Vimperk – Fotokronika Jana Tláskala – září 2017

1 září, 2017
00:00

JAN TLÁSKALFotograf, muzikant, ŠumavákRozbalit rozhovorSbalit rozhovor

Neděle 12. únor 2012 21:24

ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal.

Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.

Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?

Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.

Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí?

Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .

Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?

V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.

Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?

I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce.

Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?

Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni.

Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát?

Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .

Jaký byl váš vůbec první fotoaparát?

Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant.

Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo?

Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál.

Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete?

Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku.

Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu?

Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím.

O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?

Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.

Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem?

Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa.

Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?

Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.

Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí?

V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku.

Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál?

Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení.

(red)

Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala http://obec.sumava.eu/index.php/sumava/131-fotografove/3563-jan-tlaskal

30.září:

Není jistě nikterak převratným zjištěním, že s nekonečnou fantazií přírody se můžeme setkat prakticky všude, tedy nejen v rozsáhlých krajinných scenériích, z nichž žádná se nikdy nezopakuje do detailu dvakrát stejně, ale třeba i v říši drobných živočichů. Teplý finální den třetího čtvrtletí roku 2017 vylákal na sluníčko housenku štětconoše ořechového /Calliteara pudibunda/, …

… již čeká v říjnu zakuklení. Zásluhou barevné kombinace ji patrně oproti výslednému motýlu, který ve svůj pravý čas opustí kuklu, ohodnotíme jako hezčí, …

… ale jinak tu příliš mnoho dalších důvodů k jásání není. Tahle potvůrka se totiž pase na listech ovocných stromů – např. jabloní či hrušní, dále keřů – třeba maliníku či ostružiníku, ba nepohrdne ani lískou či ořešákem. Potěší zkrátka jedině oko, zahradnickou duši pak dozajista nikoli.

29.září:

Na sklonku září se srovnala vimperská ranní teplota s boubínskou – v obou případech činila +8°C, byť, pravda, v časovém rozdílu potřebném k cestě na Kubovku a následnému výstupu na vrchol, resp. rozhlednu.

Podle předpovědí se možná jedná o poslední záchvěv babího léta (nepřekvapí-li nás v daném směru ještě průběh října), a to jistě příjemný i zásluhou převládajícího bezvětří.

Celá atmosféra rozednívání a východu sluníčka byla provázena ze dvou stran nepřetržitým jelením koncertem.

Více nežli tradiční, zase však jen drobné zelené záblesky na vrcholku slunečního kotouče dnes zaujal dojem, …

… že tu nestoupá vzhůru sluníčko, nýbrž cylindr jakési fantastické obří petrolejové lampy.

Krajina se pak opět nořila do oparu, …

… zjemňujícího celkovou barevnost …

… a především ohlašujícího krásný teplý slunečný den.

28.září:

Časně ranní inverzní oblačnost v údolích …

… se dokáže za přispění mírného větříku postarat o nefalšovaná kouzla.

27.září:

Vlivem oteplení (Boubín si polepšil o polovinu včerejšího stavu – na +7,5°C) a též svěžího větříku inverze celkem znatelně ustoupila …

… a na obloze se odehrávaly celkem svižné oblačné změny.

Také Vimperk se určitě hned od rána cítil znatelně lépe, …

… neboť hranice šedobílé hladiny končila až za kostelíkem ve Lštění. Jen celkový jemný opar si krajina v celém rozsahu podržela stejnou měrou jako včera.

Tím nejlepším na konec pak bylo zjištění, že se opět nepatrně zlepšila viditelnost Alp, byť zatím stále jen náznaková.

26.září:

Rozbíhá se nám čas inverzí, jejichž vlivem se sice budeme nejednou probouzet buď přímo do mlhy, nebo přinejmenším pod fádní šedivou oblohou, ale pokud si dokážeme najít příležitost vyrazit vzhůru nad tu zespoda dozajista protivnou hladinu, …

… dočkáme se za odměnu báječných zážitků.

Dnes už k nim bylo téměř možno přiřadit též viditelné siluety Alp, …

… avšak obzorový opar zatím přece jen měl nad nimi nemalou moc, takže s výjimkou několika světlejších okamžiků je vesměs úspěšně ukrýval.

Lehce zastřel i oblast kolem Velkého Javoru s neodmyslitelnou rozhlednou na Poledníku, která se ale jinak z hlediska inverzních aktivit jevila zcela čistou.

Totéž pak už nebylo možno říci o Kleti …

… či Libínu, leč právě tady se nabízela nejpoutavější podívaná.

Nejhustší a současně nejsouvislejší šedobílý příkrov se natáhl vimperským směrem, ale ani tady těm, kdož se zrovna nacházejí vespod, nehrozí dlouhé trápení.

Sluníčko už rozprostírá své – zatím sice převážně krepuskulární – paprsky do všech stran, kam dosáhne, …

… takže nepochybně potřebuje jen svůj čas k tomu, aby postupně ovládlo většinu celého dnešního dne.

Už teď je na rozhledně možno konstatovat i mírné oteplení – pravda, jen na +5°C, ale jistě nejde o konečný stav. Zdá se, že pro příští dny tu drobnými krůčky našlapuje babí léto.

25.září:

Okamžiky, v nichž jsme nuceni na výjevy, jaké nabídl třeba včerejší Boubín, pohlížet z nevábné strany, tedy odspoda, …

… jsou ideální příležitostí k potěšení oka dochovanou starou pošumavskou architekturou …

… včetně všech půvabných archaických detailů, které může nabídnout.

24.září:

Předpovídané včerejší deštivo bylo nakonec souzeno končinám daleko na východ od Šumavy, ale noční obloha se po kompletně vydařené sobotě přece jen zatáhla a nepropustila k Vimperku ani hvězdičku. Tím pádem se i časně ranní výstup na Boubín jevil mnohem tajemnějším, neboť probíhal za větší tmy, k níž se navíc těsně pod vrcholem přidružila hustá mlha. Již od Basumských luk ke všemu střídavě zleva i zprava zaznívalo z přilehlých lesů mohutné jelení troubení, provázené drobným praskáním větviček, svědčícím o tom, že oba lesní králové stoupají stejnou rychlostí tímtéž směrem v nevelké vzdálenosti od cesty. Mlha a lesní chlad pro ně představovaly ideální konstelaci podmínek k hlasovému souboji, který ustal až na samotném vrcholu. Bylo možno předpokládat, že rozhledna dnes přinejmenším po páté hodině nebude lákat nikoho dalšího, leč na předposledním schodu pod vyhlídkovou plošinou vyšlo najevo, že jeden návštěvník sem přece jen dorazil podstatně dříve – s nemalou pravděpodobností tu setrvával již od večera, a byl tedy vlastně boubínským nocležníkem.

Záhy se ukázalo, že přítomnost člověka milému holoubkovi nečiní nejmenší problémy, …

… očíslované kroužky na jeho nohou svědčily o tom, že je na ni zvyklý (číslo na žlutém kroužku levé nohy: 0043/664-4214990).

Potřeboval si zkrátka odpočinout po možná dlouhém a náročném letu, a zatímco v těchto improvizovaných podmínkách provozoval ranní hygienu, …

… stal se v té husté a temné mlze současně vděčným fotografickým modelem.

Beze stopy strachu vesele zkoumal konstrukci věže, …

… jako by hledal ideální startovací plochu pro příští let, …

… k němuž v rámci příprav nescházelo ani zevrubné studium informačních snímků. Ještě však nenastal pravý okamžik ke startu.

Teprve za půl hodiny po východu sluníčka se objevil první příslib …

… příštího tušeného velkolepého dění.

Krátce nato se krotký opeřenec naposledy prošel po nejvýše položeném zábradlí české strany Šumavy …

… a možná také nevěřil tomu, co se začalo odehrávat před jeho očky. Každopádně po chvilce zamával křídly a zamířil opět kamsi do dálek – dle prvotního směru severních.

Protože již cestou od Korkusovky se tak tak rozeznatelná temná silueta Boubína s výjimkou samotné špičky zdála být zcela čistou, bylo to, co se teď rozprostíralo kolem dokola, ohromujícím překvapením.

Výjevy, jaké se loňského roku vydařily již poslednímu letnímu jitru (připomeňme si 22. září zde: http://vimperk.eu/index.php/vimperk/10927), vyšly letos ve velmi podobném scénáři až na druhé podzimní, …

… avšak s jedním nepřehlédnutelným vylepšením, …

… totiž tímto skvostným zástupcem halových jevů jako dokladem toho, že kdesi vysoko jsou v ideálně rozprostřených cirrech přítomny pravidelné šestihranné ledové krystalky. Právě ty umožnily sluníčku vytočit aspoň takto částečně jeho impozantní oblouk, mířící svým dolním koncem kamsi mezi čerstvě odhalený Solovec a Bobík.

Chvílemi lehce zčeřená mlžná hladina …

… se nechala pozvolna stále více prostupovat sílící sluneční září, …

… čímž dávala zřetelný signál k ohlédnutí do zbývajících stran.

Ve vnitrozemí si zatím sluníčka ještě příliš neužijí …

… a hledat snad Vimperk je v této chvíli zcela marné.

Zato náhlý přísun čerstvé mlhy od západu do špiček boubínských smrčin se jeví velmi slibným.

Sluníčko sice zatím nemá dostatek potřebných sil, …

… stále ještě obklopeno svým působivým halovým obloukem, …

… ale při druhém ohlédnutí již ano – a výsledkem je krásná gloriola, třebaže stín boubínské rozhledny již dávno sestoupil právě do zmíněných smrčin.

Intenzivněji houstnoucí mlha chvilku poté vytvořila navíc podmínky též pro bílou duhu. Úžasnější vyvrcholení pozdně zářijového rána, které tu započalo temným neprůhlednem a nakonec přineslo malou přehlídku halových i ohybových jevů, si snad ani nelze představit. Jen jedna věc nedoznala pražádné změny, a sice teplota, která i dnes, stejně jako včera, činila po celou dobu všeho zde představeného dění +4°C .

23.září:

Nadešlo první podzimní jitro – samozřejmě z hlediska astronomického, včera zde specifikovaného, neboť klimatologové by mohli namítnout, že z jejich hlediska trvá podzim už nejméně měsíc … a měli by vlastně pravdu. Držme se však podzimní rovnodennosti, tedy okamžiku, kdy se sluníčko svým středem nacházelo přesně nad rovníkem.

Pak můžeme konstatovat, že předešlého večera ještě zapadalo coby letní …

… a teprve teď na ně společně čekáme jako na první podzimní.

Netřeba zajisté dodávat, …

… že tradičně na Boubíně, odkud se nabízí za všudypřítomného, neustále proudícího jemného oparu mimo jiné pohled třeba na inverzí doslova zatopený Vltavský luh, přičemž Trojmezenská hornatina se na obzoru téměř ztrácí.

A tak se nabízí otázka, zda se očekávané sluníčko dokáže probít podobnou clonou, která svírá obzor i na protější straně.

Povedlo se, …

… sluníčko stoupá v celé své kráse …

… do nefalšované podzimní nálady, …

… o niž se tu stará především pestrá konstelace nejrozmanitějších mračen, …

… zastřených navíc již vzpomenutým oparem.

Jeho zásluhou se dnešní ráno …

… ani na okamžik nezbaví pastelového nádechu, …

… ba zdá se, že tento bude naopak ještě sílit, …

… nepřemožen ani sluníčkem.

Teplota ovšem opět nepatrně stoupla a drží se na hodnotě +4°C .

Předpovědi dnešku slibují návrat deštiva. Vyloučeno to jistě není, …

… ale předposlední žářijové sobotní dopoledne může být i příjemně slunečné.

Zpáteční cesta odhalila dvoudenní proměnu předevčírem zde představené podboubínské muchomůrky. Trochu nám povyrostla, a její výraz tak následným odzubením dolní čelisti lehce tratí na původní krvelačnosti … 🙂

22.září:

První podzimní den byl v době pořízení tohoto snímku vlastně ještě letním, neboť astronomický podzim neboli podzimní rovnodennost letos připadá na čas 22:01:07, ale v zámecké aleji se každopádně zaskvěl prvními náznaky charakteristických barev nastupujícího ročního období.

21.září:

Stačí jeden podboubínský kreativní slimák a sice jedovatá, leč půvabná a většinou zcela mírumilovně se tvářící muchomůrka červená nabyde vzhledu krvelačného predátora … 🙂 . Krom tohoto zpestření cesty vzhůru je však především nutno konstatovat, že dle včerejšího očekávání se počasí skutečně nepatrně vylepšilo, ušetřilo nás dešťů a dokonce – tentokrát proti očekávání – celkem znatelně posunulo rtuť teploměru výš.

Nahoře panovalo téměř bezvětří, …

… přetrvávající oblačnost upustila od dramatického vzhledu …

… a sluníčko v poklidu probarvilo jihozápadní obzorový pás, dotýkající se mimo jiné vrcholu Luzného …

… a prozrazující i mimopřírodní vlivy na posílení temnějšího vrchního patra oblohy.

Chvílemi se dokonce zdálo, že tento poslední v plném rozsahu letní večer učiní konec napjatému čekání na známé alpské siluety, ale přece jen si budeme ještě muset počkat.

Zato se však opět ukázalo zapadající sluníčko, …

… třebaže přitom nutilo oči k maximálnímu soustředění. Zbývá již jen dodat, že i tady se, byť nepatrně, zvedla teplota, a to na 4,5°C . Snad tedy pozvolna směřujeme k vytouženému babímu létu.

20.září:

Počasí zjevně směřuje k mírnému, zatím téměř neznatelnému zlepšení, …

… které by nás mohlo přinejmenším načas zbavit dešťů, …

… ale současně při vyjasnění ještě více ochladit.

Boubínská teplota se nicméně vrátila do stavu většiny předešlých dní, tj. na +3,5°C, takže se tu vlastně oteplilo … 😀 .

Naplní-li zítřek očekávaný vývoj, měla by večerní pozápadová nálada výrazněji pozbýt podobně zachmuřených momentů … však uvidíme.

19.září:

Boubín se dnes probudil s výstavní orografickou čepičkou, na níž je dokonce patrná i stopa rozhledny. Uvidíme, co tu přinese vývoj do večera.

S přesně desetihodinovým odstupem se nacházíme na rozhledně …

… a někdo by si možná po zkušenostech z předchozích dvou dnů řekl, …

… že každý den zkrátka není posvícení.

Ale ono tu rozhodně bylo nač se dívat, …

… neboť zapadající sluníčko se ani tentokrát nenechalo vyšachovat z večerního scénáře.

Potěšující pak byla i skutečnost, že na rozdíl od Vimperka i Kubovky, kde drobně pršelo, tady nespadla ani kapka.

Jen vítr se opět docela činil (ostatně bez jeho přispění by sotva byla k vidění tato proměnlivá krása) …

… a teplota dokonce poklesla o půl stupně, …

… tedy na rovné tři stupně.

Zítřek může zjevně volit z více variant počasí, takže možná nebude nouze o další překvapení … 🙂 .

18.září:

Start do týdne, jehož počátek lze ještě kalendářně zvát letním, ale konec již bude podzimní, probíhal opět ve znamení výrazné oblačnosti, prozářené však po celý den sluníčkem. V podobném duchu se tak nesl i večerní Boubín, …

… slibující pokračování skvostných zážitků, …

… samozřejmě však zákonitě odlišných od včerejších.

I tentokrát se oblačnost dotýkala horských vrcholů …

… a současně vyvíjela úpornou snahu opět ukrýt sestupující sluníčko. Jelikož ale postrádala včerejší soudržnost, poskytla mu naopak spousty báječných příležitostí rozehrát na obloze divadlo vpravdě ohnivé, …

… zasahující v nekonečné řadě fantastických variací i nad Vimperk …

… a od něj dále …

… do vnitrozemí.

Nakonec se stále tmavší, leč současně i děravější oblačná stěna vlivem neúnavného větru roztrhala do té míry, …

… že sluníčku přece jen nabídla možnost osobního rozloučení.

Krajina tím okamžikem potemněla …

… a do jejího barevného ladění začala čím dál více promlouvat od západu se nasouvající mlha.

Jedno se tu však v porovnání s předešlými dvěma dny nezměnilo, …

… a sice teplota, která i do třetice zakotvila na hodnotě +3,5°C .

Vedle spousty jiných, pohledem do krajiny inspirovaných myšlenek se vynořila i ta, jež připomněla, že s nastupujícím podzimem co nevidět nadejde též čas jelení říje …

… a z chladných zamlžených lesů se vbrzku začne ozývat charakteristické troubení.

Zatím však bylo všude ticho, ba i dosavadní vítr se zklidnil, …

… jako by nechtěl rušit pozvolna připlouvající spánek. Ale navzdory všemu viděnému a v daném zlomku pro věrné čtenáře fotokroniky zachycenému měl vrchol večera teprve přijít, snad přivolán výše řečeným pomyšlením při loučení s rozhlednou. Během sestupu zšeřelým lesem se mezi stromy, stále ještě ovíjenými cáry řídnoucí mlhy, náhle zcela nečkaně ze zhruba padesátimetrové vzdálenosti – patrně odkudsi poblíže Johnova kamene – ozvalo mocné jelení zatroubení, jemuž vzápětí odpovědělo slabší od Basumského hřebene. Drsný, sytý, hluboký tón, prozrazující krále lesa v plné čerstvé síle, pak zazněl ve své úchvatné velkolepé premiéře ještě několikrát … Ticho, které poté opět ulehlo pod koruny možná též překvapených smrků, už jen umocnilo kdesi v duši doznívající hluboký zážitek, jímž se v boubínských lesích rozloučil poslední pondělní večer letošního léta.

17.září:

Včerejší boubínská čepice se sice přes noc rozplynula, ale přetrvávající celodenní oblačnost byla spolehlivou zárukou, …

… že dnešní večer tu bude zase jednou patřit k velkolepým.

K následujícím snímkům pak především dodejme, že vše viděné se odehrálo za navlas téže teploty jako včera. Večerní pozorování se již tedy navzdory kalendářnímu pozdnímu létu na rozhledně neobejdou bez teplého oblečení.

Nízká oblačnost byla nejednou orografického charakteru, …

… tedy měla tendenci kopírovat horské vrcholy, jako třeba zde Velký Roklan, …

… či tady pro změnu značnou část Trojmezenské hornatiny počinaje Třístoličníkem a Hochsteinem.

Za chvilku nemine ani Velký Javor.

Svým nemalým dílem, byť ne naplno, se připojilo též sluníčko, …

… jemným nádechem prozrazující svůj sestup k obzoru i na protilehlé straně – nad Bobíkem.

Samo o sobě se již neukázalo, ale přebohatě to vynahradilo tímto nebeským okem, jež takto vepsalo svými krepuskulárními paprsky do ideálně v pravý čas připravených mračen.

Uprostřed úžasného barevného koncertu se chvílemi zdálo, …

… že na dalekém jižním obzoru by mohly slavit svou nenápadnou premiéru též siluety alpských velikánů.

Zatím však k vidění nebyly, …

… zato severozápadním směrem ležící Přimda ano.

Když už se zdálo, že vše spěje k poklidné atmosféře pozvolného usínání, …

… stále vanoucí mírný vítr ještě naposledy zdramatizoval temnící se oblohu letošní poslední letní neděle.

16.září:

Již téměř měsíc trvá v podboubínských lesích odstraňování následků noční vichřice z 18. na 19. srpen (připomeňme si zde: http://vimperk.eu/index.php/vimperk/12684) a zdaleka ještě není u konce.

Samotný vrchol dnes celkem logicky nenabídl pražádný rozhled, jen připomněl blížící se podzim, a to i teplotou pouhých +3,5°C .

15.září:

První půle září se dokázala rozloučit bez deště, …

… ale započne-li v tomtéž duchu druhá, není vůbec jisto.

14.září:

Po deštivé a výrazně větrné noci se dnešní ráno tvářilo docela slibně … je právě 06:53:36 , …

… 06:54:03 . Nečekejme zrovna letní teploty, ale den by každopádně nemusel celý propršet.

Dopoledne – 09:43:09 – předpoklad potvrzuje, …

… déšť si pro sebe vyhradil až odpoledne a večer – loučíme se v 19:08:36, kdy už jemně, ale vytrvale prší.

13.září:

Vývoj počasí jim co nevidět zavelí neobjevovat se už ani za sluníčka, ale pomýšlet spíše na zimní spánek …

12.září:

Po snídani …

11.září:

Jakmile Boubín prozradí, že inverzní hladina v údolích den za dnem pozvolna stoupá, nebývá od věci zavítat také pod ni, přímo na dno. Ideálním místem je Vltavský luh.

Někdy si tu však sluníčko nečekaně pospíší, …

… jako by člověku chtělo naznačit, že příště si musí více pospíšit on, neboť slibná hustá mlha po celou cestu od Kubovky až sem ještě pranic neznamená.

Je to tedy jasná výzva, ale ani tak jeden neodchází s prázdnou … 🙂 .

10.září:

Minul týden a Šumavě je zase do pláče.

I za takového počasí se však najde leccos k pobavení – třeba lidovou tvořivostí, byť bychom ji, přísně vzato, zrovna v daném případě měli hodnotit v prvé řadě jako vandalismus. Jak vidno, ještě dvaasedmdesát let po válce patrně není ve všech šumavských lokalitách zcela bezpečno, je-li nutno některá místa označovat takovýmito výstražnými tabulemi.

A právě ty se vlivem svého obsahu staly patrně nejednomu kolemjdoucímu pokušením k již zmíněné lidové tvořivosti, …

… která v některých případech zjevně zvítězila …

… nad pouhým primitivním pudem ničení.

9.září:

Teplotní křivka se nám zhoupla opět vzhůru – dnešního časného rána se na Boubíně dalo naměřit +11,5°C, a to v čase, …

… jaký by po nedávných zkušenostech naprosto nepřekvapil podstatně nižšími, ba přímo nule výrazně bližšími hodnotami. Vltavský luh a celá oblast pod Trojmezenskou hornatinou se naplnila v údolích inverzní mlhou, …

… která se ostatně nevyhnula ani protilehlé straně, nejblíže však teprve Strakonicku.

Ve směru, odkud nás již vbrzku pozdraví sluníčko, se náhle na obloze rozsvítilo torzo reálně jistě rozsáhlejších drah z kondenzačních par leteckých motorů. Ač se jedná o záležitost ryze technickou, v daném okamžiku zapůsobila právě svou zlomkovitostí téměř magicky.

Zapomenout pak nelze ani na poměrně silný západní vítr, nemající sice ještě sílu k rozechvění samotné rozhledny, ale v každém případě schopný komplikovat fotografování delšími časy.

Je 6:26, tedy sluníčko tu tradičně – momentálně konkrétně o šest minut – předbíhá čas východu, který mu pro zdejší lokalitu přisoudily norské internetové stránky. Dnes sice nebude nic omezovat viditelnost slunečního kotouče během jeho stoupání vzhůru k té již připomenuté geometrické spleti, ale současně je cítit, že nezazáří plnou silou.

Hned však dokázalo mezi Kletí a Chlumem vytáhnout před chvilkou ještě nerozeznatelné siluety Novohradských hor …

… a vzápětí demaskovat též necelých 34 km vzdušnou čarou vzdálenou rozlehlou hladinu rybníka Dehtáře, o němž tu padla zmínka 10. srpna zde: http://vimperk.eu/index.php/vimperk/12684. Za ním pak již méně, ale přece probleskují další, Českým Budějovicím bližší rybníky jako Mlýnský, Vyšatov, Starohaklovský a další.

Vida, jak neustávající vítr zatím stihl načechrat již představenou údolní inverzi, …

… ba i přivál cosi vysoko na oblohu – malá tečka poblíže pravého horního rohu snímku není kazem, …

… nýbrž plynem plněným balónem (nikoli tedy obvyklejším a bezpečnějším horkovzdušným, který však nemá schopnost dosahovat takových výšek), nesoucím kódové označení „D-OMF E“ a název známé německé firmy „Ferdinand Eimermacher“, proslulé již více nežli sto let výrobou pleťové kosmetiky.

Tady už je balón unášen dále do vnitrozemí (tečka na snímku je ještě nepatrnější, leč stále viditelná), přičemž milí vzduchoplavci si možná pochvalují rychlost, jakou jim uděluje vytrvalý vítr.

Jemné krepuskulární paprsky nad Bobíkem prozrazují, že sluníčko nám sice čerstvě probuzenou sobotu prozáří, ale patrně nikoli v jejím plném časovém rozpětí. Odpoledne se s nemalou pravděpodobností zatáhne.

8.září:

Zdá se, že i zítra nás čeká pěkné počasí, jemuž nějaký případný mráček rádi odpustíme …

7.září:

Musíme si zvolna zvykat, že slunečné počasí přes den bude stále více vykoupeno večerním a nočním ochlazením. Boubín dnes v čase slunečního západu nabídl pouhých +5,5°C a k tomu opět pastelově tónovanou oblačnost, která však, jak se ukázalo, …

… nepředstavovala překážku lovu zelených záblesků.

Sice relativně slabých, …

… ale v každém případě v určitých fázích sestupu sluníčka k obzoru zachytitelných.

A všude vládl ničím nerušený …

… posvátný klid, …

… jaký zaznívá z volných vět Beethovenových klavírních sonát.

6.září:

Včerejší Boubín se nemýlil – opět si nepatrně polepšíme z hlediska vodních zásob.

5.září:

Na obzoru jemný pastelový opar, na teploměru oproti poslední návštěvě těchto míst mírný vzestup (číselně vyjádřen hodnotou +9,5°C), …

… tak se vybarvil dnešní boubínský podvečer, či spíše předvečer zářijového úplňku.

Však už nám také nad Kletí vychází …

… a vůbec nebudí dojem, že jmenované fáze dosáhne teprve zítra v 9:02.

Nepatrné minimum, které tu snad schází, skutečně nerozeznáme, ostatně zrovna tento detail by jistě byl tím posledním, co by člověk za takto krásně daných okolností hledal.

Sluníčko posílá poslední pozdravy a možná už tuší, že zítřek může přinést rozmanité změny v počasí.

Ale tyto myšlenky jsou momentálně zcela vedlejší …

4.září:

Šumava se mnohde probudila již do mrazíku …

… a první školní den zkrášlila sluníčkem.

3.září:

Boubínské lesy jsou po čerstvých vodních přídělech ještě zákonitě plné jemných par, prozářených však už slunečními paprsky, …

… které vtiskly svůj ráz i barevnému ladění celé večerní krajiny. Teploměr tu totiž jinak ukazuje všehovšudy +4,5 °C, což představuje patrně největší pokles v rámci celého prvního zářijového víkendu.

Někde, jako třeba v blízkosti vesničky Buku, ještě dožívají souvislejší ostrůvky husté mlhy, jimž se sice k ránu může dostat čerstvých posil, ale ve finále opět odsouzených k marnému zápasu se sluníčkem.

Ve hře jsou však momentálně ještě též od západu doznívající přeháńky, …

… které mohou přidat vláhu možná i Vimperku, …

… ale až k Boubínu, těšícímu se už jistě na příští slunečné jitro, nejspíš nedorazí.

2.září:

Ačkoli meteorologické prognózy malovaly k první zářijové sobotě krom nezbytných mraků a mráčků též sluníčka, od samého rána bylo jasné, že zrovna ta se Šumavy týkat nebudou. První podzimní měsíc, jak už bývá jeho téměř tradičním zvykem, vyrukoval hned od svého počátku s mokrým ochlazením a této strategie se nehodlal jen tak vzdát. Teplota kolísala mezi devíti a deseti stupni (zatím stále nad nulou), ze zatažené oblohy se pak téměř nepřetržitě snášela voda – tu v podobě jemného mrholení, chvilku nato pro změnu vydatného deště, doprovázeného navíc všudypřítomnou mlhou. Ani takováto konstelace počasí by však neměla fotografy svádět k odpočinku, či snad dokonce zahálce – ba naopak. Třeba už jen okamžiky, kdy se zdá, že by mohlo dojít k nějaké změně, jako například zrovna zde nad Křemelnou, mohou znamenat fotografické žně. A kdyby se změna nakonec nekonala, tohle je přece v každém případě přímo výstavní typické šumavské počasí, nad jakým by musel zajásat i sám … ano, opět zkrátka nelze opomenout nesmrtelného pana Klostermanna.

Od Křemelné už není daleko k Prášilskému jezeru, …

… u nějž se za daných okolností daly očekávat ještě působivější výjevy, …

… založené na střídavých vlnách ustupující a znovu se vracející mlhy.

Očekávání se skutečně výsostně naplnilo – i déšť tu doslova léčil, …

… jezero a zejména jeho okolí nabídlo očím, fotoaparátu a především duši atmosféru, …

… která přímo vyzývala k usednutí …

… a očistnému ponoru do všudypřítomného, odevšad vyzařujícího hlubokého dávnověkého klidu, …

… jímž jako by tiše proznívalo slavné Poco Adagio ze 4. symfonie Gustava Mahlera … https://www.youtube.com/watch?v=4kTXstgF20E .

Jedinými společnicemi tu byly druhem sice divoké, ve skutečnosti však překvapivě krotké, ochočené kachny, …

… připlouvající nejednou ke břehu, ba vyskakující na něj nejen bez sebemenšího strachu z přítomnosti člověka, ale přímo v očekávání, že od něho dostanou něco k snědku.

Chvílemi výrazně řídnoucí mlha slibovala odhalit zraku bezmála celé jezerní okolí, …

… zaznamenat se daly i barevné proměny vzbouzející naději na postupně výraznější přítomnost sluníčka.

Zůstalo však jen u zbožného přání, …

… jehož vyplnění dnešku souzeno nebylo. Namísto jezerních stěn, jimž na jihu s mírným odstupem dominuje Poledník, …

… následovala další z houstnoucích vln, …

… nořících celé jezero do své bělošedé náruče.

Tedy nálada jako stvořená k smutnému zamyšlení nad tragickou událostí, …

… již tu připomíná tato do kamene vsazená deska s latinským textem z prvé půle minulého století. V pondělí 18. července 1927 bylo na jezerní hladině nalezeno tělo utopeného člověka, na první pohled neidentifikovatelného pohlaví, neboť, jak vyšlo na základě lékařského ohledání a následné pitvy najevo, spočívalo na dně asi tři týdny. Současně se potvrdilo, že jde o muže ve stáří okolo dvaceti let. Utonulý u sebe neměl žádné osobní doklady, nalezena byla pouze železniční jízdenka z Plzně do Železné Rudy a dále dva monogramy – S.P. na spodním prádle a O.K. na kapesníku. Pozornost však vzbudil fakt, že kapsy nebožtíkových kalhot, vesty i kabátu byly plné kamení, což v rámci úvah o příčině smrti nahrávalo i variantě sebevraždy. Totožnost mrtvého byla odhalena čtvrtého dne po jeho nalezení, kdy už byl co bezejmenný utopenec pochován na hřbitově v Prášilech, kde odpočívá dodnes. Na základě četnické pátrací akce se ozval ředitel tehdejší Státní odborné školy pro výrobu hudebních nástrojů v Schönbachu – dnes Lubech – u Chebu, že již od června pohřešuje svého jednadvacetiletého syna Ottokara Karla Kareise, vysokoškolského studenta přírodních věd, majícího zálibu obzvláště v mineralogii. Ze všech hypotéz, jak asi mohlo dojít k tragické události utonutí, se tak jeví jako nejpravděpodobnější ta, jež předpokládá, že ubohý student asi na vysoké skalnaté jezerní stěně sbíral minerály, plně zabrán jen do svých nálezů zapomněl na nutnou opatrnost, nešťastnou náhodou uklouzl a spadl do jezera, možná současně omráčen úderem o skálu. Opřeme-li se o tehdejší lékařskou zprávu, konkrétně odhad doby, po kterou se utonulý nacházel na dně jezera, dospějeme k závěru, že k popsané tragédii muselo dojít už na konci června. Zdrcení rodiče nechali na břehu zbudovat tento pomníček, jehož z latiny přeložený text zní: „Na památku kandidáta věd přírodních Ottokara Kareise, který ve vlnách tohoto jezera v měsíci červenci roku 1927 v rozkvětu mládí duši vydechl. Život tvůj byl vší nadějí naší, smrt tvá nesmírnou bolestí.“