Vimperk – Fotokronika Jana Tláskala – duben 2019

1 dubna, 2019
14:48

JAN TLÁSKALFotograf, muzikant, ŠumavákRozbalit rozhovorSbalit rozhovor

Neděle 12. únor 2012 21:24

ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal.

Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.

Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?

Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.

Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí?

Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .

Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?

V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.

Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?

I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce.

Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?

Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni.

Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát?

Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .

Jaký byl váš vůbec první fotoaparát?

Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant.

Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo?

Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál.

Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete?

Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku.

Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu?

Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím.

O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?

Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.

Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem?

Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa.

Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?

Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.

Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí?

V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku.

Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál?

Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení.

(red)

Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala http://obec.sumava.eu/index.php/sumava/131-fotografove/3563-jan-tlaskal

30. dubna:

Nakonec tedy přece jen, byť jen jaksi symbolicky v kostce, přichází na rozloučenou náznak scénáře aprílového počasí. Po včerejším sněhu ani stopa, …

… opět se nám obnovuje boubínská dohlednost, …

… a to všemi směry …

… s velmi působivým oblačným doprovodem, zpestřeným navíc vějířem krepuskulárních paprsků.

Teplota se zhoupla zpět nad nulu a vítr, tentokrát severní, se poměrně zklidnil. V nárazech nepřekračuje 8,2 m/s (29,5 km/h).

Vše je úžasně připraveno k slavnostnímu obřadnému uvítání času prvomájového.

29. dubna:

Teprve o předposledním aprílovém dni je možno říci, že nám Šumavu trochu obstojně zalil, …

… ba na Boubíně dokonce na rozdíl od včerejška …

… ponechal místy ležet čerstvý sníh …

… jako viditelný důkaz zdejší zatím stále nižší teploty oproti jiným končinám.

Pokračující mlha tu zajisté nepřekvapila – ostatně dnes nebyla jen boubínskou výsadou.

Rovná nula sice představovala v porovnání s včerejší naměřenou hodnotou dvoustupňové oteplení, ale západní vítr se v nárazech o síle až 11 m/s (39,6 km/h) dokonale staral, aby tu člověk na chvilku zapomněl, že již více než měsíc trvá jaro.

Konečně i sama rozhledna byla včera prakticky suchá, přičemž se zdá, že podobného stavu by se zase mohla dobrat nejdříve v prvomájovém dopoledni – tedy pozítří.

28. dubna:

Letošnímu aprílu zbývají ještě poslední necelé tři dny, ale z hlediska počasí už jej rozhodně můžeme souhrnně zhodnotit jako mimořádně příznivý měsíc. Hydrologové – a možná nejen oni – by sice dozajista uvítali, kdyby se ve svém průběhu projevil, jak ostatně bývá jeho příznačným zvykem, štědřeji v oblasti srážek, zkrátka aprílověji, ale zůstane již jen u nesplněného přání. Nic na tom nezmění ani celkem rozpačité finální pokusy o ochlazení a deště, v čemž bylo ostatně bohatěji přáno Západočechům, zatímco u nás na jihu se jednalo spíše o občasná symbolická gesta. Boubín si, pravda, dnešního jitra nasadil svou příslovečnou čepičku, avšak také jen, aby se neřeklo, všehovšudy přesně v úrovni rozhledny, takže chvilkami umožnil prostřednictvím zrcadlících rybničních hladin na obzoru poznat, že všude jinde je dávno v plné akci čerstvě vyšlé sluníčko.

Teplota se ovšem propadla pod bod mrazu a opět symetricky s nižšími partiemi, tentokrát konkrétně Kubovkou, kde z prvotních +5°C v průběhu rána sestoupila na +2°C. V každém případě se stala příčinou krátkodobého jemného sněžení, které však celkem pochopitelně nebylo vidět nikde jinde nežli ve vzduchu, takže nezanechalo pražádné trvalé stopy.

Mlha pak začala slézat i níže, čímž určitě překvapila sluníčko očekávajícího boubínského lva …

… a dala vyniknout působivé lesní geometrii padlých stromů. Velké teplo dnes nečekejme, ale na druhé straně by mohlo být i hůře.

27. dubna:

Těžko odhadovat, jestli jakýsi/jakási J.B. chtěl/a před osmnácti lety pouze oponovat názvu románu (dokonce zfilmovaného) od Johanna Marii Simmela, ale o to ani koneckonců nejde. Ochladilo se nám a taková myšlenka, navíc vytesána do jedné ze šumavských skal, zahřeje 🙂 .

26. dubna:

Červánky zpravidla věstí změnu počasí. Ta dnešní je dokonce oficiálně předpovídaná, …

… slibuje déšť a bouřky, …

… od západu pak přísun studené fronty. Zkrátka se zdá, že se máme nač těšit.

Boubín se k tomu všemu od samého jitra stavěl poněkud zachmuřeně, …

… ba vzbouzel dojem, jako by se všude ve vzduchu vznášel jakýsi jemně rozptýlený pouštní písek. Té iluzi odpovídalo i celkové barevné vyladění, na jehož zakalenosti nemělo šanci ničeho změnit ani sluníčko, kterému bylo ostatně celkem brzy souzeno ukrýt se za všudypřítomné mraky.

Pozornosti pak nemohla uniknout skutečnost, že boubínská teplota se tentokrát přesně rovnala vimperské.

Barevné ani světelné podmínky každopádně ani v nejmenším nebránily fotografickému zodpovězení aktuálního dotazu v komentářích, totiž zda je z Boubína možno dohlédnout do Borových Lad, Nového Světa či Nových Hutí. Právě se tedy díváme do posledně jmenované, jediné viditelné obce – Nových Hutí neboli Kaltenbachu, jejž si můžeme připomenout mimo jiné co rodiště slavného vimperského sklářského průmyslníka Wilhelma Kralika, zmíněného též zde: http://www.vimperk.eu/index.php/vimperk/133-vyznamne-osobnosti/141-vimperska-svetice-odpociva-pod-boubinem . Pro úplnost je možno dodat, že na obzoru je celý krajinný úsek lemován odleva Ždánidly, Polomem, Jezerní horou a oběma Ostrými.

Zbývající dva předměty onoho dotazu, tedy Borová Lada a Nový Svět, se pozorovateli z boubínské rozhledny ukrývají za terénními vlnami (přesně řečeno, v případě Borových Lad se jedná o většinové ukrytí, neboť oddělená samostatná část obce směrem ke Knížecím Pláním je přece jen co světlejší proužek vidět), v okamžiku pořízení snímku ideálně zvýrazněnými dvěma stínovými pruhy, vybíhajícími z nepřehlédnutelného hlavního stínu Boubína směrem pod Roklany.

Těžko momentálně posoudit, do jaké míry dojdou předpovědi svého naplnění. S ochlazením můžeme dozajista počítat, sluníčka si rovněž příliš neužijeme, takže změny oproti předcházejícím, takřka letním dnům se bezesporu dočkáme.

Odpověď na otázku, zda budeme též shůry pokropeni, či dokonce nad Šumavou zahřmí, však musíme ponechat tradičnímu řečnickému obratu: nechme se překvapit. Do večera je ostatně ještě daleko, příroda má dostatek času 🙂 .

25. dubna:

Včerejší ráno skutečně klamalo – svatojiřský den se teplotně vyloupl do další z letních imitací, ke všemu stále věrohodnějších. Poslední dubnový čtvrtek má ovšem popsanou situaci ještě překonat. Nu, ani Roklany už nebudí stále týž suverénní dojem posledních bašt zimy a zcela zjevně jsou nuceny postupně vydávat své bílé zásoby napospas mocným slunečním paprskům.

Svatobor a jeho okolí pak už jednoznačně přináleží do tábora nekompromisních vyznavačů ničím nerušeného pravého jara.

24. dubna:

Spíše nežli dnešního rána by hadi a štíři, jak se zatím, avšak možná mylně, zdá, našli ku svému pranostickému vylézání příhodnější teploty o nedávných Velikonocích. Pokud se ovšem nenacházejí – jako tyto letité churáňovské zmije – v podobě pečlivě zakonzervovaných, na meteorologické stanici uchovávaných exemplářů 🙂 .

23. dubna:

Májová nálada nám pomalu předbíhá svatého Jiří, ale ranní sluníčko se dnes brzy ukryje, a to patrně na většinu dne. Má i zapršet, čehož by bylo velmi zapotřebí – opět jsou na obzoru vážné obavy ze sucha.

22. dubna:

Měsíc mění nejen svůj tvar – ubývá, ale též čas západu – v rozmezí čtyř dnů se posouvá téměř o hodinu a půl, takže se ještě spolehlivěji než posledně pozdraví s vycházejícícm sluníčkem.

To pak dnes mírně přidalo na kvalitě …

… stále jen drobných …

… a víceméně ojedinělých …

… zelených záblesků, …

… k nimž ovšem připojilo též jeden modrý.

Alpy oproti tomu pro změnu ubraly na viditelnosti, …

… což lze částečně přičíst na vrub i jinak celkem příjemnému teplotnímu vzestupu, …

… zaručujícímu pokračování takřka letně vyladěného počasí.

Ubývající měsíční kotouč se tradičně chlubí svými krátery …

… a stále se nemá k sestupu za obzor.

Dachstein už dnes zřetelnější nebude, …

… zato Novohradské hory se za Kletí jen skvějí, …

… jako by chtěly sesterské Šumavě popřát krásné Velikonoční pondělí.

21. dubna:

Slavíme sice teprve svátky jara, ale teploty stále více připomínají letní.

20. dubna:

Velikonoční čas je pln prastarých příběhů … i Šumava jich, spjatých s touto dobou, zná bezpočet a s těmi, kdož jsou ochotni naslouchat, se o ně ráda podělí.

19. dubna:

Velkopáteční ranní cestu na Boubín prozařoval jasný, téměř úplňkový měsíční svit, navozující pocit rozbřesku mnohem dříve, než by se dělo ve fázi novoluní. Tím pádem i liduprázdná rozhledna nabídla znatelně jasnější atmosféru celé krajiny, hned prozrazující, že navzdory obzorovému oparu bude možno s nemalou pravděpodobností spatřit alpská panoramata, …

… byť pochopitelně nikoli v obvyklé zřetelnosti, charakteristické především pro zimní období.

Měsíc poklidně klesal mezi Luzný a Roklany – blíže k prve řečenému, jist si tím, že se stihne pozdravit s vycházejícím sluníčkem. K dovršení úplňkové fáze mu scházelo ještě necelých sedm hodin.

Protější strana se zdála být při obzoru o něco zastřenější a současně nevylučovala možnost úlovku nějakého zeleného záblesku. Nakonec však došlo jen na sporadické, takřka nepatrné náznaky, …

… o nichž ani nebylo možno říci, že by se nějak výrazně oddělovaly od stoupajícího slunečního kotouče.

Zato Alpy vlivem vzrůstajícího osvětlení začaly přidávat na barevnosti i zřetelnosti, …

… následovány v tom pochopitelně celou krajinou, tedy např. Velkým Javorem a Poledníkem, …

… jakož i končinami mezi Smrčinou a Plechým, …

… v jehož optické blízkosti se štíty monumentálních skalnatých velikánů obzvláště skvěly.

Ani dachsteinský masiv nezůstával vší té nádheře nic dlužen.

Také v teplotní oblasti lze očekávat jedině vzestup, který opět pohne s posledními zbytky sněhu, …

… v celkovém pohledu již prakticky neviditelnými, neboť poukrývanými jen uvnitř lesů.

Měsíční kotouč dávno zapadl a klesá též boubínský stín, ještě před chvilkou se dotýkající luzensko roklanského pásma. Za povšimnutí stojí zejména jeho levá část, konkrétně v místě, kam se promítá rozhledna. Být jen o něco hustší opar, …

… dávno by tam sílící sluníčko vymalovalo pohádkovou gloriolu.

Buďme však především rádi, že nám pohádkově svítí …

… a slibuje v tom setrvat po celý tento sváteční den.

18. dubna:

Zelený čtvrtek se činí, aby co nejlépe dostál barvě, již nese ve svém názvu.

17. dubna:

Podobné výjevy jistě už nejsou daleko, ale Šumava si na ně bude přece jen muset ještě nějaký ten den, ba týden počkat – tady musíme přiznat prvenství Praze 🙂 .

16. dubna:

Ač vše nasvědčuje tomu, že předevčírem v souvislosti se sněžením připomínané šumavské Velikonoce nakonec směřují k oteplování, ve vyšších polohách ještě pořád můžeme narazit na takovéto půvabné stopy rukopisu nočních mrazíků.

O nemalá překvapení se pak postaraly i vichřice – naposledy počátkem tohoto roku. Nebýt relativně čerstvých polomů, sotva by někoho napadlo, že již od nízkých poloh lze takto mezi stromy pozorovat Luzný, …

… jak následně potvrzuje boubínská rozhledna, stále bohatě zářící takřka jednolitou bělostí, …

… stejně jako Roklany, vykazující dosud dle aktuálního měření místy bezmála dvoumetrovou sněhovou vrstvu.

Boubín už by se pohledem z výše jmenovaných vrcholů v podobném barevném ladění rozhodně neprezentoval – a teploměr dostatečně výmluvně prozrazuje, …

… proč se naše hora zdáli převážně zelená, tedy stále více přichází o své někdejší sněhové zásoby.

Směrem k Vimperku po nich až na výjimky prakticky není ani památky, …

… jen o něco níže, kam nedostává sluníčko příležitost silněji napřít své paprsky, se ještě udržely poslední zbytky jakýchsi vzpomínek na zimu.

15. dubna:

Nejeden turista, který se považuje za znalce Šumavy a leccos na ní už proputoval, by se možná podivil, kolik tu lze nalézt víceméně obecně neznámých kouzelných skalních útvarů, …

… skýtajících překvapující rozhled vzhůru …

… i do strmých hlubin.

Přitom k nim nevedou značené turistické cesty (což je jistě svým způsobem dobře) a v mapách nenesou pražádná jména, ač by si je určitě pro svou výjimečnost a bohatou nabídku úžasných zážitků zasloužily.

14. dubna:

Květná neděle nás přece jen přivítala drobným sněžením, jemuž se koneckonců nelze divit – blíží se šumavské Velikonoce 🙂 . Zatím se i přes stále trvající ochlazení nezdá, že by tu hrozilo něco více než jemné pocukrování, …

… ba i staré boubínské zásoby se znatelně tenčí.

Mlha, jež zahalila horu prakticky po celém úbočí, se dala zcela logicky předvídat, …

… takže nepředstavovala pražádné překvapení. Vrchol si pak, jak vidno, zatím stojí stran mizícího sněhu o něco lépe, byť i zde je úbytek zákonitě velký.

Postupně prohlédající cestu k rozhledně pokrývají už jen původní návěje, …

… ale nebezpečí nepříjemného uklouznutí s následným pádem ještě nepominulo. Obezřetnosti je tu stále nanejvýš zapotřebí.

K teplotním poměrům je možno dodat jediné: opět jsme svědky zrcadlového efektu, v jehož rámci Boubín kopíruje pod nulou hodnoty, které Vimperk pro změnu vykazuje nad ní.

Nemalá řada návštěvníků v důsledku vleklé houževnaté mlhy opustila zklamaně rozhlednu, aniž si uvědomila, že trpělivost růže přináší. A nemusejí pokaždé nutně rozkvést naplno, stačí přece i takovéto malé protržení kolem Bobíku …

… či Zátoňské hory – a člověk hned ví, že s ním věrná příroda komunikuje. Neděle se zkrátka vydařila 🙂 .

13. dubna:

V návaznosti na více než týden staré povídání o šumavských vodopádech na Křemelné zbývá představit nejpozoruhodnější z nich. Důvody k použitému superlativu jsou hned dva: především jeho v daném kontextu úctyhodná desetimetrová výška a krom toho skutečnost, že za měsíc oslaví teprve první rok své existence, pročež nese název Nový. Vznikl skutečně v květnu loňského roku, a to následkem přívalových dešťů, které jinak celkem nevýraznému potoku vysoko nahoře v lukách uchystaly nové finální koryto ve strmé skále. Pozorným pohledem do levého horního rohu snímku odhalíme smrkovými větvemi částečně zakrytou vrchní část vodopádu, avšak ani tak jej z dané perspektivy nemáme šanci vidět celý.

Zachytit totiž Nový vodopád v úchvatné kráse jeho plného rozsahu by znamenalo v nejideálnějším případě proniknout na protější břeh Křemelné – a tím současně do první zóny Národního parku Šumava, jíž tu obloukem se stáčející řeka tvoří hranici, nebo aspoň vkročit v náležitém ostupu do jejího ledového toku, což v daném ročním období bez rybářských „broďáků“ přece jen neláká.

12. dubna:

Nejednou už se potvrdilo (a samozřejmě nikoli jen na naší krásné Šumavě), že nejpůsobivější krajinné scenérie či přírodní výjevy …

… se často nacházejí mimo oficiální turistické trasy a notoricky známá místa.

Zákonitá výhoda naprostého klidu ode všech „výdobytků civilizace“ (včetně mnohých dvounohých) je v takových případech co nanejvýš vítaná přidaná hodnota k nezaplacení.

11. dubna:

Zdá se, že nějaký den budeme nuceni vydržet pod touto nevýraznou, sluníčko nám povětšinou ukrývající oblačností, ale na druhé straně jsme zatím navzdory znatelnému ochlazení ušetřeni slibovaného aprílového sněhu.

10. dubna:

K šumavským pozoruhodnostem zajisté náleží tzv. „Vodní zámek“, stavba, která je ovšem namísto dle názvu očekávaného šlechtického sídla vodojemem, či, jak praví informační tabule, vyrovnávací komorou, která co součást důmyslného meziválečného technického díla napájí s využitím obrovského, více než dvousetmetrového převýšení turbíny vodní elektrárny Vydra na Čeňkově pile.

Vodu si za tím účelem bere z výše položené akumulační nádrže, zásobované pro změnu Vchynicko – tetovským kanálem, dávno již nesloužícím k plavení dřeva. Projekt, jehož autorem byl Ing. Karel Kosek, je založen na elementárních fyzikálních zákonech a dodnes bezproblémově funguje. Zbývá dodat, že popsaný objekt najdeme na Sedelském vrchu poblíže Srní.

9. dubna:

Včerejšího večera nám skutečně poměrně vydatně zapršelo …

… a hned je znát, jak déšť povytáhl ze země syté barvy pravého jara.

8. dubna:

Na posledních místech, kde ještě přetrval, se starý sníh rozpouští, …

… ale konec týdne prý má spolu s rapidním ochlazením přinést nový.

Prosté vody z nebes se však dočkáme dozajista ještě dnes.

7. dubna:

Někdy člověka upoutá v krajině krásný, zajímavě tvarovaný strom.

Jde k němu tedy blíž, a ejhle, …

… on se za ním v dáli jako bonus ukrývá hrad Kašperk 🙂 .

6. dubna:

Dle meteorologických předpovědí mělo ze včerejší podvečerní zatažené oblohy zapršet s přetrváním do dnešního rána. Šumavě ovšem připadl jiný scénář – ač by jarní déšť určitě byl nanejvýš žádoucí, zůstala o něj ošizena. Apríl je však stále teprve na počátku a své charakteristické zvraty v počasí nám jistě ani letos nezůstane dlužen.

5. dubna:

Další z malé galerie šumavských zvoniček náleží k velmi slavným – nachází se na chalupě, která sice nese jméno našeho slavného šumavského spisovatele, avšak současně je prokázáno, že s ní osobně neměl nic společného. Natáčela se tu nicméně známá filmová trilogie s nezapomenutelnou, bohužel později tragicky zahynulou dětskou hvězdou. Nu a když už veškeré dosavadní průvodní slovo nese známky hádanky (pro skalní Šumaváky jistě hravě rozluštitelné), prozraďme aspoň, že zasněženým kopcem v pozadí je Antýgl 🙂 .

4. dubna:

Kdyby se to, co lze prohlásit o dnešním dnu, týkalo třeba školního vysvědčení, nebyl by – přinejmenším z hlediska rodičů takového žáčka či studenta – zrovna důvod k radosti. Hemží se totiž čtyřkami … máme čtvrtek čtvrtého čtvrtý. Jistě v tom není třeba hledat nic významného nebo snad dokonce magického – nejdůležitější je, že i nadále pokračuje krásné počasí plné sluníčka a krajně příjemných teplot. O dva měsíce později nás už s nemalou pravděpodobností budou lákat k vodě, ale k té se můžeme podívat i v tom dnešním skrznaskrz čtyřkovém dni, jmenovitě k některým šumavským vodopádům, …

… které by možná, ač se pyšní tím názvem, …

… někdo, přísně vzato, nazval spíše potočními kaskádami. Oba se skutečně nacházejí na potocích, které se v rozmezí necelého kilometru tímto způsobem vlévají do řeky Křemelné.

3. dubna:

Za stále přetrvávajícího slunečna se člověku nechce ani pomyslet na nevyloučitelnou variantu, že by se vše mohlo i zvrtnout do příznačného aprílova …

2. dubna:

Krásné a teplé počasí, jímž nás duben velmi přívětivě vítá, přímo volá po nějaké starošumavské idylce – třeba v podobě dochované nástřešní zvoničky, včetně představy, kterak se tóny jejího zvonku nesou vysoko do oblak a úžasně zklidňují duši.

1. dubna: