Vimperk – Fotokronika Jana Tláskala – květen 2018

1 května, 2018
14:48

JAN TLÁSKALFotograf, muzikant, ŠumavákRozbalit rozhovorSbalit rozhovor

Neděle 12. únor 2012 21:24

ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal.

Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.

Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?

Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.

Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí?

Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .

Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?

V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.

Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?

I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce.

Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?

Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni.

Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát?

Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .

Jaký byl váš vůbec první fotoaparát?

Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant.

Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo?

Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál.

Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete?

Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku.

Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu?

Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím.

O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?

Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.

Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem?

Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa.

Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?

Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.

Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí?

V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku.

Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál?

Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení.

(red)

Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala http://obec.sumava.eu/index.php/sumava/131-fotografove/3563-jan-tlaskal

31. května:

Hnízdo našich milých jiřiček je kompletně hotovo, a to v pravý čas, …

… neboť máj se s Šumavou loučí rozsáhlými bouřkami, mnohde provázenými též krupobitím.

30. května:

Třebaže během výstupu na Boubín několikrát slabě zahřmělo …

… a z věže se ještě dalo zahlédnout leccos zajímavého, …

… bylo zřejmé, že přinejmenším pro dnešek …

… bouřkám odzvonilo.

Západní směr se halil do oparu, …

… protkaného krepuskulárními paprsky, které ukryly i Velký Javor, a netradičně tak ponechaly co obzorovou dominantu Poledník.

Teprve když sluníčko zpoza mračen sestoupilo níž, vynořila se i silueta nejvyšší šumavské hory.

O čtvrt hodiny dřívější měření nežli včerejší prozradilo nepatrné ochlazení a východní vítr se v podobném srovnání jevil méně nežli polovičním – foukal maximální silou 4,4 m/s (15,8 km/h).

Díváme se na poslední pozdravy oblačnosti, jež namísto případných bouřkových hrozeb …

… směřovala k postupnému rozplynutí.

Úloha rozloučit se tak připadla antikrepuskulárním paprskům, svým nejvýraznějším svazkem mířícím mezi Kleť a Chlum. Z vývoje celého večera plyne, že by nepřekvapilo, kdyby zítřejší denní teploty překročily všechny dosavadní.

29. května:

Jsou tomu na den přesně již čtyři roky, co jsme tu společně zavítali na návštěvu k jiřičkám, choulícím se před deštěm na čerstvých nepatrných základech příštího hnízda (viz http://vimperk.eu/index.php/5113). To zůstalo po celou zmíněnou dobu stále tímtéž nedostavěným torzem …

… a teprve letos se milí ptáčkové – možná jiní nežli tehdy, ale není ani vyloučeno, že ti samí, neboť jiřička se dožívá nejméně pěti let – pustili s vervou do dalšího, …

… tentokrát již zjevně finálního díla, jehož hlavním účelem bude stát se útočištěm nového života. Včerejší déšť jim k tomu dokonale rozbahnil terén, a poskytl tak ještě i pro dnešek dostatek snadno přístupného stavebního materiálu. Malí opeřenci pracovali, jako by se po dalším dusnu obávali brzké příští bouřky.

Ta na sebe ovšem nakonec dala řádně čekat, resp. ve Vimperku vůbec nezopakovala den starý výkon. Boubín dosvědčil, že hřímalo vesměs jen za hranicemi …

… a pro Šumavu zbyly až na výjimky jen dramaticky se tvářící oblačné scenérie.

Kdesi v Německu si ale patrně ještě užijí své, …

… neboť bez ohledu na mírněji vyhlížející teploměrné hodnoty stále přetrvává citelné dusno. Ještě že se současně nemálo činí jihovýchodní vítr, zásluhou rychlosti 9 m/s (32,4 km/h) zaručující vítané osvěžení.

Nějaká ta kapka krajinu jistě nemine, ale případné mohutnější deště tentokrát samotný Boubín obejdou.

Zato se náhle, s ohledem na zataženou oblohu téměř překvapivě, připomíná čerstvý, ani ne pětihodinový úplněk, jehož viditelnost je vymezena dobou, během níž vystoupá do vrchního oblačného úkrytu.

28. května:

Teprve v závěrečném májovém týdnu se Vimperk dočkal následkem dusného počasí pořádné bouřky, bohužel však v odpoledních hodinách za denního světla, v němž efekty velmi slušných blesků náležitě nevyzněly. Současný vydatný lijavec připravil podmínky pro všudypřítomnou jemnou mlhu a s podvečerem se dokonce na obloze objevilo pravé parhelium.

Návrat sluníčka náležitě podpořil mlžná kouzla, …

… jimž nebylo konce ani v nočních hodinách. Zítřek dozajista přinejmenším zopakuje dnešní teploty, stran opět velmi pravděpodobných bouřek se dejme překvapit.

27. května:

Poslední májové nedělní odpoledne přineslo opět očekávané bouřky. Ačkoli se držely poblíž jihozápadních hranic a na šumavské území prakticky nedosáhly, dokázaly vytvořit takřka přízračnou atmosféru, nejlépe a nejuceleněji pozorovatelnou z Boubína.

Po celém obzoru již vládlo ticho, ale obloha nad vnitrozemím přece jen v jednom místě zavdávala příčinu k domněnce, že může jít o příslovečný klid před další bouřkou.

Západní směr se v těch okamžicích stále navenek tvářil téměř zlověstně, …

… ale i tady už vše postupně směřovalo k vidině nerušené finální večerní idylky.

Ještě před hodinou tu mohlo být dozajista ještě tepleji. Ani večerní vítr se nesnažil výrazně dramatizovat situaci – nepřekročil rychlost 4,1 m/s (14,8 km/h), …

… ale současně nezapřel svůj podíl na pocitu určitého skrytého napětí.

Ostatně i západní obloha vbrzku přišla s novou oblačnou variací, …

… jako by chtěla odpovědět té severní, …

… na niž se v již vzpomenutých partiích významně podepisovalo zapadající sluníčko.

Nejmírnější dojem tak vzbouzela jihovýchodní část obzoru, …

… harmonicky ladící do převažuijící modři, oživené posledními pastelovými slunečními doteky.

Protilehlá strana však přispěchala s překvapením, a to nejen vizuálním.

Od západu totiž opět zaznívá slabé pobrumlávání … a pohled nad Velký Javor je toho spolehlivým vysvětlením. Vše se nicméně odehrává kdesi daleko v Německu, …

… zatímco nad Boubín si ze své výšky pozvolna klestí zamlženou cestu měsíční kotouč, který se za dva dny stane úplňkem.

26. května:

Pouhých deset dnů nás dělí od dvoustého třicátého pátého výročí vzletu prvního horkovzdušného balónu – stalo se 5. června 1783 ve francouzském Annonay a hlavními aktéry oné historické události byli bratři Joseph-Michel a Jacques Étienne Montgolfierové. Jejich první pokus proběhl bez posádky. Pro druhý, který se odehrál 19. září téhož roku, a to dokonce ve Versailles před zraky samotného krále Ludvíka XVI., již zvolili první živé vzduchoplavce, avšak zatím jen ze zvířecí říše – ovci, kachnu a kohouta. Teprve po jejich zdárném návratu vstoupil o necelý měsíc později – 15. října – do balonového koše poprvé člověk, fyzik Jean-François Pilâtre de Rozier. České království se podobné historické premiéry dočkalo až o sedm let později, když 31. října roku 1790 odstartoval v pražské Stromovce horkovzdušný balón řízený francouzským vzduchoplavcem Jeanem Pierrem Blanchardem, který přibral do koše co pasažéra hraběte Jáchyma ze Šternberka, zapáleného vědce a cestovatele, člena České královské společnosti nauk. Dodnes se horkovzdušným balonům říká montgolfiéry …

… a přiznejme si, že ve Vimperku je navzdory stále živé a poměrně rozšířené zálibě v tomto druhu létání …

… rozhodně běžně nevídáme.

25. května:

Po nanejvýš vítané dvoudenní sérii dešťů …

… přináší nejpůsobivější okamžiky páteční soumrak.

24. května:

Ranní pohled výškovickým směrem nejen svědčí o nočním dešti, ale současně napovídá, že i v průběhu dnešního dne se dočkáme dalšího pokračování.

Podvečerní snímek pak výše vyslovený předpoklad jedině potvrzuje – snad jen blesky bouřky, která se přidala, nebyly k vidění, a tím pádem ani k zachycení.

23. května:

Je téměř malým zázrakem najít v současnosti okolo vimperského zámku místo k fotografování, z nějž by nebyly k vidění všechny stavební a s nimi spojené hrůzy, které se tu momentálně dějí.

22. května:

Zatím nic nenasvědčuje tomu, že předposlední májové úterý by opět mělo dát prostor bouřkám. Ale oblačnost, která tuto předpověď případně potvrdí, může být dílem okamžiku – tedy vyčkávejme příštího dění na obloze a zatím si povšimněme, …

… že náš majestátní Boubín z určitých stran vzbouzí opticky dojem, jako by rozhledna – zde dobře patrná vlevo mezi špičkami smrků – nebyla jeho nejvyšším bodem.

Odpoledne dalo na otázky stran deště a bouřek jasnou odpověď: nad Vimperkem jedinkrát zahřmělo a lehce sprchlo. Oblaka však napovídají, že není vyloučeno ani další pokračování.

21. května:

Daněk je tvor od přírody pochopitelně plachý, …

… ale jak se ukazuje, současně i zvědavý, neboť z bezpečné vzdálenosti druhého konce ohrady si chovné stádo soustředěně prohlíželo neznámého tvora, snažícího se za plotem o nějaký ten úlovek teleobjektivem 🙂 .

20. května:

Včerejší srážky a bouřky Šumavu skutečně povětšinou nezasáhly, …

… přinejmenším rozhodně ne v objemu, jaký se dle meteorologických záznamů týkal třeba Vysočiny nebo Moravy.

Celkově však stále obecně zaznamenáváme ochlazení, které dnešního večera na Boubíně násobil i východní vítr o rychlosti 8,2 m/s (29,5 km/h). Za sebou, jak naznačuje předchozí snímek, zanechával obzor ponořený do oparu, …

… ale ve směru svého působení opět odkryl báječně viditelnou Přimdu …

… a o něco méně zřetelný Slavkovský les.

Krušné hory již vyžadovaly silněji napnout zrak, ale k rozeznání byly též. Přesně před měsícem tu zazněla úvaha, jak by se mohl duben jmenovat po indiánském způsobu (http://vimperk.eu/index.php/vimperk/13756) … i teď v květnu se rýsuje podobné pomyšlení, jehož výsledkem je „Měsíc daleké dohlednosti“.

19. května:

V krátké době má opět zabouřit a sprchnout … jestli se však tyto meteorologické předpovědi týkají též Šumavy, je ve hvězdách.

18. května:

Deštivé počasí načas ustoupilo krásnému slunečnu, což jistě ocenili zejména studenti vimperského gymnázia, pořádající dnes svou tradiční jarní slavnost – majáles. Více o něm zde: http://www.vimperk.eu/index.php/vimperk/102-zpravy/13827-majales-2018

17. května:

Kromě známých, bohatě zdobených, a tím pádem též hojně navštěvovaných šumavských včelínů, jaké reprezentuje třeba proslulý krušlovský, najdeme v takřka nenápadných lesních zákoutích i jiné, …

… jejichž půvab je s ohledem na tajemnost daného místa možná právě tím větší.

16. května:

Již druhým dnem si Boubín po delší době zase nasazuje své typické čepice. V návaznosti na déšť jsou určitě vítány, omezený či zcela chybějící rozhled lze za dané situace v zájmu potřebné vláhy oželet.

15. května:

Žofie se nezpronevěřila svému lidovou tradicí stanovenému poslání – skutečně nám zapršelo, jenomže takových dní a večerů by bylo Šumavě zapotřebí mnohem více … k jiným končinám naší vlasti je příroda v daném ohledu zjevně štědřejší.

14. května:

Vody je stále málo, ale je přislíbena další nadílka z oblak … tedy uvidíme.

13. května:

Včera vzpomínané srážky s bouřkami ještě téhož večera utichly, ale protože Vimperka se prakticky nedotkly (resp. dotlkly jen velmi zanedbatelně), vzbudily zvědavost, co zanechaly jinde. Již samotná cesta vzhůru na Boubín před čtvrtou ranní prozrazovala, že v těch končinách musel proběhnout poctivý lijavec, ostatně ještě před vlastním výstupem bylo nutno na úseku mezi Korkusovkou a Arnoštkou projet poměrně hustou mlhou. Nu a první pohledy z věže směrem do vnitrozemí …

… či k Bobíku …

… jasně dokumentují, kterak se tu doslova vařila čerstvá inverzní hladina.

Jižní strana vyhlížela o poznání volněji, …

… ale ani jí se nevyhnuly pravidelné mlžné přívaly, o něž se rychlostí 8,9 m/s (32 km/h) svědomitě staral východní vítr.

Tím pádem nebylo vyloučeno, …

… že rozhledna se znenadání může na delší dobu ocitnout v neprůhledném, tolikrát již zde zažitém sevření, …

… jež by krom jiného též znemožnilo přivítat sluníčko.

Obava se naštěstí nenaplnila, …

… sluníčko se v čase 05:18 objevilo …

… a v brzké podobě plnohodnotného kotouče …

… majestátně stoupalo obzorovým pásem vzhůru.

Přece jen však postupně nadešly okamžiky, v nichž se blýsklo nejednou krásnou korónou (kterýžto ohybový jev tu byl shodou okolností k vidění taktéž na den přesně před rokem – viz http://vimperk.eu/index.php/vimperk/12241), …

… stejně jako jiné, které je zcela skryly.

To vše se dělo za celkem přijatelné teploty, jež v dané situaci určitě nepřekvapovala. Optikou druhého z ledových mužů by ji dokonce bylo možno považovat za vysokou. Zato však nebylo možno přehlédnout všudypřítomnou vlhkost, usazující se na všem, co jí přišlo do cesty.

Střídavě houstnoucí a zase řídnoucí, větrem hnaná i trhaná mlha pochopitelně okamžitě vyvolala pomyšlení na možnost tvorby slunečních gloriol – první náznaky se již objevily, …

… ovšem výše popsané proměny nutné promítací plochy …

… činily celou záležitost velice napínavou a nutící k maximální pozornosti.

Nakonec přece nastala ideální chvíle, kdy sluníčku nestálo nic v cestě …

… a protilehlá strana byla náležitě připravena. Květnová gloriola se zaskvěla v plné parádě.

Zpáteční cesta vedla zprvu přetrvávající jemnou mlhou, která se s ubývající nadmořskou výškou stále více vytrácela, ale pohledem do Herwartova průseku bylo možno zjistit, že v nižších partiích si vinou její podstatně hustší a vytrvalejší varianty leckde na vítězné nedělní sluníčko ještě nějakou chvilku počkají.

12. května:

I přes téměř zlověstně vyhlížející temnou oblačnost vyšel Vimperk z hlediska pořádného vydatného deště opět téměř naprázdno. Chvilku sice jemně zapršelo, ale současně bylo jisté, že v jiných lokalitách byla nebeská vláha výrazně štědřejší – leckde možná mohli hovořit přímo o průtrži mračen, ba i slušné bouřce. V našem městě na nějakou takovou zatím můžeme leda vzpomínat – třeba z 29. srpna zde: http://vimperk.eu/index.php/vimperk/10742.

Potěšila tedy aspoň duha, a to dokonce dvojitá.

11. května:

Po včerejší bouřce a symbolickém dešti vládne krajině po celém obzoru poměrně hustý opar, nad nímž však tu a tam lze vystopovat výraznější oblačné útvary, které by ryze teoreticky mohly postupně doznat charakteristické proměny v kovadlinu. Ale nejspíš zůstane jen u teorie.

Na všech světových stranách převažuje oblačnost zcela jiných tvarů …

… a nasunula se už i nad onen stále mírumilovnější potenciální cumulonimbus.

Nacházíme se totiž v předvečer prvního z ledových mužů – avšak právě ten letošní by měl namísto obvyklého ochlazení přinést odpoledne další vlnu bouřek, možná podobných těm včerejším. Vítr momentálně dosahuje rychlosti všehovšudy 5,2 m/s (18,7 km/h) …

… a zdá se, že vinou stále temnějšího obzoru sluníčko, ač stále ještě dosti vysoko na obloze, už vyslovilo svůj závěrečný pozdrav.

Ale není tomu tak, …

… přece jen nám ještě bude mít co říci, …

… nežli se pro dnešek definitivně schová.

Sotva tak učinilo, začínají se zvýrazňovat další zajímavá mračna. Ani ta však už ničeho nezmění …

… na poklidném průběhu blížící se jedenácté májové noci.

10. května:

Zatímco se možná pozvolna schyluje k nějaké odpolední bouřce (mimochodem opět meteorology očekávané), stojí za to připomenout si, že loni touto dobou se ještě dokázaly přihlásit mrazíky a sněhové přeháňky.

Ve večerních hodinách už máme za sebou celou sérii drobných bouřek, odehrávajících se jen vysoko v oblacích, jejichž svrchní a spodní strany byly opačně elektricky nabité. Ani jeden z blesků nebyl zdola k zahlédnutí, žádný nesjel do země. Vítanější záležitostí se v každém případě stal deštík, opět však jen z těch, které všehovšudy lehce smočily prach.

Zdálo by se, že bouřkovému dění ještě není konec … ale jen kdesi severněji od Šumavy, nad níž, zdá se, pro dnešek dohřmělo.

9. května:

Zdánlivě čistá obloha jen klame – první náznaky mráčků brzy zbohatnou …

… a pak uvidíme, dojde-li i na vodní posilu shůry.

8. května:

Srážkové aktivity nás nakonec překvapily oproti předpovědím dříve. V průběhu večerní cesty na Boubín dvakrát od jihovýchodu slabě zahřmělo, do té chvíle prosluněná modrá obloha potemněla a první dešťové kapky na sebe nedaly dlouho čekat. Pršelo jemně, ale vytrvale po dobu necelých dvaceti minut, během nichž kolem rozhledny dokonce poletovaly chuchvalce mlhy.

Svou velikostí hrozily uzavřít téměř celý výhled, ale nakonec je vítr rozehnal a celý prostor vyčistil.

Ukázalo se tak, že mnohé oblasti – zde například zrovna Vimpersko – na svůj příděl vláhy teprve čekají.

Další vývoj situace již není zapotřebí podrobněji komentovat …

Naměřená teplota se po celou dobu nezměnila, což ovšem nelze říci o síle větru. Ta zprvu dosahovala v nárazech jen 4,4 m/s (15,8 km/h), ale sotva zapadlo sluníčko, rázem se více než zdvojnásobila.

Od tohoto okamžiku už dramaticky vyhlížející oblohu očekávalo jen postupné vyjasňování …

… spolu s celou sérií fantastických barevných proměn.

Došlo i na působivé krepuskulární paprsky.

Tímto momentem začal, jak již bylo uvedeno výše, výrazně sílit stále východní vítr, a dosáhl tak konkrétně na maximum 9,8 m/s (35,3 km/h).

Po mokrém a temně oblačném přivítání dospěl celý vývoj dnešního boubínského večera k ohnivému rozloučení, jež nasvědčuje tomu, že i zítřek by mohl přinejmenším chvilkově ulevit zahrádkářům od ručního zalévání, nepřidá-li navíc nějaká další hromování.

7. května:

Krásné dny plné sluníčka, chladné noci … a na Boubíně výrazně větrno – tak lze charakterizovat aktuální počasí. Dnešní vítr, tentokrát východní, dosáhl večer na rovných 8 m/s (28,8 km/h) …

… a za celkem příjemné, třebaže stále mírně klesající teploty opět zajistil dalekou dohlednost.

Nerovnala se sice vynikající týden staré z posledního dubnového dne – viz http://vimperk.eu/index.php/vimperk/13756, ale v každém případě opět nabídla k vidění Slavkovský les.

Velký Javor s bližším Poledníkem zajisté není ničím neobvyklým. Musela by přijít mlha, aby nebyl spatřen, ale tentokrát potěšil nejen vlastní brilantní ostrostí, nýbrž také prokreslením siluet okolních krajinných partií.

Přimda je pozorovacímu stanovišti o dvaatřicet kilometrů vzdušnou čarou blíže nežli výše vzpomenutý Slavkovský les – a skutečně je to v daném srovnání na četnosti jejího spatření znát.

Nejúžasnější skutečnost však opět představovaly známé siluety Krušných hor, byť k nim už bylo nutno řádně napnout zrak, aby člověk mohl pozdravit daleký Klínovec. Nicméně ani hrad Rabí, třebaže o téměř stotřiatřicet kilometrů blíže, tu nebývá zrovna každodenní samozřejmostí.

Na druhou půli týdne je opět slibováno deštivo, ba ani na bouřky předpovědi nezapomínají, ale zatím se zdá, že i zítřejší počasí se bude přinejmenším z valné většiny dne podobat dnešnímu.

6. května:

Za slunečného počasí, jakým nás obdařila třeba zrovna první květnová neděle, stojí za to navštívit zajímavý přírodní útvar zvaný Klostermannovy skály.

Jedná se o tzv. mrazový srub a jeho vznik časově přináleží závěru doby ledové, v němž Šumava prodělala poslední významnou změnu svého povrchu.

Tehdy dokázala voda zatékající do skalních – v našem případě rulových – puklin vlivem extrémně silného mrazu odlamovat celé obrovské bloky, které, odděleny od tím pádem vzniklé strmé skalní hradby a následně rozlámány na menší balvany, vytvářely kamenná moře. Právě takovým způsobem se příroda postarala i o vznik Klostermannových skal, nacházejících se mezi Churáňovem a Popelní horou.

A protože máme květen, vše tu skutečně dělá čest názvu daného měsíce – třeba poměrně hojně zastoupené modříny, označované za stromy pozitivní energie.

Pozadu nezůstávají ani smrky.

Sestoupíme-li pak po kamenném moři (v porovnání s jinými lze říci miniaturním), …

… jak bylo řečeno, rozprostřeném před skalní hradbou, …

… neujdou nám ani kvetoucí borůvky. Nezničí-li je nějaký přízemní mrazík, jejich úroda by opět podobně jako loni mohla být bohatá.

5. května:

Pohledem z Boubína se naplno rozkvetlé řepkové lány jeví jako barevné zpestření krajiny. Pohledem od nich však dnes bylo Boubín sotva vidět.

4. května:

Obloha nad Boubínem se sice chmuří, …

… ale s vytouženými srážkami je po včerejší ochutnávce, jak se zdá, zase na nějaký čas konec.

Vody je přitom nahoře zjevně dostatek, jen se jí zkrátka nechce k nám dolů.

Svůj podíl na tom jistě má i vytrvalý vítr o síle 9,2 m/s (33,1 km/h), který nenechá putující mračna ani na chvilku zastavit. Aktuální teplota pak o nadcházejícím víkendu opět výrazně povyskočí, takže v celkovém výsledku buďme rádi aspoň za včerejškem dosaženou pylovou úlevu.

3. května:

Konečně můžeme pochválit déšť, který nás ohledně svého příchodu napínal pouze jediný, totiž včerejší den, …

… dokonale spláchl pyl …

… a ještě se současně postaral o báječné výtvarné zážitky.

Zůstává tak jedině otázkou, kolik bude mít v dalších, zejména letních dnech následovníků, neboť problémy vleklého nedostatku vody sám pochopitelně nevyřešil (aniž by to snad od něj bylo očekáváno).

2. května:

Nepřipomínáme si tu poprvé, že básník z nejslavnějších již v prvé polovině předminulého století nazval máj lásky časem (navraťme se třeba o čtyři léta zpět: http://vimperk.eu/index.php/5113). Pokud však opustíme nadčasový svět poezie ve prospěch syrové reality, můžeme v souladu s médii onen krásný měsíc aktuálně prohlásit zatím spíše časem pylové kalamity. Alergici zákonitě bědují, včelaři se naopak mimořádně radují, ale všichni bez rozdílu už nejen z důvodu té žluté invaze svorně volají po spásné, shůry nadělené vláze. Meteorologové opět vstoupili do hry známou písničkou o hrozbě bouřek a přívalových dešťů. Někde se patrně i strefili, jen na Šumavě téměř tradičně nikoli.

Ať se člověk rozhlédne z Boubína kterýmkoli směrem, s výjimkou poměrně krátkého úseku kdesi na severovýchodě nenachází ani stopy po oblačnosti, která by se mohla vyvinout v typicky bouřkovou.

Vzrůst teploty, v nižších partiích přesahující dvacetistupňovou hranici, by přitom vytouženému živlu rozhodně nahrával, jenomže i mírný jihovýchodní vítr o maximální nárazové rychlosti 6,3 m/s (22,7 km/h) …

… si jen pohrává s oblačností, jež by ve vláze nakloněném případě měla naopak houstnout …

… a tmavět.

Čekejme tedy trpělivě dál, však není všem dnům konec 🙂 .

1. května:

Už dlouho se nestalo, aby prvního májového dne naplno kvetly šeříky – v uplynulých letech na sebe nejednou nechávaly čekat téměř i do poloviny měsíce.