Vimperk – Fotokronika Jana Tláskala – srpen 2017

1 srpna, 2017
14:48

JAN TLÁSKALFotograf, muzikant, ŠumavákRozbalit rozhovorSbalit rozhovor

Neděle 12. únor 2012 21:24

ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal.

Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.

Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?

Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.

Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí?

Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .

Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?

V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.

Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?

I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce.

Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?

Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni.

Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát?

Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .

Jaký byl váš vůbec první fotoaparát?

Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant.

Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo?

Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál.

Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete?

Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku.

Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu?

Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím.

O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?

Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.

Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem?

Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa.

Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?

Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.

Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí?

V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku.

Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál?

Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení.

(red)

Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala http://obec.sumava.eu/index.php/sumava/131-fotografove/3563-jan-tlaskal

31.srpna:

Už je přímo cítit ve vzduchu, že tahle nálada Vimperku a Šumavě do večera nevydrží, ale rozlučme se s letošním srpnem právě jí a nikoli pláčem, který přijde v pozdním odpoledni a zdá se, že vytrvá až do zítřka.

30.srpna:

Opět je na obzoru změna počasí …

… a Boubín o ní jako vždy dobře ví.

Jestliže ještě v tomto okamžiku teplota neopouští dvacetistupňovou rysku, …

… sotva nám tu zítra bude popřáno dobré noci v podobném duchu jako dnes.

29.srpna:

Konec srpna se hlásí svým charakteristickým počasím – noční teplota oproti včerejšku ve Vimperku poklesla na 10,5°C, dokonale čistá obloha se přímo skvěla hvězdnou záplavou … nu a Boubín nepřinutil teploměr k žádné změně. Ke všemu popsanému nabídl ještě pohled do mlhou zaplavených údolí.

Sluníčko se tentokrát nepotýkalo s pražádným problémem, …

… ale celková nálada ozářené krajiny setrvala v pastelovém duchu.

Příslušníci národa fotografického tedy rozhodně neprohloupí, …

… vydají-li se na lov třeba do Vltavského luhu, …

… nebo kamkoli, kde lze očekávat fantastickou hru světla v jemných mlžných závojích.

Den bude v každém případě opět teplý a krásný … 🙂 .

28.srpna:

Vimperská noční teplota neklesla pod 14°C, ale na obloze nezazářila jediná hvězdička. Teprve během stoupání na Boubín se občasnými trhlinami v oblačném příkrovu podařilo některé letmo mrknout na zem. Poslední úsek cesty však náhle začaly ozařovat záblesky, jejichž původ prozradila až rozhledna. Kdesi v Rakousku nad Alpami se musela v časných ranních hodinách odehrát slušná bouřka, z níž prosvítaly býskavice až k nám.

Došlo i na kratičké jemné mrholení, jež naštěstí nezesílilo do vydatnější podoby, …

… ale se zvolna přibývajícím světlem naopak zcela ustalo.

Bylo však jasné, že vstup sluníčka do dne, …

… který se nakonec octne v jeho režii, …

… bude víceméně značně klopotný.

Zde například vidíme první a na poměrně dlouhý příští čas i jediný pozdrav čerstvě vyšlého slunečního kotouče, …

… nadále se jako již tolikrát prozrazujícího z vynuceného úkrytu jedině barvením všudypřítomné oblačnosti.

Teploměr po celou tu dobu nahoře ukazoval pouhých dvanáct stupňů, ale i tak se dalo tušit, že dnes tuhle hodnotu více než zdvojnásobí.

27.srpna:

V okamžiku, kdy se začervenají první jeřabiny, je jasné, že létu zbývá sotva měsíc …

26.srpna:

Zvolit si v tomto období k noclehu namísto úlu střechu domu znamená smířit se s delšími a náročnějšími přípravami k rannímu startu …

25.srpna:

Teplé letní dny nás mohou vylákat k některému z celkem pěti šumavských jezer, třeba k nejmenšímu z nich (jeho rozloha činí 2,53 ha), avšak současně nejvýše položenému (v nadmořské výšce 1096 m) – tedy jezeru Laka.

Třetí nej- , a to opět ve významu nejmenší, představuje jeho hloubka, jež činí maximálně 3,9 m (v průměru pak jen 1,4 m).

Na hladině se lze setkat s plovoucími rašelinnými ostrůvky, z nichž mnohé slouží co odpočinková místa divokým kachnám, …

… které se tu vesele prohánějí v celých hejnech.

Z historického hlediska není bez zajímavosti, že v roce 1949 natáčel ve zdejších končinách režisér Vladimír Čech (rodák z Českých Budějovic, vlastním příjmením Přikryl) svůj první celovečerní film Divá Bára, k němuž si napsal i scénář podle známé stejnojmenné povídky Boženy Němcové. Jedna z počátečních, na svou dobu velmi odvážných scén, v níž se Bára (ztělesněná tehdy dvacetiletou herečkou Vlastou Fialovou) v noci koupá nahá ve „Škaredém jezeře“, tajně přitom zpovzdáli z lesa pozorována neboli „šmírována“ vesnickými mládenci, byla natočena právě zde. Vesnicí, v níž se odehrává většina filmového děje, pak byla v té době již vysídlená, předevčírem zde představená Hůrka, která se nám tak zachovala v detailních záběrech i celkovém pohledu aspoň na stříbrném plátně (vzpomeňme třeba jen dramatické scény, kdy Bára na návsi zastavuje splašené koně správce Slámy, s příznačným mistrovstvím ztvárněného Janem Pivcem).

24.srpna:

Hvězdnou noc po včerejším vydařeném počasí vystřídalo na Boubíně ráno, které je možno na základě překvapivě se měnící oblohy nazvat bezmála kalným, jako by nám chtělo připomenout, že na tento den již tři sta devadesát a jeden rok připadá výročí krvavé francouzské události, jež vešla do dějin jako Bartolomějská noc.

Náhradou tu sice svítala jakási naděje, že oblačnost bude vbrzku efektně probarvena vycházejícím sluníčkem, ale nakonec se tak nestalo.

Více pozornosti na sebe přitáhl na jihu tento altocumulus, …

… jemuž se pro tvar připomínající hradní cimbuří říká castellanus.

Sluníčko ale nakonec přece jen překvapilo. Následujících čtrnáct specielně exponovaných snímků postupně předvede, …

… jak bohatě je možno v průběhu slunečního výstupu na nebeskou klenbu zachytit průběžně se tvořící zelené záblesky, …

… byť zrovna dnes nepatřily k výrazným, resp. nebyly k nim ideální odrazivé podmínky, …

… s jakými jsme se tu setkali třeba na samém konci loňského roku.

Přesto se však daly polapit alespoň miniaturní odrazy, …

… přičemž zelené zabarvení vrchol slunečního kotouče …

… téměř neopustilo. Zde navíc vidíme, že krom svrchní strany se během stoupání opticky oddělovaly i drobné části strany spodní.

Ač by se to vlivem upravené expozice nezdálo, …

… sluníčko co nevidět opustí obzorový oblačný pás …

… a přiblíží se téměř volné obloze (pravda, i nadále zahalené oparem, tentokrát ale již jen jemným).

Ani tady nepomíjí zelené zbarvení s občasnými drobnými odlesky, …

… ačkoli pouhé oko už by přímým pohledem bylo nepříjemně oslněno, resp. takový pohled je zhola nemožným.

Poslední tři fáze výstupu už nepotřebují komentář, …

… neboť vše podstatné a potřebné …

… již bylo řečeno – snad jen vyjma faktu, že se tu právě zrodil slabý sluneční sloup.

Avšak celková ranní nálada, označená za kalnou, přece jen pokračuje. I za té situace se sluníčko vedle výše uvedeného sloupu pokusilo dále o potěšující náznak pravého parhelia, viditelného nad Libínem.

Obdivovaný castellanus se nám též probarvil a vše nakonec zjevně spěje k slunečnému a dle možností daného období relativně teplému dni.

23.srpna:

K zajímavým šumavským místům, která jistě stojí za návštěvu, náleží též zaniklá obec Hůrka (německy Hurkenthal), v dnešních mapách k nalezení jako Stará Hůrka, neboť cca 2,3 km severně od ní se při silnici do Železné Rudy nachází Nová Hůrka. Z té původní, která kdysi čítala až čtyřicet stavení (dostupné prameny hovoří o osmatřiceti popisných číslech), se dnes nejlépe dochovaly jen základy někdejšího kostela sv. Vincence z roku 1788 …

… a nově opravená kaple sv. Kříže z roku 1820, …

… jež sloužila jako hrobka členů sklářských rodů Hafenbrädelů a především Abelů, k nimž se coby rodinný lékař přiženil MUDr. Josef Klostermann, otec potřetí již v tomto měsíci vzpomenutého slavného spisovatele Karla Klostermanna (který do Hůrky situoval děj svého románu Skláři). Po své smrti též spočinul v podzemní kryptě, jejíž okénka vidíme na snímku. O pohnutém osudu, jaký vinou zrůdného činu příslušníků poválečné Československé armády potkal všechna zde pohřbená těla, už byla ve fotokronice zmínka, konkrétně loňského 17. června zde: http://vimperk.eu/index.php/vimperk/10435 v souvislosti s rejštejnským hrobem paní Karoline Klostermann, lékařovy manželky a spisovatelovy matky. Dodejme ještě, že vpravo za kaplí se dále nalézají základy bývalé márnice, neboť celá tato oplocená plocha byla hřbitovem.

Těžko už si dnes představit, že ještě před sto lety bychom se v těchto místech nacházeli na kraji obce, která mívala okolo dvou set obyvatel, a to nemalou měrou německé národnosti.

Právě tato skutečnost se stala důvodem vysídlení Hůrky a jejího následného srovnání se zemí. Kaple zůstala zachována jedině proto, že jí byla armádou v padesátých letech minulého století přisouzena role dělostřelecké pozorovatelny.

22.srpna:

Jen málokterý živočich vzbouzí silnější dojem, že si z člověka, a to zejména fotografujícího, dělá větší legraci …

… nežli tento živý tryskáč – konkrétně šídlo modré (Aeschna cyanea), masožravý zástupce řádu vážek, hmyzu s mimo jiné nejdokonalejším zrakem a famózními letovými schopnostmi.

21.srpna:

Jak vidno, pilným šumavským včeličkám ochlazení pranic nevadí …

20.srpna:

Předposlední srpnová neděle sice měla podle původních meteorologických prognóz náležet k deštivým dnům a završit tak studený víkend, ve skutečnosti však v průběhu odpoledne na Šumavě místy jen lehce a krátce zamrholilo. Slunečné počasí nicméně opravdu nebylo nositelem bůhvíjakého oteplení, takže v tomto bodu meteorology naopak podpořilo.

Večerní Boubín přinesl oproti včerejšímu dokonce ještě o stupeň nižší teplotu, tedy +8°C, a snad právě ta byla jednou z příčin přetrvávající báječné dohlednosti, …

… reprezentované nejen opět Přimdou, …

… ale tentokrát navíc sice velmi slabou, ale přece jen čitelnou siluetou Slavkovského lesa. Soustředíme-li pozorně zrak, rozeznáme vpravo nad Javorníkem (neomylně se prozrazujícícm rozhlednou a přilehlým telekomunikačním stožárem) zvlněný horský pás, jejž odleva tvoří Kružný – sedmý nejvyšší vrchol Kynžvartské vrchoviny /863 m n.m., 145,3 km vzdušnou čarou od Boubína/, dále pak Lesný /983 m n.m., 145 km/ a konečně Lysina /982 m n.m., 142,2 km/. Necelý tříkilometrový rozdíl ve vzdušné vzdálenosti mezi posledně jmenovanými dvěma horami postačuje k tomu, aby se nejvyšší vrchol Kynžvartské vrchoviny a celého Slavkovského lesa (navštívený a zde prezentovaný 30. července: http://vimperk.eu/index.php/vimperk/12544) opticky jevil jako nižší nežli reálně druhá nejvyšší Lysina, jež na něj výškově ztrácí pouhý jeden nadmořský metr.

Zapadající sluníčko se loučilo v plné parádě, zahrnující nejen celkem čtyři zřetelné sluneční skvrny, ale též drobné zelené záblesky.

Čas, v němž se nacházíme, pak už jednoznačně velí nezapomínat při časně ranních i pozdně večerních toulkách Šumavou ve výbavě i na nějaký ten svetr … 🙂

19.srpna:

Po bouřlivé a mimořádně vichrné noci nadchází okamžik k tomu, co se za podmínek času svého vzniku nedalo ideálně fotografovat (ba v těch okamžicích nebylo navíc ani pomyšlení na takovou činnost), totiž aspoň částečnému vyčíslení škod, …

… které se co následek popsaného běsnění živlů sice daly zcela zákonitě očekávat, ale přece jen možná nikoli až v takovém rozsahu, jehož pouhý zlomek si tu během cesty na Boubín ukážeme.

Zatím se stále nacházíme dole na Basumských lukách, …

… takže po těchto prvních zhlédnutých zlomených stromech (na přibližně stometrovém úseku okraje lesa za velice mírného stoupání přilehlou otevřenou planinou) si můžeme jen představovat či zkoušet odhadovat, co asi bude postupně následovat s přibývající nadmořskou výškou.

Vichřice podboubínské i boubínské lesy profoukla skutečně důkladně, nemilosrdně zlikvidovala slabé, nemocné, případně předchozími vichřicemi již „načaté“ stromy, …

… řadu zdravých, které zásluhou své pevnosti a pružnosti naopak odolaly pokusům o zlomení, pak aspoň částečně či plně vyvrátila, …

… v důsledku čehož jen ve sledovaném vzorku lesa – tedy momentálně zhruba dvoutřetinovém úseku cesty od Basumských luk po Johnův kámen …

… bylo možno, kam oko dohlédlo, napočítat pětadvacet některým z popsaných způsobů odepsaných stromů. Není to samozřejmě konečný počet, který s nemalou pravděpodobností bude v rámci celého Boubína mnohem větší, ale i tento zmíněný zlomek představuje po delší době zase jeden ze smutných rekordů, jakých se tu živlům nepovedlo docílit ani v zimních měsících, kdy k ničivým vlivům tohoto druhu nemalou měrou obvykle přispívá navíc těžká námraza. Na základě popsané situace je každopádně nutno vyslovit vážné varování, resp. nabádat ke krajní opatrnosti při vstupu do těchto lesů, neboť vedle viditelně zničených stromů, jaké vidíme na snímcích, se tu mohou vyskytovat exempláře na pohled sice zdánlivě zdravé, ve skutečnosti však se skrytým poškozením, jaké může mít rovněž za následek jejich nepředvídatelný a pro člověka nebezpečný pád.

Jak tu po všem dosud viděném nevzpomenout – již podruhé v tomto měsíci – pana Klostermanna, a to tím spíše, začne-li nahoře vývoj nasvědčovat tomu, …

… že uvítání na samotném vrcholu se ponese právě v charakteristickém duchu, milým spisovatelem tak často zvěčňovaném.

Přeskočme tedy poměrně dlouhé časové rozmezí, během nějž si Boubín přinejmenším pro dnešek zdánlivě nezvratně hověl v mlžné čepici, …

… a přibližme se tak nanejvýš překvapivým finálním okamžikům, …

… které se necelou půlhodinku po západu sluníčka opět nesly ve znamení takřka teatrálních oblačných výjevů.

Pro faktografickou úplnost k nim nesmíme opomenout dodat, …

… že probíhaly za všehovšudy devítistupňové teploty, …

… tedy ještě nižší nežli ta, která tu zavládla po půlnoci.

Při tom všem současně panovala vynikající dohlednost, zdokumentovaná zde dokonale viditelnou Přimdou. V každém případě se zdá, že studený víkend ještě může lecčím překvapit.

18.srpna:

Včerejšího večera odtud avizovaná proměna počasí se nakonec konala ještě později, než bylo předpokládáno, ale za zcela úchvatných okolností. Hned samo večerní přivítání na Boubíně nabídlo zbytek původně výraznějšího levého parhelia, svou špičkou téměř opřeného o monumentální cumulonimbus, či spíše rozsáhlou oblačnou stěnu – možná přímo supercelu kdesi daleko nad Německem, za niž se vzápětí ukrylo sluníčko, majíc ještě necelou půlhodinku čas do vlastního západu.

Nemalou působivostí se prezentovala též kupovitá mračna na jihovýchodě, jimž ovšem bylo souzeno zcela neškodné rozplynutí.

Zato protilehlá strana chystala velkolepé divadlo, jemuž nasvědčovala i pro daný čas neobvyklá teplota 21°C (včera touto dobou ukázal teploměr již jen 17°C) a celkové dusno, v němž se nepohnula ani větévka.

Sluníčko stále ještě nezapadlo, když se právě z jeho směru začaly objevovat první blýskavice, ba občasné charakteristické klikyháky, v daném okamžiku jen těžko ulovitelné, ale každopádně svědčící o tom, že v Německu mají momentálně už s nemalou pravděpodobností poměrně veselo.

Na Boubíně však bylo stále možno užívat si naprostého klidu a pozorovat třeba antikrepuskulární paprsky, sbíhající se k východu.

Se vzrůstajícím šerem se přihlásily první závany západního větru, za výše popsaného dusna nanejvýš vítané, neboť příjemně osvěžující. Blýskavice se pak začaly objevovat také poblíže Roklanů …

… a současně nabývaly na četnosti i intenzitě.

Za stále sílícího větru bylo jen otázkou času, kdy tento zatím pouze němý film obohatí patřičný zvukový doprovod, svědčící o tom, že bouřka překračuje naše hranice a míří mimo jiné i k Boubínu. Určitý neklid začal být pozorovatelný na netopýrech, kteří do těch chvil nerušeně brázdili své obvyklé dráhy kolem věže. Nad hlavami všech zúčastněných však zatím stále zářily hvězdy, jako by chtěly celou situaci naopak utišit.

Před desátou se začala obloha zatahovat, ale mělo potrvat další hodinu, během níž blýskavice stále sílily, než spadla první kapka. Déšť byl ostatně k zahlédnutí ještě dříve nad Vimperkem a přilehlými obcemi. Před půl dvanáctou už se dalo hovořit o nárazovém vichru, jenž si nezadal se situacemi, jaké tu bývají obvyklejší v podzimním a zimním období. Jen hrubým odhadem jej bylo možno vyčíslit určitě nejméně osmdesáti kilometry za hodinu. Otřásal sténající věží tak mohutně, že rázem vyloučil možnost pořídit jediný snímek nutně potřebnými dlouhými časy (neboť obvyklá pevná opora v zábradlí nefungovala, o zbytečnosti stativu pak nemluvě), a když se vzápětí přidal nefalšovaný liják, fotografický osud byl zcela zpečetěn. Zůstala tedy jen možnost pozorovat scenérie jako vystřižené z první romantické opery – proslulého Weberova Čarostřelce, tedy opájet se navzdory vydatné bičující sprše dojmem, že se tu snad vzájemně sráží vícero bouří z různých stran a krajem se žene pověstná pekelná honba. Boubín však s klidem majestátního šumavského vládce, jímž koneckonců nade vší pochybnost mezi všemi zbývajícími vrchy odedávna je, bleskům odolával – v posvátné úctě se mu vyhýbaly, aby se tím více vyběsnily jinde – byť ve všech případech jen mezi planoucími mraky. Krátce po půlnoci nastal klid – stejně překvapivý jako předtím nástup bouře. Jen vichr ještě dohrával zbývající takty svého obsáhlého dramatického partu, doprovázen posledními nápory deště, umocňujícího prudký pokles teploty na 13°C a měnícího některé boubínské cesty bezmála v horské bystřiny. Tak byl přivítán nový den …

17.srpna:

Večerní Boubín opět napovídá, …

… že dosavadní teplé a slunečné dny se co nevidět dočkají dalšího střídání.

Samozřejmě nepřipadá v úvahu jiná varianta …

… nežli deštivá s bouřkami. Dočkáme se jí dle všeho hned zítra v pozdně odpoledním či večerním čase.

16.srpna:

Nejen na Šumavě, ale i v italských Dolomitech zase vládne nefalšované léto.

15.srpna:

Na první pohled by se mohlo zdát, že před deseti dny tu zdokumentované hromady odkorněných břeven nevykazují pražádných změn, …

… ve skutečnosti je však již hotova značná, hned u rozhledny započínající část nového boubínského zábradlí.

14.srpna:

Ponechme jako za dávných časů na fantazii, co vytěží z tohoto nočního propojení jemné nadýchané oblačnosti s Mléčnou dráhou …

13.srpna:

Nelze již přehlédnout, že s blížící se půlí srpna celkově poklesla teplota, šumavská navíc v porovnání s jinými kouty naší vlasti občas skutečně citelně. Stále více pak místy bývají na pořadu dne ranní mlhy, …

… které však naštěstí stále nevylučují své protrhání a následně ještě krásné slunečno. Inu, nacházíme se v osmnáctém dni po svaté Anně.

12.srpna:

Ve třetím týdnu od skončení letošního setkání dřevosochařů můžeme konstatovat, …

… že čerstvé výtvory jsou již opatřeny také konzervačním nátěrem (porovnejme s 27. červencem zde: http://vimperk.eu/index.php/vimperk/12544), …

… který je nejen chrání před povětrnostními vlivy, …

… ale současně jim dodává i působivou patinu.

Městský park tak postupně získává velmi osobitou tvář, která má všechny předpoklady nabývat s přirůstajícími léty stále na kvalitě i historické hodnotě.

11.srpna:

Letošní Zuzana svůj svátek z valné většiny proplakala … večer toho už mnoho nezachránil.

10.srpna:

Zahledíme-li se z Boubína českobudějovickým směrem, nemůže nám za ideálních světelných podmínek v krajině uniknout nápadně se lesknoucí hladina sedmého největšího jihočeského rybníka, jímž je zásluhou své rozlohy 246 ha Dehtář (v rámci celé republiky je celkově desátý – pro zajímavost dodejme, že na první, totiž proslulý Rožmberk, ztrácí 401 ha, nedosahuje tedy ani poloviční velikosti tohoto giganta). Tím pádem logicky z jeho blízkosti pro změnu na obzoru dokonale vidíme tvarově nezaměnitelný Boubín. Zajímavou historickou shodu pak představuje skutečnost, že zmíněný rybník byl založen v roce 1479, tedy téhož času, kdy král Vladislav Jagellonský povýšil Vimperk na město.

9.srpna:

Jak bylo řečeno včerejšího večera, ráno jsme skutečně moudřejší – přihlížíme následkům nočních dešťů, …

… současně vystaveni posledním dopoledním přeháňkám z husté oblačnosti, halící Boubín do stavu plné neviditelnosti.

Na programu je však i postupné protrhávání mračen s následným příslibem opět slunečné druhé půle dne.

8.srpna:

Dnešní den sice navázal na včerejší příjemným slunečným počasím, …

… večerní Boubín k tomu za mírného vánku potěšil přetrvávající devatenáctistupňovou teplotou, …

… ale současně věstí na zítřek další změnu. Ráno budeme moudřejší.

7.srpna:

Tentokrát se počasí otáčí k lepšímu skutečně bleskurychle … 🙂

6.srpna:

Ač se to možná v tomto okamžiku nezdá, první srpnová neděle si popláče.

5.srpna:

Více nežli rok od opravy schodů muselo na podobný úkon počkat zábradlí podél cesty k boubínské rozhledně … buďme však rádi, že se dočkalo, byť zatím se nacházíme teprve ve fázi připraveného materiálu.

4.srpna:

Co se nenaplnilo včerejšího dne, proběhlo dnešního rána, ba nemalé části dopoledne. Řeč je o slušných dešťových přeháňkách, ba i krátké a poměrně slabé bouřce. Není tedy divu, že večer následně uchystal takovouto podívanou.

3.srpna:

Počátek srpna nám ukazuje, že ani lehké zamračeno nemusí zmírnit celodenní pocity dusna, …

… natož přinést déšť, byť jej sliboval i meteorologický radar.

Ještě večerní Boubín vítal blížící se noc dvacetistupňovou teplotou …

… a krásně probarvenou oblačností, již ovšem čekalo brzké rozplynutí.

2.srpna:

Všude dobře … zkrátka každá cesta má (nebo by mít měla) svůj návrat … 🙂

1.srpna:

Nejeden čtenář fotokroniky by se mohl v tomto okamžiku zeptat, jak souvisí plzeňské náměstí se Šumavou či aspoň Vimperkem, neboť tu není na očích zřejmá návaznost na poslední červencové dny, trávené autorem sice mimo uvedené domovské lokality, avšak za současného nacházení styčných bodů. A ty se samozřejmě najdou i teď: nuže na věži chrámu sv. Bartoloměje (mimochodem nejvyšší kostelní věži v Čechách, měřící 102 m) …

… nalezneme zvony, jejichž podoba nezapře charakteristický rukopis posledního českého zvonaře Petra Rudolfa Manouška – téhož, který se v roce 2013 stal autorem nejnovějšího vimperského zvonu jménem Inocenc (na dané téma více 28. listopadu zde: http://vimperk.eu/index.php/vimperk/3577 ). Právě se díváme na plzeňský zvon Maria, přičemž v nizozemském Astenu byly pod Manouškovým vedením dále odlity pro zmíněný chrám zvony Hroznata, Jan Nepomucký …