyklejším. Vrchol se však postaral o další změnu, zjevnou to předehru k následné změně počasí. Je zřejmé, že bude pršet či sněžit – nikoli snad v nejbližších okamžicích, ale s nemalou pravděpodobností ještě dnes. Bohatou oblačnost zatím doplňují větrné poryvy a snad především jejich zásluhou můžeme toto ráno charakterizovat jako jeden velký alpský koncert.

Jižní směr je totiž opět převážně čistý a monumentální velehorská panoramata se pyšní brilantní prokresleností, …

… která s jistotou nebude ničím narušena.

Sluníčko, zatím se zpoza obzoru hlásící torzovitě do mračen zakomponovaným famózním halovým sloupem, všemu dozajista ještě postupně přidá na působivosti.

A už se také začíná snažit, …

… přičemž nevynechává ani dnes poměrně skoupé páry do inverze zanořených temelínských věží.

Překrásných světelných modelací se postupně dočkávají partie kolem Watzmannu, …

… jakož i Dachsteinu.

Slunečním paprskům sice stojí v cestě mohutná oblačná clona, jejíž přítomnost se chvílemi nezapře po celé krajině, …

… ale plastičnost viděných scenérií tím nikterak netrpí.

Sluníčko se ostatně nakonec stejně nedá umlčet a využije všech sebemenších trhlin k dalšímu překvapivému kouzlení na alpských ledovcích, …

… takže otázka, kdy a v jakém rozsahu dojde k již vzpomenutým očekávaným změnám, …

… ztrácí v takovýchto chvílích na závažnosti. Ostatně je jisté, že co je nám souzeno, to nás nemine – počkejme si tedy a těšme naplno oči probíhající přítomností.

2.února:

Třiatřicáté ráno roku dvoutisícího sedmnáctého sice vyladilo oblohu do mírně příjemnějších barev, …

… ale následný odpolední vývoj rozhodně nebylo možno automaticky očekávat. Tím více však potěšil, v nejednom případě i včetně oteplení na +7°C .

1.února:

Prvního únorového dne se Vimperk probudil do mlhy, avšak ne natolik husté, aby noční tmou i ranním šerem takto nepropustila stopy městského osvětlení na inverzní hladinu. Vimperská světla, viditelná z Boubína nejblíže, budila dojem, jako by se toužila rozeběhnout po nadýchaných mlžných vlnách kamsi k východu, zatímco vzdálenější obce jen staticky prozařovaly jinak téměř nezřetelné rozhraní mezi svrchní a spodní oblačností.

Ačkoli na samotné rozhledně tentokrát překvapivě panovalo dokonalé stoprocentní bezvětří, okolní šedobílá masa byla v neustálém pohybu, …

… který co chvíli zavdával podnět k obavě, aby se z východní strany neuzavřel tenký rudnoucí obzorový proužek, …

… jímž se mělo od této chvíle zhruba za půl hodiny přihlásit sluníčko.

V poměrně svižném sledu se střídající změny nabývaly nejednou poměrně dramatického vzhledu, …

… a to z obou stran vzpomenutého slunečního průzoru. A právě jeho prostřednictvím přišlo ještě před samotným sluníčkem za dané situace skutečně nečekané překvapení …

… v podobě zřetelných obrysů rakouských Alp.

V jednom okamžiku došlo též k částečnému osvobození Smrčiny, ale v její blízkosti už byly Alpy zahaleny rovněž neprůhlednou mlhou, jen tónovanou lehce do oranžova.

Zajímavé oblačné útvary a trhliny vznikaly zejména nad Basumským hřebenem, ale hledat dnes tímto směrem Luzný, Roklany, Velký Javor a další známé obzorové dominanty bylo zcela zbytečné.

Sluníčko se nakonec, když nadešel jeho čas, mihlo oblohou skutečně jen takto symbolicky …

… a veškerá jeho další působnost byla nuceně omezena …

… jen do sfér více či méně zřetelných barevných odstínů na samotné oboze, …

… případně v nově vznikajících trhlinách, jako např. v blízkosti Třístoličníku. Ani tady, …

… či v okolí Haidelu se však už další bedlivě vyhlížená alpská torza nezjevila.

Následkem mohutně pokračujících oblačných pohybů spíše začínalo vítězit pomyšlení, …

… že vrchní a spodní vrstvy se postupně úspěšně spojí …

… a také Boubín v průběhu dne přijde o výhodu volné viditelnosti, …

… která ostatně byla Vimperku a okolí upřena hned od samého rána.

Těžko pak odhadovat další vývoj srážkových aktivit, ale v každém případě bylo možno posoudit stav po čerstvé změně z lednového finále. Sněhoměrné tyče opět mnoho nenapoví, …

… neboť včerejší nové tři centimetry, naměřené samozřejmě všude jinde ve volném terénu, sotva opticky vyrovnají jen mocné slehávání původní vrstvy, jak je připravil zdejší teplý víkend.

K tomu je ovšem závěrem nutno dodat, že v teplotním stavu se opět mezi Vimperkem a Boubínem výrazně změnily naměřené hodnoty. Město si ulevilo od silnějších mrazíků – před pátou hodinou ranní vykazovalo jen -1,5°C, …