Vimperk – Fotokronika Jana Tláskala – červenec 2020

1 července, 2020
14:48

JAN TLÁSKALFotograf, muzikant, ŠumavákRozbalit rozhovorSbalit rozhovor

Neděle 12. únor 2012 21:24

ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal.

Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.

Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?

Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.

Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí?

Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .

Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?

V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.

Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?

I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce.

Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?

Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni.

Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát?

Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .

Jaký byl váš vůbec první fotoaparát?

Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant.

Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo?

Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál.

Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete?

Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku.

Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu?

Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím.

O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?

Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.

Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem?

Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa.

Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?

Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.

Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí?

V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku.

Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál?

Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení.

(red)

Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala http://obec.sumava.eu/index.php/sumava/131-fotografove/3563-jan-tlaskal

31. července:

Červenec se rozhodl rozloučit ve skutečně nefalšovaném letním, možno říci přímo tropickém duchu. Za takových okolností je nejlépe vyhledávat stinné kouty, spojené třeba se vzpomínkami na zaniklé šumavské obce.

30. července:

Až na ojedinělé mráčky čistá letní obloha přilákala nad Vimperk ve stále ještě parném podvečeru …

… po delším čase zase slavný prvoválečný německý „Dreidecker“ neboli trojplošnou stíhačku Fokker Dr.1.

29. července:

V klidu šumavských lesů (jejž se navzdory vývoji letošní turistické sezóny přece jen stále lze dobrat) jistě krom jiného stojí za zamyšlení, co všechno je vepsáno v kmenech prastarých stromů … třeba jen kolik nejrozmanitějších tváří se tu, dokonce často jedna v druhé, a to s rozličnými výrazy … vlastně ani neukrývá, ale přímo s námi komunikuje.

28. července:

Na sklonku července můžeme bezpečně prohlásit, že byl naprosto výjimečným měsícem, …

… a nemusíme se přitom nutně opírat jen o úžasnou příležitost dlouhodobého setkávání s kometou, …

… byť ta jistě ve výčtu příčin výše uvedeného tvrzení stojí na prvním místě.

I bez ní by postačoval náš úžasný Boubín, …

… který dnes touto ranní parádou …

… skvostně orámoval zdaleka nikoli první či jediný případ …

… červencového setkání s Alpami.

A tentokrát nescházel dokonce ani Klosterwappen, touto dobou unikát v rámci unikátu.

Opět je, podobně jako před osmnácti dny, možno konstatovat, …

… že stěžejní zásluhy …

… si tu připisuje jižní vítr, který rychlostí 8,5 m/s (30,6 km/h) více než dvojnásob přeskočil jako vždy vesměs špatný odhad norských meteorologů.

Příjemné teplo s nemalou pravděpodobností v průběhu dne přeroste v pravé letní dusno, …

… neklamnou to předzvěst bouřkových aktivit.

27. července:

Okamžiky, v nichž se zvedá ranní mlha z šumavských luk, patří vždy k úchvatným zážitkům.

26. července:

Svatá Anna neměla, jak jsme si tu naznačili již sedmého dne tohoto měsíce, šanci překvapit chladny zrána, neboť ta již delší dobu panují. Tak nás aspoň v průběhu poslední červencové neděle, jež na její svátek připadla, trochu pokropila …

… a poté uchystala ve večerních hodinách …

… velkolepé divadlo, …

… které bychom mohli s klidným srdcem nazvat přímo monstrózní ohnivou show.

25. července:

Vimperská ranní obloha …

… stejně jako večerní boubínská nebyly prosty oblačností, mezi nimiž se stihlo vystřídat poměrně vydatné deštivo i následné slunečno.

Na rozhledně se tentokrát usadili radioamatéři z Jílového, aby se odtud zúčastnili vysílacího závodu, časově zasahujícího až do noci. Pro ten účel „přizdobili“ rozhlednu mohutnou anténou.

Lze říci, že jim přálo i počasí. Jihozápadní vítr nepřekročil rychlost 4,1 m/s (14,76 km/h) …

… a nic nehrozilo bouřkovými aktivitami, které by na nejvyšším vyhlídkovém místě české části Šumavy anténu hravě proměnily v jistě nežádoucí hromosvod. Severní obzor ovšem současně nesliboval ani ideální pozorovací podmínky těm, kdož snad ještě nestihli spatřit tak štědře nám popřávanou kometu.

Stačilo však za tmy sestoupit pod skálu boubínských rytířů (více o nich zde: http://www.vimperk.eu/index.php/vimperk/133-vyznamne-osobnosti/403-o-cem-si-vypraveli-nasi-predkove) a přesvědčit se, jak zdání často klame a nevyplácí se podléhat prvním dojmům. Na tomto nejen tajemném, ale především světelného smogu prostém a stále dostatečně vysoko položeném místě se vlasatice pod Velkým vozem objevila v celé, nutno sice říci, světelně slábnoucí kráse, leč stále dostatečně zřetelná.

Stejně tak byla pozorovatelná ještě níže – z Basumských luk, kde se navíc opět ukázalo, oč je fotoaparát oproti lidskému oku, jež by tu vesměs rozeznalo jen nejvýrazněji zářící souhvězdí, k nebeským tělesům vnímavějším.

Došlo i na dlouhou expozici, o níž zde padla zmínka i s náležitým odkazem 22. července, s cílem zachycení zemské rotace. Téměř půlhodinový čas zákonitě nad lesy zvýraznil i normálně mnohem méně se projevující slabý světelný smog z kilometr vzdálené Kubovky, který tím pádem náležitě rozmázlý ohon komety (její polohu si srovnejme s předchozím snímkem) částečně pohltil, a ubral mu tak na zřetelnosti. Přesto ji při troše potřebného soustředění dokážeme i tady identifikovat.

Netřeba dodávat, že ještě odpoledne (natož pak zrána) by asi nikdo netipoval úžasnou čistotu noční oblohy, takto nabízející i mléčnou dráhu, jíž prostě nešlo, když už jednou objektiv mířil permanentně do nebeských výšin, fotograficky odolat.

24. července:

Pod vlivem podobných zážitků by se chtělo říci, že léto je časem přírodních kouzel … ale on je jím celý rok.

23. července:

Poslední dobou je stále více k nezaplacení možnost uchýlit se na místa, kam nezasahuje přebujelý turistický ruch se vší svou nevychovaností, neúctou k přírodě a z ní plynoucím všudypřítomným příznačným nepořádkem.

22. července:

Po delší, nepříznivým stavem oblohy způsobené odmlce nám bylo opět popřáno spatřit v nočních hodinách kometu Neowise, plným právem vzbouzející celosvětový zájem veřejnosti, zejména pak fotografické – od zapálených amatérů až po nadšené astrofotografy. Internet je přímo zaplaven nejrozmanitějšími snímky, z nichž mnohé dokonce sklízejí všelijaká oficiální ocenění – např od amerického Národního úřadu pro letectví a vesmír NASA. Právě ty však často nemalou měrou spadají spíše do sfér lidové tvořivosti, neboť nám, což si můžeme na základě vlastního pozorování i hravě porovnat, nenabízejí to, co máme šanci reálně vidět, ať již pouhým okem, či vyzbrojeni dalekohledem, nýbrž bývají dle fantazie svých tvůrců cíleně dotvářeny do výsledné podoby ve fotografických editorech. Nepochybně působí velmi efektně a není vyloučeno, že v nejednom případě bychom tak kometu za předpokladu nadstandardního pozorovacího vybavení, umocněného třeba pobytem v nějaké vesmírné stanici, mohli vidět. Něco takového je však většině pozorovatelů nedostupné a každý fotograf se z „rodné hroudy“ potýká se základním problémem, způsobeným zemskou rotací. Ta, jak jsme si zde ukázali naposledy v roce 2018 (poslední dva snímky z 12. – 13. srpna zde: http://vimperk.eu/index.php/vimperk/14298 ), při použití delších expozičních časů vykreslí nebeská tělesa nikoli jako body, nýbrž jako kratší či delší úseky kružnic, jejichž pomyslným společným středem je (s nepatrnou odchylkou) Polárka. Naše kometa spolu s hvězdami by za takových okolností vyšla na snímku takto:

Zkrátíme-li čas na hodnoty, jimiž bychom dosáhli viděné reality zářících bodů, jsme s ohledem na nepříznivé světelné podminky nuceni použít enormně vyšší citlivosti, čímž zvyšujeme riziko výskytu nežádoucího digitálního šumu, zpravidla výrazně znehodnocujícího výsledný snímek. Nabízí se však řešení v podobě tzv. paralaktické montáže, tj. zařízení, které namířeno osou otáčení na Polárku v průběhu expozice pohybuje aparátem v souladu se zemskou rotací a lze si je ve zjednodušené formě vyrobit i svépomocně. Nejideálnější je zde pohon motůrkem zaručujícím vyrovnaný pohyb, nouzovým řešením je i pohánění ruční za současného sledování vteřinové ručičky hodin. Jím už ale náležitou vyrovnanost a plynulost zaručit nelze, i po pečlivém tréninku je naopak pravděpodobnější stav zcela opačný, kolísavý, v jehož důsledku dráha hvězd představuje zcela nepředvídatelné útvary, způsobené částečně i možným rozechvěním celé sestavy. Můžeme se nicméně dočkat velmi zajímavé, rovněž nepředvídatelné odměny. Autor fotokroniky je toho živoucím dokladem, neboť si zhotovil paralaktickou montáž a čekaje, až dorazí objednaný motůrek s náležitými převody (zatímco kometa nepočká a ke všemu již ztratila na své záři téměř dvě magnitudy), byl nucen prozatímně nouzově využít řečeného ručního pohonu. Výsledek je tedy též plodem lidové tvořivosti, leč zcela jiného ražení, neboť rozhodující měrou stojící na náhodě: nepřesnost lidské ruky tu zcela nečekaně jako vyvrcholení mnoha předchozích pokusů, produkujících všelijaké „šišatiny“ – v jednom případě se blížící symbolu nekonečna, …

… dala všem nebeským tělesům včetně jádra komety tvar opravňující ke krásnému předpokladu, že celým vesmírem vládne láska. Kdož konečně ví, byla li to skutečně jen pouhá okamžitá náhoda, či zda nešlo k potěšení autora a s ním potažmo i diváků o zásah a vyšší poselství shůry.

Potěšujícím bonusem pak je v každém případě nemalá pravděpodobnost, že takový snímek nemá ani NASA 🙂 .

Po vzrušujícím nočním fotografickém zážitku takřka bezprostředně následoval výstup na Boubín … a bez dalších podrobných komentářů je možno dodat, …

… že spatřenou náladou krajiny vše předchozí jen úžasně umocnil.

Nutnou dpolňující technickou poznámkou jsou jako vždy údaje o větru: vál od jihozápadu rychlostí 2,1 m/s (7,56 km/h).

A krásné léto pokračuje …

21. července:

Již včera z Boubína bylo pozorovatelné, že bouřková vlna Vimperk těsně minula, nicméně ranní obloha ponechávala časně vstávající v mírném napětí, …

… zda skutečně ze všeho vzejde krásný slunečný den. A vzešel opět přímo dusný, pravý letní 🙂 .

20. července:

Celodenní dusno už zákonitě muselo vyvrcholit bouřkami, předpovídanými ostatně na včerejšek. Však se s podvečerem obloha začala plnit cumulonimby, vybízejícími všemi směry z boubínské rozhledny k tipování, který z nich zfinalizuje svůj tvar do příznačné kovadliny. Východní obzor po slibném začátku zklamal, …

… zato západní zaujal nádherným napětím, …

… provázejícím již sluneční loučení.

Jihozápadní vítr nepřekračoval sílu 4,1 m/s (14,76 km/h), …

… což spolu se slabými antikrepuskulárními paprsky tentokrát nepředstavovalo soumračnou idylku, nýbrž pověstný klid před bouří.

Tu si ovšem měli naplno vychutnat zejména Západočeši, …

… zatímco z Boubína bylo možno jen ideálně pozorovat, …

… kterak se všechno to úchvatné dění postupně přesouvá vnitrozemským směrem.

Leckde si užili poctivého lijáku, na rozhlednu však nespadla ani kapka. Obloha nad ní dokonce vpustila na scénu hvězdy, slibující vydařené příští jitro, jež by se mohlo obejít bez předpovídaných srážek. Jen kometu zatažený severní obzor patrně našim zrakům stále ještě nedopřeje.

19. července:

Bylo by ideální, kdyby slibný vývoj předposlední červencové neděle vyústil aspoň v nejnutnější kousek čisté noční severní oblohy, na níž by se dala sledovat další dráha komety, aktuálně již posunuté mezi tlapy souhvězdí Velké medvědice, leč již pátým dnem vinou oblačnosti neviditelné.

18. července:

Vody je stále zapotřebí – a zdá se, že černé vize katastrofického sucha z letošního jara dostávají přece jenom za vyučenou.

17. července:

Konečně zase jednou máme vyvážené léto, na jaké jsme bývali zvyklí.

16. července:

Očekávaný déšť se chopil vlády do té míry, že je určitě lepší potěšit oko zajímavou bylinkou jménem svazenka vratičolistá (Phacelia tanacetifolia), vonící medem a skutečně také pro pilné včelky pěstovanou. Není divu, že enormně zajímá i čmeláky.

Specifický půvab vlčího máku (Papaver rhoeas) pak jistě jen doplní charakteristickou letní barevnou harmonii.

15. července:

Dnes už nás v důsledku zatažena a deštiva přerušení ideálních podmínek pro noční sledování komety nemine.

14. července:

Čtrnáctý červenec je dnem, k němuž se váží domácí i zahraniční slavná výročí – z prvně řečených rozhodně nelze opomenout především kulatých šest set let od památné bitvy na Vítkově, zatímco třeba Francouzi jistě náležitě oslavili i nekulaté výročí pádu Bastily. Leč všechnu historii dnes přezáří nejjasnější kometa spolu s faktem, že kdosi nahoře nás má rád, popřál-li nám její stále skvělou viditelnost i poté, co byl předpovídán déšť a ještě večerní obloha, byť k němu nakonec nedošlo, nevzbouzela vlivem přetrvávající bohaté oblačnosti pražádný optimismus. Milá vlasatice se ve vší své kráse objevila a dává nám krom jiného žasnout nad ohromujícími taji vesmírných hlubin. Považme třeba, že ohony komet mohou, jak nám praví příslušná odborná literatura, dosahovat délky až tři sta milionů kilometrů.

I kdyby Neowise ve skutečnosti disponovala jen zlomkem takové délky, sotva dokážeme při pohledu na oblohu i sebeodvážnější představivostí uchopit vzdálenost, jež nás od komety dělí.

12. – 13. července:

Nadcházejí nepříhodnější týdny pro pozorování komety. Základem je samozřejmě co možná nejčistší obloha, přinejmenším nad obzorem – kvůli denní oblačnosti není nutno zoufat. Nemá-li se horšit počasí, během večera, nejdéle počátkem noci se zpravidla rozplyne. Ideálním startovním časem se jeví hodina před půlnocí, kdy ještě nevyšel Měsíc (ačkoli prochází fází ubývání a nikterak zřetelnost komety nesnižuje; ostatně viděli jsme, že ani výrazně zářící úplněk před týdnem na Boubíně neměl na pozorování žádný dramatický dopad) a obloha vůči nebeským tělesům svou temnotou dokonale kontrastuje. V těch okamžicích musíme hledat nad severozápadním obzorem – např. pro 12. červenec činil azimut 340°, výška 6,5° – a počítat s tím, že kometa bude za pozvolného stoupání putovat stále doprava, tedy na severovýchod. Současně se bude postupně měnit sklon jejího ohonu, zprvu mířícího šikmo vpravo (snímek pořízen ve 23:15) …

… a pokračujícího až k poloze svislé, ba lehce přetočené doleva (13. červenec 03:18). Tady už se chystá svítání, v jehož vzrůstající záři kometa nakonec zmizí – samozřejmě jen našim očím, pro něž pozbyde spolu s dalšími hvězdami rozeznatelnosti.

11. července:

I meduňka lékařská (Melissa officinalis) se může za silně deštivého dne …

… stát nouzovým přístřeškem.

Zde ovšem poskytla úkryt z lidského pohledu nemilému škůdci na ovocných stromech, jímž je noční motýl drvopleň obecný (Cossus cossus). On samozřejmě nemůže za to, že byl přírodou naprogramován k tomu, aby jeho housenky poškozovaly dřeviny (velmi často zejména jabloně) do té míry, že obvykle nakonec hynou, a to leckdy i následkem působení povětrnostních vlivů, neboť kmeny i větve jsou výrazně oslabeny. Na druhé straně má i své predátory, jimiž jsou např. strakapoudi, sýkorky, netopýři či sovy, ale přírodní rovnováha, jakož i nesporný specifický půvab daného živočicha s krásně přímo staroslovansky znějícím jménem jsou jistě tím posledním, čím by se v myšlenkách zaobíral rozezlený sadař nad poničenými stromy.

10. července:

Kometa Neowise vstoupila do tzv. cirkumpolární fáze, tedy je po náležitém setmění viditelná stále, neboť nezapadá za obzor. Není tak již nutno, chceme-li ji spatřit, vstávat o druhé či třetí hodině ranní, neboť je k vidění již po setmění – aktuálně okolo desáté hodiny večerní. Překážkou však samozřejmě může být nepříznivé počasí s následkem zatažené oblohy. Dnešek byl výjimkou, neboť jednak přinesl, sice ve slabším vydání nežli 6. července, noční svítící oblaka a současně nebylo souvisle neprostupně zataženo. Jen občasné plující mraky …

… hrály s kometou na schovávanou, chvílemi ji postupně zcela ukrývaly …

… a poté zase propouštěly. Nebylo výjimkou, že její ohon dokázal clonící oblačnost slabě prozářit. V každém případě se opět jednalo o působivou podívanou, …

… jež i bez komety nadále přetrvala nejen do východu sluníčka …

… (jak jinak nežli na Boubíně), …

… ale i po něm. A opět je nutno především zdůraznit datum – 10. ČERVENEC, přičemž dalších komentářů jistě netřeba, neboť viditelné Alpy …

… dozajista každý hravě poznal.

Vítr dnes foukal přímo od nich, a to nárazovou rychlostí 8,5 m/s (30,6 km/h).

O jeho jižním směru ostatně svědčily i velmi nesměle působící temelínské páry.

Ještě ve chvílích vzrůstající sluneční intenzity, jako obvykle zdvihající a zahušťující obzorový opar, bylo možno rozeznat např. takřka již mizící Watzmann, což oproti poslední návštěvě Boubína, kdy vidět nebyl, znamenalo velký posun vpřed. Ten by nicméně nepřekvapil, řekněme, v říjnu či listopadu, ale máme 10. ČERVENEC !

Barevným kouzlům na obloze je však náhle konec, …

… sluníčko skrze stále bělejší oblaka posílá kouzelný stínový pozdrav Roklanům a spolu s nimi zdraví i další parný, ba oproti včerejšku ještě parnější den.

9. července:

Před námi je další zhoupnutí – že bude horko, vědí i šumavští skřítkové (nebo obři ?) …

8. července:

Za nejznámější čeleď pavouků bývají považováni křižákovití, jichž prý je popsáno neuvěřitelných 2600 druhů. V tom kontextu se pouhých 39 druhů, které žijí u nás, jeví sice jako nepatrný zlomek, ale posuďme sami, jaké klenoty (případní arachnofobní jedinci nechť odpustí) se v něm dají najít. Před necelým rokem, konkrétně 22. srpna (viz http://vimperk.eu/index.php/vimperk/16006), jsme si tu představili křižáka pruhovaného, …

… dnes je na řadě křižák skvostný (Aculepeira ceropegia), jemuž se rovněž zalíbilo na Šumavě.

A jistě není pochyb, že svůj přívlastek (resp. z přírodovědného hlediska druhové jméno) si plně zaslouží i bez momentálního přikrášlení ranní rosou.

7. července:

Ještě zdaleka není svaté Anny, …

… ale za chladna zrána, jaká panují v tomto týdnu, …

… by se milá světice, s níž se dle lidových pranostik pojí, rozhodně nemusela stydět.

6. července:

V současné době je nám bohatě přáno užívat si vzácných přírodních úkazů. K takovým náležejí též tzv. noční svítící oblaka. Jejich původcem je sopečný či meteorický prach, na němž desublimují vodní páry v miniaturní ledové krystalky. To vše se děje ve výšce 80 – 85 km, díky čemuž se jedná o nejvýše položená oblaka v zemské atmosféře. Za normálních okolností nejsou vidět, lidskému zraku se zjeví teprve tehdy, ozáří-li je zpoza horizontu zapadlé slunce, přičemž spodní vrstvy atmosféry se musejí nacházet v zemském stínu. Vimperk měl štěstí na přímo přebohatou nadílku této svébytné nádhery již od včerejšího soumraku …

… a zásluhou jejího výskytu i za rozbřesku měla kometa Neowise k svému průletu fantastické kulisy.

Astronomické lahůdky ale dnes nekončily jen kometou, třebaže jistě byla nejvzácnější záležitostí – pohled nazpět směrem k úplňku, jehož plasticky vystupující krátery z pravé strany signalizují počátek ubývání směrem k novoluní (jež nastane 20.7. v 19:32), …

… prozradil v jeho relativní blízkosti dvě největší planety sluneční soustavy – níže vpravo Jupiter a vlevo nahoře Saturn.

Detailní přiblížení Jupitera pak odhalilo, že je k vidění i se svými čtyřmi Galileovými měsíci, souhrnně tak pojmenovanými na památku skutečnosti, že právě slavný italský astronom Galileo Galilei je roku 1610 jako první spatřil svým dalekohledem. Měsíce však mají i svá vlastní jména: Io, Europa, Ganymed a Callisto.

5. července:

Cyrilometodějský výstup na Boubín se nesl doslova v pohádkové atmosféře. Už jen sama skutečnost, že Měsíci zbývalo necelých pět hodin k dovršení úplňkové fáze (což samozřejmě na vzhledu samotného kotouče, natož pak jeho jasu nehraje pražádnou roli), takže zářil na cestu jako v pohádce, byla spolu s posvátným klidem v okolních lesích zdrojem úchvatných zážitků. Pohled z věže na stříbrem zalitou krajinu pak vše předchozí ještě dokonale umocnil.

Důvodem nezvykle brzkého startu však tentokrát byla již předevčírem zde zmíněná kometa a zejména zvědavost, jak si, pakliže bude viditelná, povede právě za měsíčního svitu, obecně vnímaného v daném kontextu jako spíše rušivý prvek. Jedním dechem je nutno dodat, že první vyhlídky se nejevily dvakrát příznivými – severovýchodní obzor se halil do oparu, nad nímž nebyla nouze ani o temná mračna. Od západu k tomu bez ustání vál vítr dosahující v četných nárazech rychlosti 10,7 m/s (38,52 km/h), takže mohl být stejně dobře pomocníkem jako naopak překážkou v potřebné viditelnosti (nemluvě o rozechvívání rozhledny, okolnosti při práci s teleobjektivem obzvláště nežádoucí) – záleželo jen na tom, zachce-li se mu něco přihnat do cesty, nebo ji naopak vyčistit. Když ovšem okolo třetí hodiny vyšla nad Temelínem Venuše (na snímku zhruba v pravé třetině nad světlajícím obzorem), v jejíž výškové poloze se měla více nalevo nacházet také kýžená kometa Neowise, bylo zřejmé, že temný oblačný pás už překážkou nebude.

A tady ji, krasavici, máme.

Měsíc zcela zjevně svým bohatým světlem nijak zásadně nerušil, byť na druhé straně by hustší tma zajisté přispěla k většímu kontrastu a vyniknutí tohoto skvostného nebeského tělesa, zejména pak jeho charakteristického ohonu. Ale takových šancí se můžeme dočkat v dalších dnech, kdy bude kometa postupně k vidění i v pozdních večerních hodinách. Vše se bude odvíjet jedině od příznivého počasí.

Vzrůstající rozednívání nicméně kometu pozvolna přimělo k rozloučení – její viditelnost trvala zhruba dvacet minut, …

… ale vzhledu probouzející se krajiny to rozhodně nijak neubralo na silné působivosti.

Dlužno ovšem dodat, že vlivem výše vzpomenutého, stále toutéž silou se činícího větru by bylo klidně možné prohlásit teploměr lhářem. Ale mluvil samozřejmě pravdu 🙂 .

Pakliže by člověk chtěl být puntičkářem, musel by konstatovat, že skutečný úplněk (v 6:44) se nepotká se sluníčkem, …

… neboť se chystal opustit scénu v okamžicích, …

… kdy se jeho protějšek stále ještě teprve chystal ke vstupu.

A dodejme, že zásluhou prve obávané, ale teď úžasně spolupracující oblačnosti rozhodně impozantnímu.

Po celou dobu zde silně poutala oko stále vzrůstající série altocumulů lenticularis (čočkovitých oblaků), …

… co chvíli překvapujících …

… svými přebohatými variacemi.

Očekávat krásnější probuzení první červencové neděle by snad ani nebylo možné, ba podobná pomyšlení by zaváněla černým nevděkem.

4. července:

Tentokrát by červánky neměly znamenat změnu počasí …

3. července:

Pouhé dva dny zbývají do červencového úplňku (nastane v neděli 5. 7. v 6:44), ale tentokrát bude zase jednou působit co rušivý světelný element. Na obloze totiž bude k vidění nejjasnější kometa za posledních třináct let – C/2020 F3 Neowise. Máme však štěstí, neboť její viditelnost – i pouhým okem, ale jistě lépe s pomocí třeba zcela obyčejného dalekohledu – potrvá až do první dekády srpna, tedy i v ideálním čase novoluní. Zbývá tak doufat, že pozorovací podmínky nebude hatit především nepříznivé počasí.

2. července:

Již naši dávní předkové věděli, že zběhovec plazivý (Ajuga reptans) je účinným pomocníkem z přírodní lékárny proti chrapotu, bolestem v krku, při astmatu a též urychluje hojení ran či snižuje krevní tlak. Setkáme se s ním všude tam, kde má zaručen dostatek vlhkosti. Zatímco v tomto případě z rostlinné říše se jedná o hojně rozšířený druh po celé Šumavě, …

… dnešní zástupce fauny – půvabný drobný motýlek vřetenuška chrastavcová (Zygaena osterodensis) – náleží naopak ke kriticky ohroženým druhům. Na vině je, jako ostatně ve většině podobných případů, člověk, a to především svými necitlivými způsoby využívání krajiny.

1. července:

Noční obloha se dokonale vyčistila a zaplnila zářícími hvězdami – v létě si za takových okolností leckdo řekne, že pohled z Boubína nenabídne nic, oč by se oko „řádně opřelo“. Těžko skutečně za dané situace hledat dramatická mračna či mlhy včerejšího klaibru (viz http://vimperk.eu/index.php/vimperk/17414).

Ale jsou tu přece ještě barvy – samy o sobě dostatečně náladotvorné.

Stále jihozápadní vítr dnes neměl co prohánět po obloze, a to přilétal k rozhledně dokonce větší rychlostí – až 9,1 m/s (32,76 km/h). Pohrával si tedy aspoň, jak je vidět hned na prvním snímku, s korunami smrků …

… a jistě se při té zábavě také těšil pestrou paletou co chvíli se střídajících barev. Tady už se nezapře sluníčko, jež čerstvě po svém východu vytáhlo z rukávu nefalšované eso. Zopakovala se totiž neočekávaná situace z 24. června.

Stačilo trochu více napnout zrak a polapit jím … ano, Alpy.

Pravda, jen v sotva náznakovém, do oparu zahaleném provedení, ale v každém případě 1. července viditelné Alpy!

Dlouho se na obzoru neohřály, …

… zato my se dnes ohřejeme skutečně nefalšovaně letním způsobem. Čekejme parný den, což je jistě přijatelnější varianta, než kdyby byl perný … leda by pro někoho byl perný právě tím, že bude bezesporu parný 😀 .