Vimperk – Fotokronika Jana Tláskala – červenec 2014

1 července, 2014
14:48

JAN TLÁSKALFotograf, muzikant, ŠumavákRozbalit rozhovorSbalit rozhovor

Neděle 12. únor 2012 21:24

ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal.

Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.

Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?

Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.

Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí?

Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .

Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?

V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.

Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?

I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce.

Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?

Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni.

Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát?

Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .

Jaký byl váš vůbec první fotoaparát?

Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant.

Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo?

Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál.

Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete?

Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku.

Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu?

Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím.

O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?

Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.

Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem?

Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa.

Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?

Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.

Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí?

V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku.

Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál?

Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení.

(red)

Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala http://vimperk.eu/index.php/sumava/131-fotografove/3563-jan-tlaskal

31.července:

Po proplakané noci a části následujícího dne …

… se nakonec stále ještě zachmuřený poslední červencový večer přece jen na chvilku blýskl malým barevným překvapením, které je současně příslibem o něco lepšího startu do dalšího letního měsíce.

30.července:

Plačtivo je pro Šumavu příznačné a dodává jí charakteristický ráz …

29.července:

Až do roku 1850 náleželo Vimpersko, jakož ostatně i Šumava, po dvě staletí k Prácheňskému kraji – rozsáhlému území s téměř tisíciletou historií, v současnosti se dělícímu mezi kraj Jihočeský, Plzeňský a Středočeský. Gotický hrad Prácheň nedaleko Horažďovic, který mu dal jméno, …

… dodnes, byť již dávno jen v podobě zříceniny, …

… udivuje svou rozlehlostí …

… a současně vybízí návštěvníka k představě, jak úžasný z něj musel být v dobách plné slávy rozhled až k dalekým šumavským velikánům na obzoru.

Pro milovníka historie je pak nemenším zážitkem nedaleký kostelík svatého Klimenta, nástupce původního údajně devátého křesťanského kostela v Čechách, vysvěceného slovanským věrozvěstem Metodějem.

Na přilehlém hřitůvku našel krom jiných místo posledního odpočinku též spisovatel Josef Pavel, sběratel pověstí z českých hradů a rovněž autor knihy Boubín – šumavský prales.

28.července:

Z ranní klenotnice pod širým nebem …

27.července:

Vydáme-li se po stopách dalších zajímavých šumavských skal či kamenů nesoucích dobová znamení, nemůžeme vynechat Větrnou skálu, nacházející se zhruba v půli vzdušné čáry mezi Poleckou nádrží a Poleckým vrchem. Hned na první pohled nás zaujme mistrovskou prací neznámého kameníka z předminulého století, …

… který sem takto vytesal symboly, s nimiž se nesetkáme jen zde.

Třebaže některé prameny označují tento kamenný reliéf za poštovskou symboliku, …

… ve skutečnosti se jedná o schwarzenberskou knížecí korunku s loveckým rohem. Tentýž námět se nachází např. na Soví skále či Monumentu – dvou památných místech na Lukenské cestě pod Boubínem. V druhém z obou jmenovaných případů však každý z prvků vytesaného motivu zaujímá samostanou stěnu kamenného kvádru a místo starodávného rohu najdeme již modernější loveckou trubku – tzv. borlici (jejíž tvar mimochodem skutečně svádí k záměně za trubku poštovskou a svým způsobem tak ospravedlňuje onen výše uvedený omyl). Pro lovecký motiv nicméně svědčí i souhra dalších skutečností. Lesem za Poleckou nádrží, …

… již takto přímo z Větrné skály vidíme, vede „Adolfstrasse“, představená zde (co nápis rovněž vytesaný do skály) před deseti dny. Vystoupáme-li pak opačným směrem na Polecký vrch, narazíme na tzv. Lovčí skálu. Není tedy pochyb, že se nacházíme na oblíbených místech knížete – vášnivého lovce.

Ve srovnání s dokonale zachovalým reliéfem je pak německá podoba názvu Větrné skály – „Wetterfels“, vytesaná o něco dále a níže, téměř nezřetelná.

26.července:

O třetí hodině ranní by s velkou pravděpodobností bylo chladno kteréhokoli dne (snad jen s výjimkou období tropických veder), v tento čas to jistě nelze považovat jen za lidovou pranostikou tradované specifikum svaté Anny. Když se však člověk tím dosud temným okamžikem vydává na bezmála devítikilometrový pochod z Polky na Knížecí Pláně, kde očekává úžasné svítání, chlad vlastně ani nevnímá. Odměna v cíli za něj koneckonců jistě bohatě stojí již v okamžiku, kdy sluníčko má ještě spousty času, …

… takže veškerou pozornost poutá zatím jen mírně se přelévající mlha, hlavní aktérka příští působivé podívané, která jistě nevyžaduje dalších slov.

Hlavou běží navzdory přítomnosti věrného fotoaparátu jediná myšlenka, vyjadřující touhu vštípit si do paměti každou vteřinu všech sebejemnějších barevných i tvarových proměn, spolehlivě umlčujících cokoli jiného – s jedinou výjimkou v podobě pozdravu vzdálenému Boubínu, modrajícímu se na obzoru mezi špičkami zdejších smrků.

Zdá se, že oblačná konstelace oblohy by mohla pomoci na svět slunečnímu sloupu, …

… zde však zůstává jen u nesmělého, …

… rychle zase mizícího náznaku.

Vzápětí se, již za plné sluneční síly, ukazuje – rovněž sice jen na chvilku – pravé parhelium.

Slunce se zatím definitivně ujalo sobotní svatoannenské vlády a mlha rozehrává svou poslední dnešní variaci před rozloučením …

25.července:

Ač na dveře klepe svatá Anna (s chladnými rány se ostatně stejně trochu předběhla), …

… stále je přes den vítáno jakékoli příjemné osvěžení.

24.července:

Oblačné fantazie stále pokračují. Nejlépe, tj. nejuceleněji po celém obzoru jsou pozorovatelné z Boubína, …

… dnes již zcela bez bouřek, zato však s větší hojností krepuskulárních paprsků.

Zásluhou všeho byl lehce předvídatelným další z těch západů slunce, které neztrácejí pranic ze své impozantnosti ani v zrcadle vodních hladin …

23.července:

Nejvýše položený románský kostelík v Čechách pod ochranou majestátního Boubína, …

… či snad raději na opačné straně známé šumavské panorama, byť ne zrovna z notoricky známého úseku silnice mezi Nicovem a Řetenicemi?

Popravdě řečeno, dnes bylo největším magnetem to, co se dělo nad obojím …

… a z čeho se dalo očekávat zahřmění, k němuž také v pozdním odpoledni došlo.

22.července:

Ráno, …

… večer.

A mezi obojím spousta vody … tolik v kostce k vimperské, resp. šumavské svaté Magdaléně.

21.července:

Ještě časně zrána by nikdo nebyl ochoten uvěřit prognózám, že teplý červenec dneškem končí, …

… podvečerem však započal návrat vydatné vláhy. Bouřka, která jej provázela, měla bezpochyb své centrum daleko od Vimperka, nicméně i tak poskytla formou delšího výpadku elektrické energie části města příležitost vyzkoušet si, jak vypadal život na staré Šumavě.

20.července:

Čas letí – před námi je předposlední červencová neděle …

… a zjevně se ponese v tomtéž duchu jako její předchůdkyně sobota.

Ranní přízemní mlhy zvěstují vedro, ale zatím je stále příjemně, tedy příhodný čas k podniknutí malého výletu …

… spojeného mimo jiné se vzpomínkou na člověka, …

… který skutečně, jak zde stojí psáno, věnoval Šumavě své srdce. Mnozí nejen Vimperáci mají pana Václava Hrubého, byť již sedm let není mezi námi, určitě dosud v živé paměti. Jistě pak bylo nanejvýš potěšujícím počinem pojmenovat po něm tuto překrásnou vyhlídku nad bývalou Adlerovou Hutí neboli Orlovkou, též Samotami, …

… nabízející našim očím známé šumavské vrcholy jako např. Knížecí stolec, Špičák, Stožec, Smrčinu a další.

19.července:

Sobotní ráno nás svým zbarvením nenechává na pochybách o tom, …

… že se dokonale naplní předpověď mimořádně horkého víkendu, …

… který se jistě mnohým stane důvodem k vyhledání vodního osvěžení.

18.července:

K velmi zajímavým a současně vzácným šumavským památkám náleží i tato kaplička se studánkou svatého Vojtěcha, na niž narazíme v údolí cestou z Lažišť do Husince.

Její štít totiž výjevem představujícím zmíněného světce vyzdobil významný, byť bohužel, zdá se, dosud stále plně nedoceněný šumavský malíř, husinecký rodák Josef Krejsa. Zasvěceným znalcům jeho díla by patrně nemálo vadilo, že v rámci restaurátorského zásahu z roku 2006 byly zásadně pozměněny některé detaily původního Krejsova originálu z prvé půle minulého století, jakož i celková barevnost výzdoby. Pokud však tato fakta neznáme, kaplička pro nás jistě pranic neztrácí na celkové působivosti a především výjimečnosti v rámci staveb tohoto druhu.

17.července:

Šumavské lesy nejednou ukrývají skály či skalky nejpodivuhodnějších tvarů – s jednou z nich se lze setkat cestou od Polecké nádrže k Žďárskému jezírku.

Kromě své bizarní podoby překvapí navíc vytesaným nápisem „Adolfstrasse“, který by však s ohledem na značnou podmáčenost této „Adolfovy cesty“ měl znít spíše bezmála „Adolfbach“, tedy „Adolfův potok“.

Z opačné strany pak skalka může působit třeba dojmem zkamenělé hlavy jakéhosi obřího obojživelníka, hada, či tajemného lesního – možná bájného nebo pohádkového tvora. Nelze se tedy divit, že právě ona byla pro svůj ojedinělý, fantazii jitřící tvar vybrána v devatenáctém století k vytesání nápisu obsahujícího jméno hned dvou v té době žijících příslušníků schwarzenberského knížecího rodu. Dodejme ještě, že případná cesta od Žďárského jezírka směrem do Strážného by nás pak mimo jiné zavedla i k pozůstatkům někdejší Adolfovy pily.

16.července:

Dřevěná loukoťová kola dnes už patří nenávratně historii. Avšak i poté, co si nejen na Šumavě odpracovala v průběhu uplynulých staletí své a v některých případech si užívají zaslouženého odpočinku co okrasný prvek vesnických stavení či zahrad, stále vydávají svědectví o umu, pečlivosti a dokonce i smyslu pro ozdobnost, s nímž ke své práci přistupovali dávní (jistě nejen šumavští) koláři. A člověk se jen stěží ubrání obecné otázce, zda dnešní řemeslníci jsou ve všech zmíněných ohledech skutečně rovnocennými nástupci svých předchůdců … (?) … V mnoha případech, bohužel, ani omylem.

15.července:

I mimo první zóny národního parku se najdou místa, která k jejich nespornému prospěchu zjevně nezasáhl v masivním rozměru turistický ruch.

K takovým patří např. Polecká nádrž, těšící se na rozdíl od mnoha pro změnu hojně navštěvovaných lokalit klidu a pořádku, jaký by měl být kdekoli v přírodě naprostou samozřejmostí.

Když se tu pak na hladině pozvolna loučí den …

… a krajina mění barvy přípravami ke spánku, loučí se náhle i slova, aby tváří v tvář tomu, co neobsáhnou, nemusela znovu vydávat trpké svědectví o své zoufalé nedokonalosti.

14.července:

Nefalšované barvy šumavského léta …

… nám současně připomínají, že tenhle krásný kout světa na každém kroku vypráví příběhy.

13.července:

… a bude stále temněji.

12.července:

Včerejší den sice završila večerní bouřka spolu s dalším vydatným deštěm, ale ještě před nástupem poslední předúplňkové noční tmy bylo zřejmé, že to vše již bylo předehrou k slibované změně počasí. Zatažená obloha se místy projasnila a nakonec i prozářila svitem měsíce, dokonale viditelného po celou dobu časně ranního výstupu na Boubín, odkud teprve bylo možno pozorovat jeho plynulé postupné mizení.

Slunci pak obloha po delší odmlce opět nabídla obrovské pole výtvarné působnosti, …

… logicky vyplývající z dosavadního vývoje počasí.

Boubín znovu prokázal svou výjimečnost, neboť většina západních šumavských vrcholů stále ještě tonula v husté oblačnosti a stejně tak by pranic neviděl na opačné straně ani případný návštěvník rozhledny na Knížecím stolci.

Od tohoto okamžiku se vše začíná odvíjet v plné sluneční režii, …

… byť s občasnou nepřehlédnutelnou mlhovou asistencí, …

… to vše za teploty pouhých devíti stupňů.

Neustále se měnící barevné ladění, či spíše sytost jednotlivých odstínů napovídala, že krajina se prostřednictvím střídavě sílících i slábnoucích náporů proudící mlhy stále vypořádává se zásobami vláhy z celého zvolna končícího týdne, což by s velkou pravděpodobností mělo přinést nejeden zajímavý zážitek i po opuštění rozhledny.

Zpáteční cesta jen nepatrnou chvilku po sestupu do níže položených lesních partií onen předpoklad plně potvrdila …

… a čerstvé mlžné příděly na Basumském hřebeni …

… pak přinesly své nejpůsobivější ovoce pod stejnojmennými loukami.

11.července:

Vypořádat se s nadílkou oblačnosti zachycené vrcholky šumavských velikánů není jen tak, …

… což však nebrání skrznaskrz mokrým lesům podělit se o sladké letní plody, …

… chvílemi dokonce pohlazené letmými náznaky sluníčka.

Větší šance mu ale bude dána teprve zítra … zatím je stále u moci vláha, což je ostatně správné – navzdory výraznějším lokálním přídělům ještě zdaleka nelze pohled do koryt šumavských řek a potoků nazvat uspokojivým.

10.července:

Přívalové deště z počátku týdne místy dokonale očistily skalnaté podloží některých šumavských lesních cest (zde konkrétně ze Zhůří směrem k Flusárně) …

… a krajina stále dýchá snad i v tak náhlém množství neočekávanou vláhou.

S přibývající výškou se zatím horší rozhledové podmínky, ale tato karta by se co nevidět měla zase obrátit …

9.července:

Matkou Přírodou nazval dřevosochař Václav Lemon dílo, které se mu již třetím dnem rodí pod rukama ve vimperském městském parku, kam se letošní setkání mistrů daného oboru přestěhovalo z dosavadního tradičního působiště – druhého zámeckého nádvoří.

Kolemjdoucím se tu dostává příležitosti obdivovat vedle autorovy fantazie a zručnosti též krásnou kresbu jilmového dřeva.

Soví rodinka od Radka Smejkala zůstane ozdobou parku napořád – vzniká totiž přímo na zbylém, v zemi stále pevně vězícím torzu kmene onoho poraženého jilmu.

Zatím pracovní poloha příští sochy vytvářené Milanem Klementem navozuje asociace bezmála váchalovské, avšak se šumavskými duchy slavného dřevorytce a spisovatele nemá nic společného – výsledek bude zajisté nemalým překvapením a přinese asociace spojené se zcela jinou, podstatně starší osobností světového umění.

Neschází tu ani Tomáš Indra, uzavírající letošní dřevosochařské kvarteto. Pro svůj námět se zjevně vypravil do říše hmyzu. Nezbývá než těšit se na vše, čím všichni zúčastnění autoři potěší (nejen) vimperské diváky v pátek, kdy představí své výtvory ve finální podobě.

8.července:

Před opět výrazně pichlavým sluníčkem je nejlépe hledat úlevu pod korunami stromů, …

… i dnes však dojde k obratu, který nás odtud vbrzku vyžene.

7.července:

Dnešní pětatřicetistupňové dusno už skutečně nemohlo vyústit jinak nežli v bouřku, jejíž předzvěst se přihlásila v podvečer …

… a po setmění pak sám šumavský černý lovec spiklenecky mrkl nad vimperským zámkem na všechny fotografy, nežli je konečně vyslyšel.

Současně si však nejspíš řekl, že pro začátek není třeba nic přehánět.

Doufejme tedy, že nějaké trumfy si ještě ponechal v rukávu, …

… pakliže je jako vždy spíše neposlal ku Praze. Buďme mu však vděčni i za tuto skromnou podívanou v naději, že nebyla z posledních.

6.července:

Málo platno, máme-li již k dispozici čerstvou, před třemi dny zde představenou nejmladší šumavskou rozhlednu, nelze odolat silnému pokušení navštívit ji krom bílého dne též za úsvitu, ba ještě před ním. Úderem čtvrté hodiny ranní toho, pravda, ještě mnoho k vidění nebylo, což však neznamená, že by byla nouze o působivé momenty – např. takto osvětlenou vodní nádrž Nýrsko.

Už samo kilometrové stoupání strmou sjezdovkou nabídlo okamžiky výrazných proměn – po zprvu hvězdné obloze následoval náhlý přísun temné oblačnosti od jihozápadu, nevylučující s ohledem na celkově panující dusno možnost bouřky – ostatně již na včerejšek předpovídané, takže by nebylo divu, kdyby o půl dne opožděné. Nakonec se však tradičně nekonala, takže bylo zřejmé, že ono potemnělé zachmuřeno bude barevně i tvarově promlouvat do celého procesu svítání.

Za dané situace nescházelo především pomyšlení na to, jak asi vše vypadá na dalekém Boubíně, na obzoru momentálně téměř nezřetelném, ale jistě očekávajícím s mírným zpožděním vše, co v tomto okamžiku viselo nad Špičákem.

A věci se daly do pohybu – občasné závany větru vesele pohupovaly rozhlednou (snad aby si fotograf rozmyslel práci s dlouhými časy) a obloha postupně stále více světlala nezadržitelně se sice blížícím, avšak zatím jaksi bez záruky, že také spatřeným sluníčkem.

Oba Javory vydatně kopírovaly boubínskou tradici šedivých čepic (pan Neruda promine, ale o čepičkách se opravdu mluvit nedalo) a Čertovo jezero se v té chvíli směle mohlo zvát Černým č.2 .

Přibývající světlo zatím stále nevnášelo jasno do dalšího vývoje na obloze plné převažující neutrální šedi – jasnou se tedy jevila jedině výzva k trpělivosti, …

… která cca deset minut po páté hodině konečně přinesla své ovoce. Nastal čas kouzel, …

… jistě v té chvíli viditelných i ze zatím víceméně neviditelného Boubína.

A sluníčko přidalo na síle, umožňující mu vykreslit stín Špičáku pod náhle chvilkově vysvobozené Javory.

Jak odpoví boubínský směr?

Všechny barvy dnes každopádně budou stále v pastelovém nádechu, …

… neboť mlha má sice možná chvilkami neznatelné, ale přesto všudypřítomné dlouhé prsty. Právě je na chvilku sejmula z Malého Ostrého, …

… což pohotově napodobila i na Malém Javoru a současně umožnila sluníčku další drobný podpis na jezerní stěnu.

Tady jsou očekávání nejsilnější …

… a hladina Čertova jezera již slibně zrcadlí stoupajícím sluníčkem nasvícené smrky.

A vida – Boubín si, zdá se, zatím pořád jen nezúčastněně dumá, …

… což lze doslova v bleděmodrém říci i o Velkém Falkensteinu.

V této chvíli už je jasné, že sluneční kouzla opět na chvilku končí, neboť jejich původce pozvolna míří do dalšího, zatím zřejmě nejrozsáhlejšího oblačného úkrytu.

Zdá se, že celkem bezmála dvě a půl hodiny tu utekly jako voda – je čas rozloučit se, …

… a to tímtéž směrem, jímž dnešní rozhledy ze Špičáku započaly. Sluníčku zbývá zdolat poslední houževnatý mrak, aby mohlo k radosti všech, kdož se jej nemohou dočkat, naplno rozsvítit a prohřát první červencovou neděli … 🙂

5.července:

Není žádným historickým tajemstvím, že ačkoli se na Šumavě naštěstí neodehrála žádná bitva z rodu napoleonských válek, vojska oněch dob, a to jak protinapoleonské koalice, tak francouzská, zde přece jen zanechala své stopy – na jednu jsme v této fotokronice společně vzpomněli již před dvěma roky, konkrétně posledního dubna http://vimperk.eu/index.php/vimperk/3304. Další zajímavou a zhlédnutí jistě hodnou památkou na události počátku 19. století je dřevěný dvojramenný kříž, …

… který spolu s těsně sousedícím kamenným klasickým sice nenajdeme přímo v srdci Šumavy, ale doslova na dohled od ní – na návrší poblíže Milejovic na Volyňsku.

4.července:

Sluncem rozehřátá silnice láká … ale může se stát i osudnou.

3.července:

Teprve tři dny stará je možnost rozletět se pohledem do širého světa z momentálně nejmladší šumavské rozhledny, zatím sice ještě slavnostně neotevřené, nicméně pro veřejnost již zprovozněné – na Špičáku.

Masívní ocelová konstrukce působí skutečně bytelně, ovšem jakkoli návštěvník jistě nemusí pochybovat o její pevnosti, je na druhé straně nucen zvyknout si na charakteristickou vlastnost použitého materiálu, totiž pružnost. Ta se projevuje mírným, ale (zejména při větším přílivu stoupajících turistů) znatelným pohupováním šestadvacetimetrové věže, jejíž hlavní vyhlídková plošina údajně unese až šedesát lidí.

Možností, jak se dostat na vrchol, je více – nejpohodlnější variantou je bezesporu sedačková lanovka. Pravověrný turista však jistě dá přednost zdravému pohybu …

… a zvolí buď nejkratší, ale nejstrmější výstup po sjezdovce (modrá turistická značka), případně o něco delší, ale pohodlnější a jistě též pestřejší co do krajinných rozhledů – od Čertova jezera.

Právě ono tu ostatně s největší pravděpodobností upoutá návštěvníkovo oko ze všeho nejdříve, a to netradiční kombinací s Velkým a Malým Javorem na obzoru, viditelnou takto nezvykle zásluhou nové rozhledny.

Když se pak odpolední sluníčko naplno osvobodí z oblačné clony a k tomu se rozběhne po jezerní hladině, učiní celou scenérii ještě působivější.

Ale výrazných krajinných dominant je zde k vidění samozřejmě mnohem více, …

… například Malý a Velký Ostrý, …

… vodní nádrž Nýrsko v kontextu celého západního panoramatu včetně Českého lesa a jeho nejvyššího vrchu Čerchova, …

… Špičákův nejbližší soused Pancíř …

… a vzdálenější známé vrcholy jižně od něj, jako např. Javorná, Hadí vrch, Svatobor či Vysoký hřbet.

Nejvzdálenějším z nich je na samém obzoru zcela nejsvětlejší Boubín, o něco sytějším odstínem se pak dále napravo hlásí bližší a špičatější Sokol – Antýgl.

Zklamán nebude ani ten, kdo hledá Poledník, třebaže najde jen jeho špičku s charakteristickou rozhlednou (v údolí vlevo), případně Velký Roklan (vykukující podobným způsobem nalevo od Falkensteinu, vypínajícího se nad vpravo dole viditelnou Železnou Rudou) a spousty dalších známých šumavských vrcholů. Nová rozhledna je nabízí v zatím pochopitelně nezažitém, neboť neokoukaném krajinném rozložení, …

… ale právě proto lze všem milovníkům Šumavy …

… její návštěvu jedině doporučit.

2.července:

Citelný pokles teploty oproti včerejšku přinesl celodenní zataženou oblohu s častým deštěm, avšak pozápadová atmosféra se všemu nakonec výrazně vymkla …