Vimperk – Fotokronika Jana Tláskala – červenec 2017

1 července, 2017
14:48

JAN TLÁSKALFotograf, muzikant, ŠumavákRozbalit rozhovorSbalit rozhovor

Neděle 12. únor 2012 21:24

ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal.

Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.

Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?

Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.

Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí?

Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .

Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?

V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.

Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?

I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce.

Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?

Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni.

Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát?

Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .

Jaký byl váš vůbec první fotoaparát?

Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant.

Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo?

Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál.

Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete?

Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku.

Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu?

Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím.

O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?

Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.

Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem?

Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa.

Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?

Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.

Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí?

V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku.

Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál?

Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení.

(red)

Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala http://obec.sumava.eu/index.php/sumava/131-fotografove/3563-jan-tlaskal

31.července:

Ze Slavkovského lesa už je jen skok do Krušných hor – tedy další z Boubína viditelné lokality. V dnešním vedru zajisté nebylo možno očekávat, že snad z Klínovce bude, nadto v danou denní dobu, k zahlédnutí Šumava, ale když už člověk jednou váží cestu na protější konec republiky, neměl by asi tohle místo vynechat. Nu, Boubín to tedy není (a tím se jistě nemyslí jen zdejší stoosmnáctimetrová nadmořská ztráta – Klínovec dosahuje 1244 m) – jeden si tu připadá principielně spíše tak trochu jako na Zadově, …

… neboť i v tomto případě se jedná především o velmi frekventované lyžařské středisko. Jedině tím lze vysvětlit a omluvit skutečnost, …

… že na nejvyšším krušnohorském vrcholu najdeme takovouto podívanou, …

… která má za následek jakousi směsici občas jakž takž ucházejících, ale v převážné většině spíše odpudivých dojmů. Kdysi jistě celkem stylově působící rozhledna je jako jediná čerstvě opravena a snad někdy podobně dojde i na přilehlý horský hotel, zatím bohužel připomínající spíše zubu času nemilosrdně v plen ponechanou prvorepublikovou fabriku, na níž se ke všemu vyřádilo dlouhodobým pobytem přinejmenším bolševické vojsko. Onen dezolátní stav pak z hlediska výsledného dojmu rozhodně nikterak nevylepšuje zcela nesourodě působící novodobá telekomunikační věž, která by mimochodem s ohledem na svou výšku dostála funkci rozhledny jistě účinněji nežli opravená prababička, z níž je člověk chtě-nechtě vystaven povětšinou výjevům, bez jakých by se co milovník čisté přírody na podobných místech rozhodně obešel.

Na druhé straně je nutno poctivě přiznat, že zrovna pohledům na lanovku (byť sebemodernější) se neubráníme ani na Šumavě – příkladem budiž třeba Špičák, …

… a pokud oko dokáže tak nějak „odfiltrovat“ záležitosti, kteréžto mu nelahodí, …

… dobereme se i tady zajímavých a působivých obrazů.

Ke zdejší krajině už neodmyslitelně patří pro Šumaváka poněkud nezvyklé větrné elektrárny, …

… na něž si koneckonců lze zvyknout, …

… a nevnímat je tím pádem jako rušivý, nýbrž naopak jako svým způsobem charakterizační prvek.

Ale, málo platno, oko hledá nade vším tím civilizačním balastem především rodnou Šumavu, již by za ideálních podmínek zahlédlo ve stošedesátikilometrové vzdálenosti na obzoru zhruba pod jediným bílým obláčkem, který snad zásahem vyšší moci připlul právě na to místo jako pomyslný orientační bod.

Jistě není pochyb o tom, že Krušné hory určitě nabízejí též spousty přírodních krás, …

… jen zrovna na Klínovci se tyto hledají skutečně velmi krušně. Na ten je zkrátka lépe pohlížet právě z Boubína … viz např. 24. prosince zde: http://vimperk.eu/index.php/vimperk/3832 , případně v zrcadlící podobě 31. prosince zde: http://vimperk.eu/index.php/vimperk/11415 .

30.července:

Už se tak občas přihodí, že pohledy z Boubína inspirují autora fotokroniky k zavítání na místa, kam z památné šumavské hory dohlédne (viz např. mnohokrát zde prezentovaná Přimda – návštěva zachycena pod společným datem 15.-17. srpna zde: http://vimperk.eu/index.php/5889 ). Letos padl los na západočeské pohoří Slavkovský les, v němž lze najít nejeden styčný bod se Šumavou. Hned první je dán skutečností, že obě lokality, plné přírodních krás, jsou chráněnými krajinnými oblastmi (Šumava navíc samozřejmě též národním parkem). Za dalším se pak vypravme do kouzelného prostředí osady Kladská severně od Mariánských Lázní, kde nás očekává nejen zajímavý vycházkový okruh do místních rašelinišť, ale též jedno bezmála tajemné zvláštní místo – totiž osamocená hrobka v hloubi lesa.

Náhrobní kámen prozrazuje, že tu odpočívá Sigismund, princ ze Schönburgu – Waldenburgu. Nahlédneme-li do historie, odhalíme v něm jednoho z majitelů zdejšího panství, velkého milovníka a zvelebitele Slavkovského lesa, náruživého myslivce … jak tu nepomyslet na knížete Adolfa Josefa ze Schwarzenbergu, jehož provází táž pověst v rámci Šumavy. A ejhle – máme další styčný bod. Oba pánové, byť je dělil rozdíl jedné generace (jmenovaný kníže Schwarzenberg žil v letech 1832 – 1914), se znali …

… a zásluhou společné vášně pro přírodu bezpochyb i spřátelili. Jinak bychom se totiž v historických pramenech jen těžko mohli krom jiného dobrat též zaznamenané skutečnosti, že v roce 1907 daroval princ Otto Sigismund (jeho první křestní jméno nám lesní náhrobek neprozrazuje) knížeti Adolfu Josefovi (slavícímu téhož roku s manželkou Idou z Lichtensteinu zlatou svatbu) dvojici mladých medvědů jménem Ruschi a Ajax, přivezenou z kynžvartské obory. Obě zvířata pak našla svůj domov v českokrumlovském zámeckém příkopu, kde, jak víme, žije medvědí tradice od rožmberských dob až dodnes. A tak se tu silně vznáší ve vzduchu další hypotetický styčný bod – návštěva prince Otty Sigismunda na Šumavě, ba přímo na Boubíně v loveckém zámečku knížete Adolfa Josefa … 🙂

Jinak je ovšem nutno konstatovat, že co do výšky Slavkovský les na Šumavu znatelně ztrácí – jeho nejvyššímu vrcholu, jímž je Lesný, schází sedmnáct nadmořských metrů do tisíce.

Navíc dělá skutečně čest svému jménu, neboť nahoře nabízí jakýsi výhled všehovšudy dvěma průseky v lesním porostu, z nichž jedním vede zpevněná, motorovými vozidly sjízdná cesta až do těsné blízkosti dřevěného altánu, na jehož místě by si člověk tím pádem uměl mnohem raději představit pořádnou rozhlednu. Pak by odtud bylo možno za ideálních podmínek spatřit mimo jiné 145 km vzdušnou čarou vzdálený a o tři sta sedmdesát devět metrů vyšší Boubín, neb opačným směrem dohlednost funguje.

29.července:

Žádné extrémní tropy sice zatím nepanují, ale slunečnice se rozhodně, jako ve známém prvorepublikovém hitu z filmu Hotel Modrá hvězda v podání legendární Inky Zemánkové, mají za čím otáčet …

28.července:

Časně ranní předehra k dalšímu obratu v počasí, …

… který je po vesměs deštivém týdnu možný jedině směrem k sluníčku a teplu, možná opět extrémnímu 🙂 .

27.července:

Za námi je celkově sedmnácté setkání dřevosochařů, v rámci uvedeného počtu pak v pořadí čtvrté v městském parku. Jak již bylo zmíněno včera, počasí milým tvůrcům zrovna nepřálo, ale rozhodně se nestalo překážkou vzniku opět jako vždy půvabných děl, která najdou ve Vimperku, ba i v jeho okolí svá místa. Takto si například Milan Klement představoval svatého Bartoloměje. Ten se následně octne v kostele.

Na rozdíl od uznávaného světce je roztomilá „Kliňha z Bořanovic“, již z dubového dřeva stvořil Tomáš Indra, …

… bytostí ryze smyšlenou, náležející do regionálních pověstí. Ozdobí tedy právě vesničku, již nese ve svém názvu.

Svůj hold mistrům cechu kovářského …

… složil Pavel Vrcula. Jeho dílo zůstane v městském parku, …

… stejně jako zvířecími motivy tradičně vyzdobená …

… originální lavice, …

… která tu spatřila světlo světa pod rukama Radka Smejkala.

26.července:

Již od pondělka pilně tvoří v městském parku dřevosochaři, vinou neustálých přeháněk ukrytí i se svými rozpracovanými díly pod přístřešky. Jejich výsledným výtvorům se budeme podrobněji věnovat zítra, dnes si připomeňme dílo, které ve Vimperku našlo svůj domov již v druhé půli minulého století a dnes – částečně poničeno – odpočívá v parčíku městské nemocnice. Dříve narození si možná vybaví, že se jedná o sousoší s názvem Rodina, dílo akademického sochaře Ivana Racka.

25.července:

Podaří-li se uprostřed vleklých lijavců ulovit okamžik, který předstírá vlídnější tvář, je možno v těchto dnech mluvit o úspěchu.

24.července:

Předposlední červencové pondělí skutečně potvrzuje očekávání deštiva s ochlazením – obloha má zjevně nachystány přebohaté zdroje vydatných srážek.

23.července:

Opět se nám ochladilo – včerejší teplota dosáhla na Boubíně v tomtéž čase ještě šestnácti stupňů, kdežto dnešní již jen třinácti.

Ale možná právě proto náhle vidíme po delší době opět Přimdu, a to brilantně ostrou včetně hradu. Nacházíme se však v úzkém obzorovém pásu, osvětleném sestupujícím sluníčkem, …

… zatímco zbytek oblohy ze všech stran naopak temně čaruje.

Zítřkem počínající příští týden by měl být povětšinou deštivý a chladný – nu, v těchto okamžicích se tomu z nejvyššího místa české Šumavy věří poměrně snadno.

22.července:

Nejvýraznějšími a prakticky jedinými lákadly v rámci večerních pohledů z Boubína byly cumulonimby, roztažené navíc svrchu do klasických bouřkových kovadlin. Tento krasavec se rozpínal severovýchodním směrem, …

… zatímco na jihovýchodě mu kontroval další. Malému oblému útvaru na jeho vrcholu se říká dóm. Vzniká v okamžiku, kdy původní oblačná masa cumulonimbu přeroste jeho vlastní kovadlinu.

Tady je nějaký ten blesk, s nemalou pravděpodobností především uvnitř samotného mraku, už jen otázkou času.

Nu a do třetice se najednou zvýraznily podkovy i v dáli nad Trojmezenskou hornatinou.

Samozřejmě se nemůže zapřít sestup sluníčka, …

… ale kráse mraků jen prospívá.

Zítra by mělo pršet, ale o tom, zda se tato předpověď vyplní, rozhodne až noc.

Vida – náš první cumulonimbus po několika záblescích uvnitř sebe sama na rozloučenou promluvil i k zemi … 🙂 .

21.července:

Třebaže polevilo včera vzpomínané dusno, nezdálo se, že by předposlední červencový pátek teplotně výrazně zaostával za čtvrtkem. I večerní Boubín se ještě mohl pochlubit zprvu jednadvaceti stupni, z nichž sice do blížící se tmy postupně čtyři ubyly, ale permanentní pocit příjemného tepla tím nijak neutrpěl. Z hlediska bouřek tu panoval klid, v jehož rámci severozápadní obloha potěšila pravým parheliem, …

… ale protější směr přece jen sliboval zážitky zcela jiného rázu. Zprvu nenápadné mráčky si zdánlivě jen nesměle užívaly posledních paprsků zapadajícího sluníčka, …

… které se následně postaralo o rozsáhlé působivé červánky. Sotva se však sešeřilo, …

… jihozápadní obloha se co chvíli rozhořela četnými blýskavicemi, svědčícími o tom, že kdesi nad Alpami i blíže k našim hranicím se odehrává zcela jiné představení.

Tentokrát ale bylo každopádně určeno jen našim očím, tedy bez sebeslabšího zvukového doprovodu, aniž by hrozilo, že nadcházející noc na tom cokoli zásadně změní.

20.července:

Čtvrtek měl podle předpovědí plnit roli nejteplejšího dne z celého týdne. V každém případě bylo velmi citelné dusno, které večer zákonitě vyvrcholilo bouřkou a vydatným lijavcem, místy okořeněným kroupami.

I po jeho skončení pokračovala obloha ve fantastických výtvarných kreacích, …

… o jejichž vyvrcholení se za dané situace naprosto nečekaně takto postaralo zapadající sluníčko.

19.července:

Na chvilku se zase přihlásily bouřky – tato dnes okolo poledního, …

… ale krom několikerého zabrumlání a krátkého deště nic zásadního nepřinesla. Přesto se obloha nad Vimperkem i po ní …

… několikrát zaskvěla velmi slibnými útvary.

18.července:

Opuncie neboli nopál určitě coby kaktus nepochází z našich končin, avšak ukazuje se, že za veder, jaká nás v následujících dnech opět čekají, tu dokáže i rozkvést, a to nejen v uzavřených prostorách, kde tím přinejmenším pěstitele nepřekvapí, nýbrž také volně vysazen venku … 🙂

17.července:

Také tento postupný návrat k teplým dnům prý má mít charakter víceméně kátkodobého výkyvu, na jehož konci čeká deštivý počátek srpna.

16.července:

Nedělní oboha se pyšnila celodenní oblačnou podívanou, prostou jakéhokoli deště.

15.července:

Chladno s občasným deštěm, střídané slunečnem – jedním slovem tedy proměnlivo jako nejvýstižnější výraz pro dnešní počasí.

Večerní Boubín pak nepovolil teploměru vystoupit výše nežli na sedmý stupeň nad nulou.

Samotná rozhledna zůstala až na jedno krátké mrholení ušetřena dešťů, …

… pohled z ní však svědčil o tom, že jinde totéž často říci nemohli.

Sluníčko sice opět zápolilo s clonící oblačností, …

… ale nedalo si zabránit v pokusech o stvoření půvabné duhy. Její levý konec vyrůstal z lesů poblíže Záblatí, …

… zatímco pravý se natahoval téměř do Vltavského luhu.

Vytočit plný oblouk nad místy prozářenou krajinou se však přes poctivou snahu nakonec nezdařilo.

Knížecí stolec sotva setřásl oblačnou čepici a už je znovu omýván všudypřítomným čerstvým deštěm, …

… který se však mimo jiné zasloužil o toto za dané situaci nejdelší duhové torzo.

Pak už se sluníčko s posledním červánkovým pozdravem ponořilo za obzor a ponechalo všem přítomným na věži prostor k vychutnání nefalšované letní zimy … 🙂 .

14.července:

Noc, po níž se probudil druhý červencový pátek, byla zatím bezesporu nejchladnější v rámci dosavadní poloviny měsíce. Většina dne se pak na rozdíl od takovýchto sporadických světlých okamžiků nesla ve znamení přeháněk.

13.července:

Nedejme se mýlit slunečnou a blankytnou idylkou – teplota ve skutečnosti dosti zaostává za normou daného ročního období.

12.července:

Vše nasvědčuje tomu, že pomalu směřujeme k dalšímu ochlazování, …

… co chvíli navíc v mokré variantě.

11.července:

Po konečně vydatných nočních srážkách se Boubín dnešního rána zase jednou probudil uvnitř oblačné čepice a stopy deště tu byly dokonale čitelné ještě večer. Bouřkové aktivity se odstěhovaly na sever …

… a teplota nakonec poklesla až na dvanáct stupňů, představujících zatím největší propad.

Na obloze, jejíž bohatá výzdoba v jednu chvíli nepostrádala ani svérázně pojaté pravé parhelium (zde viditelné jako nejmenší výrazně světlý útvar v levé třetině snímku), se činil pocitově sice mírný, svou výkonností však dostatečně silný vítr – neúnavný autor všech dále viditelných proměn.

Oblačná hradba nad Bischofsreutem dávala tušit ukryté alpské giganty, z nichž však nepropustila k zahlédnutí ani sebemenší náznak. V této době, jak ostatně víme, by v opačném případě šlo o naprostou raritu.

Zdá se, že v porovnání s minulým týdnem se bouřková činnost chystá znatelně polevit …

… a budeme se muset spokojit všehovšudy s občasnými dešti, …

… kterých ovšem není nikdy dost.

Zítřejší jitro bude rozhodně náležet k chladným …

10.července:

Za pouhé tři dny vhodí svatá Markyta srp do (nejen) žita …

9.července:

Možnost každodenních bouřek je stále živá, na obloze se každou chvilku hlásí příznačnými symboly (zde třeba opět vidíme již známý pileus na vrcholku cumulonimbu) … a v praxi nakonec opomíjí naše končiny ve prospěch vzdálenějších. Druhá červencová neděle však slibovala nápravu – ještě v dopoledních hodinách se na relativně nedalekém Českobudějovicku přihlásila silná bouřka s průtrží mračen a meteorologický radar vzápětí ohlásil výrazné dění nedaleko západních hranic, odkud svým rozsahem teoreticky mohlo promluvit i do situace na Šumavě. Tedy vzhůru na nejideálnější pozorovatelnu!

Večernímu boubínskému uvítání dominovalo levé parhelium, v rámci daného výtvarného provedení oblohy snad i poněkud překvapující, neboť rozhodně nečekané.

Třiadvacet stupňů nad nulou sice ještě nepředstavuje bůhvíjaké vedro, ale když při něm doslova stojí vzduch v tíživém dusnu, nastává na rozhledně pravý ráj pro dotěrný hmyz a pravé peklo pro fotografa (viz 5. července).

Vzduch se však zhruba po hodině vyčkávání dal zásluhou sílícího větru do pohybu a protivnou hmyzí armádu rozehnal. Sluníčko zůstalo v oblačném úkrytu, …

… ale obloha přes veškeré, všemi směry pozorovatelné úkazy …

… nakonec nejevila známky příští bouřky, …

… ba ani deště.

Více nežli hodinu trvala šedomodrá vláda, nežli do ní opět barevně promluvilo zapadající sluníčko.

Současně bylo zřejmé, že nejbližší a současně jedinou lokalitou, jež by mohla naznačovat bouřkové aktivity, je jižní obzor, odkud zlověstně se tvářící temno zasahovalo až k Lipensku. Ani jedinkrát však nebyl k zahlédnutí sebeslabší záblesk, …

… takže mnohem přitažlivějším se jevil pohled k západu.

V každém případě se ale ukázalo, že ohledně Německa radar nepřeháněl … tam skutečně o vodu shůry zjevně neměli nouzi.

Na Boubíně oproti tomu nespadla ani kapka.

Opět se tedy blýskl jen obrazně, a to úžasnou okolní atmosférou, …

… kterou postupně utlumila až noční tma, uzavírající další den plný marného čekání …

8.července:

Mohlo by se zdát, že současná horka (a nebojme se nejednou říci přímo dusna) bez pořádných srážek nemají šanci zavdat příležitost k takovýmto a podobným lesním scenériím. Časná rána však těmto úvahám dávají opačnou odpověď – samozřejmě nikoli všeobecně, ale jen na vybraných místech …

7.července:

Přesně týden poté, co žáčkové a studenti obdrželi svá vysvědčení a začali si užívat hlavních prázdnin, zažil Vimperk opticky velmi působivé ráno, …

… avšak lákavě vypadající bouřková aktivita se nad ním, mocně poháněna náhlým silným větrem, jen přehnala, majíc své hlavní působiště jako většinou jinde. Ani přidružené srážky nepředvedly nic, co by stálo za zmínku – zahrádkáři jistě spokojeni nebyli. Vysoké teploty nicméně slibovaly, že by z tohoto hlediska nemusel být všemu konec. Těžko pak hledat příhodnější pozorovací a vyčkávací stanoviště …

… nežli Boubín. Ten ovšem v podvečer vyzařoval přímo idylickou letní pohodu s povětšinou blankytnou oblohou, po níž jen sem tam pluly zajímavé mráčky, jako například tyto čočkovité útvary drobných altocumulů lenticularis.

Kdo ale soustředil svou pozornost severním směrem do obzorového oparu, nemohl přehlédnout siluety bohaté kupovité oblačnosti, svědčící o tom, že na protějším konci naší republiky si popisovaného klidu zdaleka neužívají.

Stoprocentní čisto ostatně nepanovalo ani jižně od našich hranic. Opět se tedy zdálo, že Šumava je již příznačně z obou stran obtékána bouřkami, což měl příští – leč až noční – vývoj jedině potvrdit.

Nepředbíhejme však a v této chvíli si připomeňme za daných okolností přímo pozoruhodnou dohlednost, …

… která navzdory celkovému jemnému oparu, jenž se, jak vidno, principielně zdaleka netýkal jen vzpomenutého obzoru (čemuž se při momentální čtyřiadvacetistupňové teplotě těžko divit), nabídla oku třeba známý krásný zámek pyšné princezny Krasomily – Hlubokou – a spolu s ní v jemně zvlněné krajině celou řadu bližších i vzdálenějších vísek, jako např. Babice či za terénním ohybem ukryté Zvěřetice.

Po necelých padesáti minutách se oblačná situace začala výrazně měnit, a to nejen nad obzorem – zde jihozápadním, …

… nýbrž i po celé obloze, …

… tedy prakticky přímo nad hlavou.

Stále tu však nebylo možno s jistotou odhadnout, jaký to vše přinese výsledek, …

… tedy dočkáme-li se vytoužených bouřkových kouzel, nebo budeme jen přihlížet nejrozmanitějším fantastickým tvarům, v jaké vítr průběžně s nemalou proměnlivostí modeloval oblačná uskupení. Třeba tady nic pro příští možnou bouřku zrovna nesvědčilo, …

… zato v dáli nad Německem už se odehrávalo něco zcela jiného. Zůstávalo ale otázkou, jestli se tyto impozantní vysoké cumulonimby dokáží natolik přiblížit a hlavně dotvarovat v potřebné kovadliny, aby naplnily, co od nich bylo očekáváno.

S blížícím se slunečním západem poklesla teplota ze vzpomenutých čtyřiadvaceti na devatenáct stupňů …

… a začínalo být pomalu zřejmé, že zůstane jen u vychutnávání barev a tvarů – tedy blesků a hromů se přinejmenším tady nedočkáme.

Zdálo se pak, že také na šťastnějším vzdáleném severu už mají vše za sebou.

Zklamal i nadějný německý vývoj, byť se v jeho rámci na vrcholku jednoho z cumulonimbů (v první třetině zleva) chvilkově objevil bouřky obvykle věštící pileus.

Nad Trojmezenskou hornatinou pak šlo skutečně jen o pouhé roztomilé hříčky, …

… přičemž ale rozhodně nebylo možno říci, že všude, kam oko dosáhlo, nenašlo pestrou a bohatou podívanou, …

… jako např. na tento altocumulus lenticularis, prozářený a současně na okrajích irizovaný ukrytým sestupujícím sluníčkem, …

… jež po celou dobu korunovalo veškeré dění úžasnou barevností, gradující pochopitelně v okamžicích, kdy se rozloučilo.

A tak to byl nakonec opět Vimperk, jemuž připadla role přinést zde aspoň malou náplast v podobě viditelných blýskavic, prozařujících mezi desátou a jedenáctou hodinou noční temnou oblačnost na severním obzoru. Radarové údaje pak upřesnily, že vydatná bouřková činnost prakticky jen kopírovala severní hranice Jihočeského kraje, takže Šumava opět vyšla naprázdno. Většina léta je však teprve před námi … a změny může přinést třeba klidně hned příští den 🙂 .

6.července:

Od samého rána se ukazuje, že ideální náplní druhého ze svátečních dnů …

… by mohla být třeba výprava do lesa, kde se člověk jednak ukryje před nastávajícím horkem a současně obhlédne místa, která případně slibují úrodu borůvek.

5.července:

Teplotní vývoj nám opět výrazně poskočil do nefalšovaných letních výšin, takže jen málokoho patrně v pozdně odpoledních hodinách překvapila bouřka, která se postupně přesouvala od Nýrska přes Strakonicko a Českobudějovicko až kamsi do Rakous a svým akustickým doprovodem (pravda, též s několika sporadickými záblesky) o sobě dala vědět i Vimperku. Večerní Boubín tím pádem nabídl velkolepou oblačnou podívanou, jejíž fotografování ovšem značně znepříjemňovala armáda létajícího hmyzu všech velikostí, z nichž ta nejmenší jevila největší statečnost v podobě houfného usedání na přední čočku objektivu. Jelikož je pak fotokronika záležitostí co možná věrně dokumentární, aspoň prvním snímkem musí zachytit onu syrovou realitu – tedy pohled do krajiny včetně zmíněných malých – zde naštěstí jen poletujících – dotěravců, jimž neomylný instinkt velel být vždy na straně pro fotografa nežádoucí a nutící jej k občas úspěšným snahám přelstít tady přírodu, s níž se však jinak snaží být v maximálním souladu.

K následujícímu miniseriálu, který se až na drobné výjimky jistě obejde bez dalších komentářů, už jen dodejme, že teploměr takřka po celý večer kotvil na devatenáctistupňové hodnotě a rozhledna si povětšinou užívala téměř dusného bezvětří, ideální to situace pro výše popsané dění.

Půl hodinky před svým západem se sluníčko zasloužilo o půvabné levé parhelium, …

… jež setrvalo na obloze plných dvacet minut.

Za příjemně osvěžujícícho chladného větříku, který se začal stále častěji a silněji hlásit ke slovu, poklesla teplota na sedmnáct stupňů.

Nejeden z viditelných cumulonimbů v průběhu všeho zachyceného dění naznačoval, že by mohl přerůst v charakteristickou kovadlinu, ale nestalo se tak. S výjimkou tohoto vytrvalého krasavce, zleva navíc svrchu přizdobeného odrůdou cirru zvanou pileus, tedy jevem spojeným právě s bouřkovými aktivitami, se veškeré oblačné divadlo postupně rozplynulo. Zítřek se tu bezpochyb probudí pod čistou nebeskou klenbou a přinese další oteplení.

4.července:

Už ranní Boubín naznačil, jakou cestou se bude ubírat dnešní počasí.

Značné větrno při všehovšudy devíti stupních se postaralo od západu o neustálé stěhování oblačnosti, …

… jehož výsledkem byl relativně čistý …

… a světlý jih, …

… zatímco hlavní nápor mířil co pomyslný klacek pod nohy přímo naproti vycházejícímu sluníčku.

To se tím pádem samo o sobě neukázalo, …

… jen podle možností poctivě barvilo veškeré mraky, …

… na které ze svého vynuceného zákulisí dosáhlo.

Snímek pořízený těsně před odchodem z rozhledny dělí od prvního pětačtyřicet minut – a zatím ani paprsek. Zdá se, že navzdory předpovídanému letnímu oteplování budeme přinejmenším dnešní dopoledne vnímat jako poněkud problematické.

3.července: