Vimperk – Fotokronika Jana Tláskala – září 2019

1 září, 2019
14:48

JAN TLÁSKALFotograf, muzikant, ŠumavákRozbalit rozhovorSbalit rozhovor

Neděle 12. únor 2012 21:24

ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal.

Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.

Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?

Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.

Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí?

Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .

Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?

V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.

Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?

I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce.

Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?

Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni.

Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát?

Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .

Jaký byl váš vůbec první fotoaparát?

Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant.

Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo?

Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál.

Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete?

Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku.

Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu?

Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím.

O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?

Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.

Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem?

Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa.

Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?

Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.

Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí?

V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku.

Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál?

Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení.

(red)

Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala http://obec.sumava.eu/index.php/sumava/131-fotografove/3563-jan-tlaskal

30. září:

Třetí čtvrtina roku 2019 skutečně skončila předpovídanou vichřicí, z níž však naše končiny zasáhla sotva slabounká ozvěna. Podepsala se sice na oblohu, …

… ale na rozdíl od jiných lokalit nenapáchala pražádné škody. V průběhu odpoledne se ostatně zklidnila a dle všeho položila základ dalšímu z krásných slunečných dní, jímž by se měl na scéně uvést zítřkem počínající říjen.

29. září:

Víkendové babí léto skutečně pokračovalo i v neděli, dokonce ještě mírně teplejší oproti rovněž vydařené sobotě. Meteorologové nicméně zčeřili relativně poklidnou hladinu probíhajícího počasí prognózou dramatického závěru září, jmenovitě v podobě mimořádně silného větru. V takové záležitosti může vydat hodnověrné svědectví jedině Boubín – tedy vzhůru na něj!

Nu, tady už člověka přivítal skutečně o poznání silnější vítr nežli včera – však jej za chvilku změříme, teď je ovšem nutno věnovat se špičkové dohlednosti, o niž se postaral. Jako první upoutaly pozornost dokonale viditelné Krušné hory – ano, Božídarský Špičák (mimochodem nejvyšší, dávno však vyhaslá česká sopka), Klínovec a další vrcholy na severozápadním obzoru v plné parádě, mírný opar naprosto nepřekáží jejich zřetelné identifikaci na vzdálenost v průměru 166 vzdušných kilometrů.

Za takových okolností by měly být naprostou samozřejmostí na protější straně Alpy – a také jsou.

Dnes samozřejmě bez atmosférického zrcadlení, …

… zato však se stopami oblačných cárů, …

… jak je svými hroty zachytil třeba dachsteinský masiv.

Watzmann a jeho souputníci pak poněkud více tonou v hustším oparu a daleko za sebou nechávají rozsáhlé masy nízké oblačnosti.

Jako vždy se též zastavme u dnes celkem nepřekvapivě vyšší teploty, ale v prvé řadě slíbeného větru. Ten od jihozápadu roztočil vrtulku anemometru rychlostí 10,1 m/s (36,36 km/h) … a dodejme, že rozhledna, ač zvyklá na mnohem silnější nefalšované vichřice, se chvílemi pod jeho nárazy mírně chvěje.

A co Roklany? Velký dávno „dosoptil“, což ovšem neznamená, že by naši sourozenci trpěli nouzí o další skvostný výjev, …

… opět zrozený ze spolupráce se zapadajícím sluníčkem, dnes však ukrytým.

Nezklamala dokonce ani dávno tušená, ba téměř s jistou samozřejmostí očekávaná Zugspitze – zde ji vidíme co nejvyšší vrchol zcela vpravo v celé kráse.

Vítr s postupujícím soumrakem neutichá, o poznání zeslábne až v nižších polohách.

V každém případě ale stihne na tmavnoucí obloze vykouzlit ještě plno krásy, nežli, vybičován tlakovou níží nazvanou Mortimer, nabere plný dech k nočnímu a snad i zítřejšímu řádění.

28. září:

Svatováclavská sobota sice zprvu budila dojem, že se podrží předchozími dny nastaveného deštivého modelu, ale po krátkém, leč poměrně vydatném sprchnutí překvapila ještě před polednem vítanou proměnou, již bylo možno s klidným svědomím považovat za návrat babího léta. Teplota už celkem pochopitelně neměla šanci napodobovat třeba srpnovou, ale vítězné slunečno bylo v každém případě nanejvýš příjemné. Vše to pak korunoval večerní Boubín, …

… na němž byl bezesporu nejsilnějším zážitkem pohled západním směrem, jmenovitě k Roklanům.

Vyšší z nich, poprávu zvaný Velký, totiž zásluhou úžasné souhry oblačnosti a zapadajícího sluníčka ohromujícícm způsobem připomínal sopku v plné činnosti. Nestalo se navíc poprvé, že fantastické živelné úkazy na obloze nabyly místy podoby vpravdě démonické tváře (připomeňme si např. bouřku z letošního 10. června – viz http://vimperk.eu/index.php/vimperk/15815) nebo její části. Komu asi patří úžasně zřetelné oko, upřeně hledící ze „sopečného popela“ vzhůru slunečním směrem … ?

O diváckou přízeň nicméně bojovaly, a to rovněž s úspěchem, také další světové strany, …

… neboť každá měla oku co nabídnout, …

… navíc jako vždy v celé paletě fantastických variací.

V porovnání se čtvrtečním večerem mírně poklesla teplota a zesílil stále západní vítr – dnes na 8,8 m/s (31,68 km/h).

Rozloučení s poslední zářijovou sobotou …

… se pak zejména zásluhou vzpomenutého větru …

… neslo ve znamení nebeských optických kouzel, …

… opírajících se především o nebývale výraznou barevnost, slibující, že ke krásným dnům se s nemalou pravděpodobností zařadí i zítřek, který završí první letošní podzimní týden.

27. září:

Pokud bychom chtěli porovnat poslední dva dny z hlediska počasí, byl by včerejšek – krom večera vesměs plný sluníčka – jasným vítězem nad dneškem. Ten by si ovšem pro změnu mohli, a to zejména zásluhou jeho zde zachyceného závěru, pochvalovat příznivci deštů, neboť je nutno uznat, že navzdory všemu aktuálnímu dění stále převažuje sucho. Podzim se každopádně chopil vlády nanejvýš stylově, takže jistě není málo ani těch, kdož se těší na návrat babího léta. O nadcházejícím víkendu by k němu aspoň částečně mohlo dojít – však uvidíme.

26. září:

Dalo by se říci, že v tomto týdnu večer co večer praktikuje Boubín s železnou pravidelností orografické oblačné hrátky. Tedy, přesněji řečeno, stává se jejich obětí (připomeňme si, že orografickou oblačností se rozumí taková, která kopíruje terén a často uzavírá do mlhy horské vrcholy; řeč je tedy o tom, co tu nejednou nazýváme po vzoru pana Nerudy, který ovšem použil přímo zdrobněliny, čepicí), a to zpravidla na celou noc, přičemž zbavit se neprůhledného zahalení se mu, jak ukazují např. předvčerejší snímky, dařívá až následujícíhio dopoledne. Také dnešního večera se od západu nasunul jakoukoli viditelnost likvidující mocný stratocumulus, …

… poháněný větrem o nárazové rychlosti až 8,4 m/s (30,2 km/h).

O další boubínské náladě, rázem posunuté do rovin takřka klostermannovských, tím bylo na delší čas rozhodnuto. Opět ji však velmi působivě zpestřoval vydatný jelení hlahol.

25. září:

Dnešní přeháňky měly chvílemi podobu nefalšovaného lijavce, ale dokázaly jej vyvážit oblačnou krásou, …

… propůjčující Vimperku atmosféru místy až tajemnou.

24. září:

Mladičký podzim nás nejen polévá, ale současně za střídavého slunečního dohledu …

… pilně ladí svou pověstnou barevnou paletu.

23. září:

Po slunečném, mrazivým pátečním intermezzem uvedeném víkendu se počasí chystá na chvilku trvaleji zakotvit v relativně teplejších polohách, …

… které ovšem přinesou také zataženo a deštivo. Není se čemu divit, …

… neb dneškem převzal vládu podzim – stalo se v 09:49:29, za oslavného koncertu šumavských jelenů.

22. září:

Není žádnou novinkou ani snad tajemstvím, že Šumava nám spolu s přírodními krásami, ba nejednou přímo zázraky štědře nabízí také spousty romantických míst, …

… z nichž na nás mocně dýchne dávná historie a krom jiného vyvolá hluboký obdiv k důvtipu a umu našich předků. Ač mnohde, jako například i zde – na místě česky zvaném „U Matesa“, německy „Am Steindl“, kde podle dostupných sporadických pramenů stávala hájovna, zasáhla ničící ruka (stavení, dětskýma očima dosud žijících pamětníků kdysi viděné jako „chaloupka z pohádky“, bylo v roce 1953 zbořeno) spolu s následným „zubem času“, …

… staletími prověřené nosné konstrukce, zbudované výlučně z toho, co poskytla sama příroda, …

… navzdory těmto zcela nepříznivým podmínkám stále drží.

A tak máme na tomto poklidném, turistickým ruchem naštěstí prakticky nezasaženém místě úžasnou příležitost naslouchat dávným příběhům, …

… které nám nejen ty prastaré opuštěné zdi vyprávějí, a současně vrchovatě naplnit svou duši tolik potřebným léčivým posvátným klidem.

21. září:

Od dnešního Boubína bylo očekáváno především svědectví o teplotním vývoji, a to na základě předpokladu, že by mohl v návaznosti na značně chladný – ba zrána přímo mrazivý včerejšek zamířit ještě o něco hlouběji pod nulu. Řekněme si rovnou, že tady nahoře nezamířil, ale někde dole, nejlépe na slatích, tomu tak klidně mohlo být. Stačil však první pohled jižním směrem a dané téma překvapilo zcela jinak – úžasně viditelnými Alpami, k tomu v předposlední letní den. Tím ovšem ještě není řečeno vše.

Zalistujeme-li totiž loňským zářím (http://vimperk.eu/index.php/vimperk/14499), snadno zjistíme, že to letošní nám uchystalo něco podobného, co tam najdeme pod datem šestadvacátého, o pět dní dříve. Alpské siluety opět nabyly mnoha nových nezvyklých tvarů, v celkovém panoramatu nebývale zmohutněly, …

… za což nesporně vděčíme atmosférickému zrcadlení – fata morganě.

Teplota tedy zjevně zareagovala oproti předpokladu obráceným způsobem – skokem vzhůru, který měl za následek ještě na samém konci léta tento úžasný jev.

A dohlednost k tomu byla skutečně daleká, což potvrzuje v tento čas zcela jistě nečekaně viditelný Klosterwappen – a také nepatrně zrcadlící.

Ještě před východem sluníčka tak bylo možno sledovat pestrou řadu nejrozmanitějších proměn, …

… které si tady ve výsledných tvarech můžeme mimo jiné porovnávat s obvyklou podobou známých panoramat – třeba hned s letošním 15. únorem (viz http://vimperk.eu/index.php/vimperk/15323) či 19. dubnem (viz http://vimperk.eu/index.php/vimperk/15577).

Fotografové se pak mohou začínat těšit na období přibývajících mlh a inverzí, kterých sice dnes ještě, jak ukazuje pohled směrem k volarské kotlině, mnoho nebylo, …

… ale vývoj počasí napovídá, …

… že postupně by se v tomto směru mělo vše vyvíjet pro lovce lákavých záběrů příznivěji.

O sluníčku tu zatím padla jen letmá zmínka, ale i ono si dnes ve spolupráci s obzorovou oblačností připravilo v rámci svého startu na nebeskou dráhu skvostné překvapení, …

… když namísto obvykle toužebně očekávaných svrchních zelených či vzácnějších modrých záblesků …

… předvedlo spodní červené. I to je mimochodem záležitost zrcadlení na ideálně připravené oblačné vrstvě.

K teplotě, kolem níž se dnes všechno točilo, je možno dodat, že boubínská po nějakém čase opět srovnala krok s kubohuťskou. Východní vítr o rychlosti 4,8 m/s (17,3 km/h) k tomu po celou dobu usiloval o falešný dojem, že teploměr ukazuje vyšší hodnotu, než by ve skutečnosti měl.

Pohled do ojíněného Vltavského luhu nás ostatně nenechává na pochybách o tom, že tam by se určitě naměřilo méně, …

… ale tady nahoře se naopak dá očekávat jen teplotní vzrůst, …

… který nám přinese přímo azurovou poslední letní sobotu.

20. září:

Babí léto si připsalo další mrazík – ve Vimperku opět v podobě rovné ranní nuly, ovšem v jiných šumavských lokalitách již krásně zdobící nejen třeba borůvčí a s ním místy další rostlinstvo, …

… nýbrž celé rozsáhlé plochy.

Na zastíněných místech pak jeho dílo přežívalo ještě dost dlouho poté, …

… co sluníčko začalo štědře zlatit krajinu …

… svými dnes ničím nerušenými paprsky.

Mrazivé jitro uprostřed šumavských lesů nicméně i tak dávalo tušit, že tentokrát ani v poledne nebude možno mluvit o kdovíjak výrazném oteplení. Návrat do Vimperka v tom čase prozradil všehovšudy +10°C … nu, zdá se, že je nakročeno k velmi chladné, ne-li přímo nejchladnější zářijové sobotě – či přinejmenším sobotnímu jitru. O tom nám však více poví zítřejší Boubín.

19. září:

Včerejší boubínský předpoklad teplotního sestupu k bodu mrazu se v průběhu jasné hvězdné noci naplnil i ve Vimperku – ráno tu teploměr skutečně ukazoval rovnou nulu. Tím překvapivější se ukázala skutečnost, že prakticky hned od rozednění se nad ochladlou Šumavou začala zprvu pozvolna a poté stále mohutněji stahovat mračna … ačkoli na druhé straně by bylo možno říci, že to vlastně dokonale zapadá do delší dobu již aktuálního schématu zvaného „počasí na houpačce“.

Sluníčko však tentokrát nehodlalo dát odvážně nastartované oblačnosti zelenou (čí, přesněji řečeno, šedou).

A tak dopolední přetahovaná, jež z toho vznikla, …

… nakonec přece jen vyústila …

… ve vítězství jistě vítanějších barev 🙂 .

18. září:

Téměř dokonalý celodenní nebeský blankyt už s sebou touto dobou začíná nést specifickou rubovou stránku – totiž nepřehlédnutelné chladno. Sluneční paprsky nás nejvíce ohřejí (dalo-li se to dnešního dne tak říci) skutečně již jen za poledne. Že ale mají stále tutéž sílu k tvorbě parhelií, a to ve všech možných zajímavých variacích, …

… předvedly krátce před západem na Boubíně.

Alpské siluety se zatím stále cudně ukrývají, …

… ale pás, který je halí, už dává aspoň tušit jejich rámcový obrys.

Noc bude patřit k velmi chladným, …

… vyloučen tu nemusí být ani sestup k bodu mrazu (ne-li leckde pod něj), …

… který se sice zatím nekonal, ale jak ukazuje teploměr, již ve chvílích pořízení snímku k němu zrovna daleko nebylo. Severozápadní vítr o rychlosti 6,1 m/s (21,96 km/h) pak za dané situace opět potvrzoval, že přinejmenším poctivý svetr začíná být v tento čas nutností, a kdyby se tu člověk chtěl zdržet do nočních hodin, ničeho by nezkazil poctivou zimní bundou, o čepici nemluvě.

A noc této nebeské čistoty skutečně vybízela k upuštění od spěchu. Měsíc ve své ubývající fázi totiž měl vyjít až krátce po půl desáté, …

… což znamenalo ideální, k danému účelu nežádoucího svitu prostou příležitost k fotografickému polapení zemské rotace (zcela vlevo nad siluetami smrků je, byť v rozpohybovaném stavu, patrný charakteristický tvar Velkého vozu a všechny zachycené soustředné kružnice dole poblíže Polárky slabě protíná dráha prolétajícího dopravního letadla), …

… ba i naší domovské galaxie. Úžasnou zvukovou kulisou, jež provázela celý tento fotolov, se stalo troubení osamělého jelena, nesoucí se odkudsi ze tmy. Inu, přichází čas lesních králů – a příroda jim naděluje jejich oblíbené podmínky.

17. září:

Již včerejšího večera se naše krásná Šumava dala do pláče, který ji neopustil po celé dnešní dopoledne.

Přinesl i charakteristické mlhy, …

… do nichž úspěšně poukrýval známé vrcholy – zde by např. za příznivé viditelnosti krajině dominoval Antýgl.

Jen málokoho by v těch okamžicích patrně napadlo, …

… že odpoledne vše zvrátí do téměř blankytného slunečna a večer celou proměnu završí barevnou parádou. Počasí se zkrátka stále nachází na velké houpačce.

16. září:

Noc na dnešek nám uchystala mimo jiné výstavní měsíční korónu, která, odhlédneme-li od její poetické krásy a působivosti, nejednou zvěstuje proměnu v počasí.

A skutečně by k ní podle meteorologických odhadů mělo dojít, …

… třebaže průběh časného dopoledne v tom smyslu zatím žádné zásadní obavy nevzbouzí.

Něco od severozápadu nás ale zřejmě nemine, aspoň dostaneme příležitost těšit se na další podobný blankyt, s nímž snad babí léto nebude šetřit 🙂 .

15. září:

Krásnou slunečnou neděli, která současně půlí poslední letní měsíc tohoto roku, zpestřil krátce po sedmé hodině ranní nad Vimperkem průlet horkovzdušného balónu.

Jak vidno, vzduchoplavci měli na své nebeské pouti i doprovod.

Viditelná dráha letu, jež opticky započala vynořením balónu nad lesy v oblasti Hrabic, pokračovala nad Výškovicemi …

… a skončila za lesy poblíže Homolky, časově obsáhla necelou půlhodinku.

Šťastnou cestu a hladké přistání!

14. září:

Třetí zářijový víkend se má na rozdíl od druhého co do sluníčka vydařit, ale start do něj se neobešel bez překvapení. Mělo podobu velmi poctivé boubínské čepice, k níž tentokrát ani nebylo zapotřebí deště. Včerejší odpolední oblačnost se jednoduše do večera ještě více rozrostla, poklesla níže a obalila vrchol naší hory hustou mlhou.

Ta navíc musela v průběhu noci lehce přimrznout, neboť cesty byly naprosto suché, s jedinými výjimkami všude tam, kde vedly pod smrky. Z těch časně ráno kapalo s vydatností, jež připomínala malý deštík. Snímek dřevěného chodníku nám dokonale ilustruje celou situaci, v níž rozpoznáme suchý úsek mezi dvěma smáčenými.

Okolí rozhledny pak rozhodně neslibovalo zásadní změnu, tedy aspoň ne v nejbližších hodinách. Spíš se kradla na mysl úvaha o tradiční jedenácté.

A přece se vše odehrálo podstatně dříve – v zenitu pouhé hodinky a půl od příchodu na věž.

Sledování, kterak se obzor místy neočekávaně lehce protrhává a vzápětí zase noří do mlhy, …

… aby z ní za chvilku vystoupil o něco větší úsek viditelné krajiny, …

… bylo nemálo napínavé.

Vítr, oproti včerejšku vanoucí z přesně opačného, tedy východního směru, se sice o dvě zanedbatelné desetinky metru za sekundu zmírnil – 4,3 m/s (15,5 km/h), leč za teplotního poklesu na polovinu včerejšího stavu a současně značné vlhkosti vlivem všudypřítomné mlhy se jevil jaksi vlezlejším, takže plně ospravedlňoval volbu teplejší výstroje, počínaje čepicí.

Člověk znalý podobných zážitků by tu jistě neprojevil fatální naivitu automatickým očekáváním viditelného východu sluníčka, …

… čímž se ovšem nikdy nevylučují jiné poutavé zážitky, k jakým jistě náležejí, řekněme, náhradní sluneční projevy, …

… ruku v ruce spolupracující s oblačnými.

Ve chvíli, kdy mlha vyklidila bojiště v nejbližších lesích kolem rozhledny, …

… se zdálo být navzdory jejím nepatrným, …

… spíše již jen symbolickým návratům prakticky vyhráno.

Jen zrovna směrem k Vimperku jako by se nezastavitelně od východu plazil jakýsi bájný oblačný ještěr.

Boubínskému velmi podobný, ba možná o něco těžší zápas zrovna sváděla též Trojmezenská hornatina, …

… zatímco výše vzpomenutý vnitrozemský ještěr se náhle rozdvojil …

… a zmohutněl.

Vytoužené výsledné slunečné počasí se zkrátka rodilo velmi dramaticky, …

… ale navzdory všem jevům, které by pro ně zdánlivě nesvědčily, nakonec zvítězilo.

13. září:

První letošní pátek třináctého (druhý nás čeká v prosinci) podpořil lidovou pověrčivost leda skutečností, že prvotní dopolední krásné slunečno …

… vbrzku vystřídala bohatá oblačnost, …

… která však, což musíme poctivě uznat, celkový obraz počasí nijak zásadně nezkazila …

… a krom toho by nás zjevně neminula bez ohledu na to, který je zrovna podle kalendáře den. Rozhledům z Boubína nikterak nebránila, …

… a to ani směrem k slunečnicovému poli, stále lákajícímu fotografy, snažící se o nejrozmanitější originální variace na téma, jež figuruje i v této fotokronice – konkrétně 2. a 4. září a 30. srpna (viz http://vimperk.eu/index.php/vimperk/16006). Jen ten protizáběr jim vesměs jaksi chybí, takže, milí kolegové a kolegyně, teleobjektivy do hrsti a šup na Boubín 🙂 !

Však tu máme stále docela teplo a západní větřík o síle 4,5 m/s (16,2 km/h) …

… ještě z věže nikoho neodfoukl.

Dokonce ani pozoruhodného zástupce hmyzí říše, jehož jsme si tu poprvé představili před šesti lety, konkrétně 21. června 2013. Ano, opět střeček hltanový (Cephenemyia stimulator), o němž se lze pod výše zmíněným datem více dočíst zde: http://vimperk.eu/index.php/component/content/article/118-diskuzni-forum/2333-vimperk-fotokronika-jana-tlaskala-kveten-13.

Dnešní exemplář ovšem jevil oproti tehdejšímu nepřehlédnutelné známky únavy – asi měl za sebou dlouhý let svou pověstnou více nežli stokilometrovou rychlostí.

12. září:

Včerejší boubínský večer zanechal své ozvěny nejen na dnešním vimperském jitru, …

… ale též průběhu celého dopoledne.

11. září:

Už se zdálo, že sluníčko pro samou přibývající oblačnost neudrží ani dvoudenní vládu, ale nakonec nejen udrželo, …

… ba ze všeho, co se mu ještě dopoledne zdálo stát v cestě, …

… stvořilo nad večerním Boubínem …

… dramaticky úchvatnou podívanou.

Trojmezenská hornatina se chystala pozvolna ulehnout do oparu, takže uvažovat aspoň o náznaku alpských siluet bylo čirou utopií, …

… avšak hlavní jeviště fantastického večerního představení se stejně nacházelo na opačné straně.

K teplotě ještě jako vždy připojme větrné hodnoty – tentokrát vyčíslené na 3,4 m/s (12,2 km/h) a mířící k Boubínu od západu.

I po slunečním rozloučení …

… bylo stále nač v úžasu hledět.

Se svým pozdravem se nakonec přihlásil i do úplňku (který nastane za tři dny) dorůstající měsíční kotouč.

10. září:

Sluníčko máme zpátky, ale vimperské komíny by se už pomalu měly probírat z letního spánku. Brzy jim nastane plná pohotovost, …

… neboť nejen noci už začínají být chladné. Dnešního rána ještě v čase, kdy např. školáci dávno sedí v lavicích, ukazoval teploměr teprve pouhých +9°C a sluneční paprsky se naplno letně rozehřály sotva krátce před polednem.

9. září:

Také druhý týden začal školákům chladně a uplakaně, …

… Boubín se dokonce již od nedělního večera potýkal s dalším přídělem svých pověstných čepic, ale už je našlápnuto k zlepšení – zítřek by měl i pro dny následující otočit náladu slunečným směrem.

8. září:

Nedělní dopoledne přece jen lehce porušilo sobotou pečlivě plněný scénář deštivého víkendu, vneslo do jinak zatažené oblohy zase špetku modři, ale na zásadnější obrat v počasí nestačilo. Od západu se totiž chystala další srážková nadílka, …

… což potvrdil i odpolední pohled z rozhledny na Kbílu (více o ní 31. července 2013 – zde: http://vimperk.eu/index.php/2578).

Ač se odtud něco málo přes pětadvacet kilometrů vzdušnou čarou vzdálený Boubín zprvu ukázal zcela čistým …

… a případní návštěvníci jeho věže si mohli aktuálně pochvalovat nečekaně dalekou, byť lehkým oparem zastřenou dohlednost, …

… o dalším vývoji, na němž nemělo šanci cokoli změnit ani statečně bojující sluníčko, …

… bylo prakticky rozhodnuto. Večer opět zarámuje víkend deštěm, který se protáhne přinejmenším do pondělka.

7. září:

Hustá mlha, jíž nás přivítalo první zářijové sobotní ráno, sice není v kontextu vývoje počasí posledních dnů pražádným překvapením, …

… nicméně seběhněme z vimperského zámku raději potěšit oko do městského parku.

Když se totiž úžasného výtvarného nápadu …

… chopí ty pravé šikovné ruce (v tomto případě náležející čtyřiatřicetiletému absolventovi Střední uměleckoprůmyslové školy sv. Anežky České v Českém Krumlově v oboru keramiky a sochařství, sama sebe nazývajícímu „DOBS“, což není ničím jiným nežli zkratkou svérázného pseudonymu „Docela Obyčejnej Budějckej Sprejer“), …

… může se i jinak tuctová fádní trafostanice …

… fantasticky začlenit do kouzelné přírodní říše. Připočteme-li k tomu navíc skutečnost, že čerstvě vyzdobený objekt se nachází na dohled od budovy 1. stupně ZŠ TGM (známé historické „školy v parku“), můžeme jedině konstatovat, že naši nejmenší (samozřejmě i se zbytkem vimperské veřejnosti) tu dostali krásný dárek.

A vida, nakonec to ani s nadvládou mlhy nebude tak strašné, jak se na první pohled mohlo zdát 🙂 … slunečný víkend ale, jak jsme si ostatně řekli již včera na Boubíně, opravdu nečekejme.

6. září:

Ani večerní pohled z Boubína s jednodenním odstupem …

… nepřinesl oproti včerejšku žádný zásadní posun v počasí.

Zapadající sluníčko jen obtížně hledalo trhliny v oblačnosti, již dokázalo všehovšudy zezadu lehce, ale velmi působivě natónovat.

Teplota jako by chtěla připomenout, že letošnímu létu zbývá posledních sedmnáct dní, v nichž začne čím dál výrazněji klepat na dveře podzim. Východní vítr o rychlosti 4,4 m/s (15,8 km/h) jí v tom zdatně sekundoval.

Nadcházející víkend by měl být převážnou měrou deštivý – a nutno přiznat, že té vizi tu zatím skutečně nic zásadně neodporuje. Dokonce je více nežli pravděpodobné, že zítřejšího rána se Boubín probudí do další ze svých tradičních poctivých mlžných čepic.

5. září:

Včerejší idylka neměla dlouhého trvání – postačil den a počasí se opět zhouplo do chladného deštiva.

4. září:

Doslova neuvěřitelný, po celý den dokonale čistý blankyt započal velmi chladným ránem. Vimperský teploměr se na poměrně dlouhou dobu ustálil na pouhých deseti stupních. Ještě do oběda však začalo výrazné teplotní stoupání, …

… jež v průběhu odpoledne …

… vygradovalo na velmi příjemných sedmadvacet stupňů.

Opět jsme se tak stali svědky značného skoku na malém časovém úseku – inu, strategie příznačná pro pozdní léto.

3. září:

Deštivý den zpravidla zanechává stopy též zítřku, i když se na tento předpokládá zlepšení počasí. U nás na Šumavě pak mezi typické příznaky takového vývoje náležejí charakteristické ranní mlhy – pochopitelně nescházely ani dnes a jako vždy obzvlášť zapůsobily na slatích …

… a ve Vltavském luhu.

Desátá hodina nicméně rozhodla …

… o jejich pozvolném ústupu …

… a nakonec i zániku.

A tak se Šumava zase dočkala …

… nejen očekávaného sluníčka, …

… ale též náležitého teplotního vzestupu.

2. září:

Nedivme se, že naše podboubínské krasavice od samého rána klopí hlavy.

Jednak je nemají zrovna za čím otáčet a navíc nechtějí, aby jim (ke všemu při rázném ochlazení na pouhých +13°C) pršelo do očí, už tak dost plných vláhy z pomyšlení, že šumavský horský král se po necelých čtrnácti dnech (viz 20. srpen zde: http://vimperk.eu/index.php/vimperk/16006) opět ztratil.

1. září:

Poslední třetina roku 2019 měla být otevřena silnými odpoledními bouřkami. Šumava jich opět zůstala ušetřena, ale přece jen slyšitelné občasné hřímání vypovídalo o tom, že jeho příčinu buď není nutno hledat příliš daleko, nebo se jedná o skutečně divokou záležitost s pustošivými účinky. Večerní zprávy z Příbramska, Benešovska, ba i Prahy potvrdily druhou variantu, v jejímž rámci se do historie uvedených lokalit velmi smutně zapsaly především přívalové lijáky. U nás naproti tomu ani nekáplo, nicméně vzdálené dunění spolu s oblačným děním na obloze tu nabízelo hned dvě možnosti obrazného výkladu: připomínku zcela čerstvou a aktuální, totiž končících prázdnin a zítřkem začínajícího školního roku 2019/20, spolu s jednou připomínkou historickou – osmdesátého výročí přepadení Polska, jímž vypukla II. světová válka.