Vimperk – Fotokronika Jana Tláskala – září 2020

1 září, 2020
14:48

JAN TLÁSKALFotograf, muzikant, ŠumavákRozbalit rozhovorSbalit rozhovor

Neděle 12. únor 2012 21:24

ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal.

Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.

Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?

Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.

Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí?

Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .

Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?

V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.

Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?

I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce.

Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?

Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni.

Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát?

Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .

Jaký byl váš vůbec první fotoaparát?

Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant.

Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo?

Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál.

Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete?

Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku.

Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu?

Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím.

O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?

Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.

Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem?

Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa.

Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?

Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.

Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí?

V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku.

Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál?

Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení.

(red)

Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala http://obec.sumava.eu/index.php/sumava/131-fotografove/3563-jan-tlaskal

30. září:

Nejen slunečným, …

… ale přímo snad letním bylo možno nazvat poslední zářijový den, který dokonale vymazal vzpmínku na nedávný první podzimní sníh, a každým coulem tak zapadl do tohoto prapodivného roku.

29. září:

Září se patrně nechce loučit v uplakaném duchu. Naznačilo to návratem sluníčka, který po jaksi nesmělém takřka celodenním rozjezdu nabral s podvečerem na intenzitě …

… a úžasným způsobem zpestřil oproti včerejšku zcela jinou atmosféru výstupu na Boubín.

Sníh tu stihl prakticky zcela zmizet a zanechal po sobě slehlé vlny uschlé trávy, svými tvary připomínající lehkým vánkem čeřenou vodní hladinu.

Ale chystalo se i nemalé překvapení, naznačované již stmívající se oblohou …

… a na rozhledně pak podtržené západním větrem o nárazech 7,5 m/s (27 km/h).

Bylo jím s jelením troubením se střídající občasné hřmění, jež svědčilo o podzimní bouřce kdesi v jihovýchodní dáli. Boubín se zkrátka všemi nečekanými zvraty, jaké zvládá nabídnout v průběhu několika posledních dnů, přímo pozoruhodně vyznamenává.

28. září:

Někdy už se tak přihodí, že sotva člověk, navnaděn prakticky celonoční hvězdnou oblohou po předchozím slunečném dni, dorazí v časném jitru na boubínskou rozhlednu, souběžně se zdoláváním posledních schodů se celý vrchol bleskurychle zahalí do mlhy tak husté, …

… že vidina zlepšení se od samého začátku zdá být jednoznačně mrtvou a oko marně hledá, kam shůry do toho mléka smysluplně namířit objektiv. Takovým bylo i letošní svatováclavské pondělí (jak krásné by naopak bylo dočkat se něčeho třeba v principu podobného ránu 30. června – viz http://vimperk.eu/index.php/vimperk/17414), ale oko přece jen navzdory zdánlivé marnosti objevilo spásný maják, …

… totiž hořící světélko u pamětního kamene kardinála Bedřicha Schwarzenberga.

S ohledem na vývoj situace se nelze divit, že teploměr tady zase jednou ukázal vyšší hodnotu oproti vimperské, která po celou noc činila pouhý jeden stupeň nad nulou. Jihovýchodní vítr sem rychlostí 7,3 m/s (26,28 km/h) neustále hnal nové příděly bělošedého mokra, a když navíc začalo drobně mrholit, byla rázem zodpovězena i nevyřčená otázka, zda se Boubín z té mohutné srážkové vlny nedočká po sobotní premiéře dalšího, alespoň symbolického sněžení – třeba jen bělostného poprášení zábradlí kolem vyhlídkové plošiny věže. Nedočkal se ani jediné vločky.

První sníh tu tedy krom pozvolna se ztrácejících ostrůvků i nadále zastupují už jen tři drobní nedávno snad sněhuláci. Jeden z nich, zdáli připomínající čínskou porcelánovou sošku, obývá desku stolu, k němuž sice zase lze teoreticky usednout, leč dané podmínky k tomu patrně zatím nikoho lákat nebudou. V každém případě ale znovu povzbudily jeleny, předevčírem zjevně zaskočené nečekanou zimní vsuvkou, …

… takže mimo jiné i za jejich bujarého hlaholení co stylové zvukové kulisy venkovní zábradlí rozhledny prozradilo malé překvapení v podobě dalšího facebookového kamínku, …

… přineseného sem až ze středočeských Tišic – malé obce v těsné blízkosti Neratovic, to vše v okrese Mělník. Vida, odkud odevšad Boubín stále přitahuje návštěvníky.

Těžko odhadnout, jak dlouho tu potrvá takřka dušičková nálada, …

… ale mlha rozhodně nebudila dojem, že by se chtěla v dohledné době zvednout, …

… třebaže, jak vyšlo najevo během návratu dolů, intenzivně okupovala všehovšudy vrchol okolo rozhledny …

… a nižších partiíí se dotýkala spíše jen symbolicky.

Sluníčko, které bylo ještě ráno k nalezení na internetové meteorologické předpovědní stránce, se tentokrát rozhodně netýkalo Šumavy, ale v průběhu dne se podobné situace s nemalou pravděpodobností dočkají i další končiny naší vlasti. Svatý Václav se zkrátka letos zachmuřil – a má věru bohatě nad čím.

27. září:

Ještě po poledni již zase slunečné poslední zářijové neděle škrtala mohutná nízká oblačnost o boubínský vrchol, a ukrývala tak odspoda tam mířícím zrakům stále zřetelné zasněžené plochy.

26. září:

Tak vida, předevčírem zde byla řeč o sněhu – a už je tu! Snad i ta němá tvář dnes nevěřila svým očím při pohledu k Boubínu, …

… a to se nepásla poblíže basumských lesů, bělajících se stále více prakticky již od nejnižších poloh.

V těch vyšších pak za nejen pocitově, nýbrž zcela reálně klesající teploty (jež dole na Kubovce činila +7°C) …

… nastoupily celistvější plochy o sice proměnlivé, leč každopádně minimální hloubce 10 cm.

Bylo však nutno počítat i s drobným deštěm a v jeho důsledku mírným odtáváním, neboť zmíněná nízká teplota se zatím ještě nerovnala potřebnému mrazíku.

A tak první sníh letošního mladičkého podzimu – ještě před svatým Václavem (!!!), o Martinu nemluvě – místy střídaly též poctivé kaluže.

Takovéto a podobné kombinace určitě náležely k nejkurióznějším a současně výtvarně nejpůsobivějším.

Na vrcholu Boubína začalo být znát, že mnohé stromky, v tento čas pochopitelně ještě zdaleka ani podzimně nezbarvené, natož pak zbavené listí, tíhu té nečekané nadílky neunesly a pokorně pod ní ohnuly své vesměs mladé hřbety. V tomto případě zrovna přes přístupovou cestu k rozhledně.

Ta už pamatuje spolu s autorem fotokroniky za jeho téměř třináct set výstupů na ni mnohé, …

… ale tak předčasné a zároveň s ohledem na danou dobu pozoruhodně trvanlivé ohlášení zimy snad dosud nikoli. I jeleni, kteří by v tento čas s nemalou pravděpodobností vytrubovali jako o závod, patrně dokonale vyvedeni z konceptu, umlkli.

Hloubka sněhu tu převažující měrou dostoupila hodnoty 16 cm. Celkem očekávaná mlžná čepice chvílemi mírně poodkryla pohled do stále se ještě zelenajícího vnitrozemí, k němuž od jihozápadu …

… takřka neustále hnal celá hejna bílých vloček vítr o nárazové rychlosti 8,3 m/s (29,88 km/h). Teplotě, jak vidno, už mnoho k bodu mrazu nescházelo.

Sněhulák zaručeně nedožije večera, ovšem nikoli vinou teploty, nýbrž poněkud neumětelského postavení 😀 .

Nezbývá než tipovat, kdy se tu zase bude moci usednout ke stolu, resp. zda se ještě aspoň v náznacích navrátí babí léto 🙂 .

25. září:

V kontextu nejen dnešních, ale prakticky všech dosavadních letošních srážkových aktivit nelze než opětovně se usmát nad jarními katastrofickými prognózami největšího sucha za pět set let, jaké nás údajně mělo postihnout. Inu, škarohlídy, panikáře a patologické milovníky katastrofických scénářů patrně nikdo nepředělá, a to koneckonců nikoli jen v této prakticky neškodné, ba zásluhou své naprosto zřejmé příbuznosti se sázkovými kancelářemi dokonce přímo roztomilé meteorologické oblasti. Zajisté je důležité nepodceňovat ani nezlehčovat skutečně reálná rizika, ale jakékoli šiřitele škodlivých stresových nálad je nutno brát s velkou rezervou a zachovat si – obzvláště pak v této veskrze prapodivné době – nanejvýš potřebný léčivý optimismus 🙂 .

24. září:

Přesně tři měsíce před Štědrým dnem …

… se máme připravit na přechod studené fronty, která podle předpovědí přinese Šumavě prý i sníh. Inu, byl tu v květnu (viz 12.5. – http://vimperk.eu/index.php/vimperk/17290), proč se mu tedy, přijde-li, nakonec divit v září?

23. září:

První kompletně podzimní den nám připravil bohatě mnohotvárnou podívanou. Započal slunečným ránem a ve stejném duchu proběhlo též celé dopoledne, které mimo jiné dokázalo nabídnout i výjev, za jaký by se nemusel stydět přelom jara a léta. Jen zprvu nenápadný, později už výrazný přísun oblačnosti nade vší tou půvabnou přírodní idylkou naznačoval, že se dočkáme ještě nejednoho překvapení.

První přišlo po poledni. Postupně vzrůstající dusno tentokrát skutečně vyústilo v bouřku a následnou průtrž mračen, jež se o půl druhé nejmohutněji vyřádila v oblasti mezi Žárovnou a Šumavskými Hošticemi. Odpoledne poté zůstalo zatažené a nevylučující možnost dalších podobných epizod. Není tím pádem divu, že se tu zrodila zvědavost, co si o tom všem myslí večerní Boubín.

Ten již pohledem od Korkusovky prozradil pokusy nízké oblačnosti nasadit mu obvyklou čepičku, ale těsně pod vrcholem následně překvapil nečekanou možností osobně se nad víceméně čistým západním obzorem rozloučit se sluníčkem, do té vzácné chvíle neviditelným. Současně však začalo být jasné, že rozhledna nabídne zcela jiné výjevy.

A tu je již máme. V případě sousedního Bobíku jistě nelze použít zdrobněliny „čepička“, neboť oblačnou masu, jež jej, táhnouc se prakticky po celém jižním obzoru, celý dokonale ukryla, by bylo příhodnější zvát rovnou poctivým kabátem.

Za této situace se stále viditelný růžový pruh nad západním obzorem jevil jako další z řady překvapení, …

… a to tím spíše, že právě z té strany soustavně vál mírný vítr o rychlosti 3,6 m/s (12,96 km/h) …

… a byl to jistě právě on, kdo nejen pohyboval výše zmíněnou oblačnou masou, ale staral se jí také o neustálé posily. Atmosféru těch okamžiků pak umocňoval doslova koncert vícera jelenů, ozývajících se tím monumentálním šedobílem napříč z různých stran. Teď již nešlo o sporadická volání osamocených jedinců, …

… neboť nikoli v říjnu, ale právě v tomto čase vrcholí říje, k níž navíc vývoj počasí chystá ty nejpříhodnější, jeleny nejoblíbenější podmínky.

Na poslední zářijový víkend, jímž se uzavře tento týden, včetně bezprostředně následuijícího svatováclavského svátku, je předpovídáno vleklé deštivo. Boubín nicméně s tajemným oka mrknutím napověděl, že překvapení nemusejí nutně končit dnešním večerem 🙂 .

22. září:

Dnešního odpoledne si tedy léto podá na rozloučenou ruku s podzimem, …

… který už se, zejména v časných ránech uplynulých dní, …

… nepřehlédnutelně, ba s maximální působivostí …

… hlásí ke slovu.

I zatím poslední proměnlivá mlžná kouzla – ještě v hájemství odcházejícího léta – opět silně poutala oko, …

… ale kolem poledního obloha ohlásila změnu zásadního charakteru. Otázkou zůstává, dočkáme-li se jí v souladu s meteorologickými prognózami ještě dnes, či se dostaví až v příštích dnech.

21. září:

Kdopak z nás by se hněval, …

… kdyby krásné počasí, jemuž se stále tak pozoruhodně těšíme, …

… přetrvalo nejen do října, ale po jeho většinu?

20. září:

Vezmeme-li v úvahu, že pozítří – 22. září – v 15:30 začíná astronomický podzim, …

… můžeme i z dnešního večerního Boubína jedině opět zopakovat již mnohokrát zde vyřčenou chválu letošního babího léta.

Je sice pravda, že severovýchodní větřík o rychlosti 4,6 m/s (16,56 km/h) už vyvolával lehký pocit chladu, …

… ale dění na obloze slibovalo i nadále příjemné a vítané slunečno.

Oblačnost nad neviditelnými Alpami dokonce vnesla do soumračných výjevů nemalý díl tajemna. Jen jeleni, ač měli s ohledem na pokles teploty příhodnější podmínky k svým námluvám, tentokrát kupodivu mlčeli.

19. září:

Z odpoledních nebeských kouzel zvolna se loučícího léta nad Roklany … tolik pro poetické duše. Pro suchopárné vědátory pak malé sluneční halo (22°) s částí svrchního dotykového oblouku a spodním dotykovým obloukem 🙂 .

18. září:

Mlžný ochlazený včerejšek byl i meteorology předvídán pouze jako nepatrná epizoda v převažujícím zářijovém slunečnu, …

… jež se dnes po leckde již mrazivé noci skutečně opět ujalo vlády …

… a navrátilo každému koutu našich krásných končin …

… životadárné zlatavě teplé barevné tóny.

17. září:

Babí léto si popřálo krátkou dovolenou, o níž sice slevilo na dosavadních krajně příjemných teplotách, …

… ale současně nám na oplátku nechalo Šumavu zkrásnět charakteristickými mlhami, …

… dodávajícími krajině nezaměnitelný tajemný nádech, z nějž nejednou tak sugestivně vystupují také její dávné příběhy.

16. září:

Jestliže jsme zde červencec (konkrétně jeho osmadvacátého dne – http://vimperk.eu/index.php/vimperk/17524) charakterizovali jako výjimečný měsíc, můžeme dnešního dne konstatovat, že ani září nezůstane v daném ohledu pozadu, a to zásluhou babího léta, za jehož teploty by se nemusely stydět ani dva předchozí měsíce co představitelé vrcholné letní fáze. Došlo dokonce i na bouřky nemalého rozsahu, které se sice vimperské oblasti vyhnuly, ale jejich stopy …

… byly pozorovatelné ještě z večerního Boubína, …

… a to i vysoko a daleko za Vimperkem.

Pod dramatickou pozápadovou oblohou sedly do příhraničních končin první mlhy, které se zítra s nemalou pravděpodobností nad Šumavou za přispění čerstvé oblačnosti propojí v jednu velkou šedobílou clonu.

Teplota ještě v ten potemnělý čas překonávala o půl stupně již tak dosti neuvěřitelně vysokou minulou, jen bezvětří už se nezopakovalo. Od severozápadu příjemně foukalo nárazovou rychlostí 4,4 m/s (15,84 km/h). Večerní překvapení umocnilo táhlé jelení troubení, které se znenadání, podobně jako předchozího večera, ozvalo od Basumského hřebene. Jeleni totiž, jak známo, nejčastěji troubí za mlžného sychrava s podstatně nižšími teplotami. Ale každopádně je čas říje, takže se vlastně až na popsané podmínky není čemu divit.

Kouzla, která pak následovala pro změnu na východní obloze, …

… lze vnímat jako boubínskou pohádku na dobrou noc.

15. září:

Možná nejteplejší den letošního babího léta za poledne přímo lákal k osvěžení pohledem do vln právě zrozené Vydry …

14. září:

Zatoužíme-li po nefalšované romantice, nabízí se třeba podniknout výlet do hustě zalesněného údolí mezi Obřím hradem a Šafářovým vrškem, …

… kde se dodnes nacházejí ruiny zaniklé obce Buzošná (německy Riesenbach), …

… jejíž dostupné historické prameny sahají do 19. století, ale dobu založení lze s nemalou pravděpodobností datovat do časů podstatně starších.

V nepopsatelně silné atmosféře, jaká zpravidla podobné objekty obklopuje a zákonitě neschází ani zde, …

… obzvláště zapůsobí nepoškozený sklípek, …

… svou stále poctivě držící kamennou klenbou připomínající dochované torzo podobně vybudované někdejší hájovny „U Matesa“, představené tu loňského 22. září – viz http://vimperk.eu/index.php/vimperk/16124.

A tak se opět přímo vnucují představy, jaké příběhy se tu asi mohly za staletí, po něž se tu naplno žilo, odehrávat …

… a jaké ozvěny dávných i relativně nedávných lidských osudů dodnes bloudí mezi divoce zarostlými zbytky opuštěných kamenných zdí …

13. září:

Nejen z důvodu kouzelných červánků …

… a přetrvávající neuvěřitelné teploty za doprovodu takřka bezvětří, přesně řečeno občasného slabého východního vánku o rychlosti 1,8 m/s (6,48 km/h), a k tomu prvního jeleního troubení, bylo dnes lepší vyčkat na boubínské rozhledně tmy.

Muset totiž za plného denního světla přihlížet tomu, co se na ní v posledních dnech děje, byť v zájmu shromažďování financí na novou, je pro staromilce pravým utrpením. Ale o tom snad raději někdy příště.

12. září:

Stále najdeme spousty příležitostí ke sběru hojně se vyskytujících borůvek, v tomto čase leckde již přezrálých. A tu mnohým z nás jistě vytane vzpomínka na dětství, kdy jsme už ve škole bývali varováni, abychom za borůvku omylem nepovažovali jedovaté vraní oko. Nu, v lesích na ně lze v podstatně vzácnější míře narazit též, ale i přes podobnost jeho bobulky s borůvkou by snad s ohledem na dokonale odlišný vzhled zbytku rostliny k nebezpečné záměně dojít nemělo.

11. září:

Včerejší mrholivo se ukázalo být jen kratičkou vsuvkou, po níž však návrat slunečních paprsků zákonitě provázely vydatné ranní mlhy, nižší polohy dokonale halící do bělošedého neprůhledna, …

… ovšem ve vyšších působící zcela jinak – mimo jiné krajně lákavě pro národ fotografický.

Však se chvílemi nabízely výjevy přímo magické, a to nejen z Pustého hrádku, …

… ale dozajista též třeba z rozhledny na Sedle či jiných náležitě vysoko položených pozorovacích lokalit.

Nezaměnitelná atmosféra pozvolného návratu přívětivého babího léta, byť již s nepřehlédnutelnými stopami vkrádajícího se podzimu, spolehlivě utlumí případnou nedočkavost, …

… jež by mohla v leckterých hlavách vzbouzet netrpělivá přání, aby sluníčko svůj příchod co nejvíce urychlilo.

Vše má přece v přírodě svůj čas … a naše sebevražedně hektická doba se od ní má – nejen v tomto ohledu – tolik co učit.

10. září:

Dalo se čekat, že pozdně letní slunečno bude dříve či později vyváženo ochlazením se zataženou oblohou, z níž občas zaprší. A právě takové počasí láká uchýlit se do konejšivých hlubin našich šumavských lesů, …

… které vodu shůry okamžitě přetaví do takové barevné sytosti, že se v ní stromy šťastným opojením až roztančí.

Potůčky a říčky dnes vlivem skutečnosti, že vesměs jen jemně mrholilo, příliš nezbohatly, ale v žádném případě nepolevily v radostném skotačení. Oddávala se mu i Losenice, …

… jejíž ozvěna hravě dosáhla až k poměrně vzdáleným prvním pozdravům blížícího se podzimu.

9. září:

Skrze dozrálé plody vrcholícího léta dostává pohled k šumavským dominantám nový rozměr …

… a člověk si znovu uvědomí, …

… jakého daru se mu dostalo …

… možností žít v tak úžasně léčivých končinách, …

… na každém kroku navíc promlouvajících dávnou historií a prazvláštním svébytným tajemnem.

8. září:

Pomalu nadchází nejoblíbenější období fotografů – krajinářů, totiž období častých ranních mlh …

… a s nimi spojených dalších přírodních kouzel, …

… k nimž blížící se podzim brzy přidá …

… ještě typická kouzla barevná.

7. září:

Dnešního večera vytáhl Boubín z přebohaté palety svých překvapení jedno skutečně výjimečné, …

… snad aby jím dopnil jiné, rovněž vzácné, ale přece jen zde zažité již častěji. Vzato tedy právě od něj, je nutno opět konstatovat snad až nečekanou dohlednost pod tím, …

… co aktuálně nabízela po celkem slunečném dni obloha.

Že se ale v jejím rámci zjeví na severním obzoru krásně zřetelný Klínovec, bylo skutečně nečekané. Navíc se zdá, že se čím dál častěji střídá s Alpami, …

… které se dnes v celém obvyklém rozsahu pečlivě skrývaly.

Zmíněné výjimečné překvapení však spočívalo ve skutečnosti, že k tomu všemu tentokrát vládlo naprosté bezvětří. Ani sebejemnější dýchnutí nepohnulo vrtulkou anemometru, pročež zcela poprvé tu k naměřené teplotě větrná hodnota představuje rovnou nulu.

Západní směr se sice tvářil dramaticky, ale netřeba se bát – čeká nás krásný slunečný zítřek.

6. září:

První zářijová neděle měla podle meteorologů propršet. Nepočítáme-li několik symbolických nočních kapek, nemůže být v našich končinách o naplnění této předpovědi řeči, ale jistě to nevadí. Obloha sice v naprosté většině hrála do šeda, avšak rozhodně nenudila.

5. září:

Zopakovat si občas pozdně letní procházku kolem bohužel stále více chátrajícího vlachovobřezského Schmiedova pivovaru …

… směrem k vrchu jménem Záhorská …

… a jeho romantické Liščí skále či lesní kapličce sv. Anny …

… znamená s jistotou si užít nejen krásné pošumavské přírody, …

… ale též bohatých doteků pradávné i nedávné historie …

… a z nich plynoucí silně působivé atmosféry.

Nikdy přece, jak dobře věděl již Hérakleitos z Efesu, nevstupujeme dvakrát do téže řeky …

4. září:

Boubín již nesčíslněkrát předvedl, …

… že krásný slunečný den se může zrodit i za podmínek, podle kterých by jej nikdo nečekal.

Nejinak tomu bylo i dnes, kdy obloha uchystala na uvítanou temná mračna, …

… skrze něž nedostalo pořádnou šanci ani vycházející sluníčko.

Stihlo sotva krátce pozdravit všechny, kdož na ně čekali, a na poměrně dlouhou dobu zase nedobrovolně zmizelo.

Tím zajímavějším však bylo veškeré následné dění, …

… ať již zásluhou oblačných tvarů a barev, …

… nebo od západu průběžně přilétajících přeháněk.

Ty se postupně nasouvaly nad Vltavský luh, …

… ba až k Zátoňské hoře …

… a dotkly se též Bobíku.

Zdvihlo je až stoupající sluníčko, …

… současně naplno rozehrávající stále fantastičtější barevný koncert.

Tradičním významným spoluhráčem mu byl vítr, dnes jihozápadní, hvízdající na boubínské fotografické tabule své melodie rychlostí 8,7 m/s (31,32 km/h), …

… čímž zase jednou nezanedbatelně pocitově snižoval naměřenou teplotu.

Tu však člověk prakticky nevnímal, …

… plně zaujat …

… všemi směry pokračujícím velkolepým nebeským divadlem.

Sluníčko si stále více vynahrazovalo příkoří, …

… jež bylo nuceno strpět v okamžicích svého příchodu, …

… a když pozlatilo rozhledně nejbližší okolní lesy, …

… fantastická proměna byla dokonána.

Teď už se o dobře čitelném příštím vývoji počasí nedalo pochybovat …

… a pozornost mohla být věnována i další kapitole mnohokrát zde již zachycené hry Kamínky.

Ten dnešní navíc na rozdíl od předešlého ze Zlaté stezky nepřipouštěl více variant svého původu – směrovací číslo náleží poště Hudlice nedaleko Berouna.

Usmálo se na něj i naplno již letně hřející vítězné sluníčko, přizdobené torzem halového oblouku.

3. září:

K pozdnímu létu už sice náležejí stále chladnější rána, …

… ale v průběhu přece jen ještě teplých dnů si stále můžeme užívat sluníčka, …

… v záři jehož paprsků se na svět, obzvláště pak ten náš šumavský, hledí nejkrásněji.

2. září:

Hra Kamínky není zajímavá jen tím, kde všude se s ní můžeme setkat …

… (zde např. na Zlaté stezce pod Huťskou horou), …

… ale též odkud ten či onen kamínek na své místo připutoval, neboť lze s překvapením zjistit, že jedno směrovací číslo může náležet více poštám. Zrovna u tohoto jde o úctyhodný výčet: Březina, Deštná, Doňov, Drahov, Drunče, Kardašova Řečice, Pleše, Pluhův Žďár, Ratiboř, Rosička, Světce, Újezdec, Velký Ratmírov, Vícemil, Višňová, Záhoří. S výjimkou Drahova, který náleží okresu Tábor, se všechny zbývající jmenované pošty nacházejí v okrese Jindřichův Hradec. A teď, jak se říká, „babo raď“ …

1. září:

Jako by nám chtělo připomenout, že v něm léto předá žezlo podzimu, rozehrálo září hned svým prvním večerem …

… nejen nad Boubínem nefalšovanou barevnou fantazii, …

… o niž se jako vždy rozhodující měrou zasloužilo sluníčko, …

… avšak samo v průběhu svého loučení viděno nebylo.

Ač je na podzimní atmosféru ještě čas, její ochutnávku podpořil severozápadní vítr o rychlosti 6,5 m/s (23,4 km/h), …

… vzorně v tom spolupracující s aktuální naměřenou teplotou.

Na rozloučenou s prvním zářijovým Boubínem ovšem přece jen přišel „bonbónek“, když se nad Kletí ukázal měsíční kotouč, finalizující svou úplňkovou fázi, která bude završena zítřejšího jitra v 7:21 .