Vimperk – Fotokronika Jana Tláskala – duben 2017

1 dubna, 2017
14:48

JAN TLÁSKALFotograf, muzikant, ŠumavákRozbalit rozhovorSbalit rozhovor

Neděle 12. únor 2012 21:24

ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal.

Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.

Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?

Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.

Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí?

Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .

Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?

V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.

Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?

I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce.

Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?

Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni.

Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát?

Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .

Jaký byl váš vůbec první fotoaparát?

Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant.

Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo?

Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál.

Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete?

Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku.

Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu?

Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím.

O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?

Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.

Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem?

Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa.

Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?

Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.

Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí?

V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku.

Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál?

Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení.

(red)

Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala http://obec.sumava.eu/index.php/sumava/131-fotografove/3563-jan-tlaskal

30.dubna:

Říkává se, že konec vše napraví – ba i sám slavný pan Shakespeare tak před více než čtyřmi stovkami let nazval jednu ze svých nesmrtelných her. Pro nás je ovšem momentálně nejvíce potěšující, …

… že onu myšlenku přijal plně za svou i dneškem končící duben.

29.dubna:

Konečně tedy něco vyšlo bez nutnosti obávat se přidružených nepříjemných překvapení. Po celý den se na nás usmívá sluníčko, křísí dokonale zaskočenou jarní zeleň …

… a současně slibuje, že stylovému dodržování jednoho krásného prvomájového zvyku nebude přinejmenším z hlediska potřebných kulis pozítří nic stát v cestě 😉 .

Návštěva večerního Boubína byla pochopitelně motivována touhou zjistit, do jaké míry tu včerejší kalamitní stav ovlivnil sněhovou situaci. Odpověď dal už jen samotný výstup, fyzicky snad nejnáročnější ze všech za uplynulou zimu, neboť v těžkém mokrém sněhu, …

… často hlubším, než ukazují shodující se tyče, …

… a s přibývající nadmořskou výškou ke všemu navíc svrchu pokrytém lehce namrzlou krustou, …

… prodělávaly šumavským i prudším kopcům jinak naprosto uvyklé nohy nebývalou zatěžkávací zkoušku. Co se samotné naměřené hloubky týče, je nutno brát v potaz i vliv dnešního slunečna a oteplení, jehož působením se zprvu určitě o něco vyšší vrstva stačila mírně slehnout.

V každém případě nezapomínejme, že vše, o čem je tu řeč, představuje rekordní výsledek prudké třídenní změny počasí, …

… jíž jsme byli svědky na samém konci dubna roku dvoutisícího sedmnáctého.

Boubín, nad nímž se s podvečerem původně většinou blankytná obloha mírně zatáhla a teploměr se zastavil na rovné nule, uchystal v čase slunečního západu všem návštěvníkům, kteří byli ochotni pozorně se dívat, malou lahůdku …

… v podobě drobné Kelvin Helmholzovy instability. I kdybychom ji však ve vší té ohnivé záplavě přehlédli, můžeme se především těšit očekáváním, …

… že apríl se s námi zítra rozloučí v podobném duchu, jakým nás po dramatickém průběhu předchozích dní jistě rozradostnil dnes.

28.dubna:

Před posledním aprílovým víkendem už je jasné, že příroda vsadila v předmájovém týdnu na specifický druh humoru, který by leckdo možná neváhal označit za zlomyslný, ne-li přímo černý. Člověk tu takhle v pondělí napíše cosi o svatojiřském definitivním vítězství jara nad zimou … hned v úterý mu začnou vrtat hlavou pochybnosti a ve středu se pak jen raduje, že zmíněnou myšlenku pro jistotu uvedl slovy „zdá se“.

Ve čtvrtek zrána pocítí uprostřed nepokrytě zimního vývoje potřebu vyzdvihnout aspoň pozitivní skutečnost nekomplikované dopravy v důsledku teplot nad nulou. Po večerním návratu z Boubína, s méně než týdenním odstupem znovu zpestřeném tentokrát nepublikovanými zážitky s ucpanou silnicí (ano, hlavními aktéry byly opět v tomto neselhávající kamiony se svým tradičně špatným obutím), však i zde zahlodá neblahé tušení.

Nu a páteční ráno je potvrzuje jako plně oprávněné. Teplota sice ani nadále pod nulu neklesla, ale nepřetržitě chumelí jako z peřiny, takže nakonec bez ohledu na příznivou či nepříznivou nadmořskou výšku máme na silnicích vzápětí výstavní kalamitu, zasahující dokonce i do železniční dopravy. Zima totiž samozřejmě neopomněla ještě více přitlačit těžkým mokrým sněhem na včera politované větve stromů – nemůže jinak, byla tu přece vyslovena naděje v zlepšení nepříznivého stavu. Přes vše popsané je nicméně nutno do třetice vsadit na zvrat situace. Zítra konečně spatříme sluníčko! A přírodě nakonec i přes všechny již dokonale otravné zážitky poděkujme – té vody, která se většinou už zdárně vsákne tam, kde zatím leží co odtávající bílý koberec, je nanejvýš zapotřebí.

27.dubna:

Rozmezí pouhých dvou dnů … první snímek vznikl v úterý po návratu z ranního Boubína, kdy už bylo jasné, že zbytek dne Šumava propláče.

Nu a tady máme aktuální stav zasněženého čtvrtku, který se alespoň naštěstí drží teplotně nad nulou. Jak už bylo konstatováno včera, hojná bílá nadílka v nižších polohách nekomplikuje dopravu setrváváním na vozovkách, a zdobí tak vesměs pouze střechy domů a louky. Současně bohužel svou nemalou mokrou vahou zatěžuje a nadmíru ohýbá větve stromů – lze však doufat, že tento nepříznivý stav nepotrvá dlouho.

Zcela jinou kategorií je ovšem tradičně Boubín, na němž zatím nic z toho, co se neustále snáší z nebeských výšin, netaje, …

… ale naopak výrazně přispívá k silnému dojmu, že tu snad ještě loňský prosinec skládá reparát za svou zimní třetinu, v níž fatálně propadl.

Dnes by každopádně mohl být klasifikován na výbornou – však jen zhodnoťme aktuální sněhové přírůstky …

… oproti včerejšímu stavu.

Ano, jednodenní rozdíl činí v případě obou tyčí více než deset centimetrů.

Na síle, byť nepatrně, přidal i mrazík. Za stavu -2,5°C si rozhledna nově získaný bílý kabát nějaký čas hravě udrží, jen není momentálně vinou jemného vytrvalého sněžení schopna dostát své roli. Jsme tedy odsouzeni k trpělivému vyčkávání dalších změn.

26.dubna:

Co jiného říci k dnešnímu vývoji počasí, nežli že apríl se zkrátka ještě dosyta nevyřádil a v samém finále nám servíruje jednu prudkou změnu za druhou.

Tváří v tvář aktuální situaci okolo boubínských sněhoměrných tyčí napadá autora fotokroniky v kontextu včerejšího svědectví z téhož místa …

… vypůjčit si první půli roztomilého výroku starého krále z Pyšné princezny, …

… totiž ono známé: „Odvolávám, co jsem odvolal, …“ 🙂 . Druhé polovině je však nutno obloukem se vyhnout, neb slíbit tady nelze nic.

V nižších polohách i přes časté, ba možno říci spíše téměř nepřetržité přeháňky sníh díky stálé teplotě nad nulou nepřežívá dopad na zem – okamžitě taje. Na rozhledně ale momentálně teploměr hlásí -1°C , přičemž Boubínu k udržení bílé pokrývky obecně stačí i nějaký ten stupeň nad nulou (Kubovka se před necelou hodinou – o sedmé večerní – nacházela v hodnotě +3,5°C ). Když tu sněžení na chvilku ustane, jsou náhle k rozlišení jednotlivé vrstvy vší zde zúčastněné oblačnosti. Tím pádem máme kratičkou možnost rozeznat některé krajinné body směrem k neviditelné Trojmezenské hornatině, …

… tady se pro změnu vynořila část Basumského hřebene …

… a ze svého směru se nepatrně hlásí též Bobík. Být tu namísto nových, shora se již zvolna snášejících bílých přídělů modrá obloha, stali bychom se nepochybně svědky další vlny inverzních výjevů, naposledy odtud v podobné intenzitě pozorovaných před měsícem, konkrétně 25. března – http://vimperk.eu/index.php/vimperk/11937. Je však obrazně, ba nejspíš i doslova ve vzduchu, čeho se reálně v nejbližší budoucnosti dočkáme …

25.dubna:

Poslednimu dubnovému úterku je souzeno deštivé počasí. V porovnání s tím, co se (nejen) na Šumavě odehrávalo před týdnem, je jistě přijmeme s povděkem, a to hned dvojnásobným, neboť vody je v každém případě zapotřebí. Nemálo jí ostatně přibyde i ze stále tajícího horského sněhu – např. cesta na Boubín odhalila, že obě sněhoměrné tyče už opět stojí obklopeny jen loňskou trávou. Jestliže tu tedy předevčírem bylo možno referovat o pěticentimetrové, povětšinou souvislé bílé vrstvě, dnes už to není pravda, byť nahoře v lesích potkáme sněhu ještě poměrně dost. Pospěšme však na věž pozdravit se s dosud nejsilnějším západním větrem, jaký tu v rozmezí posledních deseti dnů vane. Však má, jak vidno, přebohatě co prohánět po obloze – krom fantastických mračen také sem tam po troškách směs dešťových kapek s ledovými krupkami.

Vlivem popsaného dění, odehrávajícího se za čtyřstupňové teploty (na Kubovce teploměr ukázal za časně ranní tmy +6,5 °C), …

… budí celá krajina navzdory nepřehédnutelně činorodému sluníčku opět jako již nejednou dojem, že se jí nechce opustit lehce potemnělou atmosféru, …

… jakou by věrně vystihovala třeba první ze symfonií Johannesa Brahmse … https://www.youtube.com/watch?v=zhkuad0gLM4

Jakmile však shůry přilétají tóny, je načase nechat umlknout slova. Učiňme to i v jejich samotném zájmu, aby nemusela tváří v tvář hudbě opět krutě pocítit svou fatální nedokonalost a neschopnost interpretovat vše, co tu promlouvá nejen k očím a uším …

Chvilkový zážitek, který připravila úzká, v kontextu celé scény takřka nenápadná prosvítající štěrbina západně (pohledem z věže však napravo) od Trojmezenské hornatiny, …

… náležel za dané situace k nečekaným, …

… a tím pádem bez přehánění ohromujícím.

Takhle se tedy může probouzet deštivý den …

24.dubna:

Pondělí závěrečného aprílového týdne se od rána tváří mnohem svátečněji nežli předešlé, které co součást Velikonoc svátečním skutečně bylo. Zdá se, že svatý Jiří definitivně potvrdil vítězství jara nad zimou, čemuž přitakává i teploměr, který okolo poledního neváhal vyšplhat až na šestnáctistupňovou příčku.

23.dubna:

Poslední baštou jarního sněhu se na Vimpersku jednoznačně stává Boubín, …

… ale jen na teplotním vývoji bude nadále záviset, jak dlouho tuto pozici udrží.

V lesích okolo Johnova kamene zatím můžeme i přes občasné trhliny hovořit o souvislé pěticentimetrové vrstvě, …

… vrchol je na tom pak o něco lépe, …

… neboť je pokryt v průměru dvojnásob silným bílým kobercem. Na cestách však už výrazně převládá bláto s kalužemi.

Něco málo se bělá i na Bobíku, …

… oproti němuž je na tom z daného hlediska rozhodně lépe Trojmezenská hornatina.

Vnitrozemí se až na nepatrné výjimky navrátilo k barvám jara.

Plechý se patrně zbaví sněhu jako jeden z posledních šumavských vrcholů, …

… situaci okolo Velkého javoru pak máme z Boubína rovněž hladce pod dohledem.

Můžeme se tedy už jedině těšit na to, až zmizí poslední stopy zimního útoku z minulého týdne, ovšem za jakého stavu tu přivítáme máj, se s jistotou ještě odhadnout nedá. Boubín totiž vyprovázel předposlední aprílovou neděli k spánku mrazíkem o hodnotě -3,5°C a lze předpokládat, že trvalého výrazného oteplení se rozhodně dočkáme dříve dole ve Vimperku nežli tady.

22.dubna:

Svým způsobem docela překvapivá proměna sobotního podvečera nasvědčuje tomu, že zataženou a proplakanou byla jen první půle víkendu. Zítřek sice asi ještě neoznačíme za zcela ideální, ale přinejmenším už by nás aspoň neměl polévat, ba ani tolik chladit 🙂 …

21.dubna:

Předposlední dubnový pátek vzbouzel dojem, jako by měl za úkol udělat za všemi dosavadními zimními projevy ráznou tečku, ba přímo navrátit do hry jaro podobným skokem, jakým nás prve přepadl mráz se sněhem. Však ještě večerní boubínská teplota stála na rovné nule a nebýt silného ledového větru, zmíněné iluzi by pranic nescházelo k dokonalosti. Stejně tu byl ze všech smyslů jako vždy nejzaměstnanějším zrak, jemuž západní obloha nabídla jev v daném okamžiku nečekaný, …

… a sice překrásnou rozsáhlou irizaci na už tak bohatě vybarvených oblacích, vyprovázejících sluníčko k horizontu.

Takřka stejně rychle, jako se objevil, mizí i sníh, což lze nejmarkantněji pozorovat na stromech, zatímco na zemi o něco pomaleji těžkne příští zjevná mokrá břečka.

Ale i to je na pozadí modravého pastelova, do nějž se dnešní večer zahalil, …

… víceméně podružná informace.

Včera postrádané sluníčko muselo po celodenní práci ještě zabojovat s houstnoucím oparem, aby tentokrát bylo k spatření.

Ač přece jen částečně zastřeno, nezapomnělo na slaboulinké náznaky zeleného záblesku, čímž jen přispělo k potvrzení myšlenky vyslovené tu v dané souvislosti 9. dubna.

Všechna zasněná krása, jejímž bylo významným spolupůvodcem, …

… však současně předznamenává další změnu počasí, jíž nás od samého rána uvítá zítřek – zataženo a deštivo. Inu, se vším všudy stále ještě apríl, letos obzvláště vyvedený.

20.dubna:

Některé předpovědi označovaly v rámci prudkého vpádu zimy dnešní den za kulminační, a to jak z hlediska mrazu, tak i sněhové nadílky. Ani v jednom případě se nesplnily, byť dopoledne přineslo ještě nejednu slušnou přeháňku. Lze tu tedy obecně hovořit naopak o mírném ústupu zimních vetřelců.

Potvrdil to i večerní Boubín. Když si například porovnáme snímek vrcholové sněhoměrné tyče, …

… resp. detailní záběr její stupnice s podobným ze včerejška, poněkud překvapivě tu navzdory tomu, že v mezičase ještě nemálo sněžilo, zaznamenáme lehký pokles naměřené vrstvy. Však již cestou vzhůru se v lesích ukázalo, že čerstvý sníh, jakkoli napohled budí dojem kyprého prašanu, ve skutečnosti těžkne a slehá se.

Krom toho se i mírně oteplilo – mrazík dosahoval již jen hodnoty -7°C . Co k tomu nabídla obloha, …

… jistě nepotřebuje dalších komentářů, neboť o kvalitě obnovené dohlednosti, …

… jakož i míře zimní proměny okolní krajiny …

… si každý čtenář udělá svůj obrázek hravě sám, …

… vyzbrojen k tomu navíc možností nejrozmanitějších srovnání, k nimž postačí všehovšudy zalistovat archivem fotokroniky.

Ani identifikace k spánku se zvolna ukládajících významných šumavských vrcholů …

… by už neměla být pro nikoho …

… zásadním problémem 🙂 .

Po všech proměnách, které se tu odehrály prakticky v rekordním rozmezí předchozích dvou dnů, …

… by pak jistě bylo v této chvíli černým nevděkem stěžovat si na neviditelnost samotného zapadajícícho sluníčka, prozrazujícího se opět „jen“ v roli maíře, jehož nekonečným plátnem je celá obloha.

Ono se však ve skutečnosti poctivě snažilo proniknout k nám aspoň náznakem čehosi, co by bylo možno vnímat jako osobní pozdrav, …

… a nakonec se mu na odchodu zdařilo stvořit výjev možná ještě působivější, než kdyby našlo příležitost rozloučit se v plné zřetelnosti svého kotouče.

Jedno je pak v této chvíli jisté: ani zítřek už nemá šanci …

… překonat míru dosavadního zimního překvapení, jež leckoho nejen v naší zemi dokonale zaskočilo.

Nadcházející noc sice ještě může přinést výraznější pokles teploty (který by nakonec v tom čase skutečně mohl být považován za úvodem odmítnutou – leč z hlediska projevů zimy jen dílčí – kulminaci), takže teplé oblečení zatím ještě dozajista neodložíme, ale na mnohými vysněný čas, v němž jaro vybojuje nazpět své ztracené pozice, již dlouho čekat nebudeme 🙂 .

19.dubna:

Dnešního rána již byla silnice na Kubovku plně průjezdná. Člověk jistě není do té míry naivní, aby si onen ideální stav vysvětloval náhlým většinovým osvícením řidičů, kteří by snad konečně pochopili, že v našich končinách není nejméně do května radno přezouvat zimní pneumatiky za letní. V každém případě už stálo při všech kamionech štěstí – a hlavně nesněžilo. Nic tedy nebránilo zdárnému splnění toho, co se včerejšího večera nezdařilo. Vezmeme-li v úvahu, že zvolna končí druhá třetina dubna, jistě zase jednou stojí za to zdokumentovat uvítací boubínskou teplotu fotograficky. Jediné, co fotografie naopak za daných podmínek nezachytí, je silný severní vítr, který spolu s mrazíkem vytvářel prostředí jako stvořené k rannímu otužování.

Boubín dosud nesejmul svou mlžnou čepici, ale její spodní okraj se přece jen oproti včerejšku aspoň pozdvihl, a to zhruba na úroveň úpatí rozhledny, …

… takže bylo možno očekávat, že by se dokonce postupně mohlo zapojit do hry i sluníčko, …

… obzvláště když našlo silného spojence ve zmíněném větru.

Jakmile do odstínů krajiny začala promlouvat též vysvobozená modř …

… a trhající se mlhu co chvíli prozařovaly …

… více či méně zdařilé sluneční koróny, …

… zdálo se, že je téměř vyhráno.

Tak jednoduché to ovšem nebylo, …

… neboť mlha stále čerstvými posilami bojovala o každý kousek oblohy.

Nejdůležitějším cílem dnešního výstupu na Boubín však bylo zjistit, jak hluboká je vrstva nového, v rekordním čase napadlého sněhu. Měřící tyče se už od konce března s nemalou pravděpodobností cítily pobývat na zaslouženém odpočinku, …

… když jim vlivem prudkého zlomu počasí náhle nečekaně opět vyvstala další etapa služby. Na vrcholu ukazuje stupnice dvacet centimetrů, ale najdou se poměrně hojné úseky, kde je možno s klidem dalších pět přidat. V mírných závějích, které už se tu rovněž stihly na obvyklých místech vytvořit, pak lze prošlápnout i třiceticentimetrovou hloubku.

Spodní sněhoměrná tyč nezůstala ani tentokrát ušetřena své tradiční návějky, …

… ale i takto prezentovaný údaj můžeme momentálně považovat za celkem regulérní průměr, protože lze jen zopakovat, co bylo řečeno v prvém případě.

Po velmi podobné loňské zkušenosti, na niž jsme tu i s patřičným odkazem vzpomněli před pěti dny, se zdá, že takovéto pojetí dubna co nevidět založí tradici, jejímž prostřednictvím nám Šumava bude připomínat, …

… že se blíží máj – lásky čas 🙂 .

Zatímco z Basumských luk ničím již nestíněné sluníčko takhle pozlatilo volný pohled na Žlíbský vrch či vzdálený Mitterdorf, Boubín v těch okamžicích stále ještě setrvával pod sice řídnoucí, místy potrhanou, ale většinou neprůhlednou čepicí.

18.dubna:

Máme po Velikonocích a chtělo by se říci, že předpovídané sněhové kalamity opět dopadly tíživěji na lokality Šumavě vzdálené. Ani my se tu však vysloveně nenudíme – stačí jeden cisternový kamion, který za nikterak dramatického sněžení zneprůjezdní kousek nad Arnoštkou svůj jízdní pruh. Vlivem fatálního zpomalení dopravy, jež se tak neobejde bez policií řízené kyvadlové varianty, se něco podobného podaří dalšímu šťastlivci pro změnu v opačném pruhu kdesi výš poblíže Kubovky … totální ucpávka je dokonána a čtenáři fotokroniky jsou následkem všeho rázem ošizeni o nejčerstvější jarní sněhovou reportáž z Boubína. Autorovi se totiž po více než půlhodině centimetrových popojíždění a dlouhých stání, která neslibovala v dohledné době obrat k lepšímu, nechtělo nocovat v zhušťující se koloně, případně dorazit do Boubínských mlh (ano, hora se každopádně nacházela v husté čepici) za fotograficky nepoužitelné tmy, takže úderem sedmé hodiny večerní raději využil ušetřených decimetrů na silnici k otočení do zatím volného protisměru a návratu do Vimperka.

Tady se pak jen potvrzuje, že o kalamitě skutečně (zatím?) nelze mluvit, …

… ba něco podobného by nás nemělo rozházet snad ani v květnu 🙂 . Na druhé straně samozřejmě není všem dnům konec a největší pochoutky mají být servírovány počínaje zítřkem. Počkejme si na ně za současného konstatování, že aktuální venkovní teplota činí +1,5°C .

17.dubna:

Na rozdíl od ovocných stromů, které na Šumavě sice mírně nasadily na listy, ale s plným rozkvětem přece jen vyčkaly, nemá zlatý déšť jinou volbu – květ u něj předchází tvorbě listů, z čehož plyne i nutnost přečkat za daného stavu nejednu krutou chvilku. Tento týden se mu tím pádem stane obdobím nemalých zatěžkávacích zkoušek …

16.dubna:

Mohlo by se zdát, že velikonoční dny se sobě podobají jako vejce vejci. Z hlediska jakéhosi pomyslného rámcového schématu, v němž je slunečné či aspoň přívětivější dopoledne vystřídáno komplikovanějším odpolednem, směřujícím ku zkažení dosud jakž takž přijatelného počasí, tomu tak snad i je. Jinak ovšem nelze přehlédnout také rozdíly, spočívající mimo jiné v postupujícím klesání teploty. Ta dnešní se postarala o naplnění prognózy, že svátky jara zařadí mezi své barvy též bílou.

Ve Vimperku jsme na ni dopoledne sice ještě nenarazili, ale podvečerní cesta na Boubín ukázala, že tady pro změnu sníh skutečně padal.

Je pochopitelné, že neměl šanci na delší životnost a udržel se jen takto torzovitě v chládku poblíže stromů …

… či v koutech rozhledny, ale právě večerní dění, jehož tu budeme společně svědky, mu přispěchalo na pomoc.

A vše se opět odehrávalo v režii silného západního větru. V této chvíli je nejen z rozhledny, ale jistě i z vimperských oken vidět, co se na město záhy přižene.

Jižní strana se zatím tváří poklidně, Trojmezenská hornatina odpočívá pod orografickou čepicí …

… a podobnou náladu vykazuje i východ.

Sluníčko, jež naplno svítilo po celou dobu výstupu na Boubín, se dnes nerozloučí ani způsobem, jaký mu umožnila oblačnost touto dobou včera, …

… neboť události se dávají plně do pohybu. Na teploměru lze odhalit mrazík o síle -2°C …

… a nejen ve Vimperku, nýbrž i zde začíná vířit vzduchem první sněhová krupice.

Podlaha rozhledny už souvisle zbělala, a stává se tak součástí scénáře, …

… podle nějž můžeme v přímém přenosu přihlížet, jak si také Boubín co nevidět nasadí mlžnou čepici.

Sněhové přeháňky dosahují již k Bobíku, …

… zatímco na protější straně se dohlednost tenčí o postupně mizící Basumský hřeben.

Do jejího naprostého vynulování …

… zbývají doslova pouhé minuty. Sněžení neustává, …

… jen střídavě mění svou intenzitu.

Do lesů naplno sedla mlha. Zpáteční cesta přináší s houstnoucí tmou chvílemi nárazové chumelenice, jakými bychom nepohrdli ani o Štědrém dnu. Vše teď bude opět záležet především na teplotním vývoji nejbližších dnů. Předpovědi v každém případě říkají, že příští týden – v něm pak zejména středa – nás přiměje zavzpomínat na leden. Bude-li tomu tak, půjde vlastně jen o týdenní předstih podobného vývoje, jaký jsme zaznamenali minulého roku – http://vimperk.eu/index.php/vimperk/10074 – porovnejme si devatenáctý duben, v němž na Boubíně vykvetly první dřípatky, s osmadvacátým, který budil dojem, jako by tu byl zapomenut od uplynulých Vánoc.

15.dubna:

Včerejší závěrečný odhad vývoje počasí se dnes naplnil v podobě jakéhosi koktejlu, obsahujícího jak dopolední slunečno – dokonce s halovým jevem, …

… tak odpolední přibývání oblačnosti s občasným deštěm. Večer na Boubíně pak vše znásobil, …

… teplotu oproti včerejší snížil na +2,5°C …

… a zapadající sluníčko již neukázal, dovolil mu pouze na okamžik obarvit náhodné trhliny mezi houstnoucími mračny.

Bílá velikonoční sobota se rozloučila mohutnou oblačnou jízdou od západu, …

… z níž sice nějaká voda spadla i na Šumavu, ale hlavní nápor zjevně směřoval k východu.

Pokračující pokles teploty, který rozhodně nevylučuje ani záporné hodnoty, …

… může do rána přínést podobným nadmořským výškám další pocukrování …

… včetně lehké námrazy, jakou zaznamenala boubínská rozhledna např. 11. dubna. V každém případě zítra nic nepokazíme vedle teplého oblečení také deštníkem.

14.dubna:

Dnešní polední pohled z Boubína …

… si možná nejeden z přemnoha návštěvníků vyhodnotil optikou díků za to, že koneckonců především nepršelo.

Všehovšudy čtyřstupňová teplota při takto vyzdobené obloze …

… však stále může v příštích dnech vyústit do kterékoli z protikladných vývojových variant – tedy stejně dobře slunečna jako deštiva.

13.dubna:

Nevyzpytatelnost – to je asi momentálně nejpříhodnější výraz pro aktuální počasí.

12.dubna:

Škaredá středa se nám vyloupla do temných tlumených barev, jako kdyby se snad vůbec nechtělo rozednít. Jakýmsi příslibem zlepšení byl od počátku jedině sluníčkem vymalovaný výraznější ostrůvek, dosahující od Libína přes Kleť až k Chlumu.

Úplněk, jenž výrazně zářil po celou cestu vzhůru, ve finále zmizel za houstnoucím závojem, …

… takže jediným, oč se mohlo oko na obloze opřít, byla sice nevýrazná, leč přece jen viditelná oblačnost.

Silný západní vítr ji modeloval do čočkovitých tvarů, dobře nám známých pod přízviskem „lenticularis“.

Jestliže jsme tu včera vyčíslili teplotní rozdíl mezi Vimperkem a Boubínem, dnes můžeme konstatovat jeho zmenšení, avšak za současného celkového ochlazení. Konkrétní ranní hodnoty zněly +4°C v prvém případě a -1,5°C v druhém.

Výše zmíněný sluneční ostrůvek nakonec také podlehl nadvládě nevýrazné barevnosti, …

… neboť sluníčko s fádní oblačnou clonou nesvedlo více, než co ukazuje snímek.

Tento vývoj zajisté nemusí být pro celý den definitivním, ale ať už se pohne jakýmkoli směrem, mějme na paměti lidové velikonoční varování: na Škaredou středu se neškareďme, mohlo by nám to zůstat … 🙂 .

11.dubna:

Již včerejší podvečerní oblačnost předznamenala další dění, které v průběhu noci zahrnovalo krátký, ale vydatný déšť spolu s občasným zahřměním. Hlavní bouřkové aktivity však jako obvykle měly svá centra všude jinde nežli nad námi, takže těžíště všeho, co nám nabídly, skutečně spočívalo výlučně v akustické rovině. Měsíc tím pádem navzdory usilovnému záření nedostal šanci předvést finální kroky k své úplňkové fázi, neboť obloha nad Vimperkem se do rána kompletně zatáhla. Boubínskou pak pro hustou mlžnou čepici, dosahující ještě za tmy takřka k úpatí hory, nebylo možno spatřit vůbec.

Teplotní rozdíl se opět výrazně prohloubil: Vimperk +8°C , Boubín -1°C . I tak nicotný mrazík nicméně stihl na rozhledně zařídit kluzké schody a podlahu vyhlídkové plošiny, již navíc takto půvabně vyzdobil.

Teprve v průběhu návratu se postupně zlepšovala dosavadní nulová dohlednost a lze předpokládat, že okolo poledního by mohl nastat obrat i na boubínském vrcholu. Oteplení víkendového typu však rozhodně nečekejme, byť Vimperk dle všeho nebude ošizen o slunečné okamžiky.

10.dubna:

Užívejme si naplno jarního sluníčka, …

… nežli nám v této chvíli již nad Německem připravená studená fronta …

… o Velikonocích připomene, …

… jak vypadá sníh.

9.dubna:

Druhý dubnový víkend se sice prvnímu nevyrovnal teplotou, ale příjemným slunečným počasím jistě ano. Večerní Boubín poskytl teploměru příležitost vyšplhat ještě na hodnotu +9,5°C …

… a oku nabídl pohledy, které tentokrát velely upřít pozornost především k nebeským tělesům.

Prvním mezi nimi je samozřejmě sluníčko. To se v průběhu svého klesání na chvilku ukrylo za mrak, pod nějž hned takto vymalovalo do lehkého oparu půvabný barevný symbol sebe sama.

Sotva opustilo oblačný úkryt, rozzářilo se navzdory vzpomenutému oparu opět intenzitou, jaká člověku běžně znemožňuje přímý pohled. Náležitě zacloněný objektiv fotoaparátu nám však při expozici osmitisícinou vteřiny může zprostředkovat, co by oku za daných podmínek zůstalo utajeno – mohutný sluneční sloup.

Zelený záblesk, ba s modravým přídechem, pak téměř už boří mýtus o své vzácnosti. Rozhodující totiž není schopnost vytipovat si k němu příhodné podmínky, nýbrž zachytit jej, protože z ryze fyzikálního hlediska je zjevně neodmyslitelnou součástí prakticky každého slunečního východu i západu, přičemž jedině aktuální stav atmosféry ovlivňuje intenzitu jeho viditelnosti a způsob výsledného provedení.

Měsíc – druhé z nebeských těles – se tentokrát na obloze potkal se sluníčkem, vyprovodil je za obzor a teď už jen ladí formu k úplňkové fázi, …

… do níž mu zbývají všehovšudy necelé dva dny (jak už zde bylo vzpomenuto, přesným časem je úterý 11.4. v 08:08).

8.dubna:

Před necelými dvěma roky (konkrétně 16. června – http://vimperk.eu/index.php/vimperk/8056) jsme společně navštívili židovský hřbitov ve Vlachově Březí. Dnes je bohužel nutno konstatovat, …

… že oproti vzpomenuté době se návštěva zmíněného místa neobejde bez nemalého zklamání, neboť poražením dvou památných javorů …

… hřbitov ztrácí cosi ze svého někdejšího kouzla.

Ostatně smutek je tu vlastně jaksi z principu domovem …

7.dubna:

První dubnový pátek vítá probouzející se nový život hojným zaléváním …

6.dubna:

Ranní Vimperk možná ani povětšinou nepostřehl, že vzduchem občas poletuje jemná bílá krupička, neboť navzdory celkovému znatelnému ochlazení měla jepičí život. Večer pak ukázal, že na Boubíně tomu bylo přece jen jinak. Mnohá lesní zákoutí si uchovala čerstvé pocukrování, …

… okolí rozhledny se dokonce takřka souvisle bělalo.

Teploměr hlásil -1,5°C , ale především tu po dvou zatažených dnech zase převzalo vládu sluníčko.

Večerní situace však svým postupným vývojem sváděla k pomyšlení, …

… že ona vláda bude vbrzku nucena čelit nejednomu pokusu o svržení.

Sluníčko nicméně i skrze zjevné překážky dokázalo nečekaně najít příležitost k působivému pozdravu ve formě zeleného záblesku.

Velký Javor už možná tuší, co se k nám blíží od severu, …

… ale noční obloha bude ještě nejméně polovinu noci bohatě prozářena měsíčním svitem.

5.dubna:

Není těžké odhadnout, co dalšího má pro nás apríl „v rukávu“. Dnes sice lehce oživil příjemné slunečno, …

… večerní boubínskou teplotu povytáhl na +3,5°C , …

… ale současně především jasně signalizoval další příděly vláhy. Berme je jako nanejvýš potřebný dar.

4.dubna:

Nikdo jistě není natolik naivní, aby na základě mimořádně teplého prvního aprílového víkendu očekával, že zrovna tento měsíc se ponese v podobném duchu celý. Buďme ostatně rádi, že vývoj počasí neproběhl opačně, tj. aby chladný a deštivý víkend vystřídalo teplo a slunečno teprve počátkem pracovního týdne. Máme tedy vesměs zataženo s častými přeháňkami, Boubín si hoví pod mocnou čepicí za teploty +1,5°C , ale dnešního večera byl ochoten v mizivých chvilkách vpustit do hry aspoň barevnou stopu zapadajícího sluníčka, …

… ba lehce poodhalit oblačnou strategii ve svém okolí, zde konkrétně nad Basumským hřebenem.

Nakonec došlo i na takřka přízračné měsíční zjevení, které se přesně za týden stane úplňkem. Do té doby je nám však meteorology slibována i nějaká ta sněhová vločka … inu, blíží se Velikonoce, čemu se tedy divit 🙂 ?

3.dubna:

Nadešel čas devětsilů …

2.dubna:

Za dnešní vydařené počasí by se nemusel stydět ani konec května – již v průběhu dne pak z charakteru přibývající oblačnosti vyplývala možnost bouřek. Večer se nad Vimperkem zjevil tento cumulonimbus, …

… neopomněl se prezentovat ukázkovou kovadlinou a skutečně bylo k zaslechnutí i občasné hřmění.

Pohled severním směrem by jistě nejednoho milovníka bouřek rozradostnil a naplnil nadějí na zajímavé zážitky, ovšem realita tentokrát zklamala taková očekávání.

Vše totiž probíhalo daleko, takže konkrétně v našem městě upoutávala a vítězila především optická stránka dané věci, …

… do níž v závěrečné etapě barevně promluvilo i zapadající sluníčko. Jen srážky se opět nekonaly …

1.dubna:

Těžko říci, vyvedl-li aprílem svatý Petr meteorology, či pouze oni nás, ale každopádně je jisté, že v předpovědích slibované večerní přeháňky se dnes nekonaly. Zato ale bylo možno pokochat se nejen z Boubína na severovýchodní obloze tvarově i barevně zajímavou oblačnou kombinací cumulů a stratocumulu.

Na absenci Alp v jižním panoramatu si budeme na nějaký čas muset zvyknout, však jsme v uplynulých měsících měli dostatek příležitostí řádně se jimi pokochat.

Postupný vývoj výše zmíněné oblačnosti nám ostatně tentokrát jistě vše vynahradí.

V této chvíli už sluníčko zjevně klesá k horizontu, …

… leč zdá se, že všehovšudy symbolické rozloučení náleží jen těmto třem vodorovným průzorům v jinak zcela zataženém obzorovém pásu.

Jako vždy se ale vyplácí chvilka trpělivosti (za třináctistupňové teploty ostatně naprosto příjemná), …

… vzápětí odměněné …

… skvostným divadlem.

V posledních okamžicích sice barvy vlivem oblačné clony ztrácejí na sytosti, …

… avšak cesty slunečních paprsků jsou přesto nevyzpytatelné. Právě dokázaly ještě na chvilku oživit vrcholek potemnělého, s okolní oblohou již téměř splývajícího stratocumulu.