Vimperk – Fotokronika Jana Tláskala – listopad 2018

1 listopadu, 2018
14:48

JAN TLÁSKALFotograf, muzikant, ŠumavákRozbalit rozhovorSbalit rozhovor

Neděle 12. únor 2012 21:24

ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal.

Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.

Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?

Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.

Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí?

Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .

Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?

V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.

Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?

I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce.

Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?

Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni.

Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát?

Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .

Jaký byl váš vůbec první fotoaparát?

Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant.

Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo?

Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál.

Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete?

Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku.

Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu?

Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím.

O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?

Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.

Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem?

Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa.

Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?

Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.

Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí?

V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku.

Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál?

Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení.

(red)

Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala http://obec.sumava.eu/index.php/sumava/131-fotografove/3563-jan-tlaskal

30. listopadu:

Naši slavní šumavští bratři se na rozloučenou s listopadem …

… tváří poněkud zasmušile.

Dozajista tuší, že po kalném ránu, …

… v němž bylo vycházející sluníčko umlčeno, sotva se stačilo jen trochu nadechnout do šestistupňového mrazíku, …

… přilétne od západu další z předčasně zimních překvapení.

29. listopadu:

Máme za sebou nejmrazivější listopadovou noc, v níž vimperské teploměry nahlédly až třinácti stupni pod nulu. Jinde na Šumavě celkem pochopitelně mrzlo ještě silněji.

Po všem pak následovalo krásné barevné jitro, v němž mráz polevil na průměrných denních -5°C. Jako případná generálka na Vánoce by to jistě nebylo špatné, jen těžko říci, resp. předvídat, možno-li dosavadní průběh posledního listopadového týdne skutečně takovou generálkou zvát.

28. listopadu:

Mohlo by být oprávněně namítnuto, že na podobné snímky je takhle v podzimmích ránech ještě času dost. Leč prakticky totéž platilo i loňského roku – zavzpomínejme zde: http://vimperk.eu/index.php/vimperk/13127.

Anděl – trumpetista se na kruhovém objezdu, pravda, rozsvítí sice již sobotního večera, ovšem jestli mu příroda po celou adventní a vánoční dobu zachová pravou zimní podobu, jakou ho obdařil aktuální listopadový sníh a mráz, je ve hvězdách (a samozřejmě odhadech meteorologů).

27. listopadu:

Nikdo by se určitě nepodivoval, kdyby dnešku v kalendáři namísto listopadu přináležel prosinec … a naprostá většina z nás by si neméně určitě přála, aby se o měsíc později mohla dívat na něco podobného jako dnes. Jednou věcí však jsou přání, druhou realita. A ta velí navzdory aktuálnímu stavu opakovat včerejší myšlenku o sázce.

Sníh totiž sice dosáhl přes noc osmnácticentimetrové vrstvy, ale je mokrý a těžký (takže především opět jako vždy v podobné situaci láme větve, ba stromy), přičemž teplota, již by potřeboval mít v zájmu své záchovy pod nulou, vykazuje přesně opačnou tendenci – jak vidno, vyloučena není ani sluneční spolupráce. I taková situace se ovšem dokáže nemalou měrou podepsat na dopravě, takže o „zimní radovánky“ zejména včerejšího večera nebyla nouze. Ptáme se však, jak se bude vyvíjet vstup do adventu. Meteorologové mají v rukávu co nejčerstvější variantu vedle původní čtvrteční oblevy též pro změnu mráz – zkrátka jednoznačně materiál pro sázku.

26. listopadu:

Z jednoho konce města nelze dohlédnout na druhý – a na vině není jen dosud neustoupivší mlha.

Okolo čtvrté hodiny ranní se totiž navrátil očekávaný sníh, s ohledem na dvoustupňovou teplotu sice mokrý, …

… ale v pořadí třetí kolo bílé zimní iluze v každém případě naplňující. Nicméně by možná stálo téměř za sázku, dožije-li se adventu, který přivítáme spolu s prosincem již o nadcházejícícm víkendu.

25. listopadu:

V dokonalém souladu s včerejším boubínským předpokladem poslední listopadová neděle procitla do zlatavé sluneční záře, leč v průběhu dopoledne začala psát další z mnoha kapitol …

… známého seriálu „Jedenáctá rozhodne“. Nu, opět rozhodla ve prospěch inverzního dění – tedy ve chvilce zanořila Vimperk do mléčného neprůhledna.

To pak bez sebemenšího uvolnění přetrvalo až do odpoledních, ba podvečerních hodin a nepolevilo ani nad Kubovkou, byť se na chvilku zdálo, že klesající sluníčko se pokusí o nějakou aspoň drobnou proměnu. Nezdařila se, …

… a to ani během stoupání k boubínskému vrcholu.

Přes ten se za vydatné podpory severovýchodního větru o rychlosti 6,7 m/s (24,1 km/h) přelévala hustá mrznoucí mlha a započala s novou etapou výzdoby včera ještě zcela holé rozhledny.

Podobně jako před týdnem i dnes visí ve vzduchu sněhová předpověď – nu, podminky k jejímu naplnění tu skutečně jsou, dejme se tedy překvapit, co přinese noc.

24. listopadu:

Stále trvající oteplení nepřipustilo dnešní velkoplošně se k nám od jihozápadu nasouvající srážky v jiné podobě nežli jako drobné mrholení či chvílemi slabší deštík, jenž se netýkal jen Vimperka, ale též Boubína, kde by se přece jen dala očekávat spíše nějaká ta sněhová vločka. Na rozdíl od města zde však každopádně zůstala z uplynulého týdne aspoň bílá stopa, byť v podobě silně potrhané a dosahující maximálně třícentimetrové síly. Jinak šlo vesměs hovořit o mokré břečce, ne-li přímo soustavě rozsáhlých kaluží všude, kde takovou variantu povaha terénu dovolila.

K jaké proměně tu dojde, jen co se přihlásí další očekávaný mrazík, je nasnadě. Napřed ale přijde na řadu vyjasnění do dalšího slunečna, …

… před jehož nástupem se krajina musí vypořádat s přelévající se inverzí – zde třeba konkrétně přes Bobík, …

… či podobně zamaskovanou Trojmezenskou hornatinu.

Opět tu tedy byla skvělá příležitost vychutnávat si barevné …

… i tvarové kouzlení …

… a za jednoho z hlavních původců vší té úchvatné krásy …

… označit západní vítr o síle 7,3 m/s (26,3 km/h).

O svůj podíl se samozřejmě nedalo připravit ani zapadající sluníčko, …

… zanechavší drobný dotek i nad významně spolupracujícími temelínskými parami.

Kam se již v noci, o zítřku pak nemluvě, pohne známý modrý sloupec, je patrně již celkem jasné.

23. listopadu:

Je 6:37:59 a nečekaně viditelný zapadající úplněk (do jeho skutečně plné fáze schází jediná minuta a vteřina) nad vimperským zámkem nese skvělou zprávu: mlha končí poražena, město si opět užije sluníčka 🙂 !

Dopolední hodiny plně potvrzují výše řečené …

… a současně dokumentují zbytky stále ustupujícího sněhu.

22. listopadu:

Zatímco vimperský sníh vlivem aktuální třístupňové teploty nad nulou celkem znatelně mizí, Boubín zatím svou již třetí předčasnou zimní nadílku úspěšně hájí.

Obě sněhoměrné tyče se shodují …

… na sedmicentimetrové ležící vrstvě, již vesměs potvrdila i nezávislá samostatná měření v dalších namátkově zvolených lokalitách.

Shodný rys mezi městem a horou pak dnes představuje též vytrvalá mlha, …

… jejíž zásluhou bylo věnováno více pozornosti námrazám na konstrukci rozhledny, …

… nabízející nejen velmi přitažlivou podívanou, …

… ale též prozrazující proměnlivý teplotní průběh. Pro obvyklou úplnost dodejme, že východní větřík o rychlosti 2,8 m/s (10,1 km/h) tu samozřejmě v žádném ohledu nic neřešil.

Veškerá dohlednost – momentálně omezená na nejbližší okolí věže – nicméně přináší náznak určité naděje, že až se sluníčko vyšplhá ještě výš, mohlo by zde možná nepatrně, ale přece jen nějak uspět. Tato úvaha se však rozhodně netýká Vimperka.

Vše, co tu je a pravděpodobně ještě po nějaký čas bude bez zásadních změn k vidění, přičtěme mrazíku, který jako by se společně s vimperskou teplotou zhlížel v zrcadle vymezeném nulou.

21. listopadu:

Vimperská teplota se aktuálně drží nad bodem mrazu, …

… avšak mírným způsobem, který zatím nelikviduje bílé předadventní kouzlo …

… a současně nepředstavuje zdroj zrádných ledovek na bezproblémově sjízdných silnicích. Na takový vývoj zimy, až přijde její skutečný čas, by se jistě nikdo nehněval.

20. listopadu:

Zimní idylka pokračuje …

19. listopadu:

Přesně tři týdny a dva dny uplynuly od prvního bílého zpestření podzimního času. Máme tu další, zatím o něco mírnější … a s ním již neodbytnou klasickou otázku, dočkáme-li se téže atmosféry v době k ní mnohem příhodnější, totiž o Vánocích.

18. listopadu:

Neděle o čtrnáct dní předcházející první adventní skutečně nesnesla jiné přívlastky, než jaké tu byly vysloveny již včerejšího večera. Tedy byla mrazivá, ale krásně slunečná, a to až do samého večera, který nabídl výraznou změnu, …

… provázenou, jak už tomu bývá, úchvatným děním na obloze.

Ze směru, kterým zapadající sluníčko tradičně položilo stín Boubína, přilétne ještě dnešního večera sníh, v těchto chvílích již patrně překvapující severní půli naší země. Ani u nás na jihu však nebyla nouze o překvapení – první z nich představovala již cestou vzhůru mocná hejna okolními lesy prolétajících ptáků, jejichž sborové štěbetání se bohatě rozléhalo do velkých dálek. Něco ti malí roztomilí zpěváčkové tušili. Drželi se stále v lesích, jako by se báli s volností sobě vlastní vznést do obvyklých nebeských výšin, …

… navíc zrovna plných mimořádných kouzel.

Sluníčko po čase opět sáhlo …

… po osvědčených pastelových tónech, …

… aniž však opakovalo …

… jediný sebemenší tah …

… (pomyšlení, že toho za více než čtyři miliardy let své existence stále nemá zapotřebí, …

… je nepopsatelně ohromující).

V okamžicích rozloučení pak nad sebou doširoka rozprostřelo vějíř krepuskulárních paprsků, hrajících stále mnohem živějšími odstíny …

… nežli paprsky antikrepuskulární, sbíhající se na protilehlé straně k špici boubínského stínu, …

… či třeba nastupující poklid nad Bobíkem – myšlený tu výlučně opticky, …

… neboť nelze opomenout všudypřítomný severní vítr, sice slabší nežli včerejší, ale přesto zásluhou rychlosti 6,2 m/s (22,3 km/h) dost silný k tomu, …

… aby pocitově podpořil v tomtéž porovnání pro změnu nepatrně výraznější mrazík.

Krajina, zvolna mířící do říše snů, …

… brzy zamění ohnivé odlesky …

… za již se blížící bílou pokrývku.

17. listopadu:

Od příštího (ne-li pak již konce tohoto) týdne by dle předpovědí měla opět vystrčit své drápky zima, a to v podobě sněhové, následované výraznějšími mrazíky. Na Boubíně nás v tom směru – snad jen vyjma sněhu – již dnes nemá prakticky co překvapit. Večer podobně jako včerejší jitro probíhal v režii orografické oblačnosti, tentokrát ovšem výškově doslova škrtající o vrchol rozhledny, …

… takže zapadající sluníčko dostalo nejednu šanci rozloučit se tradičně nenapodobitelným barevným kouzlením do proměnlivé mlhy.

Foukalo opět od východu – a vítr silou 8,3 m/s (29,9 km/h) doslova sochařil prostřednictvím námraz na zábradlí rozhledny. Ponechme na fantazii, aby identifikovala tvář a rozšifrovala výraz, …

… jímž ji obdařil sílící mrazík.

Kdo z příchozích se dnes náležitě nepřistrojil, nevydržel čekat …

… na zákonitou změnu, …

… která musela přijít, ač by v ni leckdo neuvěřil.

A tu ji máme … kdepak čepice! Dnešní noci se nad Boubínem …

… a nejen jím …

… rozklene jiskřivá hvězdná obloha jako předehra mrazivé, ale krásně slunečné předposlední listopadové neděle.

16. listopadu:

Počasí i nadále přitvrzuje – Boubín se po delší době přes noc opět přistrojil do bílého, byť tentokrát jen zásluhou mrazíku, a neopomněl se se vší tou krásou ukrýt pod svou tradiční orografickou čepici.

Přehodil také teplotní výhybku – co se včera nacházelo nad nulou, dnes v téže hodnotě opsal pod ni.

Na pilu přitlačil i vítr – vál od východu, leč silou 7,1 m/s (25,6 km/h) neměl šanci zlikvidovat mlžné sevření kolem vrcholu. Přislíbil však aspoň uvolnit cestu stoupajícímu sluníčku …

… a po několika ku zdárnému konci nedotažených projasněních …

… z toho náhle byla v rámci možností docela vydařená gloriola. O dalším vývoji ale patrně rozhodne až příslovečná jedenáctá hodina, v níž především sluníčko získá již řádný nadhled nad celou situací.

Osamělý namrzlý podpatek poblíže rozhledny vypovídá kolemjdoucím o tom, že turistice je nutno umět přinášet i oběti … nu a když k nim výrazně přispěje především dnešní smutná doba, jež si dávno odvykla produkovat věci, které by jako v dobách dřívějších zásluhou kvality přežívaly své majitele, nejde zas o kdovíjak velké umění.

Skutečným nefalšovaným umělcem je tu přece především mrazík …

… a činí se vskutku skvostně (byť momentálně patrně k nelibosti dosud spokojených, ve své půvabné tvorbě ničím neomezovaných pavoučků). Boubínský vrchol má dnes zkrátka ve své moci.

Teprve nižší polohy se tváří opět podzimněji … ostatně vše, o čem je tu řeč, k danému měsíci zcela přirozeně náleží.

15. listopadu:

Již včera zmíněný pokles teploty nabyl na intenzitě, která se ve výsledku – zejména zásluhou nočních mrazíků – nedala přehlédnout ani z Boubína.

Alpy tu za dané situace bylo možno předpokládat nejen ve stále dokonalé ostrosti, …

… ale též provázené atmosférickým zrcadlením, …

… což se sice zatím jen v drobnějších případech, …

… zato však třeba i na stále báječně viditelném Klosterwappenu potvrdilo.

Boubínské smrčiny nápadně ožily přebohatým švitořením, …

… jímž hojně zastoupený ptačí národ …

… vedle zjevně vášnivých diskusí …

… především vítal rodící se krásný slunečný den. Bylo úžasné, ba přímo léčivé moci sdílet spontánní radost těch krásně vybarvených drobných tvorečků, ať již sýkorek uhelníčků (viz první ptačí snímek shora), …

… či ponejvíce křivek obecných, vyskytujících se tu v nejrozmanitějších barevných variantách.

V kontextu výše řečeného je pak zajisté zbytečným pokoušet se cokoli dodávat k náladě, jakou v krajině postupně kouzlilo …

… za současného odesílání inverzní hladiny do stále větších ojíněných dálek stoupající a sílící sluníčko.

V noci tu též nesporně mrzlo, ale jen při zemi – ve výškách teplotní převaha stále trvá.

Občasné jemné dýchnuití východního větříku o síle 2,6 m/s (9,4 km/h) …

… bylo sotva znatelným.

Mrazíky k listopadu nesporně patří …

… a buďme rádi, že spolu s nimi též příjemné, sluncem prozářené dny, jakým se stane i dnešní.

14. listopadu:

V blížící se své půli listopad mírně ubral na teplotě, současně se však chystá Šumavu pozdravit pěkným počasím.

13. listopadu:

Vše nasvědčuje tomu, že inverze vsadila na taktiku náhlých přepadů a bleskurychlých ústupů. Včerejšího večera totiž opět naplno obsadila vimperské ulice, leč ještě v průběhu noci se z nich zase vytratila. Ranní výstup na Boubín tak probíhal pod čistou hvězdnou oblohou, avšak ani tento stav neměl delšího trvání.

Namísto předpokládaného blankytu vzplály nad krajinou červánky.

Stále brilantně viditelné alpské vrcholy, …

… k nimž se oproti víkendu přidružil též Klosterwappen (což by mimochodem bylo možno vnímat jako výměnu za Zugspitze, která se pro změnu ukryla), …

… rázem též nabyly nových barev, …

… dnes po delší době zase pastelových.

Vimperk by si, jak se zdá, mohl užít celodenního klidu od bělošedých invazí.

Zpod znatelně pokleslé hladiny byly na zkráceném obzoru propuštěny i Brdy.

Boubín je opět jasným teplotním vítězem, neboť v údolích pod ním v noci, jak dále uvidíme, zanechal své stopy i mrazík a vimperský časně ranní údaj teploměru zněl pouze +3°C.

Těžko pouhým okem posoudit, jak rychle či zda vůbec se známé vrtule v dáli pod rakouskými Alpami otáčejí, ale je jisté, že okolo rozhledny by jimi větřík dnešní doslova okopírovanou svatomartinskou rychlostí 3,3 m/s (11,88 km/h), sotva pohnul k velkým výkonům.

Loňského roku boubínské lesy oproti momentálně viděnému stavu každopádně nesly stopy sněhu, …

… ba i mrazíku, který se letos podepsal jen do rozsáhlých travnatých ploch okolních údolí.

Aktuálně je nám dána šance těšit se za takřka jarní teploty slunečními paprsky …

… a na chvilku si oddechnout od mlžného kolotoče.

12. listopadu:

Vimperský pohled do údolí Volyňky nás nenechává na pochybách o tom, …

… že včerejší svatomartinský inverzní úklid neměl dlouhého účinku.

A tak snad raději pohlédněme dolů na louky a dejme si tip na praktický vánoční dárek. Když krtek v listopadu ryje, budou na Vánoce létat komáři. Je-li něco pravdy na této lidové pranostice, pak nebude od věci napsat si Ježíškovi o nějaký ten repelent, případně rovnou moskytiéru 🙂 .

11. listopadu:

S přibývajícími dny od minulé neděle postupně vzrůstala jistota, že když svatý Martin svého pověstného bělouše předčasně vyčerpal již minulý měsíc o stých narozeninách naší republiky, na svůj vlastní svátek osedlá hnědáka. Nic nám tedy tentokrát nepřivezl, zato však odvezl, …

… a sice ještě včera hojnou inverzi.

Jediný pohled kamkoli na oblohu nicméně přece jen prozradil i bohatou a velmi působivou nadílku.

Zatímco Boubín pokládal svůj stín kamsi daleko za temelínské věže, …

… nad Velkým Roklanem se zaskvělo jedno z netypických, ale tím přitažlivějších parhelií.

Po skvostném včerejším večeru samozřejmě nebylo možno opomenout pohled směrem, v němž se občas vynoří daleká Zugspitze – a vynořila se i dnes, ba o něco výrazněji, neb z jejích končin sv. Martin inverzní hladinu neodklidil, jen ji tam mírně snížil.

Totéž se pak ukázalo rovněž v případě známého bližšího alpského pásu …

… po obou stranách Trojmezenské hornatiny.

Výše vzpomenutá nadílka na obloze již při příchodu na rozhlednu slibovala příští velkolepé ohnivé představení, …

… k němuž také v průběhu slunečního loučení …

… skutečně došlo.

Vyzdobená nebeská klenba však nepozbyla svého kouzla ani poté, co pohasly poslední plameny.

A hle, bylo tu o stupeň tepleji nežli včera, přičemž jižní větřík v rámci téhož srovnání zesílil na téměř magicky se tvářící hodnotu 3,3 m/s (11,88 km/h – dnes celá ta pozoruhodná ciferná sestava přímo odmítala tradiční zaokrouhlední na desetiny).

S blížící se tmou pak ještě jednou a ještě více potěšila Zugspitze, …

… stejně jako krajinné partie s dominujícím Dachsteinem.

A tady už zbývá dodat jen jediné: dobrou svatomartinskou noc 🙂 .

10. listopadu:

Probouzení vimperského zámku bývá v tomto čase …

… plné bleskových proměn, …

… ba přímo kouzel. Nejinak tomu bylo i dnešního jitra, slibujícího vydařenou slunečnou sobotu. Ve městě však onen slib přežil všehovšudy jednu hodinu po poledni, …

… takže co zachránce před další vydatnou porcí vleklé šedi přišel na řadu Boubín. Jistě se dalo počítat s jeho tradičními léčivými účinky, …

… ale po tom, co tu dnes bylo k vidění, nelze říci nic mírnějšího, nežli že se doslova vyznamenal. Po dlouhé době v plném rozsahu špičkově brilantní Alpy nad mírně oproti včerejšku pokleslou inverzní hladinou nepřipouštěly, aby oko zaujal kterýkoli jiný krajinný motiv, …

… a to tím spíše, že opět nescházela ani Zugspitze, třebaže dnes zdravící Boubín jen svou špičkou (zato však bohatší o slabé atmosférické zrcadlení).

I tentokrát zdejší teplota mírně vítězila nad vimperskou (+5,5°C) …

… a jihovýchodní větřík si počínal velmi podobně jako jeho včerejší bratr – rychlostí 2 m/s (7,2 km/h) všehovšudy občas čeřil stojaté vody převládajícího naprostého bezvětří.

Loučení se skvostnými zážitky …

… jako v drtivé většině případů náleželo k těžkým.

Ale zítra je přece také den 🙂 !

9. listopadu:

Včerejší poměrně výrazný ústup inverze se v průběhu noci ukázal být opět jen taktickým tahem před mocným návratem. Tentokrát sice mlha nedosedla až na dno vimperských ulic, zato však městu prakticky na celý den zajistila fádně šedou oblohu a udržela se až na Kubovku. Teprve nad Basumskými lukami do ní proniklo sluníčko …

… a cestou odtud vzhůru jasně naznačilo, že nejen Boubín, ale i nemalá část krajiny pod ním …

… té čerstvé invazi odolala.

V kontextu celého rozhledu se ale každopádně jednalo o menšinový jev, …

… neboť bělošedá hladina, byť s drobnými výkyvy, se krom vnitrozemí …

… nekompromisně vladařsky rozkládala do průměrné nadmořské výšky 1000 m až pod Alpy, …

… které mimochodem potvrdily předpoklad, že jejich včerejší neviditelnost byla pouze chvilková.

Osudu tonoucích unikly též vrcholy Bobíka, Knížecího stolce …

… i Libína, …

… zato včera ještě čisté partie pod Almbergem, …

… Luzným …

… či oběma Roklany už se dočkaly nových inverzních stop.

Z celkového vývoje počasí poměrně logicky vyplynula ranní vimperská teplota +8,2°C, na Boubíně pak opět překonaná.

Náladu nezvykle teplého listopadu (stačí si jen připomenout tentýž den loňského – viz http://vimperk.eu/index.php/vimperk/13127, případně předloňského – viz http://vimperk.eu/index.php/vimperk/11267) významně umocňovalo bezvětří, …

… do nějž jen vzácnými chvilkami symbolicky dýchl severovýchodní větřík o zanedbatelné síle 2,3 m/s (8,3 km/h).

Ostatně už jen samotný charakter inverzní hladiny v porovnání s den starým …

… jen potvrzuje výše řečené.

A tak se pro dnešek můžeme rozloučit pohledem k dvěma „ponorkám“: Javorníku …

… a Kleti.

8. listopadu:

Druhý listopadový týden se nám půlí a skutečně přichází změna – jen zatím nikoli nepříjemná, resp. likvidující dosavadní příjemné počasí (jak při pondělku na rozhlasových vlnách prorokovali meteorologičtí mudrcové), ale naopak velmi působivá.

Ranní Boubín (a jistě nejen on) totiž štědře nabídl tuto krásu, …

… provázenou západním větrem o rychlosti rovných 10 m/s (36 km/h).

Alpské viditelnosti tím pádem na chvilku odzvonilo, …

… což však vynahradila přebohatě vyzdobená obloha.

Zůstalo též při boubínské teplotní převaze nad Vimperkem, který se prezentoval dokonce nepatrně nižší startovní hodnotou nežli předevčírem, totiž +3,5°C.

Dnes má navíc velkou naději, že v průběhu dne nebude podobně jako včera a předevčírem zasažen návratem zjevně ustupující inverze, …

… jež odkryla nedávno ještě pohlcené terénní body …

… a zároveň přinesla zásluhou vzpomenutého větru …

… místy velmi zajímavou podívanou.

Západní směr se ukázal vyjma oblohy dočista vymeteným.

Zpáteční cesta pak přinesla pravé hody z kuchyně halových jevů, jimž dominovala především parhelia.

Za poledne se objevil též výstavní cirkumzenitální oblouk …

… a tvarově rozmanitá parhelia provázela sluníčko prakticky až do jeho západu, …

… před nímž na obloze nescházela ani takováto oblačná grimasa.

7. listopadu:

Těžko se v těchto mimořádně teplých listopadových dnech divit pavoučkům, …

… že jsou stále při chuti …

… spřádat svou křehkou krásu.

6. listopadu:

Včera očekáváné mlžné sevření Vimperka tentokrát překvapivě trvalo pouze do půlnoci, od níž se nad městem rozklenula zcela čistá hvězdná obloha. Výstup na Boubín pak započal za teploty +4°C, v kontextu uplynulého dne znamenající nepřehlédnutelný pokles.

Zatímco oblačné inverze opticky ubylo, pocitově se tu hlásila teplotní, dokonce možno říci za podpory suchého jižního větru o rychlosti 5,1 m/s (18,4 km/h), který se dal nazvat přímo fénem. Zahalil však alpské siluety …

… do takřka stejnobarevného pásu mračen, …

… čímž v nejednom případě snížil jejich rozeznatelnost.

Čerstvě vyšlé sluníčko promítlo stín Boubína do odeznívajícího Venušina pásu, a to přesně nad Jezerní horu a oba Ostré.

Pohled do vnitrozemí pak mimo jiné prozradil, že ústup mlhy z Vimperka může klidně být jen taktickou přípravou na její další invazi.

Oproti nedělnímu večeru se dnes na obzoru „odpíchly“ od inverzní hladiny temelínské páry.

Sílící sluneční paprsky svým charakteristickým způsobem modelovaly krajinu …

… a současně se na protějším směru opíraly do vimperských oken, vlivem dosavadní převládající záplavy šedi snad již takovému zlatému přívalu odvyklých.

Blahodárné sluneční lázně si bezpochyb dokonale užívaly také modřínové ostrůvky uprostřed rozlehlých smrčin.

A pak nadešel čas pro největší překvapení toho krásného jitra. Zjevně nemělo smysl očekávat zlepšení viditelnosti Alp, …

… spíše naopak.

Ale skutečnost, že za dané situace se sice jen slabým náznakem, ale přece objeví o sto kilometrů vzdálenější Zugspitze, bylo možno považovat za přímo vyloučenou. Hle – stalo se!

Dva náhlé nečekané sólové paprsky nad Novohradskými horami a Kletí pak už představovaly jen pověstnou třešinku na dortu.

Jako přirozená hráz rozpínajícímu se inverznímu oceánu tradičně působil Mařský vrch …

… a Svatý Vojtěch.

Nu, mlha skutečně něco kuje …

… a zdá se být jen otázkou času, kdy (snad jen dočasně) pohltí Výškovice i Vimperk včetně Homolky.

Jen Velký Javor s Poledníkem hledí na veškeré to dění s naprostým klidem.

V neděli bylo o „chloupek“ tepleji, ale i tento stav postačuje k již předesílanému vítězství nad časně ranním vimperským.

V každém případě se snad nemine naplněním prognóza krásně vydařeného dne.

S odstupem necelých sedmi hodin lze konstatovat, že mlha si ve Vimperku skutečně krátce po poledni zahrála se sluníčkem přetahovanou, ale především nešlo přehlédnout zajímavý úkaz, při němž se na obloze patrně co následek kondenzačních čar takto zjevila do oblačnosti vepsaná římská devítka. Inu, máme-li již od samého rána den plný překvapení, čemu se divit 🙂 ?

5. listopadu:

Už už se zdálo, že Vimperk vykročí do druhého listopadového týdne ve slunečné náladě. Těch několik lehce prozářených chvilek však bylo pouhým náznakem – mlha má stále sílu, …

… což potvrdil i Žlíbský vrch.

Šumavské partie kolem Stožce či Trojmezenské hornatiny ale nakonec přece jen byly jiného názoru a s bělavými cáry se dokázaly za dvanáctistupňové teploty celkem hravě vypořádat.

Aspoň takto přijatelné počasí má nicméně vydržet zhruba do poloviny týdne, kdy nám prý bude opět shůry připomenuto, že změna je život.

Toto známé rčení ostatně naplnil již dnešní večer, který po víceméně nemastném-neslaném průběhu dne vpustil krátce na scénu sluníčko. To pak využilo svého darovaného času naprosto dokonale, počínaje sérií úchvatných mžikových irizací na překotně letící oblačnosti. Již v těch okamžicích však nebylo pochyb o tom, že v noci město opět sevře mlha.

4. listopadu:

Podobně jako 29. října (http://vimperk.eu/index.php/vimperk/14659) lze i dnes sledovat bohatou inverzní činnost, …

… jíž padlo za oběť prakticky celé z Boubína viditelné vnitrozemí.

Bobíku však tentokrát bělostná hladina ponechává takřka plnou volnost – všehovšudy s ním koketuje při úpatích.

A právě v takových místech se oku nabízí …

… nejpůsobivější podívaná.

Boubínská teplota prakticky kopíruje vimperskou, jen jihovýchodní vítr o síle rovných 7 m/s (25,2 km/h) město tam kdesi dole na mlhavém dně nezažívá …

… a bohužel nemá šanci ani potěšit se pozápadovými barevnými proměnami oblohy.

Tady se ovšem oko s chutí zatoulá k slaboulinkým alpským siluetám, …

… zatímco mysl se krom jiného zaobírá otázkou, …

… kteréhože koně si dá přesně za týden osedlat svatý Martin.

Vše zatím namísto očekávaného bělouše svědčí spíše pro hnědáka. Leč sedm dní je dostatečně dlouhých na to, aby aktuálně předpovídané setrvalé teplo překvapivě vystřídal nějaký ten prudký zlom, jak nám byl předveden v minulém měsíci o státním svátku – tedy přesně před týdnem. Však uvidíme.

3. listopadu:

Déšť se nakonec neukázal nijak zvlášť vydatným, …

… zákonitě však byl vystřídán stále více houstnoucí mlhou.

2. listopadu:

Dnes už nás neminulo drobné pozdně odpolední poplakání, které krom toho, že zcela přirozeně provází vzpomínky na ty, kdož už s námi nejsou, navíc patrně nejen přetrvá do zítřka, ale především zesílí.

1. listopadu: