Vimperk – Fotokronika Jana Tláskala – prosinec 2018

1 prosince, 2018
14:48

JAN TLÁSKALFotograf, muzikant, ŠumavákRozbalit rozhovorSbalit rozhovor

Neděle 12. únor 2012 21:24

ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal.

Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.

Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?

Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.

Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí?

Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .

Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?

V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.

Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?

I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce.

Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?

Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni.

Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát?

Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .

Jaký byl váš vůbec první fotoaparát?

Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant.

Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo?

Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál.

Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete?

Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku.

Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu?

Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím.

O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?

Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.

Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem?

Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa.

Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?

Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.

Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí?

V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku.

Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál?

Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení.

(red)

Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala http://obec.sumava.eu/index.php/sumava/131-fotografove/3563-jan-tlaskal

31. prosince:

Kdyby si člověk chtěl ulehčit život, případně se inspirovat praxí některých studentů při „tvorbě“ slohových prací, mohl by jednoduše opsat z internetu loňský silvestrovský text – polehčující okolností budiž, že na rozdíl od výše zmíněných výtečníků aspoň svůj vlastní. „Silvestr opisoval také,“ dalo by se pak požalovat pomyslnému kantorovi, být jím z té neblahé činnosti usvědčen 🙂 . Nu, je tomu skutečně tak – ostatně stačí nechat dostatečně výmluvně hovořit hned první snímek. Vimperk od samého rána omývalo tu jemnější, tu zase silnější mrholení, po sebemenším náznaku zimních barev ani stopa a ty aktuální brzy ztlumila vlezlá mlha. Bylo tedy jasné, že Boubín již podruhé za sebou nepředloží pasažérům silvestrovských vlaků (pokud se vůbec vydají vzhůru), co by očekávali a nač se těšili.

To však zajisté neznamená vyhnout se tradičnímu výstupu, obzvláště dá-li se vlivem popsané situace očekávat úžasné ticho téměř klostermannovských lesních samot, …

… v němž nebude nikým a ničím rušen již více než tisící pozdrav boubínskému lvu …

… či panu lesmistru Johnovi, vše navíc v nefalšovaném zimním ladění.

Na první pohled by se zdálo, že miniaturní návějka u sněhoměrné tyče jako vždy klame, zkresluje skutečný stav věci … ale tentokrát má pravdu. Mnohde lze dokonce naměřit silnější vrstvu nežli oněch zde viditelných necelých 40cm, takže průměrná hodnota je tu bez přehánění půlmetrová.

Co si pak lze nahoře více přát, nežli tento posledního dne v roce nezvyklý posvátný klid, jehož potenciální rušitelé – a budiž jim to z upřímného srdce bohatě přáno – si pěkně v suchu a teplíčku sedí u svých chlebíčků, jednohubek a dalších pochutin, případně za pomoci náležitých náladotvorných kapalin pilně pracují na té správné silvestrovské atmosféře.

Ale byli tu – a neopomněli o tom sobě vlastním způsobem podat zbytku světa nepostradatelnou zprávu. Kvitujme s povděkem, že na rozdíl od výplodů „akčnějších“ exemplářů, které by neváhaly použít pěkně natvrdo do dřeva nožů či jiných rydel nebo aspoň písadel, tady má šanci pozitivně zasáhnout první oteplení, …

… které možná není daleko, byť by se to v daném okamžiku na základě výpovědi teploměru za severozápadního větru o síle 5,9 m/s (21,2 km/h) nemuselo zdát.

Závěrem je pak nutno milému Silvestrovi přiznat, že ač sice, pravda, v základu opisoval – rovněž sám od sebe, letos dotáhl den svého svátku k ještě větší mlžné i zimní dokonalosti. Potáhl totiž šedobílou neprůhledností Boubín poctivě od vrcholu až k úpatí. Kdepak seběhnout jako loni za projasněním jen k dřevěným schodům, nebo snad uvažovat o příležitosti rozloučení se sluníčkem aspoň na Basumských lukách. Tím pádem lze předpokládat, že ani Nový rok tuhle nadílku jen tak nerozpustí … leda že by jedenáctá?

30. prosince:

Předposlední den roku 2018 předvedl zatím nejrychlejší zvrat. Vimperk se probudil v tomtéž bílém převleku, jakým byl překvapivě obdařen na Štědrý den, avšak vydržel v něm všehovšudy do cca druhé hodiny odpolední. O necelých dvě stě nadmořských metrů výše vypadala situace přece jen z hlediska zimy příznivěji, ale na tomtéž místě neobstála v porovnání se sedmnáctým prosincem. Přes boubínský vrchol se ustavičně hnala dramaticky působící mračna, …

… zatímco Bobík jich zůstal povětšinou ušetřen.

Těžko být prorokem, co asi bude zítra nahoře nabídnuto účastníkům silvestrovských výstupů, ale zásadní změnu oproti dnešku, ba ani loňskému roku s nemalou pravděpodobností očekávat nelze.

29. prosince:

Závěr roku nám otáčí počasím jako na onom příslovečném obrtlíku … naštěstí popřává i slunečných okamžiků, …

… aby vzápětí dal najevo, že se možná chystá pátá, ba počítáme-li sice symbolickou a z hlediska trvanlivosti kratičkou, leč ve výsledku přece jen znatelnou vánoční sněhovou nadílku, již šestá bílá vlna. Vše je ale opět v rukou teploty, která zatím stále zimě nenastavuje příznivou tvář.

28. prosince:

Jistě není zapotřebí nijak zvlášť podrobných komentářů k tomu, co ukázal dnešní ranní Boubín. Daleká a relativně čistá dohlednost do vnitrozemí, …

… jakož i protilehlým směrem vypovídala především o úbytcích sněhu, …

… v porovnání se Štědrým dnem nejvýrazněji čitelných na lesních porostech, jimž se v rozmezí pouhých tří dnů opět navrátily původní barvy.

Stejnou situaci prozrazuje i pohled k Luznému, který byl jako jediný z výrazných hraničních vrcholů k vidění nad pohyblivou inverzní hladinou. Roklany totéž štěstí neměly.

Současně je možno posoudit, jak se sněhový stav vyvíjí v závislosti na klesající nadmořské výšce.

Nepřehlédnutelnou byla i práce nárazového jihozápadního větru, rychlostí 7,6 m/s (27,4 km/h) modelujícího bohatou oblačnost, …

… dnes vyladěnou spolu s celou krajinou do převažující modři.

Jedině takovýmto teplotám zdejší končiny vděčí za to, …

… že se sněhová vrstva neslehla ještě více, …

… ba že odtud docela nezmizela stejně jako ze vzdálenějších a níže položených lokalit.

27. prosince:

Co bylo včera předpokládáno, došlo dnes stoprocentního naplnění – a právě to je jediným důvodem, …

… proč se tu do třetice opakuje táž dvojice záběrů vimperských míst, aktuálně v čerstvě jarním provedení. Za permanentní minimálně sedmistupňové teploty těžko čekat něco jiného, koneckonců loňského roku tomu na den přesně nebylo jinak.

Ostatně ani o dvě stě nadmořských metrů výše se nedá hovořit o nějaké zvláštní „slávě“, …

… sníh zde jen mizí o něco pomaleji. Ještě že máme Boubín … 🙂 .

26. prosince:

Sotva se člověk jen lehce vzdálí z Vimperka, hned je náležitě vidět, kam aktuálně dosahuje zimní panování (ano, to slůvko je v daném okamžiku silně nadnesené, příhodnější formulací by bylo zimní živoření, ale berme je jako snahu neurazit paní Zimu 🙂 ). Netřeba zdůrazňovat, co vyšlo najevo již o štědrodenním odpoledni, že totiž spolehlivým skalním strážcem bílých Vánoc je náš Boubín. Kvitujme pak s povděkem, že mu v tom úspěšně sekundují i níže položené šumavské partie.

Zato pohled z Vimperka věstí další ústup sněhu – teď již i z Výškovic, …

… o zámku nemluvě. Spravedlivě však dodejme, že své prsty v tom má i sluníčko, poprvé se na nás v rámci svátků naplno usmívající. A to rozhodně není málo.

Jistě mu tedy odpustíme proměnu, kterou dokonalo za jediný den – ostatně večerní svatoštěpánský pohled lze s trochou nezbytné fantazie stále ještě považovat za vánoční, zítra jej rozhodně vystřídá jarní.

25. prosince:

Božíhodové dopoledne nám zcela zřetelně ukazuje, od jaké nadmořské výšky je možno užívat si zimní poezie – vimperského dolíku se na rozdíl od Výškovic na mnoha místech opět netýká.

Alespoň jakási optická záchrana bílých Vánoc tak spočívá stále především na bedrech (či, přesněji řečeno, střechách) zámku, což ovšem třeba v porovnání s loňským rokem (viz http://vimperk.eu/index.php/vimperk/13252), jemuž je možno připsat jediné body za sluníčko, vychází pro letošek jako jasné vítězství 🙂 .

24. prosince:

A pak nevěřme na zázraky … ! Někdy k nim stačí pouhý sestup teploty k nule a po celonočních lijavcích se ráno na střešních oknech objeví nečekané překvapení, …

… v tento sváteční den nanejvýš vítané, ba přímo vytoužené. Ještě včera zcela holý Vimperk má opět nefalšovaný vánoční kabát. Pravda, v uplynulých dnech jsme jej mohli hodnotit jako výrazně bohatší, ale tváří v tvář zcela reálné hrozbě Vánoc na blátě je jistě namístě naprostá skromnost a především velká radost.

Ostatně každého, kdo by toužil po skutečně pravé, nezpochybnitelné šumavské sněhové nadílce, lze odeslat na Boubín, …

… nebude-li mu ovšem vadit, že naše milá hora se zrovna dnes rozhodla užívat si poctivé oblačné čepice. V každém případě tu ale lze naměřit velmi pestré hodnoty hloubky sněhové pokrývky – od minimálních třiceti centimetrů přes průměrných padesát až k sedmdesáti, to v častých návějích na starším ztvrdlém podkladu, jímž lze nicméně prorazit až na pevnou zem. A severozápadní vítr o nárazové síle až 9,2 m/s (33,1 km/h) přináší další jemnou sněhovou krupičku, …

… která tu určitě neroztaje.

Kdyby si snad ani odtud člověk neodnášel, co očekával, jedno je jisté: o letošních Vánocích komáři nepřiletí. Tak tedy šťastné a veselé 🙂 !

23. prosince:

Zima je již druhým dnem právoplatnou vládkyní počasí – a hned velí k totálnímu ústupu. Čtvrtá vlna, kterou před více než týdnem vtrhla stále ještě co vetřelec do končícího podzimu, se ve Vimperku rozpustila v deštivých slzách. A byl to vskutku vydatný pláč, k němuž se bezpochyb připojilo nejedno oko, stále kdesi v koutku duše doufající v bílé Vánoce. Nu, za těmi bude nutno vyrazit podstatně výše, kam raději zamířil z fádně mokrého a blátivého města i objektiv fotokroniky.

22. prosince:

Dvanáctého listopadu (http://vimperk.eu/index.php/vimperk/14822) jsme si tu připomněli jednu méně známou lidovou pranostiku … nu a krtci vesele pokračují ve své charakteristické, zahrádkářům vesměs krajně nelibé práci i dva dny před Vánoci. Přetrvávající lijavec za osmistupňové teploty jim dílo docela usnadňuje, takže snad už jen vyčkávejme současně s Ježíškem příletu oněch pranostikou slibovaných komárů.

Ještě dříve si však nesmíme nechat ujít poslední letošní úplněk, připadající právě na dnešní noc. Měsíc zmíněné fáze dosáhl v 18:48, ale pro mohutnou oblačnost, zásluhou silného západního větru takřka nepřetržitě zakrývající oblohu, nebylo jisté, zda vůbec bude něco k zahlédnutí. Nakonec naštěstí bylo, avšak bez obvyklé ostrosti, neboť obloha ani po protržení temné clony nebyla zcela čistá. Svědčí o tom ostatně též koróna okolo měsíčního kotouče.

Markantní zlepšení přinesl teprve čas půlnoční, v němž se dokonce objevily i hvězdy. Čtvrtá adventní neděle by si tedy z hlediska počasí mohla oproti končící sobotě polepšit.

21. prosince:

První zimní den „jak malovaný“, …

… ale právě v této podobě poslední dobou naprosto nepřekvapující. Letos pak vylepšen o vydatný liják (dokonce je nám vyhrožováno povodněmi), který však aspoň krom zbytků sněhu ze střech spláchl též sůl z vimperských ulic.

20. prosince:

Dnešek nám hned od rána neváhá dát zřetelně najevo, že je posledním dnem kalendářního podzimu. Sněhové přeháňky, …

… souboj sluníčka s vydatnou oblačností …

…. a konečně jeho vítězství. A to vše probíhá za teploty +4°C, ke všemu s tendencí dalšího vzrůstu.

Nebude tedy divu, jestli odpolední přeháňky změní podobu na dešťové.

19. prosince:

Namísto původně očekávaného uplynulého víkendu se mrazíku podařilo „přitlačit na pilu“ (avšak jen lehce) až dnešní noci, po delší době opět krásně hvězdné. Vimperk se probouzel do -5,7°C, což oproti předcházejícím dnům představuje cca dvoustupňový pokles. Čekejme tedy, co bude dál …

18. prosince:

Vedle vycházejícího sluníčka těžko hledat skvělejšího původce stop ve sněhu … či vlastně na sněhu … 🙂

Nikdo by patrně nezpochybnil myšlenku, že v porovnání s jedenáct dní starým snímkem (navraťme se do 7. prosince) vzbouzí tento z dnešního jitra co do adventní atmosféry rozhodně mnohem více optimismu.

Jde jen o to, do jaké míry je či není k případnému následnému zpochybnění rozhodnuta sama příroda – teplota se totiž aktuálně chová přesně jako včera, tedy vyjádřeno číselně: +3°C.

17. prosince:

Přesně týden zbývá do Štědrého dne …

… a nálada šumavské krajiny, dnes od samého rána dokonce slunečná, zatím po všech stránkách plně souzní s ideální představou nejkrásnějších svátků v roce.

Teplota však s nádechem určité, řekněme, ve vztahu k výše konstatovanému snad i zákeřnosti stoupá a opět ze všeho nejdříve postupně zbavuje nedávné bílé výzdoby větve veškerých porostů, …

… včetně těch, které ještě mají štěstí, že momentálně nebyly pohlceny relativně nedalekou inverzní hladinou (na obzoru přizdobenou charakteristickými temelínskými parami).

Adventní idylka se pozvolna vypařuje i z osluněných střech, …

… jen Boubín si zásluhou své výšky zatím spolehlivě v plném rozsahu drží slušivý zimní převlek.

Vše teď záleží na průběhu nejbližších dní, …

… ostatně již v dnešním odpoledni možná nebude – přinejmenším na Bobíku – k uvěření, že třetí prosincové pondělí nám na uvítanou navrátilo sluneční paprsky.

16. prosince:

Třetí adventní neděle se z hlediska počasí nijak zásadně nelišila od soboty, takže namísto většinou marného vyčkávání, zda se snad skrze šeď oblohy podaří prorazit nějakému víceméně zbloudile působícímu slunečnímu paprsku, bylo jistě přínosnějším ponořit se do světa ledu …

… a jeho nevyčerpatelných abstrakcí.

Zážitky jako z říše moderního umění v pozdním odpoledni obohatilo drobné sněžení, …

… avšak bývalo by bylo zapotřebí silnějšího mrazíku, aby si jednotlivé vločky dokázaly zachovat svou neporušenou, krystalicky čistou strukturu, jež vinou panující rovné nuly tentokrát ještě ve vzduchu dosti utrpěla.

15. prosince:

Zimní Šumava sice dokáže v jediném naoko zdánlivě šedivém dni …

… ve skutečnosti vystřídat spousty nejjemnějších barevných odstínů …

… a s nimi spojených nálad, …

… ale ani sebevětšími sněhovými přírůstky nezaručí, že následný vývoj počasí nezařadí během pouhého týdne další z Vánoc třetího tisíciletí do kategorie „na blátě“. Vzpomeňme jen na týž den loňského roku, dokonce v ten čas bohatšího na sníh i silnější mrazíky: http://vimperk.eu/index.php/vimperk/13252. Člověk jistě nechce „malovat čerta na zeď“, ale obavu, že tento se tam i tak namaluje sám, zkrátka nelze zaplašit 🙂 .

14. prosince:

Nestává se ve fotokronice poprvé, že namísto nevábné aktuální fádní šedi je dána přednost oku příjemnějším vzpomínkovým návratům … ten dnešní pak může navíc splnit roli zvěstovatele očekávané skutečnosti, že o víkendu se mrazík – dnes zatím jen třístupňový – chystá vydatněji „přitlačit na pilu“ (samozřejmě v představách meteorologů, pročež ve výsledku raději počítejme s určitou rezervou).

13. prosince:

Jak by mohl a měl vypadat pravý vánoční Vimperk, nám dokonale předvádí již svatá Lucie, …

… jenomže za jedenáct dní, byť v těch nejbližších má dále pokračovat ochlazování, se ještě, jak nás učí historie, může stát mnohé.

12. prosince:

Noc na dnešek dokonala, co bylo předvídáno již včera – čtvrtý návrat zimní atmosféry, …

… kalendářně však zatím stále ještě v čase podzimním, třebaže na sklonku jeho vlády, všehovšudy již jen devítidenní. Střešní okna vydávají svébytné svědectví …

… o aktuální teplotě (+2°C), která onen bílý vpád rozhodně není ochotna podpořit, jak by se na pravou zimu slušelo.

Musí tedy přijít další podpůrný atak shůry – snad v jakési úsměvné snaze zmoci vše silou. Zjevně nás nedělí dlouhá doba od dalšího sněžení, …

… jenže teplota stále stoupá, čímž nám skýtá příležitost rozběhnout fantazii napříč všemi proměnlivými ostrůvky, co se jich v jepičím životě na skle objeví.

A najdou se i tváře, vedle nelíčeného údivu snad též připravené zaplakat …

… nad umírajícími …

… sněhovými …

… vločkami, …

… z jakých samy povstaly.

11. prosince:

Sněžení nám přidává na intenzitě, …

… jejíž zásluhou by se dnešek mohl do večera stát dnem, …

… v němž na rozdíl od včerejšího přece jen již bude možno hovořit o nefalšované čtvrté vlně bílé nadílky. Boubín je v tom směru, jak vidno, dávno za vodou, a to doslovně, neboť v porovnání s níže položenými lokalitami se aktuálně může pochlubit bezmála dvaceticentimetrovou soudržnou vrstvou.

Mezi brázdami polí čerstvý poprašek ještě stihl získat barevný nádech od mokrého hliněného podkladu, ale to se, soudě dle přetrvávající oblačnosti, může do zítřka celkem hravě změnit.

10. prosince:

Lehce zrána pocukrované nejen zámecké střechy sice svědčí o dočasném poklesu teploty, avšak v průběhu dne své bělostné výzdoby stoprocentně zase pozbydou. Čtvrtá sněhová vlna se zatím přinejmenším ve Vimperku nekoná.

V podvečer ovšem nelze přírodě za celý den upřít nemalou řadu úporných pokusů zvrátit pravdivost ranního výroku … poděkujme jí tedy aspoň za adventní výzdobu oken 🙂 .

9. prosince:

Ani letos nebyla porušena tradice …

… jakési předehry k novoročnímu ohňostroji, …

… jíž se v menším rozměru …

… každoročně stává ohňostroj, …

… jenž tvoří velkolepý závěr …

… slavnostního rozsvěcení vánočního stromu …

… o druhé adventní neděli před ZŠ TGM.

8. prosince:

Po polojasném dopoledni se sporadicky do modrého děrava protrhanou oblohou a několikerým stydlivým mrknutím sluníčka nastupuje opět vleklé zataženo, déšť, ve vyšších polohách jako např. na neviditelném Boubíně sníh … a zejména platí výstraha před silným větrem. Tolik v kostce možno říci o druhé prosincové sobotě, co do nálady se jako vejce vejci podobající předešlému pátku.

7. prosince:

Dojdou-li naplnění co chvíli se měnící očekávání meteorologů, že nadcházející víkend přece jen přinese v pořadí již čtvrtou vlnu sněžení v tomto ode zdi ke zdi se tlukoucím vývoji zatím stále ještě podzimního počasí, …

… můžeme první prosincový pátek směle označit za nejteplejší den tohoto týdne. Nelze sice říci, že by jeho od samého rána chmuřivý průběh sváděl zrovna k optimistickým náladám, …

… ale večer přece jen v mezích možností přinesl záblesk jakési změny, …

… dávající aspoň kratičký opravňující smysl symbolu sluníčka, po většinu dne viditelného jen v grafické podobě na meteorologických internetových stránkách.

6. prosince:

Namísto zákeřné ledovky, již Vimperku nakonec přece jen nezůstal čert dlužen a hned zrána se zapsala dokonce do rozhlasových zpráv co původce na střechu převráceného automobilu, bychom jistě raději, mít na vybranou, uvítali další porci sněhu. Ten by adventně nasvícenému městu …

… bezesporu vtiskl zcela jinou, náležitě působivou svátečnější podobu. Té se však dle všeho hned tak nedočkáme.

5. prosince:

Přímo čertovským bychom mohli nazvat mrazík, …

… kterým se po předchozí vlně oteplení …

… uvedlo předmikulášské jitro.

4. prosince:

Zatímco včera byly ještě na stráních nad Vimperkem k zahlédnutí poslední zbytky sněhu, dnes máme nazpět bez jakýchkoli zimně vetřeleckých stop typické barvy podzimu.

A člověk si jen klade otázku, má-li smysl uříznout tradiční barborku … co když do Vánoc začne rašit přímo na stromě 🙂 ?

3. prosince:

Adventní obrat v počasí se zdá být dokonán. Podobně jako včera byl opět provázen několikerou duhou, …

… dnes ve všech případech ještě zřetelnější, a tím pádem i barevnější.

Uprostřed mnoha takřka aprílových zvratů (teplota atakuje desetistupňovou hranici nad nulou, převažující déšť co chvíli mění intenzitu) neschází vedle zásadního díkůvzdání za to, že na rozdíl od jiných končin nás zázračně minula hrozící ledovka, ani malý prostor k zamyšlení, resp. odhadu, kolik podobných situací nás ještě čeká do mílovými kroky k nám kvapících Vánoc.

Každopádně je jisté, že další příděl sněhu, ať se odehraje kdykoli, už bude v pořadí čtvrtým. Se třetím, přesně týden starým, se Vimperk právě definitivně loučí.

Náš milý trumpetista na „kruháči“ tak zatím vyhrává své andělské fanfáry znovu odkryté, soustavně shůry máčené všudypřítomné podzimní hnědi (se špetkou mrazem přešlé umdlévající zeleně).

2. prosince:

Prosinec je zatím ještě mladý, těžko mu tedy vyčítat, že z hlediska počasí nepůsobí nikterak vynalézavě a drží se stále téhož scénáře, …

… tedy adventního oteplování, které ostatně není ničím originálním ani v rámci mnoha předešlých let.

Nejen vimperské střechy stále více tmavnou, leč i tak jsou schopny potěšit oko, když se k nim ovšem náležitě přiblíží.

Nabízí se tu svět doslova bleskově pomíjivé, občasným deštěm navíc skrápěné třpytivé fantazie, …

… stále však přitažlivé a působivé na rozdíl od znovu se nad námi vznášející hrozby zákeřné ledovky, připravené komplikovat nám pohyb po zemském povrchu, jen co dosavadní, vesměs pětistupňová teplota zbaví platnosti slůvka „nad nulou“.

1. prosince:

Včera zde očekávané překvapení se dostavilo již v odpoledních hodinách. Ze zatažené oblohy začalo vlivem oteplení namísto sněžení drobně pršet, což mělo na podmrzlém povrchu zákonitě za následek ledovku. Ta však naštěstí nestihla napáchat mnoho pro ni běžně příznačného zla, neboť teplota po mírném výkyvu dále stoupala. Poslední měsíc letošního roku přivítala ve Vimperku necelými dvěma stupni nad nulou, kterýžto stav během dopoledne vylepšila na osmistupňovou hodnotu.

Kdo by nicméně na základě pondělní úvahy (viz 26. listopadu zde – http://vimperk.eu/index.php/vimperk/14822) sázel na to, že aktuální sníh se nedožije adventu, prohrál by. Ač je zřejmé, že bělostná vrstva utrpěla nejednu výraznou trhlinu a pro oko nejmarkantněji zbavila své přítomnosti městské i okolní porosty (srovnejme si v tomtéž odkazu s 27. listopadem), musíme poctivě přiznat, že s tím, co v ono pondělí, jímž začínal tento týden, napadlo, se stále lze setkat.

Advent, čerstvě přivítaný rozsvícením vánočního stromu na náměstí, sice začíná až zítra, avšak dnešní noc již na aktuálním sněhovém stavu dozajista ničeho ve smyslu viditelného úbytku nezmění.