Vimperk – Fotokronika Jana Tláskala – březen 2018

1 března, 2018
14:48

JAN TLÁSKALFotograf, muzikant, ŠumavákRozbalit rozhovorSbalit rozhovor

Neděle 12. únor 2012 21:24

ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal.

Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.

Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?

Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.

Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí?

Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .

Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?

V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.

Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?

I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce.

Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?

Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni.

Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát?

Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .

Jaký byl váš vůbec první fotoaparát?

Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant.

Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo?

Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál.

Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete?

Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku.

Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu?

Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím.

O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?

Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.

Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem?

Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa.

Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?

Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.

Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí?

V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku.

Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál?

Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení.

(red)

Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala http://obec.sumava.eu/index.php/sumava/131-fotografove/3563-jan-tlaskal

31. března:

Právě končící březen, ačkoli přímo v něm nepadly mrazové rekordy, vstoupí na základě svého celkového teplotního průběhu do historie čerstvě uplynulé zimy jako bezesporu nejchladnější měsíc. Měl by se loučit v jarním duchu, ale boubínské jitro naznačilo, že můžeme ještě počítat i s nějakými zimními ozvěnami.

Meteorologický radar okolo páté ranní ukázal, že zatím zcela čisté jižní Čechy jsou z východní i západní strany obklíčeny srážkovými aktivitami, nasouvajícími se od jihu. Pohledem z věže o hodinu později se realita vyjevila do podoby mohutných inverzních pásů, utápějících pod sebou až na ojedinělé výjimky veškeré známé krajinné body. Tak například zmizel Bobík, ale překvapivě zůstala ušetřena nižší Lysá.

V dobře viditelných Novohradských horách se zatím zjevně nic podobného neděje, spíš lze očekávat postupné zanoření bližší Kleti.

Na přímo zlomyslnou smůlu může naříkat, kdo by ve stejném čase pobýval na Libíně – ten je totiž, jak se ukazuje, prakticky zcela čistý, jen samotnou špičku zákonem schválnosti halí miniaturní mlžná čepička, jež pohříchu znemožňuje jakýkoli rozhled.

Je jisté, že nenastane šance spatřit samotné vycházející sluníčko, ale naopak si dosyta užijeme barev, jimiž se už delší dobu prezentuje skrze oblačné trhliny.

Skoro silnějším magnetem k pozorování se však jeví až přízračně temně tónovaný západ, kde jednak v přímém přenosu přihlížíme probíhajícícm srážkám …

… a krom toho odtud může zahrozit …

… náhlý přísun orografické oblačnosti k samotnému Boubínu, dosud suverénně odolávajícímu.

Zpětný pohled k východu prozrazuje velmi proměnlivou situaci, …

… mající za následek, že i dříve co překvapivá výjimka jmenovaná Lysá vbrzku zmizí pod rozbouřenou inverzní hladinou …

… a podobné, rovněž výše předvídané vyhlídky platí též pro Kleť.

Ale shora současně začíná čím dál více prosvítat blankyt, …

… od nějž se veškeré proměny …

… dramaticky vyladěné oblohy …

… odrážejí nanejvýš působivě.

Teplota, momentálně usazená sice mírně, leč přece nad nulou, bude bezpochyb dále stoupat. Jihozápadní vítr o rychlosti 7,1 m/s (25,6 km/h) ji však pocitově naopak tlačí dolů, přičemž celková povaha terénu, jímž je nutno projít, …

… aby se člověk dočkal této krásy, svědčí o stále ještě přetrvávajících nefalšovaných nočních mrazících. Právě jejich zásluhou je sněhová vrstva – zde o zbývající průměrné síle 50 cm – do té míry zledovatělá, že k výstupu na Boubín lze prakticky hned od Kubovky či Basumských luk co součást výstroje doporučit podle možností přímo nesmeky, aby cesta proběhla bez zbytečné dřiny a nebezpečí úrazu v důsledku vesměs kluzkého povrchu.

První čtvrtletí roku 2018 se uzavírá ve skutečně pestrém duchu, zahrnujícím jak vysloveně dramatickou, …

… tak i poklidnější atmosféru, …

… nenechávající však rodilého Šumaváka na pochybách o tom, …

… že ještě dnešního dne se dočká přinejmenším deště, …

… ne-li pak leckde i přeháněk smíšených, …

… tedy včetně čerstvého sněhu.

Vida, po celou dobu ukrytý Bobík dostává příležitost vystřídat všechny dosud viditelné vrcholy, …

… ale dlouho se z ní radovat nebude. Začíná se totiž naplňovat obava, …

… že dosavadní volnost boubínského vrcholu vystřídá orografické sevření. Poslední březnový pobyt na věži tak skutečně končí v neprůhledných mlhách.

30. března:

Přece jen bude možno letošní Velikonoce …

… skutečně vnímat jako svátky jara.

29. března:

Konečně už se nedívají do sněhu 🙂 …

28. března:

Co dodat? Inu, typické šumavské barvy nadcházejících Velikonoc …

27. března:

Sníh, nesníh – je prostě jaro, čas petrklíčů.

26. března:

Ještě by si, jak se zdá, milé kočičky rády pospaly … a těžko se jim divit 🙂

25. března:

Víkendové oteplení nám opět přineslo možnost porovnání – tentokrát aktuální boubínské situace s pět dní starou, …

… a to především z hlediska úbytků sněhu a námraz.

Sluníčko zapadá oproti včerejšku o hodinu dříve – samozřejmě jen vinou v noci čerstvě započatého letního času.

Vimperská tepolota se po celý den držela v rozmezí pěti až deseti stupňů nad nulou, té zdejší se pro změnu stále líbí pod bodem mrazu. Vrtulka anemometru po většinu času stojí, a pokud se na chvilku pohne, nepřinutí přístroj naměřit vyšší hodnotu nežli 1,1 m/s (necelé 4 km/h).

Krom zřetelné oblačnosti na obzoru, …

… která spolehlivě ukryje sluníčko dříve, nežli se stihne dotknout vrcholků hraničních hor, …

… vstupuje do hry též jemný opar, ze všech stran počínající obklopovat i rozhlednu. Inu, celkem příjemné oteplení bylo skutečně jen víkendovou záležitostí – poslední březnový týden nám ještě popřeje užít si mrazíků, v jejichž doprovodu uvítáme i nadcházející Velikonoce.

24. března:

Na dnešek připadají dvě významné události: slaví se Světový den vody a současně Světový meteorologický den. Skoro se tedy zdá, že právě k těmto příležitostem se hned znatelně oteplilo … a patrně i na dosud ještě bílém Boubíně.

23. března:

Ač nelze jaru upřít poctivé pokusy hlásit se o svá práva, stále se najde mnohem více podobných konfrontací s neústupnou zimou.

22. března:

Po jasné, hvězdné a především opět extrémně mrazivé noci se ranní obloha stala dějištěm zprvu halových …

… a později též ohybových jevů. Současně však nezapřela, že slunečné epizody opět nejpozději zítra vystřídají srážkové aktivity.

21. března:

Dnešní pohled střešním oknem do Vimperka je v porovnání se sedmnáctým březnem rozhodně zajímavější … a především vlastně symbolický – jako by se tu s jarem vraceli tažní ptáci … ale ti mraziví … 🙂 .

20. března:

První jarní den osmnáctého roku třetího tisíciletí je tu a s ním zcela jasno v tom, že jím zůstane jen kalendářně, …

… resp. v 17:15 s jistotou nastane bez ohledu na aktuální dění v přírodě jarní rovnodennost. Jinak si ovšem na jakékoli další projevy jara musíme nechat ještě nějaký čas zajít chuť.

Boubín však přece jen uchystal k té příležitosti vítanou změnu – odložil mlžnou čepici a umožnil návštěvníkům (zatím v síle jediného, totiž autora fotokroniky) spatřit krom sluníčka také torzo halového oblouku.

Už jen tato skutečnost je v návaznosti na zcela odlišný průběh minulého týdne báječnou vzpruhou.

Východní obloha navíc slibuje, že zmíněné torzo by mohlo v průběhu rána dorůst do bohatších tvarů, …

… ale i kdyby se tak nestalo, samotné pohledy z věže všemi směry …

… bohatě postačují k výsostnému potěšení oka …

… a především duše.

Po celou cestu sem se zdálo, že toto slunečné jitro se ponese ve znamení takřka úplného bezvětří, ale na rozhledně se náhle přece jen rozfoukalo – tentokrát od západu, a to maximální rychlostí 4,7 m/s (16,9 km/h).

A vida, sluneční halo je téměř úplné.

Mrazík se oproti stavu z minulé návštěvy nepatrně zmírnil, ale i nadále si drží pozici v druhé desítce pod nulou. Věž se tím pádem stále pyšní toutéž skvělou výzdobou, …

… v jejímž rámci lze nicméně nejkrásnější exempláře námraz nalézt zcela dole – v šeru uzavřeného přízemí, …

… kde nehrozí jejich deformace působením slunečního záření.

Zpáteční cesta svou atmosférou jednoznačně vyvolává iluzi Vánoc, …

… ale přece jen současně přináší jeden výrazný atribut jara. Sotva se totiž sluníčko rozzáří naplno, …

… nezapře už podstatně větší sílu, v panujícím mrazíku pak hodnou nemalého povděku.

A za devět dní přivítáme Zeleným čtvrtkem Velikonoce … inu, pravé šumavské 🙂 .

19. března:

Ranní sedmistupňové mrazíky sice okolo poledne vystoupají blíže k nule, ale příchod jara tím rozhodně nevěstí.

18. března:

Tam, kde si zima nastřádala dostatečné zásoby sněhu, nedávná jarní epizoda příliš neuspěla. Na Boubíně, pravda, zbavila smrkové porosty bílé zátěže, …

… ba i samotnou pokrývku, jak vidno, nepřehlédnutelně snížila, leč to bylo vše. Zasáhl totiž čerstvý mrazík, jehož zásluhou tu lze i kdekoli mimo ušlapané cesty kráčet bez obav z nečekaného hlubokého proboření, přičemž nebezpečí plynoucí ze zákonité zledovatělosti zdárně tlumí v průměru sedmicentimetrová vrstva nového sněhu. Připočteme-li pak silnou mrznoucí mlhu, …

… máme jasno, že zima je dokonale zpátky ve hře. Těžko spočítat, kolikrát se v ní rozhledna načas vysvlékla z bělostného kabátu, …

… ale tento nejčerstvější se zdá být zatím – na prahu kalendářního jara – technicky i výtvarně nejdokonalejším.

Však se na něm zjevně nemalou měrou podílel silný severovýchodní vítr, dnes dosahující v nárazech hodnoty 6,8 m/s (24,5 km/h) …

… a mimo jiné zase jednou úspěšně násobící mrazivé pocity, vyrůstající i bez něj z velmi slušného základu.

Ten pak dle všeho v příštích dnech ještě vzroste, takže v lidové říkance „Přišlo jaro do vsi, kde jsi, zimo, kde jsi?“ můžeme patrně zatím s klidným srdcem jmenovaná roční období prohodit 🙂 .

17. března:

Ještě včerejšího večera byla vimperská střešní okna pouze zmoklá, do dnešního rána je navrátivší se mrazík dokázal zneprůhlednit. Stejně by jimi po většinu dne byla k zahlédnutí jen hustá mlha, …

… která se v podvečer mírně pozdvihla a předala vládu sílícímu sněžení. Zima nám zkrátka nezůstane nic dlužna, a to patrně ani v blížícím se jarním čase.

16. března:

V rámci pokračujícího mlhavého počasí se Vimperk stále zdá být jednookým králem …

… mezi slepými, k nimž se tentokrát řadí i šumavské partie, které za jiných podmínek náležejí k nejúchvatnějším.

15. března:

Sněhových přeháněk se ještě hned tak nezbavíme, což dozajista platí přinejmenším i pro příští měsíc. Tyhle jsou ovšem stále zimní, …

… neboť pocházejí z noci na dnešek. Jelikož však nepanuje teplota, která by tento čerstvý bílý poprašek udržela při životě, zjevně se nedočká ani poledne.

14. března:

Ochladilo se, ale přípravy k stylovému uvítání jara jsou stále v plném proudu. Probouzející se příroda by jistě inspirovala k nejednomu krásnému obrazu i významného jihočeského malíře Josefa Krejsu, od jehož narození právě dnes uplynulo sto dvaadvacet let – více o něm zde: http://www.vimperk.eu/index.php/vimperk/133-vyznamne-osobnosti/7548-pamatce-sumavskeho-malire .

13. března:

Od samého rána bylo možno předvídat, …

… že blankyt nám sice nad hlavami nezvítězí, ale po celý den budeme svědky zajímavých oblačných scenérií, …

… které sluníčko krátce před západem korunuje úžasnými irizacemi.

Kalendářní zimě zbývá už jen pouhý týden vlády a očekává se, že jej dokáže ještě náležitě využít.

12. března:

Aktuální vimperský sněhový stav je s výjimkou viditelných zbytků na okolních kopcích nulový, ale v rámci doznívající zimy i brzy ji střídajícího jara jistě ne v této podobě konečný. Čeká nás možná ještě nejedna bílá změna – ostatně stále máme zataženo.

Tím pádem je vítán každý sebemenší barevný zásah sluníčka, třebaže sama o sobě povětšinou neviditelného.

11. března:

Doslova předčasným jarem je možno nazvat dnešní snad až nepřirozené teplo, …

… jehož zásluhou působí dění v přírodě poněkud nedočkavě.

10. března:

Provedeme-li srovnání dnešního stavu ledů na Volyňce se snímky z 2. března, …

… rázem získáváme představu, jaké změny mohou nastat v rozmezí pouhého týdne, …

… přehoupne-li se v něm teplota postupně nejen do téže číselné hodnoty nad nulu, ale překročí ji do té míry, že lze bez přehánění pocitově hovořit o předčasném jaru.

9. března:

Pouhý týden po nejsilnějších mrazech této zatím stále ještě trvající zimy …

8. března:

Teprve teď je náležitě znát, že teplotám se znelíbilo pod nulou …

7. března:

Pátá noc po úplňku …

6.března:

Probíhající oteplení zatím nedosahuje předpovídaných hodnot, v nočních hodinách naopak ustupuje mrznoucí mlze. Zimní atmosféře se tak dostává účinného optického posílení.

5. března:

První zelení, která se sice nenápadně, ale intenzivně hlásí k novému životu, jsou tradičně mechorosty.

4. března:

Těžko odhadovat, jakým způsobem naloží zima se všemi svými posledními šestnácti dny (astronomické jaro začíná 20. března v 17:15), ale na konci aktuálního týdne extrémních mrazů ji lze charakterizovat jako umírněnou.

3. března:

Mrazivým rekordům podle očekávání odzvonilo, ale teplota se i nadále většinou drží velmi slušně pod nulou. Ve Vimperku sice okolo poledne, kdy skrze rozsáhlou oblačnost pronikly k městu také sluneční paprsky, krátce vystoupala na +0,8°C, ale celodenní průměr se blížil hodnotě -5°C. Mlha tradičně okupovala též boubínský vrchol, avšak v pozdním odpoledni se umoudřila …

… a začala pomalu ustupovat.

Vytvořila tak sluníčku ideální podmínky k nejednomu působivému projevu difúzního rozptylu světla, známého jako Tyndallův jev, …

… a především uvolnila rozhled z věže.

Ten vzápětí prozradil, že k západu se chýlící sluníčko vytvořilo krom halového sloupu …

… též mimořádně výrazné pravé parhelium, …

… chvílemi změkčované kolem věže ještě prolétajícími posledními mlžnými závoji.

Jinak se ovšem zbývající většina obzoru doslova utápěla ve vrstevnaté inverzní oblačnosti, …

… hrající barvami slunečního loučení, …

… jež se podepisovalo i do špiček některých smrků.

Došlo i na dokonale zřetelný stín rozhledny, tentokrát však bez obvyklého zlatého hřebu, jímž by v ideálním případě byla gloriola.

Blížícímu se soumraku ještě předcházel …

… velkolepý barevný koncert, …

… jehož ústředním motivem stále zůstávalo ono famózní parhelium, …

… viditelné i poté, co se sluníčko, jehož čas se v této chvíli odpočítával již jen v minutách, rozloučilo.

Oproti tomu, co zde teploměr ukázal předevčírem, panovalo na věži vlastně celkem příjemné teplo, na němž se podílela i skutečnost, že krom ojedinělých lehkých závanů od východu, které nepřesáhly 3,3 m/s (11,9 km/h), bylo možno většinou mluvit o naprostém bezvětří.

Pozápadová armosféra může slibovat mnohé, …

… třeba i hlubší sestup noční teploty a zítřejší ráno ve společnosti čerstvého sněhu.

2. března:

Již hodně dlouho nebylo možno spatřit jez na Volyňce kompletně zamrzlý, …

… takže voda si nachází jedinou volnou cestu pod jeho mohutným jednolitým ledovým krunýřem (srovnejme si např. s 22. únorem zde: http://vimperk.eu/index.php/vimperk/13490, případně s předloňským 30. prosincem zde: http://vimperk.eu/index.php/vimperk/11415).

Mráz se za poledne dokázal zmírnit až na poslední dobou nezvyklé pouhé -3°C (v celodenním vimperském průměru se nicméně pohyboval mezi -5 až -6°C), ale pro změnu přišlo sněžení. Stále zkrátka právoplatně vládne poctivá zima se vším, co k ní patří.

1. března:

Ano, opravdu začíná březen, resp. první snímek se do březnové fotokroniky nezatoulal omylem z loňského prosince či letošního ledna. Na Kubovce se zkrátka rodí nový – bezpochyb přinejmenším republikový, ne-li rovnou evropský – rekord v délce svícení vánočního stromu. Lepší přírodní kulisu mu opstatně neposkytly právě ani uplynulé Vánoce, takže co na tom, že v poslední třetině momentálně teprve necelých šest hodin starého měsíce již (možná jen kalendářně) přivítáme jaro … Sluší se však dodat, co mělo být předesláno: okamžiku pořízení této fotografie předcházel vimperský startovní mrazík -15°C, který si tentokrát během noci do té míry pohrál se vzdušnou vlhkostí, že vznikl jev zvaný „diamantový prach“ – tedy skutečně do podoby prachu jemně rozptýlené všudypřítomné miniaturní ledové krystalky, představující živnou půdu pro halové jevy. Nejzajímavější z nich byl k spatření okolo měsíčního kotouče (jenž mimochodem zítra doroste do fáze úplňku), a to v podobě dvou krátkých halových sloupů – jednoho shora, druhého zespoda. Podobně reagovala také městská osvětlení, z nichž stoupaly pro změnu dlouhé halové sloupy vysoko k proměnlivé, tedy částečně volné i místy zatažené obloze.

Ačkoli vytrvalé mrazy pokračují, Boubín k uvítání prvního jarního měsíce porušil nepsané pravidlo posledních dnů – dokázal se zbavit zdánlivě nezdolného mlžného zakletí …

… a po delší době opět nabídnout každému, kdo by se sem vydal, vítané a nanejvýš příjemné sluníčko, aniž by se ovšem nějak zásadně oteplilo.

Sluneční vítězství se koneckonců zpočátku vůbec nejevilo jednoznačným, …

… neboť mlha podnikala nejeden mocný protiútok, …

… podporovaný východním větrem, …

… jehož nárazy dosahovaly až 10,9 m/s (39,2 km/h). Vydatně tak kořenily účinky panujícího mrazu, …

… který už sice podle očekávání nevytvořil žádný další rekord, ale přece jen mírně překonal druhý zde naměřený nejmrazivější stav – z poslední únorové neděle (viz 25. února zde: http://vimperk.eu/index.php/vimperk/13490).

Bylo úžasné moci se opět rozhlédnout do dálek, v nichž sice dnes oko nespočinulo na všech známých krajinných bodech, …

… ale našlo za to bohatou kompenzaci v podobě kouzel inverzní oblačnosti, …

… k nimž se brzy přidružily halové jevy, konkrétně obě parhelia – zde pravé (tradičně nad Bobíkem, leč tentokrát plně ukrytým) …

… a tady pro změnu levé.

Vývoj celé situace nasvědčoval tomu, že přinejmenším v nejbližší hodině se tu mnoho nového neodehraje.

Již plně osluněná zpáteční cesta pak přímo hýřila příležitostmi vychutnávat si na zmrzlém sněhu kresby neustávajícího větru, …

… který nezahladil jen hlubší stopy, jako jediné otištěné zrána do čerstvých závějí, …

… a dodal zimnímu koloritu boubínského vrcholu zcela novou výtvarnou dimenzi.

Pohledem proti sluníčku bylo možno prakticky kdekoli zjistit, že tvorba diamantového prachu, …

… zachyceného zde v detailním výřezu, stále pokračovala. Však i mrazík na Kubovce ještě před devátou hodinou srovnal krok se vzpomenutým ranním vimperským – totiž na -15°C. Toť vše, co je možno přiblížit z prvního březnového jitra.