Vimperk – Fotokronika Jana Tláskala – leden 2020

1 ledna, 2020
14:48

JAN TLÁSKALFotograf, muzikant, ŠumavákRozbalit rozhovorSbalit rozhovor

Neděle 12. únor 2012 21:24

ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal.

Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.

Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?

Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.

Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí?

Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .

Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?

V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.

Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?

I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce.

Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?

Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni.

Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát?

Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .

Jaký byl váš vůbec první fotoaparát?

Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant.

Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo?

Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál.

Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete?

Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku.

Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu?

Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím.

O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?

Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.

Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem?

Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa.

Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?

Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.

Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí?

V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku.

Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál?

Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení.

(red)

Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala http://obec.sumava.eu/index.php/sumava/131-fotografove/3563-jan-tlaskal

31. ledna:

Leden odchází do historie a zanechává nám oblevu nepokrytě jarního charakteru.

Ještě včerejšího rána se podobné výhledy mnohem více bělaly, leč takový stav při průměrných pěti stupních nad nulou prostě nelze udržet.

Vrch Vodník nad Vimperkem se sice snaží opticky zachraňovat situaci, …

… ale snad i Boubín je rád za svou poctivě vytrvávající čepici, aby se na tu zcela nezimní pohromu v nižších šumavských polohách nemusel dívat.

30. ledna:

Malá šumavská víska Žlíbek prý vděčí za svůj název žlabu, jímž, případně do něhož proudí voda. Oba zmíněné případy – tedy úzký přítokový žlábek a mohutný, z jediného jedlového kmene vytesaný zásobní žlab tu skutečně dodnes nalezneme. Jen voda momentálně zamrzla, o čemž se, jak napovídají stopy v čerstvé sněhové pokrývce, osobně přesvědčila i němá tvář. Naštěstí se nenacházíme v období, které by vlivem vysokých teplot vybízelo ke svlažení rtů či hrdla, …

… takže můžeme rovnou obrátit pozornost k památné kapličce, která tu, ač by nás mohl mýlit letopočet 1820 nad jejím vchodem, stojí již od konce 18. století.

Hlas jejího zvonu prý v minulosti bývalo slyšet krom obvyklých každodenních příležitostí též za účelem zahánění bouřkových mračen. Žádná taková se dnes ovšem, třebaže máme za sebou i nedávnou zimní bouři, na Žlíbek nehnala, takže bylo možno v klidu věnovat pozornost jinému s kapličkou spojenému unikátu.

Je jím betlém z dílny současného kašperohorského lidového řezbáře Jaroslava Podzemského, svědčící mimo jiné o tom, že ve Žlíbku se drží Vánoce nejméně do Hromnic.

Těžko ale prorokovat, budou-li ty letošní, připadající na blížící se neděli, bílé. Na první pohled by se zdálo, že od západu se co nevidět přižene další vlna sněžení, ale čeká nás naopak další oteplení a s ním spojené sněhové úbytky.

29. ledna:

Včerejšího sněhu nakonec nenapadlo ve Vimperku nikterak závratné množství, ale na dopravní komplikace – zejména směrem na Strážný – stačil. A dnes se mu patrně dostane k večeru dalších posil.

Okolo půlnoci přece jen vše vyznívá lépe nežli 4. ledna.

28. ledna:

Zdá se, že těsně před koncem leden zpytuje svědomí.

Svůj poslední pondělek sice probudil s lehkým náznakem sluníčka, …

… ale vzápětí shora zatáhl a zalil vytrvalým deštěm, …

… jenž v odpoledních a zejména podvečerních hodinách přerostl v neméně vytrvalé drobné sněžení. Že by zima konečně naplno zabrala?

27. ledna:

V rámci našich nejen regionálních dějin můžeme být právem pyšní na významnou skutečnost, že ve sklepení Národního divadla spočívají z celkem devatenácti základních kamenů také dva ze Šumavy: pod číslem 13 z Boubína a 14 ze Svatoboru.

26. ledna:

K zajímavým šumavským místům, která můžeme navíc zvát i tajemnými, bezesporu náleží novogotická pohřební kaple sklářského rodu Schmidů, nacházející se na zalesněném skalnatém vrchu nad Annínem, na dohled od tamní sklárny.

V druhé půli devatenáctého století, konkrétně v roce 1886, ji zde dal postavit úspěšný sklářský průmyslník Eduard Schmid, …

… motivován k tomu rodinnou tragickou událostí – úmrtím osmnáctileté dcery Therese. Traduje se o něm, že byl též jedním z významných průkopníků jihočeského spiritismu a nadšeným muzikantem. Jeho manželka Anna, s níž uzavřel sňatek v kostele Navštívení Panny Marie ve Vimperku, byla dcerou další významné šumavské, ba přímo vimperské sklářské osobnosti – Wilhelma Kralika von Meyrswalden, o němž se můžeme více dočíst např. zde: http://www.vimperk.eu/index.php/vimperk/133-vyznamne-osobnosti/141-vimperska-svetice-odpociva-pod-boubinem.

V hrobce pod kaplí, od níž se otevírá báječný výhled na mimo jiné dodnes fungující annínskou sklárnu (jejíž historie se počíná rokem 1796), odpočívá celkem devatenáct členů rodiny Schmid.

Něco málo přes půl kilometru vzdušnou čarou (a po zemi o něco více) západně odtud se nachází ještě tajemnější Mouřenec, …

… ve fotokronice podrobněji představený již 21. července 2013 (viz http://vimperk.eu/index.php/2578).

Také od něj je možno pokochat se skvělým rozhledem, aktuálně však bohužel dokumentujícím zatím stále nicotný průběh letošní zimy.

25. ledna:

Po úterní boubínské teplotní inverzi zavládla zvědavost, jak se situace nahoře vyvine v návaznosti na včerejší vydatnější mrazík. Norské meteostránky prorokovaly zataženo bez sluníčka a teplotu -8°C.

V obojím se milí Norové spletli. Obloha sice nevládla úterním jasem, ale zatažená by vypadala též jinak.

Oblačnost, pravda, dodávala některým krajinným partiím jakýsi, řekněme, kalný výraz, …

… ale sluníčko na ní rozhodně nescházelo.

Dokonce i přes nutnost prodírat se clonou z bohatě navrstvených cirrů učinilo několik slušných pokusů o zelený záblesk.

Pohled alpským směrem za dané situace dle očekávání nezopakoval úterní zážitky, …

… nicméně náznaky některých známých obrysů přece jen přinesl – např- Grosser Priel za Plechým.

Oko však stejně ze všeho nejvíc přitahovala velmi působivě pracující inverze, …

… zdaleka nevyplňující jen údolí, …

… ale maskující i charakteristické obzorové siluety – zde konkrétně Roklany, z nichž Velký se právě s částečným úspěchem pokouší osvobodit.

Nejúžasnější chvíle do celého dění samozřejmě vnášelo stoupající a sílící sluníčko, …

… stále však nucené bojovat s obzorovým oblačným pásem.

Nakonec se nám, byť v menším rozstřelu, opakuje teplotní inverze. I tentokrát je totiž možno říci, že to, co ukazuje teploměr na Boubíně, ukazoval vimperský v okamžiku odjezdu pod nulou. Norské předpovědi tedy tentokrát fatálně selhaly, navíc je cítit blížící se další změna počasí směrem k vyšším teplotám a snad i čerstvému sněhovému přídělu.

Západní vítr o nejvyšší rychlosti 5,5 m/s (19,8 km/h) jako by už cosi předznamenával, …

… ale ve skutečnosti zatím jde víceméně jen o jakýsi klamný manévr – čeká nás v celém rozsahu slunečná sobota.

24. ledna:

Opět se přestavuje klasická teplotní houpačka – během noci slušně přituhlo a jitro odstartovalo sedmistupňovým mrazíkem. Připojila se také inverzní mlha, jakou bylo možno pozorovat v úterý z Boubína.

Naštěstí tentokrát začala celkem brzy řídnout …

… a současně nabývat nových barevných tónů, …

… neklamně svědčicích o tom, že sluníčko na sebe nedá dlouho čekat.

Jak uboze směšnými se i bez tří vykřičníků jeví tváří v tvář silám přírody lidské zákazy.

Mnoho neschází a město bude vysvobozeno.

Z Boubína by to celé vyznívalo mnohem působivěji, …

… ale první mezi vimperskými dominantními partiemi bychom odtud, pravda, nezahlédli.

Předposlední lednový pátek se vydaří co krásný slunečný den, …

… avšak mlha se odpoledne vrátí.

23. ledna:

Mrazíky nám povolily – spíš se zdá, že mírnými hodnotami co nejblíže k nule vyklízejí bojiště mlhám a nízké oblačnosti, …

… to vše v rámci této zatím prapodivné zimy.

Ale sluníčko je houževnatý bojovník, i skrze zataženou oblohu si dokázalo sáhnout třeba pod sedelskou rozhlednu, …

… která dnes v tento čas zjevně nikoho neláká k návštěvě.

A je to možná chyba, …

… protože ve vzduchu je náhle změna.

I tento výhled se v průběhu nejbližších hodin zásadním způsobem vylepší.

22. ledna:

Vimperský mrazík sice k ránu sestoupil na -7°C, ale pohled na město stále dojem velké zimy zrovna nevzbouzí.

21. ledna:

Když se v průběhu noci původně zatažená obloha projasní do hvězdné podoby a vimperský teploměr v časných ranních hodinách ukáže -5°C, dá se očekávat skvostný Boubín. Ten dnešní jím skutečně se vším všudy byl. Vše začalo neočekávaným teplem, které se překvapivě přihlásilo již v poslední fázi výstupu …

… a pokračovalo úchvatným atmosférickým zrcadlením – ano, zde opět přisuzujícím bizarní tvary dalekému Klosterwappenu.

Soustředěný pohled pak odhalil zmíněné projevy i tam, …

… kde by se zprvu mohlo zdát vše v obvyklém normálu. Ale propojují se nám tu vzdušné mosty, podobně jako posledního dne roku 2016 (http://vimperk.eu/index.php/vimperk/11415).

Asi nejznámější úseky panoramatu, částečně přetrženého Trojmezenskou hornatinou, …

… působily navyklým dojmem.

Do hry však teprve vstupovalo sluníčko, tentokrát sice v podobě úzké vodorovné čárky, …

… ale i tak chvilkami předbíhané miniaturními zelenými záblesky.

Však se na jeho straně odehrávaly nefalšované divy, …

… principiálně způsobené prudkou změnou teplot.

I na čerstvě prozářené obloze Klosterwappen stále perlil, …

… a nejen on.

Oko dnes zkrátka nemělo šanci …

… odtrhnout se od prvořadě sledovaných Alp, ať již podrobených optickým změnám, …

… či nikoli, jako např. zde – v oblasti dominujícího Watzmannu.

Ukazuje se, že Vimperk stále nedosahuje na vytouženou volnost, ba právě byl naopak zanořen ještě o něco víc pod inverzní hladinu.

A tu již máme vyčíslenu výše vzpomenutou inverzi teplotní – takřka osově souměrnou podle nuly. Jihozápadní vítr pak nedocílil vyšší rychlosti nežli 5,4 m/s (19,44 km/h).

Přehlédnout nešlo ani další zásadní proměnu, totiž nabílenou okolní krajinu za převážnou měrou holými boubínskými smrky.

Na vnitrozemském směru se pak odehrávala kouzla v režii pulsujícího čela inverze.

Ta ostatně postupovala k Boubínu také na protilehlé straně.

Sněhoměrná tyč se opět měla čím pochlubit – aktuálně hovoří o patnácti centimetrech čerstvého sněhu.

S ubývajícími nadmořskými metry klesala i teplota a dávala o tom vědět i na opět nabílených smrcích.

20. ledna:

V kontextu představ všeho, …

… co tyhle smutně končící zdi …

… musí v historii našeho města pamatovat, …

… se čerstvý sníh jeví víc než symbolickým.

19. ledna:

Sněhomilové se konečně dočkali – otázkou je, na jak dlouho ve Vimperku …

… a jak na Boubíně.

Ten se dnes opět plně bíle zaskvěl …

… a sněhoměrná tyč zaznamenala pěticentimetrový přírůstek.

Však i cestu vzhůru provázely husté přeháňky a mlžné zahalení hory se vymykalo obvyklé charakteristice slůvkem čepice. Začínalo prakticky již od úpatí a směrem vzhůru postupně kouzelně měnilo barvu – chvílemi dokonce tak, že dávalo drobnou naději na zahlédnutí sluníčka.

Vrcholová tyč naměřeným výsledkem jen mírně zaostávala za svou níže umístěnou sestrou.

Rozhledna ovšem ani přes veškeré barevné proměny, ba chvilkové slibné řídnutí mlžného sevření tentokrát nedostala šanci nabídnout plné barvy slunečního západu, …

… třebaže právě odtud vál vítr o maximální síle 3,4 m/s (12,24 km/h). A tak se o skvostnou náhradu postaral mrazík, …

… a to svou tradiční výzdobou okolních lesů.

Nakonec došlo i na splnění přání spatřit pozápadové dění na obloze – jen o tři sta nadmořských metrů níže.

18. ledna:

Osmnáctý leden 2020 se zapíše do vimperské historie velmi neblaze.

Po páté hodině ranní zažili obyvatelé ulic Pražská, Boubínská, Husova, Žižkova a Karoliny Světlé hororový budíček, způsobený charakteristickým rachotem hořícího poctivého starého eternitu, připomínajícím v mnohem silnějším provedení výbuchy „rachejtlí“ a petard při bohatém ohňostroji.

Ten se také skutečně konal, bohužel však v podobě hořící léta opuštěné „staré Jitony“, …

… v minulém století nástupkyně někdejší německé továrny na nábytek Josefa Kotschwary, …

… kterou jsme si zde připomínali v souvislosti s jejím stále dezolátnějším stavem již před dvěma lety, konkrétně 20. února – http://vimperk.eu/index.php/vimperk/13490 a 21. července – http://vimperk.eu/index.php/vimperk/14171.

Ničivý požár …

… se šířil po střechách zchátralého objektu v několika vlnách, …

… takže jeho bezprostřední likvidace …

… trvala hasičům bezmála dvě hodiny.

Mimochodem, skutečně se nám změnilo počasí – jemný deštík …

… jako by symbolicky oplakával …

… zničený kus vimperské historie.

O rozsahu požáru svědčí i skutečnost, …

… že k jeho úspěšnému zvládnutí …

… museli spolu s Hasičským záchranným sborem ČR spojit své síly …

… též dobrovolní hasiči z Vimperka, …

… sousedního Zdíkova, Hrabic a Svaté Maří.

17. ledna:

Má-li o víkendu opravdu sněžit, byla dnešní boubínská mezihra skutečně v daném vývojovém kontextu zajímavou a rozhodně nečekanou.

Zcela jasná obloha nad všehovšudy nízkým pásem obzorové oblačnosti představovala báječný podklad pro krepuskulární paprsky, jimiž se hlásilo sluníčko, …

… z Vimperka odpočívajícího pod mlžnou peřinou ovšem v daných okamžicích neviditelné.

Naše město v tom ostatně nebylo samo.

Brilantně po celé délce čistý alpský pás …

… se stal dalším bonusem …

… skvostné ranní podívané, …

… zahrnující i neméně zřetelný Klosterwappen.

Jednoznačným vrcholem všeho viděného se pak stalo toto úžasné pravé parhelium, zase jednou z rodu zcela netradičně pojatých, navíc při sluníčku ukrytém za oblačným pásem, …

… čehož výsledkem byla zvláštní snivá barevnost.

Kdo dnešního rána vyrazil fotografovat do Vltavského luhu, jistě si odnesl skvělé úlovky, …

… stejně jako z končin pod Kletí.

Nu, zatím stále utopený Vimperk má dnes v dopoledních hodinách určitě větší šanci na vyváznutí …

… nežli severněji se rozkládající oblasti.

K viditelnému údaji o teplotě jako vždy připojme vítr: vál od jihu maximální rychlostí 3,5 m/s (12,6 km/h).

Jistě není pochyb o tom, že třetí lednový pátek se zařadí přinejmenším ve větších nadmořských výškách ke krásným dnům, byť nikoli typicky zimního charakteru.

Boubín si nicméně aspoň takto zachovává i jakousi sněhovou patinu, z větších dálek ovšem již neviditelnou.

Vimperk pak ještě v 10:14 potvrzuje výše řečenou úvahu z rozhledny.

16. ledna:

Pokud dáme na aktuální ranní slova meteorologů, jsme právě svědky nastupujícího pozvolného obratu v počasí, který by měl o víkendu přinést srážky, v našich nadmořských výškách i sněhové, neb jeho součástí bude i potřebné ochlazení. Zatím skutečně neprožíváme pravý leden – pohlédneme-li v této době k hraničnímu šumavskému obzoru …

… a sníh spatříme všehovšudy na několika málo vrcholech (zde např. na Ždánidlech a Plesné, zatímco Falkenstein v pozadí je z daného hlediska víceméně nečitelný a zbytek viditelné krajiny zcela holý), má zima skutečně nejvyšší čas k nápravě.

15. ledna:

„Rozlučte se s ročními obdobími, počasí v Česku se vymklo z mírného podnebí“ … internetové titulky jako vždy ve snaze za každou cenu zaujmout přehánějí. Ač sice nelze přehlédnout nepřirozené, pro někoho možná burcující lednové oteplení, sněhu se v rámci právě probíhající zimy rozhodně ještě dočkáme, a to ve větší míře, než jaká je aktuálně na Vimperku relativně blízkých lukách k vidění.

14. ledna:

Zajímavá zákoutí umí nabídnout ta naše Volyňka.

Krom žalostného stavu vody nám aktuálně představují …

… též přetrvávající vimperské jaro.

13. ledna:

Jsou na Šumavě místa, do nichž leckterá lidská noha vkročí minimálně, neboť je neshledává dostatečně významnými či proslulými.

A přitom představují nevysychající zdroj vytouženého klidu a léčivé krásy, …

… vtělené třeba do „obyčejného“ padlého stromu, …

… zlomeného velikána …

… včetně okolních zákoutí, jimž vtiskl nezaměnitelný ráz, …

… že by byla škoda bez povšimnutí je minout.

12. ledna:

Co včerejší večerní Boubín přislíbil, bylo splněno. V průběhu noci se vyjasnilo, i v nižších polohách zesílil mrazík …

… a ještě dnešního dopoledne se následky jeho snažení daly v krajině vystopovat. Ovšem jen v podobě, jakou představují snímky.

Pravé barvy ledna totiž jinak nectila nakonec ani sama jmenovaná hora.

11. ledna:

Za sněhem, mimochodem po dnešku opět čerstvým, …

… musíme zatím stále do výšin …

… minimálně boubínských.

Dnes bylo nahoře zataženo, …

… obzor tonul v oblačné neostrosti …

… a jihozápadní vítr o rychlosti rovných 6 m/s (21,6 km/h) občas postrašil chuchvalci čerstvé mlhy, prolétajícími kolem věže na rozdíl od situace zachycené snímkem i do té míry těsně, že vzbouzely dojem hrozícího uzavření dosavadního rozhledu.

Našly se však i krajně překvapující okamžiky, v nichž pozápadově nasvícený jižní obzorový pás naopak propustil k očím sice rovněž neostré, ale každopádně rozeznatelné Alpy.

Mrazík se tu dal očekávat a naměřenou hodnotou určitě nepřekvapil.

To vše je ale ve skutečnosti předehrou k příštímu vyjasnění. Čistá hvězdná, měsíčním svitem prozářená obloha, a to nejen nad Boubínem, je v daných soumračných okamžicích záležitostí nejdéle příštích dvou hodin.

10. ledna:

Desáté vimperské lednové rozednívání náleželo k mimořádně skvostným – pranic nevadilo, že vše probíhalo ve stále pokračujícím předjaří. Zapadající Měsíc, v jehož režii se celá ta bezmála pohádková atmosféra nesla, …

… však chystal mnohem větší překvapení na večer – totiž tzv. polostínové zatmění, způsobené přiblížením měsíčního kotouče na nejmenší vzdálenost k zemskému stínu. V okamžicích, kdy byl uvedený jev nejintenzivnější, však zdárné pozorování nad Vimperkem mařila takřka souvislá od západu putující oblačnost, nabízející sice chvílemi velmi působivé koróny, leč ty tentokrát rozhodně neměly být hlavním číslem zajímavého programu. Nezbývalo tedy než čekat na její protrhávání a současně se smířit s tím, že se nemusíme dočkat ideální ostrosti. Vytoužený čas nastal okolo 20:45 …

… a trpělivým nakonec přinesl i v rámci možností velmi přijatelnou ostrost. Zatmění sice mírně zesláblo, ale na obou snímcích je stále při okraji pravé dolní čtvrtiny měsíčního tělesa patrné.

9. ledna:

Nezbývá nám než smířit se s aktuálním faktem, že leden pokračuje ve zcela jarním převleku – teplota zakotvila na plusových devíti stupních. Včerejší večerní déšť se však tím pádem přes noc neproměnil v obávanou ledovku, za což jistě buďme rádi. Nu a co se zbývajících zvěstí týče, vypravme se spravit si náladu do Povydří.

Úžasná a svým charakterem výjimečná řeka Vydra, zrozená z celkem pěti potoků (Luzenský + Březnický = Modravský + Roklanský + Filipohuťrský = Vydra) …

… a na svém konci soutokem s Křemelnou dávající život zlatonosné Otavě, …

… si totiž zatím statečně zachovává aspoň jakýsi zimní kolorit.

Přečká-li v bělostném hávu mezidobí do nástupu dalších mrazů, nelze odhadnout, ale o to koneckonců nekráčí.

Nejdůležitější a hlavně nejléčivější je přece dát se naplno fascinovat vším, …

… co lze uprostřed vířících vod spatřit.

A málo krásy tu není, …

… pojďme jí lačnýma očima naproti!

8. ledna:

Zavítáme-li v těchto dnech na Čeňkovu pilu (vzpomenutou zde třeba již 29. června 2016 – http://vimperk.eu/index.php/vimperk/10435), …

… staneme se vlivem prudkých teplotních změn svědky v pravém slova smyslu kouzelné podívané – pozvolného rozpouštění fantastických ledových skulptur, …

… uvádějících nás do nefalšovaného ledového království.

Hlavní zásluha na uchování vší té pohádkové krásy náleží především přítomnosti dvou zde se stékajících řek, zaručujících chladem svých vod, že oteplení, jinde vnímané jako velmi markantní, tady zatím nemá šanci působit plnou destruktivní silou.

Ale není radno váhat, neboť očekávaný vývoj příštích dnů nezaručuje, že další případné vlny mrazu nebudou nakonec přece jen nuceny začínat vše budovat znovu od nuly.

7. ledna:

Nedá se nic dělat, i když se jeden vypraví tam, kde by stoprocentně očekával zimu, narazí na příznaky oteplování.

Mimochodem zrovna na Jezerní slati byla před třiatřiceti lety – konkrétně 30. ledna 1987 – naměřena nejnižší denní teplota o hodnotě -41,6°C . V letošním lednu něco podobného rozhodně hrozit nebude.

Leckde se sice, zatím především vesměs zásluhou sněžných děl, lyžuje a jakási přírodou doladěná zimní kulisa se nezapře, …

… ale realitě většinou odpovídají spíše takovéto výjevy. Jak vidno, Kašperk stihl za pouhý den změnit vizáž, ještě včera tu dávanou za příklad pozvolného nástupu zimy.

6. ledna:

Tříkrálovému pondělku od samého rána vládl přetrvávající mrazík, …

… slibující i přes počáteční zataženo a lokální mlhy nakonec slunečný den.

Ač sice stále ještě nejsme svědky dokonalé zimy, …

… podoba krajiny se jí krůček po krůčku blíží.

Schází vlastně jen nabílené stromy, jaké opět umí nabídnout třeba včera navštívený Boubín, …

… aby plná optická iluze podpořila jedinou stoprocentně fungující zimní složku – totiž vzpomenutý mrazík.

Nakonec však povolil i on, ale nula byla překročena do plusové oblasti jen velmi symbolicky.

5. ledna:

Sněhová situace se sice krůček po krůčku vylepšuje, ale hovořit o pravé šumavské zimě se ještě zdaleka nedá, …

… třebaže si polepšil i podboubínský sněhulák, a to krom opět bílého okolí dokonce novým, byť poněkud hůře vyvedeným společníkem 🙂 .

Každopádně však před Třemi králi zase trochu mrzne.

Sněhoměrná tyč po novoroční oblevě znovu pracuje na zcela nových hodnotách.

Možná jí v tom bude nápomocna náhlá změna počasí – ještě před chvilkou několika obláčky oživený blankyt mizí, …

… zatažen souvislou šedí, …

… nasouvající se za občasného poletování sněhových vloček …

… od západu nad celou z Boubína viditelnou krajinu. Původní záměr vychutnat si západ sluníčka se rázem stává čirou utopií.

Naměřená teplota je tentokrát jen dílčím stavem, neboť s příbývající tmou ještě o dva stupně poklesla.

Jihozápadní vítr dnes nedisponoval velkou silou – nepřefoukl hranici 4,1 m/s (14,76 km/h), ale na přísun stále čerstvé šedi zjevně stačil.

Ta nicméně neměla být definitivní večerní kulisou – sotva se nahoře objevil dorůstající měsíček, navíc obklopený korónou, …

… bylo jasné, že protrhání vší té původní zdánlivé hrozby bude otázkou několika příštích chvil a Boubín si zase užije mrazivé hvězdné noci.

4. ledna:

Ukazuje se, že noční přeháňky dokázaly od vyšších poloh znovu nabílit pro tuto dobu nezvykle zelené plochy, přičemž obloha chystá další, tentokrát dle všeho vydatnější příděly.

Ve večerních hodinách pak malou bílou ochutnávku – zdaleka nikoli takovou jako loňského 14. prosince (viz http://vimperk.eu/index.php/vimperk/16591) a od onoho dne vůbec první – zažívá též vimperské náměstí.

3. ledna:

Hlava se brání pomyšlení, že hledíme na lednový výjev, … ale je tomu tak – a v posledních letech nikoli poprvé.

Parhelia oproti tomu v dané roční době nejsou ničím neobvyklým – avšak tohle levé, sice slabounké, dnes patřilo přece jen s ohledem na svůj oblačný podklad k výjimečným.

2. ledna:

Na prahu nového roku je šumavská sněhová situace výstižně dokumentovatelná třeba takovýmto podboubínským snímkem. Těžko odhadnout, jak si chudák sněhulák (leč buďme vůbec rádi, že nejde o blátoláka) na prakticky holé louce připadá, …

… ale nezmýlíme se v domněnce, že by si určitě připadal mnohem lépe o nějaký ten nadmořský metr (zde konkrétně bezmála dvě stě) výš.

Těsně pod vrcholem Boubína by se pak jistě nemusel strachovat, …

… že utrpí slunečními paprsky ve stejné míře, jaká mu hrozí dole na Basumských lukách.

Vydržely tu totiž i silvestrovské zbytky sněhu, za něž by člověk posledního loňského dne nedal ani onu příslovečnou zlámanou grešli.

A přitom, jak si ukážeme o čtyři snímky dále, stále panuje teplotní inverze – na vrcholu bylo tepleji nežli dole na Kubovce.

Co výrazný ochlazující prvek však působil jihozápadní vítr o síle 6,6 m/s (23,76 km/h), postačující k udržení Alp v dokonalé viditelnosti, …

… jež při bedlivějším pohledu prozrazuje dokonce další vlnu atmosférického zrcadlení, zdokumentovaného zde naposledy loňského 29. prosince (viz http://vimperk.eu/index.php/vimperk/16591).

K opožděné vánoční nadílce pak můžeme dozajista přiřadit i zelené záblesky, …

… jakými se – v rámci zmíněné teplotní inverze zcela zákonitě – loučilo zapadající sluníčko.

A tu již máme onu teplotu vyjádřenu ve zcela konkrétní podobě. Silvestrovská za ní zaostávala o jediný stupeň.

Atmosférické zrcadlení nabývalo na intenzitě a zajímavých tvarech především směrem k západu, …

… který opět představil i vzácnou Zugspitze.

Falešné stolové hory a další fantastické novotvary nad skutečnými velehorskými štíty provázely obzorové panoráma …

… až do druhého lednového setmění.

1. ledna:

Vstup do roku, jímž se uzavře již druhá desítka let z třetího tisíciletí, byl tradičně barevný a hlučný.

Vimperské amatérské rámusení, jak už zde ostatně bylo konstatováno v předcházejících letech, …

… chvílemi dosahovalo z výtvarného hlediska bezmála profesionálních kvalit, …

… k nimž mu ve své podstatě scházel jediný, leč nezanedbatelný krůček, …

… totiž promyšlená sestava, která by se nesla v duchu jakési gradace, směřující do monumentálního finále.

To je ovšem za daných podmínek naprosto nemožné, neb těžko v praxi chtít, aby se ohněchtiví občané domluvili v rámci města na nějaké zajímavé koordinaci, jakou svému dílu bez problému vtiskne ostřílený profesionál. Měla by však své výhody i v otázce časového rozvržení, neboť dosavadní více než hodinové rámusení by se mohlo výrazně zkrátit, což by jistě uvítaly němé tváře, pro něž jsou ohňostroje nanejvýš stresující záležitostí. Člověk to dobře ví, ale ohled na ně pohříchu – aspoň v tomto nočním provedení – nebere.

Kdyby nám počasí, jakému jsme se mohli těšit na Nový rok, vydrželo po celý rok, resp. po jeho většinu, neb je samozřejmě zapotřebí i vláhy, jistě bychom se nehněvali.

Navraťme se nicméně k ohňostroji, tentokrát profesionálnímu. Již loňského osmého prosince (viz http://vimperk.eu/index.php/vimperk/16591) zde bylo zmíněno, že letošní bude ve Vimperku na základě výsledků městské ankety svého druhu posledním.

Avizovaná derniéra, jež dnes úderem osmnácté hodiny proběhla, byla současně premiérou, a to z hlediska odpaliště. Dosavadní vimperský zámek vystřídal sportovní stadion a je více než jasné, …

… že atmosféře historického prostředí neměl šanci být rovnocenným nástupcem, …

… třebaže dokonale promyšlená sestava ohňostroje nepostrádala obvyklé působivosti, včetně u amatérů postrádané gradace.

Ale vnucuje se tu především otázka, …

… čeho bude tímto rozhodnutím vlastně v kontextu výše řečeného problému dosaženo, …

… uvážíme-li, že sice odpadne cca čtvrthodinové představení o novoroční šesté večerní, …

… leč v dopadu na zvířata mnohem horšímu, minimálně hodinovému souvislému hluku v čase půlnočním stejně nic nezabrání.

Třeba nám budoucnost na zmíněnou otázku přinese nějakou překvapivou odpověď, ale v této chvíli si do nejen nejbližšího z příštích let popřejme především pevné zdraví a neméně pevnou vůli něco pro ně dělat. Naše krásná Šumava je nám v tom více než vynikající pomocnicí.