Vimperk – Fotokronika Jana Tláskala – srpen 2019

1 srpna, 2019
14:48

JAN TLÁSKALFotograf, muzikant, ŠumavákRozbalit rozhovorSbalit rozhovor

Neděle 12. únor 2012 21:24

ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal.

Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.

Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?

Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.

Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí?

Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .

Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?

V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.

Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?

I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce.

Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?

Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni.

Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát?

Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .

Jaký byl váš vůbec první fotoaparát?

Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant.

Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo?

Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál.

Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete?

Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku.

Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu?

Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím.

O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?

Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.

Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem?

Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa.

Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?

Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.

Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí?

V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku.

Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál?

Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení.

(red)

Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala http://obec.sumava.eu/index.php/sumava/131-fotografove/3563-jan-tlaskal

31. srpna:

Finální srpnová sobota opět od časného jitra předvedla, jak se rodí krásný, …

… zcela bezproblémový – tedy prostý všech lijáků i bouřek …

… a ke všemu parný – letní den.

Boubínská teplota předstihla téměř o stupeň kubohuťskou a východní vítr o nárazové rychlosti 6 m/s (21,6 km/h) celou situaci jen příjemně zpestřoval. Navíc podněcoval k pomyšlení, …

… jak by byl oceněn v odpoledních hodinách, …

… kdy se teploměr bezesporu proběhne přinejmenším k třicítkovým, ba i vyšším hodnotám.

30. srpna:

Svou přízní nás od rána zahrnující sluníčko se v odpoledních hodinách na chvilku nechalo vystřídat bouřkově se tvářícími mračny, která však nakonec místo očekávaného hřmění přešla v pouhé delší zatažení oblohy.

Tím účinněji zapůsobila v podboubínské krajině (nedaleko Šumavských Hoštic) žlutá záplava, která se tak ráda právě za sluníčkem otáčí, a to dokonce, jak se zpívá v slavné předválečné filmové písničce, každým dnem.

29. srpna:

Leckde si zabouřilo, jen Vimperku se to nejlepší opět vyhnulo.

28. srpna:

Časně zrána se opět potvrdilo, že nejednou býváme vystaveni klamavým oblačným úkazům. Pohledem z Třístoličníku, resp. Hochsteinu se napravo od Bobíku (připomeňme si, že naše šumavské bratry odtud vidíme v obráceném pořadí nežli třeba z Libína – tedy jako první zleva Boubín a dále vpravo Bobík) zdá rozpínat bouřková kovadlina. Radar nicméně hlásil, že v rámci celé Evropy se nejbližší bouřkové aktivity vyskytují v severní Itálii.

Dnes navíc má být v daném smyslu po celý den klid, …

… teprve zítřejší odpoledne by mělo odstartovat změnu, která bude dle meteorologů pokračovat deštivým pátkem.

Zatím ale nic neruší barvy probouzejícího se slunečna, …

… které nám slibují …

… dosyta si užívat pozvolna vrcholícího léta.

27. srpna:

Po tři předchozí dny bylo možno vysledovat téměř jakousi pravidelnost v odpoledních bouřkách a deštích, což se celkem zákonitě promítalo do následné ranní oblačnosti.

Také dnešní dopoledne – opět boubínské – nabídlo jemnou hru krepuskulárních paprsků …

… a zamlžený obzor, …

… snad jen s výjimkou západního směru, na němž přece jen výrazněji převládal nebeský blankyt.

Jihozápadní větřík o nepatrné síle 2,4 m/s (8,6 km/h) se za celkem příjemné, byť nikoli vysloveně charakteristické letní teploty stal osvěžujícím prvkem.

Nejzajímavější úkazy se však na obloze zjevily až v odpoledních hodinách – jen tentokrát už navzdory slibným podmínkám nedošlo na bouřku.

26. srpna:

Teprve teď, na sklonku srpna, lze hovořit o tom, že se naplno rozbíhá houbařská sezóna – tedy, jednoduše řečeno, ROSTOU, …

… a to v takové míře, jaká může být snem každého vášnivého houbaře. V kontextu veškerého dosud popsaného a zdokumentovaného dění na poli počasí se to zdá být divným, v porovnání s předchozími lety pak pozdním jevem, ale nezapomínejme, že matka Příroda si vše řídí tak, jak sama za vhodné uzná. Umí nás zkrátka dokonale překvapit, ba leckdy i pořádně zaskočit, …

… což se bohužel stalo i autorovi fotokroniky. V zápalu naprosto nečekaného houbařského opojení, zejména v důsledku nebývalé hojnosti pravých smrkových hřibů, se dopustil něčeho, co by se, nutno poctivě přiznat, nemělo fotografovi nikdy stát. Zapomněl totiž – inu, děravá hlava – někde na boubínských cestách v mechu a kapradí svůj stativ značky Benro A2970T, opatřený kulovou hlavou Genesis Base BH-46. Jelikož jej po následném pečlivém prohledání všech míst, jimiž prošel, nenašel, domnívá se, že se to povedlo někomu jinému. Proto by rád předem poděkoval poctivému nálezci, jemuž se samozřejmě hodlá i náležitě odměnit, za jakoukoli zprávu (nejlépe na mobilní číslo 606 956 984), kde je možno ztracený stativ si vyzvednout. Případnému nepoctivému nálezci pak přeje, aby mu stativ sloužil nejméně tak dobře, jako dosud svému právoplatnému majiteli.

25. srpna:

Snad nikdy v historii neměla těžba dřeva na lesy tak devastující dopad …

… jako v naší současnosti, v níž je lesní terén doslova mrzačen výdobytky nejmodernější techniky.

24. srpna:

Svatobartolomějská sobota se dočkala předpovědi odpoledních bouřek. Možné je jistě všechno, po celkem horkém pátku by nějaké to zahřmění víceméně ani nepřekvapilo, …

… ovšem ranní Boubín, špičkou zahalený v mlhách, vnášel do té představy nemalý podíl nejistoty.

V těch kouzelných chvílích nicméně naprosto nezáleželo na tom, co se má dít odpoledne.

Naplno se oddávat přítomným okamžikům bylo – jako ostatně vždy – tím, …

… oč tu prvořadě běželo.

Jen uvyklé oko tady mělo šanci rozeznávat náznaky obvyklých krajinných dominant, …

… s nimiž si nebývale oživlá mlha ve spolupráci se sluníčkem pohrávala …

… jako opojena neskrývanou radostí z věčného zázraku tvoření.

Uprostřed hojnosti nejrozmanitějších slunečních korón, občas zpestřených též halovými sloupy, …

… nebylo možno dosyta se nabažit všech fantastických proměn, které je ruku v ruce provázely.

Jedním si však mohl člověk být jist, …

… totiž že je přítomen …

… zrodu dalšího krásného dne.

Teplota opět po celou dobu setrvávala na stabilní hodnotě a stejně tak si držel svůj směr – dnes východní – vítr o nárazové rychlosti 6,4 m/s (23 km/h).

Okamžiky, v nichž se zdálo, …

… že nakonec vše pohltí náhle sílící mlha, …

… připomínaly, že nejednou býváme svědky klamu, jemuž nesmíme podléhat.

Sluníčko si dnes své vítězství uloupit nedá … a možná nakonec přece dojde i na slibované hřmění.

23. srpna:

Stačí malá procházka třeba nad malebnou vískou Horosedly …

… a člověk si může takřka v přímém přenosu …

… vychutnat pravou šumavskou senoseč, …

… samozřejmě už ve fázi otavy.

22. srpna:

Třebaže letní louky pomalu odkvétají, …

… stále není pozdě sklonit se k nim – zde např. za samičkou původně subtropického středomořského křižáka pruhovaného (Argiope bruennichi) – …

… pro krásné a léčivé zážitky.

21. srpna:

Blížilo se opět teprve k polednímu, když se včera ztracený Boubín začal pozvolna vysvobozovat ze svého oblačného zakletí, …

… v němž strávil přebohatě deštivou noc …

… a prakticky celé dnešní dopoledne.

Pozdravil se i se sluníčkem, …

… které sice má zdárně nakročeno k vítězství nad mohutnou oblačností posledních dnů, ale dnes se ještě vavřínů zjevně nedočká.

20. srpna:

Ještě v poledne dominoval tomuto krajinnému pohledu jako obvykle Boubín … až se Šumava vypláče (a tentokrát jistě nemálo), naše hora se sem zase vrátí 🙂 .

19. srpna:

Změna v počasí nás sice neminula, ale rozhodně neměla charakter podobného zvratu, jakým bylo včerejší výrazné oteplení. Obloha se, pravda, zachmuřila, …

… nějaká ta kapka také spadla, ale všehovšudy dvakrát se opakující drobný deštík lze rozhodně řadit nanejvýš k symbolickým.

A co je nejdůležitější, stejným způsobem lze nazírat i na teplotní pokles – ve výsledku jen třístupňový, takže nikterak nebourající letní atmosféru. Šumava nám, jednoduše řečeno, z hlediska celkové nálady jen poněkud zklostermannovštěla, …

… ale večer se i tak dočkala zkrášlení působivým pravým parheliem.

18. srpna:

K létu neodmyslitelně patří teplo, ale dnešní zhoupnutí na +27°C, kterážto hodnota by za normálních okolností neměla v dané době působit nijak výjimečně, představovalo v kontextu celého týdne mimořádnou událost. Však jen oproti včerejšku se jednalo o prakticky desetistupňový skok vzhůru, k němuž se navíc obloha pod žhoucím sluníčkem oblékla do zcela čistého blankytu … těžko za takových okolností uvěřit, že to vše by se mělo stát všehovšudy jednodenní záležitostí, již zítra opět vystřídá deštivo. Nač ale mučit mysl otázkami, úvahami a hádankami, je-li možno vypravit se tam, kde lze nalézt odpověď jako na dlani, totiž na Boubín. Ten měl opět v rukávu samá překvapení – především úžasnou bouřkovou oblačnost na západě, zpoza jejíchž charakteristických kovadlin se pokoušely prosadit slabé, sotva zřetelné krepuskulární paprsky ukrytého sluníčka.

To jejich antikrepuskulární protějšky na straně východní doslova kouzlily.

Už při minulé návštěvě bylo zřejmé, že se pozvolna blíží doba alpské viditelnosti. Tehdy se ale majestátní velehory ještě ukrývaly do oblačných peřin. Dnes sice slabě, ale přece promluvily přímo svými známými obrysy, …

… byť jen na chvilku, umožněnou příznivou světelnou konstelací.

Teploměr svou výpověď nezměnil ani po setmění, jen převažující jižní vítr o rychlosti 5,6 m/s (20,16 km/h) s ubývajícím světlem slábl též.

K postupným fantastickým barevným a tvarovým proměnám již zmíněné bouřkové oblačné masy se začaly přidávat celé série blýskavic, svědčících o tom, že nejen v Německu, ale co nevidět i v západních Čechách se bouřkomilové dočkají báječné zábavy, …

… Šumavě dle všeho zatím zapovězené.

Vše se zjevně uhne severozápadním směrem, takže zítřejší očekávaný déšť by nutně nemusel započít se zaléváním našich končin hned od časného jitra. Však uvidíme …

17. srpna:

Aniž by tu snad bylo cílem rozesmutnit veřejnost žákovsko studentskou či provokovat kolegy a kolegyně z branže kantorské, nelze se ubránit konstatování, že prázdniny se pro prvně řečené nacházejí ve své poslední čtvrtině, zatímco druhým se krátí ještě více. Mnohé z vimperských školních budov opět prošly (resp. ve finálních fázích procházejí) vylepšovací kúrou – tak např. „Masaryčka“ přivítá nový školní rok pod částečně zrenovovanou střechou, …

… zatímco „gympl“ se pochlubí novou zateplovací fasádou na všech zbývajících budovách krom nejstarší historické.

16. srpna:

Každé parhelium je samo o sobě kouzelnou záležitostí, ale společnost výrazných mračen jeho působivost posouvá ještě výš …

15. srpna:

Krásně se nám ty naše lesy začínají odspoda vybarvovat 🙂 …

14. srpna:

Podobně jako před měsícem prožíváme i teď poměrně citelné ochlazení, …

… zejména na Boubíně – a to nikoli jen na základě viděných krajinných výjevů – vzbouzející dojem, …

… že na dveře již klepe podzim.

Pravda, čas podmanivých inverzí k půli srpna celkem tradičně patří, …

… a co se zajímavé oblačnosti týče, …

… tu nám nabízel již červenec – stejně jako nyní v souvislosti s výkyvy počasí.

Teplotní stav tu však dosud nepoklesl k hodnotám, které ve spolupráci se severozápadním studeným větrem o nárazové rychlosti 5,5 m/s (19,8 km/h) opravňují člověka vyslovit radu všem časně ranním návštěvníkům: ničeho nezkazíte, vyzbrojíte-li se k delšímu pobytu na rozhledně už teplejší bundou a čepicí.

Jen samotná obsluha fotoaparátu má v daných podmínkách za následek prokřehlé prsty, …

… a když navíc čerstvě vyšlé sluníčko nemá zrovna šanci probít se skrze poctivou oblačnou clonu, …

… první závan tepla na sebe nechá slušně čekat.

Dnes např. doba, po niž zůstal sluneční kotouč od svého východu ukryt, představovala rovnou půlhodinu, leč i po ní bylo možno hovořit teprve o prvním náznaku, provázeném však za odměnu dalšími dvěma, jmenovitě náznakem halového sloupu a levé části oblouku.

Nejdůležitější je ale skutečnost, že navzdory vší zdánlivé dramatičnosti …

… jsme opět svědky předehry k slunečnému vývoji, …

… který sice možná neobsáhne celý den, ale optickou podobu léta rozhodně vyvolá.

13. srpna:

Tak se nakonec naplnila včerejší posledně řečená varianta – svatý Petr skutečně rozmetal meteorologická očekávání silných bouřek v prach. Blýskání a hřmění se nekonalo ani v nejmenší míře, ale nutno přiznat, že obloha nedoznala žádných změn. Povětšinou pršelo, takže i nadále bylo zcela vyloučeno jakékoli sebemenší zahlédnutí kulminujících Perseid.

Po celkem slunečném dopoledni pak podvečer přinesl návrat výše popsané nálady včetně občasné vláhy.

12. srpna:

Včera zmiňovaná čistota oblohy, nezbytně nutná k zdárnému pozorování Perseid, vzala kompletně zasvé hned krátce po půlnoci. Meteorologický radar už nejméně dvě hodiny před tím avizoval západně od našich hranic mohutnou srážkovou a bouřkovou aktivitu, nu a ta se v daném časovém rozpětí stihla nasunout i k nám. Jižní Čechy, pravda, zasáhla s ohledem na svůj takřka monumentální rozsah víceméně jen okrajově, ale i tak pohled z Vimperka severním směrem nabídl na uvítanou nového týdne přebohatou sérii působivých blýskavic, během nichž člověk mohl jen závidět „Strakoňákům“, kteří to vše měli zjevně blíže.

Postupně však došlo i zde na zřetelně viditelné blesky, místy dokonce velmi intenzivní, …

… střídané pochopitelně též slabšími, …

… ale konečně se zvukovým doprovodem, taktéž proměnlivým – povětšinou slabým. Ničeho více se sice naše město nedočkalo, avšak dle meteorologických prognóz je ve hře pořád noc ze zataženého a vesměs deštivého dneška na zítřek. Radar i nadále signalizuje velmi slušné zahraniční zásoby, leč směr jejich tažení je dosud stále jihovýchodní, tedy míjející naše lokality a dávající více šancí západočeským a středočeským lovcům bouřek. Noc je ale zatím daleko a mnohé se může změnit … samozřejmě i v tom smyslu, že svatý Petr se, jako již nejednou, ve finále rosničkářům vysměje 🙂 .

11. srpna:

Do úplňku scházejí ještě čtyři dny – nastane 15. srpna ve 14:29, ale i v této dorůstající fázi je Měsíc aktuálně rušivým elementem. Nacházíme se totiž po roce opět v čase Perseid, nejznámějšího meteorického roje, jehož letošní kulminace připadá na 13. srpen v 10:00, tedy sice rovněž na denní čas, nicméně spousta meteorů by měla být k zahlédnutí i v noci předcházející uvedenému dni. Pozorovací podmínky se ovšem právě vlivem měsíčního osvětlení oblohy nemají šanci vyrovnat zcela ideálním loňským (viz 12. – 13. srpen zde: http://vimperk.eu/index.php/vimperk/14298). Ke všemu navíc není vyloučeno, že v tom milý Měsíc nakonec bude zcela nevinně, neboť právě oné noci meteorologové očekávají nad naším územím přechod nejsilnějších bouřek, které, stane-li se tak, dokonale zlikvidují jakoukoli viditelnost, resp. čistotu oblohy.

10. srpna:

Už svatovavřinecké jitro nabídlo na obloze spoustu zajímavého, …

… ale tohle večerní rozuzlení celkově převážně zatažené soboty možná každý nečekal.

9. srpna:

Zítra zase o něco zbohatne …

8. srpna:

Poklidný podjavornický podvečer ví své …

7. srpna:

Ani v den, na nějž připadá sté výročí narození našeho legendárního fotografa Ladislava Sitenského, významného válečného dokumentaristy (zachycujícího ponejvíce život československých letců v Anglii), ale též krajináře, který mimo jiné fotografoval i šumavskou zimu v oblasti Stašska (snímky možno nalézt v publikaci Krajinou domova), k nám nedosáhly pražádné ohlašované bouřkové aktivity.

6. srpna:

Bouřky, které dnes podle informací meteorologického radaru přešly severním směrem poměrně daleko od Vimperka, k nám nemohly s ohledem na čas, v němž se odehrály, viditelně dosvítit svými blesky, ba nebyly ani k zaslechnutí.

Stejně tak zatím není nutno obávat se v našich končinách dalších extrémně silných bouří, …

… které dle internetové formulace v noci „vtrhnou do Evropy“.

5. srpna:

Před dvěma roky – přesně 22. srpna (viz http://vimperk.eu/index.php/vimperk/12684) – jsme se ve fotokronice společně obdivovali jednomu ze zázraků z říše hmyzu, jmenovitě šídlu modrému, fotograficky tehdy polapenému u jednoho ze šumavských jezer. Také dnes se naskytla příležitost k setkání s řádem vážek, a sice díky jinému, menšímu, ale tím jistě nikoli méně zajímavému či půvabnému zástupci jménem šidélko páskované (Coenagrion puella).

Jak vidno, vyskytuje se v rozmanitých barevných mutacích, …

… navíc odlišných i pro samečky a samičky.

Jedná se o velmi rozšířený druh, často označovaný za naši nejhojnější vážku, takže sama skutečnost, že jej potkáme i na Šumavě, nepředstavuje pražádné mimořádné překvapení.

To však neznamená, že by nepřekvapil a především úžasně nepotěšil oko.

4. srpna:

Ani první srpnová neděle nevybočila z aktuálního modelu razantního střídání počasí na poměrně malé časové ploše. Započala příjemným slunečnem, ale už okolo poledního odstartovala sérii přeháněk, která nemálo skrápěla třeba tou dobou velmi četné návštěvníky Boubína.

Současně jim sice připravila nad hlavami zajímavou podívanou …

… za celkem příjemné teploty a severozápadního větru, vanoucího opět víceméně nepatrnou rychlostí 2,4 m/s (8,6 km/h), …

… ale v této vzrůstající fázi proměny setrvala až do pozdních odpoledních hodin.

3. srpna:

Srpen zatím stále ponejvíce láká naše oči proměnami na obloze – zprvu věštící deštivý průběh dne, …

… ale nakonec prozrazující, že byl proložen i nezanedbatelnými slunečnými epizodami.

2. srpna:

Počasí by se nám mělo přehoupnout směrem ke srážkám, ba i nějakému občasnému hromoburácení, a to dle předpovědí na celý víkend. Zdálo se, že ranní Boubín té vizi zásadním způsobem neodporuje, …

… ale letité zkušenosti připouštějí i druhou variantu, že totiž z podobně chmurných, či chvílemi přímo zlověstných nálad může ve výsledku vzejít naopak zcela krásný nebo přinejmenším příznivě vyladěný den.

Jako vždy tedy nezbývá než dát se překvapit, jaká realita nakonec nastane, ovšem současně je možno konstatovat, …

… že krásným se ukázal už průběh samotného rána. Vše, co po celém obzoru nabídla od samého úsvitu, přes východ sluníčka až do úplného rozednění proměnlivá obloha, …

… by bylo zbytečné rušit dalšími komentáři, …

… pročež tato sféra bude dále omezena u patřičného snímku jen na obvyklé naměřené údaje.

Toto náhlé fantastické nebeské podání rukou přece jen nelze přejít mlčením 🙂 …

Teploměr hovoří jasnou řečí – vydává svědectví o celkovém mírném ochlazení (srovnejme si s podobným výstupem 20. července zde: http://vimperk.eu/index.php/vimperk/15917). Téměř neustálé bezvětří, oživené jen vysloveně občas mírným severovýchodním dýchnutím o zanedbatelné rychlosti 1,6 m/s (5,76 km/h), pak navozovalo dojem blížícího se dusna.

Co jiného říci závěrem, než že moudřejší stran dalšího vývoje momentální situace budeme sice definitivně v odpoledních hodinách, ale i v okamžiku odchodu z Boubína lze již sázet na vysokou pravděpodobnost převažujícícho krásného počasí.

1. srpna:

Odpradávna je známo, že šumavské lesy (a tady by se jistě hlásily ke slovu i kterékoli jiné) žijí v každé sebedrobnější maličkosti svým vlastním tajuplným životem, …