Vimperk – Fotokronika Jana Tláskala – únor 2020

1 února, 2020
14:48

JAN TLÁSKALFotograf, muzikant, ŠumavákRozbalit rozhovorSbalit rozhovor

Neděle 12. únor 2012 21:24

ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal.

Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.

Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?

Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.

Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí?

Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .

Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?

V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.

Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?

I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce.

Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?

Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni.

Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát?

Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .

Jaký byl váš vůbec první fotoaparát?

Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant.

Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo?

Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál.

Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete?

Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku.

Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu?

Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím.

O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?

Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.

Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem?

Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa.

Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?

Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.

Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí?

V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku.

Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál?

Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení.

(red)

Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala http://obec.sumava.eu/index.php/sumava/131-fotografove/3563-jan-tlaskal

29. února:

Porovnáme-li letošní přestupný únorový den s jeho předchůdcem z roku 2016 (viz http://vimperk.eu/index.php/vimperk/9720), dobereme se zajímavé shody: i tehdy panovalo oteplení a nikterak výrazné sněhové zásoby tály. Přece však najdeme jeden optický rozdíl, neboť letos je, obzvláště pak pohledem z boubínského úbočí, přece jen krajina napohled celkově bělejší.

Spodní sněhoměrná tyč pak navzdory výše konstatované situaci rozhodně prozradila, že čtvrteční noc tu spolu se včerejším dopolednem zanechala nemalý přírůstek. Co na tom, že momentálně již zase slehlý, břednoucí, ba místy přímo čvachtající, a značně tím pádem zrádný z hlediska schůdnosti.

A opět se něco chystá, jen dle všeho už nikoli v podobném duchu jako předevčírem, …

… neboť ani vrchol Boubína se nemůže pochlubit teplotou, která by zde byla schopna udržet srážky v bílé podobě.

Ale pohled do kraje přece jen jakž takž svědčí pro zimu, …

… a to všemi směry, …

… dokud se ovšem nepodíváme na teploměr. Jen jihovýchodní vítr o nárazech 8,3 m/s (29,88 km/h) tu pocitově napravuje reputaci zatím stále platnému kalendářnímu ročnímu období.

Můžeme tedy aspoň zkusit tipovat, …

… jak dlouho odtud budou k zahlédnutí tyhle stále sporadičtější bělostné plochy.

28. února:

Přes noc si zima skutečně připsala k dobru výrazné body, …

… nad nimiž možná zůstali v úžasu …

… i vimperští kamenní světci.

Ti ale s největší pravděpodobností také dobře vědí, …

… že navzdory konečně se rýsujícím pravým zimním kulisám, jakým jsme se netěšili ani o Vánocích, opět nepůjde o záležitost dlouhodobější trvanlivosti.

27. února:

Zima už jednoznačně připomíná lehkovážnou studentku, …

… která v průběhu školního roku zanedbává učení a těsně před vysvědčením se najednou snaží zachránit vše, co „hoří“.

Ale kouzelné okamžiky jí rozhodně nelze upřít, …

… byť stále nemají dlouhého trvání.

Je však předpovídáno, že dnešní noci bychom se po delším čase měli dočkat znatelnějších sněhových přídělů. Uvidíme příštího rána.

26. února:

Čerstvé ochlazení sice číselně nesestoupilo pod nulu, …

… ale postačuje k nezvykle bohatým sněhovým přeháňkám.

Ty však zcela zjevně nebudou obdařeny šancí na přežití v podobě výsledných bílých ploch.

25. února:

Po barevně slibném suchém začátku …

… šedivý mokrý konec.

24. února:

Těžko bychom na Kubovce hledali podobné výjevy, nebýt umělého zasněžování.

Basumské louky oproti tomu tlumočí ryzí přírodní pravdu, …

… kterážto při třech stupních nad nulou po teplém víkendu prostě nemůže být jiná.

23. února:

V jarním Vimperku dnes opět začíná silně foukat – kolem poledního bylo možno naměřit od západu nárazy o rychlosti 10,3 m/s (37,08 km/h). Večer by měla přecházet studená fronta, takže není vyloučeno, že ožijí vzpomínky na nedávnou Sabine.

22. února:

Boubín zase jednou nabídl famózní podívanou, …

… ať oko pohlédlo, …

… kterým směrem se mu zachtělo.

Tedy k Alpám mezi Plechý a Smrčinu, …

… či k Dachsteinu a dále západněji.

Oblohu ovládla zajímavě, často až bizarně sestavená oblačnost, …

… pojatá ve velmi poutavých barvách.

Ponejvíce tu dominoval altocumulus lenticularis.

Jak už tomu bývá, mrazík sám o sobě nepatřil k silným, ale za podpory jihozápadního větru o nárazové rychlosti 12 m/s (43,2 km/h) tahal za uši a dával křehnout prstům jedna radost.

Rozhodně však dokázal současně i potěšit oči.

Vše opět neklamně směřuje ke změně počasí, …

… na niž přičiní svůj podpis i zmíněné větrno. V průběhu týdne tu ostatně nemálo zkreslilo skutečný sněhový stav, o němž už zase nevypovídá pravdivě měřící tyč, nýbrž bílé plochy v nižších polohách, kde není zásadním problémem probořit se i do půlmetrové hloubky. Průměrná aktuální hodnota je v každém případě 35 cm.

21. února:

Jelikož Vimperk a okolí se hned tak nezbaví jarních kulis, je zapotřebí hledat ty zimní, jejichž čas potrvá z meteorologického hlediska ještě něco přes týden, z astronomického pak rovný měsíc (meteorologické jaro začíná 1. března, astronomické 20. či 21. března), o něco výš. První náznaky sněhové pokrývky je možno vystopovat již nad Vimperkem směrem k Borovým Ladám, na Horské Kvildě pak lze bez problémů stavět sněhuláky. Dnešek má proběhnout ve znamení častých přeháněk, z nichž jedna se zrovna odehrává za sněhulákovými zády a zatím úspěšně maskuje, …

… co příští okamžiky pro změnu odhalí, ba i s doteky ranního sluníčka.

Ani tady ovšem nezůstáváme prosti jarních nálad, …

… třebaže kalendářně stále vládnoucí zima zatím rozhodně nepředvedla v plné kráse vše, co mohla a měla.

Alespoň jakousi snahu jí však upřít nelze a zároveň je nutno počítat i s možností, že si bude leccos vybírat zpětně v časech skutečně jarních.

20. února:

Ještě zrána se přihlásila jakýmisi nepatrnými příznaky zima, …

… do večera jí však pokusy o vládu nad krajinou opět zhatilo předčasné jaro.

19. února:

Teplota opět o krůček poklesla, …

… a učinila tak bohaté přeháňky již výlučně sněhovými.

18. února:

Očekávané větrno se jen o pouhý den opozdilo a přiválo i četné smíšené přeháňky, v nichž jednou vítězí déšť, podruhé sníh.

Únor však navzdory tomu zůstává extrémně teplým – vše popsané probíhá za tří stupňů nad nulou …

… a svůj podíl na celkovém vyznění počasí si vybírá i chvilkové slunečno. Výsledná charakteristika tak směřuje spíše do aprílova, přičemž budoucnost ukáže, jestli tu vlastně nejde o jakousi překvapivou výměnu.

17. února:

Všechny cesty odněkud někam vedou, …

… některé, bohužel, i na místa, kde se, ač ještě relativně nedávno tomu tak nebylo, lidově řečeno, „otevírá kudla v kapse“. Nezbývá než je rychle minout …

… a dopřát si přece jen prastarou pozitivní energii, …

… stále tu navzdory neutěšenému stavu dávných němých pamětníků odevšad prýštící.

Dnes bylo očekáváno silné větrno, …

… ale pravděpodobnější variantou se jeví rovněž předvídané odpolední deštivo.

Však tu má stále dost co smývat, …

… než bude všude dokonale přiložena k dílu i potřebná lidská ruka, vedená citlivě myslící hlavou.

16. února:

Dalo se očekávat, že vichřice Sabine si v podboubínských lesích najde své oběti. Oproti masově devastujícímu Herwartovi před třemi lety se tentokrát naštěstí stalo jen v symbolické podobě, …

… ale vývraty i polomy cestou vzhůru k vidění byly.

Však tudy mimo lesní zvěř zatím, jak vidno, neprošla lidská noha.

Podobně jako o loňském Štědrém dnu bylo možno pozorovat příkrý kontrast mezi zdejším útočištěm zimy a nepatřičným jarem v nižších polohách.

Také těsné okolí skály boubínských rytířů si připsalo čerstvý vývrat, tentokrát spolu s ostatními spíše ukazující, které stromy byly z předchozích vichřic „načaté“.

Spodní sněhoměrná tyč zaznamenala nepatrný přírůstek – výsledných 25 cm je aktuální převažující realitou. Ač musíme i zde brát v úvahu jednoznačně jarní teplotu (vimperská startovní činila +14°C a zdejší se též rozhodně nenachází pod nulou !!!) a z ní plynoucí stav vesměs až na zem prošlápnutelné bělostné vrtvy – tedy slehávání a rozbředlost, nejsou výjimkou navátá místa, v nichž se noha proboří do minimálně půlmetrové hloubky.

S přibližujícím se vrcholem sílil vítr …

… a obloha při zpětném ohlédnutí věstila možnost, že by se tu opět mohl, byť snad už nikoli v síle počátku tohoto dneškem končícího týdne, ujmout nepřehlédnutelné vlády. Podobným názorem se ostatně netajili ani meteorologové.

Ani vrcholová tyč se tentokrát nenechává zahanbit, třebaže na nedalekém rozcestí jsou k nalezení poměrně velké plochy, z nichž sníh – zjevně právě působením vichru – zcela zmizel.

Samotný Boubín nabídl pod větrem zpracovanou oblohou úžasně dalekou dohlednost, …

… zahrnující po delší době mimo jiné i krušnohorský Klínovec s Božídarským Špičákem.

Červánky, které nad Luzným vykouzlilo zapadající sluníčko, působily dostatečně výmluvně …

… a ve slabším provedení nescházely ani nad báječně čistými Alpami.

Ty se pak dnes skutečně vyznamenaly, a to zcela brilantně viditelnou Zugspitze – vzpomeňme jen, kolikrát bývá při všem tom v každém případě štěstí vidět jen ve slabých obrysových náznacích, případně deformována atmosférickým zrcadlením.

I na ně však došlo – konkrétně v západněji situované obzorové oblasti, kde zpravidla nebývá k vidění pranic.

Za vše rozhodně poděkujme silnému větru, jenž na rozhledně vykázal nárazy o síle 11,5 m/s (41,4 km/h). Značně sice ztěžoval práci s teleobjektivem, bez jehož použití by bylo vyloučeno docílit dnes aspoň takovýchto informativních záběrů, ale dohlednost připravil skutečně skvělou.

Takřka za tmy se teploměr stále držel na plusové desetistupňové hranici – jak se tu ubránit vzpomínce na únor před dvěma lety, na jehož konci nebyla zima pouhým kalendářním výrazem a na Boubíně vládly i dvacetistupňové mrazy … (viz http://vimperk.eu/index.php/vimperk/13490)

15. února:

Vyhlíží tak trochu jako umrlec z Erbenových Svatebních košilí, ale buďme rádi, že za daného stavu počasí vůbec ještě někde bylo možno postavit sněhuláka. On je koneckonců ten příměr vlastně docela výstižně symbolický.

14. února:

A máme tu další díl toho podivného „zimojara“, …

… na něž se už ani Boubín zjevně nechce dívat …

… a raději se za průměrné šestistupňové teploty nepřetržitě ukrývá pod tradiční čepici.

U Nahořan nedávný vichr jasně naznačil, že protisněhové zábrany jsou letos čirou zbytečností, …

… ale lze snad aspoň očekávat, že až se dnešek vyprší a vymračí, mohl by se narodit celkem slunečný zítřek. Však uvidíme …

13. února:

Větrné aktivity nám vystřídal mrazík ruku v ruce se sluníčkem, …

… ale ve vzduchu jsou další přeháňky, jichž se s nemalou pravděpodobností dočkáme zítra.

12. února:

Vimperk se přes noc dočkal nejen dalších vichrných poryvů, ale též čerstvě pocukrovaných střech. Ranní obloha slibuje hojné pokračování sněhových přeháněk a meteorologové k tomu připojují hrozbu nových bouří, které se prý ženou na Evropu.

11. února:

Vichr zatím stále útočí, třebaže nepatrně slaběji, …

… a následky jeho řádění jsou při silnicích velmi dobře čitelné.

Výstraha meteorologů potrvá ještě do zítřka, k čemuž můžeme očekávat další sněhové přírůstky.

10. února:

V druhé půli noci na druhé únorové pondělí nebylo možno přeslechnout stále silnější charakteristické zvuky vichřice. Rozednění pak přineslo takovýto obraz, …

… zde zastavený, ale ve skutečnosti mračna doslova letěla oblohou.

Vše se nicméně zprvu zdálo směřovat k slunečnému rozuzlení, …

… západní obloha dokonce nabídla velmi působivý výjev s antikrepuskulárními paprsky, …

… ovšem snímek není schopen divákovi zprostředkovat fotografův zážitek západního protivětru o síle 14,4 m/s (51,84 km/h), podněcující k zákonité otázce, …

… co by se v tomtéž okamžiku dalo naměřit na Boubíně, možná plném čerstvých změn v lesích. Jistě tu sice nelze naštěstí hovořit o síle orkánu, který pod jménem Sabine pustoší země západně od našich hranic, ale bez následků se tahle fukeř neobejde ani u nás – média nám o tom povědí své.

Došlo i na slušný lijavec – dnes jistě nikoli poslední. Kratičká duha, již stvořilo statečně bojující sluníčko, byla příjemným, ale vzácným bonbónkem.

V každém případě očekávejme v průběhu dne velmi kontrastní proměnlivo, …

… v němž jistě nebudou scházet ani takto příjemné situace – doufejme v jejich převahu.

Kdy se ovšem utiší vichr, zůstává zatím nezodpovězenou otázkou.

9. února:

Ani v mírně zledovatělé podobě nepředstavuje mizící sníh zásadní překážku pro mechorosty, které se za všech okolností statečně hlásí k životu.

8. února:

O pouhý den později v tentýž čas na těch samých místech: sněhová vrstva měkne a slehá se, po jehličkové námraze ani památky! Rampouchy na skále boubínských rytířů ovšem drží, však jsou bytelnějšího ražení.

A Boubín je konečně v plném rozsahu volný, nabízí tradiční rozhled do všech světových stran.

Pozornější pohled k Alpám prozrazuje co jednoznačně hlavní dnešní magnet překvapení, jehož si nutně nemusí každý povšimnout.

Ano, máme tu opět atmosférické zrcadlení, projevující se nejen novotvary. Známí giganti se nám opticky povytáhli o něco výš, …

… nebo aspoň v některých případech protáhli více vzhůru své koncové špice.

Známým příznakem fata morgán je i náhlá viditelnost vrcholů jinak běžně nevídaných – zde např. vpravo za Plechým, …

… za nímž bývá obvykle k spatření jen vlevo osamocený vrchol Grosser Prielu.

Prožíváme zkrátka jeden z výjimečných zlomových dnů.

Příčinu všeho pak lehce odečteme na teploměru – je to ale v rozmezí pouhých čtyřiadvaceti hodin pořádný rozstřel! Vítr se opět vrátil ze západního směru, leč i z opačné strany doslova drží krok se včerejším východním – tedy 3,7 m/s (13,32 km/h). V rámci takovýchto teplotních a tlakových výkyvů však může vbrzku předvést něco podobného, čeho jsme byli svědky nedávno – totiž opět zesílit do ničivé podoby.

Houstnoucí soumrak prohlubuje v krajině kontrasty, …

… čímž zostřuje alpské siluety ještě brilantněji.

Také nalevo od Hochsteinu nacházíme jindy nevídané obrysy, …

… pozorované z vnitrozemského směru též Měsícem, …

… jemuž schází posledních 14 hodin a 6 minut k dovršení úplňkové fáze. Dojde k ní zítra v 08:33, ale již teď se všem, kdož na měsíční kotouč nepohlížejí dalekohledy či teleobjektivy, zdá, že už byla dokončena.

7. února:

Vimperská teplota se v posledních dnech drží přes den mírně nad nulou, ale stačilo vystoupat do půle boubínského úbočí, abychom se mohli potkat s půvabnou jehličkovou námrazou, která na lesním porostu vytrvala až na vrchol.

Podobně jako ona potěšil i znatelný sněhový přírůstek, třebaže celkovým dvaceticentimetrovým výsledkem by případné skutečné šumavské zimě nedělal pražádnou čest.

Nedávné vichry, jak vidno, „načaly“ asi nejeden smrk … tento nevydržel …

… a přehradil cestu k rozhledně.

Že tu mocně fičelo, nezapírá v porovnání se svou níže situovanou sestrou ani vrcholová sněhoměrná tyč, nevykazující zde stejně hlubokou vrstvu, jakou můžeme odečíst níže.

Situaci, kdy se těsně po výstupu na vyhlídkovou plošinu věže od východu bleskově přiblížila mlha …

… a značně omezila celkový rozhled, …

… lze zvát jedině důsledkem neklamného působení zákona schválnosti.

Teplota se prakticky rovnala minulé, takže jedinou změnu bylo možno spatřovat v již naznačeném směru a současně intenzitě vzdušného proudění. Dnes výjimečně východní vítr nepřefoukl hranici 3,7 m/s (13,32 km/h).

Je-li vidět měsíční kotouč, mlžná čepice nesahá vysoko. Ta dnešní však Boubín opět neopustila.

Tím pádem se zopakovalo minulé „odškodné“ na Basumských lukách. Dodejme jen, že v neděli dostoupí Měsíc úplňkové fáze.

6. února:

Nedávné sněhové příděly – ostatně samy o sobě nikterak mocné – slábnou a leckde i mizejí, …

… ale přece jen nám zatím zachovávají aspoň jakousi zimní iluzi – v rámci celkové bídy rozhodně větší nežli před týdnem.

5. února:

Již loni v únoru (konkrétně 11.2. – http://vimperk.eu/index.php/vimperk/15323) jsme tu porovnávali šumavskou a pražskou zimu. Letos v naší matce měst fičel ledový vítr, nejednou přinášející ostrou sněhovou krupici, …

… ale k nabílení sebemenší plochy to zatím nestačilo.

4. února:

Nad čtvrtým únorovým ránem se vytrvalý déšť začal zvolna proměňovat v sníh, který pak vydržel poletovat ještě celé dopoledne. Posunul-li tím uplakaný Vimperk opět mírně zimním směrem, …

… dalo se očekávat, že na Boubíně bude taková změna ještě výraznější.

A samozřejmě byla, …

… navíc živena dalšími střídavými sněhovými přeháňkami, …

… které se podepisovaly i na proměnlivém barevném ladění lesních zákoutí.

K nabízejícímu se srovnání s prvním únorem není do dodat.

Boubínský vrchol si sice opět hověl v mlžné čepici, ale západní vítr o síle 10,1 m/s (36,36 km/h) představoval určitou naději, …

… nemálo podpořenou i barevně, že dnes by se za slunečního západu mohlo neprůhledné sevření rozhledny protrhnout.

Vida, posledně naměřená teplota se nám zhlédla v zrcadle nuly.

Ještě několik pořádných závanů větru … že by skutečně za chvilku vykoukl Bobík?

Ne. Přes všechen zdánlivě slibný vývoj se nakonec i tentokrát boubínská čepice udržela na svém místě až do setmění.

Malou náplastí se tak stala z Basumských luk pozorovatelná měsíční koróna, vlivem přetrvávajícího větrna co chvíli cloněna proudícími mračny.

3. února:

Po celý kalně zatažený den padá z nebes samá voda … lépe je dívat se, co kreslí tam, kde končí.

2. února:

Letošní Hromnice jsou hned ze dvou důvodů výjimečné. Zapíšeme-li jejich datum v podobě 02.02.2020, získáváme tzv. palindrom, tedy v tomto případě číslo (ale obecně může jít i o slovo – např. „krk, oko“, větu – např. „jelenovi pivo nelej“, hudební melodii), které čteno z obou směrů – tedy zleva doprava i zprava doleva – dává stejný význam. Další palindromické situace se dočkáme hned za rok o deset dní později – 12. února 2021, ovšem takové jako dnes, tedy aby den i měsíc byly zapsány týmiž číslicemi, se nedožijeme – nastane totiž za 101 let, konkrétně 12. prosince 2121. Druhý důvod již spadá do sfér počasí. 30. ledna zde vyslovené otázce, zda budou Hromnice bílé (mimochodem již tehdy s odhadem, že téměř dozajista nikoli), se dostává zcela jasné odpovědi. Co se však před necelými třemi dny odhadnout nedalo, byl vpravdě monumentální úvod, jímž se druhý únorový den ohlásil sotva hodinu po svém zrození. Již před půlnocí se nedal přeslechnout chvílemi značně sílící vítr, jehož intenzita okolo jedné hodiny po půlnoci začala opravňovat k nazvání vichřicí. Bylo pak zhruba čtvrt na dvě, když se ozvalo první zahřmění, s asi desetiminutovým odstupem následované druhým, ještě výraznějším. Nescházely ani dva delší nápory mocného lijáku, prudce narážejícího ze západního směru do oken. Meteorologický radar potvrdil jihozápadně od hranic poměrně rozsáhlou bouřku, jak se ukázalo, velmi dobře slyšitelnou až do Vimperka.

Výjevy, které pak nabídla krajina – s akcentem na oblohu – po rozednění, …

… neměly na základě nočního dění šanci překvapit. Boubín se podobně jako Bobík dočkal zákonitého vysvobození z jakýchkoli čepic, …

… vnitrozemí se pochlubilo dalekou dohledností …

… a po všem viděném se vbrzku s velkou chutí rozběhlo sluníčko.

Za aktuální průměrné teploty +7,5°C těžko pátrat po sebemenších zbytcích sněhu – to se ostatně může co nevidět stát oříškem i na samotném Boubíně. Ale srážková činnost bude, což je velmi důležité, pokračovat. V každém případě nás nic neobere o možnost dát se překvapit, jaký další vývoj této zatím převážně jarní zimy je před námi.

Loňského roku hned následuijící den přinesl prudký obrat (viz http://vimperk.eu/index.php/vimperk/15323). Ten však letos dozajista nehrozí.

1. února:

Není tomu sice poprvé, kdy nás únor vítá spíše v jarním duchu, …

… ale dosavadní vývoj právě probíhající kalendářní zimy už se přece jen zdá být na pováženou.

Dneškem startující měsíc může, pravda, ještě mnohé napravit, …

… ale zatím se k tomu netváří patřičně odhodlaně.

Z boubínslé čepice, neustále obnovované západním větrem o nárazové síle 7,2 m/s (25,92 km/h) drobně prší, což v kombinaci s aktuální teplotou …

… vynáší nad zdejší sněhovou pokrývkou smrtící ortel. A pršet má dle předpovědí i v nejbližších dnech, aniž by se teplotám chtělo navracet k nule, v jejíž blízkosti by jim to v daném období jistě slušelo více.