Vimperk – Fotokronika Jana Tláskala – červen 2020

1 června, 2020
14:48

JAN TLÁSKALFotograf, muzikant, ŠumavákRozbalit rozhovorSbalit rozhovor

Neděle 12. únor 2012 21:24

ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal.

Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.

Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?

Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.

Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí?

Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .

Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?

V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.

Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?

I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce.

Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?

Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni.

Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát?

Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .

Jaký byl váš vůbec první fotoaparát?

Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant.

Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo?

Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál.

Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete?

Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku.

Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu?

Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím.

O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?

Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.

Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem?

Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa.

Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?

Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.

Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí?

V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku.

Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál?

Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení.

(red)

Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala http://obec.sumava.eu/index.php/sumava/131-fotografove/3563-jan-tlaskal

30. června:

Po včerejším dešti nebylo divu, že poslední červnový Boubín vítal před slunečním východem příchozí (tedy, přesně řečeno, příchozího) hustou mlhou, jež se od západu valila přes vrchol přesně v úrovni rozhledny.

Vlivem této okolnosti ovšem zbýval prostor pro naději, že v průběhu jitra by se mohlo zmíněné neprůhledné obklíčení protrhnout. A naděje došla svého naplnění …

… zrovna směrem proti sluníčku.

Tím není řečeno, že by se mlha rázem vzdala, naopak neustále bojovala o udržení svých celkem vetchých pozic, což stačilo k vzniku známých kouzelných jevů – slunečních korón a v protějším směru též gloriol.

Opět je nutno za to vše poděkovat jihozápadnímu větru, jenž v nárazech dosahoval rychlosti 7,3 m/s (26,28 km/h), …

… bohatě postačující k odhalení skutečnosti, že mlžné sevření …

… se zdaleka netýkalo jen Boubína.

Ani po chvilkovém kompletním rozplynutí bělostné clony nebyl k spatření jediný z obzorových vrcholů – tedy např. Velký Javor, Roklany, Luzný, Trojmezenská hornatina v čele s Plechým … všude jen samá orografická oblačnost.

Zatímco čas vyměřený působivým korónám …

… se zjevně blížil k svému konci …

… a sluníčko nabývalo na síle potřebné k tvorbě gloriol, …

… na místě pro ně určeném se jako na povel připravovalo pomyslné potřebné promítací plátno.

Glorioly sice tentokrát nepatřily k výrazným, ale i tak výsostně potěšily …

… a v každém případě se rodily na prahu vydařeného slunečného dne, završujícího první půli roku 2020.

29. června:

Tam, kde by si někdo možná řekl, že počasí dnes zrovna nepřeje, může jiný vycítit fotografické žně. Ano, Šumava začala poslední červnové pondělí opět v plačtivém duchu, …

… ale krom jiného pršelo také na louku plnou vzácných kosatců sibiřských (Iris sibirica).

Co si pak více přát, je-li navíc ve vzduchu změna …

… a co nevidět skrze protrhaná, ještě před chvilkou dramaticky se tvářící mračna zazáří na tu záplavu rozkvetlé modré krásy sluníčko?

Bohužel se jedná o krásu silně ohroženou, …

… leč tím je celý zážitek, který nemá pražádný snímek šanci plně obsáhnout, silnější.

28. června:

Teplá sobotní noc se směrem od jihu nesla ve znamení lokálních bouřek, jaké meteorologický radar postupně ještě i k ránu zaznamenával i jinde – např. v oblasti Hornosázavské pahorkatiny – na mapě v půli pomyslné čáry mezi Pardubicemi a Táborem. A zrovna tam se jistě nejednalo o malou bouřku, jestliže byla takto viditelná z ranního Boubína, a jak se dále ukáže, charakteristická kovadlina setrvala na obloze ještě po východu sluníčka, …

… které její existence využilo k působivým krepuskulárním paprskům. Tento snímek ovšem ukazuje jejich protilehlou odezvu, totiž paprsky antikrepuskulární nad Zátoňskou horou a částí Basumského hřebene.

Zde již vidíme nejen paprsky prvně řečené, ale též samotné stoupající sluníčko, …

… jež se muselo – opticky v těsném sousedství zmíněné bouřky – prodrat pásem oblačnosti nad obzorem, …

… než zazářilo v plné síle a kráse.

Vítr se tentokrát otočil, vál od jihozápadu, …

… a to rychlostí 6,6 m/s (23,76 km/h).

Tím pozoruhodnější byla přes poměrně silný opar slabě viditelná silueta rakouských Alp, v jejíž levé části poměrně dobře rozeznáme výrazně oddělené vrcholy Tamischbachturm (2035 m n.m.) a Lugauer (2217 m n.m.), oba od Boubína vzdušnou čarou vzdálené více než 160 km.

Kdo dnes v daném čase vyrazil na Knížecí Pláně, potkal se s mnohem bohatší a neprostupnější mlhou, než jaká tam panovala v úterý 23. června (zalistujme nazpět), …

… ale v okamžicích, kdy ji shora naplno prozářilo sluníčko, jistě zažil nepopsatelně skvostné okamžiky, jaké mu z Boubína bylo možno jedině upřímně závidět.

27. června:

Při vzpomínce na včerejší dotěrná hejna much nelze jinak nežli zavítat do prostředí (nejen) šumavských stodol, …

… kde si rády stavějí svá hnízda vlaštovičky …

… a my se můžeme s krajním potěšením stát svědky …

… jejich vzorné rodičovské péče o potomstvo, …

… které se již co nevidět vydá na svůj první let.

26. června:

Poslední červnový čtvrtek se nakonec přece jen rozloučil vytrvalým lijavcem, dokonce možno říci, že v našich končinách během celého na srážky bohatého měsíce dosud nevídaným. Dnes jej ovšem vystřídalo podobně nevídané dusno, během nějž se ještě v podvečer podboubínskými lesy rojila doslova mračna much a mušek nejrozmanitějších druhů. Jejich hemžení, prozářené paprsky klesajícího sluníčka, fotoaparát vykreslil dlouhým časem do podoby zvláštních přerušovaných čar.

Ač byly od jihu očekávány bouřky, pro něž by svědčilo i zmíněné dusno, pohled z věže odhalil minimum oblačnosti, v níž charakteristické bouřkové tvary prakticky scházely.

Rozhodně lákavějším jevem byly antikrepuskulární paprsky, …

… jejichž svazek po celý večer neopustil východní stranu obzoru, jen se zákonitě tvarově i barevně průběžně měnil.

Od západu k tomu vál osvěžující vítr o rychlosti 4,8 m/s (17,28 km/h) …

… a stále více temnící modř …

… oživovalo od severu cosi, co by s patřičnou dávkou fantazie mohlo být zváno bouřkovou kovadlinou.

Žádné hřmění každopádně slyšet nebylo, neobjevil se jediný blesk, …

… avšak pozápadové červánky se staly dostatečně skvostnou tečkou za horkým letním dnem.

25. června:

Někdy se předpovědi vyplňují s jednodenním zpožděním – jitro zprvu naznačovalo, že dnešek by toho mohl být příkladem.

Ale brzy začala převládat …

… vize horkého slunečného dne, …

… zkrátka pravého letního.

Uvidíme tedy, …

… co z toho všeho vzejde do večera, do nějž je ještě daleko. Možná déšť jako hrom – a ještě pravděpodobněji déšť i s hromem 🙂 .

24. června:

Pokud by ve fotokronice panoval zvyk přidělit každému dni samostatný nadpis, dnešní by hned ze dvou důvodů zněl poněkud senzačně „Svatojánské Alpy“. Především proto, že výjev „Alpy z Boubína o svatém Janu viděti“ nenajdeme pravděpodobně ani v žádném snáři, natož pak v reálném očekávání, a kdyby přece, dnešní odpolední počasí by bylo z daného hlediska nemalým důvodem k značné skepsi.

Meteorologové zvěstovali deštivé završení dne – a tentokrát nic navenek nevybízelo vůči uvedené předpovědi k nedůvěře.

Obloha se ze všech stran kabonila do té míry, …

… že napínat zrak alpským směrem by zřejmě každý považoval za čirou pošetilost. A přece se takový počin vyplatil. Nevidíme sice přímo nejvyšší špičky, k jakým patří Dachstein a jeho sousedící štíty, ale nižší velehorský pás se z obzorového oparu nořil …

… a v nejrozmanitějších variantách pokračoval západním směrem.

A což teprve údolí mezi Smrčinou a Plechým!

Přiblížíme-li si zmíněný pohled, není do dodávat. Snad jen, že o celé to velké překvapení …

… se postaral rychlostí 6,5 m/s (23,4 km/h) vanoucí severní vítr, jenž rovněž mocně míchal všemi viditelnými mračny. Teplota pak v porovnání s níže položenými lokalitami zákonitě vyzněla jako znatelné ochlazení.

Prostřednictvím proměnlivých barev – zejména na západním obzoru (zde okolo Velkého Javoru), …

… ale postupně též v alpském směru …

… nezapřelo své snahy sluníčko.

Ve vnitrozemí však bylo jasně přehlasováno deštěm, …

… zatímco v protisměru si nedalo vzít vybojovaný prostor nad Trojmezenskou hornatinou.

S přibývajícím časem odstarovala série rychlejších změn, …

… provázených již i náznaky jemného mrholení, …

… takže obsah meteorologických předpovědí se zdál být potvrzeným …

… a vybízel k opuštění rozhledny, …

… jejíž největší překvapení …

… již pominula. Že tomu tak ve skutečnosti nebylo, …

… ukázal až zpětný pohled k Boubínu z Basumského hřebene.

Mračna sice putovala oblohou dál, ale provázena shora nečekanou modří, …

… stále více aspirující na post převládající barvy. Svatojánským překvapením tedy nebyl zdaleka konec.

Jejich řada vyvrcholila náhle se objevivší duhou, vyrůstající jako by od rozhledny …

… a postupně se protáhnuvší …

… do téměř plného nebeského vyklenutí.

Krásný závěr dne tak opět potvrdil, s jakou rezervou je zapotřebí pohlížet na prognózy a s jakou úctou je naopak nutno vzhlížet k přírodě.

23. června:

Chladnější letní jitra mohou, obzvláště pak v návaznosti na deštivá období, přinášet mlhy. Ty mají v šumavské krajině nejen své nezastupitelné místo, ale především zvláštní charakteristický půvab. Jsou lokality, do nichž se za nimi vyplatí vyrazit ještě za noční tmy, a zajistit si tak nejsilnější možný zážitek, korunovaný prvními slunečními paprsky nového dne. K takovým lokalitám patří mimo jiné oblast mezi Bukovou slatí a zaniklou obcí Knížecí Pláně, již jsme ve fotokronice společně navštívili zatím dvakrát: o svaté Anně roku 2014 – viz http://vimperk.eu/index.php/5631 a 11. června o dva roky později – viz http://vimperk.eu/index.php/vimperk/10435.

Také dnešní uvítání tu vyhlíželo velmi slibně, …

… mlha rozehrála nad slatí velkolepé divadlo, …

… k němuž se barevnou hrou připojilo i dosud skryté sluníčko, …

… ale na jeho očekávané paprsky nakonec nedošlo …

… vinou bohatě po obloze rozprostřené oblačnosti (mlha se přitom tentokrát co chvíli chovala velmi podobně jako na Boubíně 19. června – netvořila jen ohraničené pásy či chuchvalce, ale jemně se rozptylovala prakticky všude, čímž dodávala celé krajině kouzelný pastelový nádech).

Pranic to však nevadilo, …

… neboť úžasná atmosféra nijak neutrpěla, …

… naopak trvala až do okamžiků, …

… v nichž bylo zřejmé, …

… že nás čeká krásný letní den. Komu by přesto scházel onen zmíněný zlatý hřeb – hra slunečních paprsků v ranní mlze nad slatí, nalezne jej v prvním z výše uvedených odkazů na předchozí návštěvy Knížecích Plání.

22. června:

Vida, jak se za ranní rosy může pavoukův úlovek stát slimákovou snídaní.

21. června:

Léto se uvedlo deštěm. Ale pochvalme je, že, ačkoli ten k němu samozřejmě patří, v pozdním nedělním odpoledni nezapomnělo ani na sluníčko, které bychom v něm určitě rádi vídali častěji nežli déšť.

Boubín každopádně zásluhou výše řečené kombinace počasí nabídl úžasnou podívanou, …

… a to nejen na oblohu, …

… byť opět co do přitažlivosti jednoznačně vedla. V jednom ze spousty báječných okamžiků třeba souběhem antikrepuskulárních paprsků nad špičkou Solovce, …

… dále průběžným vývojem oblačnosti nad Vimperkem …

… a samozřejmě hlavně děním na západní straně, …

… kde se chystalo sluníčko k svému prvnímu letnímu rozloučení.

A nebylo to rozloučení ledajaké, …

… neboť, jak se ukázalo při větším přiblížení, …

… při sestupu slunečního kotouče za obzor …

… nescházely, sice v drobném provedení, ale přece jen, …

… zelené záblesky.

Severozápadní vítr o nárazové rychlosti 7,3 m/s (26,28 km/h) se za dané teploty staral o výrazné osvěžení.

Finále prvního letního večera na Boubíně pak náleželo bonusu vpravdě nečekanému – neuvěřitelně zřetelné dohlednosti na krušnohorský Klínovec a Božídarský Špičák. Co si od letního slunovratu, letos se navíc potkávajícího s novoluním, více přát?

20. června:

Jaro si na rozloučenou poplakalo – a nijak tím v kontextu týdne, ba celého dosavadního průběhu měsíce nepřekvapilo. Ostatně teprve teď, po delším období dešťů, k Šumavě milosrdných, na severu ničivých, se zdá, že příroda naplno ožívá …

… a mimo jiné nechává rozkvétat byliny, které by za jiných okolností kvetly již v květnu – zde např. kostival lékařský (Symphytum officinale).

Ponoříme-li se již do světa rostlin, můžeme často spatřit zajímavé zástupce hmyzí říše, přinášející stále nové důvody hluboce obdivovat i zcela drobné zázraky přírody, …

… k jakým bezesporu náleží třeba tento sotva centimetr dlouhý motýlek zvaný adéla pestrá (Nemophora degeerella).

Uprostřed bohatě rozmanité záplavy poletující drobotiny zaujme hned zvláštním způsobem svého letu, jehož příčinu odhalíme teprve poté, co usedne k odpočinku.

Jeho tykadla totiž pětinásobně přesahují délku těla (v případě samečka, zatímco samička má o něco kratší). Těžko se tu ubránit představě, jak by se nám, být vybaveni v podobném poměru dlouhým smyslovým orgánem, asi manipulovalo, řekněme, při výšce metr osmdesát devítimetrovým nosem či jazykem.

Pravda, kdyby nás příroda něčím takovým vybavila, dozajista by zařídila i onu manipulovatelnost, stejně jako to učinila u tohoto pozoruhodného tvorečka …

… a s ním celé řady dalších, které určitě stojí za to sledovat naživo v jejich říši. Za nejrozmanitějšími úžasnými taji tohoto světa totiž vůbec nemusíme cestovat nikam daleko ani vysoko – máme je často na dosah, stačí jen v pravý čas se k nim se vší pokorou a obdivem sklonit.

19. června:

Pokud po dni, jakým byl včerejšek, a průběžném sledování meteorologického radaru člověk o druhé hodině noční s nemalým překvapením objeví nad hlavou zcela čistou hvězdnou oblohu, znamená to jasnou výzvu k neprodlené cestě na Boubín, neboť jedině tam je možno získat objektivní přehled o stávajícím i příštím vývoji počasí.

Radar naposledy ukazoval zcela čistou Šumavu proti zataženému zbytku republiky od západu po východ – ano, Boubín to potvrzuje …

… a jako bonus nabízí nejen půvabnou sérii čočkovitých oblaků (lenticularis), ale nade vším viditelný slabounký srpek poslední čtvrti Měsíce, aktuálně směřujícího do fáze novu.

Již se prozrazuje i sluníčko, avšak k plnému vstupu na scénu se vinou oblačné hradby dostane odhadem teprve za necelou hodinu po východu.

To mu však jistě nebrání v působivé barevné tvorbě, …

… stále zřetelnější po celém obzoru.

Ačkoli tu bývají k vidění mnohem bohatší, ba dramatičtější mlžné výjevy, i dnes se vše se odehrává v režii zcela mimořádné vzdušné vlhkosti, …

… neboť pára stoupající z dešti nasycených lesů je rozptýlena jen o něco jemněji, zato však zcela všude, …

… což pozornému oku dokazuje celková mírná rozostřenost celé krajiny, …

… na niž jako bychom pohlíželi skrze velejemný, lidskýma rukama neutkatelný závoj. Nanejvýš zajímavě vyhlíží oblačnost nad Alpami, …

… ovšem ani bližší a nižší vrcholy netrpí nouzí o přitažlivé výjevy. Zde se například osvobodil Luzný, zatímco oběma Roklanům je stále popřávána orografická koupel.

Fotografické srdce tu dvojnásob těžce nese nemožnost bleskového přesunu jinam – konkrétně do Vltavského luhu, kde by oproti minulému pátku byly úlovky zjevně bohatší o fantasticky náladotvornou mlžnou atmosféru. Však není všem dnům konec, byť se žádný nikdy doslovně nezopakuje.

Za zcela pozoruhodnou číselnou souhru lze považovat skutečnost, že k naměřené teplotě se druží západní vítr o rychlosti 8,8 m/s (31,68 km/h). Jistě nejde o nikterak vražednou kombinaci, ale při takřka dvouhodinovém pobytu na rozhledně člověk nevystačí být ustrojen letně nalehko (a řekněme si, že astronomické léto 2020 začíná zítra čtvrthodinu před půlnocí – konkrétně ve 23:43).

Odpověď na případnou otázku, čeká-li nás ve výsledku slunečný den, …

… není rozhodně jednoznačná. Navzdory momentálnímu příznivě působícímu stavu je po celém obzoru, …

… nejvýrazněji pak ve vnitrozemí, vidět bohatá zásoba oblačnosti, která s nemalou pravděpodobností promluví do loučení letošního jara.

Vida, již minule (2. června) zde objevená facebooková hra „Kamínky“ má své pokračování. Veselý stromek z Dubného u Českých Budějovic sice na zábradlí vyhlídkové plošiny nevydržel, …

… ale nad přízemím se pro změnu usídlil „ufoun“ z Bečova u Mostu. Je tedy vidět, že Šumava stále přitahuje návštěvníky i ze vzdálených končin naší vlasti (nepočítáme-li v daném případě končiny přímo vesmírné 😀 ).

18. června:

Plačtivá nálada krajinu skutečně neminula, a třebaže se obešla bez včera zmíněných katastrofických scénářů, přiměla Boubín, aby si zahalil tvář (za příznivého počasí by na snímku dominoval vpravo) …

… a přenechal vládu nad aktuálním panoramatem podstatně nižšímu Mařskému vrchu.

Někdo se tu však v každém případě raduje – ostatně zalistujme níže k snímkům starým přesně čtrnáct dní 🙂 …

17. června:

Dle meteorologických vizí je houpačka počasí připravena zamířit opět na deštivou stranu – a jak jinak, nežli s klasickou katastrofickou omáčkou, jejíž reálné chuti na rozdíl od jiných končin naší vlasti Šumava v průběhu tohoto končícího jara dosud neokusila (silné bouře, přívalové lijáky, povodňové hrozby, atd …). Samozřejmě nelze vyloučit, že co dosud nebylo, být rázem může a stran optimistických očekávání příslovečná kosa jednou skutečně padne na kámen. V každém případě, neb stejně nemáme jiné volby než dát se tak či onak překvapit, zatím pojďme společně naproti jiné vodě …

… a v atmosféře posvátného klidu …

… si vychutnejme …

… její jako vždy kouzelný proměnlivý dialog se sluníčkem.

Zdálo by se, že na hladině se zrcadlící obloha …

… tu cosi naznačuje, …

… ale definitivní verdikt vyese teprve noc.

16. června:

Jako by lesní víly po protančené noci odhodily či poztrácely v šumavských lukách své závoje, …

… tak působí za ranních mlh vzešlých z vytrvalejších dešťů křehké dílo …

… pracovitých pavoučků.

Opravdu hledíme na pouhé chmýří odkvétajícího suchopýru, nebo tu za chvilku usednou k své práci pilné přadleny?

Vlastně se ani nemusíme uchylovat do kouzelného světa pohádek, …

… abychom zjistili, že pravou ideální cestou do říše neselhávajícího klidu a pohody …

… je prosté sklonění hlavy, …

… případně pokleknutí, …

… jež nám umožní naplno vnímat přirozenou krásu zákonitého běhu života, …

… který je často tak snadné ve vší lidské povýšenosti, nadutosti, hrabivosti a fatální krátkozrakosti naopak bezcitně zašlápnout do země.

15. června:

Opět máme zaděláno na pěkné mlhy – Boubín už se klasicky zanořil.

A potůčky od nejmenších se samozřejmě radují …

14. června:

Co se nepovedlo včera, došlo svého naplnění dnes okolo východu slunce. Krok za krokem bylo možno sledovat nad vimperským zámkem rodící se cumulonimbus až do klasické podkovy, uvnitř níž se i blýskalo (blesky se však tentokrát nezdařilo fotograficky zachytit, jako se naopak povedlo 28. srpna 2016 – viz http://vimperk.eu/index.php/vimperk/10742). Hodiny ukazovaly 04:55:51 .

Bouřka byla ovšem mnohem dál severozápadním směrem a daný útvar se jistě dal spatřit z mnoha jiných nejrozmanitějších lokalit. Máme 04:57:22 .

04:58:57 – sledujme postupnou změnu tvarů, ba i tmavých odstínů oblohy, neboť na východě bylo výrazně zataženo …

… a první sluneční paprsky dokázaly osvítit vesměs jen vrchní stranu oblačnosti. Je 04:59:56 .