Vimperk – Fotokronika Jana Tláskala – červen 2018

1 června, 2018
14:48

JAN TLÁSKALFotograf, muzikant, ŠumavákRozbalit rozhovorSbalit rozhovor

Neděle 12. únor 2012 21:24

ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal.

Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.

Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?

Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.

Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí?

Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .

Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?

V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.

Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?

I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce.

Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?

Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni.

Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát?

Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .

Jaký byl váš vůbec první fotoaparát?

Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant.

Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo?

Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál.

Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete?

Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku.

Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu?

Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím.

O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?

Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.

Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem?

Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa.

Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?

Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.

Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí?

V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku.

Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál?

Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení.

(red)

Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala http://obec.sumava.eu/index.php/sumava/131-fotografove/3563-jan-tlaskal

30. června:

Rok 2018 se nám půlí – a Boubín to oslavil špičkovou dohledností.

Slavkovský les, …

… Přimda …

… i Krušné hory, to vše se zvečera nabízelo v excelentním podání.

Jen teplota si s námi v porovnání se včerejškem opět zažertovala, a to za zcela stejného větru, tedy téže síly 6,2 m/s (22,3 km/h) a téhož směru.

Jinak dokonale čistou oblohu lemoval mírným oparem zastřený obzor, což mělo za následek nepatrné koketování zapadajícího sluníčka se zelenými záblesky.

Některý se na chvilku aspoň v takovéto miniatuře oddělil, …

… jiný se nechtěl pustit slunečního povrchu, …

… ale až do posledního okamžiku se přece jen dalo něco ulovit.

Polovina roku nám tedy odlétá, na rozdíl od tohoto překvapivého pozápadového čapího hejna nenávratně pryč …

29. června:

Předposlední červnový den vchází do historie zatím nejvýraznějším zlomem. Ještě zrána se zdálo, že naváže na včerejší neutišitelné plačtivo, ale zhruba v půli svého trvání rozhodl jinak. Těžko tu nepociťovat určitou symboliku ve prospěch školní mládeže, před níž se poté, co dopoledne převzala vysvědčení, otevřel krásný čas prázdnin, z nichž navíc ještě ani zítra nemusí nic odečítat.

Sluníčko řádně zabojovalo …

… a nakonec se za nejedné poutavé irizace vítězně vypořádalo s oblačností, …

… která ovšem svou kůži rozhodně neprodala lacino.

Připomeneme-li si, že včerejší vimperská teplota se pohybovala jen okolo dvanácti stupňů nad nulou, je rázem pouhým pohledem na snímek jasné, v čem spočíval onen výše řečený nejvýraznější zlom. Na Boubíně dosud teploměr nepřešplhal dvacetistupňovou hranici, navíc tu vždy bylo o poznání chladněji nežli dole ve Vimperku. Teprve dnes se popsaná situace doslova takto – prudkým skokem – změnila. Dodejme, že vše se dělo pod dohledem severozápadního větru o síle 6,2 m/s (22,3 km/h).

Do slunečního západu zbývalo ještě poměrně dost času, ale dalo se odhadnout, …

… že se patrně neobejde bez červánků. Ty by však tentokrát neměly věstit návrat k nebeské vláze.

28. června:

Již od noci vytrvale prší … a hladina Volyňky náležitě stoupá.

Není se však čeho obávat, leda toho, že ani tentokrát hladiny spodních vod neposílí do potřebných hodnot.

27. června:

I když se na nás usmívá sluníčko, vzduch je už plný příští vody, jíž nebude málo …

26. června:

Tvrz a zámeček v Dobrši stojí za návštěvu nejen co pozoruhodná historická památka, …

… ale též galerie, v níž lze aktuálně zhlédnout krom jiného výstavu zajímavých leteckých snímků Šumavy … http://www.galerie-coco.cz/vystava/vystava-tri-umelcu-ktera-predstavi-obrazy-fotografie-pozemske-i-nebeske/ .

25. června:

Ještě posledního červnového pondělního rána byla šumavská panoramata poznamenána následky celonočních dešťů, ale současně už se nezapřel posun příznivějším směrem.

Na Boubíně neustále pracují v plném nasazení harvestory, neboť loňské Herwartovy polomy dosud nejsou v plném rozsahu sklizeny. Čím dál více se však zdá, že samotná přírodní pohroma představovala nesrovnatelně příjemnější podívanou oproti tomu, co za sebou v lesích i na cestách zanechává zmíněná těžká mechanizace.

Pohled z věže přinesl dvojí náladu – z jihovýchodního směru stále podmračenou, …

… ale na severozápadě projasněnou a korunovanou dalekou dohledností. Věrní čtenáři jistě poznávají Slavkovský les, …

… Královský hvozd (s dominující Jezerní horou, Malým a Velkým Ostrým, jakož i pod nimi Špičákem) …

… i Přimdu.

Víkendové ochlazení však jen tak nepomine, teplotní vzestup potřebuje svůj čas. Ani aktuální vítr o síle 4,2 m/s (15,1 km/h) nám k tomu nepoví více.

Zapadající sluníčko mělo zase jednou nad sebou famózní oblačné kulisy, …

… v nichž moc nescházelo, aby byl vznikl nějaký ten zelený záblesk.

Sluneční povrch k němu byl prakticky po celou dobu v každém případě připraven – jen správné podmínky nakonec nenastaly.

24. června:

Na rozdíl od včerejší se dnešní obloha nesnažila tvářit přívětivěji, ale až do pozdního odpoledne bylo možno mluvit o rozhodně vydařenějším průběhu dne, než jaký slibovaly meteorologické předpovědi. Déšť se pustil do díla teprve s večerem a ku své působnosti si zjevně vyhradil především noc.

23. června:

Ač se počasí na snímku tváří naoko idylicky, realitou je znatelné ochlazení, jakož i skutečnost, že stávající zatím ojedinělé mráčky co nevidět o poznání zhoustnou.

22. června:

Pohled téhož dne jedním a tímtéž vimperským směrem – aktuálně v 07:09 – na první dva zajímavé předjezdce příští stále bohatnoucí oblačnosti.

O dvanáct hodin později, konkrétně v 19:13, už měl stále trvající déšť za sebou kus poctivé práce …

… a obloha nejednu výmluvnou změnu – zde o další hodinu později – ve 20:13.

Závěr ovšem náležel sluníčku, a přinesl tak celodennímu příběhu ve 20:30 zákonitě krásné rozuzlení.

21. června:

Dnešní den je možno považovat za dvojnásob významný. Necelých sedm minut po jeho půli (přesně ve 12:06:42) předalo jaro štafetu létu, tedy nastal letní slunovrat. Krom toho je jednadvacátý červen již osmatřicátým rokem slaven jako Evropský den hudby. Těžko tak nepodlehnout silnému dojmu, že k oslavám se připojila též odpolední a zejména večerní obloha, …

… která se nejen nad Boubínem, z nějž byla pozorována, skutečně dokonale rozehrála, …

… a to nejrozmanitějšími, ponejvíce dramatickými tóny, …

… jimž scházelo jen vyvrcholení v podobě slibovaného bouřkového fortissima.

Velmi slibná předehra tu rozhodně zazněla, …

… ale chyběl krůček k ideálním podmínkám, za jakých by se vše zdařilo až do očekávaného konce.

Především stále mírně klesala teplota – po obvyklém příznačném dusnu nebylo ani stopy.

Současně stále foukal vítr, jehož síla 7,1 m/s (25,6 km/h) sice nepatřila k rekordním, ale zásadní roli tu stejně hrála hlavně vytrvalost, …

… dávající celé situaci, máme-li se přidržet muzikantského slovníku, formu nepřetržitých variací.

A tak se nakonec nejpřitažlivějším momentem ukázal být slunovratový západ, …

… jehož vzájemně kontrastující barvy …

… v sobě nesly sílu vpravdě beethovenovskou.

Za dané situace překvapila skutečnost, že tu nespadla ani kapka, ba vše naopak postupně dospělo k velmi smířlivému finále, jehož následem bude bezpochyb krásné příští jitro. Tím ovšem není řečeno, že zítřek aspoň částečně nenapraví, co scházelo dnes.

20. června:

Ráno se ještě úspěšně pokusilo navázat na včerejší oblačné nálady, ale odpolední hodiny jasně stanovily směr k slunečnu a zítřejším očekávaným vedrům, která by měla vyústit v pokračování přerušených bouřkových aktivit.

19. června:

Zdá se, že aktuální počasí právě probíhajících dnů má na programu zataženo, avšak bez deště, s minimem slunečních paprsků, valnou většinou poschovávaných za rozsáhlou oblačností. Právě tak se mimo jiné prezentovalo i večerním pohledem z Boubína, …

… který však navzdory celkem fádní barevnosti a lehkému oparu lákal k zahledění do dálek, kupříkladu ke zcela zřetelné lipenské hladině, želnavskému kostelu …

… a ještě více pak známým alpským směrem. To, co se nám tu nabízí k vidění, sice není žádný z charakteristických, tolikrát již zde pozorovaných štítů, nýbrž pouhý nasvícený mrak, ale jeho nesporná tvarová příbuznost s horskými velikány jednoznačně vypovídá o tom, že právě oni mají zásluhu na této jeho modelaci, sami ovšem zamaskováni za ním a jeho méně výraznými sourozenci.

Opět vzestupná teplotní tendence nás za příjemného západního větříku o síle 3,6 m/s (13 km/h) posouvá do náruče blížícího se léta.

Výraznější barevný posun však už dnes nečekejme, ba lze odhadovat, že ve velmi podobném duchu se přinejmenším ve své první polovině ponese i zítřek.

18. června:

Těžko občas rozhodnout, zda takřka všudypřítomné soudobé zemědělské technologie skladování krmiva vysloveně jednoznačně hyzdí krajinu, či zda je za určitých okolností lze na základě aktuální reality naopak vnímat jako nerušící, svým způsobem snad i zajímavý doplněk.

17. června:

Předposlední červnové nedělní jitro napovědělo, že sluníčko bude zase jednou přinuceno svést zápas o vládu nad oblohou, ba že vše stejně v podvečer skončí deštěm …

16. června:

Čeká nás horko, ale bez mráčku, jak by se zatím mohlo zdát, nevydrží.

15. června:

Stará šumavská tradice se stále více vrací …

14. června:

Vypravit se na Boubín zbavený poctivé, takřka třídenní oblačné čepice mělo smysl teprve dnešního podvečera, …

… který ještě přinášel možnost spatřit postupné rozplývání mlžných zbytků.

Že „zvolna si z dýmky kouří“, by pan Neruda tentokrát mohl prohlásit spíše o Bobíku.

Teplotám minulého týdne na chvilku odzvonilo, ale již o nadcházejícím víkendu by se opět měly vrátit nebo aspoň přiblížit k vzpomenutému stavu.

Putující bělavé cáry prozrazují severozápadní proudění, …

… ale vítr je s ohledem na sílu 2,3 m/s (8,3 km/h) zase jednou možno zvát jen symbolickým (což lze za daného ochlazení jedině uvítat).

Jinak by totiž jen těžko bylo možno náležitě si vychutnávat tyto pomalé proměny krajiny, …

… jež by nás v krátké době měla opět vítat v duchu spíše letním.

Sluníčko má v těchto okamžicích západní oblohu ještě uzavřenu, ale v barevných pozdravech po zbytku obzoru si tím rozhodně zabránit nedá.

13. června:

Déšť od předešlé noci zatím neustal, naopak nabyl vytrvalé podoby, …

… což mělo krom jiného za následek, že Vltava jednak získala spousty nových dočasných přítoků …

… a současně se v určitých lokalitách poměrně doširoka vylila ze svých břehů.

12. června:

Šumava se nám celkem předvídatelně vyladila do poctivého plačtiva, občas tu i zabouří, …

… ale víkend by měl zase vše napravit příjemným slunečnem.

11. června:

Dnes zahrozila bouřková atmosféra ve Vimperku snad nejpůsobivěji ze všech dosavadních dní, v nichž se rovněž zdála být slibnou. Leč i tentokrát zůstalo jen u slibů, …

… a to včetně noci, kdy v plné jihozápadní šíři překročila hranice mohutná bouřková vlna, svým rozsahem podle radaru zatím nejmocnější ze všech předešlých. Vimperk se sice dočkal velmi slušného lijáku, ale bouřka jej pozdravila jen sérií blýskavic, neb jako téměř vždy naše město uctivě obešla.

10. června:

Druhá červnová neděle podarovala jižní Čechy bouřkami a hlavně deštěm poctivěji nežli sobota. Vše se opět dělo počínaje časem poledním. Ani za této situace však Vimperk nezaznamenal pražádnou změnu, opět zůstal zcela na suchu, jen s několika zanedbatelnými kapkami, které s největší pravděpodobností nebyly mnohými obyvateli ani zaznamenány. V pozdním odpoledni se tu sice severní obloha ještě zatvářila velmi nadějně, …

… s nastupujícím podvečerem se k ní připojila i východní, …

… ale zůstalo jen u nejrozmanitějších vizuálních proměn vysoko nad hlavami všech, kdož by si bývali přáli aspoň symbolicky odtud pokropit žíznící zahrádky.

Večer pak uchystal velmi poutavou podívanou, vypovídající však o tom, že na další pokračování si musíme opět počkat do zítřka.

9. června:

Druhý červnový víkend se opět představuje v bouřkovém duchu. Již od samého sobotního rána pro něj svědčilo znatelné dusno, které pak po poledni vyústilo v očekávaná hromobití, tentokrát zkoncentrovaná podél celých severo i jihozápadních hranic naší země. Šumavě se pak na nejednom místě nevyhnuly obrovské příděly krup, opticky svádějící k pomyšlení, že se snad na chvilku vrátila zima. Vimperk však zůstal veškerým popsaným děním zcela nezasažen, nepočítáme-li několik symbolických kapek, těžko zvatelných opravdovým deštěm. Ten se ale naopak naplno vyřádil na Kubově Huti a o tom, že v těchto končinách příroda vodou opravdu nešetřila, svědčila též cesta na Boubín. Tady jistě nešlo o krátkou přeháňku, jejíž následky by sluníčko, jak to bývá, v krátké době zase vysušilo. Lesy přímo vydechovaly oblaka páry, jež však vlivem stále pokračujícího dusna nepůsobila obvyklým osvěžujícím dojmem. Vzduch téměř stál i na samotné, mimochodem zcela suché rozhledně, kde vrtulka anemometru ve vzácných chvilkách nestvořila vyšší hodnotu nežli 1,8 m/s (6,5 km/h). Již první pohled tu potvrdil, co bylo zachyceno neomylným radarem: rakousko německý směr se již z nejhoršího vybouřil a projasnil, …

… kdežto vzpomenutý severozápad stále ještě setrvával v zachmuřené podobě.

Teplota pozvolna klesala, ba i již řečené dusno zakrátko povolilo, což vedlo k pomyšlení, že bouřky mají pro dnešek svůj hlavní program za sebou.

Přesto však bylo lákavé a zajímavé pozorovat vývoj oblačnosti vnitrozemským směrem, …

… neboť ryze teoreticky tu mohlo neočekávaně vzniknout cokoli nepředvídaného.

V jedné chvíli se například s potřebnou dávkou fantazie zdálo, že rozezlený mrak vlevo požírá své vlastní drobnější příbuzenstvo, …

… jehož většinová část se ovšem nakonec k žroutovu neskrývanému zklamání zachránila.

Tak tedy z jiného soudku … že by pokus o kovadlinu? I kdepak, …

… za skutečnou, byť již vybouřenou, bylo nutno otočit se na protilehlou stranu.

Tam pak začaly sílit páry nad blížšími i dalekými lesy – tedy stejně v oblasti Trojmezenské hornatiny …

… jako hned za Basumským hřebenem.

Další kovadliny už skutečně nečekejme, …

… větší zážitky rozhodně nabízely vzpomenuté nadlesní páry, …

… co chvíli měnící své tvary i celkový rozsah.

Návrat nad vnitrozemí znamenal v bližší rovině jen přihlížet postupnému rozplývání všeho dříve viděného, ale pohled do dáli vyvolával otázky, co vše se může odehrávat ve středních Čechách.

Také severozápad neustal ve svém chmuření … třeba chystá již předehru k zítřku, který by měl v bouřkových aktivitách pokračovat.

8. června:

Stejně jako nelze spočítat všechny, kdo kdy prošli a dodnes procházejí těmito původními historickými vstupními dveřmi vimperského gymnázia, …

… nelze ani odhadnout, kdo z nich kdy věděl či ví, případně si povšimne, že do kamenného prahu pod nimi je tu vytesána jeho nadmořská výška.

7. června:

Dnešní porci ranních mlh vystřídá mírné zataženo, sluníčko si bude muset na své vítězství počkat o něco déle nežli včera.

6. června:

Za západními hranicemi se opět něco děje – ale skutečně jen tam, …

… jakkoli máme možnost přihlížet nejen z Boubína přehlídce slibně se tvářících mračen.

Zapomeňme na případné kovadliny a vše další, co by z nich v ideálních případech vzešlo, …

… byť teplotní podmínky tomu jsou za poslední dny jednoznačně nejvíce nakloněny a východní vítr o síle 4,1 m/s (14,8 km/h) by mohl být případné bouřce významně nápomocen.

Tato krása nás co nevidět opět jen přesvědčí o své fatální pomíjivosti.

5. června:

Nesporným kouzlem šumavského počasí posledních dnů jsou časně ranní mlhy.

4. června:

Málo platno, ani dnes se bouřky nedočkáme. Nežli vyhlížet ve výsledku nakonec zcela jalová mračna, to raději vyrazit za dávnými příběhy do divoké přírody.

3. června:

Prognózy bouřlivého víkendu se sice naplnily, ale nikoli na Šumavě, nýbrž kdesi na Moravě a ve Slezsku.

Německá strana je tentokrát čistá, z této oblačnosti rozhodně nezahřmí, ba ani nesprchne – čeká ji postupné rozpuštění.

Nepatrné oteplení oproti minulému stavu snad ani nestojí za řeč, jen vítr posílil výrazněji – na 4,9 m/s (17,6 km/h).

Lze tedy hovořit o atmosféře naprostého poklidu, byť meteorologové jsou i pro nejbližší dny vůči bouřkomilům optimisty. Však uvidíme …

2. června:

Časná jitra v očekávání bouřek nejednou přinášejí i bez nich nevšední přírodní zážitky …

1. června:

Květen odcházel vyprovázen bouřkami, červen jimi od samého prvního jitra začínal …

… a ještě zvečera nabídl případným návštěvníkům Boubína možnost pohlédnout jedné z výstavních bouřek přímo do zad či boku.

Oproti včerejšku, který z daného hlediska náležel především německé straně, se dnes veškeré toto dění …

… přesunulo nad severovýchodní část vnitrozemí.

Z protilehlé strany k tomu zprvu vál jen slabý větřík – pouhé 2,1 m/s (7,6 km/h) – a teplota pozvolna klesala.

Až do samé tmy tak nejvíce lákalo sledovat vývoj mohutné oblačné masy, …

… nasouvající se postupně nad Libín …

… a měnící krom tvarů …

… též barvy, …

… do nichž velmi působivě promlouvalo zapadající sluníčko.

S přibývajícím šerem sílil i vítr, ale nijak dramaticky – zastavil se na maximu 4,1 m/s (14,8 km/h).

Jihozápadnímu směru byl souzen klid, …

… zato tady se stále daly očekávat projevy nějaké doznívající bouřky.

A skutečně k nim také došlo, byť ne zrovna tam, kde by se jevily pravděpodobnějšími.

Vzrůstající tma dala náležitě vyniknout občasným blýskavicím, odehrávajícím se v nejmenším z dílčích útvarů pomalu mizícího cumulonimbu. Na Boubíně nebyly k zaslechnutí sebemenší náznaky hřmění, ale směrem od Českých Budějovic tomu mohlo být jinak – jak již bylo řečeno úvodem, stále hledíme bouřce do zad. Šance na dokonalejší úlovky však nadále žijí, neboť i celý první červnový víkend by se měl nést v podobném duchu – tedy slunečno a dusno střídané dešti, blýskáním a hřměním. Namístě je tedy jako vždy trpělivost 🙂 .