Vimperk – Fotokronika Jana Tláskala – leden 2019

1 ledna, 2019
00:00

JAN TLÁSKALFotograf, muzikant, ŠumavákRozbalit rozhovorSbalit rozhovor

Neděle 12. únor 2012 21:24

ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal.

Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.

Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?

Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.

Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí?

Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .

Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?

V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.

Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?

I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce.

Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?

Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni.

Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát?

Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .

Jaký byl váš vůbec první fotoaparát?

Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant.

Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo?

Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál.

Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete?

Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku.

Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu?

Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím.

O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?

Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.

Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem?

Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa.

Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?

Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.

Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí?

V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku.

Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál?

Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení.

(red)

Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala http://obec.sumava.eu/index.php/sumava/131-fotografove/3563-jan-tlaskal

31. ledna:

Zima se tváří, jako by chtěla ubrat na síle, ale před námi je teprve únor …

30. ledna:

Nezmění-li něčeho zítřek, což se zatím nezdá, skončí leden skutečně přijatelnými mrazíky – samozřejmě dole na Vimpersku, neboť ve vyšších šumavských polohách mrzne vydatněji.

29. ledna:

Po dopolední sněhové přeháňce se ujalo vlády sluníčko a naznačilo, že na tahu je opět mrazík.

Ten si pak sotva mohl přát krásnější úvod, než jakým se mu stala nečekaná podvečerní irizace.

28. ledna:

Jsou v našem krásném Pošumaví kouty, …

… jejichž aktuální vzhled …

… by patrně nikomu nepřipomínal konec ledna. Na základě letitých zkušeností není vyloučeno, že jej naopak budou připomínat třeba na konci dubna.

Skutečně se však nacházíme a krom dneška ještě další tři dny nacházet budeme v lednu, …

… takže je potěšující, že celodenní šedivo doznalo s večerem i příjemné barevné změny včetně několika pochoutek pro mrakomily.

27. ledna:

Zdalipak by někdo podle dnešního počasí, založeného především na nepřetržité teplotě nad nulou (ani v průběhu noci nepoklesla pod +1,5°C), byl ochoten uvěřit, …

… že počátek tohoto týdne se nesl v duchu zatím nejsilnějších mrazů ? Navíc bylo jistě potěšující, že neděle nenapodobila sobotu ve sféře sněhových nadílek, ale naopak dorozpustila z čerstvých přídělů takřka vše, co nestihla předešlá noc. Je však předpovídáno, že zítřek by měl pro změnu napodobit právě sobotní vývoj. Uvidíme tedy, čím vším nás ještě leden stihne ve svém závěrečném týdnu překvapit.

26. ledna:

Poslední lednová sobota byla okolo šesté ranní přivítána západním větrem o síle 7,22 m/s (26 km/h), ve svém průběhu přinesla v nemalé míře slíbený sníh, ale protože se současně výrazně oteplilo, většina jej do půlnoci zase zmizela.

25. ledna:

Mrazivý týden má být uzavřen opět sněžením … leden se zkrátka činí.

24. ledna:

Zimní čas nám jistě nemusí být překážkou v návštěvě vimperských památek.

23. ledna:

Naše Volyňka si opět užívá přebohatého …

… a v nejrozmanitějších variacích nevyčerpatelného …

… ledového království.

22. ledna:

Mrazivé období, jímž právě procházíme, …

… má dle předpovědí potrvat zhruba snad až do poloviny února.

Na Vimpersku si však v porovnání s výše položenými oblastmi zatím určitě nemůžeme stěžovat na extrémní zimu – např. obec Horská Kvilda dnešního rána naměřila -24°C a meteorologická stanice Perla dokonce -28°C, …

… spíše se můžeme za relativně snesitelných mrazíků co chvíli potěšit …

… křehkou krásou fantastických přírodních výtvorů.

21. ledna:

Jak bylo očekáváno, zázrak v podobě protržení či úplného rozplynutí inverzního sevření Vimperka v čase pozorovatelného zatmění Měsíce se nekonal. Vše přišlo o něco později, ale na druhé straně byl jistě v každém případě velmi vítán slunečný den, který nám opět vzešel.

Povolil i mrazík – okolo poledního zakotvil na hranici rovné nuly. Nakonec si tedy můžeme říci, že čerstvé zatmění se ve výsledku nemohlo v principu nijak zásadně opticky lišit od loňského červencového, které si pod daty 27.-28. můžeme připomenout zde: http://vimperk.eu/index.php/vimperk/14171.

20. ledna:

Již včerejší boubínský soumrak napověděl, že předposlední lednová neděle neokopíruje co do krásného počasí v nižších polohách sobotu a přinutí všechny, kdož by zatoužili po sluníčku, vyrazit někam do výšin. Šedé inverzní zataženo sice Vimperku přineslo znatelně slabší mrazík – kolem poledního teploměr ukazoval všehovšudy -2°C, na druhé straně je však mrzuté, že neprotrhá-li se v noci obloha, nebudeme moci nad ránem sledovat úplné zatmění Měsíce.

19. ledna:

A je to tady! Mrazík se skutečně přes noc „rozjel“, vimperské ráno ozdobil dvanácti stupni pod nulou a kolem poledního z nich slevil sotva polovinu. V intenzitě pěti a půl stupně se pak prezentoval též na Kubovce, takže nemohla chybět – a hlavně zůstat nezodpovězenou – zásadní otázka, co na to Boubín. Ten především vykazuje nepřehlédnutelné následky nedávných vichřic, …

… které už tu naštěstí rozsahem své působnosti nenapodobily loňského Herwarta, …

… ale nemalé stopy rozhodně zanechaly, a to i na oficiální přístupové cestě, jež si v zájmu průchodnosti vyžádala nejeden zásah lidské ruky vyzbrojené motorovou pilou.

Krom vichřic v uplynulém týdnu samozřejmě vydatně sněžilo, …

… což rovněž nelze, obzvláště pak tady, pominout, neboť Boubín rozhodně nepatří k lokalitám, v nichž je bezprostředně znát každé případné oteplení, jaké třeba Vimperku dokáže zásadně ulevit od bílé nadílky.

Letošní situace v daném ohledu přímo svádí k porovnání s loňskou, zachycenou kalendářně jen o pouhý den později, ale taktéž v sobotu – 20. ledna – http://vimperk.eu/index.php/vimperk/13376 . Také tehdy se sníh výškově přiblížil úrovni zábradlí podél cesty, ba na mnoha místech je přímo ukryl. Letos se jeho působnost jeví ještě poctivější, …

… což potvrzuje i sněhoměrná tyč. Průměrnou hloubku tu lze skutečně vyčíslit na 130 – 140 cm, přičemž nescházejí místa, na nichž by nebylo problémem naměřit více.

I tady se vpravo dole díváme na téměř ukryté zábradlí …

… a udělat krok mimo chůzí zpevněný pruh může znamenat, …

… že člověk i za aktuálního mrazíku zmizí ve sněhu leckde až po pás.

Návštěvníky rozhledny dnes vítal měsíční kotouč, jemuž scházejí pouhé dva dny do fáze úplňku (jíž navíc tentokrát dosáhne za současného úplného zatmění – stane se v pondělním ránu 21. ledna v 6:15), …

… zatímco zapadající sluníčko vykouzlilo na protější straně krásné levé parhelium, …

… připomínající něco mezi zářivou raketou a kometou.

Logickým důsledkem veškerého dění byl narůstající Venušin pás.

S přibývajícícm soumrakem teplota poklesla ještě o právě chybějící polovinu stupně – na rovných -11°C. Po celou dobu vál východní vítr o rychlosti 6,1 m/s (22 km/h), která sice nepatří k velkým, …

… ale za mrazivého počasí bohatě postačuje.

Těžko vyčítat oku, že navzdory obzorovému oparu hledalo jaksi podvědomě Alpy, …

… jichž se nakonec přece jen dočkalo, jen o něco západněji.

Úžasným bonbónkem na rozloučenou se pak stala nepředpokládaná Zugspitze, jejíž vrchol jistě každý věrný čtenář fotokroniky najde na snímku i bez návodu sám.

18. ledna:

Překvapivě husté sněhové přeháňky proti téměř azurovým okamžikům – právě tento kontrastní koktejl servírovalo od rána dnešní počasí, v každém případě s jasným nakročením k slíbeným mrazíkům. Ty se ovšem teprve rozehrávají, plný výkon patrně podají až zítra.

17. ledna:

Třetímu novoročnímu čtvrtku je souzena role přelomového dne – samozřejmě z hlediska počasí. A od samého rána nám to neváhá dát najevo opticky i teplotním průběhem.

K naměření se totiž nabízejí čtyři stupně nad nulou, zprvu zlověstnými mračny se úspěšně probíjí sluníčko a případné srážky budou v našich končinách zjevně dešťové. Jenomže to vše má být jen předehrou k silnějším mrazíkům, předpovídaným hned od zítřka.

16. ledna:

Něco podobného jsme poslední dobou nad večerním Vimperkem poměrně dlouho neviděli – tím působivějším kontrastem k šedi posledních dnů se tenhle ohnivý západ stal.

15. ledna:

Nejvyšší šumavská místa aktuálně hlásí sněhový stav dávno nemalou měrou překračující hranici jednoho metru (tak např. předevčírem vykazoval Plechý 160 cm, Blatný vrch dokonce 182 cm, atd …). Ovšem ani u nás – relativně dole – netrpíme v daném ohledu zrovna nouzí. Nedávný vytrvalý vichr třeba názorně potvrdil pravdivost dodatkové tabulky, sdělující nám na konci obce Šumavské Hoštice, že silnice – zde konkrétně směřující jen do Machova mlýna – se v zimě neudržuje. Kdyby neměl z čeho brát, těžko by tu vznikla bezmála třičtvrtěmetrová mohutná závěj, dokonale znemožňující na poměrně dlouhém úseku průjezd, ba i průchod.

A tak se namísto obvyklého místa tentokrát podíváme směrem k Boubínu z vyšší lokality, konkrétně ze Včelné. Přímo pod naším majestátním vrcholem se nám odtud navíc nabízí pohled na rodný dům neprávem zapomenutého spisovatele, který, ač jej život zavál velmi daleko a jeho literární náměty nebyly téhož druhu jako třeba Klostermannovy, na Šumavu nikdy nezapomněl. Vbrzku mu bude na našich stránkách věnována obsáhlejší vzpomínka v sekci Kulturně historický drobnohled.

14. ledna:

Ač zatím jednoznačně celkově převládá oteplení, aspoň v nočních hodinách se snaží vstupovat do děje i mrazík. Nu a když je spolu s ním při chuti též náležitě silný vichr, zasněžené pláně nabízejí po ránu zajímavou podívanou.

13. ledna:

Kolik a hlavně jakých zim už viděly tyto oči za staletí, po která hledí na vimperské náměstí?

12. ledna:

Mrazík nám umožňuje podívat se čerstvým sněhovým vločkám tak říkaje „na zoubek“ , avšak zdá se, že tato příležitost nepotrvá dlouho – blíží se oteplení.

11. ledna:

Dostat šanci k probuzení pod konečně zase protrženou oblohou, z níž už o druhé hodině noční místy zajiskřily hvězdy, se rovná po posledním sněžení přímo balzámu na duši, …

… byť okořeněnému ve Vimperku pětistupňovým, ve vyšších polohách i dvanáctistupňovým mrazíkem – v každém případě očekávaným.

Ten se ostatně tradičně projevil …

… jako pohádkově skvělý kouzelník.

Škoda jen, že všechna ta krása …

… byla všehovšudy zhruba půldenním volným nadechnutím …

… před další vlnou sněžení, kterou už v těch okamžicích signalizovala oblačnost, a to i v blízkosti chvilkově vysvobozeného Boubína.

10. ledna:

Již jen kamenná zeď, která byla i předmětem prvního snímku včerejšího, by postačila k dokumentaci vývoje vimperské sněhové situace, …

… jež v rozmezí jediné, opět vichrné noci nebývale vygradovala …

… a v širém okolí dnes prověřila zejména zručnost a pevné nervy řidičů. Těžko vinit „silničáře“, že prakticky nestíhali. Drobně a vytrvale totiž sněžilo až do odpoledních hodin, takže co bylo sklizeno a jakž takž k sjízdnosti upraveno, vracelo se ve chvilce do původní neblahé podoby. Ta snad nicméně dostoupila kulminačního charakteru a příští dny by mohly přinést zmírnění celého stavu, který ostatně v porovnání s jinými končinami naší vlasti – stačí zmínit třeba jen relativně nedalekou Horskou Kvildu – rozhodně nemálo ztrácí na dramatičnosti. V každém případě se zdá, že po sněhové nadílce je připraven sehrát svůj vstup také dosud váhající mrazík.

9. ledna:

Po noci, jež okolo jedné hodiny zopakovala mimořádně silný vichr, překvapilo jitro mohutnějším sněhovým náporem, …

… který sice ve Vimperku znamenal v průměru sotva sedmicentimetrový přírůstek, …

… ale ve vyšších polohách mohl být mimo jiné zdrojem nejedné dopravní komplikace. Teplota se však po krátkém a relativně mírném zavítání pod nulu opět přes den usadila pro změnu nad ní. V každém případě si již nikdo nemůže stěžovat, že by mu snad scházela se vším všudy zima, jaká má v lednu být. Sněžení má navíc stenou měrou i nadále pokračovat, takže o bílou atmosféru, zdá se, skutečně nebude přinejmenším v nejbližších dnech nouze.

8. ledna:

Druhé novoroční úterý nás uvítalo sněhovou přeháňkou, za ranní tmy se tvářící bezmála hrozivě, avšak ve skutečnosti určenou jen k doplnění toho, co z vimperských střech včera odzurčelo okapovými rourami. Teplota se stále pohybuje nad nulou. Opomenout nelze ani úctyhodný noční vichr, jehož sílu např. churáňovská meteorologická stanice vyčísluje na 21 m/s (75,6 km/h).

Nejdůležitější však je, že sotva se rozednilo, ranní pohled na oblohu neomylně věstil, o čem tu byla řeč včera.

Opět máme nad hlavami modré nebe, byť je zřejmé, že sněhovým přeháňkám pro dnešek rozhodně zdaleka neodzvonilo.

Jistě jen málokdo by pak byl ochoten popřít, že po totálně šedivém víkendu i pondělku už se na takovýto pohled vysloveně těšil.

7. ledna:

Opět se ukazuje nanejvýš nutným únik z již bezmála deprimující šedi vzpomínkou na loňský mezisváteční čas, v němž obloha za prakticky těch samých sněhových podmínek pod sebou přece jen dokázala nabídnout také modř. I dnes se oteplilo, takže vlastně došlo po věrohodně působícím mrazivém začátku na ono překvapení. Vimperk sníh ve většině nepodržel … a nad lukami i tentokrát skřehotají straky.

Prudký teplotní nárůst mívá za následek silný vítr – však se nám v tom směru skvěle předvedl zrovna nedávný Nový rok.

Není pak vyloučeno, že se možná již brzy můžeme těšit na další podobné okamžiky, v nichž budeme opět pod zářivými barvami závidět ptákům jejich nebeskou volnost …

6. ledna:

I kdyby tříkrálový Boubín nenabídl pražádnou viditelnost (což bylo mimochodem velmi pravděpodobné a očekávatelné), stále měl čím překvapit – přinejmenším sněhovými přírůstky, neboť tady na rozdíl od nižších poloh teplota zjevně v průběhu týdne nekolísala do té míry, aby připustila nějaká zásadní tání. Spodní tyč vykázala oproti silvestrovskému měření (viz http://vimperk.eu/index.php/vimperk/14949) dvaceticentimetrový zisk, …

… vrcholová se pak uprostřed závějí, do nichž nebylo nejmenším problémem zapadnout místy hnedle i po pás, prezentovala vlivem námrazy zcela nečitelnou stupnicí. To však jistě není nutno vnímat jako nemožnost dobrat se výsledku: v normálu lze aktuální stav zprůměrovat na 70 cm, zatímco extrémní závěje onu hloubku navyšují bezmála k 90 cm až metru.

Kdo nespatřoval určitou naději v mírné barevné proměnlivosti všudypřítomné mlhy a ve výsledku nepočítal s viditelností, nemohl být zklamán. Ostatně než proběhla v momentálním stavu terénu všechna potřebná měření a odečítání, stihl tentokrát přikvapit soumrak, …

… takže obvyklá dokumentace teploty (mimochodem po čase opět bez nepatrného mála osově podle nuly souměrné s vimperskou) se – snad poprvé – neobešla bez pomoci blesku. Jen severozápadní vítr o síle 6,8 m/s (24,5 km/h) bylo ještě možno z anemometru odečíst bez přídavného svícení. Zdá se, že nejen tady vše spěje k velmi mrazivému vykročení do druhého lednového týdne, ale není vyloučeno, že může dojít i k nečekanému překvapení. V každém případě je nutno konstatovat, že letošní tříkrálový výstup na Boubín se v porovnání s loňským stává co do počasí a z něj plynoucích zážitků jednoznačně prohrávajícím – viz http://vimperk.eu/index.php/vimperk/13376.

5. ledna:

Den před Třemi králi si nesmíme nechat ujít unikátní okamžik, v němž se bělají krom výše položených obcí i vimperské střechy.

Teplota stoupla na +3°C, takže není vyloučeno, že zachycená situace nemusí mít dlouhého trvání a může v dalším vývoji napodobit poslední prosincový týden. Pokud by naopak přituhlo, lze téměř s jistotou očekávat ledovku.

4. ledna:

Zima si zatím napravuje reputaci do té míry, že jistě zavdává příčiny k nejednomu povzdechu, …

… proč se takhle nečinila po celou dobu vánočních prázdnin, …

… které v půli tohoto týdne skončily.

3. ledna:

Včerejší sněžení vesměs ve výsledku nepřekročilo pěticentimetrovou vrstvu, ale i tak dokázalo místy vyvolat úsměvnou paniku na sociálních sítích. Nastane-li něco podobného v Praze, obvykle se na účet tamních obyvatel žertuje slovy o kalamitě, ale že už i na Šumavě někteří jedinci začnou v lednu považovat sníh, navíc v prakticky nepatrném množství, za cosi zvláštního, je na pováženou. Těžko se však vyhnout konstatování, že na všem má svůj nepopiratelný podíl dosavadní vývoj počasí, který mnohé asi mírně ukolébal nepatřičnou jarní podobou. Nu, momentálně se lehce přihlásil i mrazík – k dnešnímu ránu pětistupňový, čímž vyvolal naději na delší životnost čerstvého bíla. Zprvu rovněž vzbouzel dojem, že boubínská čepice, která s nemalou pravděpodobností představovala zklamání pro případné časně ranní návštěvníky naší hory, v průběhu dopoledne poměrně rychle zmizí.

Situace napřed skutečně vyhlížela slibně, …

… jenomže příroda má přece jen jiné plány. Relativně čistá obloha se ukázala být jen klamným manévrem, po němž dnes bude ve skutečnosti následovat další sněžení, oproti včerejšímu patrně vydatnější.

Ve finále se tedy ona čepice namísto rozplynutí propojila s náhlými čerstvými posilami shora v jednolitou šedivou masu, čímž rázně umlčela případné představy o slunečném dni.

2. ledna:

Další sněhový příděl můžeme mít za zcela jistý.

1. ledna:

Tak se nám …

… Vimperk jako vždy …

… napřed amatérsky …

… prohřmotil …

… do již …

… devatenáctého …

… roku …

… třetího …

… tisíciletí.

Na novoročním Boubíně skutečně byla znát snaha o polepšení oproti loňskému včerejšku, leč chvilek (a jiný výraz tu skutečně nepřipadá v úvahu), v nichž se protrhla houževnatá mlžná čepice, bylo velmi poskrovnu, …

… z rozhledny se pak o nich prakticky nedalo mluvit.

Teplota kopírovala silvestrovskou, …

… ale mnohem více nežli pokaždé fotografovaný teploměr si dnes zasloužil svůj premiérový snímek stejně neúnavný pracant – anemometr. Vítr – dnes vysloveně západní – se totiž k Novému roku výrazně pochlapil. Nešetřil nárazy o zdokumentované síle, která v přepočtu z metrů za sekundu činila úctyhodných 59,4 km/h. Inu, předzvěst blížící se studené fronty musí řádně zaburácet, aby nám bylo jaksepatří důrazně dáno najevo, že po velmi rozpačitém začátku paní Zima možná konečně sebrala to správné vojsko k dobytí a hájení svých pozic.

Silně foukalo ostatně v návaznosti na novoroční boubínské intermezzo také dole ve Vimperku, a to i v okamžicích, kdy se nad zámkem v tradiční večerní hodinu rozzářil slavnostní městský ohňostroj.

Jeho zde stejně tradičně zachycený průběh se jistě obejde bez dalšího slovního doprovodu.

V neúprosném běhu času se, milí čtenáři a příznivci vimperka.eu, téměř nechce věřit, že již jen pouhé dva roky nás dělí od završení první pětiny jednadvacátého století. Namísto podobných výpočtů je však určitě lepší a důležitější dokázat si náležitě a smysluplně užít každého jednotlivého dne. Ať se Vám právě toto daří při plném zdraví a s příslovečnou kapkou nezbytného štěstí po celý rok, do nějž jsme dnes společně vykročili 🙂 .